CZ/EN

Stavba

Podobu prvotního kostela sv. Víta, založeného knížetem sv. Václavem, neznáme s úplnou přesností, neboť archeologický výzkum odhalil jen velmi drobné pozůstatky této stavby. Hlavní loď měla kruhový půdorys s vnitřním průměrem asi 13,5 m. K této veliké hlavní lodi rotundy patrně přiléhaly čtyři apsidy, z nichž jižní se stala hrobovým místem sv. Václava a jejíž zbytky se nacházejí přímo pod dnešní Svatováclavskou kaplí. Stylově se rotunda sv. Víta blížila nejvíce slohu karolinskému, je zde možno vysledovat i vlivy stavitelství velkomoravského. Následovníkem rotundy založené sv. Václavem byla veliká raně románská basilika, založená roku 1060 knížetem Spytihněvem II. a dokončená za jeho nástupce knížete a krále Vratislava. Téměř 70 m dlouhá stavba měla tři lodě, na západě mohutnou příčnou loď s dvěma věžemi. Vnitřní prostor byl pojat jako dvouchórový s jedním chórem na východě a jedním na západě, pod oběma chóry se rozkládaly velké sloupové krypty. Jižní apsida prvotní rotundy s hrobem sv. Václava byla částečně pojata do nové stavby. Stavba tohoto u nás tehdy velice pokročilého díla byla postupně ubourávána od roku 1369 s tím, jak postupovala stavba nového gotického chrámu. Gotická novostavba byla od počátku koncipovaná jako chrám stavěný na klasickém schematu francouzských gotických katedrál s ochozem kolem vysokého chóru a s přilehlým věncem kaplí. Hlavní iniciátor stavby, pozdější český král a římský císař Karel IV., pozval z Avignonu zkušeného architekta Matyáše z Arrasu (1290 – 1352), vynikajícího představitele tehdy nejprogresivnějšího stavebního stylu francouzského. Matyášův styl, ovlivněný zejména architektonickým cítěním jihofrancouzským, je charakterizován důsledným linearismem a rayonancí. Co možná největší snaha o abstrakci ve výrazovém rejstříku potlačuje uplatnění kamenosochařských děl v rámci architektury. Huť Matyáše z Arrasu, předního architekta své doby, postavila do roku 1356 osm závěrových ochozových kaplí s přiléhajícími arkádovými pilíři a ochozem. Roku 1356 přijel do Prahy jako nový vedoucí stavitel svatovítské huti Petr Parléř (1332/3 – 1399), tehdy teprve třiadvacetiletý mladík. Petr se stal jedním z největších novátorů v historii gotické architektury a svým dílem přímo předznamenal nástup nového stylu pozdní gotiky. Odvahu a mistrný cit projevil jak ve výtvarném, tak v technickém pojetí stavby. Konstrukce vysokého chóru je sklenuta unikátní síťovou klenbou, první svého druhu na kontinentě. Mezi velikými okny zbývají již jen tenké meziokenní pilíře, takže celý chór působí neskutečně lehce a téměř nepřerušovaná fronta prosklených ploch zajišťuje katedrále mimořádné světelné podmínky. Klenutí pomáhá zvenku nést složitý opěrný systém. Chór byl dokončen roku 1385. V triforiu, ochozu obíhajícím ve výši celý interiér chrámu, se zachovala unikátní bustová galerie realistických sochařských portrétů členů královské rodiny, obou prvních architektů, tří pražských arcibiskupů a pěti ředitelů stavby z řad kanovníků svatovítské kapituly. Některé z bust vytvořil sám Petr Parléř, stejně jako i jiná sochařská díla zdobící chrám. Huť Petra Parléře byla ve své době určující autoritou architektury a výtvarného umění v celém kulturním prostředí na sever od Alp a na východ od Rýna. Po mistrově smrti pokračovali ve stavbě jeho synové Václav a Jan, představitelé svébytného pozdně gotického výrazu. Jejich práce na západní části kostela byla téměř celá zničena osudným požárem roku 1541. Zamýšlené dostavby chrámu v nejrůznějších stylech nebyly nikdy realizovány, a tak byla stavba dokončena až v 19. a 20. století ve stylu novogotickém. Architekti dostavby do značné míry zachovali parléřovský styl, aby celek působil jednotným dojmem.

Rozměry

vnitřní délka: 124 m
největší šířka: 60 m (transept)
výška klenby: 33 m
výška věže: 97 m
výška vyhlídkového ochozu: 58 m (287 schodů)
výška předního dvojvěží: 80 m