Nadvláda Osmanů v Bulharsku...

Pod tureckým jařmem - Nadvláda Osmanů v Bulharsku 1396-1911


Čelní představitelé protitureckého odboje: Christo Botev, Vasil levski, Ljuben Karavelov

Úvod

Během 13.-15.stol. se Osmané plně prosadili na Balkánském poloostrově. Po bitvě na Kosově poli (1389) byli poraženi Srbové a v r.1396 padlo tzv.vidinské carství v Bulharsku. V r.1453 dobyl Mohamed II. byzantskou metropoli Konstantinopol (Cařihrad), která pak byla hlavním městem Osmanské říše až do r.1922. Postupně byla dobyta i Bosna a Hercegovina a byzantský Peloponés. Osmanská říše se stala obávanou velmocí a vážným protivníkem pro západní Evropu až do 80.let 17.stol. Osmané vycházeli z ideologie trvalého triumfu daného vlastní nadřazeností.

Dnešní balkánské národy nejsou schopné nepředpojatého hodnocení turecké nadvlády. Nevole proti utlačovateli je hluboce zakořeněna a v různých obdobích využívaná k ideologickým záměrům.
V duši lidu je uložena hlavně první fáze turecké expanze, která je skutečně charakterizována ničením a terorem, proti kterému zůstal Balkán bez pomoci ostatní Evropy bezmocný. Lid neodpustí Turkům také poslední fázi jejich nadvlády, kdy umírali národní hrdinové, bojovníci za bulharskou svobodu.
Tyto dvě fáze osmanské nadvlády však vyplňuje dlouhé období, které přineslo Balkánu konsolidaci poměrů, mír, rozvoj hospodářství a obchodu, prosperitu, rozkvět měst a řádný systém státní správy, kterému dával venkovský lid přednost před libovůlí svých bývalých feudálních pánů.

Je třeba hned na začátku zdůraznit, že Osmané přišli na Balkán jako dobyvatelé. Zde usazené národy porobili, uvalili na ně vysoké daně, ovlivnili jejich kulturu a vnutili jim vlastní státní systém. Ten byl ovšem často v mnoha ohledech lépe fungující a stabilnější, než systémy porobených národů. V náboženských ohledech byli Osmané na středověké poměry docela tolerantní. Pravoslavná církev sice byla ekonomicky oslabena, nebyla však zrušena a církevní obřady nebyly zakázány.

