Titulní strana
Ferdinand
(1656 – 1698)
Ferdinand Josef – 2. kníže Dietrichstein

*25. 9. 1636 Vídeň – †1. 10. 1698 Vídeň

Ferdinand Josef, syn knížete Maxmiliána II. z Dietrichsteina a Anny Marie, rozené z Liechtensteina, vládl panství v letech 1655–1698. Dvorskou výchovu začal v roce 1649, kdy byl jmenován císařským komorníkem. Po absolvování tříleté kavalírské cesty do Bruselu, Paříže a Říma se v roce 1655 – po smrti svého otce – ujal správy rozsáhlého dietrichsteinského panství. Roku 1663 mu byl v 27 letech udělen prestižní Řád zlatého rouna. Od roku 1655 působil jako zemský úředník v hodnosti nejvyššího moravského komorníka. Tuto funkci zastával do roku 1664, kdy byl jmenován moravským zemským hejtmanem. Kvalitní vzdělání, rodinná tradice a vazby vybudované jeho otcem, doplněné Ferdinandovou ctižádostí, ho vedly do dvorských služeb.
V letech 1666–1673 byl hofmistrem první ženy císaře Leopolda I., Markéty Terezie Španělské. Zároveň již v roce 1667 byl jmenován skutečným tajným radou, rok poté získal Řád zlatého rouna. Sjednával sňatek císaře s jeho druhou ženou – arcivévodkyní Klaudií Felicií Tyrolskou – a stal se jejím hofmistrem. V roce 1683 dosáhl vrcholu společenského žebříčku jmenováním nejvyšším hofmistrem císaře Leopolda I. a členem Tajné státní konference, které předsedal až do své smrti v roce 1698. Byl považován za nejinformovanějšího vídeňského dvořana, byl spolutvůrcem rakouské státní politiky v obtížných dobách tureckých válek a povstání Rakocziho. Svoje postavení v kolegiu říšských knížat upevnil zakoupením říšského panství Trasp a zdůraznil ražbou téměř 6 000 tolarů se svým portrétem (1695).

V roce 1656 se oženil s Marií Alžbětou z Eggenberka, po matce vévodkyní z Krumlova, příbuznou německého vladařského rodu Hohenzollernů.

Doba vlády knížete Ferdinanda je charakterizována usilovnou péčí o stav panství a v sídelním městě čilým stavebním ruchem, srovnatelným s obdobím kardinála Dietrichsteina. Turecké a uherské války citelně zasáhly do hospodaření mikulovského panství, které se ještě nevzpamatovalo z tíhy třicetileté války. V roce 1663 bylo okolí Mikulova zpustošeno a město samo vydrancováno Turky a Tatary, čtvrtina domů ve městě zpustla a pětina vinic zůstala neobdělána. Kníže patřil k aristokratům, kteří si uvědomovali, že cesta ze zoufalé situace v zemi vede přes rekonstrukci hospodářství a podnikání ve vlastní režii. Na všech svých panstvích, zděděných i nově získaných, budoval síť vrchnostenských dvorů jako hospodářských center. Vytvořil prosperující hospodářské domény a díky tomu mohl na svých panstvích rozvinout stavební a sociální aktivity.
V Mikulově za vlády knížete Ferdinanda byla zřízena poštovní stanice, byl postaven špitál pro chudé (1663). Kníže zde rozvinul nákladné stavební činnosti. V roce 1672 obnovil na Svatém kopečku kapli sv. Šebestiana, která před devíti lety vyhořela. Věnoval mnoho energie a peněz na přestavbu piaristického kostela a kláštera na předměstí, k níž jako autora projektu přizval Ondřeje Ernu. Především však od počátku sedmdesátých let probíhaly intenzivní stavební práce v zámeckém areálu. V jižním křídle zámku byly upraveny pokoje pro knížecí pár, k nim byla přistavěna terasa vysunutá nad parter parku, pod terasou byla přistavěna oranžerie. Park pod zámkem, již za Ferdinandova otce krášlený kašnami, byl dále upravován. Byla zesílena a upravena vstupní brána do zámku, vybudovaná za kardinála, a přistavěny nové velké stáje, které připomíná kašna z roku 1691. Rok 1683, kdy Turci ohrožovali Vídeň, znamenal pro obnovovaný Mikulov nové ohrožení a další intenzivní přípravy k obraně. Z korespondence knížete s hejtmanem panství víme, že k zámecké posádce o sedmnácti lidech nechal povolat 200 mužů z města a vesnic. Obavy z tureckých krutostí však byly silnější než příkazy knížete, a posádka se rozutekla. Naštěstí město zničeno nebylo. Koncem srpna dorazila do Mikulova polská armáda o 15 000 vojáků a vzápětí přijel polský král Jan Sobieski, vítěz nad Turky u Vídně. Prohlédl si zámek a pověstný velký sud, který byl již v té době známou atrakcí.
Ke kardinálovu fideikomisnímu dědictví byl v roce 1690 připojen český fideikomis založený Gundakarem, knížetem Dietrichsteinem.
Ferdinand zemřel ve Vídni, pohřben byl však v rodinné hrobce v Mikulově (v loretánském kostele sv. Anny), kterou dvacet let před svou smrtí nechal významně zvětšit a dal do ní uložit ostatky členů své rodiny.

