Darwinova teorie

Autor: Jaroslav Bartoš Škola: G Trutnov
Strany: 27 A4 Obrázky: ne
Dokument stažen: 1995x Náhled zobrazen: 13465x
   
Stáhnout zazipovaný dokument » Zpět na seznam »
  
Textový náhled:

Darwinova evoluční teorie (O vzniku druhů, 1859, Anglie) - vysvětluje život jako
výsledek malých (náhodných) genetických mutací (Mutace - dědičná změna
vlastnosti.) a přežití nejlépe přizpůsobených organismů. Tvrdí, že k velkým
změnám v organismech může dojít po nepatrných krůčcích čistě přirozenými
prostředky působením času, náhody a diferencovaného přežití.
Kreacionismus (nauka o stvoření) - tvrdí, že svět a lidstvo bylo naplánováno a
stvořeno a existuje za určitým účelem. V tomto rámci se vyskytují rozdílné
názory: od zastánců náhlého stvoření, (V doslovném chápání stvoření světa podle
Bible, v šesti dnech (t.j. v 6 x 24hod.), maximálně před 10000 lety.) kteří jsou
chápáni jako křesťanští fundamentalisté, přes názor, že stvoření proběhlo v
delším časovém období (i miliony let), až po možnost připuštění evoluce jako
možného mechanismu stvoření.
Evoluce chápaná jako postupný vývoj (Změna jedněch živých organismů v druhé.)
živých organismů není v rozporu s naukou o stvoření. Rozpor nastává tehdy, když
se evoluce chápe jako plně přirozená, naturalistická (Naturalismus předpokládá,
že celá přírodní říše je uzavřený systém materiálních příčin a účinků, na který
nemůže mít nic zvenčí vliv (Pokud existuje Bůh, tak do ničeho nezasahuje.).),
jež není řízena žádnou inteligentní bytostí s určitým záměrem.
Všeobecně však bývá Darwinova evoluční teorie spojována právě s naturalismem.
Většinou je v evoluční literatuře tento postoj provázen hojnou řadou
antiteistických závěrů (svět nebyl zamýšlen předem a nemá žádný účel, lidé jsou
produktem slepých přírodních sil, život nebyl stvořen, ale vznikl...) a narážek
na kreacionisty (nepočestní kreacionalisté, úzkoprsí fanatikové, zmatení lidé
(Tyto ukázky vybrány namátkou z knihy Věda o životě; Wels, Huxley, Wels, Praha,
1931. )). Tato tvrzení přitom nejsou předkládána jako osobní názory, ale jako
logické důsledky nauky. V posledních nejméně 20. letech lze pozorovat snahu
předkládat takto chápanou evoluci podporovanou širokou vědeckou obcí veřejnosti
jako vědecky a empiricky přesvědčivě dokázaný fakt, kde pochybnosti jsou pouze o
určitých detailech. "Zajímavá koncepční otázka" byla vyřešena a zbývá doplnit
jen některé podrobnosti. Dále je patrná snaha o spojení pojmů: evoluce = věda a
kreacionalismus = náboženství, se všemi důsledky pro "moderně" vychovaného
člověka.





Darwin předložil tři důležitá tvrzení:
- druhy nejsou neměnné (objevily se během dlouhé historie země přiroz. procesem
- vývoj uzpůsobením)
- toto lze rozšířit tak, že se tím vysvětlí veškerá rozmanitost života (vše
pochází z jednoho mini předchůdce)
- tento mohutný proces byl řízen přírodním výběrem (neboli přežitím nejlépe
přizpůsobených jedinců).
Otázkou není, zda k přírodnímu výběru dochází, ale zda má tato eliminační síla
tak mocný účinek (jak tvrdí darwinisté), že může začít u bakteriální buňky a za
miliardy let přetvořit její potomky na takové divy, jako jsou stromy, květiny,
mravenci, ptáci a lidé. Protože Darwin nemohl ukázat přesvědčivé příklady
přírodního výběru v akci, argumentoval analogií
- umělým výběrem, který používají šlechtitelé a chovatelé. Ti však využívají k
chovu svoji inteligenci a rozum. Darwin se však snaží dokázat, že přirozené
procesy, bez jakéhokoliv účelu, mohou nahradit dílo inteligentního tvůrce.
Chovatelé vybírají určité úchylky v populaci podle svého cíle (např. delší vlna
u ovcí). Kdyby jim šlo o vyšlechtění zvířat pro volnou přírodu, nedocházelo by k
extrémním odchylkám. Po navrácení zdomácnělých zvířat do přírody specializovaná
plemena zahynou, ostatní přejdou do původního stavu divokých zvířat. To ukazuje,
že přírodní výběr je spíše konzervativní (Konzervativní - záchovná,
zachovávající určitý směr.) síla, zabraňující výskytu extrémních odchylek.
Umělý výběr ve skutečnosti ukazuje na určité meze. Důvodem, proč psi nedosahují
velikosti slona a ve slony se neproměňují, není nedostatek času v chovu, ale to,
že jakmile dosáhnou dané genetické hranice přestávají se zvětšovat. S tím
darwinisté nesouhlasí a poukazují na laboratorní experimenty s octomilkami,
(Oblíbený hmyz genetiků (podle nyní známých poznatků se od nejstarších dob podle
všeho nezměnila).) při nichž ale nevzniklo nic jiného, než zase octomilky, byť s
mnohými změněnými rysy; podobná je situace s některými rostlinnými hybridy,
které splňují kriteria (Mohou se navzájem křížit, ale nekříží se s rodičovským
druhem (biologický druh je skupina schopná vzáj. křížení)) pro nový druh. Pokud
jde o zvířata, tak neschopnost vypěstovat nové druhy darwinisté připisují
nedostatku času. Tuto námitku je třeba uvážit, stejně jako protinámitku, že
delší čas, který měla příroda, je vyvážen silou záměru chovatelů. Co se týče
octomilek, tak příroda měla spoustu času, ale prostě nedělá to, co dělají
experimentátoři. I kdyby se podařilo vypěstovat např. skupinu psů křížících se
mezi sebou, ale ne s ostatními psy, tak to bude jen nepatrný krok k dokázání
významných tvrzení darwinismu.
Analogie s umělým výběrem je podle všeho chybná. Nemusí to nutně znamenat
chybnost Darwinovy teorie, ani neschopnost tvořivého účinku přírodního výběru.
Je třeba hledat přímější důkazy. V darwinistické literatuře je však ku podivu
mnoho tvrzení v tom smyslu, že přímé důkazy nejsou nutné, protože prokázat tuto
teorii lze pomocí logiky.
Přírodní výběr jako tautologie (Tautologie - definice kruhem, v níž to co se
definuje, jen jinými slovy opakuje to co má být definováno; důkaz dokazovaným;
nemá žádnou vysvětlující hodnotu.) V této formulaci teorie předpovídá, že
nejlépe přizpůsobené organismy budou produkovat nejvíce potomstva. G. G. Simpson
(1964): "Přírodní výběr upřednostňuje nejlépe přizpůsobené organismy jen tehdy,
když přizpůsobenost definujeme jako zanechání většího počtu potomků." Pro
genetiky přizpůsobenost nesouvisí nikterak se zdravím, silou nebo jakýmkoliv
jiným, zdánlivě výhodným rysem, mimo výkonnosti v množení.
Téměř každý rys může být totiž pro určitý druh podle situace výhodný nebo
nevýhodný. Velký lidský mozek vyžaduje velkou lebku, která matce při porodu
přináší nepohodlí a nebezpečí. Předpokládáme, že velikost našeho mozku je
předností, protože momentálně ovládáme tuto planetu, ale zdaleka není zřejmé, že
velký mozek byl předností za okolností, v nichž se údajně vyvinul. Většinou není
možné určit výhodnost nezávisle na výsledku.
C. H. Waddington: "Přírodní výběr byl nejdříve zvažován jako hypotéza, kterou je
třeba dokázat pokusy a pozorováním, ale při bližším ohledání se projevuje jako
tautologie - nezbytný, dříve nepoznaný vztah. Uvádí, že nejlépe přizpůsobení
jedinci v populaci (definovaní jako ti co zanechávají nejvíce potomstva)
zanechají nejvíce potomstva. Když chci vědět, jak se z ryby může stát člověk,
nepřinese mi více světla prohlášení, že organismy, které zanechávají nejvíce
potomstva, jsou ty, které zanechávají nejvíce potomstva.
Tuto situaci si začali uvědomovat i darwinisté sami, načež bylo kritikům
poukazujícím na tautologické tvrzení nekompromisně řečeno, že jednoduše
projevují svou neschopnost pochopit darwinismus.

Přírodní výběr jako deduktivní vedení důkazu
Toto chápání předkládá evoluční teorii jako dedukci (Typ úsudku a metoda
zkoumání, kdy se z přijatých výroků (premis) dospívá k novému tvrzení, závěru;
vyvozování. ):
1. Všechny organismy se musí rozmnožovat.
2. Všechny organismy vykazují dědičné odchylky.
3. Dědičné odchylky se liší svým účinkem na rozmnožování.
4. Proto odchylky s příznivými účinky na rozmnožování budou úspěšné, odchylky s
nepříznivými účinky budou potlačeny a organismy se změní (C. Peterson).
Tato poučka však pouze stanovuje, že dojde k určitému přírodnímu výběru, ale
není vysvětlením evoluce, dokonce ani netvrdí že se organismy změní. Rozsah
variací může být úzký a zachované odchylky mohou být příznivé právě tak, že se
druh nezmění. To, že účinkem přírodního výběru může být ochrana před změnami,
není jen teoretická možnost. Jak píši dále, převažujícím rysem fosilních
(Fosilie - zkamenělina.) druhů je stagnace - absence změny, nehledě k existenci
četných "žijících fosílií".
Jak se mohly složité organismy vyvinout z velmi jednoduchých vysvětluje A. G.
Cairns - Smith, podobně, jako sám Darwin takto:
"Pokud máte jedince, kteří rozmnožují svůj druh, jestliže někdy dochází k
náhodným odchylkám, jestliže některé takové odchylky mohou někdy svým nositelům
přinést určitou přednost, jestliže mezi množícími se entitami (Entita - základní
objekt zkoumání. ) probíhá soutěž - jestliže dochází k nadprodukci, takže ne
všichni budou sami schopni zplodit potomstvo - pak se tyto entity budou
zdokonalovat v rozmnožování svého druhu. Příroda v těchto okolnostech působí
jako selektivní chovatel: plemeno nemůže jinak, než se zdokonalovat."
Ve skutečnosti však plemeno často velice úspěšně zdokonalování odolává, často
miliony let, takže s touto logikou není něco v pořádku. Tentokrát je to zmatek,
který vyvolává slovo "přednost" (zdokonalování).

Přírodní výběr jako vědecká hypotéza
Podle tohoto chápání, sdíleného v dnešní době asi většinou vědců, je
darwinistický přírodní výběr vědecká hypotéza, která je tak důkladně prověřována
a potvrzována důkazy, že by ji rozumní lidé měli přijmout jako přiměřené
vysvětlení vývoje složitých forem života. Přesněji, touto hypotézou je, že
přírodní výběr (spolu s mutacemi) je schopný vytvářet nové druhy orgánů a
organismů. Jaké důkazy tedy potvrzují, pravdivost této hypotézy?
Zde jsou příklady pozorování, potvrzující tvořivé působení přírodního výběru
podle D. Futuyama:
1. Bakterie získávají odolnost vůči antibiotikům; podobně hmyz se stává odolný
vůči hubícím prostředkům díky přežití mutantních forem majících výhodu
odolnosti.
2. R. 1898 zjistil vědec jménem Bumpus, že u samců bouří vyčerpaných vrabců
přežili mohutnější jedinci ve větší míře než jedinci menší, i když rozdíl byl
relativně nepatrný.
3. V důsledku sucha na Galapágách r. 1977 museli pěnkavy jíst větší semena, než
kterými se běžně živí. Po jedné generaci byla mezi menšími pěnkavami, kterým
velká semena činila potíže, tak vysoká úmrtnost,
že průměrná velikost ptáků (a hlavně jejich zobáků) znatelně vzrostla.
4. Sledování myších populací ukázalo, že když jsou dočasně vystaveny působení
genu, který u samců působí neplodnost, přestávají se rozmnožovat a spějí k
vyhynutí.
5. Kettlewellova pozorování drsnokřídlece březového. Když jsou stromy ztemnělé
průmyslovým kouřem, začnou se hojněji vyskytovat tmavě zbarvení motýli, protože
dravci je na pozadí těchto stromů hůře vidí než světlé. Když stromy zesvětlely,
převažovali motýli světlí. S barvou stromů se mění i převažující barva motýlů.
Z těchto pozorování lze vyvodit tyto závěry:
1. Není důvod pochybovat, že zvláštní okolnosti mohou někdy upřednostnit
bakterie odolné vůči lékům nebo velké ptáky, případně tmavé motýly vůči světlým.
2. Ani jeden z těchto "důkazů" neposkytuje přesvědčivý důvod pro to, abychom si
mysleli, že přírodní výběr může vyprodukovat nové druhy, nové orgány nebo i
menší trvalé změny.
Dané druhy často zůstávaly stovky století prakticky beze změny! Kolísání
populací, jako výsledek okolností a předchozích modifikací souboru genů,
nenaznačuje evoluci, přičemž hmatatelné důkazy o tom máme u mnoha tzv. živých
fosílií, které zůstávájí miliony let beze změny.
Proč si lidé, včetně odborníků, myslí, že důkazy místních populačních výkyvů
potvrzují hypotézu, že přírodní výběr má schopnost působit technické zázraky,
sestrojovat takové divy, jako je oko nebo křídlo?
Kettlewellův pokus s motýly je klasickou ukázkou moci přírodního výběru a
darwinisté museli čekat na toto skromné potvrzení své ústřední poučky téměř sto
let. Tento experiment ale nemá nic společného se vznikem nového druhu ani
odrůdy, protože světlí i tmaví motýli byli přítomni po celou dobu experimentu.
Měnil se jen jejich vzájemný poměr.

