Litina

Na úvod budiž řečeno, že pod pojmem litina se rozumí slitina železa s uhlíkem, pokud uhlíku je více než přibližně 2%. Pokud je uhlíku méně (to je ve všech ostatních případech), pak se jedná o ocel, která se - na rozdíl od litiny - nechá tvářet. Pokud se v běžné hantýrce používá výraz "železo", má se na mysli ocel s velmi malým obsahem uhlíku, tedy ocel měkká, dobře tvárná a nekalitelná.

V Číně se litina slitina vyráběla již ve 4. století př. n. l. a odlévaly se z ní různé předměty. Evropané dospěli k výrobě litiny ve 14. století n. l.

Technika sléváni litiny je mnohem mladší než slévačství bronzu, která známe už ve starověku. V evropských podmínkách se při práci s litinou postupovalo obdobně jako u bronzu.

Střední Evropa, Německo a zejména Čechy byly už od 14. století pozoruhodné vytápěním místností kamny místo krbů. Milánský vyslanec u dvora Václava IV. (Umbrio) viděl v kamnech středoevropské, konkrétně české specifikum. Litina v tomto ohledu nabízela ekonomičtější, techničtější a úspornější řešeni než běžná kachlová kamna, čehož se taká od počátku renesance na přelomu 15. a 16. století hojně využívalo při výrobě litinových, většinou biblickými náměty zdobených desek, určených k montáži litinových kamen Z litinových desek se většinou sestavovala spodní část kamen, určená k rychlému prohřáti, zatímco vršky byly i nadále vytvářeny hrnčířsky.

Železo se v našich zemích nejdříve vyrábělo v "dýmačkách", tj. kusových pecích. Mohutnější dmychadla hnaná vodním kolem však záhy umožňovala zvyšovat železářské pece, takže postupně vznikala vysokopecní výroba surového železa. Palivem zůstávalo stále dřevěně uhlí. Surově železo se buď zkujňovalo ve zkujňovacích pecích, nebo se v podobě litiny odlévalo do forem.

Velmi brzy se v Evropě z litiny vyráběly také zbraně a střelivo. První zprávy o tom pocházejí z Porýnska z konce 14. století, kde se městu Frankfurtu nabízel puškař Marckeln Gast k lití železných zbraní. Při lití se tehdy postupovalo zřejmě tak, že železný šrot byl taven s cínem a antimonem v malých výhních a tavenina lita do forem. V polovině 15. století začali v Porýní slévat přímo z vysokých pecí.

Litinová děla a moždíře se užívaly hlavně tam, kde byly umístěny nastálo - na městských hradbách, lodích apod. Zpočátku však byla litina důležitější k výrobě koulí, protože bronzové byly příliš drahé. Litinové granáty se začaly vyrábět kolem roku 1450.

První zprávu o lití litinových koulí v Karlově Huti máme doloženou roku 1596. Třicetiletá válka dala podnět k výrobě a užívání dělostřelecké litiny. Vedoucí úlohu sehrál Králův Dvůr u Berouna a Strašické železárny, které měl v první polovině 17. století v nájmu Zanetti. Vyráběly se zde 3, 6, 12 a 24liberní koule, 3 až 300liberní granáty, koule a řetězy i děla. Na začátku 18. století vyráběla Stará a Nová Huť granáty, Padrť koule 18, 24 a 30liberní, ve Strašicích odlévali sedmiliberní houfnice, granáty a koule.

Mimo litinu pro válečné účely se vyrábělo také jiné zboží. Předně se hotovily odlitky, které potřeboval podnik sám pro sebe. Bývaly to desky do zkujňovacích výhní, ke stoupám, pod podstatu vysoké pece, kovadliny, závaží atd. Na prodej se z litiny vyráběly nejrůznější druhy hrnců, kotlíků. V Komárově se vyráběly již v 17. století. Jiným litinovým zbožím byly kotlíky, pláty, rošty, "moždíře" a v druhé polovině 18. století i kamna. Pozoruhodným dokladem užití litiny v panské architektuře jsou dvoje kamna odlitá roku 1716 Leonardem Burym a Karlem Pozem v Oseku u Zbiroha (u Hořovic).

První zmínky o umělecké, tzv. francouzské litině, máme z roku 1756 ve Strašicích, kde odlili dvě sochy granátníků pro Vídeňské Nové Město, které vážily 40 centů. Vrcholu dosáhlo umělecké slévačství koncem 18. století. Slévalo se do hlíny nebo do písku. Používalo se i slévání do truhlíku. Postupovalo se tak, že se modelem vytvořila forma ve dvou truhlících naplněných pískem, které k sobě dobře přiléhaly. Prvá část formy se nacházela v horním, druhá část v dolním truhlíku. Umělecká litina se odlévala do hlíny s jádrem, košilí a pláštěm. Košile se vytvářela z vosku v sádrové formě.

Trvalejší zájem o litinové výrobky zaznamenáváme v polovině 18. století. Kromě běžného odlévání do hlíny se postupně zavádělo lití do písku. Postupovalo se při tom tak, že se modelem vytlačila forma do písku smíchaného s uhelným mourem. Vzniklá forma se vysypávala uhelným prachem a do ní se pak napouštěla tekutá litina. Tak se odlévaly desky, pláty, kovadliny, závaží atd. Umělecká litina se lila přímo z pece, jen menší kusy lžícemi. Byly to v prvé fázi převážně kamnové a krbové desky.

