>>

22.10.2002

Pokud mohu soudit z několika nahodilých ohlasů, někteří z vás přivítali moje rozhodnutí opět se s vámi dělit o svoje úvahy. Zvláštní. Ale vzhledem k tomu, co se mi teď děje v meat-space (hezké sousloví: masový prostor - nebo snad spíš masný prostor po vzoru masné krámy? - každopádně to znamená protipól cyberspace, čili utlapkanou realitu našich těl, piva, vyměšování a tak podobně), mě to vůbec nepřekvapuje.
Nedá mi to, abych se nevrátil k reality.hacku 01. Nebyl jsem tam, takže mohu soudit jen ze zprostředkovaných dojmů. Překvapilo mne, kolik serverů bylo natolik ujetých, aby informovaly své čténaře o připravované akci. Možná by bylo záhodno tímto poděkovat kompostu a undergroundu za reklamu, která bude mít snad i dlouhodobější efekt. Příjemci informace byli často dost zmatení: mnoho jich protestovalo proti tomu, že je velmi laciné bojovat proti McDonaldu, což je jistě pravda. Fakt je, že ani onen slovenský text neměl být chápán jako anti-globalizátorská výzva. (Mimochodem, v mekáči si pivní mozol asi nevypěstujete.) Šlo o to, aby bylo něco jednou jinak, aby byli lidé překvapení, možná šokovaní. Což se asi i povedlo, alespoň co mohu soudit z vyprávění...
Nabízí se otázka: co dál? Vytvořil se určitý počet lidí, kteří máslu sice asi moc nerozumí, ale jsou ochotní podílet se na dalších reality.hacks. Možná by bylo úplně nejstylovější úplně se na ně vykašlat a počkat, dokud je jejich nadšení nepřejde a neomrzí a teprve pak zas něco podnikat. Ale protože jsme parta ješitných konspirátorů, asi dopadne všechno jinak. OM+OM kují pikle, jak hackovat, aniž by na nás někdo mohl vypátrat. Prý se o nás bude mluvit i v rozhlase nebo co. Už jen čekám, kdy začneme po netu prodávat máslo-trička, máslo-kšiltovky a máslo.

20.10.2002

Tolik úžasných knížek a filmů a hudby a výstav a časopisů a ... já nemám čas, abych jim věnoval pozornost. Tuhle jsem zjistil, že výstava, která byla otevřená snad od května, před týdnem skončila, aniž bych se tam podíval, i když jsem si to sliboval hrozně dlouho a aspoň desetkrát jsem mezitím byl v hospodě, která je dokonce ve stejné budově. Super. A to ještě žiju v podstatě v zapadákově (ČR), kam se drtivá většina kvalitní hudby dostane jen omylem, když si někdo splete Českou republiku a Čadskou republiku; sehnat knížky, o něž mám zájem občas připomíná snažení zlatokopa, a co se týče novin a časopisů, je asi lepší poohlédnout se po předplatném v zahraničí. A stejně - kdybych to měl všechno stíhat, nedělám nic jiného. To je ovšem problém, protože obvykle dělám vše jiné a ve společnosti pak jen chápavě přikyvuju: to jsem si chtěl už dávno přečíst; jaké to bylo - nějak jsem to nestihl, a podobně.

Onehdá jsem ovšem udělal zajímavou zkušenost. vnímat@máslo mi poslalo mail, ať se podívám do Bible na jedno zajímavé místo. Protože pocházím z rodiny, kde ještě žilo přesvědčení, že se patří vlastnit Bibli, i kdyby se do ní nikdy nikdo nepodíval - měl jsem tu možnost, Bibli otevřel a ono místo si našel. Je to kniha Přísloví, kapitola třicátá, verše 32-33: "Jsi bloud, vynášíš-li se; máš-li nějaký záměr, ruku na ústa! Stloukáním smetany vznikne máslo, tlak na nos přivodí krvácení, tlak hněvu vyvolá spor." Docela úlet. Ba je tam toho másla ještě víc - obzvláště ve starém překladu Bible kralické - nový překlad kdovíproč často vyměnil máslo za smetanu.
Ale nezůstal jsem u toho, a pustil se do čtení vůbec. I zjistil jsem, že moje znalosti (letmé, ale přeci nějaké) historie a křesťanství mě hrozně zavedly. Církev výborně balamutí: Bible je výborná kniha, zejména když se na ni budete dívat ne pod úhlem víry nebo teologie, ale historie, sémantiky a podobných věd. A nebo jako já: z vlastní, s hlavním proudem křesťanství polemizující pozice. Když bych znal Bibli líp než mí protivníci, kteří na ni přísahají, dostanu je v každé diskusi, kdy se mi zamane.
Jen o stránku dál za výše uvedenou zmínkou o másle začíná kniha Kazatel. A to je ovšem dobrý nářez. Kapitola první, verše 8-11: "Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět; nenasytí se oko viděním, nenasytí se ucho slyšením. Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového. Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi. Nelze podržet v paměti věci minulé; a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom." Dlouho jsem nic podobně trefného nečetl.

17.10.2002

Být vulgární je tak snadné, tak ubohé, tak odpudivé. Ukazuje to na nízké společenské zařazení a tak vůbec. Ovšem kultivovaný, galantně vystupující a vždy perfektně upravený padouch - ten se nakonec dočká obdivu. A když vznikl Klub elegánů (kdysi jsem tady o něm psal), jen se ukázalo, že to někomu došlo a hodlá to použít. Zatím jednají nejspíš dost skrytě, alespoň jsem o nich zatím nikde nic nečetl, ale domnívám se, že to už nemůže trvat dlouho. Brutální násilí v exkluzivním balení. Lidé stojící vysoko na společenském žebříčku, díky čemuž bude jejich případné postihování pravděpodobně ztížené: nehledě na to, že jejich cílem jsou "ti, kteří si to zasluhují". Lidi mají rádi galantní Batmany, policii možná iritují - ale s trochou šikovnosti (když předají zločince policii tak, aby ta získala uznání a obdiv veřejnosti a médií) to není problém. Obzvláště pokud patří mezi členy Klubu jeden z vysoce postavených důstojníků...