Přírodní výběr jako filosofická nezbytnost
Tento přístup je založen na tom, že základní vlastností vědy je "spoléhání na
přirozená vysvětlení" místo na "nadpřirozené prostředky nedostupné lidskému
chápání". Má-li mít takto chápaná věda pro biologickou složitost vůbec nějaké
vysvětlení, musí se spokojit s tím, co zbyde po vyloučení nepřijatelného, t.j.
Boha, nebo i jakékoli nemateriální síly teoreticky pohánějíci evoluci k větší
složitosti.
Přírodní výběr je nejlepší ze zbývajících alternativ a pravděpodobně jedinou. V
této situaci mohou někteří dospět k rozhodnutí, že darwinismus jednoduše musí
být pravdivý. Pak bude cílem dalšího zkoumání už jen vysvětlit, jak přírodní
výběr funguje a vysvětlit zjevné nesrovnalosti.
Je rozdíl mezi hledáním empirických důkazů s cílem vyzkoušet teorii o níž
pochybujeme a hledáním důkazů s cílem najít potvrzení jediné teorie, kterou jsme
ochotni tolerovat.
Darwinisté vyvinuli celou řadu pomocných teorií, které mohou vysvětlit každou
možnou eventualitu.
Existence živých fosilií je nepřivádí do rozpaků: Nevyvíjely se, protože se
nedostavily nutné mutace, nebo kvůli "vývojovým zábranám", případně byly již
dostatečně přizpůsobeny svému prostředí. Zkrátka se nevyvíjely, protože se
nevyvíjely.
Jak přírodní výběr podpořil vývoj rysu, který vede k obětování (Někteří
živočichové, když se objeví dravci, vydávají varovné signály, čímž se sami
vystavují nebezpečí.) sebe sama? Jedni darwinisté to vysvětlí "skupinovým
výběrem", jiní na základě "výběru podle příbuznosti". Jestliže předpokládáme, že
darwinismus je v zásadě pravdivý, pak je naprosto rozumné teorii přizpůsobovat,
aby odpovídala pozorovaným faktům. Nástroje přizpůsobování jsou však tak pružné,
že je prakticky nemožné tvrzení darwinismu empiricky (Empirický - založený na
pozorované skutečnosti. ) prověřit.
Další pomocný pojem "pohlavní výběr" ukazuje, jak lze do teorie začlenit i
nepoddajné případy.
Jeho příkladem je vějíř páva, který je zjevným břemenem, když chce uniknout
dravci. Vějíř je však stimulem pávice, takže jeho přítomnost zvětšuje pávovy
vyhlídky na potomstvo, i když může zkrátit jeho život.
Zarážející je, že darwinisty neznepokojuje nepřizpůsobivost sexuální záliby
pávic. Proč by přírodní výběr, jenž údajně vytvořil všechny ptáky z nižších
předků, dával vzniknout druhu, jehož samičky touží po samcích s ozdobou, která
ohrožuje jejich život? Pávice si měly vypěstovat zálibu v samcích s ostrými
drápy a mohutnými křídly. Přesto darwinisté prohlašují, že páv není problém pro
ně, ale pro kreacionalisty:
"Opravdu kreacionalisté předpokládají, že jejich Stvořitel pokládal za vhodné
stvořit ptáka, který se nemůže rozmnožovat bez šeti stop tlustých per, kvůli
nimž je snadnou kořistí pro leopardy?"
Zdá se, že páv je druh tvorů, kterým nevyzpytatelný Stvořitel mohl být příznivě
nakloněn, ale kterým by "lhostejný mechanický proces", jako je přírodní výběr,
nikdy nedovolil vzniknout. Výběr jen uchovává anebo ničí něco, co již existuje.
Příznivé novinky musí přinést mutace a teprve pak je může přírodní výběr
uchovávat a podporovat.







Charles Darwin popsal přijatelný mechanismus, jímž mohlo dojít k nutným
proměnám, a to bez přispění božského řízení nebo jiné příčiny, která nyní ve
světě nepůsobí. Darwin si dával obzvláštní pozor na to, aby se vyhnul potřebě
jakýchkoli "skokových mutací" - skoků, kdy se v rámci jedné generace objeví nový
typ organismu. Skokové mutace považuje dnes většina vědců za nemožné a dobře
vědí proč. Živí tvorové jsou nesmírně složitá seskupení vzájemně propojených
částí, přičemž tyto části jsou samy také složité. Skoková mutace těchto částí na
jiné by se rovnala zázraku. Kdyby se z hadího vejce vylíhla myš, mohli bychom
tento případ chápat stejně dobře jako evoluci i speciální stvoření. I náhlé
objevení se jediného složitého orgánu jako oko nebo křídlo by naznačovalo
nadpřirozený zásah. Toto Darwin věděl a důrazně odmítal.
Prvním problémem pro dokázání Darwinovy teorie bylo v jeho době to, že nalezené
zkameněliny nepřinesly důkazy o mnoha přechodových formách, jejichž existenci
tato teorie vyžadovala. Vysvětlovalo se to tím, že seznam zkamenělin není úplný.

Větší potíž však byla teoretického rázu.
Mnohé orgány vyžadují pro své funkce náročnou kombinaci složitých částí.
Nejběžnějším příkladem jsou oko a křídlo. Těla zvířat a lidí jsou ale přímo
přeplněna takovými divy. První krok k nové funkci - jako je zrak, nebo schopnost
létat - by neznamenal nutně výhodu. Aby živočich mohl mít vůbec nějaký užitečný
zrak, musí fungovat společně mnoho složitých součástí. I úplné oko je bez
užitku, pokud nepatří tvorovi s mentální a nervovou schopností dané informace
využít nějakým úkonem, který podpoří přežití nebo rozmnožování. Zde jsme nuceni
si představit takovou mutaci, která tuto složitou schopnost přinese celou
najednou a natolik funkční, že to stačí poskytnout danému tvorovi výhodu při
plození potomstva.
Dawkins poukázal na to, že mezi žijícími živočichy existuje přijatelná řada
přechodových typů oka (asi 40). O žádném z těchto typů očí se však
nepředpokládá, že se vyvinul z nějakého jiného, protože jde o zásadně odlišné
struktury a nikoli o řadu typů podobné stavby jejichž složitost postupně
narůstá.
Proč se ale z tolika primitivních forem očí, s nimiž se dosud setkáváme, nikdy
nevyvinuly formy dokonalejší? Loděnka si za stovky milionů let své existence pro
své oko nevyvinula čočky, přestože má sítnici, která "prakticky volá právě po
této jednoduché změně".
Křídlo, které u hmyzu, ptáků a netopýrů existuje ve zcela odlišných podobách, je
další záhadou. Přinášela první "nekonečně malá zděděná modifikace" směřující ke
vzniku křídla nějakou výhodu? Pokud se přední končetiny začaly měnit v křídla,
staly se neobratnými pro uchopování a šplhání pravděpodobně dávno před tím, než
se staly užitečnými alespoň pro plachtění, což hypotetického předchůdce stavělo
do vážné nevýhody.
Ptačí pero s jeho navzájem propletenými háčky a dalšími složitými rysy, díky
němuž je vhodné pro létání, se muselo, je-li darwinismus pravdivý, vyvinout z
plazích šupin; ale přechodné články je těžké si představit.
Ještě obtížnější je charakteristický ptačí plicní lalok, jenž se svou stavbou
naprosto liší od laloku jakéhokoliv představitelného evolučního předka. Uchování
dýchací funkce je pro život nezbytné, protože i nepatrná porucha vede během
několika minut ke smrti. Ptačí plíce nemůže fungovat bez vyvinuté složité
soustavy vzduchových vaků a praprůdušek, a dokud tyto soustavy nejsou schopny
fungovat dokonale integrovaným způsobem.
To, zda člověk shledá uvěřitelným scénář povlovného vývoje složitých soustav, je
prvek subjektivního soudu. Objektivní skutečností je, že tyto scénáře jsou
dohady. Ptačí a netopýří křídla se objevují mezi zkamenělinami jako již vyvinuté
a zatím nikdo nikdy experimentálně nepotvrdil, že by povlovný vývoj křídel a očí
byl možný.
Toto si uvědomili i někteří darwinisté. Goldschmidt vyjmenoval řadu příkladů od
složité stavby chlupu savců po hemoglobin, (Hemoglobin - Krevní barvivo, součást
červených krvinek, uskutečňující přenos kyslíku.) které podle něj nemohly
vzniknout hromaděním a výběrem malých mutací. Dospěl, podobně jako i někteří
další, k tomu, že darwinovská evoluce nemůže vysvětlit nic víc, než variace v
rámci jednotlivých druhů.
Vysvětlení podal prostřednictvím makromutací. Připustil, že rozsáhlé mutace by
musely vytvořit beznadějně špatně přizpůsobené zrůdy, ale při vzácných
příležitostech mohla šťastná náhoda vytvořit "nadějnou zrůdu". Tím však sklidil
v darwinistických kruzích hrubý posměch, srovnávaný dokonce se "dvěma minutami
nenávisti" podle románu G. Orwella.
Měli k tomu však své důvody. O mutacích se předpokládá, že pocházejí z náhodných
omylů při opisování genetického kódu. Domnívat se, že by taková náhodná událost
mohla změnit stavbu i jen jediného složitého orgánu, jako jsou játra nebo
ledviny, je asi totéž, jako myslet si, že dokonalejší hodinky lze sestrojit tak,
že těmi starými udeříme o zeď.
Neuskutečnitelnost evoluce pomocí makromutace nedokazuje její pravděpodobnost
ani reálnost prostřednictvím "malých mutací" - mikromutací. Jejich
nepravděpodobnost je srovnatelná s nepravděpodobností Goldschmidtových
makromutací.
Pravděpodobnost darwinistické evoluce závisí na mnoha těžko odhadnutelných
okolnostech, jako je množství příznivých mikromutací na vytvoření složitých
orgánů, jejich četnost ve správném okamžiku, atd. To vše v době, kterou
připouštějí zkameněliny. Když se o výpočty r. 1967 pokusili matematici, dospěli
k závěru, že na vytvoření např. oka by bylo málo času. Odpovědí jim bylo, že
svou vědu dělají pozpátku, protože faktem je, že se oko vyvinulo, takže
matematické obtíže musí být zdánlivé. Navíc při určitém přizpůsobení těchto
údajů dopadne výpočet docela dobře. Utěšuje nás skutečnost, že k evoluci došlo.
Potíže s mikromutační i makromutační teorií jsou tak veliké, že bychom mohli
očekávat úsilí o nalezení nějaké střední cesty. Ukazuje se, že je nemožné obejít
se bez alespoň umírněných makromutací - tedy takových, které mají velké účinky,
ale z hlediska složitosti se jako velké nejeví.
Počet obratlů se musí např. měnit po celých jednotkách, a nestačí jen přidat
novou kost, protože každý obratel je připojen souborem svalů, cév, nervů apod.
Aby měl nový obratel biologický smysl, musí se toto všechno objevit společně. Z
hlediska dospělého jedince (např. hada jenž má vlivem mutace více obratlů než
jeho rodiče) se zvětšení počtu obratlů jeví jako makromutace. Na embryonální
(Embryonální - zárodečné.) úrovni se tato změna ale zdá být mikromutační,
protože malá změna v embryonálních příkazech měla velký zjevný účinek.
V zásadě jde o takovou změnu, o které si dovedeme představit, že ji jednou budou
schopni řídit genoví inženýři. Dejme tomu že se v rámci rozsáhlého výzkumného
programu podaří vědcům změnit genetický program rybího zárodku tak, že se z něj
vyvine obojživelník. Byl by tento triumf genového inženýrství důkazem toho, že
se obojživelníci skutečně mohli vyvinout podobným způsobem? Asi ne, poněvadž ti,
co připouštějí nějakou formu makromutace, hovoří striktně o změnách náhodných, a
nikoli o změnách umně naplánovaných lidskou (nebo božskou) inteligencí.
Stoupenci vývojových makromutací by museli prokázat nejen existenci měnitelného
genetického programu, ale také to, že důležité evoluční změny mohou být vyvolány
náhodnými změnami v genetických pokynech.







