Svatý Jan Sarkander – kněz a mučedník
„Mezi svaté mučedníkybyl on postavený,
a s Božíma služebníky
v nebi zvelebený,
pro svoje mlčení,
spovědi zdržení
a pro své trápení…“
Bohumil Hynek Bilovský,
Církevní Cherubín, 1703
Život
Jan Sarkander se narodil 20. prosince 1576 ve Skočově v těšínském Slezsku jako syn tamního měšťana Řehoře Matěje Sarkandra a jeho manželky Heleny Gurecké z Kornic. Po smrti otce se matka s dětmi přestěhovala do Příbora, ke svému synovi z prvního manželství, Matouši Vlčovskému. Základní školní vzdělání získal Jan Sarkander na farní škole v Příboře, za dalším studiem pak odešel k jezuitům do Olomouce. Po roce 1599, když byly olomoucké školy kvůli moru uzavřeny, pokračoval ve studiích v Praze, kde byl 9. května 1603 promován magistrem filosofie. V roce 1604 začal studovat teologii ve Štýrském Hradci, roku 1606 se však náhle vrátil zpět na Moravu a 3. září uzavřel ve Velkém Meziříčí svatební smlouvu s Annou Plachetskou. Zda se Jan Sarkander skutečně oženil nebo zda Anna zemřela ještě před svatbou či krátce po ní, nevíme. Její smrt je však jediným možným vysvětlením, proč svatební smlouva nebyla zrušena a Sarkander přijal 22. prosince 1607 v Kroměříži z rukou kardinála Dietrichštejna všechna čtyři nižší kněžská svěcení. Jako klerik posléze vypomáhal v Opavě svému bratrovi, brněnskému kanovníkovi Mikulášovi. O rok později byl v Olomouci vysvěcen na podjáhna a následujícího roku u jezuitů v Brně na jáhna. Kněžské svěcení přijal od kardinála Dietrichštejna opět v Brně, na Petrově 22. března 1609.
Jako kněz působil Jan Sarkander na mnoha místech olomoucké diecéze, nejdříve u svého bratra v Opavě – Jaktaři, posléze v Uničově, Charvátech, Zdounkách, Boskovicích a nakonec Holešově. Za svého působení v Uničově byl poprvé zatčen a vyšetřován z podezření na spoluúčasti v odboji proti Matyášovi, do kterého byl zapleten jeho bratr Mikuláš. V Holešově, kde působil v době bouřlivých událostí stavovského povstání, se dostal do sporů s okolní nekatolickou šlechtou o farní desátky, především s Václavem Bítovským z Bítova na Bystřici pod Hostýnem, jedním ze svých pozdějších soudců. Počátkem května roku 1619 se Morava přidala k českým stavům a zemský hejtman Ladislav Popel z Lobkovic, pán na Holešově, byl sesazen a uvězněn v Brně. Proti Sarkandrovi vzrůstalo nepřátelství a tak se rozhodl na čas odejít. Využil cesty Lobkovicova štolby do Krakova a vydal se na pouť k Panně Marii Čenstochovské. Zpět do Holešova se vrátil na žádost propuštěného Lobkovice koncem listopadu roku 1619. Cesta do Polska se však stala Janu Sarkandrovi osudnou. Počátkem února 1620 táhl přes Slezsko a Moravu k Vídni oddíl lehké kozácké jízdy pojmenované po polském válečníku Alexandru Lisowském, najatý u polského krále Zikmunda III. císařským zmocněncem, generálem Michalem Adolfem hrabětem Altmanem. Jejich tažení nepřátelským územím bylo poznamenáno pleněním.
