Podrobné pojednání o nejstarších dějinách Bulharska...

I.Počátky bulharského státu
Zoe Hauptová

Na balkánském polostrově se objevuje slovanské obyvatelstvo přibližně v 6. století Osidluje severní část poloostrova, zvanou Moesie. V 7. století se však dostává do této oblasti nový etnický prvek, totiž Prabulhaři. Byl to turkotatarský národ, který sídlil původně mezi řekami Volhou a Kamou. Tlak jiného turkotatarského národa Chazarů je donutil, aby jejich část opustila svá původní sídla a vydala se na jih. Roku 679 se jejich chán Asparuch objevil se svými jezdci na Dunaji. Se střídavým úspěchem proti nim bojoval byzantský císař Konstantin V. (741 775), který proti nim podnikl osm výprav. Vláda bulharského chána Kruma (802 815) znamenala pád tří byzantských císařů. Nikéforos (802 811) byl zabit na bojišti a bulharský chán si údajně z jeho lebky dal vytvořit pohár, z něhož pil při slavnostních příležitostech. Nikéforův syn Staurakios (811) byl zraněn v bitvě a záhy zemřel, Michael I. Rangabe (811 813) byl po neúspěšné bitvě s Bulhary sesazen z trůnu. Bulhaři si pomanili slovanské obyvatelstvo, které jejich výboje podporovalo. Teprve bulharský chán Omortag (814 831) uzavřel mír s byzantským císařem Lvem V. (813 820). Přesto, že Prabulhaři přijali v podstatě byzantskou kulturu a většinou psali řecky, neměli ke křesťanství kladný vztah. Zejména chán Omortag křesťany tvrdě pronásledoval. Dělo se tak spíše z politických důvodů, aby křesťanští zajatci nevítali byzantského císaře jako osvoboditele. Mezitím však Prabulhaři začali postupně ztrácet svou národnostní identitu, neboť byli obklopeni slovanským obyvatelstvem, mnohonásobně je početně převyšujícím. Vytvářeli pouze tenkou vládnoucí vrstvu. Jejich kultura se odvozovala od kultury jimi poražených zemí. Svědectvím toho jsou stavby, které si dnes lze představit na základě archeologických vykopávek. Sídelní město Pliska svou velkolepou koncepcí a mohutnými stavbami je svědectvím o díle zajatých byzantských stavitelů a řemeslníků. Prabulhaři vytvořili silnou státní organizaci, leč ta se velmi brzo poslovanšťovala. Byzanc samozřejmě považovala za svůj prvořadý úkol pokřtění balkánských Slovanů a Prabulharů, ale toto úsilí sdílela i papežská kurie, stejně jako misionáři z Arménie. K panovnickému křtu Bulharů došlo roku 865, kdy se chán Boris dal pokřtít i se svým dvorem (při křtu dostal jméno Michael podle svého císařského kmotra Michaela III.). Borisovo úsilí po nezávislosti na Byzanci, od níž přijal křest, se projevilo v letech 866 869 příklonem k papežské stolici. Dokladem toho jsou proslulé Borisovy Otázky papeži Mikulášovi I., které se nedochovaly, dochovaly se však papežovy odpovědi z roku 866. Z tohoto dosti obsáhlého textu vyplývá, že se Boris snažil dopátrat odpovědi na nejzásadnější otázku, nakolik je papežská stolice s to vyjít vstříc jeho požadavku po nezávislosti bulharské církve. Když však byl jmenován hierarcha pro Borise nepřijatelný, nastal definitivní obrat Bulharů k byzantské církvi. V důsledku toho se Boris obrátil do Byzance se žádostí o bohoslužebné knihy a církevní i světské zákony, jichž se mu pochopitelně dostalo v řeckém jazyce. Přesto však roku 870 dosáhla bulharská církev samostatnosti. Je tedy pochopitelné, že Borisovi přišli