Alexandr III. Alexandrovič
| Alexandr III. | ||
|---|---|---|
| Ruský car, polský král, finský velkokníže, atd... | ||
 |
||
| Úplné jméno | Alexandr Alexandrovič Romanov | |
| Tituly | Imperátor a samovládce celé Rusi, polský král, finský velkokníže, atd... | |
| Narození | 10. března 1845 | |
| Úmrtí | 1. listopadu 1894 | |
| Předchůdce | Alexandr II. | |
| Nástupce | Mikuláš II. | |
| Manželky | Marie Fjodorovna | |
| Potomci | Mikuláš II. Alexandrovič, Alexandr Alexandrovič, Georgij Alexandrovič, Xenie Alexandrovna, Michail Alexandrovič, Olga Alexandrovna | |
| Dynastie | Holstein-Gottorp-Romanov | |
| Otec | Alexandr II. Nikolajevič | |
| Matka | Marie Alexandrovna (Marie Hesenská) | |
Alexandr III. (10. března 1845, Aničkinův palác, Petrohrad – 1. listopadu 1894, Livadija, Krym) byl předposlední car Ruska v letech 1881-1894.
Obsah
Mládí a nástup na trůn[editovat | editovat zdroj]
Alexandrův starší bratr Nikolaj, nejstarší syn cara Alexandra II., kterého jako následníka trůnu připravovali pro jeho převzetí, zemřel jako dvaadvacetiletý v Nice, zřejmě na zápal mozkových blan. Teprve od této chvíle se začalo velkoknížeti Alexandru Alexandroviči, který se už od dětství připravoval výlučně na vojenskou kariéru, dostávat důkladného všestranného vzdělání, které ho mělo připravit k převzetí trůnu. Jeho učiteli se stali významní profesoři petrohradské a moskevské univerzity.
Budoucí car však neprojevoval velkou snahu a neměl zájem stát se vysoce vzdělaným člověkem, neměl k tomu snad ani dostatečné vlohy; přesto není důvod se domnívat, že pro dráhu panovníka nebyl dostatečně připraven. Ovšem kritikové Alexandra III. neustále poukazovali na fakt, že se nikdy nenaučil psát bez pravopisných chyb a od Dostojevského přečetl s bídou polovinu románu Zločin a trest, i když měl doma darovaný exemplář Běsů s dopisem a autorskými komentáři velikého spisovatele.
Alexandr III. vynikal fyzickou silou. Byl vysoký 193 cm, širokých ramen. Jeho síla zachránila na podzim roku 1888 jeho rodinu i jeho samého, když v Borkách nedaleko Charkova vykolejil carský vlak. Zřícenou střechu vagónu držel car s neuvěřitelným úsilím na ramenou tak dlouho, dokud jeho blízcí neopustili smrtelně nebezpečné místo.
Na rozdíl od svých předchůdců nosil rozložitý hustý plnovous, což bylo mnohými současníky oceňováno jako následování starobylé ruské tradice.
Vláda[editovat | editovat zdroj]
Charakter Alexandra III., máme-li věřit svědkům, byl složitý. Občas býval hrubý, užíval nevybíravé výrazy dokonce i v úředních dokumentech. Byl povýšený a často si dovolil urážky na adresu svých podřízených. Zároveň se vyznačoval upřímnou zbožností (po dobu jeho vlády bylo postaveno 5000 kostelů a založeno mnoho církevních škol).
Nebyl mu cizí kulturní život. Rád poslouchal hudbu, miloval balet, operu a zvláště operetu, zabýval se malováním a zajímala ho historie. Byl iniciátorem založení Ruské historické společnosti a pokoušel se rozluštit záhadu tajemného starce Fjodora Kuzmiče.
