Náhorní Karabach
| Náhorní Karabach Dağlıq Qarabağ Լեռնային Ղարաբաղ |
|
|---|---|
| geografie | |
|
|
|
| Hlavní město: | Stepanakert / Xankəndi |
| Souřadnice: | 39°48′55″ s. š., 46°45′7″ v. d. |
| Rozloha: | 4400 km² |
| Časové pásmo: | +4 |
| obyvatelstvo | |
| Počet obyvatel: | 145 000 |
| Hustota zalidnění: | 31 ob./km² |
| správa regionu | |
| Nadřazený celek: |  Ázerbájdžán |
Náhorní Karabach (ázerbájdžánsky Dağlıq Qarabağ, arménsky Լեռնային Ղարաբաղ, rusky Нагорный Карабах) je území o rozloze 4400 km² v jihozápadním Ázerbájdžánu, z jehož cca 145 000 obyvatel je momentálně cca 95 % Arménů.
Metropolí oblasti je Stepanakert/Chankendi. Arménie a Ázerbájdžán vedou o toto území dlouholetý spor, který v 90. letech 20. století vygradoval v regulérní válečný konflikt. V současné době se Náhorní Karabach a přilehlý Lačinský koridor nachází pod vojenskou kontrolou Arménie. Republiku, vyhlášenou místními Armény a zabírající 16 % ázerbájdžánského území, na území Karabachu a koridoru přilehlého k Arménii, mezinárodně nikdo neuznal.
Obsah
Název[editovat | editovat zdroj]
Název Karabach (Qarabağ) je turkického a perského původu a doslova se překládá jako "černá zahrada" (v ázerbájdžánštině qara = černý, bağ = zahrada). Název dağlıq = hory a je to v ázerbájdžánštině běžně používané slovo.
Název regionu v místních jazycích se překládá jako "hory Karabach" nebo "horská černá zahrada".
- arménsky Լեռնային Ղարաբաղ - transliterace Lernajin Gharabagh
- ázerbájdžánsky Dağlıq Qarabağ - překlad - hory Karabach nebo Yuxarı Qarabağ - (ná)horní Karabach
- rusky Нагорный Карабах - transliterace Nagornyj Karabach
Historie[editovat | editovat zdroj]
Kolem roku 180 př.n.l. se Karabach stal jednou z 15 provincií Arménského království.[1] V roce 387 n.l. se po rozdělení Arménie mezi Byzantskou a Perskou říši Karabach dostal pod správu Kavkazské Albánie, která však byla pod silným náboženským a kulturním vlivem Arménie.[2][3] Populaci Karabachu tehdy tvořili Arméni a několik poarménštěných kmenů. V 5. století byla v Karabachu založena první arménské škola, klášter Amaras. [4]
V souvislosti s patronátem carského Ruska nad křesťanskými menšinami na blízkém východě docházelo už v 16. století k migraci arménského obyvatelstva z osmanské říše do kaspické oblasti ovládané křesťanským Ruskem. K nejvýraznější migrační vlně došlo mezi lety 1823 – 1832 v reakci na Rusko-Perskou válku. V této době došlo k dramatickým změnám v etnickém složení obyvatelstva oblasti náhorního Karabachu. Dle M. I. Šavrova v roce 1823 arménské rodiny představovaly 1,5 tisíc z 20 tisíc rodin karabašské provincie (území bývalé karabašského chanátu). V roce 1832 již Arméni tvořili 34,8 % obyvatel provincie, zatímco Ázerbájdžánci 64,8 %. Arméni dosáhli 53% většiny v roce 1897, kdy počet Azerů v provincii klesl na 45 %.
Když se počátkem 20. let 20. století s koncem občanské války v Rusku utvářel Sovětský svaz, usilovali jak Arméni, tak Ázerbájdžánci, o oblasti Nachičevanu, Zangezuru a Náhorního Karabachu. Rozhodnutím ústředního výboru KSR(b) byly nakonec Nachičevan a Náhorní Karabach v rámci vzniklé Zakavkazské SFSR ponechány Ázerbájdžánu, zatímco Zangezur, oddělující Nachičevan od zbytku ázerbájdžánského území, byl předán Arménii. Dne 7. července 1923 byla v rámci Ázerbájdžánu ustavena Náhorno-karabašská autonomní oblast. V roce 1926 představovali Arméni 93,5 % obyvatel Náhorního Karabachu, tento podíl se od té doby snižoval na 77 % v roce 1989. Od 60. let sílily mezi karabašskými Armény pocity diskriminace a nevole nad tímto demografickým vývojem. Nevraživost mezi oběma etniky přerostla na konci 80. let v otevřené střety, které slábnoucí sovětská moc už nebyla s to zvládnout.
