26.dubna roku 1986 v 1 hodinu 23
minut došlo na 4. reaktorovém bloku jaderné elektrárny Černobyl v bývalém
Sovětském svazu k těžké havárii reaktoru se závažnými radiačními důsledky. Těsně
po havárii zemřelo 31 osob (zaměstnanců elektrárny nebo hasičů), přes 140 lidí
bylo zraněno a více než 100 000 evakuováno. Skutečný rozsah havárie byl
zveřejněn až po několika dnech. Od roku 1986 znají slovo Černobyl lidé na celém
světě.
V tu noc z 25. na 26.
dubna 1986 všichni v budoucnu zodpovědní za jadernou katastrofu v Černobylu
spokojeně spali. Ministři Majorec a Štěrbina, prezident Akademie věd SSSR A. P.
Alexandrov, předseda státního atomového dozoru E. V. Kulov a dokonce i ředitel
černobylské elektrárny V. P. Brjuchanov a hlavní inženýr elektrárny N. M. Fomin.
Spala Pripjať, spala Moskva.
Vše začalo den před havárií, kdy bylo
zahájeno plánované odstavení 4. bloku elektrárny. Před odstavením měl být
proveden celkem běžný experiment. Měl ověřit, jestli bude elektrický generátor
(poháněný turbínou) po rychlém uzavření přívodu páry do turbíny schopen při svém
setrvačném doběhu ještě zhruba 40 vteřin napájet čerpadla havarijního chlazení.
Tato elektřina je pro bezpečnost reaktoru životně důležitá: pohání chladící
čerpadla, regulační a havarijní tyče, osvětluje velín i řídicí pult. Plánovaný
průběh experimentu zněl: Snížení výkonu na 25-30 % (700-1000 MW tepelných), což
je nejnižší výkon, při kterém je povolen provoz tohoto typu reaktoru. Dále
odstavení první ze dvou turbín, následné odpojení havarijního chlazení (aby
nezačalo působit během testu) a nakonec přerušení přívodu páry.
25.dubna 01:00:00
Jak probíhal
experiment skutečně? Experiment byl pojímán jednoznačně jako
elektrotechnická záležitost, a proto jej začali řídit elektrotechnici,
nikoliv specialisté na jaderné reaktory. V jednu hodinu po půlnoci začalo
snižování výkonu v reaktoru.
13:05:00
Nejprve byl
snížen výkon reaktoru na polovinu a byl odstaven první turbogenerátor.
Krátce poté byl odpojen systém havarijního chlazení reaktoru, aby nezačal
působit během testu.
14:00:00
Dispečer
Ukrajinských energetických závodů žádá o odklad testu - blíží se svátky
(1. máj), továrny potřebují dohnat plány. Test je tedy odložen o téměř 9
hodin. Obsluha však již na tuto dobu nechává odpojen systém nouzového
chlazení reaktoru, přestože je to v rozporu s předpisy. Odklad způsobil,
že pokračování v experimentu prováděla nová směna, která na něj nebyla
připravena.
16:00:00
Ranní směna
odchází. Pracovníci této směny byli v předchozích dnech seznámeni s testem
a znali celý postup. Speciální tým elektroinženýrů zůstává na místě.
23:10:00
Odpolední
směna pokračuje opět ve snižování výkonu. Tým elektroinženýrů je unaven.
26.dubna
00:00:00
Dochází k
vystřídání odpolední a noční směny. Směna Alexandra Akimova
nastoupila v 0:00, to je hodinu a 25 minut do výbuchu.
V noční směně je méně zkušených operátorů, kteří se navíc na zkoušku
nepřipravovali. Připomeňme, kdo byl v té době v řídícím sále
čtvrtého bloku:
Anatolij Djatlov - provozní zástupce hlavního inženýra (Fomina)
Alexandr Akimov - náčelník směny
Leonid Toptunov - 26 let, starší inženýr řízení reaktoru,
zodpovědný
za regulační tyče
Boris Stoljarčuk - starší inženýr řízení bloku
Igor Keršenbaum - starší inženýr řízení turbín
Jurij Tregub - náčelník směny bloku
Razim Davletajev - zástupce náčelníka turbínového cechu bloku 4
a další: Petr Palamarčuk, Sergej Gazin, Gennadij Petrovič Metlenko,
stážisté Viktor Proskurjakov a Alexandr Kudrjavcev
V elektrárně se nachází i
A. Juvčenko -
jeden z mála lidí, který byl v blízkosti výbuchu a přežil. Žije dodnes
(2006) a je jedním z hlavních svědků oné děsivé noci.