Na začátku 19. století byl hlavní geologickou teorií katastrofismus, protože
nalezené fosilie hovořily o sledu katastrofických událostí, včetně masových
vyhynutí, po nichž následovala období tvoření. Bylo vysledováno, že každý z
oddílů biologického světa (říše, kmeny, třídy, řády) vyhovuje základnímu
strukturnímu plánu, přičemž existuje jen velmi málo přechodových typů. To
znepokojovalo už samotného Darwina, který sám napsal:
Jestliže druhy vznikaly z jiných druhů nepostřehnutelně jemnými přechody, proč
všude nevidíme nesčetné množství přechodových forem? Proč místo druhů, které
jsou přesně ohraničeny, není v celé přírodě zmatek forem? Odpověděl teorií
vyhynutí. Spojovací články mezi vzájemně nesouvisejícími skupinami, které kdysi
existovaly, zanikly kvůli špatnému přizpůsobení. Podle Darwina "byl jistě počet
spojovacích odrůd, které kdysi na zemi existovaly, opravdu obrovský." Mohli
bychom tedy předpokládat, že geologové budou neustále odkrývat zkamenělé důkazy
přechodných forem. To, co geologové našli, byly druhy a skupiny druhů, které se
objevily spíše náhle než na konci evolučních spojovacích řetězců. Vysvětlením
bylo, že fosilní doklady jsou velice nedokonalé, nezachycují souvislý záznam
historie, ale spíš relativně krátkých období.
V roce 1859 byla prozkoumána jen malá část světových ložisek zkamenělin, navíc
badatelé nevěděli, co mají hledat. Po roce 1970 se k fosilním dokladům vrátili
S. J. Gould, N. Eldrege a S. Stanley ve své teorii "přerušované rovnováhy",
která měla vyřešit nepříjemnou skutečnost: fosilní doklady dnes celkově vypadají
velice podobně, jako r. 1859, přestože se od té doby po zkamenělinách pátrá s
nesmírným úsilím.
Historie většiny fosilií obsahuje dva rysy, obzvláště odporující teorii
povlovného vývoje:
1. Stagnace. Většina druhů po dobu svého trvání na zemi nevykazuje žádné
podstatné změny.
2. Náhlý výskyt. V žádné místní oblasti druh nevzniká postupnou proměnou svých
předchůdců, ale objevuje se zcela najednou jako "plně vytvořený".
Náhlý výskyt mohou darwinisté vysvětlit tím, že přechodové mezičlánky z nějakých
důvodů nezkameněly. Ovšem stagnace - trvalá nepřítomnost zásadní jasně
orientované změny - je pozitivně doložena. A není to výjimka, ale pravidlo.
V Bighornské pánvi se nachází nepřerušovaný záznam fosilií ukládaných po dobu
asi 5 milionů let, v raném období výskytu savců. Na základě toho byl předpoklad,
že jisté populace pánve bude možno propojit a ilustrovat tak souvislou evoluci.
Ve skutečnosti se ukázalo, že druhy, o kterých se dříve předpokládalo, že se
proměnily v jiné, se časově překrývají se svými údajnými potomky a fosilní
doklady neprokazují přesvědčivě ani jeden přechod z jednoho druhu v jiný. Navíc
zůstávají druhy ještě milion let před vymizením z fosilních dokladů v zásadě
beze změny.
O netopýru a velrybě se předpokládá, že se vyvinuli ze společného savčího předka
během asi 10 milionů let. Pokud, podle zkamenělin, je průměrná doba trvání jedné
změny v rámci druhu téměř milion let, pak v předpokládané době změna
primitivního savečka na velrybu nebo netopýra obsahuje jen deset či patnáct
takovýchto změn. To je jasně absurdní a odpovídá to změně od jednoho hlodavce k
trochu odlišnému hlodavci.
Nejdůležitější myšlenkou teorie přerušované rovnováhy je to, že ke vzniku druhů
dochází rychle (Rychle z hlediska geologického času tj. např. 100000 let.) a v
malých skupinách, které jsou izolovány na okraji teritoria obývaného předchozími
druhy. Toto by lecos vysvětlilo, ale důkazy chybí. Navíc má tato teorie další
potíže, takže neodarwinisté vysvětlují náhlý výskyt raději tradičně (mezerami v
dokladech, nedochovalost měkkých částí těl fosilií, jež se mohly vyvíjet) a
stagnaci "stabilizační selekcí" (přírodní výběr bránil po miliony let změnám
navzdory měnícímu se prostředí). Přírodní výběr se zde jeví jako univerzální
vysvětlení změn a zároveň absence změn.
Teorie přerušované rovnováhy může být v některých případech reálným modelem
evoluce, ale nevysvětluje více, než poměrně úzký okruh změn, které nezahrnují
větší změny tělesných znaků.
Pokud vezmeme příklad velryby a netopýra, pak počet přechodových druhů musel být
značný a některé z nich by měly být početné a dlouhověké. Ve fosiliích se nic
takového nevyskytuje.
Největší problém pro darwinismus je však tzv. "kambrická exploze" před asi 600
miliony let. V těchto horninách se objevují téměř všechny živočišné kmeny a to
bez jakékoli stopy po evolučních předcích. V posledních letech byly v
nejstarších horninách objeveny doklady o existenci řas a bakterií. (Bakterie a
řasy jsou jednobuněčné organismy bez buněčného jádra a organel.) Všeobecně
přijatý názor dnes je, že se musely objevit už před 4 miliardami let. Později se
objevily složitější buňky s jádrem a pak se bez jakékoli evoluční historie
objevily desítky nezávislých skupin mnohobuněčných živočichů. Darwinistická
teorie vyžaduje, aby mezi jednobuněčnými organismy a živočichy, jako je hmyz,
červi a mlži, byly velice dlouhé řady přechodových forem. Důkazy o jejich
existenci však chybí, aniž by bylo možno to nějak přijatelně zdůvodnit.
Celkový obraz historie živočichů tedy představuje rozkvět vývojových linií ve
stavbě těla, po němž následovalo vyhynutí. Žádný nový kmen se pak nevyvinul.
Dnes existuje mnoho druhů, které nejsou zastoupeny v horninách dávné minulosti,
ale všechny zapadají do obecných kategorií existujících již na samém počátku. Je
to obraz určitého vývoje, ale jen v mezích základních kategorií, které samy o
sobě nemají žádnou evoluční minulost.
Téměř každý, kdo v posledních šedesáti letech studoval biologii na vysoké škole,
byl veden k tomu, aby věřil, že fosilní doklady jsou mocnou oporou klasické
darwinovské teze, a nikoli dluhem.




Darwinisté považují evoluci za fakt, nikoli jen za teorii. Tato teorie o vývoji
uzpůsobením vysvětluje podobu vztahů v přírodě takovým způsobem, který je
přijatelný pro filosofické materialisty.
Jestliže laboratorní věda nedokáže určit mechanismus a jestliže zkoumání fosilií
nemůže najít společné předky a přechodové mezičlánky, pak darwinismus jako
empirická teorie selhává. Darwinisté to potlačují tím, že se odvolávají na
rozdíl mezi "faktem" evoluce a Darwinovou teorií. Námitky založené na fosilních
dokladech a nedostatcích darwinistiského mechanismu zasahují pouze teorii.
Evoluce jako taková (logické vysvětlení vztahů) zůstává faktem, čímž patrně
myslí, že je nevyhnutelným závěrem z existence vztahu.
Jako důkaz "faktu" evoluce jsou předkládány tyto důkazy:
1. Mikroevoluce - o té nepochybují ani kreacionalisté; otázkou není zda
existuje, ale zda nám říká něco důležitého o procesu zodpovědném za původní
vytvoření ptáků, hmyzu a stromů. Darwinisté tvrdí, že pokud je dokázána
mikroevoluce, stačí to ve spojení s filosofickou doktrínou aktualismu (tj.
předpoklad, že předvěké děje se nelišily kvalitativně od dnešních) jako důkaz
faktu evoluce. Vědci rádi předpokládají, že přírodní zákony byly vždy a všude
jednotné, protože jinak by nemohli dělat závěry o tom, co se stalo v minulosti
nebo na opačném konci světa. Rozdíly mezi newtonovskou fyzikou a teorií
relativity a kvantovou mechanikou však ukazují, jak neoprávněný by takový
předpoklad byl.

2. Nedokonalosti v přírodě - spoléhají na to, že "Bůh by to tak nedělal".
Uváděny jsou příklady z embryonálního vývoje obratlovců: "Jak může Boží plán pro
lidi a žraloky vyžadovat, aby měli téměř totožná embrya? Suchozemští mloci... "
Mohou existovat proto, že je z nějakého nevyzpytatelného důvodu použil
Stvořitel; nebo mohou odrážet dědictví po konkrétních společných předcích; nebo
mohou být důsledkem nějakého dosud nepředstavitelného a dosud vědou neobjeveného
procesu. Úkolem vědy není spekulovat, jak Bůh mohl postupovat při stvoření.
Má-li být evoluční biologie vědou, nikoli oborem filozofie, musí si položit
otázku: Jak lze Darwinovu teorii dokázat nebo vyvrátit? Na základě podobnosti
embryí a některých Darwinových definic (homologie) se mezi evolucionisty
rozšířil názor, že existuje zásadní vztah mezi zárodečným vývojem a evoluční
teorií. Přitom to, že embrya při svém vývoji kopírují dospělé předchozí formy -
například že lidé při svém vývoji procházejí rybím a plazím stadiem - nebylo
nikdy dokázáno a embryologové to odmítli. Tato představa však byla teoreticky
tak líbivá, že se ji celé generace studentů učili jako fakt. Gould (S. J. Gould
je současný zastánce evolucionismu.) vzpomíná, jak ho tuto poučku učili ve
škole, padesát let poté, co ji věda odmítla.
Podobně názor, že odlišné organismy uvnitř jedné skupiny (např. obratlovci) by
měly prvními etapami života projít jako navzájem podobné organismy, přičemž
odlišné rysy by se u nich měly projevit teprve později. I tento obraz je tak
přitažlivý, že se ho celé generace učí jako fakt. Fakta do tohoto úsudku však
příliš nezapadají.
Je sice pravda, že všechna embrya obratlovců procházejí stupněm vývoje, kdy se
podobají jeden druhému, ale ve skutečnosti se až do tohoto stadia vyvíjejí
velice odlišně. Tyto odlišnosti jsou přitom typické pro každou třídu: jiné pro
ryby, jiné pro obojživelníky, jiné pro ptáky a jiné pro savce. Pozdější stupně
vývoje neodpovídají darwinistickým očekáváním o nic lépe.
Vývoj embryí jednotlivých druhů obratlovců se ubírá různými cestami, které se
někde v polovině tohoto procesu sbíhají a zárodky se podobají jeden druhému, ale
pak se opět rozbíhají, až se nakonec (různými způsoby) vytvoří podobná
uspořádání kostí jejich končetin. Tyto skutečnosti jsou embryologům dobře známy.
Skutečnosti z oblasti embryologie a homologie (Homologie - shoda v původu
některých orgánů lišících se však funkcí, a tím i tvarem (např noha u kopytníků,
křídlo ptáka, ploutve ryb).) byly předkládány jako přímé potvrzení "faktu
evoluce" a přitom ničím takovým nejsou! Pokud je embryologie, jak si Darwin
myslel, naším nejlepším průvodcem po genealogii, (Genealogie je metoda
genetického výzkumu, založená na studiu rodokmenu určitého jedince.) pak se zdá,
že obratlovci jsou rozličného původu a své znaky po žádném společném předkovi
nedědí.







Darwinisté tvrdí, že obojživelníci a dnešní ryby pocházejí z pravěké ryby, že
plazi vzešli z obojživelného předchůdce a že ptáci a savci se vyvinuli odděleně
z plazích předků. Také říkají, že lidé a dnešní opice měli společného opičího
předka, z něhož se dnešní lidé vyvinuli přes pozitivně určené přechodové
mezičlánky. Pokusil jsem se zhodnotit důkazy pro tato tvrzení s tím, že všechny
důkazy budou hodnoceny nezávisle na jakémkoli předpokladu ohledně pravdivosti
teorie, která je prověřována.

Od ryb k obojživelníkům
Hypotéza zní, že se u určitého druhu ryby vyvinula schopnost vylézt z vody a
pohybovat se po souši, přičemž se víceméně souběžně vytvořila rozmnožovací
soustava a další znaky typické pro obojživelníky. Žádný konkrétní zkamenělý rybí
druh jako předek obojživelníků určen nebyl. Existuje ale vyhynulý řád ryb
Rhipidistia, který některými znaky kostry připomíná kostru raných obojživelníků.

Přesto "žádná ze známých ryb není považována za přímého předchůdce nejstarších
suchozemských obratlovců. Většina jich žila až poté, co se objevili
obojživelníci, a ty, které existovaly předtím, nevykazují žádné důkazy o tom, že
by se jim vyvíjely mohutné končetiny a žebra typická pro primitivní čtvernožce."

