SKOK DO MLHY Z TRAMPOLÍNY / (JOB KOELEWIJN, OLAFUR ELIASSON A ZVLÁŠTNÍ EFEKTY)
Uprostřed kopule vysoké haly bývalé pošty ve středu Berlína byl uvázán na dlouhé šňůře obyčejný stolní ventilátor a lidé stojící kolem stěn upřeně a trochu zneklidněně pozorovali nevyzpytatelný krouživý pohyb míhajícího se přístroje. Ventilátor se osvobodil od země a zároveń se stal bezmocnou obětí své původní funkce. Elektrický mechanismus určený k simulaci povětří v interiéru se pod rukama Olafura Eliassona změnil v “živý” létající objekt, trochu zábavný a pro nás neopeřence (jako všechno, co poletuje) okouzlující. Zdál se i trochu zlověstný, jakožto potencionální smrtící sečná zbraň, ovládající centrum a odkazující nás diváky z dosahu svého teritoria. Pohyb kroužícího instrumentu by se dal patrně přirovnat k algoritmům náhodných atraktorů, objevených výzkumníky kvantové fyziky.
Nevím, co všechno bylo v umělcově záměru, ale jednoduchý způsob, jakým zde použil interakci prostředí, objektu a symbolického odkazu střetu techniky a přírodních zákonů se mi v mysli spojil s úplně jinou zvukovou elementární kapací instalací Terry Foxe, na uplně jiné berlínské výstavě v jiném roce. Všechno ostatní berlínské z té doby se mi jen s obtížemi doluje z paměti, podobně jako se vám někdy vryje do paměti pohyb, okamžik z filmu, i když děj a tváře herců se rozplynuly dávno v zapomnění. Zapomněl jsem totiž kupodivu všechny ty multimediální instlace blikající, digitální, pohybující se, hlučící, infantilní a obsesivně žádající o pozornost, monumentální sochy a pseudoobyčejné hebefrenní stroje, ale zešílevší satelit poštovního ventilátoru, míhající se bezprizorně vzduchem prosvětlené otřískané místností mi v křivkách sviští dosud v hlavě. Jiný obraz, na který moje CNS nějakým záhadným impulsem chemicky zareagovala, je pohled, který jsem mohl několikrát na zlomek vteřiny vrhnout do temného podkroví kolem kruhového otvoru vyříznutého ve stropu. Job Koelewijn totiž nechal strop snížit asi na 2 a půl metru, postavil na podlahu galerie De Appel kulatou zelenou trampolínu a po několika težkopádných skocích bylo možno dosáhnout zvědavýma očima těsně nad okraj sníženého stropu. Nebylo tam v přítmí skoro nic, mimo trochy hlíny a vlhkosti. Toto nic však galerijního skokana potěšilo, a když sestoupil z trampolíny, oddychnul si, protože umělec odolal pokušení nastražit v horním prostoru nějaké hlubokomyslnosti, finty a kulišárny. Leželo tam jen něco dojemně obyčejného, co se nepozorovaně v postupující civilizaci patrně promění v luxusní zboží. Mimo to jsem se musel, chtě nechtě na okamžik zbavit lenosti a překonat vlastní silou gravitaci, abych mohl spatřit, co mi bylo upřeno jako snadná kořist konzumenta umění.
Instalace se jmenuje celkem případně “Skok”. Job Koelewijn (1962 - Spankerburg Holandsko) a Olafur Eliasson (1967, Island, studia v Dánsku) vystavovali v létě společně v amsterdamské galerii De Appel a jejich instalace se navzájem prolínaly ve vzácné harmonii. Oba zastupují směr současného umění, vyznačující se poměrnou umírněností, zábývají se procesy, spíš než stavem, nebo komentářem. Oba vyšli z kulturního kontextu malých severevropských národů a protestanská uměřenost, humor a smysl pro měřítko se projevily už v Koelewijnově studentské akci z roku 1992. Tehdy provedl happening Čištění Rietveldova Pavilonu v Amsterdamském parku. Od rána do večera se věnovala skupinka žen, vybavených košťaty, mýdlem a rejžáky a oblečených v tradičních holandských krojích, pocházející z Koelewijnovy rodné vesnice, důkladnému pucování kultovní stavby evropského funkcionalismu a modernismu. Tak se spojily v symbolickém představení osobního a skupinového gesta dvě koncepce, kde etika, krása a účelnost jsou pojímány jako jedna všeobecná ctnost, ještě nerozleptaná skepticismem a trhem: tradiční hodnoty holandského venkova a kulturní utopie začátku století. Ve stejné době vznikla fotografie zachycující Koelewijna při cestě lesem: je zde vybaven zrcadlovou krychlí nasazenou na hlavě a okolní míjející svět se metaforicky a doslovně odráží v umělcově hlavě a helma mu brání zároveň ve výhledu. Z doby, kdy se přestěhoval do New Yorku a stal se známým, pochází zase jeho pouliční autoportrét. Na chodníku pod mrakodrapy balancuje nahnutou věž na sebe naskládaných skleněných krabic.
