PŮL STOLETÍ VÝCHOVY JADERNÝCH A FYZIKÁLNÍCH INŽENÝRŮ FJFI ČVUT 1955–2005

Ivo Kraus,

FJFI ČVUT, Trojanova 13, 120 00 Praha 2

Když byly před padesáti lety zahájeny přednášky na Fakultě technické a jaderné fyziky, měla radioaktivita v českých zemích už řádný kus své historie za sebou: v druhé polovině roku 1898 objevili manželé Curieovi v jáchymovské uranové rudě polonium a radium, za osm let nato vznikly v Jáchymově první radioaktivní lázně, v roce 1919 Státní radiologický ústav a po 2. světové válce Laboratoř nukleární fyziky. Pak už na výchovu jaderných fyziků, chemiků a techniků tradiční instituce nestačily, bylo třeba založit samostatnou fakultu. Naštěstí jsme k tomu měli několik povolaných, kteří se „vyučili“ u největších evropských fyziků a chemiků: František Běhounek poslouchal v Paříži přednášky Marie Curieové, Václav Petržílka pracoval u Hertze v Berlíně a v cambridgeské Cavendishově laboratoři, Vladimír Majer u G. V. Hevesyho, laureáta Nobelovy ceny za chemii v roce 1943, Čestmír Šimáně u Frédericka Joliota-Curieho. Půlstoleté výročí je příležitostí k bilancování. A připomenutí toho, co se nedá najít na internetu.

   Elektronový mikroskop vzbudil svého času velký zájem řady odborníků z různých odborů. Významné překročení magické hranice světelného mikroskopu umožnilo spatřit to, co bylo dosud jen tušené. I když již počátky umožňovaly výrazně zvýšit rozlišení, teorie potvrzovala, že je daleko od meze, dané podobně jako ve světelné optice vlnovou délkou; v případě elektronů jejich kinetickou energií.

   „Zjara roku 1955 byla Ministerstvem školství a kultury ustavena Komise pro vypracování návrhu na přípravu odborníků v jaderné fyzice, v jaderné chemii a jaderném inženýrství. Komise začala ihned pracovat a ještě před začátkem léta 1955 svůj elaborát odevzdala. Jeho výsledkem byl návrh na vládní usnesení o zřízení fakulty pro výchovu kádrů v jaderné fyzice, jaderné chemii a v jaderném inženýrství v rámci Univerzity Karlovy. Fakulta měla zajišťovat školení pracovníků jak v normálním studiu, tak i formou postgraduálních kursů. Dne 25. srpna 1955 se vláda usnesla založit Fakultu technické a jaderné fyziky s uvedeným posláním a 6. září 1955 pak byla v Karolinu na této nové fakultě slavnostně zahájena výuka. 1

   Ustavená fakulta měla zpočátku tři katedry, a to katedru jaderné fyziky, jaderné chemie a jaderného inženýrství, avšak od místností, nábytku, přístrojů až po učitele bylo doslova vše vypůjčené od sesterské MFF UK. Přednášeli na ní od začátku i někteří učitelé z ČVUT, z VŠCHT a z plzeňské VŠSE. Přes prvopočáteční obtíže se počínaje zářím 1955 rozběhla nejen výuka v prvním semestru pravidelného studia ve třech jaderných oborech, ale byl zahájen, a to internátním způsobem, i postgraduální kurs jaderné techniky v hořínském zámku u Mělníka. Nepříznivá prostorová situace se výrazně zlepšila, když jsme v létě 1956 mohli odejít z provizoria v rekonstruovaném objektu na Ovocném trhu do budovy v Břehové ulici č. 7.

   Fakulta se rozeběhla docela dobře, takže po pěti letech měla už vlastní absolventy. (V roce 1960 ukončilo studium na fakultě celkem 63 posluchačů.) Během prvních patnácti let jich bylo vychováno dostatek jak pro základní a aplikovaný výzkum, tak pro některá lékařská pracoviště. Potom nastalo jakési nasycení a počet posluchačů na fakultě klesl. Vzhledem k perspektivám, které zvláště jaderná energetika má, je to však stav jistě jen dočasný.“ (Podle vzpomínek prvního děkana fakulty Prof. RNDr. Václava Petržílky, DrSc., z roku 1975.)

