Bulletin Scientia Politica [Zpet na obsah]

Ústavní změny v době od pádu komunismu

do rozpadu federace

 

1. Úvod

Období let 1989-1992 se na československém území vyznačovalo překotným politickým vývojem. Tuto charakteristiku mimo jiné potvrzuje též vývoj ústavního řádu v tomto období. Ústava a ústavní zákony, základní kameny právního řádu i politického systému, obvykle nepodléhají přílišným změnám. Jistě, čas od času bývá každý ústavní řád podrobován jisté revizi, ale padesát ústavních zákonů, které byly v Československu přijaty od listopadu 1989 do prosince 1992, jsou určitě raritou. Zásadní změna politického systému, navíc v krátkém sledu následovaná radikální proměnou státoprávního uspořádání, samozřejmě vyžadovala, aby byl ústavní řád překopán od základů. Pozoruhodný je však způsob tohoto překopávání. Místo toho, aby ústavní změny probíhaly v jistých logických etapách, jako například v sousedním Polsku, kde byla po pádu komunistického režimu nejprve přijata prozatímní, tzv. malá ústava, a posléze, po důkladné přípravě, definitivní ústava demokratického státu, zde šel vývoj poněkud jinak. Ústavní řád byl měněn v sérii dílčích kroků, které se postupně snažily reformovat nereformovatelné - tedy základní ústavní předpisy z komunistické éry. Tento způsob měl být pouze prozatímním; poměrně záhy mělo být toto provizorium vystřídáno třemi novými ústavami - federální ústavou a dvěma národními či republikovými. Jak víme, k jejich přijetí již nedošlo. Vývoj spěl k rozpadu společného státu Čechů a Slováků a federální ústavní provizorium bylo nakonec nahrazeno narychlo sepsanými a přijatými ústavami samostatných republik, jejichž nezralost a nedokonalost působila a působí problémy v obou nástupnických státech. Ústavní vývoj v letech 1989-1992 tak svědčí nejen o překotnosti politického vývoje, ale i o jisté bezkoncepčnosti, improvizaci a chaosu, které tento vývoj, zejména v oblasti státoprávní, provázely.

Cílem této práce je podat přehled ústavních změn ve vymezeném období. Počet padesáti ústavních zákonů i značná nepřehlednost ve shluku dílčích změn ústavních textů jsou snad dostatečným vysvětlením tohoto pokusu o zpřehlednění a systematizaci ústavního vývoje. Kromě věcného třídění, jež je zejména předmětem této práce, předkládám v příloze i řazení přijatých ústavních zákonů podle toho, jak byly za sebou publikovány ve Sbírce zákonů. Podrobnosti jednotlivých ústavních zákonů je možné najít ve Sbírkách zákonů ČSSR, ČSFR a ČR, které byly pramenem mé práce.

 

2. Stav ústavního řádu ČSSR před listopadem 1989

Do revolučního období na konci roku 1989 vstupovalo Československo se socialistickou Ústavou ČSSR č. 100/1960 Sb. Ústava z doby prezidenta Novotného měla být právním vyjádřením úspěšného dosažení tzv. socialistické společnosti, předstupně beztřídní společnosti komunistické. Mnohé formulace v této ústavě byly vysloveně ideologické - především úvodní Prohlášení (“Socialismus v naší zemi zvítězil! Vstoupili jsme do nového období našich dějin a jsme odhodláni jít dále k novým, ještě vyšším cílům. Dovršujíce socialistickou výstavbu, přecházíme k budování vyspělé socialistické společnosti a shromažďujeme síly pro přechod ke komunismu.”, můžeme v něm číst.). Úvodní články ústavy zakotvují ČSSR jako socialistický stát, KSČ jako jeho vedoucí sílu, socialistickou hospodářskou soustavu a plánování jako ekonomický základ, kulturní politiku, výchovu a vyučování v duchu marxismu-leninismu a další principy.

Nedílnou součástí ústavního řádu byl ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci. Tento ústavní zákon, účinný od 1. ledna 1969, prohlásil ČSSR za federativní stát dvou rovnoprávných, bratrských národů (čl. 1). Klíčový význam měla jeho druhá hlava, která rozdělovala kompetence (působnost) federace a republik. V čl. 7 bylo vyjmenováno taxativně šest oblastí výlučné působnosti federace (mj. zahraniční politika, měna a obrana). Čl. 8 taxativně vymezil společnou působnost federace a republik, přičemž čl. 10 až 28a blíže určovaly rozdělení těchto kompetencí. Čl. 9 pak svěřoval kompetence, které nebyly vyjmenovány v čl. 7 či 8, výlučně do rukou republik. Další hlavy ústavního zákona pak určovaly jednotlivé ústavní orgány, jejich působnost a vzájemné vztahy. Těmito orgány podle ústavního zákona jsou především prezident, dvoukomorové Federální shromáždění, federální vláda, národní rady a vlády republik a Ústavní soud (ten ovšem za komunistické éry nevstoupil v život). V Ústavě ČSSR z roku 1960 zůstala úprava soudů, prokuratury a národních výborů. Ústavní zákon o čs. federaci byl značně pozměněn ústavním zákonem č. 125/1970 Sb., a to v neprospěch republik.

Ústavní řád ČSSR tvořily i další ústavní zákony; polistopadové změny se dotkly ústavního zákona č. 10/1969 Sb., o Radě obrany státu, či ústavního zákona č. 144/1968 Sb., o postavení národností v ČSSR; ten nahradily příslušné pasáže Listiny základních práv a svobod. Několik ústavních zákonů též upravovalo soustavu federálních ústředních orgánů, neboť ústavní zákon o čs. federaci stanovil, že federální ministerstva se zřizují ústavním zákonem.

Ústavní řád ČSSR mohl být měněn pouze ústavními zákony. Pro přijímání ústavních zákonů ve FS platil tzv. zákaz majorizace, projevující se odděleným hlasováním ve Sněmovně národů. Tak k přijetí ústavního zákona FS bylo třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců Sněmovny lidu, třípětinové většiny všech poslanců Sněmovny národů zvolených v ČSR a třípětinové většiny všech poslanců Sněmovny národů zvolených v SSR. K přijetí ústavního zákona republiky bylo třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců příslušné národní rady.

