Turecko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Turecká republika
Türkiye Cumhuriyeti
Vlajka Turecka
Vlajka		 Znak Turecka
Znak
Hymna: İstiklâl Marşı
Motto: Egemenlik, kayıtsız şartsız Milletindir
(Svrchovanost bezpodmínečně náleží Národu)
Geografie

Turkey (orthographic projection).svg Poloha Turecka
Hlavní město: Ankara
Rozloha: 780 580 km² (36. na světě)
z toho 1,3 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Ararat (5137 m n. m.)
Časové pásmo: +2
Poloha: 39°0′ s. š., 36°0′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 74 724 269 (17. na světě, 2011[1])
Hustota zalidnění: 86,2 ob. / km² (106. na světě)
HDI: ▲ 0,759 (vysoký) (90. na světě, 2013)
Jazyk: turečtina
Náboženství: islám (sunnitský), malé skupiny pravoslavných křesťanů
Státní útvar
Státní zřízení: parlamentní republika
Vznik: 29. října 1923 (zformování státu s převážně tureckým obyvatelstvem po občanské válce, následující po pádu Osmanské říše)
Prezident: Recep Tayyip Erdoğan
Předseda vlády: Ahmet Davutoğlu
Měna: turecká lira (₺) (TRY)
HDP/obyv. (PPP): 20 188[2] USD (61. na světě, 2015)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 792 TUR TR
MPZ: TR
Telefonní předvolba: +90
Národní TLD: .tr
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Turecko (oficiálním názvem Türkiye Cumhuriyeti, česky Turecká republika) je demokratický stát ležící v Malé Asii a z menší části v jihovýchodní Evropě.

Turecko hraničí na severovýchodě s Gruzií, na východě s Arménií, Ázerbájdžánem (exklávou Nachičevan) a Íránem, na jihovýchodě s Irákem a Sýrií. Z jihu omývá břehy Turecka Středozemní moře, ze západu Egejské moře. Na západním okraji evropské části Turecka probíhá hranice s Řeckem a Bulharskem. Severní břehy Turecka omývá Černé moře.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Turecka.
Mustafa Kemal Atatürk

Na území dnešního Turecka existovala ve starověku mimo jiné chetitská říše. Část Turecka pak byla osídlena Řeky, později se stala součástí římské říše a nakonec byzantské říše. Od 11. století docházelo k osídlování tureckým obyvatelstvem.

Roku 1299 se Osman I. stal prvním sultánem osmanské říše, která jako muslimský stát započala s výboji do Evropy, Asie i Afriky. Sultán jako hlava osmanské říše měl neomezenou (absolutní) moc.

Osmanská říše zanikla v roce 1923, kdy byla založena republika Kemalem Atatürkem. Ten sekularizoval stát a zavedl mnohé jiné reformy s dalekosáhlými důsledky.

Turecko se i přesto potýkalo s ekonomickými a politickými problémy, zejména pak v druhé polovině 20. století. V Turecku žije jedenáct až čtrnáct milionů Kurdů a vztah turecké vlády k této národnostní menšině dosud není zcela vyřešen.

Dalším problémem současného Turecka je neschopnost vyrovnat se s vlastní minulostí (například turecká vláda donedávna odmítala připustit turecký podíl na genocidě Arménů v průběhu první světové války), s náboženskou nesnášenlivostí (namířenou zejména proti křesťanům žijícím na území Turecka – Řekům, Arménům…) a nacionalismem (opět namířeným proti netureckým národnostem žijícím v Turecku – Kurdům a dalším). Stále nevyřešená zůstává také otázka severní části Kypru, kterou Turecko de facto okupuje.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Turecka.
Topografie Turecka
Bosporský most v Istanbulu, který spojuje Evropu (nalevo) a Asii (napravo)

Turecko se nachází na území Asie a jihovýchodní Evropy. Asijská část ležící na poloostrově Malá Asie (historicky známým pod názvem Anatolie), která zabírá naprostou většinu území (zhruba 97 %)[3], je od té evropské (Východní Thrákie) oddělena Marmarským mořem a průlivy Bospor a Dardanely (které dohromady spojují Černé a Egejské moře).[4] Turecko má zhruba obdélníkový tvar s délkou přes 1600 km a šířkou pod 800 km.[3] Celková rozloha činí 783 562 km².[5] Na severozápadě sousedí s Bulharskem, na západě s Řeckem, na severovýchodě s Gruzií, na východě s Arménií, Ázerbájdžánem (jeho exklávou Nachičevan) a Íránem a na jihovýchodě s Irákem a Sýrií.[pozn. 1] Na třech stranách je obklopena moři: na západě Egejským, a severu Černým a na jihu Středozemním.