   Už za několik let po založení fakulty se ukázalo, že jaderná technika vyžaduje úzké propojení matematiky, fyziky a chemie s technickou praxí, a také vyšší úroveň inženýrské práce ve strojních, elektrotechnických a stavebních oborech. Jako fakulta fyzikálně inženýrského charakteru byla proto převedena v srpnu 1959 z Karlovy univerzity na České vysoké učení technické.2

   První čtyři roky se FTJF hlásila k tradicím nejstarší středoevropské univerzity, 3 od roku 1959 je součástí nejstarší středoevropské polytechniky. 4 Při reorganizaci v roce 1968 směřující k dalšímu posílení inženýrského charakteru fakulty došlo ke změně názvu na Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou. 5 Tehdy také někteří učitelé zaměření na matematiku, teoretickou a jadernou fyziku jako přírodní vědy přešli zpět na Karlovu univerzitu.

   Bez ohledu na název má fakulta své hlavní cíle stále stejné:

   •  pružně reagovat na rozvoj vědy, technologií i měnící se požadavky praxe zřizováním nových studijních oborů a zaměření;

   •  být fakultou s velmi významným podílem vědecké činnosti.

   O tom, že se pracovníkům fakulty daří tyto záměry plnit, svědčí několik odstavců se statistickými údaji.

 

   JAK FAKULTĚ PŘIBÝVALY KATEDRY


   V prvních letech měla fakulta jen tři tzv. směrové katedry:

   katedru jaderné fyziky (vedoucí prof. Petržílka);

   katedru jaderné chemie (vedoucí prof. Běhounek);

   katedru jaderného inženýrství (vedoucí prof. Kvasil).


   Dnes je výuka bakalářů a magistrů v pěti studijních oborech (matematické inženýrství, inženýrská informatika, jaderné inženýrství, fyzikální inženýrství a jaderně chemické inženýrství) a doktorandů ve čtyřech studijních oborech (matematické inženýrství, fyzikální inženýrství, jaderné inženýrství, jaderná chemie) zajišťována pracovníky devíti kateder a jednoho samostatného vědecko-výzkumného a pedagogického pracoviště:

   katedra matematiky (Doc. RNDr. Jan Mareš, CSc.);

   katedra fyziky (Prof. Ing. Jiří Tolar, DrSc.);

   katedra jazyků (Vlasta Bezusová, prom. fil.);

   katedra inženýrství pevných látek (Prof. Ing. Stanislav Vratislav, CSc.);

   katedra fyzikální elektroniky (Prof. Ing. Pavel Fiala, CSc.);

   katedra materiálů (Prof. Ing. Ivan Nedbal, CSc.);

   katedra jaderné chemie (Prof. Ing. Viliam Múčka, DrSc.);

   katedra dozimetrie a aplikace ionizujícího záření (Prof. Ing. Tomáš Čechák, CSc.);

   katedra jaderných reaktorů (Prof. Ing. Karel Matějka, CSc.);

   katedra softwarového inženýrství v ekonomii (Doc. Mgr. Eva Dontová, CSc.);

   Dopplerův institut (Prof. Ing. Jiří Tolar, DrSc.).


   Na plný nebo částečný úvazek působilo koncem roku 2004 na fakultě 101 učitelů (mezi padesáti docenty a profesory jsou také čtyři ženy) a 33 vědeckých pracovníků. Během posledních pěti let se na výuce podíleli i čtyři hostující profesoři ze zahraničí (prof. P. Winternitz a prof. J. Patera z Kanady, prof. L. Kocbach z Norska a prof. D. Birch z Velké Británie). Ve stejné době bylo na fakultě ukončeno 24 habilitačních řízení a 18 řízení ke jmenování profesorem pro obory fyzika,aplikovaná fyzika, fyzikální inženýrství, fyzikální a materiálové inženýrství, matematika, aplikovaná matematika, jaderná chemie.


   JAKÉ INŽENÝRY FAKULTA OD SVÉHO ZALOŽENÍ VYCHOVALA?