 

3. Kritéria třídění

Aby se podařilo zpřehlednit a systematizovat onen soubor padesáti ústavních zákonů, přijatých v letech 1989-1992, je třeba vybrat vhodné kritérium třídění, popřípadě jejich kombinaci.

Jedním z možných kritérií je čas, doba přijetí ústavního zákona, ovšem jako jediné kritérium by problematiku příliš nevyjasnil. Přesto můžeme uvést, že ze zmíněných 50 ústavních zákonů byly 4 přijaty v roce 1989, 27 v roce 1990, 7 v roce 1991 a 12 v roce 1992.

Dalším možným kritériem je orgán, který ústavní zákon přijal. Takovým orgánem mohl být pouze zákonodárný sbor, tedy FS, ČNR nebo SNR. Velké rozlišení tím ale také nezískáme; národní rady přijímaly zprvu pouze ústavní zákony dílčího významu, např. o republikových symbolech či o slibech poslanců národních rad. V druhé polovině roku 1992 pak převzaly, dílem svévolně, dílem na základě zmocnění FS, ústavodárnou moc při konstituování nových států. Uveďme však, že z oněch padesáti ústavních zákonů 10 přijala ČNR, 5 SNR a zbylých 35 FS.

Zajímavým kritériem je rozlišení, zda se ústavním zákonem měnil základ ústavního řádu, tedy Ústava či ústavní zákon o čs. federaci, nebo zda tomu tak nebylo. Nevýhodou tohoto třídění jsou pouhé dvě podmnožiny, do nichž se původní soubor rozpadá, navíc někdy rozlišení není úplně průkazné, jedná-li se o nepřímou novelu.

Nakonec jsem zvolil hledisko věcné - čeho se ústavní zákon týkal, zda souvisel se změnou režimu z totalitního na demokratický, zda souvisel s vývojem a změnami ve státoprávním uspořádání, zda obsahoval oba tyto aspekty nebo zda nespadá ani do jedné z těchto kategorií. I toto kritérium má své nevýhody, především nejasné obrysy jednotlivých kategorií a tedy občasnou spornost podřazení ústavního zákona pod jednu z nich. Výhodou naopak může být větší pochopitelnost charakteru jednotlivých ústavních změn.

V rámci některých kategorií hodlám ještě rozlišovat ústavní zákony zásadní politické povahy a ústavní zákony spíše technické povahy, např. zkrácení volebního období, kooptace nových poslanců či detailní řešení právní kontinuity při rozpadu federace. V jednotlivých skupinách a podskupinách budu ctít chronologické hledisko.

 

  1. Ústavní zákony související se změnou režimu

z totalitního na demokratický

  1. zásadní povahy

Již během revolučních dnů listopadu 1989 vyvstala potřeba odstranit z ústavy nejkřiklavější známky totalitního režimu. Stalo se tak ústavním zákonem č. 135/1989 Sb. z 29. listopadu, který zrušil proslulý článek 4 Ústavy, zakotvující vedoucí úlohu KSČ (“Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence.”) a změnila dikci čl. 6 o Národní frontě a čl. 16 o kulturní politice a výchově. NF už nebyla politickým výrazem svazku pracujících měst a venkova pod vedením KSČ, ale politickým výrazem svazku národů a národností, sociálních vrstev a zájmových skupin. Ústavní zákon č. 376/1990 Sb. z 20. 9. pak Národní frontu definitivně zrušil. Kulturní politika, rozvoj vzdělání, výchova a vyučování už nadále nebudou vedeny v duchu vědeckého světového názoru, marxismu-leninismu, ale v duchu vědeckého poznání a v souladu se zásadami vlastenectví, humanity a demokracie.

Dalším ústavním zákonem této kategorie byla novela Ústavy a ústavního zákona o čs. federaci z 27. 2., č. 46/1990 Sb. Zmizely z Ústavy všechny známky imperativnosti poslaneckého mandátu - zejména odvolatelnost poslance rozhodnutím voličů (čl. 3 odst. 3 Ústavy). Počet poslanců Sněmovny lidu FS se snížil z 200 na 150, byla zavedena neslučitelnost funkce poslance např. s funkcí soudce, vojáka z povolání či poslance jiného zákonodárného sboru a ze slibů ústavních činitelů vymizela pasáž týkající se věrnosti věci socialismu.

Ústavní zákon z 18. 4., č. 100/1990 Sb., změnil ideologickou část Ústavy. Především vypustil úvodní Prohlášení a změnil čl. 7 až 15. Odrazila se tu změna ekonomického systému. Ustanovení o socialistické hospodářské soustavě, plánovitém řízení ekonomiky, formách vlastnictví a socialistické dělbě práce byla nahrazena ústavními principy ochrany vlastnického práva, vyvlastnění jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu, ale také zákazu zneužívání vlastnictví. V čl. 13 se stát zavazuje vytvářet podmínky a stanovovat pravidla pro rozvoj a ochranu podnikání a hospodářské soutěže. Nový čl. 15 odst. 2 je také významnou inovací: “Stát dbá o vytváření ekologické rovnováhy ochranou přírody a péčí o tvorbu a ochranu zdravého životního prostředí i o šetrné využívání přírodních zdrojů.” V souvislosti s těmito změnami došlo i k novele kompetenční části ústavního zákona o čs. federaci.

Dalším ústavním zákonem, který přinesl zásadní, byť rozsahem nevelikou, změnu, byl ústavní zákon z 3. 5., č. 161/1990 Sb. Přinesl možnost poskytovat v soukromých a církevních školách vzdělání za úplatu a zrušil čl. 24 odst. 3 o výchově a vyučování založených na vědeckém názoru a na těsném spojení školy se životem a prací lidu.

Ústavní zákon z 18. 7., č. 294/1990 Sb., především nahradil komunistickou soustavu národních výborů skutečnou místní samosprávou. Základem místní samosprávy je obec, samosprávné společenství občanů. Zakotvuje se možnost obecního referenda. Národní výbory nahradila obecní zastupitelstva s pravomocí vydávat obecně závazné vyhlášky. Řídící a kontrolní pravomoci republikových vlád podléhají obce pouze tehdy, vykonávají-li tzv. přenesenou působnost, tedy státní správu. Tento ústavní zákon též přejmenoval zastupitelské sbory na zákonodárné a vypustil z Ústavy povinnost státních orgánů opírat se “o tvůrčí iniciativu a o přímou účast pracujících a jejich organizací na své činnosti” (čl. 2 odst. 4).

