Norsko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Norské království
Kongeriket Norge
Kongeriket Noreg
vlajka Norska
vlajka		 znak Norska
znak
Hymna
Ja, vi elsker dette landet
Geografie

Poloha Norska
Poloha Norska

Hlavní městoOslo
Rozloha385 207[1] km² z toho pevnina 323 808 km² (67. na světě)
z toho 5,7 % vodní plochy
Nejvyšší bodGaldhøpiggen (2 469 m n. m.)
Časové pásmo+1
Poloha65° s. š., 11° v. d.
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel5 425 270[2] (120. na světě, (2022))
Hustota zalidnění14 ob. / km² (213. na světě)
HDI▬ 0,944 (velmi vysoký) (1. na světě, 2014)
Jazyknorština (bokmål a nynorsk), sámština (v šesti komunách)
Náboženstvíluteráni 85,7 %
římští katolíci 1 %
další křesťané 3,4 %
muslimové 1,8 %[3]
Státní útvar
Státní zřízeníkonstituční monarchie
Vznik7. června 1905, uznáno 26. října 1905 (vyhlášení nezávislosti na Švédsku)
KrálHarald V.
Předseda vládyJonas Gahr Støre
Měnakoruna (NOK)
HDP/obyv. (PPP)74 065[4], nominální 82 711 USD (4, nominální 3. na světě, 2018)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1578 NOR NO
MPZN
Telefonní předvolba+47
Národní TLD.no
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Norsko (norsky (bokmål) zvuk Norge, norsky (nynorsk) zvuk Noreg, severosámsky Norga), plným názvem Norské království (norsky (bokmål) Kongeriket Norge), je jedním ze severských států na Skandinávském poloostrově v severní Evropě. Má rozlohu 385 207 km² a žije v něm 5 300 000 osob.[1] Hlavním městem je Oslo. Norsko je unitární stát a parlamentní monarchie. Sousedí se Švédskem na většině jihovýchodní hranice, s Finskem a Ruskem na severovýchodě. Pod norskou suverenitu patří rovněž arktické souostroví Svalbard (Špicberky) a ostrov Jan Mayen, jež leží nedaleko Islandu. Administrativně dosud patří Norsku také ostrov Bouvetøya v jižním Atlantiku. Země si činí nárok i na Ostrov Petra I. v jižním Pacifiku a teritorium Země královny Maud (Dronning Maud Land) v Antarktidě.

Norsko je převážně hornatá země, nejvyšší hora Galdhøpiggen měří 2 469 metrů. V její blízkosti také leží dva norské ledovce Jostedalsbreen a Jotunheimen, lákající každý rok tisíce turistů. Na mezinárodní silnici E16, spojující Oslo s Bergenem na západním pobřeží Norska, se nachází nejdelší silniční tunel na světě (Lærdalský tunel, 24,5 km dlouhý).

Norsko vytvořilo severský model sociálního státu. Norský stát rovněž udržuje své vlastnictví v klíčových průmyslových odvětvích, jako je těžba ropy a zemního plynu. Ropný průmysl představuje zhruba čtvrtinu hrubého domácího produktu (HDP).[5] Norsko je patnáctým největším světovým producentem ropy na světě.[6] V přepočtu na jednoho obyvatele je největším těžařem ropy mimo Blízký východ.

Norsko má 4. nejvyšší HDP na obyvatele na světě (v paritě kupní síly).[7] Od roku 2009 se Norsko umisťuje na první příčce žebříčku Indexu lidského rozvoje, který sestavuje OSN.[8] Norsko se umístilo na prvním místě i ve Zprávě o světovém štěstí OSN v roce 2017.[9] Podle indexu demokracie vytvářeného časopisem The Economist má Norsko nejkvalitnější demokracii na světě.[10] Má rovněž jednu z nejnižších úrovní kriminality na světě.[11]

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Jméno dali Norsku zřejmě staří Gótové nebo Dáni a znamenalo v jejich jazyce „cesta na sever“. V historickém záznamu řeči vikingského náčelníka Ottara k anglickému králi Alfrédovi zhruba v roce 880 je dnešní území Norska nazýváno Norðvegr. Teprve ve 14. století se začaly používat formy jména země Noreg(h)e, Norig(h)e, Norg(h)e nebo Norie. Oficiální název Noreg v jazyce nynorsk byl přijat teprve po jazykové reformě z roku 1938, zatímco název Norge v jazykové verzi bokmål je používán zhruba již od roku 1450.

Dějiny Norska[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Norska.

Pravěk[editovat | editovat zdroj]

Pravěké malby v Altě
Petroglyfy lodí typu hjortspring z doby bronzové

Stopy po prvním lidském osídlení archeologové dávají do souvislosti s kulturou zvanou Ahrensburgien (pojmenovanou po vesnici Ahrensburg, ležící 25 km severovýchodně od Hamburku, v pozdějším německém státě Šlesvicko-Holštýnsko). Tato kultura je lokalizována do severoevropských nížin v období 9–7 tisíc let př. n. l. Příslušníci této kultury byly především lovci sobů, kteří žili ve stanech, nebo mírně zahloubených chatách. Užívali štípané hroty s řapíkem, oštěpy a luky. Tyto nejstarší stopy lidského osídlení v Norsku se nacházejí podél pobřeží, kde se po poslední době ledové, mezi léty 11 000 a 8 000 př. n. l., stáhl ledovec.[12]  

K nejcennějším nálezům patří ty z doby okolo roku 5000 př. n. l. ze severu Norska, z Finnmarku, zejména z obce Alta, kde byly objeveny pozoruhodné skalní rytiny, znázorňující především lov (dnes součást Světového dědictví UNESCO).[13] Archeologové v souvislosti s těmito nálezy někdy hovoří o kultuře Komsa.[14] Druhé centrum nálezů z této doby se nachází na jihozápadě země, v Rogalandu (kultura Fosna).[15] Velká vzdálenost těchto nálezů dlouho vedla k přesvědčení, že šlo o dvě různé kultury, to však bývá od 70. let 20. století zpochybňováno.[kým?] Dnes[kdy?] většina historiků[kdo?] předpokládá, že jižní centrum bylo starší a sever byl z tohoto centra osídlen pochodem po pobřeží. Nálezy z Alty jsou nejrozsáhlejšími skalními kresbami v celé Skandinávii. Prozrazují, že místní obyvatelé doby kamenné byli především lovci a rybáři.

Mezi lety 3000 až 2500 př. n. l. dorazili do východního Norska noví osadníci, řazení k tzv. kultuře se šňůrovou keramikou. Byli to indoevropští zemědělci, kteří již pěstovali obilí a chovali krávy a ovce. Lov a rybolov se stal u nich až sekundárním zdrojem obživy. Od roku 1500 př. n. l. jsou zaznamenány stopy po užití bronzu, ovšem bronzové nástroje se zřejmě omezovaly jen na náčelníky. Na skalních rytinách se objevují nové motivy, především sluneční kotouč, který byl patrně uctíván.[16] Výrazným motivem jsou také lodě, zejména typu hjortspring.[17] Také vztyčené kamenné monumenty jsou uspořádány do tvaru, který připomíná loď.

Na počátku doby železné (posledních 500 let před naším letopočtem) došlo zřejmě k populační krizi, neboť archeologové nacházejí jen málo pozůstatků. Oživení nastalo zhruba po začátku našeho letopočtu, kdy se obyvatelé Norska dostali do kontaktu s římskou Galií. Bylo nalezeno asi 70 římských bronzových kotlů, často používaných jako pohřební urny.

Středověk[editovat | editovat zdroj]

Raný středověk[editovat | editovat zdroj]

Mapa vikinských cest a objevů

Z kontinentu se také do Norska dostalo patrně runové písmo. Nejstarší známý norský runový nápis pochází ze 3. století. K nejstarším užívaným slovům patří „vik“ označující fjord či záliv. Právě toto slovo se stalo také kořenem pojmu Viking. O Vikinzích historici hovoří od 8. století, kdy začaly jejich výboje. Za mezník je obvykle pokládáno vikingské přepadení kláštera v Lindisfarne na severovýchodě Anglie v roce 793.[18] Vikingové pak pronikli takřka do všech částí Evropy a také na pobřeží dnešní Kanady. Vikingové z území dnešního Norska byli nejvíce aktivní na britských ostrovech a východních ostrovech Severní Ameriky. Dnešní irská města Dublin, Limerick a Waterford byla pravděpodobně založena právě osadníky z Norska.[19] Norští Vikingové v 9. století osídlili také Faerské ostrovy, Orkneje a Island.[20] Roku 985 založili první osady v Grónsku.[21]

V norském národním povědomí je klíčovým rok 872, kdy Harald I. Krásnovlasý, po bitvě u Hafrsfjordu (nedaleko Stavangeru), jako první sjednotil většinu norského území a stal se prvním norským králem.[22] Centrum Haraldovy říše bylo na jižním pobřeží. Po Haraldovi se moci chopil jeho syn Erik Krvavá sekyra, po jeho sesazení pak další z Haraldových synů Haakon I. Norský. Ten již začal koketovat s křesťanstvím. Christianizaci však zabránilo to, že se moci po Haakonově smrti ujali velcí ctitelé severských tradic Harald II. Norský a Haakon Sigurdsson. Až Olaf I. Tryggvason znovu začal v zemi prosazovat křesťanství, a to často velmi násilně.[23] Postavil také první kostel, roku 995 v Mosteru.[24] Olaf I. Tryggvason proslul též jako vikingský dobyvatel, když s 390 loděmi napadl Anglii a oblehl Londýn.[25] V jeho christianizačním díle pokračoval jinak poměrně neúspěšný panovník Olaf II. Norský, později prohlášený za svatého. Jeho nástupce Knut Veliký pak Norsko prvně v jeho historii zapojil do vícenárodní říše, tzv. Severské říše, avšak jen nakrátko.[26] Po něm se znovu prosadili lokální vůdci.

