LIDOVÉ ZVYKY A TVORBA...

Lidová tvorba vypovídá nejlépe o duši a životních podmínkách bulharského národa. Jejím projevem je lidová poezie a písně, lidové slavnosti (dodnes místy udržované) i tradiční kroje a další umělecké artefakty.

O nejstarší lidové tvorbě není mnoho informací. Je však zřejmé, že u lidu byly i přes jeho christianizaci dlouho hluboce zakořeněny pohanské zvyky, báje a pohádky. Ottův slovník mluví o víře v horské víly samodivy, zlé víly brodů brodnice, zlé duchy psoglavy a připomíná pověry hadí, orlí atd. Rozšířena byla i víra ve vampýry. Léčení (magija, bajanje) provozovali čaroději a čarodějnice (vražalci, vrački). Znaky pohanských tradic se zachovaly například v maškarních průvodech (kukeri), oslavách vína (Trifon Zarezan, 14.2.) či tradičních oslavách plodnosti a přírodních sil tzv.nestinarstvu (20.5.), kdy staré ženy v transu tančí bosé na žhavých uhlících. Právě tento zvyk je však ukázkou naplnění pohanských zvyků křesťanským obsahem. Datum se kryje s dnem sv.Konstantina a součástí zvyku je oslava ikon, které se nosí k pramenům. V květnu se konalo více obřadů pro zajištění úrody, které předznamenávaly jarní zemědělské práce. Dodnes je nejoblíbenějším svátek sv.Jiří (Georgiov den, 6.5.), patrona pastevců a polí, národního světce chránícího rodinu a celou zem, který má svůj prapůvod ještě v pohanských tradicích. V období sucha skupina děvčat vodila od stavení ke stavení dívku ověčenou zelení, tzv.peperudu či dodolu, kterou hospodáři polévali vodou, přivolávali déšť a dívky zpívaly. Průvody děvčat se také konaly na Lazarovu sobotu (Lazarouvanie, týden před Květnou nedělí). Počátkem března si na svátek zvaný Baba Marta Bulhaři vyměňují figurky z červené a bílé příze, tzv.martenički. Červená značí zdraví, bílá štěstí. Jedna část reprezentuje muže (Pijo), druhá ženu (Penda).

  Bulharská mytologie a rituály ©
  Bulharské léčitelství a počátky medicíny ©

Marteničky

Nejpatrněji se projevuje lidová tvořivost v tanci a zpěvu. Lidová hudební tvorba byla ovlivněna izolací od zbytku Evropy v dlouhém období turecké nadvlády. Nese orientální a byzantské prvky, užívá antických a středověkých stupnic, rytmus je velmi rozmanitý a pro nás netradiční. Písně jsou obvykle sólové, v podstatě arytmické, táhlé, citově podbarvené, hlas v nich náhle stoupá a klesá. Znějí monotónně, základních nápěvů je jen několik. Text plně souvisí s nápěvem, který určuje rytmus. Rým není důležitý. Objevují se písně obřadní (související s přírodními jevy), bytové (týkající se každodenního života, často života horalů), milostné, svatební, ale také historické a hajducké, připomínající různé zbojníky a hrdinné bojovníky proti Turkům. Častěji zpívají ženy, kterým v patriarchální společnosti nebyly určeny hudební nástroje. Každá vesnice měla tyto zpěvačky (případně i zpěváky). Písně se předávaly během přástek.
Taneční písně (např.svatební) se zpívají i ve sboru, mají naopak často velmi pravidelný rytmus, jsou svižné a silně melodické. Tradičními tanci jsou choro a račenica. Jsou poměrně složité na vnímání rytmu a vyžadují často náročné pohyby těla, odpovídající temperamentu jižních národů. Hudební nástroje jsou gajda (dudy z kozí kůže), kaval (píšťala), gusle též gadulka či rebec (housličky), tambura (čtyřstrunná loutna s dlouhým krkem) a tapan (velký buben).

  Lidová poezie, národní písně - 13 textů ©
  Národní písně - 6 choro písní ve formátu midi k volnému stažení (+další zaheslované)

Zpěvačka národních písní

Vedle písně je zřejmě nejdokonalejším projevem společné tvořivosti lidový kroj. Odráží se v něm nejcharakterističtější výtvarné znaky předávané z generace na generaci i konkrétní životní podmínky toho kterého kraje. Bulharské kroje vznikly většinou v 15.století. Mají mnoho společného s kroji ostatních slovanských národů, ale kontaktem s kulturami, se kterými se během své historie Bulhaři stýkali, získaly svou specifickou podobu. Původní mužský lidový oděv tvoří bílý kroj, těsné kalhoty a krátký kabát. Je typický pro severozápad země. Východní Bulhaři nosí naopak kalhoty široké (poturi) a kroj je temný. Doplňkem mužského kroje je homolovitá nebo plochá beranice (kalpak), široký barevný pás z tkaniny a pantofle z vepřové kůže. Ženské kroje se rozdělují podle hlavní části oděvu do tří základních skupin. Pro první je typická dlouhá černá sukně se širokým okrouhlým výstřihem (tzv.sukman), která se nosí hlavně v jižních krajích. Druhou skupinu tvoří dlouhé šaty černé, zelené či modré barvy se zapínáním vpředu (tzv.saja). Třetí typ charakterizují dvě zástěry a krátká šněrovačka. Nosí se hlavně na severu. Zde také převládají jako vzory geometrické ornamenty a motivy ptáků. Rostlinné motivy jsou charakteristické pro severozápadní Bulharky. Dívka z Dobrudže na sobě bude mít dlouhé červené šaty se dvěma tmavými pruhy dole, dlouhými bílými rukávy a pruhovanou do zelena zbarvenou zástěrou. Dívka z Rodop bude mít šaty bez rukávů, ve výstřihu stříbrnou výšivku, červenou kostkovanou zástěru pod širokým červeným pásem a pestrobarevný šátek na hlavě.Součástí ženských krojů jsou čelenky, náhrdelníky z mincí a kulaté spony.

  Ukázky bulharských krojů (6 regionů, il.E.Živkov)

Do lidové tvorby patří také ručně tkané koberce (kelimy), barevná keramika, řezbářské práce, ikonografie, předměty z tepaného kovu a podobně.

  Další ukázky bulharských kelimů

Doplňující odkazy:
  Omda - Bulharská etnografie a folkloristika (v angličtině)
 
Balkan folk - hudba, kroje, keramika ad., i-netový obchod
 
Arts - Bulharské umění, hudba, literatura, textil