   Od roku 1960 do února 2005 ukončilo studium na fakultě 3134 posluchačů, z toho 417 studentek. Jak se směr výuky přizpůsoboval vývoji vědy a techniky i společenské potřebě, je dobře patrné ze studijních zaměření, která posluchači fakulty v různých obdobích absolvovali:

1960 – jaderná fyzika, technická fyzika, jaderná chemie (JCH);
1965 – fyzikální elektronika (FE), fyzika pevných látek, fyzikální a jaderná chemie, jaderná fyzika;
1970 – teorie a technika jaderných reaktorů (TTJR), termomechanika, dozimetrie a aplikace ionizujícího záření (DAIZ), stavba a vlastnosti materiálů (SVM), inženýrství pevných látek (IPL), FE, JCH;
1975 – TTJR, DAIZ, SVM, IPL, FE, JCH;
1980 – matematické inženýrství (MI), jaderně chemické inženýrství (JCHI), TTJR, DAIZ, SVM, IPL, FE;
1985 – MI, JCHI, TTJR, DAIZ, SVM, IPL, FE;
1990 – MI, JCHI, TTJR, DAIZ, SVM, IPL, FE;
1995 – radiační ochrana a životní prostředí, laserová technika a optoelektronika (LTO), informatika a softwarové inženýrství, přístroje a informatika (PI), matematické modelování (MM), MI, JCHI, DAIZ, SVM, IPL, FE;
2000 – softwarové inženýrství (SOFI), softwarové inženýrství v ekonomii (SOFE), matematická fyzika (MF), experimentální jaderná fyzika, radiační fyzika v medicíně, informační technologie, PI, MM, JCHI, TTJR, IPL, FE;
2004 – informatická fyzika, informační technologie, radiologická fyzika v medicíně, tvorba softwaru, jaderná energie a životní prostředí, aplikovaná jaderná chemie, LTO, MF, SOFE, SOFI, PI, MM, DAIZ, SVM, IPL FE, TTJR.

   Kromě výchovy magistrů a bakalářů, kterých bylo na fakultě v akademickém roce 2004–05 kolem 950, zajišťují katedry FJFI také doktorský studijní program aplikace přírodních věd v oborech matematické inženýrství, fyzikální inženýrství, jaderné inženýrství a jaderná chemie. Na konci roku 2004 studovalo na FJFI 249 doktorandů, z toho 191 v prezenční formě studia a 58 ve formě kombinované.

   Co se všechno dá na fakultě studovat, kdo a v jakém rozsahu jednotlivé předměty přednáší, je podrobně uvedeno na http://www.fjfi.cvut.cz.

    

   JAK JSOU PRACOVNÍCI FAKULTY ÚSPĚŠNÍ V ZÍSKÁVÁNÍ GRANTŮ

   V letech 2000–2004 bylo řešení vědeckých projektů na FJFI podporováno z těchto zdrojů:

   evropské programy vědecké spolupráce – 65 grantů;

   národní programy výzkumu a vývoje – 17 grantů;

   Grantová agentura ČR – 56 grantů;

   Grantová agentura AV ČR – 5 grantů;

   Fond rozvoje vysokých škol MŠMT – 59 grantů;

   výzkumné záměry financované MŠMT – 5 + spoluúčast na dalších 4 v jiných

   institucích;

   interní granty ČVUT – 110.


   KDO FAKULTU ŘÍDIL


   1955–1957 Prof. RNDr. Václav Petržílka, DrSc.

   1957–1960 Prof. Ing. Bohumil Kvasil, DrSc.

   1960–1964 Prof. Ing. Dr. Ladislav Haňka, DrSc.

   1964–1967 Doc. Ing. Michal Láš, CSc.

   1967–1972 Prof. Ing. Čestmír Šimáně, DrSc.

   1972–1988 Doc. Ing. Ivan Štoll, CSc.

   1988–1990 Prof. Ing. Bedřich Šesták, DrSc.

   1990–1994 Prof. Ing. Miloslav Havlíček, DrSc.

   1994–2000 Prof. Ing. Ladislav Musílek, CSc.

   2000–2006 Prof. Ing. Miloslav Havlíček, DrSc.