vhod vypuzení žáci Metodějovi, kteří začali působit jednak ve východním Bulharsku, v nově založené metropoli Prěslavi, jednak v západobulharském Ochridě. V Ochridě prosluli zejména Kliment, pozdější biskup ochridský, a jeho druh Naum, který založil klášter v nejvýchodnější části Ochridského jezera. Bezpečně je známo datum Klimentova úmrtí, 27. července 916, a také skutečnost, že byl pochován v ochridském klášteře, který sám založil. Přesto, že zřejmě brzo po jeho smrti byla sepsána staroslověnská legenda o jeho životě, která se sice nedochovala, ale byla pramenem k velké učené řecké legendě, jejímž autorem byl známý církevní spisovatel Theofylaktos, arcibiskup ochridský (1094 1107), není nic známo o tom, odkud Kliment pocházel a kdy se narodil. Všeobecně se soudí, že se narodil okolo roku 830 a pocházel z okolí Soluně, nebo též z blíže neznámé slovanské provincie, kde byl Metoděj archontem ještě před misijní cestou na Moravu. Druhý nástupce Borise-Michaila Symeon (893 927) ustanovil Klimenta biskupem v Drevenici, zvané též Velika, která ležela v Makedonii někde na horním toku řeky Vardaru. Kliment byl spisovatelem především kazatelské prózy, v níž úspěšně napodoboval rétorický styl klasických církevních otců, zejména Jana Zlatoústého. V tomto stylu napsal též pochvalné slovo svatému Cyrilovi, mistrovské dílko církevní rétoriky, v němž užívá všech osvědčených prostředků kultivovaného řečnictví. Theofylakt se ve svém spisu také zmiňuje o tom, že Kliment napsal i hymny na různé světce a na Bohorodičku, ke konci života pak Pentekostarion, tj. sbírku liturgických hymnů, jenž se zpívají v období od velikonoc do svatodušních svátků. U ostatních děl Klimentovi připisovaných zůstává jeho autorství nadále nejisté. Ze západobulharské (makedonské) oblasti jsou zachovány nejstarší staroslověnské texty psané hlaholicí, jako jsou obě nejstarší čtveroevangelia, Zografské a Mariánské, evangeliář Assemanův, Sinajský žaltář a Euchologium. Zdá se, že se hlaholice déle držela v západní části Bulharska, než v sídelním městě Preslavi, kde byla vytlačena cyrilicí, řeckým písmem upraveným pro slovanské potřeby. Ve 13. století sice ochridský biskup Démétrios Chomatianos (1216 1234) pořídil z Theofylaktovy legendy kratší výtah v řeckém jazyce, v němž uvádí, že Kliment vymyslel pro větší zřetelnost i jiné tvary písmen, než které vynašel moudrý Cyril , ale tato pozdní zpráva se sotva zakládá na pravdě. Velký rozkvět církevního písemnictví nastal ve východní části Bulharska, a to zejména v preslavských klášterech. Svou úlohu tu sehrál vliv cara Symeona, který byl původně vzdělaný mnich, vyškolený v Cařihradě. Básnická skladba, sepsaná k jeho poctě, hovoří o velkém množství svatých knih, jimiž naplnil svůj palác . Ze Symeonova období jsou známi jménem dva významní spisovatelé, Konstantin Presbyter, zvaný též Preslavský, a Jan Exarcha. Konstantin Presbyter, snad biskup v novém sídelním městě, je autorem sbírky výkladů evangelia (S kazanije svetago evangelija), jež obsahuje 51 homilií na evangelní perikopy k nedělním bohoslužbám. Jsou ve velké většině převzaty z komentářů Jana Zlatoústého a Kyrila Alexandrijského, jen jediná je samostatným dílem Konstantinovým. Kromě toho přeložil Konstantin velký spis Athanasija