Operátoři Akimov a Toptunov jsou ve sporu s hlavním inženýrem Djatovem o
tom, jaký výkon je ještě bezpečný pro začátek testu. Grafitový reaktor je
při nízkém výkonu velmi nestabilní, to však Akimov ani Toptunov neví.
00:31:37
Akimov Djatlova upozorňuje: “Anatolii Stěpanoviči, hladina výkonu je
pod bezpečnostním limitem 700 MW. Výkon klesá příliš rychle.”
“Jediné, co tady nefunguje je ten váš naprosto neschopný personál”,
křikl neústupný a k zaměstnancům hrubý Djatlov.
Djatlov se rozhodl provést test při 200 MW přesto, že směrnice uvádí
700-1000 MW.
“Reaktory chyby nedělají, jenom lidé”, řekl Djatlov.
00:38:26
V průběhu
přípravy testu mají operátoři problémy s udržením stability výkonu
reaktoru. Chybou Toptunova nastal prudký pokles výkonu reaktoru až na 30
MW tepelných tzn. prakticky zastavení štěpné reakce (nestabilní stav). V
tu chvíli měli operátoři experiment ukončit a reaktor definitivně
odstavit. Dostali jej totiž do značně nestabilního stavu mimo oblast
povoleného provozu. Aby
dosáhli zvýšení výkonu, zapínají operátoři přídavné oběhové čerpadlo.
Vlivem silného ochlazování však klesá tlak a tím se výkon ještě snižuje.
Za normálních okolností by v takovém případě reaktor zastavily automatické
havarijní systémy. Ty však obsluha úmyslně odpojila.
Reaktor se úplně
zastavil. 0 W. Djatlov nařídil vytáhnout všechny regulační tyče z reaktoru
(osudná chyba).
Toptunov:
“Měli bychom reaktor odstavit. Tak mě to učili ve škole.” Akimov
souhlasí.
00:42:07
Pod nátlakem
zástupce hlavního inženýra
se však
pokračovalo dále. Djatlov trval na pokračování v testu. Operátoři
pokračovali - měli strach z propuštění, přitom se dopustili několika závažných chyb.
Při 30 MW tepelných experiment nejde provádět. Aby zvýšili výkon, nechali
na příkaz Djatlova vysunout regulační
tyče (schopné zastavit v nouzi reaktor) výše, než dovolují
předpisy.
Operátor Uskov při vyšetřování doslova řekl:
“Často nepovažujeme za potřebné doslovné plnění
směrnic – to bychom
se do nich doslova zamotali.”
Uskov dále poukázal na fakt, že během výcviku operátorů slyšeli znovu a
znovu, že jaderná elektrárna nemůže vybouchnout.
Djatlov vystřídal Toptunova u
řídícího pultu
Borisem Stoljarčukem. Během 5 minut výkon vzroste na 200 MW.
01:22:30
Operátor
Leonid Toptunov
si nechává vypsat počítačem stav reaktoru a zjišťuje, že počet regulačních
tyčí v aktivní zóně odpovídá necelé polovině povolené hodnoty. Po tomto
zjištění měli operátoři okamžitě odstavit reaktor – ještě to stále bylo možné.
Rozhodli se však pokračovat dále.
01:23:04
00s
Test začíná.
Poslední osudové chyby se operátoři dopustili tím, že zablokovali
havarijní signál, který by při uzavření přívodu páry na turbínu
automaticky odstavil reaktor. Následně uzavřeli přívod páry - turbína byla
odpojena a experiment
začal. Reaktor dál běžel na výkonu 200 MW tepelných, podstatně se však
snížil průtok chladící vody, rostla její teplota i tlak. Reaktor byl ve
stavu, kdy se s rostoucím množstvím páry zvyšovalo množství neutronů
v aktivní zóně. Tlak páry začal zvedat 350 kilogramové uzávěry palivových
tyčí.
