Radioaktivita
Radioaktivita neboli radioaktivní přeměna (nepřesně radioaktivní rozpad)[pozn. 1] je jev při němž dochází k samovolné vnitřní přeměně složení nebo energetického stavu atomových jader, přičemž je zpravidla emitováno vysokoenergetické záření (ionizující záření).[pozn. 2] Jádra vykazující tuto vlastnost se nazývají radionuklidy.[1]
Změní-li se počet protonů v jádře, dojde ke změně prvku.
Radioaktivitu objevil v roce 1896 Henri Becquerel u solí uranu. K objasnění podstaty radioaktivity zásadním způsobem přispěli francouzští fyzikové Pierre Curie a Maria Curie-Skłodowska polského původu.[2]
Obsah
Přirozená a umělá radioaktivita[editovat | editovat zdroj]
Radioaktivita se rozděluje na radioaktivitu přirozenou a umělou.
Přirozená radioaktivita[editovat | editovat zdroj]
Přirozená radioaktivita je důsledkem samovolné přeměny atomového jádra. Přirozeně radioaktivních je mnoho látek v přírodě (takové látky se pak označují jako radioaktivní látky), včetně tkání živých organismů.[3]
Umělá radioaktivita[editovat | editovat zdroj]
Umělou radioaktivitu získají prvky transmutací, vlivem řetězové reakce nebo působením urychlených částic. Umělá radioaktivita je tedy podmíněna přeměnou jádra, která je způsobena vnějším vlivem, například při ostřelování částicemi alfa se jádra mohou dále samovolně přeměňovat, tedy vykazují radioaktivitu. Takováto jádra v přírodě běžně neexistují, ale byla vytvořena uměle. Zákonitosti přeměny těchto uměle vytvořených jader jsou shodné se zákony popisujícími přeměny přirozeně radioaktivních jader. Poněvadž však ke vzniku těchto jader byl nutný vnější umělý zásah, hovoříme o umělé radioaktivitě.
Jev umělé radioaktivity lze demonstrovat na následujícím příkladu. Vložením radioaktivního izotopu polonia do hliníkové nádoby pozorujeme pronikavé záření, které vychází z nádoby, a které neustává ani po odstranění polonia z nádoby. Hliníková nádoba se tedy působením radioaktivního polonia sama stala (uměle) radioaktivní.
Polonium je totiž přirozeně radioaktivní, přičemž při své přeměně vyzařuje α částice, které přeměňují hliník na izotop fosforu
- ,
kde označuje neutron.
Izotop fosforu je však nestabilní s poločasem přeměny . Prostřednictvím kladné beta přeměny přechází na stabilní křemík, tzn.
- ,
kde je vyzářený pozitron a představuje neutrino.
Umělou radioaktivitu poprvé pozorovali manželé Joliot-Curie v prosinci 1933. Omylem zapomenutá hliníková fólie po pokusech s pozitrony zůstala u čítače paprsků. Na něm se později objevil nezvykle vysoký počet záznamů. Při pátrání po příčině se podařilo objevit výše zmíněnou reakci a chemicky ji dokázat. Za svůj objev byli oba objevitelé oceněni Nobelovou cenou.
Zákon radioaktivní přeměny[editovat | editovat zdroj]
Vlastnosti radioaktivní přeměny lze zkoumat pomocí statistických metod.
Předpokládejme, že za časový interval dojde k přeměně atomů radioaktivní látky. Počet přeměněných atomů je úměrný počtu částic v daném časovém okamžiku, který označíme . Tuto úměru lze vyjádřit vztahem
- ,
kde je přeměnová konstanta, která charakterizuje předpokládanou rychlost přeměny radionuklidu. Znaménko - souvisí s tím, že s rostoucím časem dochází k poklesu okamžitého počtu částic. Tato konstanta je běžnými teplotami a poli neovlivněna. U jistých nuklidů se ale vyskytuje měřitelný vliv.[4]
Integrací předchozího vztahu můžeme počet částic v čase vyjádřit jako
- ,
kde představuje počet částic v čase . Tento vztah se označuje jako zákon radioaktivní přeměny.
Pro praktické využití je vhodnější využít úměry mezi počtem částic a jejich celkovou hmotností, hmotností radioaktivního vzorku . Předchozí vztah pak můžeme přepsat ve tvaru
- ,
kde je počáteční hmotnost radioaktivního vzorku a je jeho hmotnost v čase .
Poločas přeměny[editovat | editovat zdroj]
- Podrobnější informace naleznete v článku Poločas přeměny.
Doba, za kterou dojde k rozpadu poloviny z původního počtu atomů radionuklidu, se označuje jako poločas přeměny . Počet částic po uplynutí této doby je , čímž dostaneme pro poločas přeměny vztah
Střední doba života[editovat | editovat zdroj]
Další veličinou charakterizující radioaktivní přeměnu je střední doba života , což je čas, po němž klesne původní počet atomových jader na hodnotu . Pro střední dobu života psát
Aktivita (radioaktivita)[editovat | editovat zdroj]
Rychlost radioaktivní přeměny charakterizuje aktivita (radioaktivita) , která se definuje vztahem
Dosazením z předchozích vztahů dostaneme
- ,
kde označuje aktivitu v počátečním čase a je aktivita v čase . Aktivita, tedy rychlost rozpadu, klesá s časem.
