Ukázky z bulharské poezie v češtině...

Bulharská moderní poezie

DORA GABE (Jarmila Urbánková)

Posečkej, slunce

Posečkej, slunce,
já nejsem doposud
na tu noc zchystaná -
můj den se ještě neskončil!
Musím si srovnat se svědomím,
že už mám právo odpočívat.
Sotvaže jsem se právě naučila
hovořit s kameny a se stromy,
a ještě nenaplnila jsem den
jejich moudrostí -
ty si mě posíláš, ať už jdu spat,
a klidně ubíráš se odsud
do slavobrány
zářivě osvětlených temen Vitoši,
vesniček čerstvě obklíčených rumělkami západu
a iluzí o příštím dni.
Posečkej, nech mi chvilku kdy,
ať pochopím, jak je dnes možno spát
v tom našem světě neklidném,
kde nemá zdřímnout žádné svědomí -
a svědomí je den.

Posečkej, slunce!



Ne, nemohu

Ne, nemohu tě ještě pustit od sebe,
radosti dosud živá
v mém srdci, bílý holoubku.
Táhli tu včera večer jeřábi
a učili své děti vydržet, vytrvat.
Nastává přece podzim...
Ale mě nikdo necvičil,
mé letky nejsou tak odolné.
Co si jen s tebou počnu?
Jak vydržíš tak osaměle
dívat se na moře, jen stále oknem,
s tou touhou vylétnout,
s tou trýzní nemouhoucnosti!
Svírám tě oběma rukama,
ať mi neuletíš,
ty mé ptáče,
ty moje poslední radosti,
živoucí plamínku v mém srdci -
co bych si bez tebe počala,
prázdné a pusté hnízdo
vydané vichrům napospas...

Dopis č.10

Nehledej mě!

Jsem článkem
biblického rodu,
jsem sestra Ježíšova!
Ale moje sudba-orlice
jedenkrát letěla
nad známými i nepoznanými
končinami světa,
upustila mě ze zobáku.

Jaká to byla černozem,
která mě přijala
a do těla mi prosákla
zemitou mocí?

A pradávný můj bratr
srdce mi zaplnil láskou
a do rukou mi zase vložil bič,
jímž kdysi vyhnal farizeje z chrámu.

Nehledej mě!
Jsem dítětem dvou národů,
jsem dcerou přivdanou i vyvdanou.

Kde bys mě vypátral?

Odkaz

Po celý život
jsem hledala člověka
a vždycky jsem se s ním
nevímjak minula.
Tobě ho odkazuji,
staviteli zítřka -
jestli ho nenajdeš,
stvoř si ho sám.

Odcházím odsud s neztišenou žízní,
oči dál kupředu upřené,
ruce dál ke stisku vztažené -
ty mi až v těžké hodině
na prsou musí zkřížit
násilím.

Ale vy, vy si pospěšte,
i mne si s sebou vezměte,
ať v mladých duších okřeji,
ať se nemusím vznášet
mezi nebem a zemí
jako ta věčná družice
kroužící okolo nás,
ať se nemusím dívat
jen z dálky a nikdy se s vámi
nesetkat...

ELISAVETA BAGRJANA (Vilém Závada)

Má země

Už k svému západu se sklání
ta dlouhá trajektorie
mých dní.
Daleko zůstaly
vzestup i zenit
a smělý rozlet můj se končí
přistáním na zemi.

Jak zralý plod
rosu i slunce pil
z nebeské klenby nad tebou;
mé srdce,
tvou přitažlivostí strženo,
ozářeno spadne
a v tvé prsti se rozplyne,
má rodná země.

A zas před novým východem zachvíváš se dnes.
Rozkukaly i kukačky
večerních pendlovek
tvůj les.
Ne, nevěřím va staré pověry,
nepředpovídají
hodiny spočtené do smrti,
věští však jaro
a lásku.
Co bych ti dala darem k příštímu dni
tvé rovnodennosti?

Neseju, neořu, nežnu,
nepředu, netkám ani nestavím,
i chleba, který jím,
i šaty, v kterých chodívám,
i teplý domov můj
udělaly tu pro mne
jiné požehnané ruce.

Jenom svým srdcem mohu
až k smrti tě milovat,
svým hlasem
za jara zpívat s tvými ptáky,
povídat s tebou
den co den totéž
a světu
vyprávět o tobě, má
země předjarní.