Míra asimilace a islamizace v Bulharsku

Na Balkáně nedocházelo k násilné asimilaci či poturčování. Whiteman (1996, s.122) dokonce trochu odvážně mluví o balkanizaci Osmanské říše, neboť do vysokých hodností v říši se dostávalo velké množství lidí z řad porobených národů. Své vlastní vyšší vrstvy Bulhaři rychle ztratili. Během necelých sta let zcela zanikla jejich šlechta. Část byla vyvražděna a část se islamizovala a splynula s osmanskou úřednickou a vojenskou vrstvou.
Státní správa Osmanů byla účinná, podchycovala všechny zdroje a pracovní síly, sčítala obyvatelstvo a vybírala daně. Dávky, daně a povinnost roboty nebyly rozhodně menší, než před tureckou nadvládou, ale nyní byly pevně dány shora a žádný feudál si je už nemohl měnit dle své libovůle jako doposud.
Pravoslavné náboženství lidu nikdo nebral. Křesťané sice byli považováni za nevěřící, ale nikoliv za pohany, neboť Ježíš je islámem uznáván za proroka a předchůdce Mohameda. Proto bylo s křesťany zacházeno v rámci možností slušně. Směli vykonávat své obřady, pokud tím nepohoršovali muslimy. Křestanské chrámy tedy musely být prosté, bez věží a zvonů a nesměly být moc na očích. Křesťané byli trpěnými občany druhého řádu, tzv.rájy, tedy "stádem", ale nikoliv jen v hanlivém smyslu slova, nýbrž skupinou, která je pod ochranou sultána, za níž musí platit. Jinověrci platili zvláštní daň z hlavy. Týkala se všech práceschopných mužů. Známá je také tzv.daň z krve spočívající v odvodech do osmanského vojska. Odváděli se chlapci od deseti let, kteří pak tvořili tzv.janičářské sbory, známé svým nebývalým fanatismem. V r.1638 byly tyto odvody zrušeny.
Osmané na islamizaci porobených národů netrvali. Muslimové vyžadovali uznání své svrchovanosti a odvádění daní. Násilná islamizace by jen ochudila státní pokladnu. Vynucené přistoupení k islámu, násilné obřízky apod., byly zřejmě jistou formou odvetných opatření, ale nikoliv nějakým pravidlem. Přístup k islámu byl spíše lákavý. Znamenal totiž možnost dosáhnout vysokých státních úřadů, možnost nosit zbraň, zbavit se zvláštních daní a v případě šlechty si i udržet majetek. Část bulharského obyvatelstva, která konvertovala k islámu, vytvořila skupinu tzv.pomaků. Dnes jich žije zejména v Rodopech asi milion.
Pravoslavná církev snášela islám bez většího odporu. Jeho nadvládu považovala za Boží vůli a odplatu za unionistické postoje posledních byzantských císařů, kteří hledali pomoc u Západu za cenu podřízení ortodoxie katolické církvi. "Nevěřící" turecký panovník respektující pravoslaví byl přijatelnější, než císař, který se odcizil pravé víře. Moc pravoslavné církve však byla značně oslabena záborem její půdy a tedy oslabením ekonomickým. Svou samostatnost ztratila bulharská národní církev (podobně jako srbská) pod tlakem privilegované církve řecké. Řecká ortodoxie si totiž intrikami vynutila nadvládu a obsadila církevní hierarchii v ostatních zemích. Pro národní obrození v 18. a 19.stol. byl proto rozhodující protiřecký impuls namísto nějaké zatrpklosti vůči Turkům.

Demografické poměry

Demografické poměry v Bulharsku se během osmanské nadvlády samozřejmě změnily. Vylidněná území obsazovali Turci z Malé Asie, a také obyvatelstvo měst tvořili hlavně Osmané a další cizinci. Slovanský charakter národa však přetrvával. Měšťanstvo se jako samostatný stav, který byl na západě hybatelem společenských změn, vůbec nevytvořilo.
Města, přestože zaznamenala velký rozvoj, neměla žádný politický význam. Obyvatelstvo měst tvořili osmanští úředníci, vojáci a řemeslníci, ale hlavně obchodníci (Řekové, Arménci, Židé). Slované v nich prakticky nežili vůbec. Města zůstala významnými středisky řemesel a obchodu. Značně zesílil význam Sofie jako správního střediska "tureckého" Balkánu. Dalším významným městem se stal Šumen-sídlo metropolity. Dunajskými středisky se staly Vidin a Ruse a v Černomoří Varna.

Pokusy o vzpouru proti Osmanům

Pokusy vymanit se z osmanské nadvlády se objevovaly už v 15.stol., kdy potomci posledních bulharských vládců Stracimirovci a Šišmanovci s podporou římského krále Zikmunda Lucemburského povstali. Povstání však příliš úspěšné nebylo. Moc Osmanů byla zpočátku velmi silná, a tak vzpoury podobného rozsahu byly vzácné. V úvahu přicházela jen záškodnická válka. Ta spočívala v sestavování oddlů hajduků, které přepadávaly osmanské hodnostáře a menší vojenské posádky.Hajducké oddíly měly kolem 50-80 bojovníků, výjimečně až 300. Zpočátku se jednalo hlavně o lupiče, kterým šlo v podstatě jen o zisk. Představovali ale určitou ideovou vzpruhu a vybraní hajduci byli glorifikovaní i lidovou poezií. Jejich věhlas byl však často ve značném rozporu se skutečností. Až v 19.stol. se z hajduků začali stávat uvědomělí povstalci-revolucionáři.