Alexandrijského Čtyři slova proti ariánům. Vzniká otázka, proč překládal toto obrovité dílo, napsané okolo roku 360, kdy Ariova trojiční hereze byla v Byzanci živým problémem. Učený hereziarcha Arios, který byl odsouzen za své učení na 1. nikajském koncilu r. 360, hlásal podřízenost Logu, tj. Krista, Otci a popíral jeho božství tím, že byl za syna pouze přijat. Tato nauka, která měla původně mnoho stoupenců, však mizí někdy v 7. století, takže v 10. století byla v Bulharsku sotva aktuální. Konstantinovi však zřejmě nešlo o Ariovu herezi, nýbrž o vzevrubné osvětlení ortodoxního učení o Nejsvětější Trojici, které Athanasiův spis poskytuje, takže se tímto překladem dostalo bulharskému publiku poučení o nejsubtilnějších problémech křesťanské dogmatiky, zvláště pokud se týkají soupodstatnosti, tj. společné podstaty (homousie) osob (hypostází) Nejsvětější Trojice. Druhým významným spisovatelem symeonovského období byl Jan Exarcha, o jehož životních datech rovněž není známo nic přesného. Dokonce ani titul exarcha nemá zcela jednoznačný výklad: mohl označovat buď zástupce cařihradského patriarchy, pověřeného dozorem nad bulharskou církví, nebo igumena zvlášť významného kláštera. Sám o sobě Jan sděluje, že poté, co Metoděj přeložil kanonické knihy v počtu šedesáti (tj. Bibli), zatoužil sám přeložit výklady učitelů (tj. významná díla církevních otců). Nebyl ovšem prostým překladatelem, nýbrž své předlohy upravoval a kombinoval. Za nejstarší jeho dílo se považuje Bohosloví, jak se nazývá překlad části velkého spisu Jana z Damašku, jež nese titul Pramen poznání (Pégé gnóseós). Jan Exarcha přeložil pouze třetí část tohoto díla byzantského církevního otce z přelomu 7. a 8. století, která se nazývá Přesný výklad pravé víry, a je pokusem o teologickou systematiku. Překlad je namnoze velmi volný a často Exarcha sám podává své vlastní myšlenky. Na konci díla je připojeno ještě šest dalších kapitol, z nichž jedna je převzata z Theodoréta z Kyrru (asi 393 466), ostatní pak jsou výňatky z děl Řehoře z Nyssy. Druhé Exarchovo dílo se nazývá Šestodněv, tj. výklad stvoření světa v šesti dnech. Spisy tohoto druhu, tzv. hexaémera, byla velice oblíbená v byzantské literatuře, neboť poskytovala příležitost k encyklopedickému popisu jevů vnějšího světa, k filozofickým úvahám i polemikám s heretickými naukami. Jan Exarcha kompiloval své dílo z Hexaémera Basileia Velikého, které se skládá z devíti homilií objasňujících smysl biblické historie o stvoření světa, a z Šesti řečí o stvoření světa syrského biskupa Severiána z Gabaly (408 450). Zejména Basileiovo dílo bylo velkým překladatelským problémem, neboť je psáno v komplikovaných a myšlenkově bohatých periodách, na rozdíl od průměrnějšího rétora Severiána. Kromě toho musel Jan Exarcha vytvořit slovanskou terminologii z nejrůznějších oborů lidské činnosti. Celému dílu předeslal prolog, radostnou a oslavnou řeč o kráse a dokonalosti stvoření, kam včlenil i dlouhou pasáž, převzatou z Theodorétova spisu Léčení pohanských nemocí. Exarchovo dílo vyzařuje radost ze života, z božích darů a údiv nad Stvořitelovým dílem. Je věrným odrazem duchovního života mladého bulharského státu, který na neštěstí neměl dlouhé trvání, ale o tom všem tento učený spisovatel neměl ještě ani tušení.