    


   OSOBNOSTI, KTERÉ UTVÁŘELY ODBORNÉ ZAMĚŘENÍ FAKULTY V JEJÍCH PRVNÍCH DESETILETÍCH


   Apfelbeck Alois, * 15. 3. 1921 (Kout na Šumavě), † 5. 12. 1992 (Praha), matematik, vysokoškolský profesor. Vystudoval PřF UK, v roce 1949 nastoupil na elektrotechnickou fakultu ČVUT, v letech 1957–1990 působil na FJFI; devatenáct let vedl katedru matematiky FJFI, má významné zásluhy o vznik nového studijního oboru matematické inženýrství. Se jménem prof. Apfelbecka je spojen náročný systém matematického vzdělávání posluchačů FJFI. Přestože se věnoval řadě matematických disciplín, těžiště jeho přednáškové činnosti spočívalo v klasické a funkcionální analýze. Napsal několik vysokoškolských učebních textů, monografii Kongruence (1968), překládal matematickou literaturu, např. Collatz, L.: Funkcionální analýza a numerická matematika (překlad z němčiny, 1970) nebo Tichonov, A. N – Samarskij, A. A.: Rovnice matematické fyziky (překlad z ruštiny, spolu s K. Rychlíkem, 1955) .


   Běhounek František, * 27. 10. 1896 (Praha), † 1. 1. 1973 (Karlovy Vary), fyzik-radiolog, polární badatel a spisovatel, vysokoškolský profesor, akademik ČSAV. Na UK v Praze vystudoval matematiku a fyziku, v letech 1920–1922 byl na dvou šestiměsíčních stážích u M. Curieové v Paříži. Působil ve Státním radiologickém ústavu v Praze, v Radioléčebném ústavu v Praze na Bulovce, je jedním ze zakladatelů Fakulty technické a jaderné fyziky UK (nyní FJFI ČVUT), kde do roku 1971 vedl katedru dozimetrie a aplikace ionizačního záření. Jako účastník výprav k severnímu pólu (Amundsen–Ellsworth–Nobile, 1926; Nobile, 1928) se zabýval výzkumem atmosférické elektřiny a kosmického záření, napsal desítky prací z oblasti radiologické dozimetrie a více než padesát cestopisných a vědeckofantastických románů pro mládež.


   Frank Helmar, * 10. 5. 1919 (Brno), fyzik, vědecký pracovník, vysokoškolský profesor. Vystudoval (1943) a v letech 1943–1945 pracoval na pražské německé univerzitě, po světové válce byl zaměstnancem vojenské správy, vědeckým pracovníkem Výzkumného ústavu sdělovací techniky v Praze (1950–68), od roku 1969 působí na FJFI ČVUT. Zabývá se fyzikou pevných látek; významných vědeckých úspěchů dosáhl zejména ve fyzice a technice polovodičů, má zásluhy o vznik a rozvoj čs. polovodičového průmyslu. Je čestným doktorem Slovenské technické univerzity v Bratislavě (1999). Uveřejnil přes 150 vědeckých prací v domácích i zahraničních časopisech, napsal monografie Polovodiče v teorii a praxi (1955), Fyzika a technika polovodičů (1990) a spolu s V. Šnejdarem Krystalové elektronky (1959, rusky 1960, rozšířená verze německy 1964 a 1965) a Principy a vlastnosti polovodičových součástek (1976).


   Kochanovská Adéla, * 8. 3. 1907 (Slezská Ostrava), † 5. 7. 1985 (Praha), fyzička, zakladatelka čs. školy aplikované rentgenografie, vysokoškolská profesorka, členka korespondentka ČSAV. Studovala matematiku a fyziku na PřF UK, od roku 1935 působila ve Fyzikálním výzkumu Škodových závodů (později Ústav technické fyziky ČSAV, Ústav fyziky pevných látek ČSAV, dnes Fyzikální ústav AV ČR), v letech 1968–1973 vedla katedru inženýrství pevných látek FJFI ČVUT. Věnovala se zejména průmyslovým aplikacím rentgenových difrakčních metod. V čs. i zahraničních vědeckých časopisech uveřejnila přes 70 původních vědeckých prací, napsala několik vysokoškolských učebních textů a příručku Zkoušení jemné struktury materiálu rentgenovými paprsky (1943, 1946).