Postižena byla zvláště Bystřice pod Hostýnem, která patřila nově jmenovanému moravskému nejvyššímu sudí, protestantovi Václavu Bítovskému, Holešov však zůstal ušetřen. 6. února, kdy se lisovčíci blížili k městu, vyslal Sarkander vojákům vstříc průvod katolíků v čele s monstrancí v rukou zámeckého kaplana Samuela Tučka. Kozáci sesedli z koní, poklonili se před Nejsvětější Svátostí a pokračovali dál směrem k Napajedlům. Sarkander se však vděku nedočkal, správa země již byla v rukou nekatolíků a nečekaná záchrana Holešova ještě posílila podezření moravských stavů, že při své cestě do Polska dojednával jako Lobkovicův emisar vpád kozáků na Moravu. Byl vydán zatykač na katolické kněze z Holešova a Jan Sarkander byl obviněn ze spojenectví s nepřítelem, z vyzvědačství a z piklů proti povstání protestantské šlechty. Snažil se ukrýt na Tovačově, zámku Lobkovicovy manželky Anny Elišky ze Salmů, byl však vyzrazen a v lese u nedalekých Troubek stavovskými žoldnéři zadržen a odveden do vězení v Olomouci.
Mučednická smrt
O mučednické smrti sv. Jana Sarkandra jsme podrobně informováni z relace, kterou v roce 1621 podal kardinálu Dietrichštejnovi olomoucký městský syndik Jan Scintilla, jediný katolík, který byl při výsleších přítomen. Spolu s ním tvořilo soudní tribunál šest šlechticů a tři olomoučtí radní. Scintillovo svědectví je vedle obecného mínění té doby rozhodujícím dokladem, že Sarkandrův proces nebyl pouze politickou záležitostí, ale také náboženskou. V olomouckém vězení byl Jan Sarkander ve dnech 13. až 18. února 1620 podroben čtyřem výslechům s použitím útrpného práva. Jeho domnělá vina spočívala v tom, že jako Lobkovicův rádce a zpovědník měl – dle názorů soudců – vědět, že se připravuje vojenský vpád na Moravu. On ale odepřel prozradit to, co slyšel při zpovědi, a odpověděl:
„Nic nevím, ale i kdyby mi bývalo bylo něco ve zpovědi prozrazeno, vše je zapečetěno svátostnou pečetí; proto nikdy a při žádném mučení neporuším toto svátostné tajemství; s Boží milostí jsem ochoten snášet spíše všechna možná zla, než abych třeba jen na okamžik zradil to, k čemu mě zavazuje tato svátost“.
Poslední výslech, který proběhl 18. února 1620, trval celé tři hodiny a ukončily jej teprve opakované protesty jednoho ze soudců. Následky mučení Jan Sarkander nepřežil a po měsíci trápení, 17. března 1620 v žaláři zemřel. Byl pohřben v kostele Panny Marie na Předhradí a na jeho hrob umístěna kamenná deska s nápisem zdůrazňujícím jeho nevinu. V blízkosti hrobu nechali Janovi bratři do zdi vsadit kamennou náhrobní desku s reliéfem mučení, latinským věnováním a výkladem průběhu a příčiny jeho smrti.
Náhrobek nad hrobem byl pořízen v roce 1703. Po zrušení kostela Panny Marie na Předhradí v roce 1784 byly ostatky přeneseny do kostela sv. Michala. Zůstaly zde až do roku 1859, kdy došlo v souvislosti s Janovou beatifikací k jejich vyzdvižení. Část z nich byla následně poslána do Říma a část uložena v bočním oltáři zasvěcenému Janu Sarkandrovi. Lebka spolu se zbývající částí ostatků byla za beatifikačních slavností uložena do nového Sarkandrova relikviáře v olomouckém dómu sv. Václava.
Úcta, beatifikace a svatořečení
Již svými současníky byl Sarkander pokládán za mučedníka pro víru. Sám kardinál Dietrichštejn jej v několika svých listech nazval mučedníkem, jeho hrob se brzy stal cílem domácích i zahraničních poutníků a mučednická smrt námětem mnoha literárních i výtvarných zpracování. Olomoucká mučírna byla přeměněna roku 1672 na kapli Všech svatých mučedníků a na jejím místě v roce 1703 postavena nová barokní stavba. Přes odlišné oficiální zasvěcení byla od počátku nazývána kaplí Sarkandrovou a každoročně zde také bylo vzpomínáno výročí jeho smrti. V letech 1908 – 1912 nechal na stejném místě kardinál František Bauer vystavět novou kapli, zasvěcenou v té době již blahoslavenému Janu Sarkandrovi.