Kdo tuto organizaci skutečně řídí a jaké jsou jeho cíle? Zatím nevíme. Možná jsme zbytečně paranoidní a jen panikaříme. Ale tahle část budování občanské společnosti se nám tak trochu ... nepozdává. Proč?

Ti hajzlové měli stejný nápad a lepší možnosti realizovat ho! Sakra!

15.10.2002

Tak si tak čtu Modrovouse od Kurta Vonneguta. Ten chlap mě pěkně sere. Jako obvykle se vyjadřuje přesně a trefně. Konkrétně mě dostala následující myšlenka (dovolím si ocitovat větší kousek): "Myslím, že to všechno začalo v době, kdy museli lidé žít v malých skupinkách - tak padesát, při nejlepším sto lidí. Tehdy evoluce - nebo Bůh nebo co vlastně - potřebovala, aby ty malé rodiny mohly fungovat, a tak museli všude mít někoho, kdo je dokázal pobavit. Takže v každé skupině přežíval někdo, kdo uměl večer u ohně vyprávět, někdo kdo maloval obrazy na stěny, někdo, kdo se vůbec ničeho nebál, a tak podobně.
Tenhle mechanismus pochopitelně už dávno nemá smysl, jelikož všechna drobná nadání dávno pohřbily rozhlas, televize, satelity a podobné záležitosti. Takový drobně nadaný člověk, který mohl být před tisíci lety pro své okolí pravým požehnáním, to dneska musí vzdát a zkusit se živit jinak, protože moderní sdělovací prostředky ho dnes a denně vystavují konkurenci největších světových jedniček."
Jasně. Zdá se mi, že na tom něco bude. Co z toho pro mne osobně plyne?
1) I když je to dáno vývojem systému a může se nám to nelíbit - je to tak. Drobně nadaní lidé - např. některé spolky začínajících autorů, nebo ochotnické divadelní soubory (ale prosím nezevšeobecňovat, jsou výjimky) působí hrůzostrašným dojmem: poplácavají se po zádech, ale každý průměrně inteligentní člověk se snadno dovtípí, že z nich druhý Shakespear ani Oliver nikdy nebude. Zůstanou jen chudáky se špetkou talentu, kterou ale svým kamarádíčkovstvím rozmělní do hromady mizerného balastu, ať už na papíře nebo na jevišti.
2) A do prdele. Jsem jeden z nich.
3) Vonnegut mě pěkně sere. Už jsem do vlastního deníku zamontoval obrovský kus jeho textu - sám bych to nikdy tak dobře nevyjádřil, možná by mne to ani nenapadlo a hlavně: jeho knížky v tomhle směru lze přepsat docela velmi často. Někdy celé kapitoly, jindy odstavce, jindy věty. Demotivující.

Někteří lidé mě považují za schopného a inteligentního. Já mám ovšem ošklivý zlozvyk, přátelím se zejména s lidmi, kteří mě pravidelně v některém ohledu převyšují. Sám sebe hodnotím pak velmi často srovnáním s nimi. To nevyznívá moc lichotivě: píšou líp, mají větší přehled, vydrží víc pít, umí dělat hromadu úžasných věcí, o nichž nemám ani páru. Ano, jsem ten nejmenší, ale utěšuji se tím, že všichni tito úžasní lidé mají ještě tu trpělivost i nadále se se mnou bavit, ba dokonce občas mi dávají najevo, že jim to činí potěšení.

Mohl bych si přát něco víc? No, snad milující ženu, hodné děti, dům, auto a ty golfové hole.

10.10.2002

Tak tedy ano.
Je asi na čase vysvětlit, co znamenala ta dlouhá pauza v deníku. Ale nejsem si zcela jist, jestli se mi to zdaří. Možná to bude spíš povídání o něčem úplně jiném. Následují dva odstavce, které jsou určeny k tomu, aby znechutily případné čtenáře. Můžete je klidně přeskočit. Sice je považuji za podstatné, ale to budu asi jediný.

Pro ty z vás, kdo nereflektují paradigma informační doby a nečtou nihilistickou humoristickou literaturu, by bylo asi užitečné vysvětlit termín intergalaktická služební cesta. Jde o to, že ačkoliv jste fyzicky přítomen, sedíte třeba v hospodě, ve skutečnosti se pohybujete v zcela jiné realitě, kde platí odlišná kauzalita, dvě a dvě se rovná třeba 128 a světovou politiku určují bleděmodří (nebo to byli cihlově červení?) permoníci. Pakliže ovládáte základní komunikační dovednosti, není pro vás obtížné chovat se nadále jakoby se nic nedělo.
Ve skutečnosti jsou na intergalaktických služebních cestách skoro všichni a pořád: ale většina si to neuvědomuje. I ti, kteří si to uvědomují, rozlišují podle míry odlišnosti reality a intenzity jejího prožívání svou roztříštěnost. Ti opravdu schopní zvládají mnoho realit najednou, doublethink je pro ně dětskou hračkou a naše úžasná občanská společnost se jim snaží zařídit v prostorách psychiatrických klinik a léčeben co nejpříjemnější prostředí, což je zajisté velmi chvályhodné.

