LIDOVÁ POEZIE...

Zakladatelem bulharské folkloristiky byl ruský slavista J.I.Venelin (+1839), který chtěl představením lidové tvořivosti upoutat zájem západní Evropy a získat v ní oporu pro národní tužby Bulharů. Jeho následovatelem v Bulharsku byl V.E.Aprilov (+1847), který se zasloužil o vydání první sbírky Bulharské lidové písně a přísloví (1842).

Do češtiny přeložil některé bulharské písně poprvé Ladislav Čelakovský (1823). Další překlady se objevují až v letech šedesátých a sedmdesátých, kdy Jan Gebauer otiskl v časopise Lumír na šedesát písní ze sborníku bratří Miladinovových.V letech 1874-5 vydal Josef Holeček Junácké písně národa bulharského. Ve stejné době se také několik písní objevilo v Kytici z národních písní slovanských. Roku 1886 vydal Jan Wagner Zpěvy thráckých Bulharů. Poté se u nás žádné překlady dlouho neobjevují. Knižně vyšlo další souborné dílo bulharské lidové poezie až roku 1957 pod názvem Bulharská lidová poesie (Zdenka Hanzová). Ačkoliv se v tomto souboru uvádí, že lidové písně stále vznikají, jsou uvedené pokusy naopak dokladem toho, že nastala doba, která změní bulharskou společnost natolik, že tvorba tohoto typu v podstatě zanikne. Těžko lze totiž porovnávat předchozí hodnotné písně například s nářkem kulakova pole, které hořce lituje, že není družstevní, touhou mladé dívky stát se nejlepší údernicí ženské lesní brigády či s veselou písní ovčáka, který probouzí svou dívku, aby jí zvěstoval radostnou novinu, že sovětští bratři poslali do Dobrudže své nejlepší žnečky. Ale pozor, příběh má svou překvapivou pointu: "Nebyly to, Draganko, mladé žnečky nejlepší, ale je to, Draganko, pět set krásných kombajnů!" Z knihy jsme vybrali 13 ukázek z původní lidové tvorby, které vypovídají o duši národa.

 

OBLOHA JASNÁ PŘIKRÝVKOU
13 bulharských lidových písní

Přeložila Zdenka Hanzová, přebásnili Jindřich Hilčr, Ludvík Kundera, Jiří Šotola a Jarmila Urbánková

 

KOLEDNÍ

Ej, koleda - kdo to kráčí?
To Ilja a Dimitr,
oba svatí, rájem chodí,
všem se všude ukazují,
aby zhlédli to, co dá se.
Kde nic, tu nic, kde nic tu nic,
jen na jednom místě vidí:
vprostřed ráje oheň hoří,
dvěma ženám nohy hoří -
kmotříčkovi s cesty nešly.
Dál Ilja a Dimitr,
oba svatí, rájem chodí,
všem se všude ukazují,
aby zhlédli to, co dá se.
Kde nic, tu nic, kde nic tu nic,
jen na jednom místě vidí:
vprostřed ráje oheň hoří,
dvěma chlapcům ruce hoří -
proti otci ruku zvedli.
Dál Ilja a Dimitr,
oba svatí, rájem chodí,
všem se všude ukazují,
aby zhlédli to, co dá se.
Kde nic, tu nic, kde nic tu nic,
jen na jednom místě vidí:
vprostřed ráje tabule je,
stoly dlouhé, pozlacené,
chudáci tam jedí, pijí.
Dál Ilja a Dimitr,
oba svatí, rájem chodí,
všem se všude ukazují,
aby zhlédli to, co dá se.
Kde nic, tu nic, kde nic tu nic,
jen na jednom místě vidí:
samý boháč, samý břicháč
před hromadou stříbra sedí.
A boháči povídají:
"Hej, vy lidé, lidé chudí!
Dejte vy nám jídlo, chleba,
my vám dáme ryzí stříbro."
Povídají chudí lidé:
"Hej, boháči, vy břicháči!
Kdo na zemi lakomý byl,
ten se v ráji postit musí!"