Národní obrození

Od konce 18.stol. prošla bulharská společnost složitým vývojem sebeuvědomění. Národní obrození mělo ve své první fázi "učený" charakter. V popředí byl zájem o dějiny bulharského etnika, literaturu a jazyk. Nešlo o vymezování se proti Turkům, nýbrž proti Řekům a jejich jazyku. Druhá fáze se týkala agitace mezi venkovským obyvatelstvem, které tvořilo většinu národa. Žádné národní uvědomění u něho totiž neexistovalo. Žilo v komunitách patriarchální vesnice a jeho znalost etnické příslušnosti vyplývala z lidové historické epiky. Lid věděl, že je slovanský a pravoslavný, což ho odlišovalo od muslimů, ale to je asi vše. Vymezit v balkánských podmínkách etnického promíšení hranice nějakého budoucího národního státu a určit, na jakých všech územích si má lid uvědomit nějakou bulharskou národnost bylo velmi složité. Neexistence jasně vymezeného etnického území předznamenala budoucí národnostní konflikty na Balkáně ve 20.století. Bulharské nároky vyplývající ze vzpomínky na dávné rozsáhlé říše bulharských carů, přivedly Bulharsko do obou světových válek a tzv.válek balkánských.

Snaha o osamostatnění za pomoci Ruska

V letech 1806-1812 vedlo Rusko válku s Tureckem. Bulhaři stejně jako Srbové, vycítili možnost vytěžit z ní vlastní nezávislost. Skupiny bulharsko-srbských dobrovolníků a povstalců přispěchaly na pomoc Rusům. Turecko oslabené vnitřními rozpory a vzpourou janičářů přišlo o velkou část bulharského území mezi Dunajem a Starou planinou. Do ruských rukou se dostalo Ruse, Pleven, Loveč i Tarnovo. Válka však nakonec skončila pro Bulhary a Srby zklamáním. Rusko stojící na prahu další války s Napoleonem uzavřelo s Turky urychleně mír. Získalo Besarábii, ale Srbové získali namísto slibované samostatnosti jen správní a daňovou samosprávu a Bulhaři nezískali vůbec nic. Bylo však potvrzeno právo ochrany pravoslavných křesťanů ruským carem.
Po sedmiletém povstání Řeků proti Turkům, na němž se podíleli také Bulhaři, v rámci myšlenky na budoucí federaci svobodných balkánských národů, začala další válka mezi Tureckem a Ruskem, které podpořilo Řeky (1828-29). Opět bulharští dobrovolníci pomáhali Rusům, ale žádné jejich nadějě nebyly naplněny. Rusové zvítězili, Řekové získali samostatnost, ale o svobodné Bulharsko nijak zvlášť nestálo Rusko ani západní mocnosti. Nevýhodou Bulharů byla m.j. skutečnost, že jejich osvobozenecký boj byl ryze plebejský, nevedla ho šlechta, neboť tu Bulhaři už dávno neměli. Zklamaní Bulhaři se pak snažili připravovat povstání na vlastní pěst, ale tyto pokusy byly vždy potlačeny už v zárodku.