V lednu 1988 byla zahájena masivní deportace Azerů z Arménie do měst Baku a Sumgait. Ve dnech 28. a 29. února 1988 došlo ve městě Sumgait u Baku k pogromu, který si údajně vyžádal životy 32 lidí zahrnující Armény, Azery i Rusy. Tento incident byl klíčový pro Arménské vedení, které odstartovalo rozsáhlou anti-Ázerbájdžánskou kampaň. Následně bylo 27. - 29. listopadu připraveno o život 33 Azerů jako následek pogromů proti Azerům ve městech Guark, Spiak a Stepanavan na Arménském území, další vzájemné násilnosti propukly i jinde v Arménii a Ázerbájdžánu.
V následujících měsících bylo více než 220 000 etnických Ázerbájdžánců nuceno opustit své domovy v Arménii. Mezitím 18. července 1988 rozšířené zasedání nejvyššího prezidia SSSR potvrdilo existenci Náhorního Karabachu jako nedílné součásti Ázerbájdžánu. 1. prosince 1989 se Nejvyšší rada Arménie usnesla na sloučení Arménie a Náhorního Karabachu. Tak, v rozporu s ústavou SSSR a se základy mezinárodního práva Arménie, oficiálně vznesla nárok na území sousední republiky.
Když Ázerbájdžán vyhlásil 30. srpna 1991 nezávislost na rozpadajícím se Sovětském svazu, nehodlali Arméni z Náhorního Karabachu zůstat nadále jeho součástí a karabašské vedení, podporované morálně i materiálně z Arménie, vyhlásilo 2. září 1991 nezávislost na Ázerbájdžánu. Ázerbájdžánská vláda reagovala 26. listopadu zrušením karabašské autonomie. Následné referendum, uspořádané v Náhorním Karabachu 10. prosince sice azerská menšina bojkotovala, drtivá většina karabašských Arménů však rozhodnutí o nezávislosti podpořila. V letech 1992 až 1994 probíhala o Náhorní Karabach, který tvoří v Ázerbájdžánu enklávu, oddělenou od Arménie takzvaným Lačinským koridorem, otevřená válka mezi Arménií a Ázerbájdžánem, která zasáhla citelně i civilní obyvatelstvo.
Nejzávažnějším případem porušování lidských práv byl Masakr v Chodžali, při kterém 26. února zaútočily arménské síly za podpory těžké techniky na azerské civilisty ve vesnici Chodžali. Její obyvatelstvo žilo několik měsíců v obležení bez dodávek elektřiny a plynu a v nedostatku potravin. Vesnice byla evakuována a civilní obyvatelstvo se pěšky přesouvalo na ázerbájdžánské území. Několik kilometrů od bezpečné zóny však zahájily arménské síly palbu na konvoj ázerbájdžánských uprchlíků. O život přišlo během dne 613 ázerbájdžánských obyvatel, z toho 106 žen a 83 dětí. Na událost reagovali Azerbajdžánci represáliemi během kterých bylo zabito dne 10. dubna 1992 53 Arménců v obci Maragha v Martakert (Náhorní Karabach).
Na konci konfliktu Arméni ovládli téměř celou bývalou autonomní oblast Náhorní Karabach, Lačinský koridor, a další části ázerbájdžánského území. Malé okrajové části bývalé autonomní oblasti (sever, severovýchod a východ) pro změnu ovládl Ázerbájdžán. Když boje 12. května 1994 utichly, výsledkem bylo odhadem 17 500 mrtvých na arménské a 25 500 na ázerbájdžánské straně, 700 000 až 1 000 000 Azerů a 300 000 Arménů bylo vyhnáno ze svých domovů. Například Šuša, kdysi druhé největší město Náhorního Karabachu, které mělo ještě v roce 1989 na 17 000 obyvatel, převážně Azerů, je dnes poloprázdné, většina domů je trvale neobydlená a poničená.
Současnost[editovat | editovat zdroj]
V současnosti trvá mezi oběma stranami příměří a přes několik rezolucí Rady bezpečnosti OSN je 16 % ázerbájdžánského území, na kterém funguje Náhorno-karabašská republika okupováno. To je zdrojem trvalého napětí v oblasti. Náhorno-karabašská republika je na Ázerbájdžánu de facto nezávislá, de iure však není nikým (ani Arménií) mezinárodně uznaná. Republika nepoužívá jako svou měnu ázerbájdžánský manat, ale arménský dram. Propojení obou zemí výstižně ilustruje skutečnost, že někdejší karabašský prezident Robert Kočarjan byl 1998-2008 prezidentem Arménie. Několikero mezinárodních jednání v posledních letech zatím na situaci nic nezměnilo. Arménie požaduje uznání nezávislosti Náhorního Karabachu zatímco Ázerbájdžán požaduje vyklizení Armény okupovaných území. Toto stanovisko podpořil i Evropský parlament v rezoluci A7-0123/2010.[6] [pozn. 1]
Přírodní podmínky[editovat | editovat zdroj]
Poloha[editovat | editovat zdroj]
Náhorní Karabach se rozkládá v jihovýchodní části Malého Kavkazu. Na severu se nachází hřbet Murovdag (nadmořská výška do 3 724 m). V centrální části, na západě a jihu pak Karabašský hřbet (do 2 725 m). Na severovýchodě a východě je rovina.