LOVEČSKÉ DÍVKY - ŠIBALKY

Lovečské dívky - šibalky
se ve voděnce brouzdaly,
pestré sukénky zvedaly,
bělounké nohy myly si
a jedna druhé ptala se,
kdo nejbělejší nohy má,
nejbělejší a nejtlustší.
Ta, co je z děvčat nejmladší,
ta nejbělejší nohy má,
nejbělejší a nejtlustší.

CHLUBILA SE STARÁ MATKA

Chlubila se stará matka,
stará matka krásné Donky:
"Kdo je hezčí než má Donka?
Má Donka je nejkrásnější
ze všech děvčat, ze všech chlapců,
hezčí je než jasný měsíc,
hezčí je než jasné slunce!"
Slyšelo to jasné slunce,
za Donkou se vypravilo,
povídá té hezké Donce:
"Donko, Donko, bílá Donko,
matka tvá se tajně chlubí,
že prý ty jsi nejkrásnější
ze všech děvčat, ze všech chlapců,
že jsi hezčí nežli měsíc,
že jsi hezčí nežli slunce.
Pojď ty, Donko, se mnou do hor,
změříme tam svoji krásu.
Kdo z nás bude jasněj zářit,
ten je ze všech nejkrásnější."
Sebrala se bílá Donka,
křížem šátek uvázala,
vypjala své štíhlé tělo,
do vlasů si kvítek dala,
žluté střevíčky si vzala.
A pak vyšla s jasným sluncem,
do hor spolu vystoupili.
Tolik světla rozlilo se,
že až oči přecházely.
Jasné slunce zazářilo,
ozářilo dvoje hory.
Potom Donka zazářila,
ozářila troje hory.

VE SNU TŘI CHLAPCI

Usnulo děvče u moře
pod olivovou větévkou.
Zavanul vítr od moře,
větévku drsně ulomil
a švihl děvče do hrdla.
Děvče se ze sna vzbudilo
a zlostně vítr proklelo:
"Škaredý větře meglenský,
proč jsi mě vzbudil ze spánku?
Kéž bys už nikdy nezavál!
Tak hezký sen jsem měla dnes,
v něm kolem šli tři mládenci.
Mládenec první kolem šel,
jablíčko dal mi do klína -
ať je jak ono zelený!
Mládenec druhý kolem šel,
ze zlata prsten podal mi -
ať prstenem se protáhne!
Mládenec třetí kolem šel,
ve snu mě sladce políbil -
jen ten ať mě má za ženu!"

TROUFALÝ CHLAPEC

Máma Pence levity čte.
Rozzlobená bílá Pena
vyběhla ven na zahrádku,
zalít chtěla drobný kvítek,
bazalku si chtěla zalít.
Tak jako se letní rosa
na květ snáší se stmíváním,
na Penku se snesl spánek.
Znenadání bujný chlapec
přeskočil plot od zahrádky
a sedl si k bílé Peně
a hlavu si tuze lámal,
zda má Penku ze sna vzbudit
nebo rty jí pocelovat
či hmátnout jí do výstřihu
vyndat z něho dvě jablíčka,
dvě jablíčka růžovoučká -
nikdo se jich nedotýkal
na trhu je nenabízel.
V tom deštíček znenadání
ze sna vzbudil bílou Penu,
zahnal chlapce troufalého.

MATČINO NAUČENÍ

Ráno, raníčko šlo děvče k vodě,
mládenec bujný na koni za ní,
aby ji stihl, aby ji lapil -
nedostihl ji a nepolapil.
Až u studánky ji teprv našel,
nabírá vodu, líčko si myje.
Kytičku vzal jí a hned jí líbal.
Leklo se děvče, utíká domů,
doma své matce povídá přísně:
"Matko, ach matko, nač tyhle čáry?
Proč mě hned ráno posíláš k vodě?
Mládenec za mnou jel na koníčku,
aby mě stihl, aby mě lapil -
nedostihl mě a nepolapil,
až u studánky mě teprv našel,
kytičku vzal mi a hned mě líbal."
"A to je dobře, Rumeno, dcerko.
Kytička v rose pro vůni kvete,
bělounké líčko je k zulíbání
a tělo štíhlé je k objímání."