01:23:40
36s
Teď už se
katastrofa neodvratně blížila. Výkon v reaktoru rychle roste. Každou
sekundu se zdvojnásobuje.
"Spouštím havarijní ochranu",
odpověděl Toptunov a natáhl ruku k červenému tlačítku AZ-5.
Po stisknutí tlačítka se do aktivní zóny reaktoru začaly zasouvat všechny
regulační tyče, které se do té doby nacházely v prostoru nad reaktorem a
také tyče havarijní ochrany.
Ty však byly
téměř všechny úplně vytaženy z aktivní zóny a jejich účinek byl proto
příliš pomalý na to, co se v reaktoru dělo. Nejprve do zóny
pronikly ty pokovené konce tyčí, které reakci v reaktoru urychlí (!!!)
kvůli odvodnění kanálů systému řízení a ochrany. Špičky tyčí vnikly do
reaktoru, ve kterém se už chladící voda měnila v páru a rychlost reakce
rostla. Výsledkem toho byl nárůst teploty aktivní zóny.
Ke správnému účinku tyčí nedošlo. Některé tyče se ani zasunout nemohly,
protože dráha pro jejich zasunutí byla zdeformovaná teplem.
Toptunov, Djatlov, Akimov, Stoljarčuk jsou zmateni. Ze strany centrálního
sálu jsou slyšet různé údery.
01:23:44
40s-56s EXPLOZE
Poté došlo po sobě ke dvěma mohutným výbuchům.
Reaktor byl přetlakován tak, že pára odsunula horní betonovou desku
reaktoru o váze 1000 tun. Do reaktoru vnikl vzduch a reakcí vodní páry
s rozžhaveným grafitem vznikl vodík, který vzápětí explodoval a rozmetal
do okolí palivo a 700 tun radioaktivního hořícího grafitu, což způsobilo požár.
Akimov, ani Djatlov v tomto okamžiku nevěří, že došlo k nehodě.
Posílají dva operátory aktivní zónu zkontrolovat. Tito jsou ozářeni
smrtelnou dávkou, stihnou však ještě podat zprávu o tom, co viděli. Když
Akimov slyší, že reaktor je zničen, zmateně na velínu vykřikuje:
“Reaktor je v pořádku, nemáme žádné problémy.”
Akimov a Djatlov neustále přikazují
operátorům přidávat chladící vodu. V šoku nedokážou pochopit situaci -
jsou přesvědčeni, že se nic neděje.
5 minut po
explozi přichází první telefonát. Hasiči dostávají zprávu, že došlo
k expolzi mezi 3. a 4. reaktorem a že hoří střecha reaktorového
sálu.
02:20:00
Požár se
podařilo na 4. bloku lokalizovat. Hasiči se vrhli do boje s ohněm, aby se
nerozšířil na další bloky. Mezi tím z rozbitého a rozžhaveného reaktoru
unikla radioaktivita. Za deset dnů uniklo od okamžiku výbuchu celkem asi
4% radioaktivity.
05:10:00
O tři hodiny později byl požár za cenu životů
hasičů uhašen. Exploze vyzářila asi 300 sievertů (na běžný snímek plic
potřebujeme asi 0,035 sievertů). Vzniklý
radioaktivní mrak byl větrem hnán nejdříve nad Skandinávii, kterou
přeletěl a vrátil se zpět do místa svého vzniku, ale ještě ve stejný den
havárie změnil vítr směr a vál přes Polsko přibližně směrem na tehdejší
Československo a na Rakousko. “Vlna” se odrazila od Alp a přešla naše
území ještě jednou, směrem na Polsko. Druhá velká vlna zasáhla Bulharsko.
Situaci ukazuje
mapa v příloze
27.dubna
07:00:00
K Černobylu přijíždí generál Pikalov ve vozidle
vybaveném radiační ochranou a dozimetry. Zjišťuje, že uvnitř reaktoru
ještě hoří grafit, a že reaktor vydává ohromné množství záření a tepla.
Krátce poté je varována sovětská vláda, která nechává ve 14:00 evakuovat přilehlé
město Pripjať.