Ararat nacházející se v provincii Iğdır ve Východní Anatolii je nejvyšší horou Turecka

Je to převážně hornatá země a úzké pruhy nížin se nacházejí jen při pobřežích. Asi čtvrtina rozlohy je ve výškách nad 1200 m n. m. a méně než 40 % leží níže než 460 m n. m. Nejvyšší hory se nacházejí na východě, kde leží i nejvyšší hora Turecka Ararat s nadmořskou výškou 5165 metrů. Na severu leží Pontské hory, na jihu a jihovýchodě pak pohoří Taurus. Ve středozápadní části země se nachází rozsáhlá náhorní plošina. Oblastí Turecka probíhají dva významné zlomy; Severoanatolský zlom a Východoanatolský zlom‎.‎ Složitá geologická struktura Turecka je příčinou občasného vulkanismu a relativně častých zemětřesení. Na východě země mimo jiné pramení velké řeky Eufrat, Tigris a Araks. Nejdelší řeky na tureckém území, Kızılırmak, Sakarya a Yeşilırmak, ústí do Černého moře. Nejdelší řeky ústící do Egejského moře jsou Velký Menderes a Gediz. Hranici mezi Řeckem a Tureckem tvoří řeka Marica.[6] Největší z více než 250 jezer jsou Vanské jezero o rozloze 3714 km² a Tuz o rozloze zhruba 1550 km². Obě dvě tato jezera jsou slaná.[4]

Pobřežní město Marmaris na jihovýchodě země

Obdělává se zhruba 30 % půdy a dalších 11 % se využívá k pastvě. Asi na 11 % obdělávané půdy jsou zasazeny trvalé plodiny a 18 % obdělávané půdy je zavlažováno. Mezi ekologické hrozby patří znečištění vod a vzduchu, deforestace a možnost úniku ropy a zemního plynu z asi 5000 obchodních lodí, které každoročně proplují Bosporem.[6]

Nejčastějšími typy půdy v Turecku jsou travnaté stepi, které se nachází hlavně ve střední a jihovýchodní Anatolii, a lesy, které pokrývají zbytek země. Nejrozmanitější lesy leží na pobřeží Černého moře, kde nejčastějšími stromy jsou habr, kaštanovník setý, smrk východní, olše, buk, dub a jedle. Mezi další běžně se vyskytující rostliny patří např. pěnišník, vavřín, cesmína, myrta a tis. Ve výškách na 1000 m n. m. začínají převažovat jehličnany a ve výškách nad 2000 m n. m. se vyskytují alpinské louky. Turecko je bohaté na divoké živočichy a lovné druhy ptáků. V místech s malou lidskou aktivitou se vyskytují živočichové jako vlk, liška, prase, kočka, bobr, kuna, šakal, hyena, medvěd, jelen, gazela a kamzík. Mezi běžná domestikovaná zvířata patří buvol, koza, velbloud, kůň, osel, ovce a tur domácí. Z ptáků jsou nejrozšířenější koroptve, husy, křepelky a dropi.[4]

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Převážně suché, z části kontinentální podnebí Turecka je silně ovlivněno přítomností moří na severu, jihu a západě a hor vyskytujících se na většině území. Některé pobřežní oblasti mají podnebí podobné tomu středozemnímu, zatímco v horských oblastech jsou mnohem chladnější zimy a celkově větší rozdíly mezi letními a zimními teplotami. Ve vnitrozemí sahají jarní teploty pod bod mrazu a nejnižší teploty mohou dosahovat −20 °C na západě a −40 °C na východě. Sníh je v teplejších oblastech možné spatřit zhruba dva týdny ročně a v některých horských oblastech na východě čtyři měsíce ročně. Při pobřežích jarní teploty dosahují hodnot zhruba 5 °C a v létě stoupají až na 30 °C. Roční úhrn srážek ve vnitrozemí je v rozmezí 305–406 mm a ve větších výškách přesahuje 1000 mm.[4]

Vláda a politika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Turecka.
Turecký parlament v roce 2009 během návštěvy Baracka Obamy
Současný prezident Turecka Recep Tayyip Erdoğan

