„Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“
1. Janův 1,8-9

„Svátost pokání je jednání, kterým se věřící obec pod mocí Slova Božího připravuje ke svátosti večeře Páně soukromým zpytováním svědomí, lítostí nad hříchy, smířením s Bohem i s bližními, předsevzetím nového života v Kristu a společnou zpovědí.“
Základy víry CČSH, čl. 333.

„Nic mi neuškodí, jsem-li k hříchu pokoušen, když budu prázdný k jeho svolení i k libosti vůči němu. A tímto slovem se má každý řídit a ďáblu a zlé žádosti vůbec nepřivolovat. A také má člověk vědět, že ďábel má díky své pýše potřebu pokoušet lidskou vůli, čili aby člověk svolil k hříchu, a zvláště, aby byl zoufalý, jako je on sám, a tak jako on byl věčně ztracen. Proto nejvíce ďábel stojí o to, aby člověk nečinil konečné pokání.“
HUS Jan. Dcerka – o poznání cesty pravé ke spasení. In: Opera omnia IV., Drobné spisy české. Praha: Academia 1985, s. 171.

„U svého kořene je hřích strachem o sebe a nedůvěrou vůči Bohu, která vede k povstání proti Stvořiteli.“
TRTÍK Z. Komentář k věrouce II. Praha 1955, s. 158.

„Dochází-li ke skutečné zpovědi, pak to prostě má být sebevydání Bohu a vyprázdnění vlastních jistot a falešných nadějí. (Právě proto si nikdo nemůže odpustit sám; v církvi též může být odpuštění jen ‚zvěstováno‘.)“
SALAJKA M. Sylabus praktické teologie. Praha 2005, s. 79.

Pokání je předpokladem k setkání s živým Kristem, s nímž se sjednocujeme již během společné Večeře Páně.  Pokání předchází všem svátostem.

Předpokladem pokání je poznání vlastního hříchu, lítost nad ním a upřímné doznání. Příprava pro tuto svátost tedy obsahuje zejména:

1. Přísná sebezpytná rozprava nad hříchem, odpuštěním a očekáváními, který věřící klade sám na sebe, na Boha a na církev.
2. Ztišení v rámci liturgie za činného působení Božího slova.
3. Předčítání kajícných modliteb, žalmů a zpovědního zrcadla.
4. Opuštění nahodilého moralizování a vyčítání a cvičení se v tichosti.
5. Vytrvalost a trpělivost.

V Církvi československé husitské užíváme dva způsoby zpovědi. Prvním je veřejná, která je součástí samotné bohoslužby a předjímá přijetí slyšeného Slova. Druhým je vyznání soukromé, které má formu důvěrného rozhovoru a modlitby s duchovním.

Duchovní je po zpovědi vázán zpovědním tajemstvím. Na zpovědní tajemství musí brát ohled i světský zákon, pakliže zpověď proběhla s plným předsevzetím o změně k budoucímu počínání. V této svátosti jde především o pokání, jehož obsahem je zpytování svědomí, lítost nad hříchy a smíření s Bohem i bližními. Slib kajícníka se zavazuje předsevzetím k držení se lásky Kristovy, k odporu k přetvářce, k laskavosti k lidem, k poslušnosti přikázáním, k budování svého vztahu k církvi, zbožnosti, prosbami o dary Ducha svatého a vytrvalosti v započaté cestě.

Naplňuje nás touha po pokoji a spravedlnosti. Současně máme strach z budoucnosti a lekáme se vzplanutí nových válek a nevyzpytatelných projevů násilí. Ježíš daruje a zaslibuje svým učedníkům svůj pokoj, který je více než mlčení zbraní a neúčast násilí. Nejhlubší příčinou nepokoje ve světě je pohrdání Božími přikázáními. Stále platí Boží slovo: „Jen kdybys dal pozor na má přikázání, byl by tvůj pokoj jako řeka a tvá spravedlnost jako mořské vlny.“ (Izajáš 48,18).