V létě jsem měl možnost hodně cestovat a poznat mnoho zajímavých lidí. Utíkal jsem od stereotypů a vnímání světa, na jaké jsem si byl zvykl. Bohužel jsem si ne zcela uvědomil, že víc si toho člověk tahá s sebou v hlavě než v batohu. A proto i na místech, kde jsem se mohl domluvit nejlépe posunky a pantomimou, jsem byl nucen zabývat se máslem. Sebou. Je to občas ubíjející, když si člověk uvědomí, jak je neustále sebestředně zahleděný na malicherné starosti. Tvoje problémy na moji hlavu, mohlo by říct mnoho mnoho lidí a vůbec bych se jim nedivil. Různě maskované formy sebelítosti, které se z nečekaných stran blíží, aby pak mohly zaútočit, když vám dojdou poslední české cigarety...
O co mi vlastně jde? Proč píšu tenhle deník, proč se snažíme hacknout realitu? Není lepší jít a pomoci zcela konkrétnímu člověku v nouzi? Proč se tolik mluví a tak málo dělá? Kam se poděla kvalita, proč se chováme dobře jen s vidinou toho, že ostatní nás nepodrazí, když my nepodrazíme je? "Věřím v Boha, protože pak budu spasen." Tak, Bože, já v tebe věřím, tak mi koukej fofrem nachystat prima cimru tam nahoře. A když budu víc věřit, třeba si vydělám i na polopenzi. Rezignace, život podle hesla "zásady jsou luxus, který si nemůžu dovolit". A žít je třeba, ne? Zpětná rekapitulace šťastného útěku se zdá být téměř nemožná. To bylo před třemi měsíci? Ano, ale na intergalaktické služební cestě, teď jsem zase zpátky. Chápu, že vám asi tento text připadá značně nesrozumitelný. Byl jsem jinde, bylo mi fajn, i když občas mne i tam honily přízraky. Teď jsem zpět mezi přízraky a vzpomínky na jinou realitu jsou - nereálné.
Ráno dvě velký kafe a makej makej makej. Vlastně ne: můžeš celou dobu strávit po hospodách a kavárnách a oslňovat své známé sarkastickými poznámkami a slečny budou vedle z tvých vědoucích úsměvů a úsměšků, s nimiž vyfukuješ cigaretový kouř. Mám důležitou schůzku s panem X, omlouvám se, ale už musím jít, však víte, práce nečeká. A pak rychle zažehnat nějaký ten mezinárodní konflikt a večer se můžeme hroutit v klidu sami, modravé obdélníky televizí blikají do rytmu, tak noční město odměňuje ty, kteří kolem půlnoci lekají pozdní pejskaře. Prodigy nebo Psí vojáci - všechno jedno, podstatná jsou kvalitní sluchátka a velká dávka sebeklamu. To zvládneš, seš dobrej, OK OK. Jasně.
Bohužel, nejsem důsledný, ani když přijde na oblbování. Lenost a inteligence: kombinace, která s sebou přináší obvykle jen nepříjemnosti, zvláště pak, pokud všechno není podle vás - a to není skoro nikdy.

A tak je zase čas utrousit nějakou tu "moudrost". Deník může pokračovat, opět zhovadilé výlevy, které snad mohou mít jakýsi terapeutický efekt, ale jinak je to pseudointelektuální nípání se ve výkalech, povětšině vlastních (ano, Dalí). Vás to baví? Vám to něco dává? Zamysleli jste se někdy nad sebou?

Abych nezapomněl. To, že jsem zas jednou zhnusen sám sebou, neznamená, že deník bude aktualizován s denní pravidelností. Jednou, dvakrát za týden - větší masochista opravdu (zatím?) nejsem. Děkuji za pozornost. Porucha nebyla na vašem příjmači. Toto je konec hlášení.

30.7.2002

Vážení přátelé a příznivci másla. Potýkáme se v současnosti s drobným problémem. Většina členů je v současné době na intergalaktické služební cestě a proto se nemohou aktivně podílet na provozu serveru. Bohužel i jsem@máslo je na tom podobně a proto ani deník nemůže být v současné době aktualizován.
Doufáme však, že až (pokud) se jsem@máslo vrátí, bude i nadále pokračovat a odhalovat další tušené i netušené rozměry másla. Pokud byste měli nějaké poznámky či připomínky, pište na adresu opravdove@maslo.cz.

OM

18.7.2002

Nic nezvládám. Bohužel musím porušit železné pravidlo a dát si týden pauzu. Další záznam bude až za týden. Zatracené prázdniny!

17.7.2002

Tibet a stěhování národů počtvrté. Napadlo mě totiž, že pohyb populace neprobíhá jen takto, autoritativně a v jasně vyznačených mezích - Číňané do Tibetu, Rusové do Čečenska, Palestina do Izraele a Izrael do Palestiny. Kromě toho tu máme ještě migraci, kteroužto žádný politik či vojenský velitel nenakázal a přitom se děje vytrvale, i když nenápadně a zvolna. Zatím zvolna, protože uprchlíků (snad už odevšad) během posledních deseti let neustále přibývalo a tento trend pokračuje i nadále. A nejsou to jen uprchlíci, kdo kalí "etnicky čisté" (etnická čistota je samozřejmě po všech těch staletích taky pěkná blbost) vody Evropy. Pro příklad je možno jmenovat vietnamské občany, kteří dnes vlastní mimo jiného už většinu domů v Železné Rudě na Šumavě, či původní obyvatele Ruska, vlastnící výnosné budovy v Karlových Varech (i když pozor, podle posledních zpráv jsou tam postupně střídáni Araby). V ČR tak podle statistik počet "cizích" obyvatel dosáhl téměř tří procent, v Německu či Francii se dokonce pohybuje kolem procent desíti. Skutečné počty imigrantů jsou však samozřejmě mnohem vyšší a nejsou v současné době vyčíslitelné žádnými tabulkami světa.