Velký politický význam měly dva ústavní zákony z 16. 11. č. 496/1990 Sb. a č. 497/1990 Sb. Těmito zákony měl být navrácen majetek KSČ a SSM lidu Československa. KSČ považovala stát za své vlastnictví, konstatuje se v ústavním zákoně č. 496, a tak nyní dochází alespoň k částečnému odstranění následků. KSČ měla vydat veškerý majetek s výjimkou kancelářského vybavení s pořizovací cenou do 5000 Kčs. Zabavený majetek Svazu mladých, nástupnické organizace SSM, měl být užit výhradně pro potřeby dětí a mládeže.

Rok 1991 přinesl do našeho právního řádu Listinu základních práv a svobod. Stalo se tak 9. 1. ústavním zákonem č. 23/1991 Sb. Tento uvozující zákon též zakotvil přednost ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech před zákonem a svěřil ochranu základních práv a svobod (dosud neexistujícímu) ústavnímu soudu. V souvislosti s uzákoněním Listiny byly z Ústavy vypuštěny pasáže o právech a povinnostech občanů a byl zrušen ústavní zákon č. 144/1968 Sb., o postavení národností v ČSFR. Změnila se také dikce čl. 5 ústavního zákona o čs. federaci; napříště bylo státní občanství ČSFR odvozeno od státního občanství jedné z republik a ne naopak.

Ústavním zákonem č. 91/1991 Sb. z 22. 3. byl zřízen Ústavní soud ČSFR. Sídlil v Brně, skládal se z 12 soudců (šesti z každé republiky) jmenovaných na 7 let prezidentem republiky. Prezident vybíral z 32 kandidátů, navržených po osmi Sněmovnou lidu, Sněmovnou národů, ČNR a SNR. Rozhodoval o souladu zákona s ústavními zákony a s mezinárodními smlouvami o lidských právech, o souladu podzákonných předpisů se zákonem, řešil kompetenční spory, vykládal ústavní zákony a rozhodoval o ústavních stížnostech na zásah do práv a svobod občana. Při rozhodování byl vázán pouze Ústavou a ústavními zákony.

Posledním ústavním zákonem této kategorie byl ústavní zákon z 16. 7., č. 326/1991 Sb., který radikálně změnil znění osmé hlavy Ústavy, týkající se soudní moci. Soudy a prokuratura od té doby nevychovávají občany k oddanosti vlasti a věci socialismu. Byla zdůrazněna nezávislost a nestrannost soudců, soudci už nejsou voleni zákonodárnými sbory, ale jmenováni prezidentem, popřípadě předsednictvem národní rady. Možnost odvolání soudce se zúžila; je to možné pouze z důvodů stanovených zákonem. Soudci z povolání a soudci z lidu byli přejmenováni na soudce a přísedící.

  1. technické povahy

Vedle deseti ústavních zákonů souvisejících se změnou režimu z totalitního na demokratický jsem nalezl dalších třináct, které jsem označil za ústavní zákony technické povahy. Toto označení není úplně přesné, leckdy se jedná o důležité zákony (např. zakotvení pouze dvouletého funkčního období ústavních orgánů po prvních svobodných volbách), ovšem mám za to, že je vhodné odlišit vskutku zásadní ústavní změny od méně zásadních.

První z těchto změn, ústavní zákon č. 161/1989 Sb. z 19. 12. 1989, řešila složitou situaci, která vznikla po abdikaci prezidenta Husáka. Podle dosavadní úpravy měl být nový prezident zvolen do 14 dnů, což bylo těžko možné, a tak byla lhůta prodloužena na 40 dnů. Funkční období nového prezidenta mělo skončit nejpozději 40 dnů po ustavení FS, zvoleného ve svobodných volbách. Volba prvního porevolučního prezidenta se měla konat veřejným hlasováním (!).

Dne 28. prosince 1989 poslanci FS změnili ústavním zákonem č. 182/1989 Sb. znění prezidentského slibu a ústavním zákonem č. 183/1989 Sb. zavedli obsazování uvolněných poslaneckých mandátů kooptací, tj. volbou poslanci FS. Tento způsob doplňování zákonodárného sboru měl být používán pouze do prvních svobodných voleb.

Dne 12. ledna 1990 zavedla SNR doplňování kooptacemi do národních výborů na území Slovenska, a to ústavním zákonem SNR č. 6/1990 Sb.

Podle ústavního zákona č. 14/1990 Sb. z 23. 1. mohli být odvoláni svou politickou stranou, nebo orgánem NF v dohodě s OF či VPN, ti poslanci FS, ČNR, SNR a národních výborů všech stupňů, kteří v zájmu vyrovnání rozložení politických sil nebo vzhledem k dosavadnímu působení neskýtají záruky rozvoje politické demokracie. Uvolněná místa se obsazují kooptacemi.

Ústavní zákon č. 45/1990 Sb. z 27. 2. zkrátil volební období FS, ČNR a SNR tak, že stanovil jejich konec ke dni svobodných voleb v roce 1990. Nové FS bude zvoleno mimořádně jen na 24 měsíců. Národní rady se zmocňují, aby samy upravily délku volebního období nově zvolených národních rad. Na základě tohoto a dalších zmocnění FS přijala ČNR 13. 3. sérii ústavních zákonů, mezi nimi ústavní zákony č. 64 až 66/1990 Sb., které upravily délku volebního období ČNR, počet poslanců ČNR a znění slibu poslanců a členů republikové vlády. Totéž učinila SNR jedním ústavním zákonem, č. 79/1990 Sb., z 16. 3.

2. května 1990 FS zkrátilo ústavním zákonem č. 158/1990 Sb. funkční období prvního povolebního prezidenta na 24 měsíců a ústavním zákonem č. 160/1990 Sb. novelizovalo ústavní zákon č. 10/1969 Sb., o Radě obrany státu. Stanovilo v něm, že sekretářem Rady napříště bude ředitel odboru obrany a bezpečnosti Úřadu předsednictva vlády ČSFR.