Vrcholný středověk[editovat | editovat zdroj]

Březonozí (či birkebeinerové) zachraňují budoucího krále Haakona

Velkým problémem norského státu bylo nástupnictví. Tradice dávala právo nastoupit na trůn všem královým synům, což vedlo k mnoha bojům a také posilovalo církev, která si činila nárok do otázky nástupnictví mluvit. Sérii norských občanských válek ukončil až roku 1217 Haakon IV. Norský, který nastolil jasný nástupnický řád. Jeho vláda byla ve znamení míru, konsolidace monarchie a definitivního sjednocení země. Období jeho panování je považováno za vrcholné období středověkého Norska.

Rozvoj pokračoval i ve 14. století, ačkoli třeba epidemie moru v roce 1349 vyhubila třetinu obyvatelstva.[27] Společenská struktura, která se během vrcholného středověku v Norsku vytvořila, nebyla typicky feudální (jako i v jiných skandinávských zemích). Král a šlechta sice získali mnoho pozemků a původně nezávislí zemědělci se stali jejich nájemci, avšak zůstali v mnohem svobodnějším postavení než poddaní na kontinentě. Vzhledem k nízké hustotě zalidnění (posilované i decimací obyvatelstva epidemiemi) byl půdy stále dostatek, což činilo vyjednávací pozici nájemců mnohem silnější. Tento rys zformoval rovnostářskou tradici Norska (i celé Skandinávie), která v jisté transformaci přetrvává dosud.

Velkou roli začal ve 14. století sehrávat hanzovní obchod, jeho centrem se stal Bergen. Delší čas byl Bergen v důsledku toho tak trochu „státem ve státě“.[28]

Kalmarská unie kolem roku 1500

Roku 1380 Olaf II. Dánský spojil Norsko a Dánsko do personální unie, roku 1397 královna Markéta I. připojila i Švédsko (sňatkovou politikou) a vznikla Kalmarská unie. Jádro této říše bylo ovšem v Dánsku a Norsko tak začalo být poněkud periferizováno. Nadvláda Dánů trvala dalších 434 let, proto norští nacionalisté v 19. století hovořili o „čtyřsetleté noci“.[29]

Novověk[editovat | editovat zdroj]

Raný novověk[editovat | editovat zdroj]

Po nárůstu daňového zatížení Norů také již krátce po vzniku unie vypuklo proti dánské nadvládě první povstání, ale neuspělo. Ekonomicky Norsko pod Dány skutečně chřadlo, což ještě zhoršily silné pirátské útoky. Periferizace ještě zesílila s nástupem oldenburské dynastie na trůn. Norové se roku 1502 pokusili o vzpouru vedenou šlechticem Knutem Alvssonem, ale ta byla znovu rozdrcena.[30] Norové si z Oldeburků oblíbili jen krále Kristiána II. Dánského, který si v Norsku našel milenku a nějaký čas tam žil. Právě Kristián však začal čelit švédské vzpouře a Švédsko také ztratil. Norové se švédsko-dánského sporu neúčastnili. Když však Švédové získali roku 1521 nezávislost, pokusili se znovu o vzpouru i oni, ale znovu byli neúspěšní. Nový stát bez Švédů se nazýval Dánsko-Norsko.

Poté, co dánský panovník přijal roku 1536 luterství jako státní náboženství, bylo zrušeno arcibiskupství v norském Trondheimu, což ještě snížilo míru norské samostatnosti, protože církevní příjmy z pozemků od té doby mířily do Kodaně. Pád katolicismu také znamenal konec poutí ke svatyni sv. Olafa v Nidaru, což snížilo kulturní výměnu Norska s Evropou. Ústupkem Dánů bylo, že roku 1661 formálně obnovili norské království (při zachování personální unie), ovšem Norové neustále platili za dánské katastrofální porážky od Švédů ztrátou svých tradičních území (Båhuslen, Jämtland, Härjedalen). O nedobré kondici Norska svědčí i hladomory z let 1695–1696, které zabily asi 10 procent obyvatel.

19. století[editovat | editovat zdroj]

Švédsko-norská unie v letech 1814 až 1905

Velkým přelomem v norských dějinách se staly napoleonské války. Do nich se dánský král nešťastně zapletl a Dánsko bylo následně pokořeno Brity. Norové této situace využili a vyhlásili nezávislost – vzniklo tak krátkodobé Norské království.[31] To 17. května 1814 přijalo ústavu založenou na americkém a francouzském vzoru.[32] Syttende Mai, 17. květen, je dodnes pro Nory velký státní svátek, Den norské ústavy.[33] Jenomže události nezávislosti nepřály. Švédové, spojenci Britů v napoleonských válkách, Norsko získali podle mírové smlouvy z Kielu. Navíc podle této smlouvy Norsko ve prospěch Dánska ztrácelo své tradiční zámořské oblasti, tedy Island, Grónsko a Faerské ostrovy. To se Norům nelíbilo, avšak vyčerpaní britskou námořní blokádou se do vojenského konfliktu se Švédy pouštět nechtěli. Po složitých politických jednáních 4. listopadu 1814 norský parlament (Storting) zvolil švédského krále Karla XIII. i králem norským, čímž posvětil novou personální unii – Švédsko-norskou unii. Panovník naproti tomu Norům ponechal jejich liberální ústavu i řadu správních pravomocí. Umění politického kompromisu, neunáhlenost a mírnost se pak staly trvalejším rysem norské politické kultury.

Od 30. let 19. století se začal rozvíjet moderní norský nacionalismus, kterým Norové vymezovali svou identitu v rámci říše se sídlem ve Švédsku. Důraz kladli na jazyk (výsledkem jazykových třenic jsou také dvě spisovné norštiny – bokmål a nynorsk[34]) a kulturu. Tyto tendence se příliš nelíbily novému králi Karlovi XIV., který vůči národnímu hnutí začal uplatňovat represe (které ovšem nešlo srovnat například s Metternichovými postupy v Rakouské říši). Po Karlově smrti v roce 1844 však tlak povolil a národně-liberální hnutí protlačilo řadu reforem, zejména týkajících se žen: již v roce 1854 získaly ženy právo na dědictví, roku 1863 byly neprovdané ženy osvobozeny z područí otců, brzy také středostavovské ženy začaly pracovat, typicky jako učitelky. Toto na evropské poměry časné osvobození žen dalo norské společnosti feministický rys, který je znatelný dosud.

Úspěšné postupné reformy způsobily, že Norsko roku 1848 minula revoluční vlna. Druhou příčinou bylo, že v Norsku byla slabá měšťanská vrstva, politiku i ekonomiku do značné míry stále kontrolovaly šlechtici, byť liberálně naladění. Roku 1898 bylo zavedeno všeobecné volební právo (pro muže, na ženy se rozšířilo až roku 1913), čímž vyvrcholil nenásilný a postupný proces demokratizace Norska.

20. století[editovat | editovat zdroj]

Christian Michelsen roku 1905

Rozhodující politickou postavou počátku 20. století se stal Christian Michelsen. Roku 1903 založil stranu Samlingspartiet, která začala prosazovat odchod Norska ze švédsko-norské unie. V roce 1905 se stal premiérem a začal takticky na separaci pracovat. Když král Oskar II. odmítl podepsat zákon, který by umožňoval norské části federace zakládat vlastní konzuláty v zahraničí, Michelsenova vláda na protest podala demisi. Král nového premiéra nejmenoval, neboť se domníval, že demise je jen prázdným politickým gestem. Toho však Michelsen využil a prosadil v norském parlamentu usnesení konstatující, že tím, že král nejmenoval novou norskou vládu, zpronevěřil se svému základnímu úkolu a nemá již právo v Norsku vládnout, čímž Norsko z personální unie vystupuje. Tento závěr si Michelsen nechal ještě potvrdit v referendu. První referendum v samostatném státě pak rozhodlo, že si Norové ponechají monarchistické zřízení, což Michelsena, věřícího v republiku a prezidentský post, zklamalo, nicméně to respektoval. Datum vzniku moderního norského státu je tudíž 7. červen 1905, byť formálně byla jen vyměněna dynastie.[35] Nenásilné rozbití švédsko-norské federace bývá uváděno jako ukázkový příklad takové možnosti (další byl až rozpad Československa roku 1993). Sebevědomí mladého státu ilustroval i pozdvihoval úspěch expedice Roalda Amundsena a její dobytí jižního pólu v roce 1911.[36]

Vidkun Quisling a norští dobrovolníci Waffen-SS v dubnu 1943

Za první světové války bylo Norsko neutrální. V roce 1940 bylo přepadeno Německem a přes odpor (o významný přístav Narvik na severu bojovali po boku Norů i Britové svou plnou válečnou silou) bylo obsazeno. V Norsku se poté zmocnil vlády kolaborant Vidkun Quisling.[37] Norský odboj předvedl několik výjimečných operací, jako bylo zničení vodní elektrárny Vemork společnosti Norsk Hydro a jejích zásob tzv. těžké vody (Operace Telemark), čímž byl paralyzován německý jaderný program.[38] Důležité rovněž bylo, že na stranu Spojenců se dostalo takřka celé norské obchodní loďstvo, před válkou čtvrté největší na světě. To se zapojilo do mnoha operací, včetně evakuace v Dunquerke a vylodění v Normandii. Země byla okupována až do roku 1945.