Ano, přátelé. Divoký východ se stěhuje na západ. Ať už z obavy o holý život či s vidinou lepšího výdělku. Proč jsme tento fakt (jakž takž) ochotni přijmout a v historii koneckonců docela běžné vojenské výboje jednoho státu do státu druhého ne? Rozdíl spočívá v aktu agresivity, se kterou k pohybu dochází (a taky v tom, že to Čína a Rusko dělají ve velkém, takže je to víc vidět). A agresivita je něco, co se nám (alespoň některým a zaplaťpánbůh i za to) příčí. Proč máme potom ale podvědomě xenofobní výhrady i proti oné pozvolné migraci? Čeho se bojíme? Že nás jednoho krásného dne někdo vystrnadí z naší středoevropské kotlinky, stejně jako jsme to my kdysi udělali Germánům? Ne? A proč tedy naši spoluobčané hlasují proti stavbě dalších uprchlických táborů? Byl by snad ideální stav takový, kdy by všichni zůstali pěkně tam, kam patří? Nulová migrace a když, jen za jasně stanovených podmínek? Utopie. Mám totiž pocit, že světová rovnováha spočívá v tom, že žádná rovnováha neexistuje.

Ještě mě napadlo, proč z toho vůbec nebýt nervózní. Podle mé jasnozřivé vize se totiž celý východ postupně přestěhuje (tedy samozřejmě pouze v případě, že nevyjde plán uvedený včera) za životními jistotami na západ, což se ovšem brzo vykompenzuje tím, že se znuděný západ (mimo jiné díky rozmachu kultury bobos a doufám, že aspoň část čtenářů ví, o čem je řeč) přesune na východ za dobrodružstvím. A to teprv bude máslo! Už proto, že chudák jih na tom bude pořád stejně.

16.7.2002

Ještě jednou k tomu Tibetu. Možná jsem včera vzbudil dojem, že Čínskou okupaci Tibetu schvaluji. Ale není tomu tak. Okupace je špatná věc. Vždycky, i přes pochybnosti o právu kritizovat. Tibet by měl získat samostatnost. Sice by se brzy proměnil na disneyland pro turisty přijíždějící pozorovat buddhisty, máslo i skanzeny původního životního stylu, ale tak už to bohužel chodí. Staré časy jsou dávno pryč.

Nakonec by stejně nejvíc získala zlá Čína, bohatla by díky obchodu (většina obchodu s Tibetem by dále probíhala skrze ni) a ještě by se z ní zčistajasna stala země, která je tak skvělá, že na rozdíl od Evropy uloupená území vrací. Její vláda by dostala Nobelovu cenu míru. A vlastně proč ne, když ji má třeba i Arafat...

Ale přesto se nic nemění na tom, že by bylo správné, aby Tibet získal samostatnost.

15.7.2002

Předevčírem zmíněný Tibet je velmi zajímavá země. Každý o ní mluví a nikdo tam nebyl. Před více než padesáti lety byl tento feudální stát obsazen komunistickou Čínou a od té doby je okupován. Čínské chování je ctiteli lidských práv všeobecně odsuzováno a opravdu bylo nechutné. Dokonce i etnické menšiny, které byly v nezávislém Tibetu utiskovány a během obsazování stály na straně komunistické armády, se již po několika letech zapojily do protičínského odboje... Všichni se tedy snaží všemožně dávat čínské vládě najevo, že nemá právo v Tibetu být, měla by se stáhnout a dát horskému státu samostatnost. A navíc je to zrovna v módě.

Jenže je to tak jednoduché? Číňané skutečně nemají právo tam být. Ale... Přišli před padesáti lety. A jen o nějakých pár století dříve Evropané ještě příšernějším způsobem obsadili celý americký kontinent, přičemž se k původním obyvatelům chovali dokonce mnohem nechutněji, než Číňané k Tibeťanům. Jakkoli se nám to dnes může zdát neuvěřitelné, bylo tomu skutečně tak. A to ani nemluvím o všech dalších částech světa...

Ano, Číňané skutečně nemají v Tibetu co dělat. Je proto bezpodmínečně nutné něco udělat! Já mám naštěstí skvělý plán:
1. Nejprve je třeba, aby americká armáda pod záštitou OSN vyhnala Číňany usídlené v Tibetu z jejich domovů a obnovila nezávislý Tibet.
2. Po tomto velkém úspěchu se US Army přesune do Čech a Polska a vyžene Čechy a Poláky ze Sudet, aby se mohli vrátit vyhnaní Němci. Alespoň na chvilku.
3. V rámci vítězného návratu na americký kontinent srovná US Air Force většinu amerických měst se zemí a obyvatele (kromě potomků Indiánů) evakuuje tam, odkud přišli jejich předkové. Míšenci budou mít na výběr.
4. Potom se vojsko vrátí přes Grónsko a Island do Evropy. Vyžene Angličany z Británie a až je požene přes celou Evropu, budou s nimi do Asie putovat i ostatní národy, přičemž Finové a Maďaři budou mít přednost. Přesný postup zpětného stěhování národů stanoví renomovaní historikové.
5. Nakonec budou lidé všech kontinentů nahnáni do rezervace ve středovýchodní Africe, kde spolu budou šťastně žít v míru a v souladu se všemi lidskými právy. Na ostatních kontinentech se časem znovu prosadí původní obyvatelé - bude z nich ráj zvířat i rostlin.

Naprostá nádhera!

14.7.2002

Odpočívejte: Gimp roulette http://members.aon.at/rialskaedda.html/gimproulette.swf

13.7.2002

Máslo se objevuje i na velmi nečekaných místech. Vidíme ho na každém kroku nejen na hlavě a v obchodech, ale i v hudbě a literatuře. Nohavica zpívá, že máslo by se mělo zrušit a v poslední knížce od T. Pratchetta požaduje jedna z postav, aby z ní "otřeli to zatracené máslo", což není příliš vysvětleno. Není to zvláštní?

Vrchol máslovitosti ovšem představují díla o Mongolsku a dnes módním Tibetu. V těchto knihách a zemích je máslo doslova na každém kroku. Dokonce se tam pije (nebo spíš jí?) čaj se solí a s máslem a používají se i máselné lampy!