Stránka nenapsaného deníku

Mám vše, co potřebuji
pro svoje živobytí:
dům skromný, ale svůj,
a nikomu nic nejsem dlužna.
Mí nejbližší mě mají rádi -
přátelé, myslím, též,
dokonce lidé neznámí a vzdálení.
Zdraví mám na svá léta
docela slušné.
Sem a tam cestuji -
ne tolik a možná že ne tam,
kam bych snad chtěla jet,
však kolik jiných nemá ani to...
Hluboko ve mne vyvěrá
doposud živý
pramínek tvorby,
v poslední době však stále častěji
mé srdce se choulí v smutku
a vůle a přání
už jsou ochromeny.
Snažím se ze všech sil
rozumu
je přemoci,
však nespavost...
Ne, ne,
já nejsem nešťastná,
ale být nešťasten
a nebýt šťasten -
to není jedno a totéž.

ATANAS DALČEV (Vilém Závada)

Kukačka

Nemohu pochopit lidi, kteří
za věštci a kartářkami chodí
a v horoskopech a na fazolích
chtějí objevit, co je čeká
v budoucích dnech. Jaká je v tom útěcha
a jaký smysl má žít,
co znáš? Tajemnou knihu
bytí musíme
číst list po listu s nadějí
a nepřeskakovat. A kdo,
veden nečistou zvědavostí
nebo smělostí ďábelskou, by chtěl
rotrhnout závoj dní
a uvidět tvář osudu,
ten najde smrt, ne život.

Jak dítě šel jsem na jaře s babičkou
kolem tureckých kasáren v Soluni.
Za vysokými zažloutlými zdmi
se hrozivě a nepořádně kupily
sinavé mraky bouře
a zelenavé mraky stromů. A vzpomínám,
že se tam vždycky rozléhal nářek
kukačky. A protože jsem věděl,
že kukačky předpovídají, kolik
let budem žít, dal jsem se na útěk,
ucpávaje si oběma rukama uši,
jen abych neslyšel, co věští
ten neviditelný, nelidský hrůzný hlas
z temnoty hustého listí.

 

Zadní dvorky

Strohé fasády mi k srdci nepřirostly,
licoměrné jsou a plné zloby.
Zato mne svým kouzlem přitahují
zadní dvorky za našimi domy.

Jeden nad druhým po okraj střech
litinové balkóny se věsí:
s mřížemi zapuštěnými v zdech
podobají se tak ptačím klecím.

Od rozbřesku do večerní tmy
den co den se ozývají hlasy,
věčné štěbetání, písně, smích,
jak tu cvrlikají děcka, ptáci.

Den co den, dřív než se snese tma,
uklízejí tady růžolící ženy
s rukama k lokti obnaženýma,
blůzky na prsou rozhaleny:

ždímají oběma rukama prádlo,
sehnuty v kříži div se nezlomí
a na dvorek jakoby z oblohy
to kapkami deště zapleskalo;

věší před sousedy prádlo, spodničky,
nestydí se před nimi je napnout
a s bělostným prádlem jako lodičky
chystají se pak balkóny odplout.

Jsou i svátky v drobných starostech,
někdy také tady salvy zazní -
ze hřmotných úderů rákosek,
z výstřelů koberců prašných.

Možná proto, že je trochu stranou,
odkrývá se tady život v plnosti,
s úporností tvrdohlavou,
se šťastnou nesmyslností.

 

A srdce nakonec umírá

Proud roků odnáší s sebou vše.
A srdce nakonec ustane bít.
Okolo nepřítele chodíš lhostejně,
přestáváš hledat a chtít.

Když potkáš tu, kterou jsi míval rád,
najednou nemáš jí co povědět.
I žebrák, když ucítí tvůj zrak,
ve zmatku stáhne svou ruku zpět.

Alexandr Něvský v mlze

Když spadne mlha, nejdřív nahoře
se zakalí na kopulích zlato.
Samotný chrám se v ní chvíli nato
jako kamenný koráb ponoří.

Uhasínají s kroky lidské hlasy,
s barvami též linie střízlivá,
až v tom nebytí mlhovinné masy
se všechno viditelné rozplývá.

A v mlčenlivém, tichém ztroskotání
nadarmo vyzvání zvon ohromný:
jako by přitlumen byl oceány,
zvuk jako ze dna odněkud se chví.

A snad proto pak v blankytu výšiny
se mokré kopule Něvského zalesknou
a na zelených střechách vidíš schnout
ještě jakousi vrstvu usazeniny.

VALERI PETROV (Václav Hons)

Po bouřce

Když skončilo hromobití
od obzoru k obzoru,
dělostřelci šli se skrýti
v podnebesí za horu.

A s výše pěkně vyčesané
vidíš město u nohou,
v podzimkové čisté scéně,
s vůní slunce nad vodou.

A všude září svěží rosa,
když se snáší podvečer.
Teď starostem dej zobnout prosa,
ať jdou směrem vyšších sfér.