Einar Gerhardsen (vlevo) s americkým prezidentem Kennedym

Po válce začali norské politice dominovat sociální demokraté, jejich Norská strana práce měla v parlamentu většinu od roku 1945 do roku 1962. Jejich klíčovou osobností byl Einar Gerhardsen. Navzdory socialistické politice, norští labouristé se jasně distancovali od sovětského bloku a stali se v roce 1949 zakladateli NATO. Položili také základy norského sociálního státu s velkou rolí státní kontroly nad ekonomikou.[39] Například cenová kontrola a státní příděl bydlení a automobilů trvaly v Norsku až do roku 1960. Životní úroveň však prudce rostla. V 70. letech začal stát těžit ropu (její nález je datován k roku 1967) a norské bohatství se tak ještě znásobilo.[40] Koncem devadesátých let Norsko splatilo státní dluh a přebytky rozpočtů začalo hromadit ve státním investičním fondu, který je dnes největším na světě.[41]

Norsko bylo dvakrát vyzváno, aby se připojilo k Evropské unii, ale občané vstup vždy odmítli, v referendech z let 1972 a 1994.[42]

21. století[editovat | editovat zdroj]

Sociální demokraté již několikráte přepustili vládu konzervativně-liberálním stranám, přesto je norský politický systém poměrně konsensualistický a zaměření na sociální stát, nízké mzdové rozdíly, tolerance vůči všem menšinám a multikulturalismus prostupují politikou většiny vlád. Konsensus je atakován jen výjimečně, jako v roce 2011, kdy pravicový extremista Anders Breivik napadl automatickou puškou letní tábor sociálnědemokratické mládeže na ostrově Utøya a umístil bombu před vládní budovu v Oslu, což mělo za následek 77 mrtvých a 319 zraněných.[43]

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Norska.

Norsko se rozkládá v severní Evropě na západní straně Skandinávského poloostrova a na mnoha ostrůvcích v Severním moři, Norském moři, Barentsově moři a Severním ledovém oceánu. Pevninskými ostrovy jsou Lofoty a severněji ležící Vesterály.

K Norsku také patří:

Ostrov či souostroví Rozloha (km²) Zeměpisné souřadnice Geodata (OSM)
Špicberky (Svalbard) 62 049 78°34′00″ s. š., 18°00′00″ v. d. OSM, WMF
Jan Mayen 373 70°58′59″ s. š.,  8°30′00″ z. d. OSM, WMF
Medvědí ostrov 178 74°31′00″ s. š., 19°01′00″ v. d. OSM, WMF
Bouvetův ostrov 49 54°26′00″ j. š.,  3°24′00″ v. d. OSM, WMF

Kromě toho si Norsko nárokuje část území Antarktidy – Zemi královny Maud a ostrov Petra I.

Pevninská část[editovat | editovat zdroj]

Kontinentální část Norska leží mezi 58° s. š. (Lindesneský maják 57°59′ s. š., 7°3′ v. d.) a sahá až k nejsevernějšímu výběžku pevninské Evropy na Nordkinnu 71°8′ s. š., 27°40′ v. d.. Tato místa jsou od sebe vzdálená 1700 km.

Reliéf Norska byl modelován mnoha ledovci, na západním pobřeží jsou četné fjordy, které vznikly zatopením ledovcových údolí. Pobřeží je členitá, příkrá a fjordová s mnoha drobnými ostrovy a zálivy. K jihovýchodu je pobřeží méně členité a pozvolné, ale přemodelování ledovci je také patrné. Celým Norskem se od jihu táhne Skandinávské pohoří s recentním zaledněním. Nejvyšší horou je Galdhøpiggen s 2469 metry nad mořem. Ve Skandinávském pohoří se nachází největší ledovec kontinentální Evropy Jostedalsbreen.

Podnebí Norska je ovlivněno oceánem, zejména systémem Golfského proudu. Nejvýrazněji se projevuje větev Norského proudu. Jižní oblasti Norska jsou řazeny k mírně teplému, vlhkému podnebí západních pobřeží, v Köppenově klasifikaci podnebí označovaného Cfb. Nejvíce srážek spadne na podzim. Severně od Ålesundu až k 70° s. š. se táhne podnebný pás, který odpovídá mírně teplému podnebí západních podnebí s chladným létem (Cfc). Na východ od Skandinávského pohoří se táhne pás mírně studeného kontinentálního podnebí s chladným létem (Dfc). Oblast jižního Skandinávského pohoří je pod vlivem horského podnebí (H). Za polárním kruhem panuje podnebí tundry (ET).

místo nadmořská výška
(m)		 teplota v lednu
(°C)		 teplota v červenci
(°C)		 teplota v roce
(°C)		 srážky v roce
(mm)
Blindern (Oslo) 94 −4,3 16,4 5,7 763
Florida (Bergen) 12 1,3 14,3 7,6 2250
Værnes (Trondheim) 12 −3,4 13,7 5,0 892
Langnes (Tromsø) 8 −3,8 11,8 2,9 1000
Ostrov Senja v kraji Troms na severu Norska
Hardangerfjord

Z tabulky je patrné, že Norsko je srážkově bohaté. Četné a vodné řeky s velkým spádem jsou velkým norským bohatstvím. Říční síť je hustá, neboť se utvářela jen velice krátce. Spádové křivky řek jsou charakteristicky nevyrovnané. Hlavními řekami jsou: Glomma a Gudbrandsdalslågen (Lågen, Vorma), Dramselv, Numedalslågen (Lågen), Otra, Sira, Namsen, Vefsna, Altelv, Tana, Lundeelv, Songa, Kvenna.

V Norsku jsou četná jezera a silně podmáčené oblasti. Norsko by mohlo být, podobně jako Finsko, nazýváno „Zemí tisíců jezer“. K největším jezerům patří jezero Mjøsa, Røssvatnet, Femunden, Randsfjorden, Tyrifjorden, Snåsavatnet, Tunnsjøen, Limingen, Øyeren a Blåsjø (všechna jezera přesahují 80 km²). Hornindalsvatnet je nejhlubší norské a evropské jezero, jeho hloubka dosahuje 514 metrů.

Půdy jsou v nižších polohách podzolované, ve větších nadmořských výškách Skand jsou půdy slabě vyvinuté. V teplejších částech Norska jsou i luvisoly. Četné je i zastoupení histosolů.

Vláda a politika[editovat | editovat zdroj]

Norský premiér Stoltenberg a ruský prezident Medveděv, Norsko, 2010

Norsko je konstituční monarchií, jejíž oficiální hlavou je král. Současným panovníkem je od roku 1991 král Harald V. (narozen 21. února 1937), po jeho smrti na trůn nastoupí jeho syn Haakon Magnus (nar. 20. července 1973). Moc zákonodárná je v rukou jednokomorového parlamentu – Stortingu, který je volen na čtyři roky a nemůže být rozpuštěn. Moc výkonná je v rukou norské vlády v čele s ministerským předsedou.

Král je nejen hlavou Norského království, ale stojí také v čele Norské církve, je vrchním velitelem Norských ozbrojených sil a plní reprezentativní funkce. Vládnoucí panovník je také Velmistrem Norského královského řádu svatého Olafa.

Norský parlament sídlí v Oslu. Storting se do roku 2009 dělil na Lagting (horní komora) a Odelsting (dolní komora). V roce 2007 Storting schválil ústavní změnu a roku 2009 vznikl jednokomorový systém. Počet křesel ve Stortingu se měnil: v roce 1882 měl 114 křesel, v roce 1903 117, v roce 1906 123, v roce 1918 126, v roce 1921 150, v roce 1973 155, v roce 1985 157, v roce 1989 165 a od roku 2005 má 169 křesel.

Politické strany[editovat | editovat zdroj]

Ekologická politika[editovat | editovat zdroj]

Norsko má podobně jako další skandinávské země aktivní politiku ochrany životního prostředí. V poslední době zavedlo např. zákonné restrikce týkající se rtuti nebo bromovaných zpomalovačů hoření, opatření pro snížení emisí oxidů dusíku nebo projekt zachycování a ukládání oxidu uhličitého.[44] Norsko také navrhlo zařazení hexabromcyklododekanu (HBCD), který se v řadě zemí používá jako bromovaný zpomalovač hoření, na černou listinu perzistentních organických látek regulovaných Stockholmskou úmluvou.[45]

Spory vyvolává norské rozhodnutí ignorovat zákaz komerčního lovu velryb, který v roce 1986 vyhlásila Mezinárodní velrybářská komise. Norsko od roku 1993 pravidelně velryby loví a například pro rok 2009 úřady vydaly povolení ulovit pro obchodní účely 885 plejtváků malých (Balaenoptera acutorostrata), kteří patří mezi ohrožené druhy.[46]

Problematika ochrany dětí[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Barnevernet.