V roce 1938 byla chycena Latimerie podivná, primitivní druh ryby o němž se
myslelo, že vyhynul před 70 miliony let. Protože je považována za blízce
příbuznou rodu Rhipidistia, očekávalo se od její pitvy objasnění nejasností
ohledně měkkých tkání, které jsou na zkamenělinách špatně sledovatelné. Avšak
při pitvě dnešní Latimerie její vnitřní orgány nenesly žádné známky přípravy na
život v suchozemském prostředí.

Od obojživelníků k plazům
Na doložení tohoto přechodu nejsou dodneška žádní uspokojiví kandidáti. Existují
zkamenělí obojživelníci nazývaní Seymouria, kterého je známo mnoho zkamenělých
druhů s takovými znaky kostry, které se jeví jako přechodné mezi kostrou plazů a
savců.
Protože zkamenělé savce a plazy na rozhraní je obtížné odlišt, za rozhodující
kriterium se považuje způsob stavby dolní čelisti. Živočichové se stavbou lebky
na rozhraní mezi lebkou plazů a savců existovali, takže pokud jde o stavbu
lebky, tak je přechod možný. Avšak kromě stavby lebky existuje ještě mnoho
jiných důležitých znaků, jimiž se savci od plazů liší, včetně velmi důležité
rozmnožovací soustavy.
Velké množství kandidátů řádu Therapsida je však velmi obtížné zařadit do
souvislé rodové linie, která by vedla od konkrétního druhu plazů ke konkrétnímu
savčímu potomku. Společné rysy u mnoha různých druhů, které jsou mimo jakoukoli
možnou linii předků, jen upozorňují na to, že podobnost kostry nemusí nutně
znamenat společný původ. Umělou vývojovou linii lze sestrojit, ale jen tak, že
budeme podle vlastního uvážení libovolně míchat zástupce z různých podskupin a
řadit je za sebou mimo jejich skutečný časový sled. Argument, že řád Therapsida
představuje řetězec spojující ve vývojové řadě plazy a savce by byl
přesvědčivější, kdyby jej bylo možno na obou koncích připojit k něčemu
konkrétnímu. Vybrat konkrétního savčího potomka je ale obtížné, protože
jednotliví raní savci mají velmi významné rozdíly ve stavbě těla. Podobné obtíže
jsou s nalezením konkrétních předků řádu Therapsida.
Pokud se budeme dál snažit o souvislý popis makroevoluce savců, je třeba
vysvětlit mnohem víc, než jen rozdíly ve stavbě dolní čelisti mezi plazi a
savci. Mezi savce patří tak rozmanité skupiny jako jsou velryby, tuleni,
medvědi, netopýři, opice, kočky a vačice. Jestliže savci tvoří jeden kmen, pak
darwinovský model vyžaduje, aby každá z těchto skupin pocházela z jednoho
jediného neurčeného suchozemského savce. Muselo by existovat obrovské množství
přechodných druhů v přímé vývojové linii, ale ty ve fosilních dokladech
zachyceny nejsou.

Od plazů k ptákům
Archeopteryx ("staré křídlo") je fosilní pták, který se vyskytuje v horninách
starých 145 milionů let. Má řadu kosterních znaků, poukazujících na blízkou
příbuznost s malým dinosaurem nazývaným Compsognathus. Celkově vypadá jako pták,
má křídla, peří a vidlicovitou ptačí kost, ale na křídlech má prsty s drápy a v
ústech má zuby. Žádný současný pták zuby nemá, i když některé pravěké druhy je
měly, a prsty s drápy má na křídlech jeden současný pták, Nahuatl uatzin.
Archeopteryx je působivá mozaika.Otázkou je, zda je důkazem přechodu plaza v
ptáka, nebo zda je jen jednou z těch zvláštních variant, jako je dnešní
ptakopysk, jejichž některé znaky připomínají jedince jiné třídy, ale nejsou
přechodovými mezičlánky v darwinovském smyslu.
Až do velmi nedávné doby se paleontologové většinou klonili k názoru, že
Archeopterix je v evoluci slepou uličkou, nikoli předkem současných ptáků. To se
změnilo po objevech fosilních ptáků ve Španělsku a Číně, kvalifikovaných jako
možné mezičlánky mezi Archeopterixem a některými dnešními ptáky. Tyto důkazy
jsou však příliš zlomkovité na to, aby mohly ospravedlnit jakékoli určité
závěry.
V Archeopterixovi tedy máme spíše možného než jistého ptačího předka. Stejně
jako u savců je i zde velmi obtížné představit si, jak jediný předek mohl dát
vzniknout tak různorodým potomkům jako je tučňák, kolibřík a pštros. Absence
fosilních důkazů o těchto přechodech je však snadněji vysvětlitelná vzhledem ke
způsobu života ptáků.
Celkově vzato znamená Archeopterix bod pro darwinisty, kteří v něm vidí
fantastické potvrzení, ale pro skeptiky je jen výjimkou v důsledném schématu
popření na základě fosilií. Jeden dobrý uchazeč o postavení předka nestačí.

Od opic k lidem
Po vyloučení podvrhu tzv. Piltdownského člověka existuje v současné době pět
fosilních druhů, (Včetně současného Homo sapiens.) uváděných jako důkaz, že se
lidé vyvinuli z opic. Jsou to Australopithecus afarensis, A. africanus, Homo
habilis, H. erectus a H. sapiens. První dva druhy jsou na opičí straně hranice
(opičí mozek, dohady o vzpřímené chůzi). Třetí z uvedených - člověk obratný - je
na mezní čáře a postavení Homo získal hlavně proto, že byl objeven na nalezišti
primitivních nástrojů, které údajně používal. Pro ty, co se o tom učili ve
škole, bude zajímavé, že neandrtálský člověk je často považován za podskupinu
našeho vlastního druhu, a člověk cromagnonský je jednoduše současný člověk.
Gould píše: "Stvořil by Bůh - z nějakého nepostižitelného důvodu nebo jen jako
zkoušku naší víry - pět druhů, jeden po druhém, aby napodobil trvalé směřování
evoluční změny?
Formulace této otázky naznačuje, jako by Darwin svou teorii předložil proto, že
velké množství fosilních mezičlánků mezi opicemi a lidmi si žádalo vysvětlující
hypotézu. Ve skutečnosti však byla nejdříve přijata teorie a teprve potom byly
objevovány a vykládány podpůrné důkazy, v úporné snaze najít chybějící články.
Tlak najít potvrzení byl tak velký, že vedl k podvrhu - piltdownskému člověku -
kterého představitelé Britského muzea horlivě chránili před nepřátelskou
prohlídkou, čímž umožnili, aby po 40 let vykonával "užitečnou" službu při
utváření veřejného mínění.
Psychologická atmosféra při předvádění hominidních fosilií připomíná uctívání
ostatků svatých. Při americké výstavě Předkové r. 1984 je líčena takto:
Úzkostliví správci převáželi "nesmírně cenné a křehké pozůstatky" v letadlech na
sedadlech 1. třídy, do muzea byly přepravovány limuzínami s policejním
doprovodem. Tam byly uloženy za neprůstřelné sklo. Před zahájením se sešla
vybraná společnost antropologů, kteří mluvili tlumenými hlasy, protože "to bylo
jako rozprava v katedrále". Svědkové tuto atmosféru líčí jako uctívání předků.
Svědectví o fosiliích od lidí, kteří touží chovat v rukou své předky, je třeba
zkoumat velmi opatrně. R. Lewin uvádí řadu příkladů subjektivity, typické pro
zkoumání počátků člověka, která ho přivedla k závěru, že je tento obor
nenápadně, ale trvale ovlivňován měnícím se pohledem lidstva na sebe sama.
Jinými slovy, pokud přísně neprověřujeme své předem vytvořené představy, vidíme
přesně to, co očekáváme, že uvidíme.
S. Zuckermann, přední britský vědec a odborník na primáty, je poctivý
materialista, který nepochybuje o vývoji člověka z opic, ale většinu fosilních
důkazů považuje za planý poplach. Podrobil Australopitheky důkladnému zkoumání a
došel k závěru, že "anatomický základ pro tvrzení, že chodili vzpřímeně",
považuje za nepřijatelný. Jeho soud o profesionální úrovni fyzické antropologie
nebyl příliš příznivý: přirovnával ji k parapsychologii, uvedl že množství
nezodpovězených spekulací ve zkoumání počátků člověka "je tak zarážející, že je
otázkou, zda je možné zde najít ještě nějakou vědu". Podle jeho názoru by
prioritou badatelů v oblasti počátku člověka mělo být vyhnout se takovým
potížím, jako bylo fiasko s piltdownským a nebraským člověkem. Všichni adepti na
"předka" by měli být podrobeni přísné objektivní analýze a odmítnuti, pokud by
tento rozbor byl negativní nebo nepřesvědčivý. V podobné zkoušce by patrně žádné
opičí či hominidní fosilie neobstály, takže fosilní důkazy evoluce člověka by se
mohly omezit na neandrtálského člověka, jehož rysy jsou plně nebo téměř lidské.
Popis původu lidí z opic není jen vědeckou hypotézou; je světskou alternativou
příběhu o Adamovi a Evě a záležitostí nesmírného kulturního významu.
Můžeme samozřejmě připustit, že existovaly přechodné druhy, nikoli však jako
hladká vývojová linie. Podobně jako u savcovitých plazů, i hominidé poskytují
maximálně několik kandidátů na předka. To, že za 130 let odhodlaného úsilí se
podařilo najít jen několik nejednoznačných podpůrných příkladů, je závažným
negativním důkazem.
Darwinistickou metodou tedy nadále zůstává, najít nějaké podpůrné fosilní
důkazy, prohlásit je za důkazy "evoluce" a pak ignorovat veškeré problémy.
Důkazem tohoto přístupu může být nově objevená fosilie Basilosaura, mohutné
hadovité obludy, žijící v raném období velryb. Původně byl považován za plaza,
ale brzy byl přeřazen k savcům, jako příbuzný velryb. Na jeho kostře byly
nalezeny přívěsky, jevící se jako zakrnělé zadní nohy a chodidla. K čemu mohly
sloužit není jasné, jako nohy pro pohyb na souši jsou nemyslitelné a jsou na to
různé názory.
Zprávy o této zkamenělině jsou předkládány jako důkaz o tom, že se velryby
vyvinuly ze suchozemských savců. Nikde se nezmiňuje existence nějakých
nevyřešených problémů, které zde jsou ale obrovské. Velryby mají nejrůznější
složité vybavení, jenž jim umožňuje potápět se, dorozumívat se pod vodou pomocí
zvuku, a mláďatům dokonce sát, aniž by nabrala mořskou vodu. Postupný adaptační
vývoj každého z těchto znaků přináší stejné problémy, jaké byly zmíněny ve třetí
kapitole v souvislosti s křídly a očima.
Sám Darwin připouštěl, že fosilní důkazy ostře vypovídají proti jeho teorii, a
tak je tomu i dnes. Darwinistická věda proto obrátila svoji pozornost na nově
objevené molekulární důkazy a začala tvrdit, že konečně zde je nezvratný důkaz
darwinistického modelu.







