Středoafrická republika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Středoafrická republika
République centrafricaine
Ködörösêse tî Bêafrîka
Vlajka Středoafrické republiky
Vlajka
Znak Středoafrické republiky
Znak
Hymna: La Renaissance
Motto: "Unité, Dignité, Travail"
(Jednota, Důstojnost, Práce)
Geografie

LocationCentralAfricanRepublic.svg Poloha Středoafrické republiky

Hlavní město: Bangui
Rozloha: 622 984 km² (44. na světě)
z toho 0 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Mont Ngaoui (1 410 [1] m n. m.)
Časové pásmo: +1
Poloha: 6°58′ s. š., 20°37′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 4 511 488 (120. na světě, červenec 2009 - odhad [2])
Hustota zalidnění: 7,2 ob. / km² (191. na světě)
HDI: 0,384 (nízký) (171. na světě, 2007)
Jazyk: Francouzština (úřední), Sango (národní), domorodé jazyky
Národnostní složení: Gbajové (33%), Bandové (27%), Manzové (13%), Sarové (10%), ostatní (17%)
Náboženství: animismus (35%), protestantství (25%), římské katolictví (25%), islám (15%)
Státní útvar
Státní zřízení: Přechodná vláda, prezidentská republika
Vznik: 13. srpen 1960 (vyhlášení nezávislosti na Francii)
Prezident: Catherine Samba-Panza
Předseda vlády: Mahamat Kamoun
Měna: CFA frank (XAF)
HDP/obyv. (PPP): 700 USD (221. na světě, 2008)
Giniho koeficient: 61,3 [2] (1993)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 140 CAF CF
MPZ: RCA
Telefonní předvolba: +236
Národní TLD: .cf
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Středoafrická republika, zkráceně SAR (francouzsky: République centrafricaine; sangosky: Ködörösêse tî Bêafrîka) je vnitrozemský stát ve Střední Africe. Hraničí s Čadem na severu (délka hranice 1 197 km), (od 9. července 2011) Jižním Súdánem na východě (1 165 km), Demokratickou republikou Kongo a republikou Kongo na jihu (1 577 km a 467 km) a Kamerunem na západě (797 km). Počet obyvatel překračuje 4 miliony a rozloha dosahuje 623 000 km².

Hlavním městem a centrem republiky je město Bangui. Se slumovou aglomerací zde žije přes 800 000 lidí. Dalšími významnými městy v zemi jsou Bambari, Bangassou, Bérbérati, Bonar a Bossangoa. Mezi nejpočetnější etnika se počítají Gbajové, Bandové, Manzové a Sarové, ti přesáhli hranici 10 %. Úřední jazyk je francouzština, avšak nejpoužívanějí jazyk je sangoština.

Nejrozšířenějším náboženstvím je křesťanství, které vyznává polovina obyvatel, přičemž první polovina křesťanů je protestanská a druhá římskokatolická. Okolo třetiny populace je animistická, zbytek tvoří především muslimové, kteří se soustřeďují na severu země.

Středoafrická republika je republika, současným prezidentem je François Bozizé.[zdroj?] Do OSN vstoupila v roce 1960.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Dějiny Středoafrické republiky.

Přibližně od 1. tisíciletí př. nl. se v oblasti usadily kmeny užívající jazyky východní Adamawy a menší skupiny hovořící bantuskými jazyky. Při dnešních hranicích s Čadem se usadili též obyvatelé náležející k Nilosaharské jazykové rodině.

Otrokářství se území dnešní SAR dotklo až se zpožděním. Teprve vyčerpání zásob ebenového dřeva na pobřeží přivedlo Evropany k rozdmýchání místních válek a otrokářských nájezdů. Zatímco v 16. století se počet obyvatel tohoto území pohyboval kolem 5 až 6 milionů, na počátku 20. století klesl na 700 000.

Na konci 19. století území obsadili Francouzi. Kolonie Ubangi-Šari, kterou zde založili, byla začleněna do Francouzské rovníkové Afriky.