Nebývalý rozkvět Sarkandrova kultu přineslo v roce 1715 zahájení beatifikačního procesu olomouckým kardinálem Wolfgangem Hanibalem Schrattenbachem. Do stého výročí Sarkandrovy smrti stály k jeho poctě v Olomouci, Brně i Vídni již první oltáře. V roce 1758, po smrti kardinála Troyera i papeže Benedikta XIV., dvou hlavních podporovatelů Sarkandrovy beatifikace, byla jednání v tomto směru na dlouhou dobu přerušena. Následné válečné události i nastupující osvícenství zapříčinily jistý úpadek beatifikačních snah, které mohly být úspěšně završeny až za kardinála Bedřicha Fürstenberka. Beatifikační slavnost se konala 6. května 1860 v bazilice sv. Petra v Římě a mučedníkův svátek stanoven na den jeho smrti, 17. březen. Při úpravách církevního kalendáře po II. vatikánském koncilu došlo v českých zemích k přeložení svátku na 6. květen.
Přestože se již brzy začaly objevovat snahy o kanonizaci mučedníka, krize Rakouské monarchie a následné válečné události oddálily vznesení oficiálního požadavku o zahájení kanonizačního procesu. Ten byl nakonec podán zásluhou biskupů Herberta Bednorze z Katovic a Josefa Vrany z Olomouce až roku 1980. Po ustanovení Františka Vaňáka olomouckým arcibiskupem, jenž si Sarkandrovo svatořečení vytkl za jeden z cílů svého episkopátu, byl jmenován nový postulátor, Mons. Jaroslav Němec. Pro úspěšné završení kanonizačního procesu bylo nutné splnění především dvou základních podmínek: oživení úcty a dosažení mimořádných důkazů svatosti prosbami vyslyšenými na přímluvu světce. Předmětem šetření se stalo zázračné uzdravení skočovského faráře P. Karla Pichy, které bylo přiřknuto přímluvě blahoslaveného Jana Sarkandra. Posledním krokem ke kanonizaci je souhlas celé církve. Při papežské konzistoři, kterou papež Jan Pavel II. svolal na 5. dubna 1993, za přítomnosti papežské kurie, byla tato poslední podmínka splněna a blahoslavený Jan Sarkander mohl být zapsán do alba svatých. Slavnostní kanonizace za účasti papeže Jana Pavla II. proběhla v Olomouci 21. května 1995.
Janův odkaz
Tak jako chrám svou vertikálou připomíná člověku, že je ještě jiný rozměr, než jen horizontála pozemského života, tak světec jako duchovní vertikála svou existencí neustále připomíná a ukazuje všem, že nejvyšším a konečným cílem života je Bůh.
Tím, že byl tento český kněz s polskými kořeny prohlášen za svatého, byl vyzdvižen jako příklad i přímluvce před oči celého světa. On svým hrdinstvím, podpíraným Boží pomocí, ukazuje právě naší době, která jako by Boha ztratila ze svého zorného pole, že Bůh je, a že právě Bůh je nejvyšším a konečným cílem člověka. Svou kněžskou věrností zpovědnímu tajemství vydává nesmírně silné svědectví o hodnotě svátosti smíření, o hodnotě odpuštění hříchů, kterou nám získal Ježíš Kristus svým utrpením a smrtí na kříži. Svou věrností v modlitbě, kdy kvůli vykloubeným pažím si listy v modlitební knize obrací jazykem, neméně silně vypovídá o hodnotě modlitby, která nás s Bohem spojuje a tím plní světlem a silou. Statečností v utrpení ukazuje nám všem, že i nejtěžším bolestem může člověk skrze víru dát smysl a hodnotu a že i sebetěžší křivda se dá přemoci odpuštěním. Svatý Jan Sarkander je tedy i pro nás vzácnou pomocí ke správné orientaci v životě a zároveň přítelem, ke kterému se s důvěrou můžeme obracet o přímluvu v našich potřebách.