Osmanské reformy a myšlenka na autonomii v rámci říše

Četné války vyčerpávály říši. Daně rostly, vybíraly se od stále mladších osob a odevzdávala se až desetina ze všech zisků. Čím slabší byl stát, tím větší moc si uzurpovali lení pánové. Jejich vzájemné spory pak dále vyčerpávaly zem, která se propadala do vnitřních válek. Z vojáků, které turecká armáda řádně nezaplatila, navíc vznikaly loupeživé bandy "odškodňující se" na civilistech.
Neustálé rozbroje na Balkáně se snažila osmanská vláda uklidnit souborem reforem. Nejvýznamnější z nich bylo částečné zrovnoprávnění vyznání a náboženská svoboda (1839). Podle vyznání nerozlišoval občany například nový trestní řád. Pro nižší vrstvy však změny nepřinesly žádné zvláštní změny. Uvítali je hlavně bohatí měšťané a velkostatkáři, tzv.čorbadžijové, kteří tak získali lepší politické zázemí pro podporu svých ekonomických zájmů. Po agrárních reformách (1832-1858) začala vznikat nová vrstva bohatnoucích rolníků, kteří postupně skupovali půdu od muslimů a vesnice tak získávaly slovanský charakter.
Roku 1856 bylo zcela zrovnoprávněno muslimské a nemuslimské obyvatelstvo. Byl to výsledek spojenectví Turecka a západních mocností, které Turecku v zájmu rovnováhy sil pomohly proti Rusku ve válce o Krym (1853-56). Rusko totiž pro Západ představovalo hlavního konkurenta při budoucím rozdělování zájmových sfér na Balkáně.
Se zrovnoprávněním přibývalo Bulharů pracujících v turecké státní administrativě, z nichž mnozí zastávali vysoké funkce. Úředníci, čorbadžijové, obchodníci a starší inteligence se stále více přikláněla k myšlence autonomie Bulharska v rámci Osmanské říše. Mladší generace však hodlala dosáhnout úplné nezávislosti a to rychle, revoluční cestou.
Sebevědomí Bulharů vzrostlo po r.1870, kdy se po čtyřicetiletém boji o nezávislost na řecké církvi začala ustavovat nová národní bulharská církev. Tím byla v podstatě uznána i svébytnost bulharského národa.

