Kabala, mystika Židů, Robert Řehák a Ladislav Puršl, in: Dingir /issn: 1212-1371/ 1, 2001, str. 14-16.

KABALA - židovská mystika

 

Židovská tradice zapovídá zaobírání se kabalou každému, kdo není starší čtyřiceti let a není zakotven ve víře a společenství lidu, z něhož kabala vyrůstá. Přirozená touha člověka po věcech, které ho přesahují, však od nepaměti mnohé vedla a i dnes vede k nerespektování tohoto zkušenostmi ověřeného. S tímto vědomím se chceme v následujícím článku pokusit jen informativně nastínit některé aspekty kabaly, kterých jsme se dotkli v určitém stádiu našeho studia.

 

1. Výraz kabala

Slovo kabala pochází z hebrejského kořene kbl, který znamená tolik co "přijímat" nebo "obdržet", a jako podstané jméno tedy "to /skrze tradici/ přijaté". Postupně se toto slovo stalo pojmem pro velké až neuchopitelné množství židovských mystických myšlenek, tajných učení a spisů.

 

2. Kabala jako součást tradice

Mluví-li se v judaismu o Tóře, má potom takto chápaná Tóra dvě složky: učení písemně fixované, tzv. tóra še-bi-chtav,  a učení ústně tradované, tzv. tóra še-be-al-pe. Podle tradice toto ústní učení obdržel (= přijal) Mojžíš vedle písemné Tóry na Sinaji. Kabala je tedy prvotně čistě tradice, předávání, a to předávání toho, co se Bůh rozhodl člověku zjevit. V tomto širším pojetí je tedy kabala ústní tradicí. V užším smyslu se teprve později tento název začal vztahovat také na esoterní (tajné, skryté) mystické učení, které se sice některými pohledy a důrazy od hlavního proudu judaismu odlišuje, nicméně je jeho nedílnou součástí. Proto je nezbytné, aby zabývání se kabalou předcházelo studium Tóry, midraše a Talmudu.

 

3. Dva pohledy na kabalu

Pohled na to, co je to kabala, je možný ze dvou úhlů. Jeden je  striktní věda (např. náboženská fenomenologie) a druhý živá (někdy i tzv. "lidová") tradice lidí, kteří kabalu “žijí” (dodnes např. v Safedu či Mea-Šárim). Oba pohledy jsou velmi složité a ani jimi není možné postihnout všechny rozměry kabaly. Shodují se však v tom, že její postatou je především vztah k Bohu. To se děje základě přesvědčení, že takovýto vztah je možný a z Boží strany žádoucí. Člověk tu hraje nezastupitelnou roli mezi věcmi vyššího duchovního světa a věcmi pozemskými. Svět, ve kterém žije, je odrazem vyšších (duchovních) světů do kterých může nějak vstupovat.

 

4.  Co kabala není

Kabala každopádně není žádné ďábelské učení, či prostředek, jak se dovolávat temných sil, kabala není forma pokleslé magie, ačkoliv v ní magické prvky nalezneme a ačkoliv ji magové (např. E. Levi a G. Encausse) pro své účely používali - to hlavně díky symbolice a číselnému významu liter hebrejského jazyka (takto např. kabalu se slovní a číslenou magií ztotožnil už křesťanský středověký kabalista Agrippa z Nettesheimu), nelze ale v žádném případě říci, že by magie byla podstatou kabaly! Dále nemá kabala žádnou semantickou spojitost s německým slovem die Kabale, jež znamená "pikle" či "úklady"ani s obdobným anglickým cabal.