Turecko je parlamentní zastupitelská demokracie. Je to jedna z mála zemí s muslimskou většinou a zároveň explicitně sekulárním politickým systémem.[7] Vláda je rozdělena na tři větve – výkonnou, zákonodárnou a soudní –, které jsou na sobě nezávislé.[8] V čele státu stojí prezident, kterým je od roku 2014 Recep Tayyip Erdoğan, jež byl do toho roku od roku 2003 premiérem. Ten má převážně ceremoniální funkci. Výkonnou moc tvoří Rada ministrů v čele s premiérem, kterým je od roku 2014 Ahmet Davutoğlu. Zákonodárnou moc představuje jednokomorový parlament. Velký vliv na politiku má armáda, která funguje částečně nezávisle na civilní vládě.[9] Mezi státy Blízkého východu patří Turecko k demokratičtějším zemím. Volby jsou svobodné a spravedlivé. Podle ústavy mají všichni obyvatelé země stejná práva, nicméně ve skutečnosti jsou určitým etnickým (Kurdové) a náboženským menšinám některá práva odepřena. Vláda udržuje pořádek na většině území s výjimkou jihovýchodu, kde působí militantní kurdské skupiny. Evropská unie, do které chce Turecko vstoupit, od roku 1999 monitoruje situaci v zemi a pomáhá zemi s transformací.[7] Problémem v zemi zůstává ne zcela zaručená svoboda projevu, kdy vláda postihuje kritiku na její stranu a na stranu státních organizací.[9]

Aby se politická strana dostala do parlamentu, musí přesáhnout hranici 10 % volebních hlasů, což je hranice vyšší než u jakékoli země Evropské unie. Některé malé strany nechávají své členy do voleb vstoupit jako nezávislé, protože když se do parlamentu dostanou, mohou se ke svým stranám znovu přihlásit.[9] Nejsilnějšími stranami v Turecku jsou středopravá konzervativní Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), která ve volbách roku 2011 získala téměř 50 % hlasů, středolevá kemalistická Republikánská lidová strana (CHP) s 26 % hlasů a ultrapravicová Strana národního hnutí se 13 % hlasů. Celkem 36 z celkového počtu 550 míst v parlamentu získali nezávislí, z nichž většina se později přihlásila k prokurdským stranám.[10]

Administrativní systém[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Turecka.

Turecko je administrativně rozděleno do 81 provincií (il, množné číslo iller), které jsou dále děleny na okresy a podokresy. Provincie se seskupují do 7 regionů (bölgesi, množné číslo bölgeleri), toto členění však slouží statistickým účelům a netvoří úroveň státní správy.[6] Nejlidnatějšími městy jsou Istanbul (k roku 2009 zde žilo 10 378 000 obyvatel), hlavní město Ankara (3 846 000), İzmir (2 679 000), Bursa (1 559 000) a Adana (1 339 000).[5]

BlankMapTurkeyProvinces.png
Ankara je od roku 1923 hlavní město Turecka.
Konya je město v Turecku, ležící ve střední turecké nížině.

Regiony a provincie jsou následující:

Zahraniční vztahy[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Zahraniční vztahy Turecka.
Prezident Abdullah Gül s ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem

Země je zakládajícím členem např. Organizace spojených národů (OSN; 1945), Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD; 1961), Organizace islámské spolupráce (OIC; 1969), Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE; 1973), Organizace pro hospodářskou spolupráci (ECO; 1985), Organizace černomořské hospodářské spolupráce (BSEC; 1992), D-8 (1997) a G20 (1999). Od roku 1952 je také členem Severoatlantické aliance (NATO).[11]

Politicky, ekonomicky a bezpečnostně se snaží vázat převážně na západní státy.[12] V roce 2005 byla zahájena jednání o vstupu do Evropské unie (EU), ta jsou ale zkomplikována zahraničními vztahy s Kyprem, jehož severní část Turecko okupuje. Dalšími hlavními snahami Turecka v zahraniční politice jsou zajištění silné pozice mezi turkickými republikami a na Balkánském poloostrově. Země si udržuje dobré vztahy se Spojenými státy a Ruskem.[11]

Vztahy s Českem a Československem[editovat | editovat zdroj]