Ústavní zákon č. 376/1990 Sb. z 20. 9., jenž uzavírá tento výčet, zrušil Národní frontu, zavedl do Ústavy slib soudce a stanovil, že soudci jsou voleni a odvoláváni (stále ještě zákonodárnými sbory) na návrh pověřeného člena vlády ČSFR, resp. republikového ministra spravedlnosti.

 

5. Ústavní zákony související jak se změnou režimu z totalitního na demokratický, tak i s vývojem a změnami ve státoprávním uspořádání

Přestože logika třídění velí zařadit tuto průnikovou kategorii až po druhé základní, týkající se vývoje a změn ve státoprávním uspořádání, rozhodl jsem se upřednostnit hledisko časové a zařadit nejdříve tuto kategorii. Do ní jsem soustředil ústavní zákony o názvech a státních symbolech. Odstranění symbolů komunismu z názvu státu i jeho znaku mělo zprvu demonstrovat změnu politického režimu, ale postupem času se stalo první předzvěstí konfliktu o podobu státoprávního uspořádání (zejména tzv. pomlčková válka). Zavedení symbolů republik bylo jedním ze zřetelných kroků od formální federace k federaci autentické.

Jako první upravila název a symboly Slovenská národní rada 1. 3. ústavním zákonem SNR č. 50/1990 Sb. Dosavadní SSR se změnila na Slovenskou republiku, státním znakem se stalo se stalo typické trojvrší s dvojitým křížem, vlajkou bílo-modro-červeně pruhovaná vlajka bez státního znaku a hymnou dvě sloky písně “Nad Tatrou sa blýska”.

ČNR přijala dva ústavní zákony. Ten z 6. 3., č. 53/1990 Sb., obdobně změnil název státu z ČSR na Českou republiku. Druhý, č. 67/1990 Sb., z 13. 3., zavedl velký státní znak (čtvrcený štít se dvěma českými lvy, moravskou orlicí a slezskou orlicí) a malý státní znak (pouze český lev, samozřejmě s korunkou a bez pěticípé hvězdy), dále vlajku (červeno-bílou) a hymnu, jíž byla první sloka písně “Kde domov můj”.

Opravdové bouře však propukly při projednávání změny názvu státu ve Federálním shromáždění. Vzhledem k zaměření této práce však nehodlám líčit peripetie těchto bouří a omezím se na jednoduchá konstatování. 29. března byl přijat velice kontroverzní ústavní zákon č. 81/1990 Sb., který změnil dosavadní název státu Československá socialistická republika na nový název Československá federativní republika s tím, že v jazyce slovenském tento název zní Česko-slovenská federatívna republika, tedy s pomlčkou. Tato úprava nevydržela ani měsíc. Už 20. dubna byl ústavním zákonem č. 101/1990 Sb. přijat jiný kompromisní návrh - společný stát Čechů a Slováků se bude nazývat Česká a Slovenská Federativní Republika. Téhož dne byl přijat další dlouho diskutovaný návrh, ústavní zákon č. 102/1990 Sb., o státních symbolech ČSFR. Státní vlajka a státní hymna zůstaly v nezměněné podobě. Státním znakem se stal čtvrcený štít s českým lvem v 1. a 4. poli a slovenským trojvrším v 2. a 3. poli. Problém byl s vlajkou prezidenta republiky, konkrétně se stuhou s nápisem PRAVDA VÍTĚZÍ. Před návrhem na dvě stuhy s nápisem v češtině a slovenštině dostala přednost verze s latinským nápisem VERITAS VINCIT. Dvojjazyčnost se objevila na státní pečeti, v jejímž opisu byl název státu uveden v obou národních jazycích. Státní symboly zanikly spolu se zánikem státu, jejž symbolizovaly, jedině federální vlajka byla převzata jedním z nástupnických států, Českou republikou.

 

  1. Ústavní zákony související s vývojem a změnami

ve státoprávním uspořádání

  1. zásadní povahy

Prvním z devíti ústavních zákonů zařazených do této kategorie je proslulý tzv. kompetenční zákon z 12. prosince 1990, č. 556/1990 Sb. Tento ústavní zákon důkladně změnil zejména druhou hlavu ústavního zákona o čs. federaci a výrazně posílil kompetence republik. V první hlavě, čl. 4, je hospodářství v ČSFR definováno jako integrace ekonomiky ČR a ekonomiky SR, což nahrazuje původní pojetí jednotného hospodářství. Změnila se celá koncepce druhé hlavy, především byla zrušena kategorie společné působnosti federace a republik; co ústavní zákon výslovně nesvěřuje federaci, náleží republikám. Prolamuje se monopol federace na zahraniční politiku, republiky mohou v souladu se zahraniční politikou ČSFR uzavírat určité mezinárodní dohody ve vymezených oblastech a za stanovených podmínek (v rámci určitých oblastí své působnosti s členy jiných federací a spolkových států a na základě pověření federací i se státy a ve všech věcech republikové působnosti), mohou též vysílat a přijímat zahraniční zastoupení členů jiných federací či spolkových států. Finanční hospodaření ČSFR, ČR a SR je samostatné, každý z těchto subjektů přijímá vlastní rozpočet, jednotné zásady finanční a rozpočtové politiky dohodnou všechny tři vlády. Federální orgány už nemohou kontrolovat platby pro státní rozpočet federace. Státní banka československá, pečující o jednotnou měnovou politiku, má své Ústředí pro ČR a Ústředí pro SR, v bankovní radě jsou paritně zastoupeni občané obou republik, ve funkci guvernéra po Čechovi nastoupí Slovák a naopak. Už neexistuje společná průmyslová politika ani zemědělská politika, zůstávají jen společné zásady hospodářské politiky, jejichž součástí sice jsou i zásady surovinové, palivoenergetické a zemědělské politiky, ale jen pokud mají federální význam. Ruší se také jednotná vědecká, technická a investiční politika, z mzdové a sociální politiky zůstává federaci pouze právní úprava regulace mezd, minimální mzdy, mezd ve federálních orgánech a zákonná úprava sociálních dávek a životního minima. Zákon FS může stanovit spolupůsobení republikových výkonných a soudních orgánů ve věcech svěřených působnosti federace. Ústavní zákon č. 556/1990 Sb. provedl i další ústavní změny, např. zakotvil ústavně Kancelář prezidenta republiky a Úřad vlády ČSFR, svěřil federální vládě při zajišťování plnění úkolů federace koordinaci řešení otázek vyplývajících z potřeby jednotného zabezpečování státní politiky federace, ale odebral jí právo pozastavit výkon opatření vlády republiky, odporuje-li opatřením federální vlády v rámci působnosti federace; zrušil též ustanovení, podle kterého měly být republikové ústavy přijaty spolu s federální ústavou (toto ustanovení čl. 142 odst. 2 bylo v ústavním zákonu o čs. federaci od počátku, samotný tento zákon totiž byl v době svého přijetí koncem 60. let chápán jako provizorium), a dále stanovil, že měnit soustavu republikových orgánů může pouze ústavní zákon příslušné národní rady.

