Nebeští jezdci (Reflex, 29/2003)
V rubrice Archiv

V roce 1968 natočil Jindřich Polák své Nebeské jezdce, film o tom, že se proti okupaci dá bojovat. Data premiéry - 28. října i dokončení filmu – 21.srpna – nejsou to jediné, co z Nebeských jezdců dělá jeden ze symbolů roku 1968.

Jiří HrzánZačnu flashbackem: Je skoro noc, píše se rok 1965 a já natáčím detektivku Hra bez pravidel. Najednou na place zastaví auto a v něm sedí oba šéfové mé barrandovské tvůrčí skupiny: Vladimír Šebor a Jiří Bor. Šebor se vykloní z okénka a říká: „Nechci tě zdržovat, ale ve Spisovateli zrovna vyšla taková zajímavá knížka, kdybys chtěl, přečti si ji...“ A podal mi Nebeské jezdce Filipa Jánského. Domů jsem se dostal ve dvě v noci, bydlel jsem v malinkém domečku na Malé Straně – Na Novém světě 11. Beru knížku, říkám si „Herrgott, co to je...“ Ještě nevím, že Filip Jánský se pravým jménem jmenuje Richard Hussman, že ho z lapáku pustili před pár lety, že je alkoholik a že bydlí kousek od mého budoucího domu. Domu, v němž dnes z kolečkového křesla vyprávím příběh Nebeských jezdců. Nevím ještě nic. Čtu. Čtu celou noc, čtu ještě ráno, když pro mě přijede auto. Čtu i v pauzách mezi natáčením.

Možná bych tu úvodní montáž mohl ještě zkomplikovat o záběry sebe sama 15. února 1945, kdy jako dvacetiletý totálně nasazený u Luftschutz uklízím po spojeneckém náletu na Prahu kusy lidských těl. Je to ještě před igelitem — jutové pytle mokvají krví.

Tehdy jsem se poprvé setkal s nebeskými jezdci a hrůzou války.

Ale teď se řítím na Barrandov a chrlím na ně, že ta kniha je pro filmaře bestie – jak že mám natočit film, jehož hlavní hrdina nemá obličej? Že se musí vymyslet, jak sílu knihy přenést na filmové plátno, ale neudělat z ní horor. A že na to musí chodit hlavně mladí. Jiří Bor, sám v záloze letec, mě brzdí a říká: Zatím ti nedáme ani krejcar a ty počkej se scénářem, dokud nezjistíme, jestli nám to vůbec povolí. Zjišťovalo se to tři roky.

Brzy se to rozkřiklo a všichni si ze mě dělali legraci. Každou chvíli provokovali: „Tak co, Jindřichu, co Nebeští jezdci?“ Zarputile jsem odpovídal, že už brzy. Ale upřímně řečeno – během těch tří let jsem vyzkoušel úplně všechno. Vzpomínám na to, jak mi Pavel Juráček, který u mě tehdy na Novém světě bydlel, nabídl seznámení s armádním generálem a defraudantem jetele Janem Šejnou – byl to známý přítel filmařů a doufali jsme, že by mohl za armádu intervenovat v náš prospěch. „Ale bacha — jestli se sehne pod stůl a sáhne do posledního šuplíku, je to v háji,“ varoval mě Juráček. Sotva jsem odříkal svou litanii o tom, zda by armáda nezastřešila natáčení filmu o pilotech, Šejna řekl: „No to je zajímavé, soudruzi, ale já tady mám...“ a sehnul se a sáhl do posledního šuplíku. Ten šuplík byl plný jeho vlastních scénářů. Juráček měl pravdu, bylo to v háji.

Ale nepovolil jsem – našel jsem letiště v Klecanech, o kus dál leteckou fabriku, ze které by se upravené skelety letadel daly dotáhnout přes pole až na místo. Dvě ruská letadla, která by se dala upravit pro natáčení. Spoustu nadšenců ochotných pomoct. A nakonec i filmový klíč k příběhu. Ale pořád to bylo v háji. Jen samé dobré rady, abych natočil něco jiného.