KALJA

Kaljo, Kaljo, štíhlá Kaljo,
na koho jsi pohleděla,
každému jsi nemoc dala,
každého jsi uhranula
na dva dny či ještě déle,
mne však na tři celé roky.
Tři roky už chorý ležím,
ani mrtvý, ani živý.
Kdybych strom byl, tu bych uschl,
kamenem být, tu bych pukl,
stalo se, že jsem jen člověk,
ani mrtvý, ani živý.
Prosím tebe, popadni mě,
vezmi si mě, rozetni mě,
rozetni mě na dva kusy,
uvrhni mě na dva ohně,
abych shořel, shořel na prach.
Až se změním v bílý popel,
seber si mě do zástěrky,
odnes si mě do zahrádky,
vyroste tam vonná růže,
až pokvete, natrhej ji,
natrhej a rozdej chlapcům.

ZASNOUBIL SE MLADÝ CHLAPEC

Zasnoubil se mladý chlapec,
mladý chlapec, mladý Stojan,
na dálku on zasnoubil se,
takže ani neznali se -
ona jeho, ani on ji.
Říkají mu - ošklivá je,
ošklivá je, přeškaredá,
říkají, že ráda pije,
víno pije, opíjí se,
za den pije soudek vína,
soudek vína i rakije.
Chlapec div že nezbláznil se,
na rychlého koně sedl,
podívat se na ní spěchal.
Týden cesty to k ní bylo,
urazil tu dálku za den,
za pouhý den, dopoledne.
Rozhlédl se a co vidí:
Kde je ona, slunce září,
kam pohlédne, teče zlato,
perly po ní zůstávají
a když jde, tu fičí vítr.
Židličku mu přistrčili,
židle stojí, on nesedá,
jen své černé oči točí
hned po dívce, hned po koni,
pak ji chopil kolem pasu,
na koně ji rychle zvedl
a povídal svému koni:
"Spěchej, ať už uprchneme,
uprchneme i s tou dívkou,
pšenkou jen tě budu krmit,
napájet tě rudým vínem."

JEŘÁBI, SIVÍ JEŘÁBI

"Jeřábi, siví jeřábi,
co tak vysoko letíte
a do daleka vidíte,
zda jste letěli, jeřábi,
nad širou rodnou Dobrudží,
což, viděli jste, jeřábi,
mou první lásku, Simjonča?"
Říkají dcerce jeřábi:
"Dcerečko, pěkná dcerečko,
když se nás ptáš, my povíme,
pravdu pravdoucí řekneme:
My jsme viděli Simjonča
na širé vodě, na moři,
po moři plují koráby,
lodi s velkými stožáry
a vpředu pluje jedna loď,
je to loď tuze veliká
a na ní stojí Simjončo,
Simjončo, mladý kapitán,
na píšťaličku sladce hrá,
píšťala mluví, promlouvá:
Čekej mě, milá čekej mě,
dlouho jsi na mě čekala,
jen ještě chvíli vytrvej!
Až já se, milá, vrátím zpět,
já tobě dary přivezu,
vezu za tři sta zlatý pás,
za tři sta šaty hedvábné.
A jestli, milá, nepřijdu,
najdi si milá jiného,
co by byl zrovna jako já,
aby tak chodil jako já
a stejně mluvil jako já
a zpíval ti mou písničku!"

JEDNOU SE VSADILI

Jednou se vsadili
mládenec s panenkou:
Lehnou si, vyspí se,
dělat nic nesmí se.
Vsadil ten mládenec
koníčka za pět set,
vsadila panenka
korále za tisíc.
Mládenec usíná
jak černý beránek
v zeleném jeteli.
Panenka, ještěrka,
ta usnout nemůže.
Obrať se, srdce mé,
trošku mě obejmi,
v pasu mě obejmi,
hubičky dávej mi
na tváře červené!
Čert vem koníčka,
koníčka za pět set,
korále za tisíc!"