Shrnutí získaných znalostí, které považuji za důležité:
Živočichy lze třídit. K tomu je nutné určit základní společné znaky, označované
jako homologie, které odráží nějakou přirozenou skutečnost přírodního řádu.
Esencionalisté si mysleli, že přirozené skupiny se přizpůsobily vzoru archetypu,
plánu, který existoval v nějaké metafyzické oblasti, jako je Boží mysl.
Darwinisté archetypy zavrhli a nahradili je vírou ve společné předky, materiální
bytosti, které existovaly v dávné minulosti. Přechodové formy u současných
živých organismů důsledně chybějí - každý živočich patří do jediného kmene,
třídy a řádu a nejsou mezi nimi žádné mezičlánky. To platí i pro "zvláštnosti":
dvojdyšná ryba je ryba a ptakopysk je savec.
Darwinisté základní nespojitost v živém světě nepopírají a vysvětlují ji
vyhynutím obrovského množství mezičlánků. Ve 4. a 6. kapitole jsou shrnuty
problémy při slaďování předpokladů vývoje se stavem fosilních důkazů, svědčícím
spíše v jeho neprospěch.
Darwinismus nepřinesl jen předpoklad postupné změny z předků na potomky, ale
také vysvětlení mechanismu, jak mohlo dojít k vytvoření nových forem života a
složitých biologických struktur. Tímto mechanismem je údajně přírodní výběr.
Tato hypotéza, viz 2. a 3. kapitola, není přesvědčivě empiricky potvrzena a
darwinisté ji považují za samozřejmou logickou tezi. Přes oficiální popření je i
nadále předkládán přírodní výběr jako vysvětlení každé změny nebo stagnace,
která se kdy v přírodě vyskytla. Když se objeví nové formy, připíše se to
tvořivému přírodnímu výběru; když se staré formy nemění, vysvětlením je
stabilizující výběr; když některé druhy přežijí hromadné vyhynutí a jiné vymřou,
je to proto, že ti, kteří přežili, byli vůči vyhynutí odolnější.
Darwinisté soustavně říkají, že přírodní výběr nebyl výlučným prostředkem
evoluce, ale často nejsou schopni srozumitelně formulovat další faktory.
Makromutace vysloveně nepopírají, ale, až na výjimky, odmítají jejich
rozhodující vliv při tvoření nových forem. Skokové mutace, kdy se mění během
jedné generace všechny orgány, nepřipadají v úvahu jako faktický genetický
zázrak (např. kdyby se z hadího vejce vylíhla myš).
Obecně je třeba najít důkazy, že společní předkové a předchozí mezičlánky v
živém světě v minulosti skutečně existovaly a že přírodní výběr spolu s
nahodilými genetickými změnami má opravdu takovou tvořivou moc, jaká je mu
připisována.
Důležitým tvrzením darwinismu není, že vztahy existují, ale že se tyto vztahy
vytvořily přirozeným procesem, kdy se rodičovské druhy postupně přes množství
mezičlánků proměňovaly ve zcela jiné formy, bez jakéhokoli zásahu Stvořitele.
Pokud toto nebude pozitivně dokázáno, pak o tom, jak život dospěl do současné
složitosti, nemáme žádné podstatné vědecké informace a označením své nevědomosti
jako evoluce ji v informace neproměníme.
K základním složkám buňky patří proteiny, které řídí hlavní biochemické procesy,
a nukleonové kyseliny (DNA a RNA), které řídí syntézu proteinů. Tyto struktury
jsou částečně známé, takže je lze vzájemně porovnávat u různých druhů živočichů
a jejich rozdíly lze poměrně přesně měřit.
Určitý druh proteinu (např. hemoglobin), vyskytující se u mnoha různých druhů,
se podle druhu liší více či méně sledem svých aminokyselin (Každá molekula
proteinu se zkládá z dlouhého řetězce aminokyselin v konkrétním pořadí. ).
Jejich porovnáním pro různé druhy lze určit tzv. míru odlišnosti (Udává se v
procentech, vždy pro určité dva druhy.). Podobně se dá postupovat u DNA a RNA.
V důsledku toho biochemici zjistili, že druhy a větší skupiny lze třídit podle
stupně jejich podobnosti na molekulární úrovni. Platnost takto získaného
roztřídění je však sporná, mimo jiné proto, že se v některých případech liší
molekulární klasifikace od tradiční. Kromě toho se zdá, že mezi stupněm
molekulární odlišnosti a viditelnými rozdíly ve dvou druzích nemusí existovat
žádný vztah.
Molekulární důkazy spíše naznačují, že skupiny přirozeného řádu jsou navzájem
izolované, což znamená, že je nespojují žádné dosud existující přechodové formy.
Posloupnost odlišnosti důkladně zkoumaného tzv. cytochromu c, se pohybuje
vzhledem k bakteriím od 64% (králík, želva, tučňák, kapr, červ) do 69%
(slunečnice). Soudě podle toho se sezamové rostliny a housenky bource morušového
liší stejně jako lidé. V podstatě má každý rostlinný i živočišný druh od
bakterií přibližně stejnou molekulární vzdálenost a neexistuje žádná stopa po
dochovaných mezičláncích mezi jednobuněčným a mnohobuněčným životem.
Dalším výsledkem molekulárního zkoumání bylo, že odhalil existenci většího počtu
základních skupin v živém světě, než s jakým se dosud počítalo. To znamená, že
existují nikoli dvě, ale tři základní skupiny (z hlediska buněčné stavby), které
se však zásadně liší, jak svojí stavbou, tak molekulární vzdáleností. Považuje
se za nemožné představit si, že by se některá z nich vyvinula z druhé.
Biochemici se domnívají, že tyto tři buněčné říše se vyvinuly z jednoho
společného předka, protože alternativní předpoklad dvou nebo více nezávislých
počátků obnáší ještě nepřekonatelnější problémy.
Porovnáním molekulárních vzdáleností odpovídajících molekul současných velryb a
netopýrů (kteří se údajně vyvinuli přes savce z plazů) zjistíme, že mají od
dnešního plaza přibližně stejnou molekulární vzdálenost jako dnešní had, který
se podle hypotézy vyvíjel svou vlastní cestou až do dnešní doby.
Vysvětlením tohoto jevu je předpoklad, že docházelo k pravidelným mutacím, téměř
nezávisejícím (To ovšem v této oblasti vylučuje působení darwinovského
přírodního výběru.) na okolním prostředí. Pak by molekulární evoluce mohla
probíhat rovnoměrným tempem, podobným chodu hodinových ručiček. Jevu se začalo
říkat tzv. molekulární hodiny, této teorii pak neutrální teorie molekulární
evoluce.
Mnozí darwinisté to zpočátku považovali za neuvěřitelné. Jak by se mutace, jejíž
důsledky nepřináší žádné výhody při rozmnožování, mohla rozšířit tak, že by se
stala charakteristickým rysem celého druhu? A jak by u organismu mohly vzniknout
výrazné funkční a biologické změny, aniž by to mělo vliv na jeho
životaschopnost? Pro tyto otázky přírodovědci našli jakási vysvětlení, jež zde
nelze pro složitost rozebírat.
Otázkou zůstává, jak může vedle sebe existovat na molekulární úrovni "neutrální
evoluce", (tj. bez působení přírodního výběru), vedle selektivní evoluce na
úrovni zevního tělesného vzhledu organismu. I na to se dá najít vysvětlení.
Molekulárních mutací je tolik, že je možné, aby malé procento vytvořilo dostatek
příznivých mutací, které si přírodní výběr může použít pro budování složitých
přizpůsobovacích struktur. Za tohoto (neověřitelného) předpokladu je evoluce
fenotypů (na úrovni vnějších znaků) stále ještě teoreticky možná.
I kdyby se toto vše na molekulární úrovni podařilo jednoznačně prokázat,
hypotéze tvořivého přírodního výběru to nedodává žádného empirického potrvrzení,
které tak velmi potřebuje.
Přírodní výběr je tvůrčí silou jen tehdy, když je formulován jako tautologie
nebo logická dedukce bez spojitosti s jakoukoli empiricky ověřitelnou realitou.
Kdykoliv je vidět přírodní výběr v akci, umožňuje variace jen v určitých mezích
a omezující hranice uchovává se stejnou účinností, s jakou umožňuje omezené
množství variací. Hypotéza, že přírodní výběr má takový stupeň tvořivé moci,
jaký vyžaduje darwinistická teorie, zůstává bez podpůrných empirických důkazů.
Představa neutrální evoluce rovnoměrným tempem znamená, že molekulární biologové
objevili mocný datovací nástroj makromolekulárního dění. Pokud předpokládáme
existenci společných předků, spojených se současným světem množsvím dnes už
vyhynulých mezičánků, a dále že se změny v odpovídajících molekulách různých
druhů (jak se to zdá) hromadily zhruba konstantní rychlostí, stačí jen
"ocejchovat molekulární hodiny" u jednoho druhu podle doby nějakého evolučního
přechodu, odhadnuté na základě fosilních dokladů. Při srovnání vhodných molekul
jakýchkoli dvou druhů mohou biochemici určit, před jakou dobou se oddělily od
předpokládaného předka.
Antropologové na základě fosilních důkazů odhadovali, že lidé se od opic
oddělili nejméně před 15 miliony let, molekulární výpočty určily období 5 až 10
milionů let.
Později Wilson a jiní zkoumali rodovou vývojovou linii v rámci lidského druhu,
kdy zkoumali mitochondriální DNA, která se předává jen v ženské linii, z matky
na dceru. Dospěli k závěru, že všichni současní lidé jsou potomky ženy, která
žila v Africe před méně než 200000 lety.
Někteří antropologové však tento závěr nepřijímají, částečně proto, že podle
něho všechny fosilie zástupců Homo erectus nalezené jinde než v Africe a starší
více jak 200000 let nemohou být součástí rodové linie vedoucí k dnešním lidem.
Dojem, který vyvolává vysoce technická přesnost, odvádí pozornost od
skutečnosti, že hypotéza molekulárních hodin předpokládá pravdivost teze o
společných předcích, kterou má potvrzovat.
Závažné také je, že věda nezná žádný přirozený mechanismus, který by byl schopen
naplnit darwinistický scénář. Teorie, která vysvětluje jen změny bez
významějších funkčních účinků, nám nijak neobjasňuje, jak se vyvinuly
molekulární struktury a jak se relativně jednoduchá buňka mohla proměnit ve
složitého živočicha nebo rostlinu.
Molekulární biologie přináší naopak další problém, protože odhaluje, že molekuly
samy jsou částečkami složitého soustrojí, jehož fungování vyžaduje spolupráci
řady složitých částí.
I zde je cílem najít potvrzení teorie, o níž se nezvratně předpokládá, že je
pravdivá. Skutečně vědeckou otázku - Směřují molekulární důkazy, hodnocené bez
darwinistické zaujatosti, jako celek k potvrzení darwinismu? - dosud nikdo
nepoložil.







Pojem evoluce, jak ho užívají vědci, v sobě zahrnuje nejen biologický vývoj, ale
i před biologickou či chemickou evoluci, která se snaží vysvětlit, jak se život v počátcích vyvinul z neživých chemických látek.
Základním problémem při vysvětlování vzniku života je to, že všechny živé
organismy jsou nesmírně složité a darwinovský výběr může vytvářet nové formy, až
když nějaké živé organismy už existují a jsou schopny se rozmnožovat.
Úkolem chemické evoluce je najít způsob, jak přivést nějakou kombinaci
chemikálií do bodu, kde by mohlo začít rozmnožování a výběr.
Největšího úspěchu tento obor dosáhl na začátku padesátých let, kdy tehdy
postgraduální student S. Miller získal malá množství dvou aminokyselin, když
směsí plynů, považovanou za imitaci atmosféry v začátcích země, nechal projít
elektrický výboj.
Protože aminokyseliny hrají významnou roli při tvorbě proteinů, označují se
někdy za základní kameny života. Pokusy poskytly řadu různých aminokyselin a
dalších složitých sloučenin, účastnících se genetických procesů, takže
optimističtí badatelé dospěli k závěru, že vše potřebné ke vzniku života bylo na
zemi v jejích počátcích přítomno v dostatečném množství.
Tyto experimenty se zdály potvrzovat hypotetický model sestavený ve dvacátých
letech A. Oparinem a J. B. S. Haldenem, který postuloval:
1. Na zemi v jejích počátcích byla silně redukční atmosféra tvořená metanem,
vodíkem a čpavkem, téměř bez volného kyslíku.
2. Na tuto atmosféru působily různé formy energie, které vytvořily základní
organické sloučeniny.
3. Tyto sloučeniny se musely hromadit tak dlouho, dokud praoceány nedosáhly
konzistence "horké zředěné polévky".
Čtvrtý nejdůležitější a nejtajemnější prvek této teorie: z "prebiotické
(Prebiotický - předcházející životu.) polévky" se nějakým záhadným způsobem
vynořil život.
Optimismus 60. let vystřídalo přehodnocení v 80. letech, kdy všechny tři
předchozí body byly zpochybněny.
Geochemici dnes uvádějí, že atmosféra rané země patrně nebyla silně redukční,
což je zapotřebí, aby Millerův přístroj přinesl žádané výsledky. Navíc ani
pokusy za ideálních a patrně nereálných podmínek nevytvořily některé nezbytné
chemické složky života. I kdyby byly přítomny všechny potřebné látky, pak podle
chemiků by okamžitě mezi sebou reagovaly, čímž by se staly pro budování života
nevhodnými. S největší pravděpodobností "prebiotická polévka" nikdy nemohla
existovat a bez ní není důvod věřit, že vytvoření malého množství některých
aminokyselin pomocí elektrického výboje v redukční atmosféře nějak souviselo se
vznikem života.
I kdyby byly na počátku přítomny všechny potřebné chemické látky, není důvod
věřit, že život má tendenci vznikat, když v polévce plavou ty správné chemické
látky. Některé složky složitých soustav lze sice dnes za pomocí vyspělé techniky
vytvořit uměle, ale ani s využitím veškeré své inteligence vědci nedokážou z
chemických látek vyrobit živé organismy. Nejjednodušší organismus schopný
samostatného života je mistrovským kouskem miniaturizované složitosti, ve
srovnání s níž se kosmická loď jeví jako dosti zastaralá. I za předpokladu, že k
nastartování evoluce stačila jen mnohem jednodušší molekula DNA nebo RNA -
možnost náhodného vzniku takové části zůstává fantasticky nepravděpodobná, i
kdyby byly k dispozici miliardy let.
Podle známé metafory F. Hoyla: to, že se živý organismus vynořil náhodou, je asi
tak pravděpodobné, jako že by tornádo, které se přežene skládkou, mohlo z jejího
obsahu složit Boeing 747. Náhodné sestavení není ničím jiným, než
přírodovědeckým označením zázraku.
Navíc se zdá, že život existoval v buněčné podobě již téměř před čtyřmi
miliardami let. To znamená, že život musel vzniknout během krátkého geologického
času. Toto jsou darwinistická vysvětlení:
1. Samotný vznik života musí být poměrně snadný, když k němu v počátcích země
došlo tak rychle.
2. Pro hloubavější: V nekonečnosti času a prostoru musí alespoň jednou dojít i k
té nejméně pravděpodobné události, a to je místo, kde se nacházíme.
Jakmile je třeba spoléhat na podobné argumenty, je zřejmé, že se experimentální
výzkum moc nedaří.
Pro ty, kteří by chtěli slyšet vědečtější vysvětlení, existuje několik teorií
vzniku z prvotní DNA, RNA nebo proteinů. Jejich výsledky shrnul K. Dose v roce
1988: "Všechny diskuse o základních teoriích a experimentech na tomto poli v
současné době buď končí ve slepé uličce, nebo přiznáním nevědomosti." G. Joyce
vyjádřil v jednom článku chmurný postřeh, že badatelé z oblasti vniku života si
postupně zvykli na "nedostatek experimentálních údajů" a vysoký stupeň
frustrace. Neradostné vyhlídky experimentálního výzkumu řeší někteří badatelé
útěkem k počítačovým simulacím. Ty vycházejí z předpokladu, že složité dynamické
systémy mají sklon upadnout do vysoce uspořádaného stavu i bez přítomnosti
selekčních tlaků. To, zda tyto modely mají nějaký vztah ke skutečnosti, je jiná
otázka.
Jedním způsobem, jak vyřešit nepoddajný problém je tvářit se, že těžkosti
neexistují; dalším způsobem řešení je odeslat ho do vesmíru. Tuto taktiku přijal
jeden z nejslavnějších vědců, spoluobjevitel DNA Francis Crick. Protože si jako
biolog uvědomuje nesmírnou složitost buněčného života a krajní obtížnost
vysvětlení jeho vzniku za dobu, která byla na zemi k dispozici, vyjádřil
hypotézu, že podmínky pro to musely být na jiné planetě. Nějaká vyspělá
civilizace, které možná hrozilo vyhynutí, vyslala na zem kosmickou loď s
primitivními formami života. Vysvětlení této teorie dokonale odpovídají faktům.
Pokud je někdo v pokušení tuto teorii zesměšňovat, měl by se ovládnout, protože
Crickovi mimozemšťané nejsou o nic viditelnější než svět předků, jehož se musejí
dovolávat darwinisté, držící se při zemi.
Crick má pohrdání pro každého vědce, který upouští od vědeckého výzkumu a vznik
života připisuje nadpřirozenému stvořiteli. Jeho teorie se však rovná tomutéž.
Stejná omezení, jaká mimozemšťanům zabránila cestovat na zem, znemožňují vědcům
prozkoumat jejich planetu. Vědecké poznání je zde zablokováno stejně účinně,
jako by si tuto otázku pro sebe vyhradil Bůh.
Pokud má vědec Crickova formátu pocit, že se musí dovolávat nezjistitelných
bytostí z vesmíru, je na čase uvážit, zda obor prebiotické evoluce nedošel do
slepé uličky.
V podstatě všichni, kdo studují otázky stavby a fungování buněčných organismů,
zdůrazňují zdání určitého plánu a účelu, nesmírnou složitost i té nejjednodušší
buňky a zjevnou potřebu spolupůsobení mnoha složitých součástí, aby mohl být
udržen život. Pro popis syntézy proteinů všichni užívají výrazů z inteligentní
komunikace: zprávy, naprogramované pokyny, jazyky, informace, kódování a
dekódování, knihovny.
Proč neuvážit možnost, že život je tím, čím se zjevně zdá být - produktem
tvořivé inteligence? Věda by tím neskončila, protože by jí zůstal úkol zjistit,
jak celý tento systém funguje. Tím, co by vědci ztratili, by byla iluze, že
mohou úplně ovládnout přírodu. Museli by čelit možnosti, že za přirozeným světem
je ještě další skutečnost, která vědu přesahuje.