O DVA ROKY POZDĚJI

Rok 1967. Jdu do filmového klubu, v ruce zmačkaný scénář Nebeských jezdců. Právě mi oznámili, že jsem dostal třicet dva natáčecích dní a jeden z nejmenších rozpočtů ve skupině. Před očima se mi odvíjí panoráma tehdy slavných českých herců, jdu stále pomaleji a dovnitř se už skoro došourám. Dávám si kafe a hned je tu Martin Růžek se svým: „Tak co, Jindřichu, co Nebeští jezdci?“

„Schválili mi to.“ – „A to piješ kafe, ty blbče?!“ – „Když já to nemůžu natočit. Nemám herce, nemám Anglii! Jenom bych to zabil.“

Růžek se rozhlédne, nakloní se ke mně a povídá: „Znáš Sylvu Langovou? Ne? Stejně jí napiš.“ Tehdy to v háji být přestalo.

„KDY PRILETITE DO LONDYNA? SYLVA L.“

Po dlouhých průtazích mi zaplatili letenku (všechno ostatní jsem si platil sám, ačkoliv mi ředitel Ústředního filmu Poledňák nabízel tři libry, které měl v kanceláři na nákup známek) a já na Heathrow na první pohled poznal Sylvu Langovou. Pamatoval jsem si ji z Dívky v modrém. Sylva byla (a pořád je!) herečka — filmová hvězda, která se v roce 1948 provdala do Anglie za pana Williamse, ale nezapomněla. Pomohla za tu dobu spoustě Čechů legálně emigrovat a fungovala jako náš neoficiální kulturní atašé v Anglii. Drobná, elegantní, rázná. Báječná. Přetrpěla, když jsem si vytáhnul marky propašované v tubě od zubní pasty. Držela mi aktovku a já jsem měřil kandelábry, poštovní schránky a telefonní budky. Vysvětlila kolemjdoucím, že nejsem špión, ale umělec. Neměli jsme peníze na natáčení v Anglii, ale na metr a kus papíru jsme měli. A tak potom, když jsme natáčeli britskou nemocnici u Alžbětinek v Praze, nechal jsem jim vybourat okno a nahradit ho u nás vyrobeným anglickým, mnou osobně přesně změřeným a nakresleným. Sestry šílely.

V Anglii jsem pak byl kvůli Nebeským jezdcům ještě několikrát, v roce 1968 se situace uvolnila tak, že jsme tam mohli jet i ve čtyřech jako štáb. Náš produkční, pan Hájek, jediný z Barrandova schopný reprezentovat – však taky dělal kdysi v Paramountu. Autor knihy Richard Hussman neboli Filip Jánský. Jeli jsme hledat ten pravý vojenský hřbitov pro náš jediný povolený anglický záběr. Auto samozřejmě řídil fízl z ambasády. Hussman, nešťastný z toho, že dopoledne je v Anglii zakázáno nalévat alkohol, pořád koukal na hodinky a když udeřila oficiální hodina, hned nás zatáhl do takového pěkného pubu a kopnul to do sebe. Čekali jsme. Pak na mě pokýval a řekl: „Něco vám ukážu.“ Šel jsem za ním a dvacet metrů od té hospody byl hřbitov. Chodili jsme mlčky mezi hroby a já tiše povídám: „Vy tu někoho máte?“ – „Ne. Ale v těchhle ďolíkách, se slečnou... to vám bylo báječný!“

Ten náš hřbitov jsme ale natočili jinde.

A pak vybírání anglických herců: měl jsem od Hussmana pár anglických vět na papírku, doplnil jsem si ho aktuálním kursem libry a vyrazil se Sylvou do hereckých agentur. Byla ze mě nešťastná – prohlížel jsem si kartotéku a pořád tiše přepočítával libry na koruny. Když mi začali představovat herce živé, už jsem téměř úpěl. Sylva mě hladila po ruce a šeptala mi: „Pssst... nestarejte se pořád o ty peníze!“ – „Když tamhleten dědek, ten je tak nádhernej, ale těch peněz!“

Pak se Sylva obrátila k hercům a uvedla film sama, místo mých papírkových vět. Herci se na mě podívali, ten nejstarší pak vystoupil a řekl: „My jsme vám, Čechoslovákům, strašně dlužný.“

Musím na chvíli přestat psát. Mám slzy v očích ještě dneska.