Činnost bulharských revolucionářů

Vedoucím představitelem bulharských revolučních kruhů byl Georgi Sava Rakovski (1821-67), novinář, literát a bojovník za svobodu, který připravil plán organizovaných čet vyzbrojovaných v zahraničí, které pak měly vyvolat povstání v samotném Bulharsku. První jednotky, které se pokoušely o střet s tureckou mocí, byly rozprášeny. Myšlenka však nezapadla ani po Rakovského smrti. Rozpracoval ji největší bulharský revolucionář, dodnes oslavovaný Vasil Levski (1837-1873). V.Levski, vlastním jménem V.I.Kunčev, užívající též pseudonym Djakon či Apostol byl bulharský revoluční demokrat, dobrý stratég a skutečný vůdce národního osvobozeneckého boje. Byl spoluzakladatelem Bulharského revolučního ústředního výboru (BRÚV) v Bukurešti (1870), který prosazoval myšlenku budoucí podunajské federace. Sám byl hlavním organizátorem rozsáhlé sítě tajných revolučních výborů po celém Bulharsku v rámci Vnitřní revoluční organizace (VRO). Cílem bylo svržení režimu a vytvoření demokratické "svaté a čisté" republiky, moderního státu, který bude respektovat všechny národnostní, etnické i náboženské skupiny. Tuto myšlenku chtěl uskutečnit svépomocí, tedy bez podpory Ruska. Levski dokázal během několika málo let zmobilizovat revoluční síly v zemi a vytvořit na 200 revolučních výborů. VRO měla dokonce vlastní policii a tajnou poštu. Jeho snažení zhatila neukázněnost jednoho z oddílů VRO. Ten údajně proti vůli Levského přepadl turecký poštovní vůz a okradl ho o nemalou sumu, která snad měla být použita na vyzbrojení. Účastníci přepadení byli zakrátko dopadeni a policie se tak dostala záhy i k celému VRO. Koncem roku 1872 byl Levski na cestě do Trnova, v hostinci ve vsi Kakrina, zatčen a 6.2.1873 oběšen v Sofii.
Po rozmetání VRO zbyl už jen BRÚV, který se po smrti Levského také ocitl ve vnitřní krizi. S osobnostmi Christo Boteva (1849-76), Ljubena Karavelova (1834-79) a Stefana Stambolova (1854-95) se však opět radikalizoval a připravoval další povstání.
Turecko je v této době oslabeno. V r.1873 ho zasáhla hospodářská krize. Státní pokladnu měly naplnit zvýšené daně. Někdejší pevný politický řád se rozpadá a z balkánských sedláků se stávají opět nevolníci odkázaní na libovůli leních pánů. Také stará shoda mezi sultánem a poddanými padá a islám se stává fanatičtějším a nesnášenlivějším. Povstání jsou krutě potlačována. Zbrklé a neuvážené povstání, které vypuklo ve Staré Zagoře r.1875 nemělo šanci na úspěch. BRÚV se musel rozpustit, ale v reorganizované podobě začal opět fungovat a plánoval teroristické akce k rozdmýchání konfliktu mezi státní mocí a lidem, který pak bude nucen se připojit k povstalcům. Příprava rozsáhlého povstání ovšem nedodržela základní pravidla konspirace, a tak byla vyzrazena. Dle předchozí úmluvy mělo povstání, které do dějin vešlo jako "dubnové", začít ihned po vyzrazení. Za těchto okolností nemohlo skončit jinak, než porážkou. 20.duben 1876 vešel do dějin jako den hrdinného boje za svobodu. Ve skutečnosti však byl krveprolitím, po němž následovaly tvrdé represálie proti lidu. Oběti se odhadují na 12-30 000 osob. Padl Botev i vůdce povstání Georgi Benkovski. Toto masové vraždění, které navždy narušilo vzájemné bulharsko-turecké vztahy, bylo paradoxně jediným výdobytkem slavného-neslavného dubnového povstání. Světová veřejnost totiž pochopila, že reformy v Osmanské říši jsou nedostatečné, na Balkáně trvá napětí a zdejší křesťané žijí stále v těžko snesitelných poměrech. Bulhaři si získali sympatie Evropy a na jejich obranu se postavila řada vynikajících osobností, jako Hugo, Wilde, Dostojevskij, Turgeněv, Darwin, Neruda, Svatopluk Čech, Krásnohorská, Jireček ad.