 

5.   Vznik a utváření kabaly

5.1. Maasé Merkavá, Maasé Beréšít

Jak bylo již naznačeno, tradice nachází počátky kabaly již u Mojžíše. Badatelé však její vznik datují do prvního stol. n. l., kdy v Palestině docházelo ke spojování židovské tradice s gnosí v prostředí vlivu synkretického helenismu. Za nejrannější formy kabaly se ve vědeckých kruzích považují maasé berešít a maasé merkavá, které vychází z mystických výkladů prvních kapitol biblických knih Genesis: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi... (Gen 1,1) a Ezechiel:

Třicátého roku ve čtvrtém měsíci, pátého dne toho měsíce, když jsem byl mezi přesídlenci u průplavu Kebaru, otevřela se nebesa a měl jsem různá vidění od Boha... Viděl jsem, jak se přihnal bouřlivý vítr od severu, veliké mračno a šlehající oheň; okolo něho byla zář a uprostřed ohně jakýsi třpyt oslnivého vzácného kovu.  Uprostřed něho bylo cosi podobného čtyřem bytostem, které se vzhledem podobaly člověku... (Ez 1,1.4.5).

Kontemplací a duchovními cvičeními se adepti (jordé merkavá) připravovali na tzv. sestup do onoho “vozu”  merkavá z Ezechielova proroctví, kde mystik vzestupně putoval svou duší a procházel sedmi síněmi (příbytky) zvanými hejchalót vysoko k Božímu trůnu. Tyto příbytky jsou střeženy anděly. K tomu, aby se mystik dostal dál (výše) bylo zapotřebí znát odpovídající "klíče"(hesla).

 

5.2. Séfer Jecira

Někdy mezi 2. – 6. stol. n. l. vznikl malý spis co do velikosti, ale nesmírně důležitý co do významu, jménem Séfer Jecira “Kniha utváření”. Tato kniha a její pojmy se staly základním kamenem na němž byly vystavěny pozdější kabalistické systémy, protože podává mystické vysvětlení vzniku a složení světa. Bůh prý stvořil svět pomocí tzv. 32 stezek moudrosti:

V třicíti a dvou stezkách obdivuhodné moudrosti značil Hospodin, Hospodin, Hospodin zástupů, Bůh Jisráéle, Bůh živý, Bůh všemohoucí... A svaté jméno Jeho stvořeno a utajeno v třech číselných soustavách, v čísle, počtáři a počítaném... (Sefer Jecira, L. Moučka, Praha 1993.)

Těchto 32 stezek moudrosti je tvořeno 10 sefirami (sférami, čísly), jež jsou považovány za Boží aspekty (ty jsou základem všeho existujícího), a 22 písmeny základu, které odpovídají 22 písmenům hebrejské abecedy. Bůh stvořil svět právě kombinací těchto čísel a písmen.

 

5.3. Séfer Ha-Bahír

Spojení východních židovských (z Babylónie, nebo Sýrie) a gnostických myšlenek představuje další důležitá kniha Séfer Ha-Bahír “Kniha jasu”. G. Scholem (největší badatel židovského mysticismu - viz základní a nejdůležitější dílo: G. Scholem, The Major Trends in Jewish Mysticism, New York 1974.) ji datuje do období mezi roky 1150 –1200. Důležitou roli i zde hraje číselná hodnota hebr. písmen:

 ...Proč přidal Bůh do Abrahamova jména písmeno hej a ne jiné písmeno? Z důvodu, že všechny části lidského těla mají být hodny života ve světě, který má přijít, a jenž je přirovnáván k moři. Můžeme to vyjádřit až do té míry, že stvoření bylo dovršeno v Abrahamovi. Co se týče tohoto stvoření, je popsáno v Gen 9,6 “neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím”. Číselná hodnota jména Abraham je 248, což je počet částí lidského těla... (Sefer Ha-Bahir, A. Kaplan, New York 1979.)