Je hlava plná lehkých snění,
když tu náhle nahoře
obláček bělostně se pění.
Chce snad pokračovat v hře?

Připlul, aby se neříkalo,
že zde nebyl účasten,
když se kolem všechno pralo
a padal tu hrom za hromem.

Nad mokrými střechami stanul
a pak zase couval zpět.
Nebombardoval, jenom vzplanul
růžově a jako med.

Sníh

Veselý bělostný sníh
napadal venku na balkón.
Svět náhle ztich
a v tom se ozval telefon.

Haló, zachrčel čísi hlas,
neřáde jeden, jsi to ty?
A nic víc. Hlas hned nato zhas.
Odešel k bližním do sloty.

A tak jsem stál jak přimrazen.
Ne nebyl jsem uražený.
Se sluchátkem v ruce jsem jen
přemýšlel o tom, co není.

O celém prošlém životě:
nikoho jsem nezabil,
nikomu nestál na notě.
Jenom jsem si po svém žil.

A kdo to byl? Těžko říci.
S někým si mě asi splet.
Venku vločky na kraj snící
snášely se lehounce.

A já plynul mezi nimi
jako čistý hvězdný dech.
Jenom drobné bílé rýmy
měkce tály na oknech.

Byl jsem náhle šťasten.
A vím teď zcela jistě,
že opravdu není špatné
mít svědomí čisté.

 

Rozloučení s mořem

Sbohem mé moře, už sbohem, sbohem.
Ještě je teplo, ještě je léto,
ale před chvílí nad naším stinným hlohem
vykřikl čáp, že už za námi je to.

A už je tu první čapí hejno.
Zakrouží, prořezává vzduch.
Sbohem, mé moře. Písničku máme stejnou.
Ale mezi námi je už odjezdu ruch.

Ach, jak tě mám rád. Jak tě miluji.
Divoké a bez letovisek.
Kolikrát v dětství jsem si říkal: Dopluji.
když do očí vmetlo jsi mi písek.

Ó moře prostěradel a domků z rákosu
ve stínu kotev skrytých.
Moře s mladíkem, jenž na slaném útesu
si opéká rybu a je z příboje sytý.

Ó moře ležícího rusého děvčete v tenounké blůzce,
když v silonovém sáčku jí voda rozkvete,
jak květina při první schůzce.

Sbohem, mé moře. Je hořká hodina.
Ale nebudem přece plakat.
Takhle to každý rok začíná.
Po celý rok mě budeš opět hořce lákat.

Můj ty bože. Ach ano. Sbohem, sbohem, moře.
Co nám posléze zůstane.
Jenom tvá pěna. Jenom mé hoře.
Až ani závist. Ani vášně. Ani sláva ne.

A k čemu nám jsou v pozemském žití.
jež utrácíme v bezúčelném shonu?
Ty voňavá soli, mušle, chaluho, mořské kvítí,
jak rád ve vašem klidu tonu.

Pryč s chamtěním. Už uteklo mládí.
A chronos ve svých lačných hodinách
přesýpá všechno, co měli jsme kdy rádi.
I, moře, tvůj starý písek a vodní prach.

A čím je tobě, moře, náš život. Vtěřinou.
Jen začal, už prchá v odlivu.
To není sbohem, moře. To poslední slzy lnou
k tvým břehům, jež věčně jsou naživu.

Bezpočet žilo odvážných námořníků
přede mnou se svou žízní.
A vždy se s tebou loučili v panickém křiku.
S tvou věčně živou zelenou a modrou přízní.

Ty, jež jsi kolébkou všeho života,
ty, moře naší divoké existence,
řekni mi jenom, proč život lidský se zamotá
a podobá se náhle propadlé směnce.

Zbav mě, moře, nervozity a rozčilování všelikého.
Moudrosti nauč mě. A žít střízlivě a věrně.
Dost už mám povrchního třpytění svého,
jak plážová termoska, jež octne se v sběrně.

Ó moře, posil mě. Ó moře, zkroť mě.
V prostoru a času bouřící ustavičně.
Pod oblohou vidím kroužit i potmě
první čapí hejno teskně i sličně.

A v mlze - uú uú - jak bolestné svolávání
je slyšet až ke mně houkání lodí.
Sbohem, mé moře. Sbohem, má lásko. Má mořská lani.
Sbohem, má věčnosti, která jen k tobě se hodí.

BLAGA DIMITROVOVÁ (Jan Pilař)

Všechno

Máš mládí a krásu.
Jsi jediným úsměvem.
I stromy tě zbožňují
a hýčkají svými stíny.
Tvé rameno vychází
jako uzoučký srpek.
A nakonec jako úplněk.
A než se ohlédneš -
nemáš mládí ani krásu.
Co ti zůstalo?