II.Bogomilství, heretické hnutí jižních Slovanů

Východní církev neznala reformační hnutí. I když se často zmítala v dogmatických a teologických sporech (sem patřily např. trojiční spory, spjaté se jménem Ariovým, spor o ctění svatých obrazů a spory christologické, týkající se lidské a božské podstaty a vůle Ježíše Krista), přesto tyto spory nesměřovaly ke konečnému rozkolu v církvi a všechny končily vítězstvím ortodoxie . Souviselo to s představou, že bylo dosaženo ideálního pozemského obrazu božského řádu, na němž nebylo třeba nic měnit. Proto se také byzantská teologie neustále pohybovala v hranicích narýsovaných klasickými církevními otci, to platilo zejména o slovanské recepci byzantské teologické literatury. Pokud se vůbec vyskytlo v byzantské teologiiněco nového, zpravidla to ke Slovanům nedospělo, s výjimkou hésychastického hnutí, o němž bude ještě řeč. Proto také ani konečný rozkol církve, velké schisma za cařihradského patriarchy Michaela Kerullaria r. 1054 reflektovali na Rusi pouze hierarchové řeckého původu ve svých řecky psaných spisech, které byly teprve dodatečně přeloženy do slovanského jazyka. Tyto pře s latiníky , tj. se západní církví, které vznikají v 11. století, obrážejí postoj řecké církve k rozkolu, navíc podaný v druhořadé, provincionální podobě. Přesto se však jak v Byzanci, tak u Slovanů tu a tam objevovaly snahy očistit křesťanství předpokládaným návratem do původního stavu, osvobodit se od hierarchie, oficiální teologie a dogmatu. Tato hnutí bývala většinou lidová a vznikala v okrajových částech byzantského impéria. V život je vyvolala zpravidla nepříznivá sociální situace, která postihovala zejména nejširší lidové vrstvy, jak tomu bylo v neklidných dobách za válečných pohrom. Ze stejných důvodů vznikala i na Západě reformační hnutí, na Východě však tyto snahy o očistu křesťanství zůstaly omezeny na prostý lid, nenašly širší uplatnění ve vyšších církevních kruzích. Na slovanském jihu sehrálo významnou úlohu zejména bogomilství, nazvané tak po knězi Bogomilovi, jehož reálná existence bývá někdy popírána, avšak sotva právem. Byl totiž - bezpochyby již posmrtně - proklet na koncilu, svolaném bulharským carem Borilem (1207 - 1218) roku 1211 do Trnova, a toto prokletí bylo písemně kodifikováno v tzv. Synodiku cara Borila, příručce, z níž se přednášelo, ba i zpívalo v tzv. Neděli pravoslaví (tj. v první neděli Velkého postu). Zde se zmiňují i Bogomilovi žáci Michail, Teodor, Dobre, Stefan, Vasilij a Petr. Kdy se bogomilství objevilo v Bulharsku, není jisté, neboť nesnadná je i datace hlavního pramenu k dějinám bogomilství, totiž traktátu Kozmy Presbytera proti bogomilům, který se ovšem zachoval až v ruských opisech počínaje 15. stoletím. Pokusy o jeho dataci se pohybují od konce 9. století do století 13. Nejpravděpodobnější však je, že bogomilství samo došlo svého rozšíření za panování cara Petra, či spíše v období mezi Petrovou smrtí (969) a pádem prvního bulharského carství (1018). Že šlo o dobu, která se velmi lišila od poklidných let Symeonovy vlády, můžeme usoudit z Kozmových narážek: ve svém traktátu hovoří o válečných útrapách, ničení klášterů a všeobecném morálním úpadku, který postihl církev a mnišstvo. Bogomilství těsně souvisí s importovanými naukami, zvláště s tzv. pavlikánstvím (nazývaným tak podle epištol apoštola Pavla), jež vzniklo někdy v polovině 7. století v Arménii. V důsledku kolonizační politiky několika byzantských císařů byly pavlikánské komunity přestěhovany na Balkán, zvláště do okolí Filipopole (Plovdivu) a do Makedonie. Ani toto učení nebylo zcela originální, nýbrž navazovalo na starou tzv. manichejskou herezi, jejimž zakladatelem byl v polovině 3. století Peršan Mani (Manés). Jeho nauka opět vycházela ze starších gnostických směrů. Zakládala se na dualismu světla (fós) a tmy (skotos). Lidské tělo stvořil bůh tmy, lidskou duši bůh světla. Proto byl poslán na svět Kristus, aby osvobodil duši z těla. Kristus byl boží slovo (logos), na zemi však přišel jako člověk, zrozený z panny Marie. V tomto učení se odráží rané křesťanství, smíšené s helénskou filozofií a syrsko-chaldejským