 

5.4. Zóhar

13. stol. je pro Španělsko dobou duchovního rozkvětu. Proto není divu, že se zde vyskytovay nejrůznější proudy žid. mysticismu až po extatický, jaký představoval Abraham Abulafia (1240 – po 1292) – mystik, vizionář s mesiánskými aspiracemi, který vypracoval tzv. písmenkovou kabalu (permutace písmen), jejíž hlavní těžiště spočívalo ve vyslovování Božího jména (tetragramu) v různých kombinacích. Nejrosáhlejším kabalistickým dílem je však bezpochyby “Kniha Záře” – Séfer Ha-Zóhar (zkráceně označovaná Zóhar). Jedná se o celou knihovnu více než dvaceti knih (podle: I. Tishby, The Wisdom of the Zohar, London 1949. - třísvazkový překlad s komentářem), jejichž autorem je dle tradice rabbi Šimeon bar Jochaj ze 2. stol. n. l. Ačkoliv se Zóhar sám na tohoto učence odkazuje, jeho skutečným autorem je pravděpodobně Abulafiův současník a krajan Moše de Leon, kterému se podařilo vytvořit největší studnici mystických komentářů a výkladů biblických textů. Na ukázku komentář jednoho verše:

“A HOSPODIN ŠEL PŘED NIMI VE DNE” (Ex 13,21) rabi Josi začal vykládat veršem: “PRO PŘEDNÍHO ZPĚVÁKA. PODLE ´LANĚ ZA RANNÍCH ČERVÁNKŮ´. ŽALM DAVIDŮV” (Ž 22,1) “Veliká”, řekl, “je láska, kterou Svatý Jediný, požehnán buď On, miluje Tóru, ve které jsou požehnáni všichni ti, kteří se jí oddávají pro ni samu. Ten, kdo ji studuje pečlivě, nalezne přízeň ve vyšších i v nižších sférách a jeho slovům bude Svatý Jediný naslouchat a nikdy ho neopustí ve světě tomto i ve světě, který má přijít. Tóra musí být studována dnem i nocí, jak to řekl Mojžíš Jozuovi: “KNIHA TOHOTO ZÁKONA AŤ SE NEVZDÁLÍ OD TVÝCH ÚST. ROZJÍMEJ NAD NÍM VE DNE I  NOCI... ” (Joz 1,8), a jak je také řečeno: “...MOJI SMLOUVU SE DNEM A MOJI SMLOUVU S NOCÍ...” (Jer 33,20). Noc musí být přidána ke dni proto aby Svaté Jméno bylo v plnosti a harmonii. A jako není den kompletní bez noci, tak také studium Tóry není kompletní dokud není podnikáno v noci jakož i ve dne. Slovo “noc” se všeobecně vztahuje i na večerní hodiny před půlnocí, ale skutečná noc začíná teprve úderem půlnoci, protože v tom momentu Svatý Jediný, požehnán buď On, vstupuje do zahrady Eden aby se radoval ze společenství se spravedlivými. Z tohoto důvodu se náleží zbožnému vstát v tuto dobu, aby Svatý Jediný a všichni spravedliví v zahradě naslouchali jeho hlasu, jak je psáno: “Ty, která prodléváš v zahradách, kde druhové sledují hlas tvůj..." (Pís 8,13) a tím to obracíme ke společenství Izraele, které velebí Svatého Jediného studiem Tóry. Šťasten, kdo se k tomu připojí! Když svítá, a společenství Izraele se stále raduje ve svém pánu, On rozšiřuje vládu Jeho milosti nad ním a nad každým jedním, kdo se připojuje k jeho radosti a spojení s Ním. To je z toho důvodu, že společenství Izraele je známo jako “Laň za ranních červánků”. (Zóhar, Parašat Be-Šalach.)