Máš milého a něhu.
Jsi jediným záchvěvem.
Stoupáš na hvězdnou báň
štíhlými zvonivými kramflíčky.
A pod tvými kroky zhasínají
hvězdy jedna za druhou
jako zašlápnuté nedopalky.
Než se zřítíš na zem,
nemáš milého ani něhu.
Co ti zůstalo?

Máš talent a vůli.
Jsi jedinou pochodní.
Svítíš v bezesné noci,
v temné pustině hledáš
něco takového, co není
nikde, nikdy, nikdo...
Jakmile se k tomu blížíš,
pochodeň zhasne a doutná
a změní se v černý oharek.
Nemáš talent ani vůli.
Co ti zůstalo?

Máš dítě a radost.
Jsi jedinou starostlivostí.
Vodíš budoucnost za ručku,
učíš ji, aby poslouchala
a neutíkala ti příliš
a zůstávala co nejdéle tvou.
Než ji vyrve z ruky
nemoc, válka nebo požár,
nebo nekonečná cesta....
Nemáš dítě ani radost.
Co ti zůstalo?

Mít všechno a nemít nic.
Být jedinou otevřenou dlaní.
Dávat všechno a nečekat nic.
Zahalit se zimomřivě
samotou jako chatrnou šálou,
prožít znovu úděl matky,
všechno si pamatovat,
všechno uvítat,
všechno vyprovázet.
Všechno.
To ti zůstalo.

 

Pouště

Narodila jsem se milovat
a býti milována.
Můj život ale přešel
bezmála bez lásky.
Proto odpouštím všemu
a neobžalovávám
liduprázdné pouště,
nad kterými se vznáším.
Jen se jich vyptávám
s udiveným pohledem:
-Pro jaké zahrady
jste se vy narodily?

PAVEL MATEV (Arno Kraus)

I když jednou ztichnou velké vášně
a já s rouškou země ulehnu,
vezmu pro štěstí a pro vzpomínky šťastné
slovo Láska do neklidných snů.

Vezmu s sebou neklidný ten obraz:
dvě tvé oči, plachá jezera,
a dvě básně, jež mi horký odraz
tvého jména vložil do pera.

Racka, který plachtí nad mou hlavou,
Černé moře, jež mě vyplaví,
vinohrady s révou popínavou,
kam mě thrácké vozy přepraví.

Rozčeřený zákrut na Marici,
smutnou hvězdu, kterou zrodil jih,
stín pod jedlí nebo borovicí,
pramen vody, z které voní sníh.

Bílý papír, jenom malý kousek,
který nesmrtelná touha popíše.
A dvě slzy, které zalesknou se
v očích tvých, že navždy loučíš se.

xxx

Já prostě žiji. Jako dech.
I v srdci tvém.
Já nejsem skála, nejsem břeh.
Jen tráva jsem.

Nade mnou zima s vichřicí
se rozhučí.
Já stojím v sněžné vánici,
a jen se odmlčím.

K jaru jak první zahřmění
se zjevím zas,
pln touhy, vášně, zasnění,
jak modrojas.

To po mně něha milenek
vykročí vpřed.
To ze mne na ně vydechne
zelený, tichý svět.

I když mě třeba pokosí -
prý na seno-
má stébla, věř, jak rákosí
zas vzhůru vyženou!

xxx

 

Začátek

Miluji slova dávných přísah.
Žehnám těm slovům dávných přísah.
To náboje jsou, možná ostré ráže,
ne střelným prachem -
láskou nabité.
My říkáme je
u nás v rodné zemi
v žalářní cele,
pod šibenicí,
před hroby mrtvých,
nad kolébkou dětí,
když loučíme se,
když se ženíme.
Kde však se zrodila ta slova, řekni!
Kdo vyslovil je první?
Kdy?
A proto pročítám zas listy
historie,
vtírám se do zádruh a rodů pradávných
v čas dávno minulý.
A proto vcházím v chýše z mastných hlín,
sedlaje koně prabulharských druhů,
a lásku dávám
dívce slovanské z těch dob,
ve vrypech v kameni své jméno
zanechávám.
I pozdrav svůj.
Kdo první vyslovil ta slova?
Kdy?
Či spí dnes?
Ne!
To srdce budí je.