Budova turecké ambasády v Praze

Vztahy mezi Československem, později Českem a Tureckem jsou tradičně přátelské,[13] Smlouva o přátelství byla podepsána v roce 1924.[11] Obchodní vztahy těchto dvou zemí se začaly rozvíjet krátce po první světové válce. V devadesátých letech podepsalo Česko s Tureckem Dohodu o zamezení dvojího zdanění a Dohodu o podpoře a ochraně investic. Objem obchodní výměny dlouhodobě roste, v roce 2005 překročil hranici 1 miliardy dolarů a v roce 2010 hranici 2 miliard dolarů.[14] V roce 2005 byla zrušena vízová povinnost pro občany České republiky cestující do Turecka za turistickým účelem.[15]

Turecko a Evropská unie[editovat | editovat zdroj]

ikona
Tato část článku potřebuje aktualizaci, neboť obsahuje zastaralé informace.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji vylepšíte, aby odrážela aktuální stav a nedávné události. Podívejte se též na diskusní stránku, zda tam nejsou náměty k doplnění. Historické informace nemažte, raději je převeďte do minulého času a případně přesuňte do části článku věnované dějinám.
1948 patří Turecko k zakládajícím členským zemím OECD.

Cesta Turecka do Evropy – a tím i do Evropské unie – počíná již vznikem Turecké republiky 29. října 1923, od kdy se Turecko pokládá za součást Evropy. Významnější pokusy o přiblížení se však datují až do doby po skončení druhé světové války.

  • 1948 patří Turecko k zakládajícím členským zemím OECD
  • 1952 přistupuje Turecko k NATO
  • 1959 podává žádost o členství v EHS
  • 1964 vstupuje v platnost asociační smlouva s EHS, kde se hovoří o možnosti pozdějšího vstupu Turecka do EHS
  • 1987 podává Turecko žádost o plné členství v ES
  • 1989 je tato žádost odmítnuta (nestabilní politické a hospodářské poměry)
  • 1996 celní unie s EU vstupuje v platnost
  • 1997 se na summitu v Lucembursku EU vyslovuje pro možné členství Turecka v EU, ale odmítá udělit status kandidátské země
  • 1999 na summitu v Helsinkách dostává Turecko status kandidáta na přístup
  • 2002 poslední část velké ústavní reformy, požadované EU, vstupuje v platnost (zrušení trestu smrti atd.)
  • 2004 nové trestní právo vstupuje v platnost; v říjnu doporučuje Evropská komise jednání o vstupu, v prosinci je oznámen termín jednání (listopad 2005) s možným vstupem Turecka do EU nejdříve roku 2014

Demografie[editovat | editovat zdroj]

Istanbul je největší turecké město.<center\>
Skupina tureckých chlapců v den jejich obřízky

Turecká populace čítá (odhad z roku 2011) přibližně 78 786 000 obyvatel. V roce 1927 mělo Turecko necelých 14 milionů obyvatel.[16] Roční přírůstek činí zhruba 1,24 %, průměrný věk 28,5 let a střední délka života 72,5 let (u mužů 70,6 a u žen 74,5 let). 70 % populace žije ve městech a míra urbanizace je asi 1,7 % ročně. 26,7 % populace je ve věku mezi 0–14 let, 67 % ve věku 15–64 let a zbývajících 6,3 % je starší 64 let.[5] Jako Turkové jsou podle ústavy označováni všichni lidé s tureckým občanstvím.[17]

Etnicky tvoří největší část obyvatel Turci (70–75 %) a Kurdové (18 %),[5] další menšiny, z nichž nejpočetnější jsou Řekové (16 100),[18] Arméni (59 000)[19] a Židé (17 600)[20] žijící převážně v Istanbulu a Adygejci (2 000 000),[21] Gruzíni (40 000)[22] a Lazové (147 000)[23] žijící hlavně na východě,[4] tvoří zbylých 7–12 %. Úředním jazykem je turečtina, často používaná je kurdština a menšiny hovoří vlastními jazyky. Jedině Arméni, Řekové a Židé jsou podle Lausannské smlouvy z roku 1923 oficiálně uznanými menšinami a jejich jazyky mohou být vyučovány na školách.[24] V roce 1923 došlo k vysídlení 1.3 milionů anatolských a pontských Řeků a v Turecku smělo zůstat pouze 200 000 Řeků žijících v Istanbulu.[25]

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Sulejmanova mešita (1557)

Turecko je sekulární zemí bez státního náboženství; turecká ústava zaručuje svobodu vyznání a myšlení.[26] Zhruba 99 % obyvatel jsou muslimové, zbytek tvoří křesťané (hlavně členové Arménské apoštolské církve) a židé (většinou Sefardé)[27]. Z muslimů většina vyznává sunnitský islám. Zhruba 15–20 % populace tvoří alevité, kteří jsou částečně diskriminováni.[6]