Velmocenské zájmy v Bulharsku a osvobození

Západní mocnosti v rámci zachování rovnováhy sil na Balkáně a svých šancí na získání vlivu oddalovaly po léta rozpad Osmanské říše a podporovaly jí proti Rusku. Ruský imperialismus a představa obrovské sjednocené říše všech slovanských ortodoxních národů děsila Západ více, než oslabená říše Osmanů. Balkán se stal šachovnicí velmocenské diplomacie, při níž se na přání balkánských obyvatel nijak zvlášť nehledělo. Evropské mocnosti se vydávaly za ochránce "porobených křesťanských bratří", podporovaly domácí vůdce a povstání, ale pod rouškou osvobozeneckého boje sledovaly jen vlastní mocenské zájmy. Rusku se rýsovala ideální možnost odčinit svůj neúspěch z krymské války a vytvořit na Balkáně silný slovanský stát pod ochranou Rusů. Mocnostem se taková verze samozřejmě vůbec nelíbila, protože by v takovém případě ztratily na Balkáně veškerý vliv. Zvláště Británie zůstala oporou Osmanů a podpořila je dokonce svým loďstvem pro případ, že by Rusové chtěli dobýt Istanbul. Hledalo se kompromisní řešení, v rámci něhož mělo být Bulharsko autonomní součástí Osmanské říše. Ta slibovala novou ústavu a další reformy, ale na žádné požadavky mocností nehodlala přistoupit a "své" problémy chtěla řešit sama. Rusko tedy vyhlásilo Turkům válku. Za podpory Rumunů a Bulharů se dařilo obsazovat rychle všechna strategická místa. Turci byli navíc oslabeni tím, že jim současně vyhlásilo válku i Srbsko, Černá Hora a Řecko. Přes dosažené úspěchy stála válka Rusy nemalé oběti, proto byla po deseti měsících k 31.1.1878 ukončena.
Výsledkem míru uzavřeného v San Stefanu, bylo vytvoření bulharského knížectví v širokých hranicích zahrnujících i Makedonii. Mělo být formálně ve vazalském poměru k Osmanské říši, ale fakticky nezávislé, neboť turecké jednotky se měly stáhnout a Bulhaři si měli vytvořit armádu na svou obranu. Dva roky mělo být Bulharsko pod ochranou ruské armády. Tyto výsledky osvobozené Bulhary velmi nedchly. Staletá tužba Bulharů (oživená v národním obrození) na obnovení Velkého Bulharska v hranicích někdejší carské říše se nyní rýsovala v nadějných konturách. Uskutečnění této myšlenky Západ zcela zavrhl a je otázkou, zda jí vůbec mínilo vážně i Rusko. Vedle mocenských zájmů zde byla i skutečnost, že "Velké Bulharsko" ve svých hranicích zahrnovalo mnoho Turků, Srbů, Řeků a Albánců, kteří vůbec nehodlali být součástí Bulharska. Berlínský kongres 13.6.1878 tedy "Velké Bulharsko" zcela okleštil. Za nesporně bulharské území byla prohlášena jen oblast mezi Starou Planinou a Dunajem a Sofija. Území na jih od Staré planiny bylo označeno jako Východní Rumelie, která měla být spravována sice křesťanským, ale sultánem dosazovaným guvernérem. Makedonie byla vrácena Turecku. Značně zklamaní Bulhaři chystali další povstání, ale to už nemělo ani podporu Ruska.

Kníže Alexandr I. Battenberg

Na prvním bulharském sněmu v únoru 1879 ve Velikém Trnovu byla přijata nová ústava vytvořená podle západoevropského vzoru, což nebylo příliš šťastné, neboť byla přizpůsobena měšťanské, liberální společnosti, o níž v rolnickém Bulharsku bez středních vrstev, kde navíc ještě v r.1900 bylo 76% obyvatelstva negramotných, nemohla být řeč. Tato ústava však platila až do r.1946.
Hlavním městem se stala Sofija, do té doby v podstatě provinční turecké město, které však bylo střediskem řemesel a obchodu. Sofija neleží ve středu země, nýbrž ve středu legendárního "Velkého Bulharska" zahrnujícího Makedonii, východní a západní Thrákii a Dobrudžu.
V dubnu 1879 bylo svoláno první Velké národní shromáždění, na němž byl zvolen kníže. Stal se jím 22 letý Alexandr I. Battenberg (1857-1893) přijatelný pro Západ i Rusko.
Během pěti let se vystřídalo několik vlád. Významným politikem, který soustředil do svých rukou velkou moc, byl Stefan Stambolov. Politiku knížete nasměroval na Západ a s cílem podpořit průmysl a moc buržoazie otevřel dveře ekonomickému vlivu Anglie, Německa a Rakousko-Uherska.
S vědomím knížete se připravovalo připojení Východní Rumelie.