R. 1981 byl vydán ve státu Arkansas zákon, požadující "vyvážený prostor pro
nauku o stvoření a pro nauku o evoluci". Jeho odpůrci podali žádost, aby toto
ustanovení bylo prohlášeno za neústavní. Tvůrci tohoto zákona - naivní aktivisté
- se střetli s mocnou koalicí skupin dychtivých hájit proti náboženským
extremistům jak vědu, tak liberární náboženství.
Koalice měla ve svých službách prvotřídní tým právníků, specialistů na "velké
případy". Tito dobře věděli, jak vybírat a připravovat představitele náboženství
a vědy, aby podali takový znalecký posudek, který by nauku o stvoření definoval
jako absurditu nehodnou jakýchkoli vážných úvah.
Ortodoxní věda tuto při vyhrála naprosto hladce. Rozhodnutí bylo výsledkem
svědectví znalců, kteří definovali vědu tak, aby bylo jasně vidět, že "nauka o
stvoření" existovat nemůže. Charakterizovali pět základních rysů vědy:
1. Řídí se nějakým přírodním zákonem.
2. Musí být vysvětlitelná pomocí nějakého přírodního zákona.
3. Je ověřitelná porovnáním s empirickým světem.
4. Její závěry jsou předběžné - to jest nemusí nutně znamenat poslední slovo.
5. Je usvědčitelná z nesprávnosti.
Nauka o stvoření tato kriteria nesplňuje, protože se odvolává na nadpřirozeno, a
tudíž není ověřitelná, usvědčitelná z nesprávnosti ani není "vysvětlitelná
pomocí přírodních zákonů".
Vědečtí filozofové však později našli na předložené definici vědy mnoho
nedostaků a naznačují, že u soudu prošel filozofický podfuk. Vědci totiž své
základní přesvědčení nemíní ani v nejmenším jako "předběžné", což platí i pro
přesvědčení o evoluci. Mimo to vědci často zkoumali účinky jevu (např.
gravitace), který nedokázali vysvětlit žádným přírodním zákonem. Dále kritici
zaznamenali, že kreacionalisté formulují zcela konkrétní empirická tvrzení
(mladá země, celosvětová potopa, speciální stvoření), o kterých věda říká, že
jsou prokazatelně nepravdivá. Jak mohou být tytéž výroky evidentně falešné a
zároveň neusvědčitelné z nesprávnosti?
Soud také rozhodně odmítl tvrzení kreacionalistů, že "víra ve stvořitele a
přijetí vědecké teorie o evoluci se vzájemně vylučují". Podle darwinismu, který
je oficiálním názorem hlavního proudu vědy, Bůh s evolucí nemá co do činění.
Bohem řízenou evoluci jako možnost je třeba vyloučit, protože darwinisté
ztotožňují vědu s filozofickou doktrínou zvanou naturalismus. (Naturalismus
předpokládá, že celá přírodní říše je uzavřený systém materiálních příčin a
účinků, na který nemůže mít nic zvenčí vliv (Pokud existuje Bůh, tak do ničeho
nezasahuje.).) Naturalismus jako takový Boha neodmítá, ale neuvažuje jeho
působení v současném světě. Vědecký naturalismus poukazuje na totéž s tím, že
předpokládá, že věda je jediná spolehlivá cesta k poznání. Darwinisté nemohou
naturalistické stanovisko považovat za předběžné, protože je na něm založena
celá jejich věda.
To, že mechanismus mutací a přírodního výběru může vytvořit křídla, oči a mozek,
darwinisté vědí nikoli proto, že by bylo pozorovatelné, jak tento mechanismus
něco takového dělá, ale proto, že je jejich vůdčí filosofie ujišťuje o tom, že
žádná jiná síla pro tento úkol není k dispozici. Nepřítomnost Stvořitele ve
vesmíru je tedy pro darwinistu základním východiskem.
První dva body definice soudu vyjadřují věrnost vědy naturalismu, zbývající tři
věrnost empirismu. Často jsou tyto dva principy považovány téměř za totéž, ale v
případě darwinismu jsou v protikladu.
Jako vysvětlení modifikací u populací je darwinismus empirické učení. Jako
vysvětlení toho, jak původně vznikly složité organismy, je čirou filozofií.
Pokud by hlavní hodnotou, o kterou jde, byl empirismus, museli by se darwinisté
už dávno omezit na mikroevoluci, kde by neměl žádné důležité a teologické
důsledky. To by však znamenalo přiznání, že se oficiální vědecká obec nechala
unášet nadšením, že dokázala vyřešit celý příběh o tom, jak vznikal život,
zatímco objasnila několik vedlejších detailů.
Toto přiznání nepřišlo, protože empirismus není hlavní hodnotou, o kterou jde.
Důležitější je zachování naturalistického světového názoru a prestiže "vědy",
jako zdroje veškerého důležitého poznání. Bez darwinismu by vědecký naturalismus
neměl žádný příběh o stvoření. S cílem zabránit katastrofě musí obhájci
naturalismu ve vědě prosazovat taková pravidla jednání, která předem vylučují
nesouhlasná stanoviska. Dalším krokem je předkládání "vědy" jako ekvivalentu pro
pravdu a všeho, co s vědou nesouvisí, jako ekvivalentu pro výmysl.
Vědci podobně jako i my ostatní nahlížejí skutečnost přes závoj představ a
předpokladů, které dohromady tvoří tzv. paradigma. Když se paradigma stane
dostatečně vžitým, slouží jako hlavní organizační princip vědeckého výzkumu.
Určuje otázky, které je třeba zodpovědět, a fakta, jež je nutno shromáždit.
Zatímco paradigma zůstává stejné, věda zkoumá, řeší nebo hromadí záhady, které
nezapadají do vysvětlení daných paradigmatem. Pokud jsou tyto narůstající
rozpory jen v jedné oblasti nebo dílčí, nadvládu paradigmatu to neohrozí.
Nakonec však přestane být možné popírat existenci problémů neřešitelných v rámci
přijímaného úhlu pohledu. Tuto krizi vyřeší vznik nového paradigmatu a normální
věda může opět s jistotou pokračovat.
Paradigma je tvořeno základními předpoklady, které určují současný náhled na
svět. Lidé mají běžně sklon vidět to, k čemu byli naučeni, a nevidí to, o čem
vědí, že by to přítomno být nemělo. Ani nejlepší vědci nejsou výjimkou.
Například existují příklady viditelných nebeských jevů, které nebyly "vidět",
dokud Koperníkovo nové astronomické paradigma nezlegalizovalo jejich existenci.
Toto je pravdivé zejména tehdy, když paradigmatem není konkrétní vědecká teorie,
nýbrž široký filozofický světový názor. Vědecký naturalista nepřipouští diskusi
v otázce pravdivosti darwinistické evoluční teorie. Pravděpodobnou odpovědí
bude, že neodarwinismus je nejlepším vědeckým vysvětlením, které máme, což
znamená, že se jím nejvíce blížíme pravdě. Naturalistická evoluce je jediným
představitelným vysvětlením života, takže její pravdivost dosvědčuje již samotná
jeho existence.
Není těžké pochopit, proč je vědecký naturalismus pro vědce přitažlivou
filozofií. Dává vědě faktický monopol poznání a ujišťuje vědce, že žádné závažné
otázky v zásadě nejsou mimo dosah vědeckého zkoumání.
Má-li vědecký naturalismus zaujímat v naší kultuře dominantní postavení, musí
dělat víc než jen poskytovat informace o materiálním světě. Musí ze svého
příběhu o vzniku světa vyvozovat duchovní a etické důsledky. Stručně řečeno musí
se stát náboženstvím.