„Modlou“ boje proti kolonialismu v SAR se stal Barthélemy Boganda, který ovšem zemřel při letecké havárii 29. března 1959. Samostatnost země získala dne 13. srpna 1960, když David Dacko převzal prezidentský úřad od dočasného prezidenta André Malrauxe.

Známou postavou dějin SAR se stal Jean-Bédel Bokassa, který se moci chopil státním převratem v roce 1965. V roce 1976 se nechal velice okázale korunovat císařem. Svržen byl v roce 1979 při operaci Barracuda. Do úřadu byl po opět dosazen David Dacko, jehož mandát byl následně potvrzen ve zmanipulovaných volbách v březnu 1981.

Několik měsíců po příchodu F. Mitterranda do funkce, v září 1981, byl v SAR David Dacko, blízký bývalého prezidenta Giscarda, svržen. Po bombovém útoku ze 14. července (v kině v centru Bangui při něm zemřeli 3 lidé, z toho 1 Francouz), připisovaný pro-libyjské buňce Idiho Laly, Dacko zakázal Osvobozenecké hnutí středoafrického lidu (MLPC) Ange Patassého (předseda vlády za Bokassova režimu) a Ubangijskou vlasteneckou frontu-Stranu práce (FPO-PT) doktora Abela Goumby (dlouhodobý odpůrce Bokassy, poté Dacka). Vztahy nové francouzské vlády a Dacka, bývalého stoupence a chráněnce Giscarda tedy nebyly pozitivní. Dacko ovšem patrně s pučem souhlasil, nový prezident André Kolingba byl jeho náčelník štábu, se kterým měl dobrý vztah. Francie k takovému postupu dala patrně souhlas – včetně jejích tajných služeb. Těm byl blízký Jean-Claude Mantion, poradce Kolingby a jeden z osnovatelů operace Barracuda a dosazení Dacka.

Zemi následně ovládal Vojenský výbor národní obnovy až do obnovení politické plurality na přelomu 80. a 90. let.

Od roku 2007 probíhá na severu země válka. V roce 2012 vypukl další konflikt mezi povstaleckým hnutím Séléka vedeným Michelem Djotodiou a vládními silami v čele s prezidentem Bozizém. Země patří k nejméně rozvinutým na světě.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Mapa Středoafrické republiky
Související informace naleznete také v článku Geografie Středoafrické republiky.

Velkou část území zabírá náhorní plošina Azande (500-1 000 m). Sever země zabírá savana, součást Čadské pánve a severovýchod masív Bongo. Na západě se tyčí pohoří Karré s nejvyšší horou Mont Ngaoui. Na jihu se rozkládá tropický deštný prales a Konžská nížina.[3]

Vodstvo[editovat | editovat zdroj]

Středoafrická nemá přístup k otevřenému moři a na svém území nemá jezera ani jiné vodní plochy. Mezi řeky, důležité pro dopravu, patří Sanga, Šari a Ubangi.

Klima[editovat | editovat zdroj]

Ve Středoafrické republice panuje tropické klima s mírně teplým, vlhkým létem a suchou, oproti létu výrazně teplejší zimou.

Chráněná území[editovat | editovat zdroj]

Mezi významné Národní parky patří park Manovo-Gounda Saint Floris. Ten byl v roce 1988 zařazen do seznamu světového dědictví UNESCO. Od roku 1997 je veden i na seznamu světového dědictví v ohrožení.

Geologie[editovat | editovat zdroj]

Orná půda tvoří pouhé 3% celého území a plodiny se pěstují na ploše nedosahující 1%. Velikost zavlažované plochy je 20 km2.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Věková struktura obyvatelstva
věk procent
0-14 let
  
41 %
15-64 let
  
55 %
65 let a výše
  
4 %
Etnická struktura obyvatelstva
etnikum procent
Gbajové
  
33 %
Bandové
  
27 %
Manzové
  
13 %
Sarové
  
10 %
Mbakové
  
4 %
Jakomové
  
4 %
ostatní
  
2 %

Středoafrická republika měla k červenci 2009 odhadem 4 511 488 obyvatel.[2] Na seznamu států světa podle počtu obyvatel se umisťuje na 120. příčce. Etnická struktura je pestrá, nejpočetnější etnikum, Gbajové, tvoří pouhou třetinu obyvatelstva. Mezi další etnika spadají Bandové (27%), Manzové (13%), Sarové (10%), méně jak desetinu populace tvoří Mbakové a Jakomové (shodně 4%). Ostatní obyvatelé jsou zastoupeni 2%.[2] Úředním jazykem je francouzština, avšak nejvíce používaná je sangoština.