Helikoptéry svrhují na reaktor 800 tun dolomitu, karbit boričitý, 2400 tun
olova a 1800 tun písku a jílu.
28.dubna
Krátce po
osmé hodině večerní středoevropského času se o katastrofě prostřednictvím
krátké zprávy TASSu dovídá svět. Bylo vyhlášeno 30 kilometrové zakázané
pásmo.
1.května
V Gomelu,
Kyjevě a dalších městech v okolí Černobylu se slaví Svátek práce. Úřady
tvrdí, že situace je stabilní. Později se ukáže, že tím míní fakt, že
radiace od 26. dubna postupně klesá.
2.května
Požárníci
odčerpávají vodu ze zásobníku pod reaktorem. Tento nebezpečný úkol plní až
do 8. května. Každý dostává prémii 1000 rublů.
4.května
Do země pod
reaktorem jsou vrtány díry a jimi se pumpuje tekutý dusík, který půdu
zmrazí.
5.května
Evakuace
Pripjati trvala týden. Den začíná
rozsáhlým únikem radioaktivity - téměř stejně velkým jako 26. dubna. Únik
však později prakticky úplně ustane. Dosud nebylo nalezeno přijatelné
vysvětlení tohoto druhého úniku.
Situace po havárii
Zaměstnanci elektrárny si mysleli, že nastalo zemětřesení nebo že vypukla válka.
Reaktor bylo to poslední, co by je napadlo.
Nikdo nevěděl, co se stalo. Již v okamžiku
výbuchu zahynuli dva lidé: jednoho srazila exploze z výšky a druhý uhořel. Mezi
první oběti patřili také požárníci, kteří nebyli vybaveni ochrannými pomůckami,
respirátory ani obleky. To se týkalo dokonce i jednotek, které sloužily přímo na
elektrárně. Osudné bylo také to, že požárníci netušili, co je příčinou ohně,
tedy že všude kolem nich hoří vysoce radioaktivní zbytky reaktoru. Domnívali se,
že hoří střecha 4. bloku elektrárny. Zalévají trosky reaktoru vodou. Radioaktivní tavenina ale měla
teplotu přes 2000° C, takže voda se při styku s ní rozkládala na vodík a kyslík,
které vzápětí explodovaly. Navzdory dobrému úmyslu a vinou neinformovanosti tak
hasiči situaci ještě zhoršovali. Během pěti hodin po explozi se podařilo
zabránit šíření ohně na další budovy elektrárny, zejména na sousední třetí
reaktor. Ten byl odstaven až čtyři hodiny po výbuchu čtvrtého reaktoru! Ještě 16
hodin po výbuchu se sám předseda komise ÚV KSSS pro jadernou energii divil, kde
se vzaly kusy grafitu povalující se po celém areálu elektrárny - domníval se, že
jde o materiál pro stavbu 5. a 6. bloku elektrárny, která v té době probíhala.
Teprve po mnoha hodinách zjistila armáda šokující skutečnost - že úroveň radiace
těchto úlomků je velmi velká. Za pouhých 15 minut byl člověk v blízkosti
takového předmětu odsouzen k akutní smrti z ozáření. Vojáci, zejména piloti
helikoptér, které na reaktor shazovaly písek, olovo a další materiál, nebyli
zpočátku vůbec chráněni proti radiaci. Trvalo tři dny, než armáda svépomocí
vybavila helikoptéry alespoň základním stíněním, které chránilo posádku.
Akimov zemřel 15
dnů a Toptunov 17 dnů po nehodě. Oba zemřeli na nemoc z ozáření. Tvrdý muž v
tvrdém režimu A. S. Djatlov, který dostal velkou dávku záření (už podruhé,
poprvé při nehodě jaderného reaktoru v ponorce) přežil. Djatlov a Fomin byli odsouzeni
k deseti letům vězení za nedodržování bezpečnostních předpisů. Koncem roku
1990 však byli oba propuštěni. Djatlov žil do roku 1995, kdy zemřel na
infarkt. Chybu nikdy nepřipustil. Fomin stále žije (2006).