Obvinění, že neodarwinismus v podobě, v jaké je v současné době vyučován,
obsahuje ideologické zaujetí vůči náboženské víře, odmítají darwinisté s tím, že
předmět jejich zájmu se neprotíná s teologickými otázkami..
Každý může věřit a doufat, jak nejlépe dovede, ale jsou zde také tací, kteří
říkají, že pokud tyto naděje nespočívají na vědeckém poznání, jsou pouhými
subjektivními vyjádřeními citu a neznamenají víc, než sentimentální nesmysl. I.
Kristol udává, že většina evolučních biologů jsou ateisté, a mnohé k tomu
dovedlo jejich chápání evolučního procesu. Zbytek těch, kteří mezi svou biologií
a svým náboženstvím nevidí konflikt, "jsou ve svém myšlení neteční nebo jsou
ateisty a neuvědomují si to".
Vědecké organizace tento konflikt skrývají ze strachu z ohrožení financování
výzkumu, nebo je vede pocit, že náboženství hraje užitečnou roli v mravní
výchově. Věda je pro ně oblast objektivního poznání, zatímco náboženství chápou jako záležitost subjektivní víry.
Učení o slučitelnosti vědy a náboženství má však své meze, o kterých se
přesvědčilo Americké vědecké sdružení (ASA), které je sdružení křesťansky
orientovaných vědců, kteří přijali názor, že náboženství a věda nejsou v
rozporu, a také přijali model "teistické" (Tj. Bohem řízené. Jak moc Bůh do
procesu zasahoval nebo zasahuje je široká oblast různých názorů.) evoluce.
V roce 1984 vydala Národní akademie silně naturalisticky laděnou brožuru, která
vyvolávala u veřejnosti dojem, že věda má všechny hlavní problémy evoluce pevně
v rukou. To podnítilo ASA k činu. Vydalo svou vlastní brožuru a poslalo ji
tisícům učitelů na školách. Základním záměrem bylo povzbudit k nezaujatým
postojům v "otevřených otázkách" jako je to, zda život skutečně vznikl náhodou,
jak se při kambrické explozi mohli vyvinout první živočichové a pod. Členové ASA
naivně očekávali, že většina vědců uvítá jejich příspěvek jako korekci přílišné
jistoty, s jakou evoluční věda často vystupuje ve snaze přesvědčit veřejnost,
aby nechovala pochybnosti.
Odplata na sebe nedala dlouho čekat. Brožura ASA byla označena jako "pokus
nahradit vědu pseudovědeckým systémem, jehož cílem jsou biblická vyprávění", a
byla vydána odsuzující kniha esejů devíti nejpřednějších světových vědců oboru.
Míchání náboženství s vědou se darwinistům protiví jen tehdy, když se s vědou
míchá nesprávné náboženství. Náboženství "evolučního humanismu", zastávané J.
Huxleyem nabádalo k co "nejplnější realizaci inherentních (Inherentní - m.j.
vnitřně obsažený.) možností lidstva". Pod tímto vlivem vzniklo v r. 1933 hnutí
za "náboženský humanismus", který stavěl na předpokladu - tehdy mezi vědeckými
naturalisty běžného - obsaženém v jeho manifestu, a sice, že konečný zánik
teistického náboženství otevře lidstvu novou éru vědeckého pokroku a sociální
spolupráce. Po té, co Hitler a Stalin předvedli ohromující realizaci některých
inherentních možností lidstva bylo nutno prohlášení korigovat ve smyslu: "věda
přináší místo dobra někdy zlo", ale celkově vyznělo jako předtím - že spása
přichází skrze vědu (prodloužení života, omezení nemocí, možnost bohatého a
smysluplného života).
Nadšeným příznivcem evoluce byl jezuitský paleontolog Tielhard de Chardin, který
usiloval o zmodernizování křesťanství jeho založením na skále evoluce místo na
určitých událostech, které se údajně staly v Palestině před dvěma tisíci let.
Jeho inspirující vize je tato:
"Evoluce není teorie, systém ani hypotéza, nýbrž daleko víc: to je od nynějška
obecná podmínka, jíž se musí podřizovat a jíž musí vyhovovat všechny teorie,
hypotézy a systémy, mají-li být myslitelné a správné. Evoluce je světlo, jež
osvětluje všechna fakta, dráha, po které se musí ubírat všechny myšlenky."
Stručně řečeno je evoluce Bohem, kterého musíme uctívat. Vytvořit vědecké
náboženství přežívá v současném hnutí New Age.
Většina současných darwinistů má na vyhlídky lidstva chmurnější názor. Hovoří o
možnosti vyhynutí v důsledku jaderné války, ekologické katastrofy. Tato situace
je důsledkem překotného rozvoje techniky (a vědy?), produkující nesmírné
množství jedovatých odpadů, ničící džungli a ozonovou vrstvu a pod. S těmito
problémy se člověk nedokáže inteligentně vypořádat, protože "ve své podstatě
jsme vášnivými lidmi doby kamenné", kteří jsou schopni techniku vytvářet, ale ne
ji ovládat. Darwinistická evoluce je nápaditý příběh o tom, kdo jsme a odkud
pocházíme, což je v podstatě mýtus o stvoření světa. To se stává východiskem pro
úvahy o tom, jak bychom měli žít a čeho bychom si měli cenit.
Kreacionalista začíná u Boha a u Boží vůle pro člověka.
Vědecký naturalista začíná u evoluce a u člověka jako výtvoru přírody. Ve své
mytologické dimenzi je darwinismus příběhem osvobození lidstva od mylné iluze,
že jeho osud řídí moc, která je vyšší než ono samo.
Nakonec přichází největší vědecký objev a moderní lidé se dovídají, že jsou
produktem slepého přírodního procesu, jenž je bez cíle a vůbec se o ně nezajímá.
Někteří tuto "smrt" Boha prožívají jako hlubokou ztrátu, jiní jako osvobození.
Další možností je, že příroda bez jakéhokoli záměru vytvořila svět ovládaný
iracionálními (Iracionální - rozumu se vymykající, nepochopitelný, absurdní.)
silami, kde je v právu ten, kdo má moc a lidská svoboda je iluzí.
Ať již darwinisté zastávají optimistický nebo pesimistický názor, obecně platné
zůstává vést lidi k takovému chápání světa, jak ho chápou vědečtí naturalisté.
Občané se musí učit vzhlížet k vědě, jako k jedinému spolehlivému zdroji poznání
a jediné síle schopné zlepšit (nebo dokonce uchovat) stav lidstva.
To s sebou, jak uvidíme, nese program indoktrinace (Indoktrinace - úsilí
směřující k přijetí určitého učení, doktríny; často nucením.) ve jménu veřejného
vzdělávání.




Britské přírodopisné muzeum v Londýně, oslavilo r.1981 sto let své existence
otevřením nové výstavy o Darwinově teorii. Jednou z prvních věcí, které
návštěvník uviděl, byla tabule s nápisem:
Už jste si někdy říkali, proč je na světě tolik různých druhů živých tvorů a
rostlin?
Jednou myšlenkou je, že všechno živé, co dnes vidíme, se procesem postupné změny
VYVINULO ze vzdálených předků. Jak mohlo k této evoluci dojít? Jak se jeden druh
mohl změnit v jiný? Výstava v tomto sále je věnována jednomu možnému vysvětlení
- vysvětlení Charlese Darwina.
Poblíž byla další tabule: "Jiný názor je, že Bůh stvořil všechno živé jako
dokonalé a neměnné".
Informační brožura tvrdila, že "představa evoluce přírodním výběrem není přísně
řečeno vědecká", protože byla vytvořena spíš logickou dedukcí než na základě
empirických důkazů. Dále uvedla postřeh, že "pokud je evoluční teorie pravdivá",
přináší... Celkově výstava vyznívala tak, že je darwinismus důležitou teorií,
ale ne něčím, o čem by se vůbec nedalo pochybovat.
Na tato relativistická vyjádření reagovali význační vědci velkým hněvem. Kromě
neopodstatněného obvinění z marxismu (Marxisté obvykle preferují takový model
evoluční změny, k níž dochází v prudkých poryvech, protože lépe odpovídá jejich
představě o společenských změnách.) šlo hlavně o to, že zaměstnanci Muzea
vystoupili na veřejnost s pochybnostmi o neodarwinismu a dokonce i o existenci
fosilních předků - s pochybnostmi, které se dříve vyslovovaly pouze v odborných
kruzích.
Spor se odehrával na stránkách vědeckého časopisu Nature. Jeden z článků
rozváděl myšlenku, že výstavu musel připravovat někdo, kdo není v těsném
kontaktu s týmem muzea, protože většina těchto biologů "by radši přišla o svou
pravici," než by začali větu slovy: "Pokud je evoluční teorie pravdivá". To
vyvolalo rozhořčenou odpověď 22 význačných biologů, které šokovalo, že Nature
zastává názor, že teorie má být předkládána jako fakt.
Redaktoři Nature až se zpožděním přišli na to, že darwinismus je mezi vědci
spornější, než si mysleli, a pokusili se zaujmout mírnější stanovisko.
Následující článek "Jak pravdivá je evoluční teorie?" však způsobil ještě větší
zmatek, protože zahrnoval ústupky, které darwinisty musely znepokojovat ještě
více než výstavy v muzeu. Tento úvodník nejen že naznačoval, že darwinismus je
metafyzický systém, udržovaný částečně vírou, ale přímo přivolával pohromu, když
vybízel muzeum, aby poučovalo veřejnost o průkazných problémech, kvůli nimž
někteří o darwinismu pochybují.
Takto to samozřejmě nešlo nechat, takže v dalším článku byly věci uvedeny na
"pravou" míru v duchu darwinismu. Přesto převládl názor, že by návštěvníky jen
mátlo, kdyby se jim předkládala představa, že O vzniku druhů je jen jednou
knihou z mnoha. Celá epizoda byla vysvětlena jako porušení důvěry ze strany
"státních zaměstnanců" (tj. vědců muzea), jejichž povinností bylo předkládat
veřejnosti tradičně přijímanou pravdu, a nikoli ji mást neortodoxními názory.
Muzeum nakonec podlehlo všeobecnému nátlaku a sporná místa expozice pozměnilo -
sporné body byly zamlčeny.
Boj v Britském muzeu ukázal, že kreacionisté nejsou nutně zodpovědni za to, že
pedagogové mají tendenci zůstávat při předkládání důkazů o evoluci u obecných
tvrzení.
Tlakům o to, jak se budou vyučovat přírodní vědy, se samozřejmě nevyhnulo
školství. Po různých pokusech kreacionalistů bylo přijato r. 1981 Metodické
prohlášení, jehož základní myšlenkou je umožnění vyučování evoluce, jak ji
chápou darwinisté a důkladnější pojednání o evoluci ve třídách a učebnicích.
Pedagogové dali přednost obecnějšímu prohlášení o "vědě", protože nechtěli
připustit fakt, že evoluce je výjimkou, která v sobě zahrnuje také náboženské a
filozofické otázky, jimiž se od ostatních věd liší.
Prohlášení začíná výrokem, že věda se zabývá pozorovatelnými jevy a ověřitelnými
hypotézami o materiáním světě, a nikoli božským stvořením, konečnými cíli a
základními příčinami. Zdůrazňuje, že by se nemělo vyučovat dogmaticky, protože
vnucování názorů k věření není slučitelné s cílem vzdělávání. Dále se
vysvětluje, že vědecká fakta, teorie a hypotézy jsou předmětem prověřování a
odmítání. Tento rys je odlišuje od názorů víry a dogmat, které nejsou
prověřitelné a nepatří do hodin přírodních věd.
Pro darwinisty je však plně naturalistická evoluce faktem, který je třeba se
naučit, a nikoli názorem, nad nímž si lze klást otázky. Student může mlčky
nevěřit, ale o důvodech, proč nevěří, studenti ani učitelé ve třídě hovořit
nesmějí, aby nenakazili ostatní.
Přestože vnucování názorů není slučitelné s cílem vzělávání, vnucování poznání
je veškerou náplní vzdělávacího procesu. Vše tedy směřuje k prosazení jediné
myšlenky: naturalistická evoluce patří do kategorie poznání, a nikoli pouhých
názorů, takže odpor vůči ní pramení z nevědomosti, kterou se školství právem
usiluje vymýtit.
Na Metodické prohlášení navázal průvodce osnovami Rámec přírodních věd, který
vydavatelům učebnic říká, jaký přístup zvolit, aby byly na obrovském
kalifornském trhu přijatelné.
Hlavní problémové oblasti jsou opomíjeny nebo minimalizovány. Žáci mají být
ujišťováni v tom, že věda je spolehlivý podnik schopný samostatné korekce, že
údajně vědecké námitky vůči přijímaným teoriím vědecká obec zvážila a odmítla, a
že evoluce je vědecky přijímaný fakt. Způsob těchto formulací dělá dojem snahy
spíš informace utajit, než s nimi seznamovat.
Například místo uznání nemožnosti vědeckého doložení vzniku složitých struktur
(oči, křídla) pomocí mutací a přírodního výběru, bezúčelně rozlišuje mezi
"přírodním výběrem" a "adaptací", které následně vysvětluje stejně.
Na neschopnost identifikace konkrétních fosilních předků se nepřímo poukazuje v
jediné větě: "Objevování evolučních vztahů není ani tak hledáním předků, jako
spíše hledáním skupin, které jsou v nejtěsnějším vzájemném vztahu."
Známé spory, ohledně tempa makroevoluce, jsou zaretušovány poznámkou, že teorie
povlovného vývoje je pravidlem, s výjimkou případů, kdy pravidlem není.
Studenti jsou povzbuzováni k myšlenkám o práci v biotechnologii, ale řešit
tajemství evoluce nepřipadá v úvahu, protože podle darwinistů žádné tajemství
neexistuje. Zajímavá koncepční otázka byla vyřešena a zbývá doplnit jen některé
podrobnosti.
Nejkonstruktivnějším doporučením průvodce je rada, aby se učitelé a autoři
učebnic snažili vyhnout terminologii, ze které vyplývá, že vědecké soudy jsou
otázkou subjektivní volby nebo spočítaných hlasů (tj. nemělo by se říkat "mnoho
vědců si myslí" nebo "vědci se domnívají"; věda není otázkou doměnek, ale důkazů
a objektivní logiky).
Tuto myšlenku však vzápětí popírají nejasnou definicí "evoluce" jako "změny v
čase". Nelze to prověřit ani pozorováním, ani objektivní logikou. Dále nás
průvodce vybízí, abychom v tento mlhavý pojem věřili proto, že v něj tak věří
velké množství vědců.
Darwinističtí vědci se domnívají, že svět je uzavřený systém materiálních příčin
a účinků,a věří, že věda musí být schopna poskytnout naturalistické vysvětlení divů biologie, které vypadají, jako by byly vytvořeny za určitým účelem. Bez těchto předpokladů by se celá jejich teorie nezadržitelně zhroutila.
Ani jeden z těchto základních názorů není empiricky prověřitelný, a podle
Metodického prohlášení ani jeden z nich nepatří do hodin přírodních věd.