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Turecka.
Ocelárna v Erdemiru

Od svého založení v roce 1923 země fungovala na principu smíšené ekonomiky. Hlavním sektorem bylo původně zemědělství, ale postupně se začaly více prosazovat služby a průmysl.[4] Dnes má Turecko relativně vyspělou liberální průmyslově-agrární ekonomiku. Je zakládajícím členem Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a G20 a v roce 2011 bylo z hlediska objemu hrubého domácího produktu (HDP), který v paritě kupní síly činil 1,053 bilionů dolarů,[pozn. 2] 16. největší ekonomikou světa.[28] V roce 2001 prodělala země ekonomickou krizi, od následujícího roku ale po rozsáhlých ekonomických reformách zaznamenávala ekonomický růst. Mezi lety 2002 a 2008 HDP vzrostlo celkově o 40 %.[29] V roce 2009 zemi postihl pokles exportu v důsledku světové ekonomické krize, ale od roku 2010 HDP opět silně roste.[28] Míra nezaměstnanosti k roku 2011 dosahovala 9,2 % a oproti předchozímu roku tak klesla. 70 % zaměstnaných jsou muži a velká část pracovní síly nemá dostatečnou kvalifikaci.[30] K roku 2010 pracovalo zhruba 25,5 % obyvatelstva v zemědělství, 26 % v průmyslu a 48,5 % ve službách.[5] K významným oborům služeb patří cestovní ruch a s ním související hotelnictví. Turecko zaznamenává od začátku přístupových rozhovorů s EU v roce 2005 zvýšený zájem zahraničních investorů.[30] Národní měnou je turecká lira, jejíž kurz v roce 2011 byl 1,67 tureckých lir za americký dolar.[5]

Země nejvíce zboží vyváží do Německa (10,1 % k roku 2010), Spojeného království (6,4 %), Itálie (5,7 %), Francie (5,3 %), Iráku (5,3 %) a Ruska (4,1 %). Nejčastějšími vývozními artikly jsou oděvy, potraviny, textilie, kovové výrobky a strojní technika. Naopak v importu převažuje Rusko (11,6 %), Německo (9,5 %), Čínská lidová republika (9,3 %), Spojené státy americké (6,6 %), Itálie (5,5 %), Francie (4,4 %) a Írán (4,1 %). Mezi nejčastěji dovážené zboží patří strojní technika, chemikálie a pohonné látky.[5]

Obchodní čtvrti Levent-Istanbul.<center\>

Zemědělství[editovat | editovat zdroj]

Východoturečtí zemědělci sbírající melouny

Historicky bylo Turecko silně zemědělskou zemí, např. v 70. letech 20. století pocházelo 35 % HDP právě z tohoto sektoru. (Dnes je to zhruba 9 %.) I když se v turecké ekonomice čím dál tím víc prosazují průmysl a služby, v zemědělství je zaměstnána stále asi čtvrtina obyvatel a zůstává tak silným sektorem.[31] K zemědělským účelům je využívána zhruba třetina půdy. V základních zemědělských produktech je země soběstačná a část produkce vyváží.[32] Nejdůležitějšími plodinami jsou obilniny, které jsou vysazené asi na polovině obdělávaného území. Z nich se nejčastěji pěstuje pšenice, ječmen, žito, oves, kukuřice a rýže. Obvyklé plodiny jsou i bavlna, cukrová řepa, tabák a lilek brambor, část území je pokryta vinicemi, ovocnými sady, olivovými háji a zeleninovými zahradami.[4] K roku 2010 bylo Turecko světově největším producentem lískových ořechů, třešní, fíků, meruněk a kdouloní.[33] Častou zemědělskou aktivitou je chov dobytka, a to hlavně tura domácího, ovce domácí, kozy domácí a buvola domácího. Zemědělské produkty jako např. vlna, tabák, ovoce, zelenina a oříšky jsou důležitou součástí vývozu země.[4]

Důležitými zemědělskými obory jsou lesnictví a rybářství. Země je zalesněná zhruba z 27 % a Ministerstvo životního prostředí plánuje zalesňovat další území, aby tak předešlo erozi půdy. Rybářství se rozvíjí a v roce 2010 činil objem vylovených ryb 656 tisíc tun. Nejvíce lovu probíhá v Černém moři.[34]