Následky
Jaké byly
bezprostřední následky? V jaderné elektrárně bylo v době havárie přes 400
zaměstnanců, tento počet se ještě zvýšil o hasiče. Zahynulo 31 lidí, z toho
28 na následky z ozáření a tři na následky zranění při výbuchu. Akutní
nemocí z ozáření různého stupně bylo postiženo 203 lidí. Z okruhu 30 km od
elektrárny a dalších silně zamořených oblastí bylo evakuováno 116 000
obyvatel. Prvomájové dny v hlavním městě Ukrajiny Kyjevě (asi 90 km od JE
Černobyl) patřily v jeho historii k nejčistším. Od rána do noci projížděly
ulicemi kropící vozy a neúnavně splachovaly z asfaltu prach obsahující
radioaktivitu. U všech vchodů do obytných domů, úřadů, obchodů i kostelů
ležely vlhké hadry a lidé si o ně dlouze čistili podrážky svých bot. Za
lístek na rychlík do Moskvy, který stál 15 rublů, se platilo 100 i více.
Reakce odpovědných orgánů na havárii a její důsledky byly v prvních dnech
velmi neuspořádané a v některých směrech až trestuhodně nedbalé, zejména
pokud jde o podávání objektivních informací. Mezi lidmi panovala obrovská
nedůvěra k úřadům. Nikdo nevěděl co se děje a co je pravda. Nejčastěji se
hovořilo o konspiraci KGB, o pokusech na lidech, o invazi mimozemšťanů
apod. Mnoho lidí v nejvíce
zamořených oblastech obdrželo významné dávky (někteří až dvacetkrát více
než obdrží během jednoho roku průměrný člověk kdekoli na Zemi, tedy
přepočteno na dny to znamená, že někteří byly ozáření během výbuchu 7308 krát více než jiný den). Určení případných pozdějších následků je však
složité, avšak platí, že jakýkoliv přírůstek obdržené dávky znamená určité
zvýšení pravděpodobnosti vyvolání rakoviny. Úmrtnost se v obci zasažené
explozí zvýšila až třikrát. Přes 40 tisíc dětí trpí nemocí štítné žlázy,
dvanáctkrát se zvýšila onemocnění anémií, velmi vzrostl výskyt leukémie.
Na Ukrajině bylo touto havárií postiženo 1,5 mil. lidí včetně 250 000
dětí, v Bělorusku žije 1,2 mil. lidí na zamořeném území a asi 3,5 mil.
osob v oblastech se zamořenou půdou.
Situace v Československu
Jak to vypadalo po
havárii u nás? O radiační situaci se mluvilo neurčitě, československé sdělovací
prostředky představovaly havárii jako běžnou poruchu a myšlenka, že by se
v důsledku havárie změnila radiační situace zde se nepřipouštěla. I přesto
probíhalo v Československu intenzivní měření. Mnoho lidí samozřejmě poznalo, že
se něco děje; např. zaměstnanci jaderné elektrárny Dukovany měli paradoxně
pozitivní dozimetry když šli do práce – nikoliv z práce. Nejdůležitějšími
radioaktivními látkami ze zdravotního hlediska byly cesium a jód. Jód
s poločasem rozpadu 8 dní mohl být nebezpečný pouze v prvních týdnech po
havárii, ohrožena byla hlavně štítná žláza u dětí. Cesium s poločasem rozpadu 30
let se zapojilo do potravinového řetězce (např. houby, divočina) a bude v něm
působit desítky let. Bylo však zjištěno, že průměrný dávkový ekvivalent
způsobený naším občanům vyhovoval platným limitům, nelze však vyloučit, že
v individuálních případech mohl být limit překročen. Zvýšení průměrné radiační
dávky rok po havárii ukazuje
graf v příloze. Byla přijata následující
bezpečnostní opatření:
zákaz spotřeby a
distribuce ovčího mléka a výrobků z něj
kravské mléko s
objemovou aktivitou nad 1000 Bq na litr bylo užíváno jen k výrobě
dlouhozrajících sýrů, aby se jód stačil rozpadnout
byla pozastavena
distribuce dětské mléčné výživy, která byla později uvolňována podle výsledků
měření
Průměrná efektivní dávka ozáření obyvatelstvu na našem území v roce 1986 viz.
kap. Radiační dávky.