Jednotkou aktivity je becquerel (Bq), popř. curie (Ci).
Druhy ionizujícího záření[editovat | editovat zdroj]
Záření, které při radioaktivním přeměně vzniká, je zpravidla tří druhů:
- záření alfa je proud jader helia (částic alfa) a nese kladný elektrický náboj, má nejkratší dosah (lze ho zastavit např. i listem papíru).
- Záření β je proud specificky nabitých elektronů/pozitronů. Rozlišujeme záření β- (elektrony) a β+ (kladně nabité pozitrony), lze ho odstínit 1 cm plexiskla nebo 1 mm olova, avšak při stínění urychlených elektronů těžkým materiálem (kovy) vzniká brzdné záření, neboli rentgenové záření.
- Záření γ je elektromagnetické záření vysoké frekvence, neboli proud velmi energetických fotonů. Nemá elektrický náboj, a proto nereaguje na elektrické pole. Jeho pronikavost je velmi vysoká, pro odstínění se používají velmi tlusté štíty z kovů velké hustoty (např. olovo), a nebo slitin kovů velké hustoty. Platí, že čím vyšší hustota a tloušťka štítu, tím více je záření odstíněno.
- Kromě těchto částic mohou při radioaktivních přeměnách, některých uměle připravených nuklidů, být emitovány neutrony nebo protony (jednotlivě nebo ve dvojici). Proud elektricky neutrálních neutronů[pozn. 3] pohltí např. materiály bohaté na vodík (tlustá vrstva vody, uhlovodíky jako etylen, parafín či organické plasty), bor (karbid boru, voda s kyselinou boritou), nebo tlustá vrstva betonu. Proud protonů má pronikavost mezi zářením alfa a beta.
- Radioaktivní přeměna beta je také doprovázena emisí neutrina či antineutrina. Tyto částice interagují pouze slabě a nelze je v pozemských podmínkách prakticky odstínit.
- Některé uměle připravené nuklidy se přeměňují spontánním štěpením (zpravidla doprovázeným emisí jednoho či více neutronů) nebo emisí "klastru" nukleonů, např. jádra uhlíku 14 či neonu 24 (tyto přeměny již byly pozorovány u více než 20 nuklidů s emisí klastru více než 10 různých druhů). Odštěpky i klastry mají velmi silnou ionizační schopnost a proto nižší pronikavost než záření alfa.
Rozpadové řady[editovat | editovat zdroj]
Kvantová mechanika umožňuje pro každý izotop spočítat pravděpodobnost, že jádro se v daném časovém intervalu přemění. Pro větší množství látky z toho lze určit poločas přeměny, kterým charakterizujeme rychlost poločas přeměny. Udává, za jak dlouho se přemění právě polovina jader ve vzorku. U těžkých prvků jsou produkty rozpadu rovněž nestabilní a přeměňují se dále. Tento proces popisuje přeměnová rozpadová řada.
Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]
- Radioaktivní přeměna poskytla první důkaz toho, že zákony řídící subatomový svět mají statistický charakter.
- Neexistuje vůbec žádný způsob, jak předpovědět, jestli určité jádro ze vzorku bude mezi jedním z malého počtu jader, které se přemění v následující sekundě. U všech jader je pravděpodobnost stejná.
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
- ↑ U radioaktivní přeměny beta prostřednictvím záchytu elektronu nebo u inverzní přeměny beta se nejedná o rozpad, ale jde v podstatě o jadernou reakci, do které vstupuje jádro a další částice.
- ↑ U radioaktivní přeměny beta prostřednictvím záchytu elektronu není emise záření součástí vlastní radioaktivní přeměny, ale až následných změn v elektronovém obalu jádra.
- ↑ V souvislosti a radioaktivním rozpadem se u emise neutronů zpravidla nepoužívá pojem "neutronové záření". Velkou produkcí emitovaných neutronů (neutronovým zářením) jsou však doprovázeny štěpné jaderné reakce, ale u nich se zase nehovoří o neutronové radioaktivitě, i když část emitovaných neutronů má prokazatelně zpožděný vznik a proto pochází až z radioaktivního rozpadu odštěpků.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Ullmann, V. Jaderná a radiační fyzika - Radioaktivita. [cit. 2015-07-16] http://astronuklfyzika.cz
- ↑ Curie-Sklodowská Marie techmania.cz
- ↑ Radiouhlíkové datování: jak funguje nejrozšířenější datovací metoda [online]. Atom, 2012-11-19, [cit. 2015-02-19]. Dostupné online.
- ↑ http://arxiv.org/pdf/1205.0205v1.pdf - Analysis of Gamma Radiation from a Radon Source: Indications of a Solar Influence
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
- NuDat 2.0 – Databáze struktury jader a dat o radioaktivním rozpadu (anglicky)