Průmysl[editovat | editovat zdroj]

Termální prameny v oblasti Pamukkale, významná turistická destinace

Nejvýznamnějším odvětvím průmyslu je automobilový průmysl. V roce 2006 automobilová produkce přesáhla hranici 1 milionu jednotek a toto číslo se (kromě propadu v roce 2009) neustále zvyšuje. Největším výrobcem osobních automobilů na tureckém trhu je Oyak-Renault s podílem 52 %. Kromě automobilů je pro turecký průmysl důležitá výroba oděvů a textilní výrobky, výroba příslušenství, strojů a zařízení, těžba železa a výroba oceli, elektrické stroje, bílá technika, spotřební elektronika, plasty, minerální paliva a oleje.[35]

Turecko má jedny z největších zásob řady surovin, např. boru, zlata, uranu, bentonitu, mramoru, živců, hořčíku, sádrovce, perlitu, stroncia a vápníku. Dohromady je v zemi zhruba 3500 nalezišť kovových rud a zhruba 2000 nalezišť průmyslových materiálů.[35]

Služby[editovat | editovat zdroj]

Ve službách pracuje téměř 50 % lidí a tento sektor se na HDP podílí zhruba ze dvou třetin.[5] Putuje sem velké množství zahraničních investic. Významným oborem je turismus a s ním související hotelové služby a gastronomie. V roce 2010 navštívilo Turecko zhruba 28,6 milionů turistů, z nichž nejvíce bylo z Německa a Ruska. Dalšími významnými obory jsou obchod a finanční služby.[34]

Infrastruktura[editovat | editovat zdroj]

İzmir je jedno z nejstarších středomořských měst.
Město Göreme, významná turistické centrum v Kappadokii

Turecká dopravní infrastruktura se rychle rozvíjí a stejně tak to je s telekomunikacemi a energetikou. V roce 2010 měla země 2238 km moderních dálnic a celkově téměř 400 000 km silnic, z nichž ovšem jen zhruba 64 000 km mělo pevný povrch. V Turecku bylo v roce 2012 zaregistrováno 15,6 milionů vozidel, z nichž zhruba 50 % tvořily osobní automobily, 16 % malé nákladní automobily a 16 % motocykly.[36] Rozsah železnic k roku 2010 byl 8700 km[5] a putují do nich významné investice.[36] Co se týče vodní dopravy, obchodní flotila Turecka v roce 2011 čítala 629 lodí.[5] Mezi hlavní přístavy patří Istanbul, Mersin, Samsun, Trabzon, İskenderun, İzmit a İzmir.[36] K roku 2010 měla země 88 letišť,[5] z nichž 13 bylo mezinárodních.[36]

V oblasti telekomunikací prochází Turecko za Gülovy vlády rychlým rozvojem a privatizací. K roku 2010 existovalo v zemi zhruba 16 milionů zapojených pevných linek a přes 61 milionů mobilních telefonů.[5] Přes 30 milionů obyvatel jsou také uživateli internetu, přístup k němu má k roku 2011 zhruba 43 % domácností.[36] V zemi působí několik celostátních a na 300 místních soukromých televizních stanic a přes 1000 soukromých rozhlasových stanic.[5]

Turecko je k roku 2012 zhruba ze 70 % závislé na dovozu energie ze zahraničí, 90 % spotřebované surové ropy se dováží (převážně z Ruska) a závislost na importu plynu (také převážně z Ruska) je téměř 100 %. Země má velký potenciál ve využití obnovitelných zdrojů energie, např. větru, vody, slunečního záření a zemědělského odpadu.[37] V roce 2010 byla podepsána smlouva o výstavbě první jaderné elektrárny na území Turecka, kterou má na starost Rosatom.[38]

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Nositelem Nobelovy ceny za literaturu za rok 2006 je Orhan Pamuk.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Türk Telekom Arena

Nejpopulárnějším sportem v zemi je fotbal. Nejvyšší domácí soutěž označovanou jako Süper Lig hraje 18 týmů, přičemž nejznámější jsou istanbulské velkokluby Beşiktaş, Fenerbahçe a Galatasaray. Turecká fotbalová reprezentace dosáhla v posledním desetiletí největší úspěchy ve své historii, 3. místo na Mistrovství světa v roce 2002 a stejné umístění na Mistrovství Evropy 2008. Na Atatürkově olympijském stadionu se konalo finále Ligy mistrů v roce 2005 a na Fenerbahçe Şükrü Saracoğlu Stadyumu finále poháru UEFA. v roce 2009. Galatasaray, Pohár UEFA a Superpohár UEFA získal v roce 2000.V roce 2013 uspořádalo Turecko Mistrovství světa ve fotbale hráčů do 20 let.