Tibet je vůbec zajímavá země. A já mám řešení tibetské otázky! Více o tom pozítří.

12.7.2002

Jsem s deníčkem poněkud pozadu. Skoro týden. Je léto a já se nechci nechat máslem zničit. Přestože se Země zrychluje, já myslím pořád stejně pomalu. A existuje spousta věcí, které jsou přednější než zapisování postřehů na net.

A nevím co s tím. Je pravidlo "každý den jeden záznam" dlouhodobě udržitelné? Má smysl psát sem vstupy zbytečné jako třeba tento? Nebylo by lepší nechat den prázdný, když se myšlenek zrovna nedostává? Zatím se snažím pravidlo dodržovat, protože stejně se občas převedením do textu převratná myšlenka zcela vypaří a zbyde slátanina, tak naopak se někdy z prázdna vyklube perla.

Ale ne dnes. Dnes už nic. A včerejší moudro dopíšu až zítra, aby to bylo zajímavější.

11.7.2002

Jsou dny, které proběhnou, nepohladí, nepoškrabou. Člověk si vlastně není jistý, jestli vůbec byly. Nic se v nich nepřihodí, vše jako by se prostě stávalo. Hodiny nějak proklouznou mezi prsty a na dlani nezůstane ani vzpomínka, ani ždibek žití či tlukoucího srdce. A když jdu večer spát, nejsem ani unaven, prostě ulehám jen ze zvyku - pro zítřek, neboť dnešní spánek je zdůvodněn zítřejším vstáváním. Když mám to štěstí (nebo smůlu), že si to uvědomím, sevře se mi žaludek a něco se ve mně vzepře, jak je to strojené. Dneškem nežít pro zítřejší rutinu...

Když přijde takový večer, posmutním. Pak se dám do počítání všech pout, všech ozubených koleček, co mne vlečou bahnem stereotypní šedi, konejšivé jistoty, nenamáhavého průměru. Ptám se sám sebe po svých snech. Rozpačitě nahlížím do chladu minulých dní a probírám jednotlivé. Kdesi uvnitř bolí každý kompromis, každé sklopení hlavy, každá chvíle, před kterou jsem uhnul pohledem.

Právě tyto večery hledám odvahu k dalším nadechnutím, k životu se ctí. Jsou to chvíle, kdy vím. Nakonec usínám pln očekávání zítřka a ...ráno? Ráno už nic necítím, jen v hlavě dohasíná nejasná vzpomínka, kterou si už ani nejsem jist.

10.7.2002

Někdy mám pocit, že se Země zrychluje. Pozorujte okolí. Pozorujte sebe. Lidé dnes mění své životní hodnoty rychleji, než si je dokáží uvědomit, neřku-li si na ně zvyknout. Kdo za to může? Možná naše touha dělat stále něco nového, možná tahle doba, která nám to umožňuje. Dnešní životní styl je uspěchaný. Ráno vstát (za předpokladu, že jste se v noci dostali do postele), dát si sendvič nebo chleba s velkou vrstvou másla, hrst vitamínů, 100procentní džus (z geneticky upravených pomerančů) a pro lepší náladu a pracovní výkonnost jednu tabletku extáze (tip: zasuňte si ji do řitního otvoru, pak se rozpouští postupně a látky se uvolňují pomaleji). Vytáhněte mě z tohoto másla!

9.7.2002

Před časem jsem mamince ukradl načatou křížovku a vrhl se na její doluštění. Měla tam chybu. Přehlédla se a do kolonky u slova "primáti" napsala místo "OPI" slovíčko "EVA" (pramáti). A máme tu střet dvou světonázorů v pouhých třech políčkách křížovky. Evoluce versus víra. Byli na počátku primáti nebo pramáti?
Na počátku bylo máslo, protože krást se nemá.

8.7.2002

Ještě k partnerským vztahům: mám kamaráda, který je šíleně (doslova) inteligentní, ovšem sociální idiot a někdy těžko zapasovatelný do běžné reality. Před nějakým časem chodil s podobnou slečnou. Vztah to byl neuvěřitelně intenzivní, ale podle očekávání (nejen mého) neměl dlouhé trvání a když vybouchl, stála ta spoušť za to. Teď tento mladý muž chodí se slečnou, která jako by vypadla z učebnice statistiky coby příklad průměru. Styčných ploch tam moc není, dlouho jim to asi taky nevydrží, ale protože k tomu (naštěstí oba) přistupují bez velkých očekávání a je to klídek, tak ani případný konec nebude (sebe)vražedný.
Mimochodem - když jsem se s tímhle kamarádem bavil, shodli jsme se na tom, že dost možná jsou klasické psychózy a zejména schizofrenie poruchou v tom smyslu, že člověku odpadnou některé mozkové filtry a on vnímá skutečnou realitu a propojenost všech věcí. Což je sice zajímavý a tvůrčí stav, ale žít se s tím moc dobře nedá.

7.7.2002

Odpočívejte: My Homepage (http://welcome.to/mytrailerparkpage/)

6.7.2002

V poslední době jsem potkal již tři známé, dvě slečny a jednoho mladého muže, jejichž partnerské vztahy mi připadají divné. Všichni mají dlouhotrvající známost. A všichni vídají své "lásky" přibližně jednou za týden, ač žijí ve stejném městě, ne více než půl hodiny cesty od sebe. Kdyby chtěli, mohli by společně i bydlet. Ale nechtějí a já to nechápu. Všichni ti mladí lidé působí dojmem, že spolu chodí jen pár týdnů nebo měsíců. Určitě bych nehádal, že jsou "spolu" už dva až tři roky. Slovo "spolu" je tu v uvozovkách naprosto právem. U některých z nich to zašlo tak daleko, že naprosto běžně dochází k situacím podobným té, kdy slečně volá přítel a ona nejen že není ráda a nerozveselí se, ale je dokonce otrávená, že se musí plahočit po schodech do prvního patra k telefonu. Taková dálka! Celých 20 metrů... A tak to chodí u všech šesti exemplářů. Nebo spíš u tří, protože u všech párů tento typ "sou"žití jednomu z partnerů nevyhovuje, ale ve vztahu setrvává, protože druhou či druhého miluje...