Sjednocení Bulharského knížectví a Východní Rumelie

Bulharský tajný ústřední revoluční výbor (BTÚRV) připravil povstání s cílem připojit Východní Rumelii k Bulharsku. Na připojení Makedonie dočasně rezignoval, ale právě tím byla zřejmě promarněna poslední historická šance Bulharů získat toto území.
Povstání vypuklo dne 6.9.1885 s vědomím a podporou knížate. Proběhlo hladce, neboť důstojníci milice a četnictva byli často přmo zapojeni. Vzniklá nová vláda spojeného Bulharska vyhlásila mobilizaci, a tak Turecko vojensky nezakročilo. Také postoj Západu se od Berlínského kongresu, jehož závěry byly takto samozřejmě porušeny, poněkud změnil. Během posledních let se totiž ukázalo, že Bulharsko nehodlá být ruským satelitem a nástrojem carské moci na Balkáně a staví se naopak otevřeně vůči ekonomickému vlivu mocností. Proto například ze strany Británie nebylo větších námitek. Velmi ostře naopak vystoupilo uražené Rusko. Odvolalo demonstrativně své důstojníky z Bulharska a knížete zbavilo formální hodnosti generála ruské armády.
Obavy z nerovnováhy sil na Balkáně vyvolaly také válku se Srbskem. Podstatně silnější armáda Srbů, podporovaná navíc i Rakousko-Uherskem, však neuspěla a sjednocené Bulharsko tak poprvé získalo uznání a sympatie. Připojení Východní Rumelie bylo potvrzeno, a aby nebyly zpochybněny závěry Berlínského kongresu, byla podepsána dohoda mezi Bulharskem a Tureckem, že sultán jmenuje guvernérem Rumelie bulharského knížete. Odměnou za tuto dohodu získalo Turecko oblast Kardzali obývanou převážně muslimským obyvatelstvem.

Režim osobní moci S.Stambolova a nástup knížete Ferdinanda

Vyjednávání s Turky a spojenecké tendence se Západem na úkor Ruska, se nelíbilo rusofilsky zaměřeným pravičákům vedeným D.Cankovem. Ti se pokusili s podporou Rusů o puč, s cílem svrhnout knížete. Ministerský předseda Stambolov sice puč potlačil, ale proti zájmům Ruska knížete nakonec sesazení neuchránil.
V boji o uprázdněný bulharský trůn chtěl mít rozhodující vliv ruský car. Bulharská vláda se tomu bránila a vzniklé spory nakonec vedly k přerušení diplomatických styků mezi Bulharskem a Ruskem a hrozilo dokonce i obsazení země ruskou armádou. Stambolov ale rozhodně potlačil rusofilské skupiny v zemi a posílil dále svůj vliv. Politiku Petrohradu, který odmítal bulharské sjednocení a nepomohl ani ve válce proti Srbsku, nehodlal podporovat. Známý je jeho výrok: "Vděčnost Rusku nemůže být placena svobodou Bulharska. Matka nerodí děti proto, aby je udusila." Stambolov vyvinul úsilí o vyhledání vhodného kandidáta na bulharský trůn. Našel ho ve Ferdinandovi I.-Koburgském, který získal podporu Rakouska-Uherska, Británie a Itálie. Rusko ho neuznalo a bouřilo se.
Ani s nástupem Ferdinanda se nijak nezměnilo postavení Stambolova, který sestavil novou vládu a svou moc posílil naopak na takřka neomezenou. Stambolov stabilizoval a upevnil politické poměry. Rozdrtil četné lupičské bandy i opoziční skupiny. Oslabil moc církve. Státní úředníky donutil k naprosté loajalitě k režimu. Počínal si při tom nemilosrdně, užíval až teroristických metod a jeho režim byl ve všech ohledech totalitní. Dosáhl však ukončení letitých sporů a převratů a nemalého pokroku v ekonomické oblasti. Pokrok a kapitál přinesla stavba železnice na trati Paříž-Sofija-Istanbul (1888). Stambolov se domníval, že se bez něho Ferdinand neobejde. V tom se však zmýlil. Ferdinand se oženil s Marií Luisou Parmskou a zplodil s ní syna, který dostal jméno připomínající slavné dávné cary, Boris III. Byla založena nová bulharská dynastie, která byla navíc katolická a tak byla i přijatelnější pro Evropu. Kníže se zbavil Stambolova, na kterého byl zanedlouho spáchán atentát (1895).
Zemřel také ruský car Alexandr III. a nastoupil Mikuláš II. S jeho nástupem (1894) se rusko-bulharské vztahy normalizovaly. Uznal Ferdinanda bulharským knížetem s jedinou podmínkou, že jeho syn Boris přistoupí k pravoslaví. Poté dosáhl Ferdinand uznání i od ostatních mocností (1896).A protože v té době padl sultán, rozhodl se na mladotureckém režimu vydobýt nezávislost.