Dalším velmi sledovaným sportem je basketbal. Země hostila Mistrovství Evropy v basketbale mužů v roce 2001 a v roce 2010 hostila Mistrovství světa v basketbalu mužů.

V letech 2005–2011 se v Turecku pravidelně konaly závody Formule 1.

Turecká kuchyně[editovat | editovat zdroj]

Turecká káva

Turecká kuchyně je z velké části dědictvím osmanské kuchyně, která je typická splynutím a zdokonalením kuchyní Střední Asie, Středního Východu a Balkánu. Současná turecká kuchyně je výsledkem mísení originální kulinářské tradice kočovných tureckých kmenů s indickou, perskou, kurdskou a arabskou kuchyní. Zahrnuje je od doby stěhování národů, navíc je ovlivněna Středozemním mořem. Tato rozmanitost vlivů se vyvinula staletími, zejména osmanskou kulturou a způsobem života až k dnešní typické turecké kuchyni.

Turecká kuchyně také ovlivňuje řeckou a balkánskou kuchyni. Například tzatziki z tureckého slova cacık (čti džažik) a čevabčiči pochází z kebab şişi (kebabový špíz). Jogurt pochází z tureckého slova yoğurt. Döner kebab je vyroben z hovězího, telecího nebo drůbežího masa. V Turecku, ale i v jiných (evropských) zemích se döner kebab servíruje na talíři.