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Náboženství ve Středoafrické republice.

Nejrozšířenějším náboženstvím je křesťanství (50%), následuje animismus (35%) a islám (15%). Křesťané se dělí na katolíky a protestanty, počet vyznavačů obou směrů je víceméně stejný.

Politika[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Politický systém Středoafrické republiky.

Středoafrická republika je státním zřízením republika. Prezidentem je François Bozizé, předsedou vlády Faustin-Archange Touadéra. Prezident může být zvolen maximálně dvakrát, pokaždé na pětileté období. Předseda vlády je jmenován politickou stranou s parlamentní většinou. Současná ústava byla schválena 5. prosince 2004, v platnosti je od 27. prosince 2004. Volební právo má každý občan, který dosáhl 21 let.[2]

Do Ústavního soudu je zvoleno devět soudců, tři prezidentem, tři Národním shromážděním a tři ostatními soudci. Dalšími druhy soudů jsou nižší soudy, trestní soudy, odvolací soudy a Nejvyšší soud.[2]

Šéf separatistické organizace Séléka se dne 25. března 2013 prohlásil po obsazení hlavního města a následného převratu za prezidenta. O den později zrušil ústavu, parlament i vládu. Slíbil však, že do tří let se v zemi budou konat svobodné volby. 31. března 2013 bylo oznámeno složení vlády národní jednoty, která zemi do voleb povede.

Zahraniční vztahy[editovat | editovat zdroj]

Středoafrická republika je členem následujících organizací: ACCT, ACP, AfDB, AU, BDEAC, CEMAC, FAO, FZ, G-77, IAEA, IBRD, ICAO, ICCt, ICRM, IDA, IFAD, IFC, IFRCS, ILO, IMF, Interpol, IOC, ITSO, ITU, ITUC, MIGA, NAM, OIC (jen jako pozorovatel), OIF, OPCW, UN, UNCTAD, UNESCO, UNIDO, UNWTO, UPU, WCL, WCO, WFTU, WHO, WIPO, WMO a WTO.[2]

Přehled nejvyšších představitelů státu[editovat | editovat zdroj]

Prezident François Bozizé Yangouvonda

14.8.1960-12.11.1960 – David Dacko – úřadující prezident; MESAN
12.11.1960-1.1.1966 – David Dacko – prezident; MESAN
1.1.1966-4.12.1976 – Jean-Bédel Bokassa (Salah Eddine Ahmed Bokassa) – prezident; voj./MESAN
4.12.1976-20.9.1979 – Bokassa I. – císař; MESAN
20.9.1979-1.9.1981 – David Dacko –prezident; MESAN, UDC 1.9.1981-21.9.1985 – André-Dieudonné Kolingba – předseda Vojenského výboru národní obnovy; voj.
21.9.1985-22.10.1993 – André-Dieudonné Kolingba – prezident; RDC
22.10.1993-15.3.2003 – Ange-Félix Patassé – prezident; MLPC
od 15.3.2003 – François Bozizé Yangouvonda – prezident; voj./bezp.

Administrativní dělení[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Administrativní dělení Středoafrické republiky.

Země se dělí na 14 prefektur, 2 ekonomické prefektury a komunu (hlavní město). Dále se dělí na 71 subprefektur.

prefektury Středoafrické Republiky

Prefektury:

Ekonomické prefektury:

Komuna:

Významná města[editovat | editovat zdroj]

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Ekonomika Středoafrické republiky.
Pěstování salátu ve Středoafrické republice
Těžba dřeva

Země patří k nejméně rozvinutým na světě. Hospodářský rozvoj brzdí konflikty mezi vládou a opozicí, nekvalifikovanost obyvatelstva, poloha země a nekvalitní dopravní systém. Země musí dovážet ropu. Humanitární výpomoc od Francie a mezinárodních organizací není pro obyvatele dostačující.