BÁBINO PROSO

Nasela si bába
na tři kroky prosa,
vyrazilo proso,
učiněný zázrak,
zázrak převeliký -
po kolena myši,
po ramena žábě.
Divila se bába,
jak to proso požne.
Přivolala bába
na pomoc sousedy -
kohouta, slepici,
kvočnu i s kuřaty.
Nachystala bába
žencům pohoštění,
vyhrnula sukni,
chytila si blechu
a jalůvku vešku,
vařila ji napůl,
napůl opékala,
zbyl jí malý kousek
a ten převázala,
dala do komína.
Komín se rozsypal
a bábu zasypal.

RUSANKA

"Rusanko, mladá ženičko,
cože tak ráno raníčko
brouzdáš se kdesi za lesy
po oroseném palouce?
Cože střevíčky od bláta,
cože máš sukně zrousané?
Snad jsi se vodou brodila,
snad jsi byliny sbírala?"
"Ivane, starý ovčáku,
proto jsem si tak přivstala,
protože v srdci smutek mám,
smutek a ránu, bratříčku!
Došla mi včera novina,
dolétla ke mně shora s hor
od Stojanovy družiny,
že se můj Stojan rozstonal,
můj Stojan, mladý vojvoda,
na vršku Staré Planiny,
tam na planině zbojnické,
tam u zbojnické studánky...
Že stůně Stojan, leží sám,
má rosnou trávu za lůžko,
kamenný polštář pod hlavou,
jasným nebem se přikrývá...
Nikdo se o něj nestará,
nikdo mu vody nepodá,
před sluncem hlavu nestíní...
Proto tak ráno, raníčko
já k němu do hor pospíchám!"

NEMOCNÝ JUNÁK

Rozstonal se mladý Stojan
na bílé Staré Planině,
na zbojnické své rovině,
tam pod tím bukem zeleným.
I leží Stojan, umírá,
létají nad ním havrani.
Stojan havranům povídá:
"Havrani, moji havrani,
chci se vám s něčím svěřiti
a vy mě uposlechněte."
A havrani mu odpoví:
"Stojane, bratře Stojane!
Uděláme, co budeš chtít
poslechneme tě na slovo!"
Stojan havranům povídá:
"Havrani, moji havrani,
v zobácích vodu noste mi,
udělejte mi křídly stín,
než mě má duše opustí,
potom se sneste, sneste se,
bílé mé maso pojezte,
černou krev moji vypijte,
pravou mou ruku nejezte.
Pravou mou ruku vezměte
a vzlétněte s ní, vzlétněte
dvakrát vysoko - široko,
třikrát široko - hluboko,
pohleďte dolů do šíra,
kde spatříte most kamenný,
kde bude i strom vysoký,
tam se pak sneste, krákejte,
tam moji ruku upusťte.
Mám stařičkou už matičku,
matka si ráno přivstane
prostranné dvory zametat
a moji ruku najde tam."
V zobáku vodu nosili,
křídly i stín mu dělali,
dokud v něm duše zůstala.
Potom, až potom snesli se,
bílé maso z něj pojedli,
černou krev jeho vypili,
jen pravou ruku nejedli,
tu pravou ruku sebrali
a letěli s ní, letěli
dvakrát vysoko - široko,
třikrát široko - hluboko,
pohlédli dolů do šíra,
spatřili ten most kamenný
a také ten strom vysoký,
tam snesli se a krákali
a jeho ruku pustili.
Matka si ráno přivstala
prostorné dvory zametat
a hned jak ruku spatřila,
slza jí na tvář vytryskla
a Stojanovi povídá:
"Stojane, synku Stojane,
kdepak jsi skončil život svůj?
Snad zimnice tě roztřásla,
rozbolela tě hlava tvá?
Co bylo tvojí postýlkou,
co bylo tvojí přikrývkou,
co bylo tvojí poduškou?"
"Poduškou kámen z mramoru,
zelená tráva postýlkou,
obloha jasná přikrývkou."

 

Zdroj: Hanzová, Zdenka: Bulharská lidová poesie. SNKL, Praha, 1957.