Z nápojů je kromě čaje v Turecku velmi populární ajran, mezi zákusky baklava a chalva.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Délka hranic: Arménie 268 km, Ázerbájdžán 9 km, Bulharsko 240 km, Gruzie 252 km, Řecko 206 km, Írán 499 km, Irák 352 km, Sýrie 822 km
  2. ↑ Podíl jednotlivých sektorů na tvorbě HDP (údaj z roku 2011): zemědělství 9 %, průmysl 27 %, služby 64 %.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ http://www.turkstat.gov.tr/PreHaberBultenleri.do?id=10736
  2. ↑ [1]
  3. ↑ a b Turkey – Geography [online]. Knihovna Kongresu, [cit. 2011-12-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ a b c d e f g h DEWDNEY, John C; YAPP, Malcolm Edward. Turkey [online]. Encyclopaedia Britannica, [cit. 2011-12-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ a b c d e f g h i j k l m CIA. The World Factbook - Turkey [online]. REV. 2011-12-13, [cit. 2011-12-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ a b c d Library of Congress. Country Profile: Turkey [online]. 2008-08-19, [cit. 2012-02-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ a b BTI 2010 — Turkey Country Report, s. 2–3
  8. ↑ BTI 2010 — Turkey Country Report, s. 8
  9. ↑ a b c BTI 2010 — Turkey Country Report, s. 7
  10. ↑ Letsch, C. Recep Erdogan wins by landslide in Turkey's general election. The Guardian [online]. 2011-06-13. Dostupné online.  (anglicky) 
  11. ↑ a b c Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 17
  12. ↑ Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Turkey [online]. U.S. Department of State, 2011-05-13, [cit. 2012-03-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ Vztahy ČR s Tureckem [online]. Velvyslanectví České republiky v Ankaře, [cit. 2012-04-06]. Dostupné online.  
  14. ↑ Česko-turecké obchodní a ekonomické vztahy [online]. Generální konzulát České republiky v Istanbulu, 2011-04-18, [cit. 2012-04-06]. Dostupné online.  
  15. ↑ Víza - režim vstupu [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, [cit. 2012-04-06]. Dostupné online.  
  16. ↑ Mid-year population estimations, 1927–1985; Mid-year population estimations and projections, 1986–2011 [online]. Státní statistický institut Turecka. Dostupné online. (anglicky) 
  17. ↑ Turkey Constitution [online]. Univerzita v Bernu, [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ Rum Orthodox Christians [online]. Minority Rights Group International, [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ↑ Armenian, Ermeni of Turkey [online]. Joshua Project, [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. ↑ The Jewish Population of the World (2010) [online]. Jewish Virtual Library, [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. ↑ Circassia [online]. Organizace nezastoupených států a národů, rev. 2008-03-25, [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. ↑ Georgian [online]. Ethnologue: Languages of the World, [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. ↑ Laz, Lazuri of Turkey [online]. Jewish Virtual Library, [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. ↑ GORTER, Durk. The other languages of Europe: demographic, sociolinguistic, and educational perspectives. [s.l.] : Multilingual Matters, 2001. Dostupné online. S. 423–424. (anglicky) 
  25. ↑ "Ve stínu Řeka Zorby". Rozhlas.cz. 23. března 2015.
  26. ↑ Turkey Constitution: Article 24 [online]. International Constitutional Law, [cit. 2012-03-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. ↑ An Overview of the History of the Jews in Turkey [online]. American Sephardi Federation, [cit. 2012-03-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. ↑ a b Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 19
  29. ↑ BTI 2010 — Turkey Country Report, s. 11
  30. ↑ a b Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 20
  31. ↑ Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 24
  32. ↑ Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 27
  33. ↑ FAOSTAT [online]. Organizace pro výživu a zemědělství, [cit. 2012-04-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  34. ↑ a b Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 28
  35. ↑ a b Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 26
  36. ↑ a b c d e Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 30–31
  37. ↑ Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 32–33
  38. ↑ První turecká jaderná elektrárna se stává realitou. Atominfo.cz [online]. 2011-01-24. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • The New Turkey – The Quiet Revolution at the Edge of Europe (Nové Turecko – tichá revoluce na okraji Evropy), Chris Morris, 2005, Granta Books, ISBN 1-86207-790-8 (anglicky)
  • KREISER, Klaus; NEUMANN, Christoph K.. Dějiny Turecka. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2010. ISBN 978-80-7422-012-8.  
  • PIRICKÝ, Gabriel. Turecko. Praha : Libri, 2006. ISBN 80-7277-323-2.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Turecko – Türkiye – (TR)
Provincie a jejich hlavní města
Adana (Adana) • Adıyaman (Adıyaman) • Afyonkarahisar (Afyonkarahisar) • Ağrı (Ağrı) • Aksaray (Aksaray) • Amasya (Amasya) • Ankara (Hlavní město Ankara) • Antalya (Antalya) • Ardahan (Ardahan) • Artvin (Artvin) • Aydın (Aydın) • Balıkesir (Balıkesir) • Bartın (Bartın) • Batman (Batman) • Bayburt (Bayburt) • Bilecik (Bilecik) • Bingöl (Bingöl) • Bitlis (Bitlis) • Bolu (Bolu) • Burdur (Burdur) • Bursa (Bursa) • Çanakkale (Çanakkale) • Çankırı (Çankırı) • Çorum (Çorum) • Denizli (Denizli) • Diyarbakır (Diyarbakır) • Düzce (Düzce) • Edirne (Edirne) • Elâzığ (Elâzığ ) • Erzincan (Erzincan) • Erzurum (Erzurum) • Eskişehir (Eskişehir) • Gaziantep (Gaziantep) • Giresun (Giresun) • Gümüşhane (Gümüşhane) • Hakkâri (Hakkâri) • Hatay (Antakya) • Iğdır (Iğdır) • Isparta (Isparta) • Istanbul (Istanbul) • Izmir (İzmir) • Kahramanmaraş (Kahramanmaraş) • Karabük (Karabük) • Karaman (Karaman) • Kars (Kars) • Kastamonu (Kastamonu) • Kayseri (Kayseri) • Kırıkkale (Kırıkkale) • Kırklareli (Kırklareli) • Kilis (Kilis) • Kırşehir (Kırşehir) • Kocaeli (İzmit) • Konya (Konya) • Kütahya (Kütahya) • Malatya (Malatya) • Manisa (Manisa) • Mardin (Mardin) • Mersin (Mersin) • Muğla (Muğla) • Muş (Muş) • Nevşehir (Nevşehir) • Niğde (Niğde) • Ordu (Ordu) • Osmaniye (Osmaniye) • Rize (Rize) • Sakarya (Adapazarı) • Samsun (Samsun) • Siirt (Siirt) • Sinop (Sinop) • Sivas (Sivas) • Şırnak (Şırnak) • Şanlıurfa (Şanlıurfa) • Tekirdağ (Tekirdağ) • Tokat (Tokat) • Trabzon (Trabzon) • Tunceli (Tunceli) • Uşak (Uşak) • Van (Van) • Yalova (Yalova) • Yozgat (Yozgat) • Zonguldak (Zonguldak)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Turecko&oldid=12836118“