Nemoci z ozáření
Při
jaderném výbuchu se uplatňuje tzv. okamžité záření neutronů (během 10-6
sekundy). Potom následuje počáteční gama záření (během prvních 10 sekund).
Epicentrum výbuchu a radioaktivní mrak jsou zdrojem reziduálního záření.
Záření na člověka působí jako stresor. Při velkém ozáření (několik
desítek sievertů) dochází k velkým změnám v mozku a k těžké poruše vědomí.
Silně postižená je i trávicí soustava. Ozářený umírá během několika hodin.
Při středním ozáření (jednotky sievertů) dochází u ozářeného k vodnatým
průjmům s příměsí krve, zvracení, k dehydrataci a ledvinovému selhání.
Ozářený obvykle umírá 1.-2. týdny po ozáření. Slabší ozáření postižený
zpravidla přežívá - trpí však krvácivým syndromem a anémií.
Ozáření u
postižených způsobuje obvykle ztrátu ochlupení, pocení, ztrátu chuti, vředy,
vzestup tělesné teploty, selhávání krevního oběhu, ledvinové selhávání, radiační
popálení kůže (zčernání kůže) a poškození zraku. Nejcitlivější jsou na záření buňky kostní
dřeně, buňky střeva, buňky zárodečných žláz a buňky kožní. Naopak odolné proti
záření jsou buňky nervové, svalové, kostní a pojivové.
Mezinárodní stupnice pro hodnocení jaderných událostí
Od roku 1991 jsou
Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (MAAE) (angl. IAEA -
International Atomic Energy Agency) mimořádné události v jaderných elektrárnách hodnoceny mezinárodní stupnicí
INES (The International Nuclear Event Scale). Tato
škála hodnotí sedmi stupni mimořádné události na JE, ale i ve výzkumných
reaktorech či v úložištích vyhořelého jaderného paliva a odpadů včetně jejich
transportu. Stupně 1 až
3 představují odchylky od
normálního provozu, poruchu a vážnou poruchu, při nichž nedochází k uvolnění
radioaktivity do okolí, ani k ozáření obyvatelstva. Stupně 4
až 7 hodnotí jaderné
havárie s vážnými radioaktivními následky. Za více než 40 let provozování
jaderných elektráren ve světě byl pouze Černobyl označen stupněm
7. Naopak ani jeden případ
nemusel být označen stupněm 6.
Havárie stupně 5
byly dvě: v JE Windscale (Anglie) a v
JE Three
Mile Island (USA).
V bývalém Československu byla nejzávažnější havárie označena stupněm
4 a to v JE
Jaslovské Bohunice, kde došlo 22. února 1977 k požáru jednoho palivového
článku. Například v roce 1990 bylo v ČSFR hlášeno 104 provozních událostí. 100
z nich bylo klasifikováno stupněm 0,
3 stupněm 1 a 1 stupněm
2.
Riziko úmrtí vlivem působení jaderné elektrárny je však statisticky velmi malé.
Následující tabulka ukazuje trvale existující rizika úmrtí (počet úmrtí na 1
milion obyvatel) a průměrný počet úmrtí u různých způsobů výroby elektřiny na 1
vyrobenou terawatthodinu:
přirozené nemoci
10000
nemoci v důsledku kouření
2000
nehody všeho druhu (kromě dopravních)
500
dopravní nehody
300
úrazy elektřinou
20
emise SO2
3
přírodní katastrofy
1
jaderné elektrárny
0,1
černouhelná
2,4 úmrtí/TWh
hnědouhelná
2,1 úmrtí/TWh
ropná
4,4 úmrtí/TWh
plynová
1,9 úmrtí/TWh
fotovoltaická (sluneční)
1,2 úmrtí/TWh
větrná
0,07 úmrtí/TWh
jaderná
0,0047 úmrtí/TWh
Radiační
dávky
Ionizující
nebezpečné záření vyjadřujeme dávkovým ekvivalentem v sievertech. Za rok obdrží
člověk přirozenou dávku 2,5 až 3,0 mSv. K této hodnotě je potřeba připočítat
individuální dávkový ekvivalent. Tak např. člověk sledující televizi 1 hodinu
denně si připočítá 0,01 mSv za rok, člověk žijící v okolí uhelné elektrárny
navíc 0,01 mSv za rok, člověk žijící v okolí jaderné elektrárny 0,002 až
0,005 mSv za
rok, atd. (ozáření z mikrovlnky, počítače, mobilu, u lékaře, aj.) Všimněte si, že
lidé žijící u uhelné elektrárny jsou paradoxně ozáření více než lidé žijící
v blízkosti jaderné elektrárny. Roční limit pro celkové ozáření civilních
obyvatel je 1 až 5 mSv/rok (různé zdroje uvádějí různé čísla) a pro pracovníky se zářením 50 mSv/rok. Havárie
v Černobylu vyzářila kolem 300000 mSv.