   Kvasil Bohumil, * 14. 2. 1920 (Plaňany u Kolína), † 30. 10. 1985 (Praha), fyzik a elektrotechnik, vysokoškolský profesor, akademik ČSAV. Vystudoval Vysokou školu strojní a elektrotechnikou ČVUT (1947), působil ve Vojenském technickém ústavu v Praze (1948–54), na ČVUT (1954–1985) a v ČSAV (1979–85). Byl děkanem FTJF (1957–60), rektorem ČVUT (1968–79), ředitelem Fyzikálního ústavu ČSAV (1979–85), předsedou Čs. vědecko-technické společnosti (1970-77), předsedou ČSAV (1981–85). Vědecky pracoval zejména v oblasti mikrovlnné techniky, kvantové radiofyziky, laserové a holografické techniky. Napsal desítky vědeckých článků, je autorem nebo spoluautorem řady knižních publikací. Z díla: Teoretické základy techniky centimetrových vln (1957), Vybrané kapitoly z radiotechniky (1969), Teoretické základy kvantové elektroniky (1983).


   Majer Vladimír, * 29. 3. 1903 (Praha), † 5. 7. 1998 (Praha), jaderný a fyzikální chemik, vysokoškolský profesor. Vystudoval Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství ČVUT, pracoval v ústředních laboratořích Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem (1928–31), ve Fyzikálně chemickém ústavu UK u J. Heyrovského (1932–37), byl na stáži u G. Hevesyho v Kodani (1937). Kromě válečných let 1939–45, kdy ho zaměstnala jako odborného referenta knihovna VŠ technických, působil v období 1937–57 na VŠCHT. Pak přešel na ČVUT, kde vybudoval a v letech 1959–72 vedl katedru jaderné chemie FJFI. Uveřejnil sedm desítek vědeckých článků z polarografie, mikrochemie a radiochemie, je autorem nebo spoluautorem osmi knižních publikací. Z díla: Radiochemie (1942), Mikrochemické rozbory (1948), Radiochemické rozbory (1949), Polarografické rozbory (1942, 1952), Základy jaderné chemie (1961, 1981, německy 1982), Základy užité jaderné chemie (1985).


   Němec Jaroslav , * 15. 3. 1921 (Horažďovice), † 2. 3. 2005 (Praha), strojní inženýr, průkopník materiálového inženýrství, vysokoškolský profesor, akademik ČSAV. Vystudoval Strojní fakultu ČVUT (1947), působil v ČKD Praha a ČKD Sokolovo, na Vysoké škole železniční v Praze (děkan strojní fakulty a prorektor v letech 1953–1959), ve Škodových závodech v Plzni, na ČVUT (vedoucí katedry materiálů a proděkan FJFI, prorektor pro vědu 1973–78) a v Ústavu teoretické a aplikované mechaniky ČSAV (1979–1987 ředitel, od 1987 vedoucí vědecký pracovník a konzultant). Zabýval se především základními problémy únavy a lomu a spolehlivostí svařovaných konstrukcí. Byl členem a funkcionářem řady vědeckých společností u nás i v zahraničí (např. viceprezident ICF v r. 1971). Je autorem nebo spoluautorem 30 knih a kolem 400 článků ve vědeckých časopisech a sbornících z konferencí. Za vědeckou a pedagogickou práci získal dvě Státní ceny za vědu a výzkum, Komenského medaili, Národní cenu Česká hlava (2004) a mnoho dalších uznání. V roce 1999 mu Univerzita v Pardubicích udělila čestný titul Dr. h. c. Byl úspěšný i jako malíř, zájmově se věnoval krajinomalbě.