Ochrana dětí a jejich práv v Norsku je zdrojem velkých kontroverzí – někteří ji chválí a mluví o její vysoké úrovni,[47][48] jiní ji naopak odsuzují a mluví o hrubém porušování práv dětí i rodičů. Kvůli mezinárodně známým sporným případům je země obviňována, že v ní dochází k plánovitému odebírání dětí kvůli finančnímu zabezpečení osvojitelů, které v Norsku činí až 30 000 eur ročně.[49]

V roce 2007 Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že Norsko v případu pana Sancheze Cardenase porušilo lidská práva, když mu na základě neprokázaných obvinění zakázalo vídat jeho děti. Kritizovanou praxi však norský úřad na ochranu dětí (Barnevernet) v reakci na soudní rozhodnutí výrazněji nezměnil.[50] Rozličné sporné případy odebrání dětí zahraničním občanům vzbudily pozornost v zahraničních médiích či vyústily v diplomatické a soudní spory Norska a jeho úřadů s řadou států, jako jsou Švédsko,[51] Rusko,[52][53] Polsko[54] a Indie.[55][56][57]

Případ konfiskovaných dětí české matky vyvolal pozornost i v České republice a vedl k tomu, že Norsko bylo kritizováno i na půdě Výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci Evropského parlamentu.[58]

Administrativní dělení[editovat | editovat zdroj]

Mapa administrativního členění Norska znázorňuje 11 krajů (fylker)

Od 1. ledna 2020 je Norsko rozděleno na 11 krajů[59] (norsky: fylke, pl. fylker), do roku 1918 známých jako amt, pl. amter, a 356 samosprávných obcí (kommune, pl. kommuner).[60] Hlavní město Oslo je považováno za kraj a samosprávné město. V každém kraji je král reprezentován guvernérem (fylkesmann).

Norskými kraji jsou:[61]

V Norsku existuje celkem 96 sídel se statusem města. Mezi devět největších z nich patří k 1. červenci 2009:[62]

Deset nejlidnatějších měst v Norsku
město počet obyvatel rozloha
(km²)		 hustota zalidnění
(obyv./km²)
Oslo 580 229 453 1280
Bergen 253 600 465 545
Stavanger/Sandnes 122 602 71 1726
Trondheim 169 343 341 496
Kristiansand 80 748 276 292
Fredrikstad 73 175 290 252
Tromsø 66 901 2557 26
Sandnes 64 034 302 212
Drammen 61 958 137 452

Norsko má rovněž dvě integrální zámořská teritoria, a to ostrovy Jan Mayen a Špicberky. Dále má tři antarktická a subarktická závislá území: Bouvetův ostrov, Ostrov Petra I. a Zemi královny Maud.

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Norska.

Norsko je rozvinutý průmyslový stát s výraznou odvětvovou specializací. Významnou roli hraje rybolov, těžba dřeva, těžba ropy a zemního plynu, a dalších nerostných surovin. Především kvůli případnému omezení těžby ropy a rybolovu Norsko opakovaně odmítlo vstup do EU. Norsko je velkým výrobcem poměrně čisté elektrické energie, která se z více než 99 % vyrábí v hydroelektrárnách.

Před průmyslovou revolucí[editovat | editovat zdroj]

Rybářská vesnice na Lofotech

Před průmyslovou revolucí bylo norské hospodářství založeno převážně na zemědělství a rybolovu. Norové žili v nedostatku, ale hladomory byly vzácné. Kromě několika úrodných oblastí v Hedemarken a Østfold se zemědělská výroba omezovala na obiloviny – oves, žito a ječmen, a hospodářská zvířata – ovce, kozy, skot, prasata a drůbež. Na některých místech bylo zemědělství doplněno lovem.

V severním Norsku (Finnmarka) žije národnostní menšina Sámové, jejíž příslušníci kočovali a kočují se stády sobů, jiní Sámové soby chovají a věnují se rybolovu. Sámové mají právo používat vlastní jazyk sámegiella, velmi podobný finštině a postavený na roveň norštině.

Rybolov byl podél celého pobřeží drsnou a nebezpečnou prací. Rybí populace byly velice hojné, lovili se sledi, tresky, platýsi a další spíše chladnomilnější druhy. S příchodem brambor se Norům značně ulevilo.

Hospodářská situace v Norsku nikdy plně neumožnila rozvoj feudálního zemědělství, přestože někteří králové odměňovali půdou své oddané.

Samostatně hospodařící zemědělci měli a stále mají hlavní podíl při obhospodařování půdy.

Na počátku 19. století byla všechna dostupná zemědělská půda zcela zabrána a mnoho rodin pracovalo v nájmu pachtýřů, to se stalo hlavní hybnou silou norské emigrace do Spojených států a Kanady.

Třída obchodníků a úředníků byla v Norsku jen málo vyvinuta. Jen v některých městech, zejména v Bergenu, vzrůstal obchod s různým zbožím. První skutečně zámožní lidé byli mezi lodními přepravci.

Průmyslová revoluce[editovat | editovat zdroj]

Od 70. let je pilířem norské ekonomiky ropný průmysl

Kromě dolů v Kongsbergu a Rørosu přicházela industrializace v podobě prvních textilních továren, které byly v Norsku budovány v polovině 19. století.

První velké průmyslové podniky byly budovány kolem vodních zdrojů. Samem Eydem bylo roku 1905 založeno Norsk Hydro a průmyslové společnosti začaly růst na místech jako je Rjukan, Odda a jinde.

V roce 1910 norská průmyslová výroba přesáhla výrobu zemědělskou. Přínos průmyslu byl zjevný, kapitál byl více a více dosažitelný. Byly otvírány manufaktury – mlékárny, továrny na zpracování ryb, papírny, hutě, továrny na zpracování dřeva atd. Rozvoj průmyslu měnil i politiku, vedl k zakládání bank, které sloužily dalším potřebám průmyslu.

Do průmyslu odcházel velký počet lidí, které již nebyl schopen pojmout zemědělský sektor. Mzdy v průmyslu začaly přesahovat výdělky v zemědělství. V tu dobu začal dlouhodobý trend snižování podílu obdělávané půdy a trend snižování počtu venkovského obyvatelstva. Pracující třída se stávala výrazným fenoménem Norska, měla vlastní čtvrtě, kulturu a politiku.

Demografie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Obyvatelstvo Norska.
Bergen, druhé největší město Norska

Etnicky jsou obyvatelé Norska hlavně Norové, ale na severu země žije i původní komunita Sámů (Laponců). V lednu roku 2015 překročil počet obyvatel 5 milionů, z nichž má zhruba 16 % (805 000) zahraniční původ.[63] Na počátku roku 2015 žilo v Norsku 92 000 Poláků, kteří tak vytvořili nejsilnější přistěhovaleckou skupinu. V Norsku žije přibližně 450 000 lidí neevropského původu, včetně 36 000 Pákistánců, 38 000 Somálců a 30 000 Iráčanů. Mimo velkou skupinu Afričanů a Asiatů žije dnes v Norsku ještě 40 000 Litevců a 39 000 Švédů.[64]

V zemi existují dvě oficiální spisovné varianty norštiny. Zatímco bokmål, jazyk více než 80 % obyvatel Norska, je velkou měrou ovlivněn dánštinou, která byla více než 400 let úředním jazykem, nynorsk vychází z venkovských nářečí, která si uchovala staronorské prvky.

Norská vláda podporuje politiku multikulturalismu,[65] která zdůrazňuje prospěšnost kulturní, etnické a náboženské rozmanitosti pro společnost a stát. Vládní koalice premiéra Jense Stoltenberga zahrnula do svého vládního programu prosazování multikulturní společnosti a deklarovala, že "diverzita obohacuje norskou společnost".[66]

Znak Norské církve

Norsko má dlouhou tradici státní církve a pozice Norské církve (protestantské-luteránské), která byla jakožto státní již založena, je dosud výjimečná (má zákonný status „lidové církve“). K částečné odluce církve od státu došlo v roce 2012, kdy norský parlament odhlasoval udělení větší autonomie Norské církvi, což potvrdil ústavní dodatek ze dne 21. května 2012.[67] Do té doby museli být parlamentní úředníci členy Norské církve, stejně jako nejméně polovina všech ministrů vlády a všichni členové královské rodiny. Duchovní norské církve byli považováni za státní zaměstnance a ústřední a regionální církevní správy byly součástí státní správy. Odluka se prohloubila od 1. ledna 2017. Ústava však nadále vyžaduje, aby členem Norské církve byl vládnoucí panovník. V roce 2020 bylo asi 68 % Norů členy této církve.[68] I rituály jsou dosud oblíbeny, v roce 2017 bylo pokřtěno asi 53,6 % všech novorozenců a 57,9 % všech 15letých osob bylo v církvi biřmováno. Na druhou stranu, kostely pravidelně navštěvuje jen okolo 2 % populace.