A já si lámu hlavu, jestli má tohle cenu. Naprosto jasně vidím, jak to skončí. Nevydrží jim to. A jestli spolu třeba po pěti letech začnou žít, budou se najednou hodně divit. Dokonce i jindy lživé statistiky mi dávají za pravdu - spolužití párů, které spolu začaly žít po příliš dlouhé době, prý nebývají úspěšná. Stejně jako ta, která začala naopak po době přespříliš krátké. Tak proč spolu proboha ti lidé zůstávají? Logika pro ně bohužel neplatí a tohle všechno pochopí teprve až bude konec. Dojde na má slova. Vztahy zamrzlé na počátku jsou o ničem.

Dále také nevydrží vztahy všem těm, kteří svou lásku "získali" tak, že do ní půl roku hučeli, až nakonec ze zoufalství povolila, přestože o ně vlastně vůbec nestála. Neboť takový vztah trvá jen do té doby, než milovaná osoba potká prvního dalšího. Mohou se snažit sebevíc a přesto ji ztratí dříve či spíš o něco později, neboť celý takový vztah je od počátku rovněž o ničem.

Mohl bych prorokovat dál, ale to by také bylo o ničem. Stačí už jen malé poučení: Nesetrvávejte v nesmyslných vztazích, nemá to vůbec smysl a nakonec vám stejně zbydou jen oči pro pláč.

5.7.2002

Dnes jsme šli po sídlišti a spatřili ženu s trochu legračním psem. Blížili se k nám. Měli jsme radost, že vidíme zajímavého psíka. Jako malé děti. A bylo to na nás vidět. To jsme ještě nevěděli, že neznámá žena, ani příliš pěkná, ani ošklivá, je ještě zvláštnější...

Hladíme si psa a ona znenadání začne překotně vyprávět. Syna má v blázinci a přítel je psychopat, pořád ji i psíka terorizuje, ničí nábytek i dveře a ona to už nezvládá. Byla dokonce i na Nově v Áčku s tématem "Chce mě dostat do blázince". Trochu ji mrzelo, že jsme tento díl neviděli (ani 99.99% dalších, ale to teď není důležité). Teď je právě na cestě do hospody a bojí se, že nevypadá příliš dobře. Ujišťujeme ji o opaku, skutečně vypadala vcelku k světu, i když královna krásy z ní těžko kdy bude.

To ale není jediný její problém - v oné hospodě se vyskytuje i přítel psychopat, se kterým ona samozřejmě už nechce mít nic společného. A nechce ani, aby to vypadalo, že za ním "dolejzá". Ale má tam i své vlastní známe, takže souhlasíme, že to dolejzání není. Po chvíli, překvapivě brzy, se loučíme, pokračujeme v cestě a nechápeme.

Nikdy předtím jsme je nepotkali a ani nevíme, kde se nachází hospoda, do které měli namířeno. Skoro by se mohlo zdát, že jsme ani nikoho nepotkali a celé se nám to zdálo. V mysli si opakuji celé setkání a přemýšlím. Existují vůbec tzv. normální lidi, nebo jsou úplně všichni více či méně blázni? V určitých kruzích je zvykem dělit lidstvo na "my, kteří víme/myslíme/jsme lepší/chytřejší/nečumíme pořád do bedny" a "většinu". Jenže žádná jednolitá masa většiny neexistuje a uvažujeme-li o ní, dopouštíme se značného zjednodušení. Pokud si nedáme pozor, vylámají si na tom naše úvahy zuby a nám zbyde jen máslo pro pláč. Ale radši už pro dnešek končím, nějak se v tom začínám zamotávat. Pokračování někdy příště, až si to lépe promyslím.

4.7.2002

Dnes jsem byl nucen navštívit hypermarket a koupit několik málo poživatin. Jak k tomu došlo? Trávil jsem pár dní v jedné milionářské vesničce na okraji velkoměsta a zdá se, že společnou nevýhodou všech těchto novosídel je absence použitelných malých samoobsluh. V každé vísce se sice několik jakýchsi obchůdků najde, ale sortiment jejich zboží jakoby ustrnul kdesi v předminulém století.

Nasedl jsem do autobusu a vyrazil směrem do blízkého superobchodního megacentra. A ihned po příjezdu mi bylo jasné, že se mnou vůbec nepočítali, protože jsem nepřijel autem. (Auto si pořídit odmítám, neboť jde jen o další věc, nutící člověka stát se součástí systému a k tomu ještě jeho nároky vysoce převyšují užitek.) Marně jsem tedy uvnitř budovy hledal nákupní košíky a když jsem se na ně optal ostrahy objektu, bylo mi řečeno, že neexistují, že mají pouze a jenom nákupní vozíky a ty že jsou zásadně venku uprostřed parkoviště. Poté, co jsem se vrátil zvenku vybaven vozíkem, bylo mi řečeno, že se zavazadlem dovnitř nemůžu. Ale znechucený pohled zabral a do útrob labyrintu mě vpustili.