Přírodní pozadí se na některých místech světa
vyznačuje zvýšenou radioaktivitou hornin. Na těchto místech žijí trvale
statisíce lidí bez jakékoliv újmy způsobené zářením. Dávky ozáření a limity lze
vidět z následující tabulky.
limit pro pracovníka se zářením
50 mSv/rok
přírodní radiační pozadí občana ČR
2,5 až 3 mSv/rok
přírodní radiační pozadí občana Kerali v Indii
17 mSv/rok
přírodní radiační pozadí občana Guapari v Brazílii
175 mSv/rok
přírodní radiační pozadí občana Ramsaru v Iránu
400 mSv/rok
RTG střev
4 mSv
RTG žaludku
2,4 mSv
RTG kyčlí
1,7 mSv
pracovník JE Dukovany obdrží
0,4 mSv/rok
obyvatelstvo v okolí JE Dukovany obdrží
0,005 mSv/rok
3 lety nadzvukovým letadlem Praha - USA
0,38 mSv/rok
Podle podrobných měření byla průměrná efektivní dávka obyvatelstvu na našem
území v roce 1986 0,26 mSv, což je asi desetina dávky obdržené občanem z
přírodního radioaktivního pozadí. Podíl ozáření (v mSv) průměrného obyvatele ČR
v roce 1986 lze vidět z přiloženého grafu.
Situace
dnes
Dne 15. prosince
2000 byl odstaven poslední reaktor elektrárny na nátlak západoevropských zemí, a to
především z psychologických důvodů. Mnoho lidí tak přišlo o práci. Někteří
zaměstnanci elektrárny však zůstávají a pracují na likvidaci, zajištění a
pozorování elektrárny.
Dnes se
zničený reaktor černobylského bloku číslo 4 skrývá pod mohutným
železobetonovým sarkofágem, jehož cena včetně řešení dalších následků
exploze se pohybuje kolem dvou miliard dolarů. Podle expertů je třeba tuto
ochranu před radioaktivitou každých 40 let obnovit. Okolo elektrárny jsou
dvě zóny: 10 a 30 kilometrová. Oficiálním vlastníkem zón je Ministerstvo
Černobylu Ukrajiny. Ve vnitřní zóně je úplný zákaz jakéhokoliv pohybu s
výjimkou exkurzí a osob, které pracují v elektrárně. V 30 km pásmu kolem
elektrárny probíhá druhá etapa vyklizovacích prací, která navazuje na
první etapu probíhající v letech 1986 – 1989. Ta měla charakter nouzový a
záchranný. Cílem právě probíhající druhé etapy je skrývka miliónů m3
svršku zeminy, která je do hloubky 3 cm zamořena 137Cs a
90Sr. Ve vnější zóně je dědina, do které se především starší
lidé rok po havárii vrátili. Dnes jich tu žije asi 600. Na život si
nestěžují, dostávají totiž finanční dávky od Ministerstva Černobylu
Ukrajiny. Dvakrát týdně jim vozí autobus základní potraviny z území mimo
zóny. Město Pripjať je dnes "mrtvým" městem.
Černobylská příroda
se s havárií
vypořádala překvapivě velmi dobře. Přírodě zvýšená radioaktivita nevadí.