   Petržílka Václav, * 20. 3. 1905 (Mělník), † 9. 7. 1976 (Františkovy Lázně), fyzik, vysokoškolský profesor, člen korespondent ČSAV. Studoval na PřF UK matematiku a fyziku, v roce 1930 byl asistentem prof. A. Žáčka ve FÚ UK, ve třicátých letech absolvoval studijní pobyt v cambridgeské Cavendishově laboratoři a v Ústavu H. Hertze v Berlíně. Po roce 1945 působil jako profesor na UK (PřF, MFF, děkan FJFI od 1955 do 57), tři roky (1959–62) pracoval ve Spojeném ústavu jaderných výzkumů v Dubně u Moskvy. Zabýval se piezoelektřinou, jadernou fyzikou, fyzikou vysokých energií a využitím fyziky v technice a jaderné energetice. Z díla: Fyzikální optika (1952), Kosmické záření (spolu s J. Pernegrem a L. Tomáškovou, 1953), Elektřina a magnetismus (se S. Šafratou, 1956), Metody pro detekci a registraci jaderného záření (1959), Piezoelektřina (kolektiv autorů, 1960).


   Šimáně Čestmír, * 9. 5. 1919 (Opava), fyzik, profesor ČVUT. Je absolventem VŠT v Brně (1946), studoval na College de France u Fréderica Joliota-Curieho, působil na PřF Masarykovy univerzity v Brně, v Ústavu atomové fyziky České akademie věd a umění (1948), byl ředitelem Laboratoře jaderné fyziky ČSAV (1953), prvním ředitelem Ústavu jaderné fyziky v Řeži u Prahy (1955), ředitelem divize Mezinárodní komise pro atomovou energii ve Vídni (1961–1964), děkanem Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT (1967–1972), zástupcem ředitele Spojeného ústavu jaderných výzkumů v Dubně u Moskvy. Jeho vědecká činnost je zaměřena na experimentální jadernou fyziku a energetiku. Z díla: Urychlovač iontů a elektronů (1959), Frédéric Joliot–Curie (1980).


   Valenta Luboš, * 26. 1. 1924 (Praha), † 21. 10. 1994 (Praha), teoretický fyzik, vysokoškolský profesor. Vystudoval PřF UK (1949), po ukončení aspirantury u prof. Z. Matyáše (1953) byl vědeckým pracovníkem Ústavu technické fyziky (nyní FZÚ) ČSAV, v letech 1955–68 působil na FTJF (založil a vedl katedru fyziky pevných látek), ve Spojeném ústavu jaderných výzkumů v Dubně, na Moskevské státní univerzitě, jako hostující profesor Univerzity Friedricha Schillera v Jeně (vedoucí katedry kvantové chemie); v roce 1968 přešel na MFF UK (vedoucí katedry teoretické fyziky). Zabýval se především teorií magnetismu. Byl členem a funkcionářem řady vědeckých společností a redakčních rad odborných časopisů. Za svou teorii spontánní magnetizace tenkých vrstev dostal v roce 1964 Státní cenu, za významný přínos v oblasti teoretické fyziky pevných látek mu Lodžská univerzita udělila čestný titul Dr. h. c. (1993). Je autorem několika desítek článků v prestižních zahraničních časopisech a rozsáhlé monografie Festkörpertheorie: Eine Einführung (spolu s E. Jägrem, 2. vydání 1997).


   Votruba Václav, * 19. 12. 1909 (Slavětín nad Ohří), † 11. 9. 1990 (Praha), teoretický fyzik, vysokoškolský profesor, akademik ČSAV. Vystudoval matematiku a fyziku na PřF UK (1933), do roku 1941 učil na středních školách, po válce (1945–1982) pracoval na UK (Ústav pro teoretickou fyziku, MFF) a na FJFI ČVUT (1959–1975), v letech 1956–1959 působil ve funkci zástupce ředitele Spojeného ústavu jaderných výzkumů v Dubně u Moskvy. Na MFF i FJFI významně ovlivnil výuku teoretické fyziky. Byl mezinárodně uznávanou autoritou v oblasti kvantové mechaniky a teoretické částicové fyziky. Kromě velkého počtu vědeckých článků napsal také vysokoškolské učebnice Teorie elektromagnetického pole (spolu s Č. Muzikářem, 1955) a Základy speciální teorie relativity (1969).

   JAKÉ MÁ FAKULTA INSIGNIE?