Neúspěšné vyjednávání české a slovenské politické reprezentace a hrozba rozpadu federace přinutila poslance FS, aby 18. července 1991 přijali ústavní zákon č. 327/1991 Sb., o referendu. Ten stanovil, že zásadní otázky státoprávního uspořádání ČSFR mohou být řešeny referendem. Jedině referendem může dojít k vystoupení republiky z federace; referendum vyhlašuje prezident a k platnému usnesení je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech oprávněných voličů v každé z republik. Takové usnesení pak má sílu ústavního zákona. Není snad třeba ani připomínat, že žádné takové referendum neproběhlo a federace se rozdělila na základě ústavního zákona FS.

2. prosince 1991 přijala SNR ústavní zákon SNR č. 7/1992 Sb., o Ústavnom súde SR. Řadím jej do této kategorie především kvůli jeho symbolickému významu. V důsledku jeho přijetí vznikla raritní a patrně i dost absurdní situace, kdy na území jednoho státu působí dva ústavní soudy. Přijetí tohoto ústavního zákona, podle mého názoru, dobře ilustruje pozici, v níž se tehdy federativní stát nacházel. Pro pořádek dodejme, že Ústavní soud SR měl podle tohoto zákona sídlo v Košicích a tvořilo ho 10 soudců, volených na 7 let Slovenskou národní radou.

Zbývající ústavní zákony této kategorie spadají do doby po volbách v roce 1992 a provádějí demontáž společného státu.

Dne 1. září 1992 schválila SNR Ústavu Slovenské republiky (ústavní zákon SNR č. 460/1992 Sb.). Pozoruhodný na této ústavě je především fakt, že nabyla účinnosti dnem vyhlášení (tj. 3. září; až na několik ustanovení), a to včetně článku 1, podle něhož je Slovenská republika svrchovaný stát. Čl. 152 odst. 2 stanovil, že ústavní zákony, zákony a ostatní všeobecně závazné právní předpisy zůstávají v SR v platnosti, pokud neodporují této ústavě. To činí ústavní situaci na sklonku roku 1992 velice zajímavou.

Velice zvláštním zákonem je ústavní zákon č. 493/1992 Sb., přijatý 8. října. Tento druhý kompetenční zákon dokonale rozvolnil svazky mezi oběma částmi federace, naprostou většinu kompetencí svěřil republikám, ale federaci ponechal v platnosti a v jeho textu se nehovoří o chystaném rozdělení federace. Tato rozsáhlá ústavní novela byla účinná jen o něco déle než dva měsíce, od 29. října do 31. prosince; ústavní řád zanikajícího státu však změnila radikálně. Republiky obdržely další pravomoci v oblasti zahraniční politiky - ve věcech náležejících do jejich působnosti mohly uzavírat jakékoli mezinárodní smlouvy, omezeny pouze požadovaným souladem se zahraniční politikou ČSFR. Ruší se společná hospodářské strategické plánování, společná koncepce zahraniční hospodářské politiky, v oblasti hospodářství zbyla federaci již jen pravomoc zákonné úpravy v oblasti energetiky, neexistuje už ani společná dopravní politika, rozpadá se i jednotná soustava pošt a telekomunikací, v oblasti životního prostředí zůstává federaci jen péče o jadernou bezpečnost, v oblasti práce a sociální politiky pouze úprava pracovních vztahů zaměstnanců federálních orgánů a jimi řízených organizací a sociální péče o ně. ČR a SR mohou vytvářet své emisní banky. Emisní banky republik vzniknou rozdělením Státní banky československé (představa jedné měny a dvou emisních bank je také kuriózní). ČR a SR mají právo zřizovat vlastní ozbrojené bezpečnostní sbory a vlastní bezpečnostní informační služby. Po těchto změnách byla československé federace opravdu bizarním útvarem. Ústavní zákon č. 493/1992 Sb. přinesl i další změny. FS už nemůže rušit podzákonné předpisy federálních úřadů odporující zákonu. Správní orgány republik při výkonu federálních kompetencí už nemusí respektovat směrnice správních orgánů federace. Zajímavým dokladem problémů všedního dne je nové ustanovení, podle něhož v případě rovnosti hlasů ve federální vládě rozhoduje hlas předsedy. Prezident pověřuje vedoucí zastupitelských misí s přihlédnutím ke stanovisku všech tří vlád tak, aby v těchto funkcích byli rovnoměrně zastoupeni občané obou republik. Dále se zmocňuje FS, aby zákonem upravilo rozdělení drah, pošt a telekomunikací. Působivá je snaha ústavodárce na poslední chvíli odstranit z Ústavy relikty minulosti. Tak došlo i na čl. 1 Ústavy - místo textu “ČSSR je socialistický stát, založený na pevném svazku dělníků, rolníků a inteligence, v jehož čele je dělnická třída...” je text “ČSFR je demokratický právní stát složený z ČR a SR”. Vypuštěn byl i čl. 18 zakotvující mj. zásadu demokratického centralismu a čl. 16 odst. 3, jenž zněl: “Stát a společenské organizace soustavně usilují o odstranění přežitků vykořisťovatelské společnosti ve vědomí lidí.” (!) Změněna byla celá pasáž Ústavy pojednávající o prokuratuře, změna se dotkla i ústavního zákona č. 10/1969 Sb., o Radě obrany státu, z něhož zmizel § 1. Revoluce nastala v soustavě federálních ústředních orgánů. Po zrušení federálních ministerstev zahraničního obchodu, práce a sociálních věcí, dopravy, spojů a pro strategické plánování, Federálního výboru pro životní prostředí a Federálního úřadu pro hospodářskou soutěž tak v soustavě federálních ústředních orgánů zůstalo pouhých šest ministerstev - financí, zahraničních věcí, obrany, vnitra, hospodářství a kontroly. Ústavní zákon č. 493/1992 Sb. patrně neměl v úmyslu zachránit neživotaschopnou federaci, jako spíš zajistit především samostatnému Slovensku přijatelnější startovací podmínky - viz např. snahu o prosazení parity v čele diplomatických misí.

