pseudo t v o r b a




O lásce a citech
Veronika Rose Marková


Růže
Dostat růži od něho jsem chtěla
a ani před rokem, jsem nevěděla,
že právě od něho ji budu chtít.
Tu růži,
krásnou, sametovou, rudou
slib, že ti dva spolu navždy budou.
Chtěla jsem ji právě proto,
miluj a buď milován,
bylo moje moto.

Pořád na tu růži čekám
a pod tíhou osudu hekám.
Snad jednou tu růži dostanu,
od toho, koho si zamanu.

Neznámá tvář
Přelézat přes pasti
navzdor své hrdosti,
za někým bez tváře
od koho jde záře,
za ním musím jít
bez něho nesmím žít,
ale za kým to letím
a prolézám smetím
při slovech o něm mi srdce buší
aniž to někdo tuší.
Neznám jeho tvář a přesto cítím zář.

Přejezd
Na přejezdu jsem stále,
a sukně ve větru vlála,
jak prameny vlasů,
a vzpomínala jsem,
jaké to bylo za starých časů.
S otcem jsme tam stávali
a vlakům do oken mávali.
Pak jednoho dne odešel
a pak už vůbec nepřišel.
Denně jsem naň pomluvy slyšela,
a nikdy jsem jim věřit nechtěla.
A teď když jsem na tom
přejezdu stála
své vzpomínky
jsem rozehrála.
A slzy skrápěli mi tváře tiše
a cítila jsem, jak za mnou
někdo dýše,
s nadějí jsem se otočila,
ale nikoho jsem neviděla,
ale on tam stál
a zase se pod vousy smál,
byla to jen vzpomínka,
ale ta vzpomínka na fousatého tatínka
mě dokázala pohladit
líp než maminka.

OMNIA VINCIT AMOR
Tvrdil jsi mi kdysi:
Omnia vincit amor,
šeptaly to i listy,
které teď na stromě
uschlé visí.
Teď už to nikomu nepovíš
a ani ode mě se
to už nedozvíš.
Teď totiž vím, že je to lež
ohromná,
větší než nejvyšší věž.

I nad sebenevinější láskou
vždy zvítězí smrt.

Vražda
Zaslechl je v dáli
na nože hráli
podivné písně
a on si uvědomil
svíravý pocit tísně.
I přesto že je neznal
jako zvíře i hned poznal,
že mají jeho život v moci
věděl to v té temné noci,
kdy jediná se hvězda nezableskla
na nebi
v noci kdy jeho milá zasteskla si
po jeho opojných polibcích
i on na ní myšlenku měl,
když zborcen krví k zemi šel.
A vrazi odcházeli tiše,
jako když dítě v kolébce dýše.
A ona když ráno vyšla na ulici,
viděla ho mrtvého ležet na silnici,
se srdce rvoucím pláčem k němu padla
a jako růže v podzimu zvadla.

Svíce, flakon a revolver
Na krajkově bílém loži leželi
a okolo nich svíce hořeli
a mezi svícemi ležel flakon,
odhozený při vzpomínce na balkon.
Ležela v jeho blízkosti
a byl tam i revolver, ten zrádce,
díky němuž to skončilo tak hladce.
A oba teď spali, snad sladce.
Avšak nebyl to spánek obyčejný:
její čelo bylo mokrý. Krví.
A jeho obličej byl potřísněný.
Její krví.

Kroky v ulici
I. Všude je tma
lampy něžně blikají
a lidé už dávno sní o svých touhách.

Ztichlou ulicí klapou po kamenné dlažbě
něčí kroky,
rozléhají se na všechny strany
a nemají vůbec žádné hrany.
Na jednom místě umlknou
a na dalším se vynoří,
tak nečekaně,
jako za domy obrovité pohoří.

A je chlad, příjemný chládek
a osamělý chodec jde tou ulicí,
kde zanikají a znovu se rodí jeho kroky.

Jde sám,
nikoli však opuštěn:
za někým nebo od někoho.

II.Chodec přešel do jiné ulice
kde je také chlap
a ozvěna bez hran
sladce opakuje
jakoby zahleděna do sebe.

Tak jde dál, ale nikdo ho nesleduje,
takže nikdo neví od koho nebo
kam vlastně šel,
není to pro ně ani důležité,
protože oni možná jdou sami v jiné ulici.

Všude je tma
lampy něžně blikají
a lidé už dávno sní o svých touhách.

Báseň o dubu
Uprostřed lesu jednorožce
mohutný dub stál,
na palouku plném hložce,
kde vítr slabě vál.

O dubu se povídalo,
že uvnitř dívka žila
a že to děvče ožívalo,
vždy když luna byla.

Jedné noci se rytíř vracel
domů zpět se svou družinou,
u dubu se zastavil
a družinu nechal dál jet bažinou .

Slyšel co se říká o dubu
a tak si řekl:
Chvíli tady pobudu.

O půlnoci se dub rozzářil,
dívka bledá z dubu vyšla,
a dub ozářil
rytíře schovaného ve křoví.

Dívka prsty luskla
a přiběhly bílé laně,
dívka si posteskla
a dala na trávu dlaně,

rytíř se jemně dotkl její dlaně,
volně na trávě ležící,
a vyplašil tím laně,
pohlédly na něj oči zářící,

které dívce z dubu patřily
a rytíř se k ní naklonil
a jejich rty se zbratřily.

Rytíř pak žil
s dívkou,
jejich lůžko byl hložec
a jejich opatrovníkem byl jednorožec.

Stalo se...
Stalo se to, stalo
do půlnoci málo
zbývalo času.
Čertíček, ďáblík
s andělem v těle,
tvářil se však
jako divoká čertice cele.
Přitiskl se mi na tělo
unavené tancem,
pak umazal mě o čelo,
líbl mě na tvář a nechal
mě tam stát.
Stalo se to stalo
trochu mě to vzalo,
když do půlnoci zbývalo
času tak málo.

Anděl
Seděla na prkýnku
od houpačky
a jemně se pohupovala v kolínku
ze zatáčky do zatáčky.
Vlasy hnědé plazily
se jí po bílých ramenech
pojíce se spolu
v hadích pramenech
na tváři měla smutně
veselý úsměv
a byl to krutě
milý úsměv
v očích jí hrálo tisíc rarášků,
podobala se princezně na hrášku.
Pořád se houpala
tam a sem
a byl si unešený
jejím úsměvem.
Byla anděl poslaná
na zem,
jako loďka ke břehu,
za svou vášeň poskrývanou,
a slzy jak třešeň,
ji občas poskanou
z dlouhobrvého oka
a křečovitě
držíce se lanka,
do svých tajů zasvětí tě - když ji budeš milovat.



Jsi 46. čtenář tohoto článku. | Připravit pro tisk | poslat mailem
STVOŘILI...
Inglorfel: První

Veronika Rose Marková: O lásce a citech

detvan: Ptá a neslyš

detvan: Rozhodnutí

kangaroo: Student Motejlek

petr motejlek: Praha

detvan : Šeptnout a tiše křičet

Smut: Zemřít a jiné veselé písňové texty

kangaroo: Soukromý život andělů