Věnuje-li se Koelewijn přece jen etickým nebo alespoň společenským otázkám, má Eliasson blíž k možnostem krajinomalby, průniku přírody, fyziky a techniky a hře s anarchii živlů. Na bienale v Sao Paulu v roce 1997 (Eroze) nechal samospádem pomalu vyprázdnit velkou nádrž s vodou a proudící živel, než zmizel v kanalizaci, si hledal cestu morfologií městské krajiny. V dánské Luisianě ve stejném roce pro změnu využil efekt průvanu a 18 silných ventilátorů připevněných k úzkému průchodu způsobilo podivné chování návštěvníků: čím blíž k jeho Your Windless Arrangement, tím se jejich postavy jemně nakláněly, buď dopředu, nebo dozadu, podle toho odkud vítr vál. Instalace v De Appel byly pojaty jako doplňky prostoru celé budovy a překvapivě korespondovaly s možnostmi, které stavba nabízí. Velký sud na terase naplněný vodou (Black Hole - O. Eliasson) a propojený s dolní místností sloužil jako vodovodní systém pro dva vzájemné efekty: pumpa pod dnem sudu v intervalech vytvářela fascinující vodní vír, vzduchový sloupec doprovázený srkavým zvukem kamsi mizející vody. Voda pak byla rozprašována v dolní místnosti v jemnou mlhu, kterou bylo možné se procházet a ve slunečním světle se zde míhaly jemné barvy duhy. Vedlejší místnost Eliasson vybavil stěnou (Room for all Colours, 1999) pomalu se rozsvěcujících a zhasínajících modrých, žlutých a červených světel. Zdi z počáteční tmy střídaly základní barvy a když svítily všechny žárovky najednou, vznikla překvapivě v místnosti iluze denního světla.
Koelewijn představil svoji současnou tvorbu několika autonomními pracemi: Farewell Spakenburg (malba mýdlem na stěnu - 1999), Bodywarmers - 14 pracovních vest s walkmany v kapsách recitujícími mumlavě báseň od Roberta Frosta (1999) a náhrobním kamenem z dětského pudru (Marsman..., tot ziens), což je materiál, který jej patrně vynesl do povědomí mezinárodní scény. V Benátkách například pokryl pudrem jednu ze stěn výstavního prostoru a stačilo by fouknout... Oba umělce spojuje fascinace křehkostí a transformací hmoty a tvaru, jeho snadnou dematerializací, sublimací či přeměnou skupenství. Příznak ústupu od preferencí hmotnosti a stability, předznamenaný kdysi například Buckemisterem Fullerem, Jamesem Turellem, Walterem De Maria, v teorii Italem Calvinem, nebo Franciscem Varelou probleskuje v efemérních dějích, incenovaných a simulovaných Eliassonem a Koelewijnem. Rozhraní mezi lidským, přírodním a technickým se zde rozplývá v nejistotě, ale způsob jakým je tato zcela exaktní a přirozená nejistota o povaze jevů podána, mluví o tom, že oba dva jsou si celkem jistí, co, proč a jakým způsobem dělají a nic není potřeba ukrývat za uměleckou mystifikaci. Snad proto jejich „special effects” uvíznou snadno v paměti.
Job Koelewijn a Olafur Eliasson De Appel, Amsterdam, červen - srpen 1999
Na podzim vyjde Eliassonova monografie vydaná De Appel a Galerie fur Zeitgenossische Kunst v Lipsku. Monografie o Koelewijnovi vyšla v sérii New Dutch Sculptors.
Umělec, č.7.1999