2/ Insignie FJFI – řetěz důstojenství s přívěsem

   Vlastní insignie – řetěz důstojenství, přívěs a děkanské žezlo – získala FJFI teprve v posledním desetiletí. Řetěz s přívěsem byl zhotoven v roce 1996, žezlo dokonce o pět let později. Insignie nesou znaky a symboly, které spolu s texty přibližují poslání a zaměření fakulty. Respektují tradiční princip trojí ušlechtilosti, a to jak s ohledem na materiál (stříbro a syntetické rubíny), tak výtvarnou symboliku a vlastní zpracování. Autorem děkanského řetězu i žezla je akademický sochař a medailér Zdeněk Kolářský, návrh realizovala ve své zlatnické dílně Anna Zabloudilová. Kromě nápisu Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská je na přívěsu i žezle text Docto homini et erudito vivere est cogitare (Pro učeného a vzdělaného člověka žít znamená přemýšlet) z Ciceronových „Lukulských rozhovorů“, na žezle kromě toho ještě slova z Vergiliových „Zpěvů rolnických“ Felix qui potuit rerum cognoscere causas (Šťasten, kdo mohl poznat příčiny přírodních jevů).

1/ Insignie FJFI – děkanské žezlo




1 „Vláda republiky Československé nařizuje podle § 3 zákona č. 58/1950 Sb., o vysokých školách:
§ 1. Na Karlově universitě v Praze se zřizuje fakulta technické a jaderné fysiky.
§ 2. Toto nařízení nabývá účinnosti dnem 1. září 1955; provede je ministr školství
v dohodě se zúčastněnými členy vlády“ (Vládní nařízení č. 41/1955 Sb.).
2 „Vláda republiky Československé nařizuje podle § 3 zákona č. 58/1950 Sb., o vysokých školách, a podle § 16 odst. 4 zákona č. 31/1953 Sb., o školské soustavě a vzdělávání učitelů (školského zákona):
§ 2 Na České vysoké učení technické v Praze se převádí z University Karlovy v Praze fakulta technické a jaderné fyziky.


§ 21 Toto nařízení nabývá účinnosti ode dne 1. září 1959; provede je ministr školství
v dohodě se zúčastněnými členy vlády“ (Vládní nařízení č. 58/1959 Sb.).
3

V bule vydané dne 26. ledna 1347 v Avignonu ustanovil papež Kliment VI. ze své apoštolské moci, „aby ve městě Praze vzkvétalo na věčné budoucí časy obecné učení v kterémkoli povoleném oboru“ a aby se jeho učitelé a studenti těšili všem výsadám a svobodám jako jejich kolegové na kterékoli jiné univerzitě. O rok později se v Praze sešel zemský sněm, na němž bylo přijato celkem třináct listin se státoprávním obsahem. Poslední, čtrnáctá, nesla datum 7. dubna 1348. Byla to zakládací listina pražského obecného učení, kterou vydal římský král Karel z moci českého panovníka (M. Štemberková: Universitas Carolina Pragensis. Karolinum, Praha 1995).

4

Dne 9. listopadu 1717 vydali čeští stavové dekret, kterým zřizovali inženýrskou profesuru a jmenovali Kristiana Josefa Willenberga jejím prvním profesorem. „V tomto zakládacím aktu nutno spatřovati založení ústavu, který dnes po mnoha proměnách a po dlouhém dějinném vývoji, delším, než mají ostatní vysoké technické školy, nese název České vysoké učení technické. Stalo se tak půldruhého měsíce před tím, než také ve Vídni dospěly přípravy tak daleko, že mohl císař Karel VI. svým dekretem z 24. prosince založit i v tomto residenčním městě C. k. inženýrskou akademii. Na obou místech mělo být vyučování zahájeno současně, ihned na počátku nového roku 1718“ (F. Jílek, V. Lomič: Dějiny Českého vysokého učení technického. Vydalo ČVUT v Praze, 1973).

5 „Vláda Československé socialistické republiky nařizuje podle § 32 odst. 2 zákona č. 19/1966 Sb., o vysokých školách:
§ 2 Název fakulty technické a jaderné fyziky Českého vysokého učení technického v Praze se mění na ‚fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská‘.
§ 4 Toto vládní nařízení nabývá účinnosti dnem vyhlášení“ (Vládní nařízení č. 116/1968 Sb. ze dne 18. 7. 1968).


Logo Čs. čas. fyz./ Československý časopis pro fyziku 5/2005 /