Dne 13. listopadu schválili poslanci FS ústavní zákon č. 541/1992 Sb., o dělení majetku ČSFR mezi ČR a SR a jeho přechodu na ČR a SR. Federální majetek se měl, dle tohoto ústavního zákona, rozdělit na základě dvou principů. Podle územního principu (tj. místa, kde se věc nachází) se dělily všechny nemovitosti a ty movité věci, u nichž tento způsob dělení vyplýval z jejich určení, účelu či povahy. Všechny ostatní věci, majetková a jiná práva a závazky se rozdělily podle principu podílu počtu obyvatel, tedy známým poměrem 2:1 (dva díly ČR a jeden díl SR). Tento ústavní zákon zřídil také Komisi pro dokončení vypořádání majetku ČSFR.

Rozdělení federace nakonec proběhlo ústavní cestou, na základě ústavního zákona č. 542/1992 Sb., o zániku ČSFR, který byl přijat ve FS 25. listopadu. “Uplynutím dne 31. prosince 1992 zaniká ČSFR. Nástupnickými státy ČSFR jsou ČR a SR. Působnost ČSFR, která jí byla svěřena ústavními a jinými zákony, přechází na ČR a SR dnem 1. ledna 1993.”, uvádí se v prvních dvou článcích tohoto ústavního zákona. Další články upravují zánik státních orgánů, ozbrojených sil a ozbrojených bezpečnostních sborů ČSFR, jakož i všech rozpočtových a příspěvkových organizací napojených na federální rozpočet a všech státních organizací v působnosti ČSFR, které byly zřízeny zákonem. Nástupnickým státům se zapovídá užívat po zániku ČSFR jejích státních symbolů (!). Též se stanovuje, že od 1. ledna 1993 náleží zákonodárná moc v ČR zákonodárnému sboru složenému z českých poslanců FS a z poslanců ČNR, přičemž vnitřní poměry sboru stanoví zákon ČR (obdobně bylo stanoveno pro SR; ani jeden z nástupnických států se však tímto ustanovením neřídil). Dále je upraven přechod pravomocí federální vlády, Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k 1. lednu 1993. ČNR a Národní rada Slovenské republiky (název podle Ústavy SR) mohou ještě před zánikem ČSFR s účinností nejdříve od 1. ledna 1993 přijímat ústavní a jiné zákony, jimiž zabezpečí výkon působnosti, která na ČR a SR přejde. ČR a SR též mohou ještě před zánikem federace uzavírat mezinárodní smlouvy mezi sebou i s třetími státy s tím, že tyto smlouvy vstoupí v platnost po zániku ČSFR.

Předposledním ústavním zákonem, který sem zařazuji, je Ústava České republiky (ústavní zákon ČNR č. 1/1993 Sb. ze dne 16. prosince 1992). Účinnosti nabyla 1. ledna 1993. V přechodných a závěrečných ustanoveních byla ČNR prohlášena za Poslaneckou sněmovnu, až do vytvoření Senátu měla vykonávat jeho funkce a po tuto dobu byla nerozpustitelná. Do zvolení Senátu měl jeho funkce vykonávat ústavním zákonem zřízený Prozatímní Senát, ten však zřízen nebyl, a tak Poslanecká sněmovna vykonávala funkce Senátu až do prvních senátních voleb v roce 1996. Článek 112 Ústavy prohlásil za součást ústavního pořádku ČR tuto Ústavu, Listinu základních práv a svobod, ústavní zákony přijaté podle této Ústavy, ústavní zákony upravující státní hranice ČR, přijaté NS ČSR, FS ČSSR a ČNR, a ústavní zákony ČNR přijaté po 6. červnu 1992. Ostatní ústavní zákony platné na území ČR ke dni účinnosti Ústavy mají sílu zákona, přičemž se zrušují Ústava ČSFR, ústavní zákon o čs. federaci, ústavní zákony, které je měnily a doplňovaly, a ústavní zákon ČNR č. 67/1990 Sb., o státních symbolech ČR.

S jistými pochybnostmi uvádím v této části i tzv. recepční zákon, ústavní zákon ČNR č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR, z 15. prosince 1992. Recepční zákon převzal do právního řádu ČR veškeré ústavní zákony, zákony a ostatní právní předpisy ČSFR s výjimkou těch ustanovení, která jsou podmíněna toliko existencí ČSFR a příslušností ČR k ní. Pokud federální právní předpisy přijaté před zánikem ČSFR spojují práva a povinnosti s územím ČSFR a státním občanstvím ČSFR, rozumí se tím území a státní občanství ČR, nestanoví-li zákon jinak. V případě rozporu federálních a republikových předpisů téže právní síly se postupuje podle republikových. V čl. 3 se stanoví, které orgány ČR přebírají působnost orgánů federálních. Majetková a jiná práva a závazky ČSFR přecházejí na ČR v rozsahu stanoveném ústavním zákonem FS nebo smlouvou mezi ČR a SR. ČR uznává všechny státy a vlády, které ke dni svého zániku uznávala ČSFR. ČR přebírá další práva a závazky ČSFR vyplývající z mezinárodních smluv, s výjimkou závazků ČSFR spojených s územím svrchovanosti federace, na něž se nevztahuje svrchovanost ČR. Tím nejsou dotčeny nároky ČR vůči SR vyplývající z plnění těchto mezinárodněprávních závazků ČSFR. Tento ústavní zákon nabývá účinnosti dnem 31. prosince 1992 (!).