Jednoho rána zmlklo v údivu,
když černý voj o stotisíci hlavách
přes Dunaj rozjel se,
řehtaje,
a rozvlál nevídanou hebkost
koňských hřív
a koňských ohonů -
praporů Asparuchových...
Plijí to shora na nás oblaka
či jenom vyrazila pěna
tím nevídaným cvalem posledním?...
Vtom zastaví se voj.
A napřímí se chán -
snědý muž očí hlubokých,
mohutných rukou jak kořeny,
na bílém koni sedí
jako bůh.
Na nízké čelo dlaň si položí.
Kam se to zahleděl?
Což skrze staletí a skrze mlhu
vidí i přes větrnou stuhu
nás-
spravedlivé a šťastné,
nás-
děti své a věrné děti lidu?

A tehdy uslyšela družina
ta slavná slova přísahy.
Klidně, však s důrazem je řekl
svým jezdcům věrným, věrným koním svým,
svým praporům i polím kolem,
řece i nebi, oblakům i řece,
všem horám kolem, mořím vzdáleným,
dalekým hvězdám, travám hebkým,
horoucí krvi, srdci horoucímu,
míru i možným požárům:

- Zde navždy budiž Bulharsko!

Ta všechna slova počátek byl jen.
Slova to byla velké přísahy,
do věků jako kopí vržená
a láskou nabitá,
z nichž nová slova jednou zrodí se,
a jimiž přísaháme,
s kterými dodnes věrně z domu jdem
ať na pole, ať v zhoubné požáry,
ať na svatbu či na překrásnou smrt.

-Nechť věky přežije mé Bulharsko!

To slova přísahy jsou.
Slova požehnaná.
začátek.

VATJO RAKOVSKI (Ivan Skála)

Číše

Můj den
je číše málem bezedná,
do které zvolna kanou hodiny.
Nalévá do ní ráno záři slunce.
Nalévá telefon své zvonění.
Vlévají lidé jedovaté býlí
svých pohledů, svých slov a nepřátelství.
Vlévají zášť svou nepřátelé mí
a moji blízcí - ti zas svoji lásku.
Hodiny vlévají tam napětí,
vzrušení, starosti i mnohou krásu,
iluze, vidiny a city vychladlé.
A když v ní potom všechno rozmíchám
tu vznikne divné, čarodějné sérum.

Vypíjím číši. Uléhám. A pak
buď usínám tak těžce, tupě, znaven,
jak opil bych se vínem toho dne,
jak byl bych očarován býlím jeho,
či chruji se půl živý, mrtev půl
jak po požití jedovatých hub.

 

Stvoření světa

Pojď, zahrajem si
na stvoření světů.
Tady je hlína. Tady voda je.
Tady jsi ty. A tady jsem já.
Chceš?
Já jeden svět vytvořím pro tebe.
A ty jeden svět vytvoříš pro mne.
Já stvořím vlahou vůni vlasů tvých.
Ty stvoříš...

Ale poslyš, ne,
pojď, nebudem znovu vytvářet
to, co už bylo jednou stvořeno,
ale ze stvořeného stvoříme
objetí jedno,
jaké tu ještě nikdy nebylo,
polibek jeden,
jaký tu nikdy nebyl doposud,
a jednu lásku,
takovou, jakou věky nepoznaly.
(Nebo ať si to aspoň myslíme!)
Trošku z tebe. Trošku ze mne.
A tvoji podobu.
A moji podobu.
Svět,
ten, jenž přijde po nás vytvářet
zas jiné, krásné světy.

 

Neděle (Dana Hronková)

Jako zelené ještěrky plazí se tramvaje k Vitoše.
Už dávno vymotal se z ulic průvod aut,
jenom tu a tam u chodníku
postává dál pár zbylých želv
a vyhřívá se na nedělním mírném slunci.

Ručičky jejich tachometrů stojí nehnutě,
pneumatiky zaklekly však v předklonu,
jen vyrazit,
a čekají na povel k startu.

V okenních sklech se pohupuje miniaturní
stínohra předmětů
z pokojů, v nichž teď nikdo nejí.

Zapomenutý, uzavřený svět, z kterého kape nuda.
Naproti na balkón si vyšel kocour,
nahrbil se, zastříhal vousisky
a přejel dvorek zlým pohledem šelmy.

Pak protáhl si hřbet a v líném rytmu dal se po zábradlí.
Pes na něho dnes neštěká, neskáče, nevrhá se proti němu.

Řetěz mu volně visí u plotu
jak nepořádná čárka.
Jeho pán vypravil se na lov.

Z plotny se nese iluzorní vůně zajíce.

PETR KARAANGOV (Gabriela Marešová)

Krev zůstává

Duní pahorek - pád ho nemine.
Hory zlomené mění tvář.
Všechno na kousky. Jedině
krev je stále táž.

Leží mládenec v trávě nad strží,
pláň je bolavá.
Bílé vrcholy
vodu nezdrží -
krev tam zůstává.