Naopak tím, že zde naprosto přestal působit člověk, stala se zdejší
krajina v 30 km pásmu divočinou. Dnes zde žijí divoká prasata, vlci,
jeleni, bobři, lišky a také rys a los. Hnízdí zde například jeřábi, čápi
černí, orlovci říční nebo orli mořští. U organismů žijících v této zóně se
nepodařil prokázat výskyt mutací. Některé informace na internetu o
deformovaných hnědooranžových borovicích a mutovaných živočiších se
pravděpodobně nezakládají na pravdě.
Závěr
Co říci závěrem. Příčiny této
katastrofy by se daly stručně shrnout takto: Tvrdohlavost a neústupnost Djatlova
a z toho vyplývající dvě porušení trvale platných
předpisů, jedno nedodržení postupu experimentu a úmyslné zrušení tří
automatických ochran reaktoru. Dále musíme také jako příčinu uvést špatnou
koncepci Černobylského reaktoru RBMK 1000 (je “nestabilní”, má kladnou zpětnou
vazbu), který se podstatně liší od tlakovodních reaktorů, které jsou
nejrozšířenější ve světě a nemůže u nich nekontrolovaně vzrůst výkon tak jako u
reaktoru v Černobylu.
Rád bych zdůraznil, že výbuch
reaktoru v Černobylu nebyl výbuch nukleární (jako jaderná bomba), ale šlo o
výbuch “klasický”. První výbuch způsobil přetlak v uzavřeném prostoru a druhý
rozžhavený grafit a vodík.
Po zkušenostech z Černobylu jsou
dnešní jaderné elektrárny jištěny tak, aby jejich bezpečnost na obsluze vůbec
nezávisela. Jednotlivé důležité systémy jsou zdvojené i ztrojené a nedají se
vyřadit z činnosti. Dnes se používají reaktory především tlakovodní, které jsou
uzavřené do mohutné neprodyšné železobetonové obálky (kontejment). V kontejmentu
je reaktor s celým primárním okruhem. Kontejment snese tlak až 0,6 MPa.
V případě havárie se vzniklá pára a tlak v kontejmentu rychle automaticky
likviduje mohutnými havarijními studenými vodními sprchami s přísadou bóru tzv.
barbotážním systémem (bór pohlcuje neutrony). V kontejmentu vznikne naopak
podtlak, takže nic neuniká ven. A právě ochranný tlakový kontejment u varného
reaktoru v Černobylu chyběl.
Nic nemohlo tak poškodit rozvoj
jaderné elektroenergetiky, jako právě tato událost. Všechny informační
prostředky o katastrofě informovaly, a někdy i neobjektivně, aby vyhověly mimo
jiné i tlakům různých zájmových skupin zaměřených proti jaderné energetice,
která se začínala stávat velkou konkurencí všech dosavadních zdrojů a způsobů výroby energie. Některé státy (např. Itálie, Španělsko, Švédsko,
Rakousko) dočasně pozastavily nebo zpomalily další realizaci svých jaderných
programů.
Havárii v Černobylu mnozí považují za
první krok ke zhroucení komunistického režimu v Rusku.
Na odstranění následků havárie se
podle některých zdrojů mohlo podílet až 600 000 osob, z nichž asi 150 000
potřebuje dnes zvláštní pozornost a péči.
Další
informace o Černobylu na Internetu a v televizi
Pokusil jsem se na těchto stránkách
vylíčit události v JE Černobyl. Výklad havárie byl zjednodušen, aby byl
pochopitelný pro širokou veřejnost. Za pravdivost informací uvedených na této
stránce nemohu nijak ručit. Různé zdroje se v detailech popisu havárie
rozcházejí. Pokud se Vám zdá, že jiné zdroje na internetu popisují událost
shodně, může to být tím, že autor použil jako zdroj informací právě tyto
stránky. Za 8 let provozu těchto stránek čtu některé své věty i v jiných
publikacích a na jiných URL adresách. Dochází tak k známé situaci, kdy jeden
autor opisuje druhého; všichni píšou vlastně totéž, takže to působí věrohodně a
pravdivě. V JE Černobyl jsem nikdy nebyl. Vystudoval jsem elektroenergetiku a
zatím jsem navštívil jen JE Dukovany, JE Temelín a JE Isar.