Ostatní křesťanské denominace tvoří podle vládních statistik z roku 2009 asi 4,9 % populace. Největší je římskokatolická církev s 83 000 členy. Od roku 2006 do roku 2011 byly nejrychleji rostoucími náboženskými komunitami v Norsku východní ortodoxní křesťanství, jejichž členská základna vzrostla o 80 %. Souviselo to s obrovskou imigrací z Eritreje a Etiopie. Bez vyznání je asi 10 procent obyvatel, zhruba stejně připadá na nekřesťanská náboženství. Mezi nimi je největší islám, muslimské organizace mají 166 861 registrovaných členů (2018), ale vyznavačů bude reálně více, jejich počet rychle roste, například v letech 2006-2010 vzrostl o 48,1 %. Islám vyznávají především somálští, arabští, bosenští, kurdští, pákistánští a turečtí imigranti a jejich potomci. Ostatní náboženství jsou zanedbatelná, buddhismus vyznává 14 000 Norů, hinduismus 5 900, sikhismus 3000, vyznavačů judaismu je jen 819. Existují i pokusy obnovit staré norské pohanství pod názvem Åsatru. Sámská menšina si udržela své šamanistické náboženství až do 18. století, kdy většina konvertovala ke křesťanství pod vlivem dánsko-norských luteránských misionářů. V současnosti se pokus o obnovení této tradice nazývá Noaidevuohta. Norská média informovala již o několika místních celebritách, které navštěvují sámské šamany s prosbou o radu a duchovní vedení.

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Kultura Norska.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Norská literatura.
Henrik Insen

Norská literární věda hovoří o „Velké čtyřce“ (de fire store) klasických norských spisovatelů.[69] Patří do ní Henrik Ibsen, Bjørnstjerne Bjørnson, Jonas Lie a Alexander Kielland. Bjørnson získal i Nobelovu cenu za literaturu, stejně jako Sigrid Undsetová a Knut Hamsun.

Peter Christen Asbjørnsen a Jørgen Engebretsen Moe ovlivnili v 19. století norskou literaturu sesbíráním a vydáním starých norských pohádek a pověstí. Zakladatelem moderní norské literatury je Ludvig Holberg. K průkopníkům moderní literatury patřil též jazykovědec a historik Henrik Wergeland či Arne Garborg, který mimo jiné přeložil do norštiny Odysseu. Vlastenecká sbírka básní Friheten z doby druhé světové války, jejímž autorem byl Nordahl Grieg, se stala se nejprodávanější norskou sbírkou poezie všech dob. Po druhé světové válce se prosadil Tarjei Vesaas. V současnosti jsou to Lars Saabye Christensen, Ari Behn nebo Karl Ove Knausgård. Nejuznávanějším současným dramatikem je Jon Fosse.[70]

Nejvýznamnějším představitelem rozmachu skandinávské detektivky z počátku 21. století je Jo Nesbø.[71] Velmi oceňovaným současným autorem dětské literatury je Jostein Gaarder, v humoristické literatuře je to Erlend Loe. Novinářka Åsne Seierstadová se stala známá díky svým knižním reportážím mapujícím každodenní život ve válečných zónách – v Kosovu, Afghánistánu, Iráku či Čečensku.

Výtvarné umění[editovat | editovat zdroj]

Výkřik Edvarda Muncha

Prehistorii norského výtvarného umění lze vysledovat až ke Skalním rytinám v Altě. Objeveny byly až roku 1973, což způsobilo senzaci, neboť v Norsku mnoho jiných prehistorických památek nalezeno nebylo. Stáří nejstarších rytin bylo určeno na 4200 let př. n. l. V roce 1985 byly rytiny zapsány na seznam světového dědictví UNESCO.[72] Nejslavnějším norským malířem je bezpochyby Edvard Munch. Jeho obraz Výkřik patří nejen k hlavním symbolům modernistického umění (v tomto případě expresionistického), ale i k nejznámějším obrazům světa vůbec. K vidění je dnes v Munchově muzeu v Oslu. Munch byl žákem významného naturalistického malíře Christiana Krohga. Peter Nicolai Arbo se specializoval na motivy z norské historie a ze severské mytologie, Hans Gude byl mistrem romantické krajinomalby. Theodor Kittelsen se proslavil v Norsku jako ilustrátor starých bájí a lidových pověstí.

Nejznámějším sochařem je Gustav Vigeland, proslul především svou instalací 212 bronzových a žulových soch v parku Frognerparken v Oslu (Vigelandsanlegget) a vytvořením medaile Nobelovy ceny za mír. Originálním výtvarným dílem je též Sverd i fjell na okraji Stavangeru ve tvaru tří mečů zabodnutých do země. Od roku 1983 připomíná bitvu u Hafrsfjordu z roku 872.

Vedle Munchova muzea je nejvýznamnějším výstavním prostorem v zemi Národní muzeum umění, architektury a designu v Oslu. Vzniklo roku 2003 sloučením Muzea architektury, Muzea lidového umění, Norské národní galerie a Norského státního muzea. Jeho kořeny sahají k roku 1837. V roce 2022 bude otevřena nová budova muzea, čímž se z něj stane největší umělecké muzeum v severských zemích.[73]

První norská fotografie je datována rokem 1839, kdy Hans Thøger Winther přivezl svůj první fotoaparát. Nejstarší dochovaná fotografie je jeden z jeho prvních snímků z roku 1840. Daguerrotypie se rozšířila ve čtyřicátých letech, kdy si mnoho pionýrských fotografů otevíralo ve větších městech ateliéry zaměřené především na portrétní fotografii. Do menších obcí fotografové přicházeli s mobilním zařízením. Mezi fotografy byl významný podíl žen. Thøger Winther publikoval množství novinových článků na téma fotografie a nakonec v roce 1845 i knihu fotografických návodů. Významnou pozici zaujímá v norské fotografii také krajinářská fotografie, která zde zapustila kořeny okolo roku 1860. Marcus Selmer je považován za jednoho z prvních krajinářů, ale nejsystematičtější úsilí cestování a fotografování krajiny věnovali Knud Knudsen a Švéd Axel Lindahl. Jako v mnoha zemích byl vývoj techniky, řemesla a umění fotografie v Norsku mimo jiné důsledkem změn technologie, zlepšování ekonomických podmínek a míry uznání fotografie jako svéprávné formy umění.

Památky[editovat | editovat zdroj]

Budova Opery v Oslu

Roubený kostel v Urnesu, postavený ve 12. století, se dostal na seznam Světové dědictví. Tradičním severským druhem roubených kostelů byly tzv. sloupové. Typickou ukázkou takové stavby je sloupový kostel v Borgundu. Nejvýznamnější sakrální stavbou Norska je ovšem Nidaroský dóm v Trondheimu, největší gotický chrám v celé Skandinávii, kde byli korunováni norští králové. Ke slavnostním účelům dnes královská rodina a vláda používá zejména katedrálu v Oslu, postavenou v 17. století. Významnou středověkou gotickou památkou je i katedrála ve Stavangeru a hrad Akershus v Oslu, kde původně sídlili norští králové, ale k tomuto účelu od 19. století slouží klasicistní Královský palác v Oslu. Typická městská severská architektura je k vidění na proslulém nábřeží v bergenské přístavní čtvrti Bryggen. I tato čtvrť se roku 1979 dostala na seznam Světového dědictví. K modernistických chloubám Norska patří radnice v Oslu postavená v roce 1950 a z pozdního modernismu pak koncertní hala Grieghallen v Bergenu dokončená roku 1978 nebo Arktická katedrála z roku 1965. Éra ropného blahobytu posledních let pak přinesla řadu odvážných staveb, k nejznámějším patří Opera v Oslu, otevřená roku 2008.

Nejznámějším norským architektem je Sverre Fehn, nositel prestižní Pritzkerovy ceny. K jeho nejznámějším stavbám na území Norska patří Norské muzeum ledovce (Norsk Bremuseum) ve Fjærlandu.

K nejnavštěvovanějším muzeím v Norsku patří Muzeum Kon-Tiki v Oslu, kde si lze prohlédnout zbytky slavného voru Kon-Tiki Thora Heyerdahla, nebo loď Fram, na níž se Roald Amundsen vypravil k dobytí Jižního pólu.

Hudba[editovat | editovat zdroj]

Edvard Grieg
A-ha
Röyksopp
Dimmu Borgir

Světově proslulým hudebním skladatelem je Edvard Grieg. Ke známým skladatelům patří i Johan Svendsen nebo Johan Halvorsen, v současnosti například Marcus Paus. Rikard Nordraak složil norskou státní hymnu Ja, vi elsker dette landet (Ano, my milujeme tuto zemi). Z interpretů lze vzpomenout houslistu Ole Bulla nebo operní pěvkyně Kirsten Flagstadovou a Sissel Kyrkjebø, jež mj. zazpívala olympijskou hymnu na zahajovacím ceremoniálu zimních olympijských her v Lillehammeru roku 1994.

Členkou legendární švédské popové skupiny ABBA byla i Norka Anni-Frid Lyngstadová. V populární hudbě se prosadila v 80. letech synthpopová skupina A-ha s frontmanem Mortenem Harketem. Zpěvačka Lene Nystrømová se v 90. letech proslavila v eurodancové skupině Aqua. Rolf Løvland, jako součást dua Secret Garden, jež vytvořil s Irkou Fionnualou Sherryovou, vyhrál v roce 1995 soutěž Eurovison Song Contest, deset let předtím se to samé podařilo skupině Bobbysocks! Mezinárodní verzi soutěže Pop Idol vyhrál v roce 2004 Kurt Nilsen. V současnosti se v populární hudbě prosazuje například Alexander Rybak, Aurora, Sigrid nebo Marit Larsenová a Marion Ravenová (jež spolu původně vytvářely duo M2M). Úspěšná je také dívčí skupina Katzenjammer a z mladší generace duo Marcus & Martinus.