Černá planina. Strom, z něhož kouří dým.
Ve vsi zmlkl zpěv.
Skrytá pod šípkem něžně růžovým
kvete
rudá krev.
Slunce zapadá. Obzor oloví.
Duní kopyty těžká dálava.

Hvězda upadne, ztichnou potoky -
krev, ta zůstává.

Všechno vzali mu. V pevném pohoří
padla zástava.
Ach, jak hřejivé echo hovoří
krev, co zůstává.

Kvítek červený
na rtech nedřímá.
Rosa zahořklou krůpěj podává.
Zhořkla oblaka. Jeno jediná
krev je laskavá.

Výheň taví se v žáru ohluchlém,
večer modravý popel dostane.
Jednou ani my tady nebudem.
Krev
však zůstane!


LJUBOMIR LEVČEV (Karel Boušek)

Balada o přemožených ženách

Dosud žijí unavené ženy.
Na zastávce u továrny
čekají
věčně zpozdilého milence -
svůj autobus.

Noc bude chladná.
Světélkující zvěst
vybuchuje do všech stran.
Šíří se od sloupu k sloupu:
Cesta bude stříbrná.
Cesta bude stříbrná.
Cesta se postříbří...
Z jednoho konce na druhý.

Dosud žijí do stříbrna unavené ženy.
A slabé tak,
že nenajdou v sobě
odvahu být krásné.
Protože zacházely se zednickým sítem.
Protože mísily betonový chléb...
/Hašené vápno se jim leskne ve vlasech./

A pak...
Že poklidily nebe.
Že slunci daly pít.
A poslaly je spát...

Přichází
a odvádí je
řadou svých neprodyšných objetí.
Vstoje usínají.
Pohupují se.
Usmívají se.

Matky nových přístřeší,
vy matky všeho světa,
líbám
sen, na který si nevzpomínáte!

SLAV CHRISTOV KARASLAVOV (Oldřich Vyhlídal)

Jarní kukačka (E.Karanfilovovi)

Do jarních listů vane vítr hravý,
po cestě spěchá vozík drkotavý,
ocílkou v kámen křeše tvrdá ruka
otce, jenž říká:
-Slyšíš ji,
jak kuká...?

Po starém zvyku na kapsu si plácne,
ať jsou v ní vždycky peníze, tak vzácné,
a do křemene křeše jeho ruka:
-Podívej, vidíš...?
Na cestu nám kuká.

Tatínek žije mnoha nadějemi,
poslouchá ptáka, dívá se, jak je mi
v ovčácké houni, na niž prstem ťuká,
aby mi řekl:
-Slyšíš ji,
jak kuká...?

Zas v jarních listech vane vítr hravý,
po cestě spěchá vozík drkotavý,
v ovčácké houni hřeje se má ruka
a v listí znovu kukulenka kuká.

Ale dnes v sobě nesu bolest temnou,
otec už není, není tu už se mnou,
nekřeše v kámen jeho drahá ruka,
aby zas řekl:
-Slyšíš ji,
jak kuká...?

 

Na poli

Vozy a prach, a nad tím žloutne luna.
Vrací se mladí-rovina je plná
zpěvu a zlátne jako žlutá sláma.
Stín stíhá stín a dlaň se tiskne k dlani,
rty splývají, je slyšet zašeptání:

-Och, ty ses zbláznil, uvidí nás máma!

Znavený vozka kouří, ústa v dlaních,
klímá a vnímá, i to, jak se na nich
plamínek chvěje-jak se v dlaně vrací
a jak ten šepot lehounce se ztrácí
a tichne v trávě suché jako sláma:

-Ach, ty ses zbláznil, uvidí nás máma!

Vozy se plní bílým prachem luny,
pole se chvěje cvrčky, jako struny
zvonícími a zvlněnými zvuky,
z povozů v dálce umlkají hluky
a všechno tichne, trávy i ta sláma,
a slyší šepot:-Uvidí nás máma!

 

Z Rozmluv se synem

Rozběhl ses,
když první loď se začala v kosmu vznášet;
a dnes si můžeš volit z mnoha cest.
Jasné dny budou
modravé tmy zhášet
a ty plát na souhlas
i na protest.

A nahlédneš-li někdy do mých knih,
s lítostí snad se budeš
do nich dívat:
-Podivný stařec,
nepsal
o strojích...
Jak jenom mohl o buvolech
zpívat...?