Jak jsem tak bloudil tímto podivným místem a kvůli zapomenutým brýlím téměř neviděl cedule označující jednotlivé bloky, uvědomil jsem si, že v pekle to musí vypadat zrovna tak. Přestavoval jsem si duše nebohých hříšníku, jak bloudí neopustitelným bludištěm nekonečného hellmarketu a není jim dovoleno dotknout se ničeho ze sortimentu. Vztáhnou-li na některé zboží ruku, rozplyne se jako rozpuštěné máslo. Po mnoha staletích bloudění jsou očištěni a mohou postoupit na vyšší úroveň zaměstnanců - ti sice mohou zboží uchopit, ale nikoliv pozřít či použít. Až po absolvování této úrovně pekla konzumu je jim dovoleno požádat o přijetí do spotřebitelského ráje, kde to vypadá naprosto stejně. Jen zboží je tentokrát skutečné.

3.7.2002

Až když je člověk bez netu, uvědomí si, že život bez sítě sítí patří do říše absurdních představ. Je vůbec možné, že ještě před několika málo lety byl život jiný? Nyní najednou vypadá život bez internetu nějak neúplně - nemůžu psát emaily, nemůžu udržovat tento deníček v aktuálním stavu, nemůžu jen tak procházet neboli brouzdat (rád bych věděl, který idiot tento hloupý výraz vymyslel) a asi s polovinou svých známých si nemůžu popovídat. A přesto nemám pocit, že bych byl na netu závislý, svým způsobem je vlastně týden bez sítě obrovská úleva - nikdo neotravuje, nikdo na mne nemůže.

Mezi "můžu se připojit, kdykoliv se mi zamane" a "jsem bez netu" je větší rozdíl, než se zdá. Jsme sítí spoutáni. Inspirujme se dnes již dokonale zkomercializovaným J.R.R.Tolkienem: "Jedna sít vládne všem, jedna jim všem káže, jedna všechny přivede, do temnoty sváže."

Ale teď ještě povypínám telefony, abych si mohl lépe vychutnat několik dní naprostého klidu.

2.7.2002

Proč se lidé neustále množí? Co je na dětech tak zajímavého, že si je dříve či později pořídí téměř každý pár? Nechápu to. Asi jsem poněkud mimo, ale tvořit děti mi připadá jako další únik od skutečnosti. A navíc dočasný - jde jen o přenesení vlastních nevyřešených problémů na další generaci. Je to vlastně podvod, za který zaplatí děti. Přesto je pro většinu lidí tento způsob úniku velice lákavý. Neuvědomují si, že vychovávání potomstva je obrovská odpovědnost - je umenšována skutečností, že zatímco třeba na řízení auta nebo provozování živnosti potřebujete v prvním případě zkoušku a ve druhém lejstro, děti si mohou vyrobit kdejací pitomci, jsou-li alespoň dva a opačného pohlaví. Ale jinak to nejde, zákaz mít děti bez povolení naštěstí patří to oblasti science-fiction. Nedivme se však, že to na světě vypadá tak, jak to vypadá. Je to totiž naprosto pochopitelné.

Stejně jako je na krabičkách cigaret varování ministerstva zdravotnictví, měla by na každém rohu (nebo spíš nad každou postelí a jinými pro plození vhodnými místy) viset velká cedule s nápisem:
"Děti si pořizujte teprve tehdy, jste-li psychicky zralí, vyrovnaní, zabezpečení a bez problémů, jinak stvoříte jen další příspěvek do generace narušených deprivantů!"

1.7.2002

Jsem tento týden bez netu. Je to zvláštní pocit. A jsem v depresi. Takže dnes nic. Vůbec nic. Má to smysl?

30.6.2002

Odpočívejte: Jesus Dress Up! (http://www.jesusdressup.com/)

29.6.2002

A ještě jednou smysl života... Podle Viktora E. Frankla nemůže být smysl dán, ale musí být nalezen - dávat smysl by směrovalo k moralizování. Frankl strávil asi 3 roky v různých koncentračních táborech a své názory takřka nezměnil. Proto by neměl být brán na lehkou váhu, když říkal: "Člověk může přežít pouze tehdy, když žije pro něco. To samé platí o přežití lidstva. Pouhé přežití nemůže být nejvyšší hodnotou. Být člověkem znamená být zaměřen a zacílen na něco, co není opět on sám."
Je hledání smyslu nevyhnutelné?

Ludwig Wittgenstein na to zase šel odjinud. Ukazuje, že o světě v jeho celkovosti bychom se mohli něco dozvědět jen tehdy, kdyby nám bylo umožněno z něho vystoupit. Pokud by ale toto bylo možné, pak už by tento svět nebyl celý svět. Takže vzniká paradox. Poněkud zacyklený.

"K odpovědi, kterou nelze vyslovit, nelze vyslovit ani otázku. Záhada neexistuje..." (Ludwig Wittgenstain)

Co z toho plyne? Tento záznam v deníčku je nezábavný a vcelku k ničemu, ale něčím jsem dnešní den vyplnit musel. Ať si to každý přebere, jak uzná za vhodné.

28.6.2002

Jak jste si už asi všimli, baví mě zabývat se smyslem života. A nejsem jediný, komu se tato činnost pozdává býti zábavnou. Co vlastně lidi fascinuje na tomto hledání? To, že odpovědí může být více než jedna? Myslím, že je to v něčem zcela jiném. Je to v tom, že nikdo nezná správnou odpověď. Připomíná mi to mého kamaráda, který měl vždy problémy s počítáním rovnic. Protože nikdy nedokázal výsledek spočítat logickou cestou, trávil celou dobu písemek tím, že se pokoušel do rovnic místo neznámých vkládat náhodná čísla. I když náhodou uspěl, dostal za pět, protože neměl napsaný postup. Jak by svět reagoval na člověka, který by mu předložil smysl života, aniž by k němu přiložil postup, kterým smysl života zjistil? Jsou postupy opravdu tak důležité, jak nám říkali ve škole nebo účel světí prostředky?