Nerosty[editovat | editovat zdroj]
Z nerostných surovin se zde nachází polymetalické rudy, litografický kámen, islandský vápenec, mramor, grafit, azbest.
Klima[editovat | editovat zdroj]
Klima je převážně mírně teplé se suchou zimou. Na západě a jihozápadě v horách chladné také se suchou zimou. Na rovině a v podhůří je v lednu průměrná teplota 3 až -2 °C a v červenci 25 až 20 °C. Ve vysokohorských oblastech je to v lednu -6 až -10 °C a v červenci 15 až 10 °C. Roční úhrn srážek činí na rovině a v podhůří 400 až 600 mm a v horách 800 mm.
Vodní zdroje[editovat | editovat zdroj]
Největší řeky patří k povodí Kury (Terter, Chačinčaj, Karkarčaj) a jejího přítoku Araksu (Kendelančaj, Išchančaj). Tečou v hlubokých soutěskách a využívají se na zavlažování a jako zdroj vodní energie. Na řece Terter byla vybudována Sarsancká přehrada s hydroelektrárnou. Jsou zde mnohé minerální prameny (Turšsu, Širlan, Čarektar, Isabulagi).
Půdy a flóra[editovat | editovat zdroj]
Na rovině a v podhůří převládají kaštanové půdy, výše pak hnědé horské lesní s příměsí černozemí a v nejvyšších polohách horské luční půdy. Rovina je vyplněna převážně pelyňkovou a pelyňkovo-travnatou polopouští. V podhůří se nacházejí porosty poloxerofitních keřů a jiné stepní rostlinstvo. Ve vyšších horách rostou mnohodruhové lesy a jsou zde subalpské a alpské louky. Lesy (dub, buk, habr, divoké ovocné stromy) a keře zaujímají více než 30 % oblasti.
Fauna[editovat | editovat zdroj]
Žijí zde velekur kaspický, koza bezoárová, srny, dikobrazi, medvěd hnědý, kavče žlutozobé a červenozobé, rehek zahradní, ještěrka skalní.
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Hewsen, Robert H. "The Kingdom of Artsakh", in T. Samuelian & M. Stone, eds. Medieval Armenian Culture. Chico, CA, 1983.
- ↑ Encyclopædia Britannica "Azerbaijan"
- ↑ Walker, Christopher J. Armenia and Karabagh: The Struggle for Unity. Minority Rights Group Publications, 1991, p. 10
- ↑ Viviano, Frank. "The Rebirth of Armenia", National Geographic Magazine, March 2004, p. 18,
- ↑ (anglicky) CIA-FACTBOOK
- ↑ (anglicky) http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?type=REPORT&reference=A7-2010-0123&language=EN
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
- ↑ 8. bod rezoluce Evropského parlamentu A7-0123/2010 ze dne 23. 4. 2010: “(Evropská unie)…je vážně znepokojena tím, že statisíce uprchlíků a vysídlených osob, které uprchly ze svých domovů během války v Náhorním Karabachu, zůstávají bez domova a jsou jim odpírána jejich práva, včetně práva na návrat, majetková práva a právo na osobní bezpečnost; Vyzývá všechny strany, aby jednoznačně a bezpodmínečně uznaly tyto práva a aby v krátké době iniciovaly řešení, které bude respektovat principy mezinárodního práva. (EU) Vyžaduje v této souvislosti stažení arménských sil ze všech okupovaných území Ázerbajdžánu, aby byl umožněn návrat vysídlených obyvatel do jejich domovů. V této souvislosti EU žádá o vyslání mezinárodních sil v souladu s chartou OSN s cílem poskytnout nezbytnou ochranu vysídleným osobám, aby se mohly vrátit do svých domovů.”
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- V tomto článku byly použity informace z Velké sovětské encyklopedie, heslo „Нагорно-Карабахская Автономная Область“.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Náhorní Karabach ve Wikimedia Commons
Ázerbájdžánský pohled[editovat | editovat zdroj]
- (ázerbájdžánsky) (anglicky) Karabach na stránkách MZV Ázerbájdžánu
- (anglicky) Historie Severního Ázerbájdžánu a role Karabachu
- (česky) Karabach.cz - historie, fakta, mapy, fotogalerie, osobnosti
Arménský pohled[editovat | editovat zdroj]
- (anglicky) (arménsky) Oficiální stránky Ministerstva zahraničních věcí Republiky Náhorní Karabach
- (anglicky) Stránky zastupitelstva Republiky Náhorní Karabach v USA
 Geografická lokalizace |
|---|
.png){kind=small}