Ve státní politice udržoval předposlední car mírně konzervativní kurz. Jeho politické priority byly často označovány jako „kontrareformy“, což z dnešního pohledu není úplně spravedlivé. Byl toho názoru, že jeho otec dal zemi příliš mnoho svobody, za což také zaplatil. Jako člověk se zdravým rozumem však neodmítal všechno, co už bylo vykonáno, neobnovil nevolnictví, nezrušil porotní soud, který se bohužel řádně zdiskreditoval sám. Car udělal vše proto, aby efekt dosažený „velkými reformami 60. a 70. let“ neměl na Rusko zhoubný vliv. Proto zavedl po zralé úvaze instituci zemských náčelníků a změnil pravidla pro ustavení porotních soudů, jimž odebral pravomoci soudit přestupky městských a státních úřadů. Alexandr upřímně věřil, že je nutné povznést autoritu šlechtického stavu, který podle jeho mínění má být garantem stability ruského samoděržaví. Proto záměrně zrušil „daň z duší“, snížil platby za vykoupení pozemků pro sedláky osvobozené od nevolnictví, což bylo nutné, aby se alespoň z části zlepšily poměry poreformních rolníků. Bylo též mírně liberalizováno pracovní zákonodárství.
V oblasti zahraniční politiky se Alexandr snažil vyhnout válkám a jakýmkoli mezinárodním konfliktům. Je ohromující, že za jeho vlády Rusko ani jednou nebojovalo, i když se několikrát ocitlo na samém prahu zdánlivě nevyhnutelné války. Není divu, že cara jeho současníci nazvali "mírotvůrcem".
Rodinný život[editovat | editovat zdroj]
Rodinný život Alexandra III. je možno charakterizovat jako spořádaný. Jeho začátek byl však velmi neobvyklý. Když se Alexandr po bratrově smrti stal neočekávaně následníkem, zdědil po svém starším bratrovi nejen trůn, ale i nevěstu, dánskou princeznu Marii Sofii Frederiku Dagmaru, která přijala pravoslavné jméno Marie Fjodorovna.
Optimistická, okouzlující „krasavice Minni“, romanticky zamilovaná do Nikolaje Alexandroviče, podala po jeho smrti upřímně svou ruku a srdce jeho mladšímu bratrovi, který byl, jak se zdálo, do ní doopravdy zamilován. Sňatek byl uzavřen 24. října roku 1866, a na rozdíl od mnoha známých dynastických sňatků jej možno hodnotit jako šťastný.
Narodilo se jim šest dětí:
- Mikuláš II. (6. května 1868 - 17. července 1918)
- Alexandr Alexandrovič (7. června 1869 - 2. května 1870)
- Georgij Alexandrovič (6. května 1871 - 9. srpna 1899)
- Xenie Alexandrovna (6. dubna 1875 - 20. dubna 1960)
- Michail Alexandrovič (22. listopadu 1878 - 12. června 1918)
- Olga Alexandrovna (1. června 1882 - 24. listopadu 1960)
Své děti měl Alexandr velmi rád a byl jim dobrým otcem.
Smrt[editovat | editovat zdroj]
Alexandr III. zemřel brzy, ve věku pouhých 49 let. Dnes se často poukazuje na pochybná svědectví náčelníka carovy osobní stráže P. A. Čerjovina, který uvádí jako příčinu carovy smrti alkoholismus. Ve skutečnosti trpěl car na závažné onemocnění ledvin, které současní lékaři diagnostikují jako nefritidu. Na podzim 1894 odjel Alexandr na doporučení lékařů do své oblíbené Bělověže, kde podle mínění lékařů měly klid a lesní vzduch přinést zlepšení jeho zdravotního stavu.
Tyto naděje se však nesplnily. Cara přivezli do Livadije na Krymu, kde v přítomnosti svých nejbližších skonal.
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy a literatura[editovat | editovat zdroj]
- TEREŠČUK, Andrej (český překlad: EISLEROVÁ, Jana): Panovníci Ruska, ISBN 978-80-253-0469-3
Galerie Alexandr III. Alexandrovič ve Wikimedia Commons- Seznam děl v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je Alexandr III. Alexandrovič
| Předchůdce: Alexandr II. |
 |
Ruský car 1881 - 1894 |
|
Nástupce: Mikuláš II. |
| Předchůdce: Alexandr II. |
Titulární polský král 1881 - 1894 |
Nástupce: Mikuláš II. |
| Předchůdce: Alexandr II. |
 |
Finský velkokníže 1881 - 1894 |
|
Nástupce: Mikuláš II. |