JALTSKÁ KONFERENCE

Nakonec jsme je pro účely rozpočtu všechny neoficiálně jmenovali národními umělci, zařadili do nejvyšší platové třídy a nakonec ještě zavezli do Karlových Varů, aby si nakoupili sklo a porcelán. A během Pražského jara jsme natočili náš film. Kolem mě zuřily politické bouře a ačkoliv jsem se zúčastňoval všech těch masových akcí, sjezdů uměleckých svazů i nekonečných debat o budoucnosti naší země, zůstane pro mě rok 1968 rokem Nebeských jezdců. A taky hledání Anglie v Čechách – domů, zahrad a polních cest. A anglických tváří – což bylo skoro nejobtížnější. Na Barrandově ve vrátnici tehdy sedával typově hrozně nóbl pán, hned jsem ho obsadil. Byla to už taková doba, kdy nóbl lidi dělali vrátné...

Ale tady udělám odbočku, musím. Je květen 1968, už sedím ve střižně, když se ozve sekretářka generálního ředitele televize Pelikána. Prý je tam nějaký Němec, který přijel z Kolína nad Rýnem, takové divné jméno má a tvrdí, že v Benátkách viděl můj dětský film Ferdinand a raketa a chce se se mnou seznámit. Druhého dne jsme se já a Ota Hofman s Gertem Münteferingem sešli ve třech v hotelu Jalta. Toho večera vznikl projekt česko-německé koprodukce Pana Tau. Když jsme vycházeli z Jalty, netušil jsem ještě, že díky Panu Tau budu moci pracovat i potom, co Nebeští jezdci skončí v trezoru. Že tenhle kontrakt bude příliš lukrativní i pro barrandovské čistky. Müntefering ale tušil leccos. Šli jsme kolem sochy svatého Václava, pod níž se bouřlivě podepisovaly petice na podporu Polednového vývoje, on jen vrtěl hlavou. „Tohle se mi nelíbí, to skončí špatně,“ řekl. Pamatuju si, jak mi prolétlo hlavou: Co ty o tom víš? Podívej – povolili mi natočit film o českých pilotech v RAF, to už může být jen lepší.

Příště jsme se viděli až poté, co v ulicích jezdily ruské tanky.

21. SRPNA

Pokud tohle bude číst nějaký historik, zřejmě mu taková řada náhod nepůjde pod vousy. Ale je to pravda a já s tím nic nenadělám. 20. srpna jsem Nebeské jezdce dokončil, 21. srpna jsem měl začít dělat hudební synchrony. V noci mě vzbudil neznámý dívčí hlas: „Pane Polák, jen vás chci upozornit, že nás okupujou Rusové.“ Podívám se dolů do ulice a tam stojí tank.

Procházel jsem Prahou v šoku, jako všichni toho dne. Ve studiu ve Smečkách nikdo nebyl – všichni šli dát krev raněným. Ten den jsme měli k filmu nasadit jeho titulní píseň. Riders of the Sky od Stana Jonese. Zpívá se v ní: Nebeští jezdci — tváře vyzáblé a oči kalné, z košilí stříká pot. Ženou se za stádem, jež nikdy nedostihnou. Jež musí hnát až do skonání světa. Toho dne byli v ulicích jiní jezdci, než o jakých jsem natočil film. A začali hnát své stádo.

Když jsem se vrátil domů, stál před mým domem Evžen Illín, můj skladatel, s autem napěchovaným až po střechu. „Čekám tu už hodinu, tak jedeš?“

„Čtyři roky!“ povídám mu. „Jaký čtyři roky?“ — „Čtyři roky dělám tenhle film.“ Ale Illín už to měl vymyšlené – „Vráťa Blažek už má u tebe složené kufry, bojí se domů. Pojedeme ve třech – já budu dělat muziku, on scénáře a ty to budeš režírovat.“ Blažek byl komunista a komunisté se 21. srpna báli nejvíc.

Oba jsme brečeli a on pak odjel. Blažek také. Já jsem zůstal. Věděl jsem, že by se tak Nebeští jezdci nikdy nedostali do kina. A to jsem nemohl udělat.