  1. technické povahy

Do této kategorie jsem zařadil především dílčí přesuny kompetencí a dosud neuvedená opatření související se zánikem ČSFR.

Ústavní zákon č. 159/1990 Sb., z 2. května, zařadil do společné působnosti federace a republik životní prostředí a vložil do ústavního zákona o čs. federaci čl. 21a, který podrobněji vymezil působnost federace na tomto úseku.

Ústavní zákon č. 295/1990 Sb., z 19. července, z čl. 17 ústavního zákona o čs. federaci, který upravuje působnost federace v oblasti průmyslu, vypustil zřizování a řízení organizací strojírenství a organizací zabývajících se těžbou a zpracováním rud a magnezitu. Tento ústavní zákon naopak v oblasti dopravy svěřil FS přijímání zákona o provozu na pozemních komunikacích.

Ústavní zákon č. 133/1991 Sb., z 20. března, novelizoval ústavní zákon č. 10/1969 Sb., o Radě obrany státu, a zřídil Radu obrany ČR a Radu obrany SR.

Trpký osud měl ústavní zákon č. 211/1992 Sb., z 15. dubna. Tento ústavní zákon, v souvislosti s jednou z daňových reforem, zařadil do ústavního zákona o čs. federaci zmocnění FS upravit zákonem daň z přidané hodnoty a spotřební daně. Orgánům celní správy mj. svěřil správu, výkon a kontrolu daní a poplatků při dovozu a vývozu a silniční daně u zahraničních osob. Ústavní zákon č. 211/1992 Sb. však měl vstoupit v účinnost až 1. ledna 1993, a tak se své účinnosti již nedočkal.

Ještě 17. prosince 1992 se sešlo FS, aby přijalo ústavní zákon č. 624/1992 Sb., o zániku funkce soudců a o skončení pracovních a služebních poměrů v souvislosti se zánikem ČSFR. Tento ústavní zákon mj. obsahoval ustanovení o příspěvku a náhradách těm, jejichž funkce nebo pracovní či služební poměr v souvislosti se zánikem ČSFR zanikly.

Výčet těchto předpisů uzavírá ústavní zákon ČNR č. 29/1993 Sb., o některých dalších opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR, ze dne 22. prosince 1992, s účinností od 1. ledna 1993. Tento ústavní zákon, v návaznosti na ústavní zákon č. 624/1992 Sb., nabízí soudcům Nejvyššího soudu ČSFR přechod k Nejvyššímu soudu ČR a soudcům vojenských soudů ČSFR přechod k vojenským soudům ČR. Obdobně je řešen přechod prokurátorů a vyšetřovatelů Generální prokuratury ČSFR k prokuratuře ČR a přechod prokurátorů a vyšetřovatelů vojenských prokuratur. Pracovníkům Kanceláře Ústavního soudu ČSFR se nabízí pracovní poměr u Nejvyššího soudu ČR. (Pozn.: Ústava ČR předpokládala zánik vojenských soudů koncem roku 1993 a přeměnu prokuratury ČR na státní zastupitelství.)

 

7. Ostatní ústavní zákony

Do této skupiny patří šest ústavních zákonů, z nichž dva provádějí změny v soustavě federálních ministerstev, jeden zřizuje Nejvyšší kontrolní úřad ČR, dva upravují délku volebního období zákonodárných sborů a jeden zakotvuje proceduru volby prezidenta republiky.

Ústavní zákon č. 13/1990 Sb., z 23. ledna, rozdělil federální ministerstvo dopravy a spojů na federální ministerstvo dopravy a federální ministerstvo spojů.

Ústavní zákon č. 296/1990 Sb., z 19.července, ponechal z dosavadních federálních ministerstev osm (zahraničních věcí, obrany, vnitra, financí, zahraničního obchodu, práce a sociálních věcí, dopravy a spojů) a zřídil tři nová - pro strategické plánování, hospodářství a kontroly -, vedle nich též Federální úřad pro hospodářskou soutěž a Federální výbor pro životní prostředí jako ústřední orgány státní správy, v jejichž čele stojí člen vlády ČSFR.

Ústavní zákon ČNR č. 481/1991 Sb., přijatý 7. listopadu 1991, s účinností od 1. ledna 1992 zřídil Nejvyšší kontrolní úřad ČR, přičemž podrobnější úpravu svěřil zákonu ČNR.

Ústavní zákon č. 205/1992 Sb., ze 14. dubna, natrvalo zkrátil volební období obou komor Federálního shromáždění z pěti na čtyři roky a precizoval ustanovení o společném začátku a konci volebního období obou sněmoven.

Ústavní zákon ČNR č. 237/1992 Sb., z téhož dne, zrušil pro ČR platnost čl. 103 odst. 2 ústavního zákona o čs. federaci, který zakotvoval pětileté volební období národní rady, a stanovil pro ČNR čtyřleté volební období.

Ústavní zákon č. 206/1992 Sb., přijatý následujícího dne, podrobněji stanovil proceduru volby prezidenta republiky. Zavedl dvoukolovou volbu; pokud žádný kandidát nezíská třípětinovou většinu všech poslanců v SL i v obou částech SN, koná se do 14 dnů nová volba s týmiž kandidáty, kde stačí ke zvolení nadpoloviční většina všech poslanců v SL i obou částech SN. Nebude-li ani takto prezident zvolen, koná se do 14 dnů nová volba s novými kandidáty. Dosavadní prezident zůstává ve funkci i po skončení svého volebního období až do slibu nového prezidenta, nejdéle však tři měsíce.

 

8. Závěr

Z padesáti ústavních zákonů, přijatých od listopadu 1989 do prosince 1992, bylo nakonec v našem třídění 23 zařazeno do kategorie ústavních zákonů souvisejících se změnou režimu z totalitního na demokratický (z toho 10 bylo zásadní povahy a 13 technické povahy), 15 do kategorie ústavních zákonů souvisejících s vývojem a změnami ve státoprávním uspořádání (9 zásadní povahy a 6 technické povahy), 6 ústavních zákonů souviselo s oběma zmíněnými aspekty a zbylých 6 s ani jedním z nich.