Silně se rozvíjí i elektronická hudba. Celosvětově úspěšným se stal DJ Alan Walker, a to především svým hitem Faded z roku 2015 (vokály nazpívala Iselin Solheimová). V žánru slaví úspěchy i duo Röyksopp, Ulver nebo DJ Kygo. Reprezentantem norského hip hopu je především skupina Madcon.

Nejslavnějším norským jazzovým hudebníkem je saxofonista Jan Garbarek. K folku je řazena skupina Wardruna, sámská zpěvačka Mari Boine nebo dvojice Kings of Convenience, ke country někdy zpěvačka Lene Marlinová.

V polovině 80. let 20. století se v Norsku začal rozvíjet hudební subžánr heavy metalu zvaný black metal. Mezi první kapely patřily Mayhem, Burzum, Darkthrone a mnoho dalších. V současnosti patří k nejznámějším skupinám Dimmu Borgir, Immortal, Gorgoroth, Tristania, Satyricon, Carpathian Forest nebo Emperor. Jednou z nejvýraznějších osobností black metalu byl Øystein Euronymous Aarseth, který byl v roce 1993 zavražděn Vargem Vikernesem, který zároveň podpálil několik křesťanských kostelů za účelem pomstít vymýcení původního náboženství ve Skandinávii. Mezi témata black metalu patří temnota a misantropie, často rozebírá stinné stránky lidské historie. I když mnoho kapel používá ve svých textech satanismus jako téma, jde spíše o metaforické vyjádření, které pramení z nenávisti vůči náboženstvím, církvím a jiným, z jejich pohledu, pochybným hodnotám. Black metal osvětluje dokument Until the Light Takes Us z roku 2008.[74] V jiných metalových žánrech se prosadily například extremmetalová skupina Enslaved, reprezentanti symfonického metalu Leaves' Eyes nebo gotickometalové skupiny Theatre of Tragedy a Sirenia. Od roku 1989 je aktivní skupina Turbonegro, která svůj žánr označuje za death-punk, ale lze ji zařadit k hard rocku.

Film[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Norská kinematografie.

Na Oscara byli nominováni režiséři Morten Tyldum nebo Nils Gaup. V Norsku vznikají také kvalitní velkofilmy jako například Max Manus z roku 2008 o norském odbojáři z druhé světové války a také filmová adaptace románu Joa Nesbøho Lovci hlav z roku 2011. V obou filmech ztvárnil hlavní roli populární norský herec Aksel Hennie.

Mezinárodního úspěchu dosáhl norský televizní seriál Okupace (Okkupert) z let 2015–2017.[75] Unikátním projektem byl též televizní seriál Skam.[76]

Oceňovanou dokumentaristkou se stala Deeyah Khanová. Již proslulý dokument Thora Heyerdahla Kon-Tiki získal v roce 1951 Oscara.

Ve filmech švédského režiséra Ingmara Bergmana se proslavila norská herečka Liv Ullmannová. V televizi a na Youtubu se fenoménem stalo komediální duo Ylvis. Seriál Hra o trůny proslavil norského herce Kristofera Hivjua, seriál Proč? 13x proto Alishu Boeovou.

Kuchyně[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Norská kuchyně a Špicberská kuchyně.
Fårikål

Většinou se tvrdí, že skandinávská kuchyně je velice „obyčejná“ – skromná, málo nápaditá. Pravdou je, že ta norská se snaží myslet velmi tradičně. Používají se postupy a suroviny známé už z dob Vikingů, hlavní surovinou jsou různá masa – klasické je maso jehněčí a zvěřina jako sob a los. Masa se upravují hlavně vařením ve vodě nebo pečením. Tradičními recepty jsou fårikål – pečené jehněčí, finnbiff – vařené sobí maso s houbami a krémovou omáčkou, elggryte – vařené losí maso s cibulí a jalovcem.

V norském jídelníčku mají velké zastoupení ryby a „dary moře“. Celosvětově známý je norský losos a lososí tatarák (laksetartar). Hojně se využívá treska, ale i ryby sladkovodní z jezer a řek – specialitou je pstruh (ørret) z Hardangerviddy. Unikátní chuť má velrybí maso – z něj jsou připravované různé druhy steaků (hvalbiff). Rybáři ze severských krajů konzumují i maso tuleňů.

Přílohou v Norsku jsou brambory a kořenová zelenina. Norové také konzumují sýry a výrobky z mléka, zvláštní karamelovou příchuť má tradiční sýr Brunost, vyráběný jak z kravského, tak i kozího mléka. V norském jídelníčku nechybí také dezerty: vafle se zakysanou smetanou a různými druhy marmelád a džemů z lesního ovoce nebo Lofotských jahod.[77]

Dnes je Norsko jedním z předních spotřebitelů mražené pizzy Grandiosa. Populární je také mexické tacos (Tex-Mex).[78]

Věda[editovat | editovat zdroj]

Niels Henrik Abel

Proslavená je norská matematická škola. Jedním z nejvýznamnějších světových matematiků byl Niels Henrik Abel, který se věnoval zejména funkcionální analýze. Jmenuje se po něm dnes Abelova cena, kterou uděluje každoročně norský král, a která je někdy nazývána "Nobelovou cenou za matematiku". Sophus Lie vytvořil teorii spojité symetrie, Atle Selberg nebo Viggo Brun se věnovali rozvíjení teorie čísel, Caspar Wessel jako první nabídl geometrickou interpretaci komplexních čísel, Peter Ludwig Mejdell Sylow rozvinul teorii grup, Axel Thue je označován za zakladatele formálních jazyků, Lennart Carleson se specializoval na harmonickou analýzu.

Není tudíž divu, že rozvinutá je tradičně v Norsku (jako i v jiných skandinávských zemích) také informatika. Například programátoři Ole-Johan Dahl a Kristen Nygaard byli tvůrci programovacího jazyka Simula 67. Nobelovu cenu za fyziku získal Ivar Giaever, za chemii Lars Onsager a Odd Hassel, za fyziologii May-Britt Moserová a její manžel Edvard Moser. Vilhelm Bjerknes je zakladatelem moderní meteorologie. Gerhard Armauer Hansen objevil bakteriálního původce lepry. Linného žákem byl botanik Martin Vahl. Mineralog Victor Goldschmidt patří k zakladatelům geochemie. Kristian Birkeland přišel jako první s myšlenkou, že polární záři způsobují elektrické výboje ze Slunce. Harald Ulrik Sverdrup byl významným oceánografem.

Ragnar Frisch, Finn E. Kydland a Trygve Haavelmo získali Nobelovu cenu za ekonomii. V dalších humanitních a sociálních vědách získali věhlas "zelený filozof" Arne Næss či sociolog Stein Rokkan. V politologii je průkopníkem výzkumu míru a konfliktů Johan Galtung, autor známých pojmů „pozitivní mír“ a „negativní mír“. Významným sociálním antropologem je Fredrik Barth, věnuje se především tématu etnicity. Kodifikátorem jedné ze dvou oficiálních verzí spisovné norštiny, nynorsku, byl lingvista Ivar Aasen.

Základním stavebním kamenem norské vědy jsou univerzity. V Šanghajském žebříčku, který tradičně hierarchizuje nejlepší vysoké školy na světě, má Norsko (k roku 2021) jednu univerzitu v první stovce - je jí Univerzita v Oslu, která je vyhodnocena jako 61. nejlepší na světě.[79] Jde o nejstarší norskou univerzitu, byť založena byla až poměrně pozdě, roku 1811. Až do roku 1946 šlo o jedinou univerzitu v zemi, proto není neobvyklé ji v Norsku označovat prostě jako "univerzita" (universitetet). V letech 1947-1989 a znovu od roku 2020 se v atriu univerzity předávají Nobelovy ceny míru. Od roku 2003 se tamtéž předává i prestižní matematická Abelova cena.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Ole Einar Bjørndalen

Norsko vede historickou medailovou tabulku zimních olympijských her.[80] Osm zlatých olympijských medailí má biatlonista Ole Einar Bjørndalen, běžec na lyžích Bjørn Dæhlie a lyžařka Marit Bjørgenová. Společně tak drží rekord v počtu zlatých medailí ze zimních her.[81] Pět zlatých má lyžař Thomas Alsgaard, čtyři biatlonista Emil Hegle Svendsen, sjezdař Kjetil André Aamodt a rychlobruslaři Ivar Ballangrud a Johann Olav Koss. V Norsku byly olympijské hry dvakrát uspořádány, v obou případech zimní: v roce 1952 v Oslu a roku 1994 v Lillehammeru.