Děti Marie Alžběty a Ferdinanda:
  • Anna Maria *2. 2. 1657 – †21. 5. 1659
  • Zikmund František *21. 4. 1658 – †26. 8. 1667
  • Žofie Barbora *†1659
  • Leopold Ignác *16. 8. 1660 – †13. 7. 1708, m.: 13. 7. 1687 Maria Godofreda Salm
  • Erdmuth Tereza Maria *1662 – †1737, m.: Vídeň 1681 Jan Adam Liechtenstein
  • Karel Josef *17. 7. 1663 – †29. 9. 1693, m.: 1690 Alžběta Herberstein
  • Walter Xaver *18. 9. 1664 – †3. 11. 1738, 1. m.: 12. 7. 1687 Zuzana Liborie Prakšická ze Zástřizl; 2. m.: 30. 8. 1693 Karolína Maximiliána Pruskovská z Pruskova
  • Františka *†1665
  • Maxmilián *†1665
  • Margareth Maria *17. 9. 1667 – †24. 8. 1682
  • Maria Aloysia *28. 11. 1668 – †24. 4. 1673
  • Wenzel Dominik *18. 10. 1670 – †24. 4. 1682
  • Christian *†1672
  • Claudia Felicitas Josepha *25. 4. 1674 – †10. 9. 1682
  • Maria Josepha Antonia *†1675
  • Ferdinand *†1676
  • Maria Charlotte Anna *20. 9. 1677 – †21. 8. 1682
  • Raimund Joseph *18. 6. 1679 – †18. 8. 1682
  • Jacob Anton *24. 7. 1678 – †15. 5. 1721, 1. m.: 1709 Marie Karolina z Wolfsthalu; 2. m.: 1715 Marie Františka ze Šternberka
  • Dominika Marie *30. 7. 1685 – †3. 3. 1694

Zdroje:Ivo Cerman, Pojmy „frakce”, „strana” a „kabala” v komunikativní praxi dvořanů Leopolda I. Český časopis historický, 100/2002, s. 33–53
Rostislav Smíšek, Důvěra nebo nenávist? Obraz Španěla v korespondenci Císaře leopolda I. s knížetem Ferdinandem z Dietrichsteina. Časopis matice moravské, 123/2004, s. 47–75.
Týž, Leopold I, Markéta Tereza Španělská a Ferdinand z Dietrichsteina. Návštěva císařské rodiny v Mikulově roku 1672 jako prostředek symbolické komunikace., in: Václav Bůže-Jaroslav Dibelka (edd), Člověk a sociální skupina ve společnosti raného novověku, České Budějovice 2007 (Opera historica 12), s. 65–111.
Týž, Služba a paměť. Dvorská kariéra barokních Ditrichštejnů jako nadgenerační životní ideál, in: Václav Bůžek, Pavel Král (edd.), Paměť urozenosti, Praha 2007, s. 157–170.
Týž, Císařský dvůr a dvorská kariéra Ditrichštejnů a Schwarzenberků za vlády Leopolda I. České Budějovice 2009.