Oba základní procesy sledované doby, proměna režimu i proměna státoprávního uspořádání, byly dovršeny až dnem účinnosti ústav nástupnických států federace. Teprve tehdy vymizely z ústavního řádu (či ústavního pořádku) ideologické pozůstatky z komunistické éry, které předchozí série ústavních změn zcela vymýtit nedokázala. A až vznikem samostatných států byla konečně uspokojivým způsobem vyřešena otázka státoprávního uspořádání, neboť ani jedna z polistopadových podob federativního uspořádání nebyla než chatrným a velmi nedokonalým provizoriem.

Účel této práce nebyl hodnotící, nýbrž jen popisný. Chtěl jsem podat přehled přijatých ústavních změn v té době, aniž bych se zabýval politickými procesy, které je provázely, lidmi, kteří jednotlivé ústavní zákony navrhovali a kteří je schvalovali, či návrhy ústavních změn, které nakonec nebyly přijaty. Jestli takto podaný přehled ústavního vývoje určitého státu a období je vyčerpávající a jestli přispívá k možnosti vytvořit si obrázek o politickém vývoji, to ponechávám jako otevřenou otázku.

 

 

Přehled ústavních zákonů přijatých

v době od pádu komunismu do rozpadu federace

  1. č. 135/1989 Sb., kterým se mění ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava ČSSR
  2. č. 161/1989 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o čs. federaci
  3. č. 182/1989 Sb., kterým se mění ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o čs. federaci
  4. č. 183/1989 Sb., o volbě nových poslanců zákonodárných sborů
  5. SNR č. 6/1990 Sb., o mimoriadnom doplnení národných výborov o nových poslancov
  6. č. 13/1990 Sb., o změně v soustavě federálních ústředních orgánů, v jejichž čele stojí člen vlády ČSSR
  7. č. 14/1990 Sb., o odvolávání poslanců zastupitelských sborů a volbě nových poslanců národních výborů
  8. č. 45/1990 Sb., o zkrácení volebního období zákonodárných sborů
  9. č. 46/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava ČSSR, a ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o čs. federaci
  10. SNR č. 50/1990 Sb., o názve, štátnom znaku, štátnej vlajke, štátnej pečati a o štátnej hymne SR
  11. ČNR č. 53/1990 Sb., o změně názvu ČSR
  12. ČNR č. 64/1990 Sb., o volebním období ČNR
  13. ČNR č. 65/1990 Sb., o počtu poslanců ČNR
  14. ČNR č. 66/1990 Sb., o slibu poslance ČNR a národního výboru a slibu členů vlády ČR
  15. ČNR č. 67/1990 Sb., o státních symbolech ČR
  16. SNR č. 79/1990 Sb., o počte poslancov SNR, o znení sĺubu poslancov SNR, členov vlády SR a poslancov národných výborov a o volebnom období SNR
  17. č. 81/1990 Sb., o změně názvu ČSSR
  18. č. 100/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava ČSSR, a ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o čs. federaci
  19. č. 101/1990 Sb., o změně názvu ČSFR
  20. č. 102/1990 Sb., o státních symbolech ČSFR
  21. č. 158/1990 Sb., kterým se doplňuje ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o čs. federaci, ve znění ústavního zákona č. 161/1989 Sb.
  22. č. 159/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o čs. federaci
  23. č. 160/1990 Sb., kterým se mění ústavní zákon č. 10/1969 Sb., o Radě obrany státu
  24. č. 161/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava ČSSR, ve znění ústavního zákona č. 62/1978 Sb.
  25. č. 294/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava ČSSR, a ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o čs. federaci, a kterým se zkracuje volební období národních výborů
  26. č. 295/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o čs. federaci
  27. č. 296/1990 Sb., o změnách v soustavě federálních ústředních orgánů státní správy, v jejichž čele stojí člen vlády ČSFR
  28. č. 376/1990 Sb., kterým se mění Ústava ČSFR, ve znění pozdějších předpisů
  29. č. 496/1990 Sb., o navrácení majetku KSČ lidu ČSFR
  30. č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku SSM lidu ČSFR
  31. č. 556/1990 Sb., kterým se mění ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o čs. federaci
  32. č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění ČSFR
  33. č. 91/1991 Sb., o Ústavním soudu ČSFR
  34. č. 133/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 10/1969 Sb., o Radě obrany státu, ve znění ústavního zákona č. 160/1990 Sb.
  35. č. 326/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje Ústava ČSFR, ve znění pozdějších předpisů
  36. č. 327/1991 Sb., o referendu
  37. ČNR č. 481/1991 Sb., kterým se zřizuje Nejvyšší kontrolní úřad ČR
  38. SNR č. 7/1992 Sb., o Ústavnom súde SR
  39. č. 205/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o čs. federaci, ve znění pozdějších předpisů
  40. č. 206/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o čs. federaci, ve znění pozdějších předpisů
  41. č. 211/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o čs. federaci, ve znění pozdějších předpisů
  42. ČNR č. 237/1992 Sb., o volebním období ČNR
  43. SNR č. 460/1992 Sb., Ústava Slovenskej republiky
  44. č. 493/1992 Sb., kterým se mění a doplňují ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o čs. federaci, ve znění pozdějších ústavních zákonů, a některé další ústavní zákony
  45. č. 541/1992 Sb., o dělení majetku ČSFR mezi ČR a SR a jeho přechodu na ČR a SR
  46. č. 542/1992 Sb., o zániku ČSFR
  47. č. 624/1992 Sb., o zániku funkce soudců a o skončení pracovních a služebních poměrů v souvislosti se zánikem ČSFR
  48. ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky
  49. ČNR č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR
  50. ČNR č. 29/1993 Sb., o některých dalších opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR

 

únor 2000 Jan Wintr

Bulletin Scientia Politica [Zpet na obsah]


© 2001-2 Výbor pro rozvoj politických věd - politologie@email.cz © 2001-2 Kamil Dlouhý - výpočetní technika
 Graphics & design - Tomáš Vokoun
 ,  hosted by KLADNO'S INTERNET CENTRE - ICK