Musím se zeptat ještě na jednu věc. Změnil by fakt, že znám smysl života, vůbec něco? Možná by mohl pomoci mně i vám odstranit máslo z tohoto světa. Někdy si říkám, že máslo k tomuto světu patří. Jenže hned poté se většinou leknu jeho množství. Stále dokola si říkám, že je nutné pokoušet se máslo vymýtávat. Už proto, že jeho množství stále roste a proto, že máslo je stejně jako blbost věčné.

27.6.2002

Není tak jednoduché zvyknout si na status střední třídy, pokud s tím nemáte zkušenosti. Dosáhnut příjmu je jedna vec a ovládnout životní styl druhá. (O elitách ani nemluvě, však podnikatelského baroka si nejde nevšimnout.) Objevil jsem výborný ukazatel na měření těchto změn: míra zatravnění zahrady. Někde na začátku je zahrada rolníka: brambory, rajčata, okurky, salát, jahody a tak vůbec. Postupem času začíná přibývat trávníku, mizí brambory a rajčata, postaví se gril, pryč s jahodami. Poslední zůstává salát, ale nakonec i ten uvolní místo bazénu.
Ale... Za nějaký čas se část zeleniny vrací (spolu s květinami, nejlépe skalkou v japonském stylu), protože to ukazuje na autentičnost vlastníka, na jeho vztah k půdě, úctu k manuální práci, tradicím. A ovšem ekologický přístup. To vše se dnes počítá do image mladého, úspěšného a kultivovaného člověka. Po dni stráveném oškubáváním druhých je přeci chvályhodné ukázat solidaritu a dát si k večeři vlastnoručně vypěstovaní ředkvičky. A tou dobou chudí nemají na takovou legraci čas ani prostor, a proto se cpou geneticky upravenými maxi-ředkvemi dovezenými z Austrálie (supercena v Tescu). Pokud ovšem vůbec jí zeleninu.

26.6.2002

I do kraje předků už se dostal internet. Pamatuju si ještě z vyprávění, že kdysi byla pole tam, kde je dnes internetová kavárna. Lidé se dívají na stejné filmy, podléhají stejným módním vlnám a moje sestřenice by nejspíš našla snáz společnou řeč s mými českými kamarády než s kamarády svého bratra - automechanika.
Když jsem nad tím uvažoval, vzpomněl jsem si na film, který jsem viděl nedávno na festivalu v Těšíně. Ptali se v něm cizinců (Ital, Španěl, dvě Japonky, Francouz a tak podobně), co ví o Polsku. Nejen, že netušili, kde leži, ale mysleli si, že to tam vypadá jak v dokumentech National Geographic z asijských rozvojových zemí. Moře podle nich v Polsku není. Když jim řekli, že je, jeden z těch v zeměpise zběhlejších řekl, že to tedy bude asi Černé moře. Je mi jasné, že o naší republice by nevědeli o nic víc. Pokud vůbec zaregistrovali rozpad Československa. Potom této skupině pustili krátký dokumentární (možná spíš trochu propagační) film o Polsku. Vypadali strašně zaražení - ono je to tam uplně normální!
Když byla kamarádka ve Francii, ukazovali ji televizi, ledničku, a jak se pouští teplá voda. Musela jim říct aktuální pořadí hitparády na MTV Europe a teprve pak jí uvěřili, že si s tím satelitem nevymýšlí. Prostě si dávejte bacha, než hostům z Arménie nebo Tádžikistánu začnete ukazovat nějaký osmý div světa jako hi-fi soupravu nebo mikrovlnku. Aby se na vás nedívali jak kamarádka na ty Francouze.

(Kamarádka kamarádky prý viděla ve francouzské škole mapu, na které je za německou hranicí obrovská plocha s nápisem "RUSKO". Ale tomu se mi ani věřit nechce.)

25.6.2002

Problém dneška není uživit se. Problém je nezbláznit se. A není úniku. Že je to postavené na hlavu? Máte pravdu. Ale takový už je náš systém. Náš milovaný postmoderní postjudeokřesťanský postindustriální postsvět. Bude hůř?

Jsem přesvědčen, že kdysi v základech systému je chyba. Nezaujatí by si ji uvědomili na první pohled. Ale ti neexistují, protože všichni jsme obětmi systému a tudíž zaujatí. Nevidíme zjevné. Pokud by ovšem někdo chybu ukázal, hned na další pohled bychom si toho také všimli a nechápali, jak jen jsme mohli něco tak jasného přehlédnout. Jenže chybu nevidíme a asi je to tak lepší. Přesto je chyba zřetelná asi tak jasně, jako je nápadný starý známý slon na jahodách. Potíž je v tom, že onen slon je na jahodách odjakživa, a tak jsme všichni přesvědčeni, že tam patří a že bez něho by to nešlo. Nebo jinak - slona považujeme za takovou samozřejmost, že nedokážeme ani uvažovat o tom, zda by to bez něho šlo či nikoliv...

Zatím si tedy budeme muset vystačit s tím, že chybu pojmenujeme a budeme ji nazývat máslem. I to je pokrok. Ale zbytek jen hádáme: Chyba nastala už kdysi dávno ve vývoji lidstva. Je to něco, co se nemělo stát, co bylo omylem a co způsobilo vznik civilizace takové, jakou ji známe.

Systém měl vypadat úplně jinak. Tohle všechno je chyba!

A co se děje právě teď? Dává jedna chyba vzniknout dalším chybám a dochází k naprostému přechybení, které už dosáhlo první kritické hranice, systém ztratil smysl a blíží se druhá kritická hranice, při jejímž dosažení se všechno zhroutí? Nebo se chyby v záplavě jimi generovaných složitostí ztratí, samy ztratí smysl a zbyde čisté bytí?

Je to nakonec stejně jedno, všechno je úplně jinak. Ale náhoda je blbec, třeba jsem se trefil! :-)


     >>
the gift

jsem@maslo.cz - komentáře, podněty, máslo

zpět do světa másla