Nad tebou budou
kývat antény.
Televizory
budou mrkat
okem,
svět hvězd si podmaníš,
ten studený,
a budeš silným,
rovnoceným sokem.
Vzdálenost, čas
a délka tratí tvých
bude se krátit
z minut
na vteřiny.
A v Thrákii,
v těch koutech malebných,
rezavý bodlák bude trčet z hlíny;
a rádlo dřevěné tam bude tlít,
v stodolách našich dědů pohozené
s vahadlem studničním, a snad ti klid
minulých, dávných časů připomene.

Můj synu,
nemám k strojům nenávist,
chodil jsem jenom
s bičem
do polí.
Televizorem
mi v poklidu těch míst
bývalo teplé
oko
buvolí.

 

Chlapec

Tam, kde se chlapec narodí,
tam všude teče víno.
Děda se usmívá a dí:
-Ať žije dlouho, v dlouhém věku,
a ať je sladký jako med,
ať věrně nese do svých let
bojový odkaz chrabrých reků.

Tam, kde se chlapec narodí,
tak srdce zpívají jak ptáci.
Bába si spokojeně dí:
-Ať jeho život písně živí
a ať je dobrý hospodář;
jak s bílým plátnem ať mu tvář
splyne, až v moudrost zešediví.

Tam, kde se chlapec narodí,
tam v celém domě radují se.
Matka je přešťastná a dí:
-Ach, ty můj synku, maminčinou
útěchou budeš, než si tou
dřevěnou brankou klenutou
přivedeš na mé místo jinou.

Tam, kde se chlapec narodí,
tam zvoní džbány přeplněné.
A otec hrdý je a dí:
-Ať je jak Balkán zdravý, lidský
ať líbí se mu děvčata,
ať projde zemí sta a sta,
však Bulhar ať je z něho vždycky.

MIRJANA BAŠEVOVA (Zlata Kufnerová)

Podivín

Říkal jsi, že to nepřežiješ,
až půjdu sama.
Jak svíce, že se roztečeš,
vzplaneš jak suchá sláma,
v dým proměníš se,
shoříš,
roztaješ.
Říkal jsi, že to bude má smrt,
jak už to bývá.
Teď osaměls, když odcházím,
se smrtí u sklenice piva,
s posledním mokem nahořklým,
který tě zničí jako blín:
exploze v srdci-
rakev, stín.
Tak proč jsi živ?
Jsi podivín...

 

Ráno

Kde jsem to byla dnešní noc? Čí držely mě ruce?
Pamatuju si jenom rty blizoučko svého srdce.
A dlaně pamatuju-číhavé, něžné, zlé.
A slova: Ať to všechno bolí, ať vše je bolavé.
A po zádech mi stékal déšť, až studila mě kůže.
(Určitě to byl déšť, ne slzy muže.)
Pamatuju si dlouhé loučení a krátký návrat
v dnes.
Potom jsem usnula jako kočka, opuštěná jak pes.

 

Láska

Až už tu nebudeš
v podobě vhodné k lásce,
tvé jméno začerná se
v oficiálním nekrologu...
Na něm pak velkým písmem podepíše se
sloupec nejlhostejnějších jmen.
Dole (už podrobněji) tvá žena (bývalá)
a pod ní předposlední z tvých žen;
pak sedm osm pozůstalých
(z těch, co se nejníž podepsali)
usednou v klubu. Mlčky. S cigaretou.
A napijí se na tvou památku,
pokuřujíce nad tvou pietou.
Některý z těch pak, co tě nenáviděl,
bude se v lásce k tvému jménu zaklínat.
A jiný, co tě sotva jakživ viděl,
hýkne:"Vždyť já ho včera slyšel se smát!"
Pak jeden z věrných spolupracovníků
smutečním hostům rozdá černým flór...
A u vás doma popláčí nad úlitbou.
A
jenom

tu budu
ještě
s tebou.
Já budu s tebou!
Za tajemného šepotu
doktorskou hantýrkou.

 

Neděle

Neděle.
Kuře s pomfrity.
Děti
čučící celý den na obrazovku.
Okamžik zkoprněl,
svrasklý a přežitý
lehl si
s kočkou na pohovku.
Laskavost. Vlídnost. Klidný tón.
Káva a karty.
Koláč na ubrus.
A nade vším
se vznáší
ON,
muž objímající svůj VŮZ.

Motor
se křečovitě svíjí,
ta holá střeva kovová-
fascinující fenomén.

A muž
ležící tváří k zemi
je zcela
láskou omámen.
Znechucen houkne na svou ženu:
Projdem se pěšky, když chceš ven?

Motor
zel
tvrdošíjně mlčí.
Záhadná duše slovanská.
(Neděle,
moje neděle,
bělostná, pohanská!)

 

Léto

Ať je léto, jenom ať je léto!
Zelené a teplé
jako lesní mech,
tráva ať se vlní
nekosená, bujná -
jenom ať je léto,
dokud trvá dech.