Surové železo teklo k formám příkopem nebo stružkou z formovacího písku přirozeným spádem. Licí pískové lože muselo být přesně vodorovné. Modely bývaly kovové nebo dřevěné. Použitý písek nesměl být mokrý ani příliš suchý a připravoval se na lavici zhotovené ze železných desek. Vysušoval se žhavými kusy surového železa a promísil se s jednou třetinou uhelného prachu z tvrdého dřevěného uhlí. Písek se pak prosil sítem, navlhčil vodou a mísil tak dlouho, až z něj bylo možno sevřením v dlani hníst hrudky. Výpusť surového železa otevíral mistr vysoké pece.

K odlévání desek bylo zapotřebí tří lidí. Odlití trvalo asi pět minut. Trhavé červené odlitky se posypaly uhelným prachem. Velké desky se zatěžovaly, aby se při chladnutí nebortily.

Plastické vzory na odlévaných deskách zobrazovaly písmena, čísla, hvězdy, ornamenty i různé postavy. Modely se otiskovaly v různých kombinacích jen do takové hloubky, aby se zatlačila vystouplá část řezby. S malým počtem modelů se vyráběly desky s různě obměňovanými motivy.

Vyvinutějším způsobem lití desky bylo formování pomocí jednoho velikého vyfrézovaného prkna. Takových modelů (šablon) mívala slévárna větší zásobu. Tvůrci dřevěných modelů byli řezbáři, sochaři nebo také truhláři, kteří zejména v 16. století ovládali také řezbářskou práci. Na odlitých deskách nacházíme často značku nebo podpis slévače. Kamnové a komínové desky se vyráběly v siegerlandských hutích běžně od druhé poloviny 15. století, v Čechách o sto let později.

Značného rozsahu nabylo u nás slévání litiny od poloviny 18. století, hlavně z úsporných důvodů, protože se začal projevovat nedostatek dřeva. Koncem 18. století již byla litina odpovídající náhradou za barevné kovy.

img128.gif (17149 bytes)
Litinový držák na deštníky
(převzato z http://www.albany.net/~nracnyfr/petit.html)

Litina se snadno přizpůsobovala každému tvaru předmětu, dobře se opracovávala a hlavně umožňovala sériovou výrobu stejných kusů.

3desks.jpg (25115 bytes)
Školní lavice z roku 1910
(převzato z http://www.chicagohs.org/AOTM/sept98/sept98fact3.html)

Architektura ponapoleonského klasicismu, u nás nazývaného biedermeier, využívala litinových doplňků. Nebyla to jen litinová kamna modelovaná do různých tvarů a různě zdobená, ale i zábradlí a figurální. doplňky všeho druhu. Litina vystoupila z interiéru staveb a vítězila v zápase s kovaným zámečnickým dílem. Litinová zábradlí schodišť, balkonů, balustrád a mostů měla střízlivou jednoduchost danou materiálem, stylem a technickými možnostmi výroby.

 

Před koncem 18. a v první polovině 19. století se používalo litiny i ve šperkařství. Šperky ze šedé litiny přitom neimitovaly zlato a stříbro. Naopak zdůrazňovaly svou odlišnost materiálem i zpracováním. O proslulost litinových šperků se zasloužila berlínská manufaktura. Tvorba šperků však nezůstala omezena jen na Berlín, ale rozšířila se i v Čechách, kde vznikaly unikátní předměty technicky i výtvarné souměřitelné s německou produkcí. Patřily k nim zvláště litinové šperky hotovené ve 20.-30. letech minulého století v hořovických a komárovských dílnách.

Od druhé poloviny 19. století zastihujeme litinu všude, kde ji bylo možno použít. Masivní, ale přitom účelné konstrukční řešení strojů i podstavců (litina tlumí nežádoucí chvění), neobvyklé konstrukce čerpadel, lisů, tiskařských a textilních strojů dodnes hovoří o smyslu konstruktérů pro funkčnost a proporční úměrnost.

1.jpg (15209 bytes)
Stále funkční litinová vodní roura z roku 1830
(převzato z http://www.acipco.com/international/ductileiron/history.html)

Slévárenství litiny umožnilo řešit zvýšené požadavky i hromadnou poptávku po různých technických zařízeních vyvolanou nebývalým růstem měst. Bylo nutné urychlené budovat vodovody, což předpokládalo stovky kilometrů litinových vodovodních rour.

cakefl51.jpg (3250 bytes)
Litinové formy na bábovky a velikonoční beránky se mnohde používají stále.

Technický i hygienický provoz domácností zajišťoval odbyt širokému sortimentu větších i menších sléváren. Byla to litinová kamna, umývadla, klozetové mísy, splachovací nádoby aj. Z drobnějšího domácího inventáře mlýnky na maso, lisy, žehličky, věšáky na šaty atd. Občas upoutají naši pozornost dokonale vyvedené konstrukční tvary starých šicích strojů nebo různě velkých, zdobně provedených klíčů.

baths.jpg (2436 bytes)
Litinové vany
(převzato z http://www.bingley-antiques.co.uk/architectural.html)

Rozvoj pouliční dopravy potřeboval různě tvarované litinové sloupy, lampy, lité mříže. Litinový zahradní nábytek a hlavně parkové lavičky.

330026.jpg (7535 bytes)
(převzato z http://www.fartools.com/farmix2.htm)

Dokonalost tvarů a praktičnost výrobků z litiny však přesto neobstála v soutěži s novými materiály a způsoby výroby. Zejména pro svou velkou hmotnost, značné pořizovací náklady a ekologickou náročnost. A tak místo krásných, oku ladících tvarů (v pravém slova smyslu), se dnes obklopujeme strohými, ryze účelovými blikajícími svařovanými či jinak vyrobenými "krabicemi" a zapomínáme, že nejen účelností živ je člověk.


 dale.gif (1388 bytes)