Sonja Henie

K legendárním sportovcům patří i krasobruslaři Axel Paulsen a Sonja Henie, rychlobruslař Hjalmar Andersen, sjezdaři Aksel Lund Svindal a Lasse Kjus, maratonská běžkyně Grete Waitzová, kanoista Knut Holmann nebo oštěpař Andreas Thorkildsen. Světový rekordman a olympijský vítěz v běhu na 400 m překážek Karsten Warholm získal v roce 2021 cenu Atlet světa a v letech 2019 a 2021 Atlet Evropy.[82] K nejlepším šachistům současnosti patří velmistr Magnus Carlsen. Od roku 2013 drží titul mistra světa.[83]

Velmi úspěšní jsou Norové v házené, norská házenkářská reprezentace žen vybojovala dvakrát zlato na olympijských hrách (2008, 2012), čtyři tituly mistryň světa (1999, 2011, 2015 a 2021)[84][85] a osmkrát triumfovala na mistrovství Evropy.[86] Trine Haltviková, Cecilie Legangerová, Linn-Kristin Riegelhuthová, Gro Hammersengová, Heidi Løkeová a Stine Bredal Oftedalová[87] byly vyhlášeny nejlepšími házenkářkami světa.

Norské ženy jsou úspěšné i ve fotbale, vyhrály mistrovství světa (1995), olympijský turnaj (2000) i evropský šampionát (1987, 1993). Mužská fotbalová reprezentace tak úspěšná není, ale třikrát se probojovala na mistrovství světa (1938, 1994, 1998). Svou nejsilnější éru měla v 90. letech 20. století. Ke známým klubům patří Rosenborg Trondheim, který v sezóně 1996/97 hrál čtvrtfinále Ligy mistrů. Čtvrtfinále některého z evropských pohárů dosáhli ještě FK Lyn, SK Brann a Vålerenga Oslo. K nejúspěšnějším norským mužským fotbalistům patří John Arne Riise, Tore André Flo, Ronny Johnsen, John Carew či Ole Gunnar Solskjær.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b Arealstatistics for Norway 2019 [online]. Kartverket, mapping directory for Norway, 2019 [cit. 2019-03-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ Population, 2022-01-01 [online]. Statistics Norway, 2022-01-01 [cit. 2022-02-23]. Dostupné online. (norsky) 
  3. ↑ CIA World Factbook: Norsko. www.cia.gov [online]. [cit. 2011-07-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-05-06. 
  4. ↑ Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online. 
  5. ↑ Statistics Norway raises '07 GDP outlook, cuts '08. Reuters U.K.. Dostupné online [cit. 2018-11-09]. (anglicky) 
  6. ↑ The World Factbook — Central Intelligence Agency. www.cia.gov [online]. [cit. 2018-11-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ GREENFIELD, Beth. The World's Richest Countries. Forbes. Dostupné online [cit. 2018-11-09]. (anglicky) 
  8. ↑ Human Development Reports. hdr.undp.org [online]. [cit. 2018-11-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ RANKIN, Jennifer. Happiness is on the wane in the US, UN global report finds. the Guardian [online]. 2017-03-20 [cit. 2018-11-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ Democracy Index 2017. www.eiu.com [online]. [cit. 2018-11-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ Why Norway? / Living in Norway / StudyinNorway / Home - Study in Norway. www.studyinnorway.no [online]. [cit. 2018-11-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ WYGAL, Brian T.; HEIDENREICH, Stephan M. Deglaciation and Human Colonization of Northern Europe. Journal of World Prehistory. 2014, roč. 27, čís. 2, s. 111–144. Dostupné online [cit. 2021-02-07]. ISSN 0892-7537. 
  13. ↑ Rock Art of Alta. UNESCO World Heritage Centre [online]. [cit. 2021-02-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. ↑ HELSKOG, Ericka. The Komsa Culture: Past and Present. Arctic Anthropology. 1974, roč. 11, s. 261–265. Dostupné online [cit. 2021-02-07]. ISSN 0066-6939. 
  15. ↑ CLARK, Grahame. The Mesolithic Settlement of Northern Europe. [s.l.]: CUP Archive 324 s. Dostupné online. (anglicky) Google-Books-ID: 2ic9AAAAIAAJ. 
  16. ↑ Scandinavian Society for Prehistoric Art - Sun symbols. www.rockartscandinavia.com [online]. [cit. 2021-02-07]. Dostupné online. 
  17. ↑ OSTMO, Einar. A Local Ship Picture Tradition of the Bronze and Early Iron Ages in South-East Norway: New Evidence from Rock Carvings at Dalbo. World Archaeology. 1991, roč. 23, čís. 2, s. 220–232. Dostupné online [cit. 2021-02-07]. ISSN 0043-8243. 
  18. ↑ Lindisfarne raid I Facts, Summary, & Significance. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-02-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ↑ How the Vikings forever changed Ireland. IrishCentral.com [online]. 2019-08-07 [cit. 2021-02-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. ↑ The Vikings in Iceland. Ancient History Encyclopedia [online]. [cit. 2021-02-07]. Dostupné online. 
  21. ↑ Viking Age Greenland. Ancient History Encyclopedia [online]. [cit. 2021-02-07]. Dostupné online. 
  22. ↑ VUČKOVIĆ, Aleksa. The Story of Harald Fairhair, First King of Norway. www.ancient-origins.net [online]. [cit. 2021-02-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. ↑ Norway - Christianization. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-02-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. ↑ Moster old church: Moster’s place in Norwegian church history. Fortidsminneforeningen [online]. [cit. 2021-02-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. ↑ How The King Of Norway Pulled Down London Bridge. Londonist [online]. 2013-02-19 [cit. 2021-02-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. ↑ King Cnut and the rise and fall of the North Sea Empire. CPHPost.dk [online]. [cit. 2021-02-07]. Dostupné online. 
  27. ↑ BROTHEN, James A. POPULATION DECLINE AND PLAGUE IN LATE MEDIEVAL NORWAY. Annales de démographie historique. 1996, s. 137–149. Dostupné online [cit. 2021-02-07]. ISSN 0066-2062. 
  28. ↑ NEDKVITNE, Arnved. The German Hansa and Bergen 1100-1600. [s.l.]: Böhlau Verlag 785 s. Dostupné online. ISBN 978-3-412-22202-4. (anglicky) Google-Books-ID: SE9CngEACAAJ. 
  29. ↑ AMUNDSEN, Bård. Norway was controlled from the pulpit. sciencenorway.no [online]. 2014-11-27 [cit. 2021-02-07]. Dostupné online. (norsky) 
  30. ↑ KOSKINEN, Ulla. Aggressive and Violent Peasant Elites in the Nordic Countries, C. 1500-1700. [s.l.]: Springer 320 s. Dostupné online. ISBN 978-3-319-40688-6. (anglicky) Google-Books-ID: jk_ODQAAQBAJ. 
  31. ↑ GLENTHØJ, R.; OTTOSEN, M. Nordhagen. Experiences of War and Nationality in Denmark and Norway, 1807-1815. [s.l.]: Springer 376 s. Dostupné online. ISBN 978-1-137-31389-8. (anglicky) Google-Books-ID: 2inFAgAAQBAJ. 
  32. ↑ BOAS, Anders. 1814: Denmark lost Norway but gained democracy. sciencenordic.com [online]. 2014-05-19 [cit. 2021-02-07]. Dostupné online. (norsky) 
  33. ↑ NIKEL, David. Syttende Mai: How Norway Celebrates Its National Day. Forbes [online]. [cit. 2021-02-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  34. ↑ MICHL, Josef B. K problémům dvou spisovných jazyků v Norsku. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. A, Řada jazykovědná. 1955, roč. 4, č. A3, s. [49]-62 [online]. [cit. 2021-12-14]. Dostupné online. 
  35. ↑ FALLS, Cyril. The Independence of Norway | History Today. www.historytoday.com [online]. [cit. 2021-02-07]. Dostupné online. 
  36. ↑ Jižní pól dobyt - hlásí Roald Amundsen, Scott nepřežil. ČT24 [online]. Česká televize, 2011-12-14 [cit. 2022-01-04]. Dostupné online. (česky) 
  37. ↑ KADEŘÁVEK, Šimon. Norská loutka v Hitlerových rukách. Před 75 lety byl popraven kolaborant Vidkun Quisling. Reflex.cz [online]. [cit. 2021-02-07]. Dostupné online. (česky) 
  38. ↑ PIGULA, Topi. Kdo může za to, že Hitler neměl atomovou bombu?. Zoom magazin [online]. [cit. 2021-02-07]. Dostupné online. (česky) 
  39. ↑ BOTTEN, Grete; ELVBAKKEN, Kari Tove; KILDAL, Nanna. The Norwegian welfare state on the threshold of a new century. Scandinavian Journal of Public Health. 2003, roč. 31, čís. 2, s. 81–84. Dostupné online [cit. 2021-02-07]. ISSN 1403-4948. 
  40. ↑ MCKAY, Andrew. Black Gold: Norway’s Oil Story [online]. Life in Norway, 2019-10-02 [cit. 2021-02-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. ↑ Norský ropný fond slaví 25 bilionů. Každý občan v něm má v přepočtu 4,6 milionu korun. Aktuálně.cz [online]. 2019-10-25 [cit. 2021-02-07]. Dostupné online. (česky) 
  42. ↑ BALCAR, Jan. Proč Norové nechtějí do Evropské unie. Hospodářské noviny (iHNed.cz) [online]. 2003-06-12 [cit. 2021-02-07]. Dostupné online. (česky) 