Hlavním zdrojem deviz je vývoz diamantů, především do Evropy, ale vyváží se také bavlna a dřevo. Dovážet je potřeba potraviny a spotřební zboží. HDP na osobu dosahuje asi 700 USD. Nejčilejší obchodní vztahy má země s Francií. V zemi se platí CFA frankem.

Od roku 2013 má země v důsledku občanské války probíhající od roku 2012 nejnižší HDP na hlavu na světě.

Zemědělství[editovat | editovat zdroj]

Páteří ekonomiky je zemědělství a lesnictví, tvořící 55% HDP. Pěstuje se kukuřice, maniok, proso, banány a batáty. Dalšími produkty jsou bavlna, káva, dřevo a tabák. V zemědělství je zaměstnáno na 70% populace.

Průmysl[editovat | editovat zdroj]

Tvoří 20% HDP a je tvořen pivovarnictvím, výrobou textilu a obuvi a montáží motocyklů a jízdních kol. Pro export je životně důležitá těžba zlata a diamantů.

Služby[editovat | editovat zdroj]

Tvoří 25% HDP. Množství internetových uživatelů je nad 19 tisíc.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Doprava ve Středoafrické republice.

Doprava ve Středoafrické republice je nerozvinutá jako ve většině afrických států. Místní obyvatelé se přepravují buď levnými, přeplněnými autobusy nebo stopují nákladní auta jezdící mezi městy. Železniční doprava zde dosud neexistuje. Mezi důležité přístavy a terminály patří města Bangui, Nola, Nzinga a Salo.

Letecká doprava využívá čtyřiceti letišť. Drtivá většina letišť je nezpevněná, pouhé dvě jsou dlážděné. Vodní doprava probíhá na splavných řekách Ubangi a Sanga. Délka vodních cest je 2 800 km. Silniční doprava využívá silnic s celkovou délkou 23 810 km.

Obrana a bezpečnost[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Bezpečnostní složky Středoafrické republiky.

Středoafrické ozbrojené síly (francouzsky: Forces Armees Centrafricaines, zkr. FACA) se v roce 2008 dělily do čtyř složek: Generální ředitelství policejní inspekce (zkr. DGIG), Pozemní síly, Státní policie a Vojenská letecká služba.

Minimální věk pro vstoupení do armády je 18 let s dvěma roky povinné služby. Armáda má k dispozici dva miliony lidí (1 032 828 mužů, 999 330 žen (2008) [2]) schopných vojenské služby. V roce 2006 činily výdaje spojené s armádou 1,1 % HDP.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. www.peakbagger.com
  2. a b c d e f g h i World Factbook
  3. Kapesní Atlas Světa. [s.l.] : Marco Polo. ISBN 3-8279-9940-5. Kapitola Afrika, s. 220-221. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Slovníkové heslo Středoafrická republika ve Wikislovníku
  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Středoafrická republika ve Wikimedia Commons
  • Central African Republic - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International, [cit. 2011-08-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Central African Republic (2011) [online]. Freedom House, [cit. 2011-08-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Central African Republic Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009, [cit. 2011-08-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Bureau of African Affairs. Background Note: Central African Republic [online]. U.S. Department of State, 2010-12-28, [cit. 2011-08-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  • CIA. The World Factbook - Central African Republic [online]. REV. 2011-08-16, [cit. 2011-08-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Zastupitelský úřad ČR v Abuji. Souhrnná teritoriální informace: Středoafrická republika [online]. Businessinfo.cz, 2011-06-16, [cit. 2011-08-19]. Dostupné online. (česky) 
  • GILES-VERNICK, Tamara Lynn, a kol. Central African Republic [online]. Encyclopaedia Britannica, [cit. 2011-08-19]. Dostupné online. (anglicky)