 

5.5. Vznik kabalistických škol

Důležitým mezníkem pro dlaší vývoj žid. mystického učení byl rok 1492, kdy došlo k vyhnání Židů ze Špaňelska. Po této tragické události mnoho emigrantů v celém světě začalo nacházet jistotu v útěchu právě v kabale a tak došlo k jejímu nebývalému rozkvětu. Nejdůležitějším byl vznik kabalistických center od 16. stol., jakým byl např. v Safed (Izrael). Tam působili největší učitelé, jakými byl Moše Cordovero (1522-1570) a Izák Luria (1534-1572), kteří rozvinuli velmi složitý systém sefirót. Ty bývají nejčastěji znázorňovány v kabalistickém stromu života (ilan), kde důležitou roli hrají vyváženost a harmonie. Tímto konceptem bývá interpretována podstata Božího charakteru, život sám i biblické texty. Je však natolik složitý, že nutné se vyvarovat zkratkovitých výkladů. V luriánské kabale nalezneme i zásadní kosmololické a kosmogincké otázky, jako je např. představa vesmírné katastrofy nazvané “rozbití nádob” (švirat kelim), nebo představa o stvoření světa “stažením” (cimcum) - volně interpretováno: Jestliže věříme, že Bůh je všudypřítomný, jak potom bylo na počátku možné stvořit svět, když Bůh byl všude? Odpověď: Bůh musel nejdříve  vytvořit prostor sám v sobě, ve kterém by mohl být svět. To učinil tak, že se sám v sebe stáhl a v tomto prostoru stvořil svět. Člověk je zde partner Boží podílející se na nápravě celého světa (tikun).

 

5.6. Východoevropský chasidismus

Roztroušené prvky kabaly dále nalézáme ve východoevropském chasidismu v 17. - 18. stol., jehož základy položil Baal Šem Tov - “Pán dobrého jména”. Oproti dosavadním chasidským hnutím navazuje východoevrop. chasidismus na kabalu luriánskou, ačkoli nepřijímá za své mesiášský prvek jejího učení. Podstatou chasidismu je zbožnost, jeho ustředními postavami jsou tzv. “spravedliví” (cadikim) a šířeji “zbožní” (chasidim). Cestou k Bohu byla hlavně modlitba, jejímž cílem bylo “přilnutí” k Bohu (devekut) a navození “jednoty” s Ním (jichud). Součástí takovéto modlitby byla vnitřní “intence” (kavana), která dává smysl lidskému konání, a “nadšení” (hitlahavut), se kterým byla vykonávána. Důležitá byla v chasidismu i askeze, ale byla to askeze radostná a veselá. Tím se v podstatě chasidismus snaží sakralizovat všechny aspekty života - vše je služba Bohu! Boha lze nalézat za vším, co člověka obklopuje. Jeden z nejlepších vhledů do chasidismu podali Martin Buber (Cesta člověka podle chasidského učení, Olomouc 1996; Chasidská vyprávění, Praha 1990) a u nás Jiří Langer (Devět bran, Praha 1996).

 

5.7. Praha a kabala

V hlubokém a širém moři židovské mystiky měla Praha vždy své místo a to nejen v 16. stol.,  kdy tu působil slovutný rabi Löw, který podle legendy stvořil za pomoci kabaly Golema:

Nyní přikázal rabi Löw kohenovi Jicchakovi, aby sedmkrát z prava obešel hliněné tělo, a svěřil mu cirufim, slova, která měl přitom odříkávat... Nyní začal tělo obcházet sám rabi Löw. Vložil hliněnému panáku do úst šém napsaný na kousku pergamenu. Uklánějíce se k východu, západu, jihu a severu vyřkli všichni tři zároveň slova: “A vdechl mu život do chřípí, a tak člověk obživl.” (Ze židovského Ghetta, A. Hofman, R. Heuerová, Praha 1996.), ale i v době nedávno minulé, kdy tu žili a psali Jiří Langer a Franz Kafka (jeho inspiraci kabalou jasně prokázal E. Grözinger v knize Kafka a kabala, Praha 1998). Linie pokračuje přes Otto Munelese až k současným českým studiím o žid. mystice, z nichž lze doporučit k první orientaci několik přednášek Vladimíra Sadka publikovaných v útlé knížce: Židovská mystika v Praze (Praha 1992). 

 

Robert Řehák a Ladislav Puršl