  43. ↑ Norský masakr zasáhl celý svět, lidé volají po smrti pro Breivika. iDNES.cz [online]. 2011-07-24 [cit. 2021-02-07]. Dostupné online. 
  44. ↑ Miroslav Šuta: Norsko zakazuje rtuť a chce skladovat CO2 Archivováno 24. 5. 2011 na Wayback Machine, Odpady, 17. 6. 2008
  45. ↑ Miroslav Šuta: Stockholmská úmluva: Tucet špinavců dostal 9 nových parťáků Archivováno 12. 5. 2009 na Wayback Machine, respekt.cz, 10. 5. 2009
  46. ↑ Norsko v příštím roce sníží kvótu pro komerční lov velryb. www.ekolist.cz [online]. [cit. 2008-12-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-01-29. 
  47. ↑ KOJAN, Bente Heggem. Norwegian Child Welfare Services: A Successful Program for Protecting and Supporting Vulnerable Children and Parents?. Australian Social Work. 2011-03-18, roč. 64, čís. 4, s. 443–458. Dostupné online. DOI 10.1080/0312407X.2010.538069. (angličtina) 
  48. ↑ Child Protection Systems. Příprava vydání Neil Gilbert, Nigel Parton, Marit Skivenes. 1. vyd. New York: Oxford University Press, 2011. 288 s. ISBN 978-0-19-979335-8. S. 154–182. (angličtina) 
  49. ↑ TNP. The Nordic Page [online]. 2012-02-19 [cit. 2019-06-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  50. ↑ ŠEVELA, Vladimír. Právník: Odebírání dětí v Norsku? Především velký byznys - Echo24.cz. echo24.cz [online]. 2014-06-01 [cit. 2019-06-08]. Dostupné online. 
  51. ↑ Nevděční Švédové?! Barnevernet bere i švédské děti v Norsku - Blog iDNES.cz. iDNES.cz [online]. [cit. 2019-06-08]. Dostupné online. 
  52. ↑ SPUTNIK. Sputnik Česká republika - mimořádné zprávy a názory: foto, video, infografiky, rádio. cz.sputniknews.com [online]. [cit. 2019-06-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  53. ↑ SPUTNIK. Sputnik International - Breaking News & Analysis - Radio, Photos, Videos, Infographics. sputniknews.com [online]. [cit. 2019-06-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  54. ↑ Poliakom v Nórsku štát ukradol dieťa - bolo smutné | nadhľad. nadhlad.com [online]. [cit. 2019-06-08]. Dostupné online. 
  55. ↑ http://www.washingtonpost.com/blogs/worldviews/post/indian-government-media-backtrack-as-norway-child-custody-case-unravels/2012/03/22/gIQAHaOdTS_blog.html
  56. ↑ Norway row children back in India. www.bbc.com. 2012-04-24. Dostupné online [cit. 2019-06-08]. (anglicky) 
  57. ↑ N, Jayashree; APR 25, i | TNN | Updated:; 2012. After year-long tussle, Norway kids are home | India News - Times of India. The Times of India [online]. [cit. 2019-06-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  58. ↑ V europarlamentu zazněla kritika Norska kvůli českým dětem. www.ceskenoviny.cz [online]. [cit. 2019-06-08]. Dostupné online. 
  59. ↑ MODERNISERINGSDEPARTEMENTET, Kommunal-og. Regionreformen. Regjeringen.no [online]. 2016-02-26 [cit. 2020-01-14]. Dostupné online. (norsky) 
  60. ↑ MODERNISERINGSDEPARTEMENTET, Kommunal-og. Startskudd for nye Sandefjord kommune. Regjeringen.no [online]. 2016-12-31 [cit. 2019-06-08]. Dostupné online. (norsky) 
  61. ↑ Nye fylker. Regjeringen.no [online]. 2019-12-19 [cit. 2020-01-14]. Dostupné online. (norsky) 
  62. ↑ Kvartalsvise befolkningsendringer [online]. Statistics Norway [cit. 2008-09-10]. Dostupné online. (norsky) 
  63. ↑ Questions about immigrant-related statistics. Key figures Immigration and immigrants – SSB [online]. Ssb.no, 20 June 2013. Dostupné online. 
  64. ↑ Immigrants and Norwegian-born to immigrant parents, 1 January 2015.
  65. ↑ "Islám v. svoboda rouhání". Lidovky. 2. února 2006.
  66. ↑ "Child Welfare Systems and Migrant Children: A Cross Country Study of Policies and Practice". Marit Skivenes, Ravinder Barn, Katrin Kriz, Tarja Pösö (2014). p.39. ISBN 0190205318
  67. ↑ Norway abolishes state-sponsored Church of Norway. web.archive.org [online]. 2013-06-14 [cit. 2021-12-14]. Dostupné online. 
  68. ↑ Church of Norway. SSB [online]. [cit. 2021-12-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  69. ↑ EKLE, Leif. "De fire store". NRK [online]. 2007-11-21 [cit. 2021-12-14]. Dostupné online. (norsky (bokmål)) 
  70. ↑ STEHLÍKOVÁ, Karolína. Fosse, Jon. www.iliteratura.cz [online]. [cit. 2021-12-14]. Dostupné online. 
  71. ↑ KRIŠTŮFKOVÁ, Kateřina. Nesbø, Jo. www.iliteratura.cz [online]. [cit. 2021-12-14]. Dostupné online. 
  72. ↑ Rock Art of Alta. UNESCO World Heritage Centre [online]. [cit. 2019-10-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  73. ↑ The new National Museum. Nasjonalmuseet [online]. [cit. 2021-12-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  74. ↑ Until the Light Takes Us na ČSFD
  75. ↑ Rusové okupují Norsko. Česká televize odvysílá seriál, který naštval Moskvu | Domov | Lidovky.cz. Lidovky.cz [online]. [cit. 2018-11-01]. Dostupné online. (česky) 
  76. ↑ Nórsky seriál zo života tínedžerov si podmanil srdcia svojich divákov a oprávnene sa uchádza o kultový status (Tip na seriál). refresher.cz [online]. [cit. 2022-01-17]. Dostupné online. (česky) 
  77. ↑ dovolenanorsko.cz [online]. dovolenanorsko.cz [cit. 2016-04-26]. Dostupné online. 
  78. ↑ Aftenposten [online]. Aftenposten [cit. 2016-04-26]. Dostupné online. 
  79. ↑ ShanghaiRanking's Academic Ranking of World Universities. www.shanghairanking.com [online]. [cit. 2022-01-04]. Dostupné online. 
  80. ↑ https://www.statista.com/statistics/266371/winter-olympic-games-medal-tally-of-the-most-successful-nations/
  81. ↑ Winter Olympic Games most successful medalists/athletes 1924-2018. Statista [online]. [cit. 2021-12-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  82. ↑ Překážkářský fenomén Warholm a sprinterka Thompsonová-Herahová se stali světovými Atlety roku. Český rozhlas [online]. 2021-12-01 [cit. 2022-03-06]. Dostupné online. 
  83. ↑ Carlsen počtvrté porazil Něpomňaščiho a zůstal šachovým mistrem světa. iDNES.cz [online]. 2021-12-10 [cit. 2021-12-13]. Dostupné online. (česky) 
  84. ↑ Norské házenkářky zdolaly i Nizozemsko a potřetí slaví světové zlato. iDNES.cz [online]. 2015-12-20 [cit. 2021-12-13]. Dostupné online. (česky) 
  85. ↑ Házenkářky Norska jsou mistryněmi světa. Ve finále porazily Francii. TN.cz [online]. 2021-12-20 [cit. 2021-12-21]. Dostupné online. (česky) 
  86. ↑ Házenkářky Norska porazily Francii a mají osmý evropský titul. iDNES.cz [online]. 2020-12-20 [cit. 2021-12-13]. Dostupné online. (česky) 
  87. ↑ Oftedal and Landin named 2019 IHF World Players of the Year | IHF. www.ihf.info [online]. [cit. 2020-09-12]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Norsko na Wikimedia Commons
  • Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž tématem je Norsko
  • Slovníkové heslo Norsko ve Wikislovníku
  • Průvodce Norsko ve Wikicestách
  • Norsko na OpenStreetMap
  • Kategorie Norsko ve Wikizprávách
  • Norway.no – oficiální stránky
  • Norge.cz – české stránky o Norsku a norštině
  • Norsko – další zajímavé české stránky o Norsku
  • Norway - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-08. (anglicky) 
  • Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Norway [online]. U.S. Department of State, 2011-07-18 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  • CIA. The World Factbook - Norway [online]. Rev. 2011-07-12 [cit. 2011-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-05-06. (anglicky) 
  • Zastupitelský úřad ČR v Oslo. Souhrnná teritoriální informace: Norsko [online]. Businessinfo.cz, 2010-10-01 [cit. 2011-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. (česky) 
  • CHRISTENSEN, Jan, a kol. Norway [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) 
Norsko – Norge, Noreg – (N)
Kraje (fylker)
a jejich správní centra
Závislá území
Poznámka: * součást Antarktidy
Státy a území v Evropě
Nezávislé státy Europe (orthographic projection).svg
Teritoria, kolonie a zámořská území
Státy bez plného uznání
* stát leží větší částí v Asii
Členství v mezinárodních organizacích
Severoatlantická aliance (NATO)
EFTA – Evropské sdružení volného obchodu
Severská rada
Členové
Přidružená území
Alandy (FIN) • Faerské ostrovy (DK) • Grónsko (DK)
Monarchie
Afrika
Evropa
Asie
Oceánie
Commonwealth
realm
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Norsko&oldid=21004494“