Říkáte, že se téma emigrace proplétá celým příběhem Nebeských jezdců. Ale vždyť to je téma celé mojí generace. Všichni jsme byli konfrontováni s otázkou, zda existuje důvod zůstat. Já téměř neustále. Díky Münteferingovi, který pak přiletěl do obsazené Prahy narychlo podepsat smlouvy dřív, než stihli obsadit Barrandov svými prověřenými kádry, jsem pak pracoval i v „západním“ Německu a jiných svobodných zemích. Po úspěchu Pana Tau mi Němci často jemně naznačovali, že bych se nemusel vracet a všechno by bylo jednodušší. Vrátil jsem se pokaždé. Ale navštěvoval jsem je – jezdil jsem za Pavlem Juráčkem, chodili jsme spolu v Mnichově na filmy Woodyho Allena, Illínovi jsem po kouskách dopravil do Švýcarska celý jeho archiv. Jen Blažkova psa jsem přes hranice propašovat nedokázal.

Jednou – byl takový odporný podzimní den – mě napadlo se neplánovaně zastavit u Vratislava Blažka v jeho domečku u Rýna. Nemohl jsem najít vypínač, a tak jsem klopýtal temnou chodbou a najednou se zeshora ozve „Kupředu, levá! Kupředu, levá!“

Otevřel jsem dveře a tam u puštěného rádia seděla Blažkova slečna. Plakala a poslouchala české zprávy. Juráček, Illín, Blažek a stovky dalších... co ti mohli dokázat.

28. října 1968 byla premiéra filmu o osudu lidí, kteří utekli proto, aby mohli bojovat. V kinech byla atmosféra jako v krematoriu. Lidé stáli, tleskali, ale měli slzy v očích. Nebeští jezdci vydrželi v kinech až do února následujícího roku. Pak zmizeli v archivu. Nikdy před tím ani nikdy potom jsem už nenatočil historický film. Po Panu Tau přišla Lucie, postrach ulice a Chobotničky ze 2. patra. Ale Nebeští jezdci vlastně nejsou historický film – vypráví o osudu generace, o jejíž osud přervaly pásy cizích tanků. Tak jako té mojí.

Jindřich Polák

Komentáře

(SuE - Mail - WWW) Vloženo 29.01.2004, 18:01:53
díky

Nebeští jezdci (Antonín Líman - Mail - WWW) Vloženo 16.08.2004, 04:03:42
Vážený pane Polák, nikdy jsem Váš film neviděl, ale Jánského román patří k mým nejoblíbenějším. Je možno Váš film někde objednat na videu? My všichni těm letcům ještě tolik dlužíme!
Váš Antonín Líman

Nebeští jezdci (Antonín Líman - Mail - WWW) Vloženo 16.08.2004, 04:04:00
Vážený pane Polák, nikdy jsem Váš film neviděl, ale Jánského román patří k mým nejoblíbenějším. Je možno Váš film někde objednat na videu? My všichni těm letcům ještě tolik dlužíme!
Váš Antonín Líman

NJ (Adam Voltr - Mail - WWW) Vloženo 07.12.2004, 17:57:07
Taky bych se vás rád zeptal na to samé jako pan Líman. Nevim jak ale našel jsem román NJ v mé knihovničce a nedalo mi to abych nenakouknul. Letadla a vše kolem nich mě zajímá, takže Nebeské jezdce přímo hltám. Ćtu si je doma i ve škole. Pokud jsou někde k sehnání na CD nebo VHS prosím dejte mě vědět. Děkuji.

NJ (Adam Voltr - Mail - WWW) Vloženo 07.12.2004, 17:58:34
Taky bych se vás rád zeptal na to samé jako pan Líman. Nevim jak ale našel jsem román NJ v mé knihovničce a nedalo mi to abych nenakouknul. Letadla a vše kolem nich mě zajímá, takže Nebeské jezdce přímo hltám. Ćtu si je doma i ve škole. Pokud jsou někde k sehnání na CD nebo VHS prosím dejte mě vědět. Děkuji.


Přidání komentáře...
Vaše jméno:


Váš e-mail:


URL va?ich stránek:


Nadpis:


Text:


   
Témata

Archiv

Archivy

leden 2004

prosinec 2003

září 2003

červenec 2003

březen 2003

prosinec 2002

Ostatní

RSS verze
Vzkazovník

Odkazy

bloguje.cz

Counter