O motivech, které vědce vedly k tomu, že teorii společných předků přijali tak
nekriticky, se můžeme jen dohadovat. Triumf darwinismu přispěl jasně k vzestupu
prestiže profesionálních vědců a myšlenka automatického pokroku tak odpovídala
duchu doby, že upoutala i mnoho náboženských představitelů. Vědci tuto teorii
každopádně přijali před tím, než byla přísně prověřena, a potom použili veškerou
svou autoritu k přesvědčení veřejnosti o tom, že naturalistické procesy stačí k
vytvoření člověka z bakterie, a bakterie ze směsi chemických látek.
Evoluční věda se zaměřila na hledání potvrzujících důkazů; přičemž to negativní
se snažila odsunout do pozadí.
Svého zbožštění dosáhl darwinismus při oslavách 100. výročí vydání O vzniku
druhů r. 1959. V té době už byl nejdůležitějším prvkem v náboženství vědeckého
naturalismu, se svým vlastním etickým programem a plánem spasení skrze sociální
a genové inženýrství. Z proslovu J. Huxleyho, při této příležitosti:
"A konečně nám evoluční teorie umožňuje poznat, byť neúplně, chrakteristické
rysy nového náboženství, o němž si můžeme být jisti, že vznikne, aby sloužilo
potřebám nadcházející éry."
V souvislosti s hledáním potvrzujících důkazů je zajímavý postřeh K. Poppera,
který se snažil obecně postihnout rozdíly mezi vědou a pseudovědou. Upoutal ho
kontrast mezi Marxovou a Freudovou metodologií v porovnání s metodologií A.
Einsteina.
Einstein téměř lehkomyslně vystavoval obecnou teorii relativity usvědčení z
nesprávnosti, když předpovídal výsledek jednoho odvážného experimentu. Kdyby byl
výsledek jiný, celá teorie by ztratila na vážnosti.
Freudovci naproti tomu vyhledávali jen potvrzující příklady a svou teorii
učinili tak pružnou, že všechno platilo za potvrzení.
Marx formuloval konkrétní předpovědi (ohledně krizí kapitalismu), ale když se
předpovídané události nestaly, jeho následovníci reagovali úpravou teorie tak,
aby i nadále "vysvětlovala" všechno, co se stalo. Popper dospěl k názoru, že k
pokroku nedochází zkoumáním světa s cílem najít potvrzující příklady, které lze
najít vždy, nýbrž vyhledáváním vyvracejících důkazů, jež odhalují potřebu nového
vysvětlení. Tuto myšlenku zformuloval v aforismu: "Mylný názor vědy se prozradí
touhou mít pravdu."
Z tohoto přístupu vyplývá, že vědecký statut teorie nezávisí ani tak na jejím
obsahu, jako spíše na postoji jejích stoupenců ke kritice.
Potvrzení by se podle Poppera měla brát v úvahu jen tehdy, jsou-li výsledkem
riskantních předpovědí. Kdyby Darwin formuloval riskantní předpovědi o tom, co
fosilní doklady ukážou po sto letech výzkumu, nepředvídal by, že jediná "skupina
předků" jako je řád Therapsida, a mozaika, jakou je Archeopterix, budou
prakticky jediným důkazem makroevoluce.
Protože však darwinisté hledají jen potvrzení, tyto výjimky se jim jeví jako
důkaz. Darwinisté nepředpovídali extrémní pravidelnost molekulárních vztahů,
které nyní nazývají jako molekulární hodiny, ale tento jev se stal "přesně tím,
co evoluční teorie předpovídala" - po podstatných změnách celé teorie, aby mohla
pojmout nové důkazy.
Jako mýtus vědeckého naturalismu o vzniku živé přírody hraje darwinismus v boji
proti fundamentalistům nezbytnou ideologickou roli. Z toho důvodu se vědecké
organizace věnují spíš ochraně darwinismu, než jeho prověřování, a pravidla
vědeckého zkoumání byla upravena tak, aby jim v tom pomohla. Darwinisté zaujali
nesprávný pohled na vědu, protože se nakazili touhou mít pravdu. Jejich vědečtí
kolegové jim dovolili beztrestně používat pseudovědecké metody, také proto, že
se bojí nárůstu náboženského fanatismu, kdyby se moc naturalistické filisofie
oslabila.
Kdykoliv se však věda angažuje v něčem jiném - náboženství, politice, rasismu -
výsledkem bývá zpravidla to, že se sami vědci stanou fanatiky.
Přijmout Popperovu výzvu jednoduše znamená učinit první krok k poznání - uznat
svou neznalost.

















Charles Robert Darwin pocházel z dosti bohaté měšťanské rodiny. Jeho otec Robert Darwin byl zámožným lékařem a také matka, roz. Wedgewoodová, pocházela z bohaté rodiny; její otec byl majitelem velké dílny na majoliku. Charles se narodil ve Shrewsbury 12.2.1809. Měl pět sourozenců, čtyři sestry a staršího bratra, který studoval lékařství. V osmi letech ztratil Charles matku, která měla značné porozumění pro jeho přírodopisné záliby, kdežto otec mu nerozuměl. Ve škole neměl velké úspěchy, zajímala ho snad jen chemie. R. 1825 poslal otec mladého Darwina do Edinbourghu na studium lékařství, ale studium bylo obtížné a nezáživné a na druhé straně Charles věděl, že zdědí po otci tolik, aby mohl pohodlně žít a tak se ani nesnažil o poctivé studium. Nenaučil se ani pitvat a nesnesl pohled na operace, které byly tehdy ještě prováděny bez umrtvení. Zato se věnoval sbírání přírodnin, zvláště mořských živočichů. O svých nálezech a výzkumech referoval také ve studentské "Pliniově společnosti", poslouchal přednášky o zoologii a geologii, naučil se vycpávat ptáky apod.
Jeho nezájem o lékařské studium se ovšem neutajil a tak jej otec přiměl ke studiu - theologie. Tak získal na Cambridgeské univerzitě titul bakaláře filosofie; byl však studentem jen prostředním. Jeho zálibou byl lov, rád chodil na vycházky s botanikem Henslowem a geologem Sedgwickem, sbíral hmyz a studoval přírodovědeckou literaturu, m.j. knihy Herschelovy a Humboldtovy. Studium na kněze nedokončil. Naskytla se mu jedinečná příležitost k cestování, po kterém dávno toužil.
Loď "Beagle", třístěžňová plachetnice o nosnosti 240 tun a posádce 60 lidí, vyzbrojená 10 děly, měla vyplout na výzkumnou cestu do Jižní Ameriky. Kapitán Fitzroy nabídl na své lodi místo nějakému přírodopisci a profesor Henslow doporučil Darwina. Otec Charlesův nebyl jeho nápadem příliš nadšen a jen stěží se podařilo strýci Wedgewoodovi, aby Roberta Darwina přiměl ke svolení k cestě. Sotva bylo překonáno toto úskalí, postavilo se do cesty druhé: Kapitán Fitzroy odhadoval povahy podle tvaru obličeje - a právě Darwinův nos se mu příliš nezamlouval. Nakonec se přece jen shodli a Darwin se přestěhoval do těsné kabiny, kterou sdílel s kapitánem. Pro nedostatek místa mohl s sebou vzít jen několik málo knih. Jednou z nich byly právě vyšlé Záklaygeologie od Lyella, a tato kniha měla na Darwina rozhodující vliv. Domněnka Cuvierova o katastrofách, které postihly celou zeměkouli a o nových aktech stvoření po těchto katastrofách byla v Lyellově knize naprosto vyvrácena. Lyell dokázal, že dnešní tvary povrchu naší země lze snadno vyložit stejnými silami, které dodnes působí na zemský povrch, vezmeme-li v úvahu ohromná období, po které tyto síly působí. Na své cestě, která trvala pět let, se Darwin stále a stále přesvědčoval o správnosti této domněnky. Loď se zastavila u Kapverdských ostrovů, dva roky plula podél pobřeží Brazilie. Darwin prostudoval Argentinu, Uruguay, Patagonii, Ohňovou zemi, Falklandy, později Galapagy, Tahiti, N. Zéland, Australii, Tasmanii, Sv. Helenu, Azory aj. Cesta trvala od prosince 1831 do října 1836.
Listy z těchto cest ukázaly, že má mladý Darwin značné pochopení pro zkoumání přírody jak po stránce geologické, tak i zoologické a botanické, a tak se vrací domů již jako známý přírodovědec.
Cesta kladla však též značné požadavky na mladý organismus; Darwin v Jižní Americe vážně onemocněl a nemoc ho pak neopustila po celé desítky let. Zcela změnila též způsob jeho života. Ze sportovce a cestovatele se stává téměř poustevník, který nejen neopouští hranice Anglie, ale sotva se vzdálí ze svého venkovského sídla.
Po návratu studuje Darwin přivezený materiál a vydává jednotlivé monografie. R. 1839 vydává cestopis "Cesta přírodovědcova na lodi J.V.Beagle ...", který byl psán velmi poutavě a byl dosti čten. Je přeložen též do češtiny. V témž roce se Darwin oženil se svou sestřenicí, Emou Wedgewoodovou; za tři léta nato opouští Londýn a usazuje se v Downu (Kent), kde již zůstal až do konce života.
Na cestě kolem světa získal Darwin rozsáhlé vědomosti. Sledoval podobnost a rozdílnost organismů na sousedních ostrovech a vzdálených pevninách, srovnával zkamenělé zbytky živočichů s žijící zvířenou těchže míst a snažil se najít zákonitost těchto jevů. A tak nachází námět pro své celoživotní dílo: problém vzniku druhů.
O tématu začal uvažovat v r. 1835, a od r. 1837 si vede již o věci podrobné zápisy. V dalších dvaadvaceti letech hromadí materiál z odborných děl, koresponduje s přírodovědci i laiky celého světa, pěstuje drůbež a holuby, aby mohl pochopit záhadu dědičnosti a proměnlivosti, podrobně se vyptává chovatelů ovcí, skotu a drůbeže, zahradníků a ovocnářů, zemědělců, provádí na své zahradě pokusy, zaznamenává svá pozorování z volné přírody a všechen tento materiál zapisuje do rozsáhlé kartotéky.
Po více než dvaceti letech práce vydává své základní dílo: "O vzniku druhů přírodním výběrem" (1859), když byl dva roky předtím vydal spolu se zprávou A. R. Wallace stručný výtah ze svých studií. K vlastnímu napsání díla potřeboval, jak si přesně zaznamenal, třináct měsíců a deset dní.
Kniha byla rozebrána již první den, třebaže vyšla v nákladu 1250 výtisků. Druhé vydání (v němž byly provedeny prakticky jen opravy několika tiskových chyb), mělo již náklad 3000 výtisků a vyšlo hned v lednu 1860. Téhož roku vychází první americké vydání nákladem 2500 výtisků.
Kniha "O vzniku druhů přírodním výběrem" způsobila revoluci v biologii a právem srovnává Engels její význam pro biologii s významem Marxova Kapitálu pro vědy společenské.
O knihu se rozpoutal rozhořčený boj, kterého se účastnili na Darwinově straně hlavně Huxley a Hooker. Proti nim vystoupila hlavně církev. Tak např. Oxfordský biskup Wilberforce obvinil darwinismus z nemravnosti a protináboženskosti. Vede prý k odvozování člověka z opice. Darwin byl v době této veřejné diskuse nemocen a na jeho obranu vystoupil Huxley: "Kdybych si měl vybrat otce mezi nějakou opicí a člověkem, hanobícím svým jazykem učence, který e po celý svůj život zabýval hledáním pravdy, byl bych raději synem skromné opice!".
Materialistická věda zvítězila v boji s církevním tmářstvím a církev aspoň na oko kapitulovala. Darwin, který zemřel v Downu 19.4.1882, byl pohřben mezi nejslavnější muže Anglie, ve Westminsterském opatství za účasti nejvyšších církevních hodnostářů.























Darwinova černá skříňka - Behe Michael
- Vydáno v Praze roku 2001

Vlastní životopis - Charles Darwin
- Vydáno v Praze roku 1951

Charles Darwin - Renáta Knotová
- Vydáno v Praze roku 1989

Darwinismus ve 20. století - Boris Michajlovič
- Vydáno v Praze roku 1980

Příběhy slavných - Vojtěch Steklač
- Vydáno v Praze roku 1989

O vzniku druhů přírodním výběrem - Charles Darwin
- Vydáno v Praze roku 1953

























OBSAH

/Strana 1/
Vymezení problémů a pojmů Darwinovi teorie

/Strany 1-4/
Přírodní výběr

/Strany 4-6/
Mutace malé a velké

/Strany 6-7/
Problém evoluce

/Strany 8-9/
Fakt evoluce

/Strany 9-11/
Vývojová řada obratlovců

/Strany 11-14/
Molekulární důkazy

/Strany 14-15/
Evoluce před výskytem života na Zemi

/Strany 16-17/
Pravidla vědy/

/Strany 17-18/
Darwinistické náboženství

/Strany 19-20/
Darwinistické vzdělání

/Strany 20-21/
Věda a pseudověda

/Strany 22-24/
Charles Robert Darwin

/Strany 24-25/
Použitá literatura