Vyhlášení nezávislosti

Přestože bylo Bulharsko fakticky nezávislým státem s vlastním diplomatickým zastoupením v okolních zemích i u velmocí, formálně byl bulharský kníže tureckým vazalem a v oblasti Východní Rumelie dokonce jen jeho guvernérem, který má odvádět Osmanské říši příslušné poplatky. Ukončení vazalského poměru znamenalo porušení výsledků Berlínského kongresu, proto Ferdinand potřeboval podporu alespoň jedné z mocností. Získal ji v Rakousko-Uhersku. Po tajné dohodě s Františkem Josefem I. vyhlásil 22.10.1908 v Trnově nezávislost a prohlásil se carem. Rakousko-Uhersko anektovalo Bosnu a Hercegovinu. Turecko se do války s Rakousko-Uherskem nepustilo, ale žádalo finanční náhradu za ztrátu Rumelie a tamního úseku železnice Sofija-Istanbul. Zprostředkování se ujalo Rusko, které odpustilo Turecku reparace z r.1878 a Bulharsko za to mělo v následujících desetiletích splatit Rusku 82 milionů franků. Turecko v dubnu 1909 uznalo bulharskou nezávislost, poté tak učinily ostatní státy. Ústavně byla nezávislost zakotvena r.1911. Trvalo tedy více než 30 let, než se osvobozené Bulharsko stalo opět skutečně suverénním státem.

...a jak to bude dál?

Další osud Bulharska bude ovlivňovat letitý předmět mezinárodních sporů, totiž Makedonie. Kvůli této zemi, kterou Bulhaři vždy považovali za své historické území, bude Bulharsko měnit svou politickou orientaci, z nepřátel dělat spojence a naopak. Díky "velkobulharským" tužbám utrží tvrdou porážku v tzv.balkánských válkách i v obou válkách světových. Makedonie, o kterou se bude trvale přetahovat Bulharsko, Srbsko a Řecko, nakonec bude své štěstí hledat v autonomii. Bulharsku už nikdy nepřipadne.
Opožděnou odplatu tureckému utlačovateli přichystá komunistický režim Todora Živkova, který se v 80.letech 20.století rozhodne "pročistit" etnicky svůj národ úplnou asimilací turecké menšiny. Turci budou donucováni změnit své jméno, odvrhnout svou kulturu, jazyk a islámské náboženství a nakonec na 300 000 z nich bude nuceno k odchodu ze země s příručním zavazadlem a 500 leva na osobu. Ostatní majetek jim bude zkonfiskován. Tím se prohloubí ekonomické problémy země a její zahraniční izolace. Po převratu sice budou (v podstatě přes odpor veřejnosti) diskriminační opatření zrušena, mnozí Turci se vrátí zpět, ale své byty již najdou obsazené a mešity v žalostném stavu. Budou však politicky dobře organizováni. Politické hnutí zastupující téměř 10% menšinu Turků bude mít významný vliv na politiku Bulharska i na počátku 3.tisíciletí. Bulharsko bude usilovat o členství v euroatlantických organizacích, v nichž se k vzájemné spolupráci sejde mimo jiné i s Tureckem...

Zdeněk Hyan                     

 

Použitá literatura:
 
Rychlík, Jan: Dějiny Bulharska. Lidové noviny, Praha 2000.
  Weithmann, Michael,W.: Balkán 2000 let mezi východem a západem.Vyšehrad, Praha, 1996.
  Hochman, Vladimír - Maxa, Prokop: Bulharsko. Olympia, Praha 1983.