Ať je ticho, ticho nad lukami.
Do klubíčka stočen
čas ať tiše sní,
jen ať rozezní se nad nivami
zpívající pšenka -
jen ať trvá léto
milióny dní.

Ať je léto! Ať je ještě léto -
dlouhé jako zima,
teplé jako hruď,
zvonivé jak rým a
těžké jako zlato.
Večně budiž léto,
naposledy buď!

KOLJO SEVOV (Kamil Mařík)

My

Nebe je ocelové kladivo,
moře-kovadlina.
A my jsme tím žhavým železem,
které kovají,
kovají,
dokud se nestane
očima, krotkýma
jako blesky
a plachými srdci,
silnějšími než bouře.

- - -

Kohouti svými zvonícími kosami
kopali ranní červánky...
F.G.Lorca

Kopejte v mé duši, kohouti. Bourejte skály bolesti.
Hluboko v žilách kamene hledá voda své nebe.
Kopejte ve dne, v noci, zvěstovatelé nové doby,
i když koně před orbou neklidně spí.
Ej, bourejte, na co přijdete! Udělejte ze mne cestu
nebo zeď. Já mám svůj hlas, který zraje
v míze stromů a v zeleni trávy.
Kopejte v mé duši kohouti. V bolesti rodí se každé jitro,
ale bledé topoly v údolí, hlídač melounů
a ptáci na jilmu probouzejí se s ním.
Dost už těch slovních hříček. Mezi zuby hlodavců
přece nezmizí pšeničná zrna.

 

Zase na tomto břehu

Moje koně nevydrželi a zapadli na kopci do závějí,
padli na kolena a mlčky zavolali orly.
Zamrzlá cesta nevedla k štěkotu lišek.
Pořád jsem nemohl dojít k větrnému mlýnu na horském hřbetu,
kde mlynáři rozdávají teplé bochníky.
To nekonečné trmácení se nahoru mne zbavilo radostí z výšek.
Právě jsem na břehu, kde jsem vyložil bílé koně.
Co na tom,že závěje utekly do moře a vítr kolébá sedmikrásky.
Země láká svou trávou,
pro mne už nepotřebnou.
Na tomhle břehu jsem promarnil jednu velikou zimu.
Radši jít do neznáma, než k rytířskému jménu.
Useknu lana čekající lodě. Všechno je připraveno.
To bude moje netušená pomsta.
Co na tom, že mě budou vzpomínat ve všech modlitbách.
Stromy na tomto břehu se podobají křížům,
já se však modlit nedovedu.

 

Studny

Jeřábi padají do moře a jejich křik mizí.
Břehu je lhostejný jejich osud.
Noc je zas lhostejná k nám.
Podzimní padání listí koná se s tichou ironií.
Unaven rychlým soumrakem
natahuji ruku k poslednímu hroznu ve vinici.
Hrozny pláčí, spáleny měsíční jinovatkou.
Nohy mám ztěžklé z dlouhého mudrování.
Moje nebe je pryč. Najdu ho ještě?
Asi se rozbilo o tamtu plechovou střechu
nebo vyteklo s deštěm do kanálu.
Hrabu se v zemi jak snaživý krtek.
Sémě je v hlubokých kádích,
kovaných náramky utrpení.
Za mým pohledem je však zakopáno
100 000 lebek. Mohu k nim dojít.
Kůň myšlenek k nim nemilosrdně táhne svůj
pluh.
Co řeknu trávě, až ji připravím o kořeny!...
Jak se mohli lidé poučit
od spravedlivého utrpení mravenců!
Za mnou pádí 100 000 koní
se 100 000 vozy,
ale já pádím do prachu cesty -
vysílen, aniž je mohu vypřáhnout.
Maličká ještěrka tajemství,
spící v kůře stromů,
bojí se ukázat.
Ó, studny neprobuzených citů!
Na vašem dně vidím nebe.

KALIN DONKOV (Ludmila Kroužilová)

Máky

Mák kvetl v poémách a písních,
až už byl lidem na obtíž,
dneska se u příkopu tísní
a sklání hlavu níž a níž.

Mák kvete letos jako vloni
v zelené luční peřině
a neříkejte: Krví voní...
Jen déšť je tomu na vině.

Tvá ironie vstříc mu letí,
mák provokuje soustrast tvou.
Ale i v tobě po oběti
klidné máky vždy rozkvetou.

 

Zdroj: Hronková, Dana a kolektiv: Jižní vítr. Deset bulharských básníků. Československý spisovatel, Praha 1974. + Baševa, Donkov, Sevov (Odeon)