náboženstvím. Dostalo se mu i jistého ohlasu v Byzanci, jak lze usoudit z některých zachovaných textů, jako je např. dlouhá epištola Euthymnia, mnicha z kláštera Peribleptos, adresovaná okolo roku 1050 krajanům z diecéze Akmonia ve Frýgii, věnovaná kacířskému učení tzv. fundagiagitů, jak se nazývala sekta, patrně velmi blízká bogomilskému učení. Jiný mnich Euthymios, zvaný Zigabénos, sepsal na začátku 12. století zprávu o názorech hereziarchy Basileia, v té době hlavy sekty. Kozmův traktát sám nám podává málo informací o podstatě bogomilského učení, neboť se obává, aby někoho nenakazil". Je však znám i latinský překlad autentického bogomilského spisu, který nese název Ioannis Apostoli et Evangelistae Interrogatio in coena sancta de ordinatione mundi et de principe et de Adame (= Otázky apoštola a evangelisty Jana na svaté večeři, které se týkají řádu světa, Knížete a Adama). Není jasné, zda jde o překlad z řeckého, nebo z církevněslovanského originálu. Společným znakem všech těchto sekt, ať se nazývaly pavlikáni, manichejci, katarové nebo bogomilové, byl dualismus Boha a Ďábla, přitom viditelný svět byl pokládán za výtvor ďáblův. Z Kozmova traktátu se dovídáme, že bogomilové nazývají Ďábla Mamonem a pokládají ho za mladšího syna božího" podle alegorického výkladu evangelních podobenství (např. o marnotratném synovi podle L 15, 11 - 32, nebo o nepoctivém správci L 16, 1 - 8). Zavrhují všechny knihy Starého zákona a k Novému zákonu mají vlastní výklady. Neuctívají Bohorodičku ani světce, neklanějí se kříži, ikonám a ostatkům svatých. Odsuzují bohatství a odmítají uznávat světské vrchnosti, ani jim nechtějí sloužit. Jejich askeze je extrémní: nejedí maso, nepijí víno, často se postí, žijí v celibátu a nemají děti. Striktní dualismus jejich učení se časem zmírnil a dospělo se k výkladu stvoření světa, který byl bližší oficiální církvi. Bogomilské učení zasáhlo celý Balkán, rozšířilo se do Srbska a do Bosny, kde mělo zvlášť dlouhé trvání. Byzantský císař Alexios I. Komnénos dal někdy okolo roku 1115 upálit hereziarchu Basileia a ještě ve 13. století proti těmto sektám vystoupily církevní synody v Cařihradě (1316 - 1325). Není jasné do jaké míry toto učení zasáhlo Rus. Prameny se sice zmiňují o některých hereticích, např. o mnichu Andrijanovi, který byl roku 1004 pronásledován metropolitou Leontijem, protože pohrdal církevními zákony, knězi a mnichy", avšak je těžko identifikovat byť jediného ruského bogomila. Nápadné je však velké množství opisů Kozmova traktáru, které se zachovaly právě na Rusi. Koncem 14. století se totiž objevuje v Novgorodě heretické hnutí strigolniků, kteří odmítali církevní hierarchii, ctění ikon, nevěřili ve zmrtvýchvstání a božství Ježíše Krista. Bogomilům se často připisuje široká literární činnost, ale ve skutečnosti je těžko prokázat původ textů, považovaných za bogomilské. Rozsáhlá slovanská, zejména bulharská a ruská apokryfní tvorba, ač byla oficiálně zakazována, svědčí spíše o lidovém zájmu o věci fantastické, o chuti dočíst se něco více o biblických postavách, než kolik o nich sama Bible říká. Za nepochybně bogomilské lze považovat pouze dva spisy: je jím už zmíněné Interrogatio a bulharský apokryf Vidění Izaiášovo. Interrogatio představuje nejkompletnější výklad bogomilské nauky. Mělo zřejmě širší popularitu, latinský překlad svědčí o tom, že bylo čteno i západními heretiky. Vidění Izaiášovo navazuje na nějaký velice starý řecký text z konce 2. století, který se v úplnosti nezachoval. Slovanské (středobulharské) zpracování vykazuje zřetelné bogomilské rysy: Satan a jeho služebníci jsou pány oblohy, zatímco Bůh panuje v sedmi nebesích. Když Ježíš sestupoval na zem, aby se vtělil, musel přijmout podobu démonů, aby od nich nebyl k rozeznání, Satan ho však poznal a dal ho ukřižovat. Po vzkříšení sestoupil Ježíš do podsvětí a tam Satana zajal. I tento text byl rozšířen na Západě, jak dokazuje jeho tištěný latinský překlad, pořízený patrně pro dualistické sekty katarů a valdenských.

Zdroj: Hauptová, Zoe: Vliv křesťanství a církve na kulturu jižních a východních Slovanů . Zpravodaj katedry bohemistiky, 1999, roč.9, č.1.