KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století

JEŽEK Jaroslav (* 25. 9. 1906 Praha, + 1. 1. 1942 New York) - český skladatel, klavírista, dirigent a sbormistr

Jaroslav Ježek se narodil na tehdejší pražské periferii Žižkově jako syn krejčího. Od narození trpěl šedým zákalem a operace byla neúspěšná. Navíc po zánětu obou uší nedoslýchal. Pro slabý zrak měl potíže i v obecné škole, a tak byl v září 1914, když po vypuknutí války musel otec narukovat, dán do Hradčanského ústavu pro slepé a slabozraké děti. Zde si rychle osvojil Braillovo slepecké písmo, získal základy hudební teorie a hry na různé hudební nástroje. Když otec po návratu z války mohl koupit pianino, vrátil se Ježek v roce 1921 k rodině. Roku 1924 byl přijat na konzervatoř, pro obavy pedagogů z přílišného zatížení zraku však nikoliv do klavírní třídy, ale - ač dosud nekomponoval - na skladatelské oddělení do třídy K. B. Jiráka. Ve 2. ročníku mu bylo povoleno studovat také klavír (Albín Šíma). V té době už dělil svůj zájem mezi jazz a současnou uměleckou hudební tvorbu, kterou s velkým elánem interpretoval jako pianista. Konzervatoř absolvoval 27. června 1927 velmi osobitým Koncertem pro klavír a orchestr: 1. větu tvoří foxtrot, 2. tango a 3. charleston, v orchestru hraje též altový saxofon, banjo a velká souprava bicích. Provedení se ujala Česká filharmonie a Václav Holzknecht za řízení K. B. Jiráka. Poté vstoupil Ježek do Sukovy třídy mistrovské školy konzervatoře a studoval také u A. Háby, u něhož složil Suitu pro čtvrttónový klavír (1927). Pro jeho umělecký vývoj byl důležitý studijní pobyt v Paříži, který mu osobním stipendiem umožnil jeden pražský advokát a hudební nadšenec. Ježek byl v Paříži od září 1927 do června 1928 a zažil zde divadlo Sarah Bernhardtové, v provedení Ďagilevova baletu Prokofjevův Ocelový krok a Stravinského Svatbu, slyšel Stravinského Svěcení jara, Krále Oidipa a další, Honeggerovu Juditu, obdivoval výkony dirigentů Bruna Waltera, Sergeje Kusevického atd. Silný dojem si odnesl také ze setkání s živě hraným jazzem a z vystoupení černošských zpěváků The Fisk Jubilee Singers s plantážními zpěvy a spirituály. Ježkova klavírní Petite suite (1928) odráží pařížské zážitky: začíná kontrapunktickým Preludiem a končí charlestonem. V roce 1928 začala jeho spolupráce s Osvobozeným divadlem Voskovce a Wericha. Zkomponoval do jejich her četné písně a taneční skladby a řídil orchestr Osvobozeného divadla (v průměru 13 hráčů). Scénickou hudbu komponoval i pro díla jiných autorů, například ke Zpívajícím Benátkám A. Hoffmeistera, k Svatebčanům na Eiffelce od Cocteaua atd. Roku 1930 absolvoval Fantasií pro klavír a orchestr klavírní oddělení konzervatoře, v témže roce vznikl i Koncert pro housle a dechový orchestr, který si u Ježka objednal koncertní mistr České filharmonie Stanislav Novák (premiéru s Českou filharmonií řídil V. Talich). Pro uměleckou orientaci Ježkovu mělo značný význam i jeho členství (s I. Krejčím, P. Bořkovcem, Františkem Bartošem a Václavem Holzknechtem) v hudební skupině spolku Mánes a od roku 1934 v tzv. pražské surrealistické skupině (K. Teige). Do úspěšně se rozvíjející umělecké dráhy Ježkovy vpadl nástup fašismu a ohrožení republiky nacisty. Ježek, Werich a Voskovec, kteří se ve své tvorbě proti fašismu silně angažovali (ve hře Caesar zesměšňovali diktátorský typ Mussoliniho, podobné poslání měly hry Osel a stín, Kat a blázen, Těžká Barbora), začali být jeho stoupenci ohrožováni doma i při svých zahraničních pobytech; Ježka napadli ve Florencii, kde se roku 1936 zúčastnil provedení své houslové sonáty. Když byla na podzim 1938 Osvobozenému divadlu odňata koncese, odletěla trojice v lednu 1939 do USA. Ježek nesl odloučení od rodného prostředí těžce. Zatímco Voskovec s Werichem odjeli do Clevelandu, žil v New Yorku v prostředí české menšiny. Vyučoval hudbě a řídil Československý pěvecký sbor. Jejich koncert 6. dubna 1941 byl prvním celovečerním sborovým koncertem v historii New Yorku. Ježek během večera přednesl ještě Smetanovu Fantasii na české národní písně. Chronické ledvinové onemocnění mu působilo rostoucí potíže, na úmrtním lůžku byl oddán se svou newyorskou přítelkyní Francis, která po válce přivezla jeho urnu do Prahy, kde byla po slavnostním aktu v Domě umělců uložena do rodinného hrobu na Olšanech.

Ježkova umělecká i taneční, divadelní a filmová hudba je originální a má trvalou hodnotu. Početná je jeho tvorba klavírní (Etuda, Bagatelles, Rapsodie, newyorská Toccata a klavírní sonáta atd.) a komorní: dechový kvintet, smyčcový kvartet, sonáta pro housle a klavír, 2. smyčcový kvartet (1941, New York) a další, dále písňové cykly a jiné. Hudba ke 20 hrám Osvobozeného divadla se vyznačuje výrazností melodických nápadů, harmonickou a rytmickou vynalézavostí, širokým rejstříkem námětů a aranžérskou pohotovostí. Mnohé z těchto skladeb patří k vrcholům české skladatelské produkce v oblasti populární hudby: virtuózní Bugatti-step, Tři strážníci, Život je jen náhoda, Tmavomodrý svět, Klobouk ve křoví, Nebe na zemi, Smutná píseň o Golemovi, Když jsem kytici vázala, pochod Proti větru, Pochod stoprocentních mužů (za války ho V & W používali jako znělky při svých rozhlasových pořadech z Ameriky), Pochod optimistů (Hej rup), Pochod plebejců a desítky dalších písní. Ježek je též autorem hudby k sedmi filmům (například Pudr a benzin, U nás v Kocourkově, Svět patří nám atd.) a také celé řady příležitostných skladeb (Pochod karnevalu Umělecké besedy, 1932, a jiné).

(tv)

Předchozích 1	Zpět na abecední vyhledávání	Dalších 1