Bulharské pohádky podle Elina Pelina...

Znáte bulharské pohádky? Některé určitě ano, aniž byste si uvědomovali, že jsou bulharské. S některými jsme se setkávali kdysi v čítankách. Jistě znáte tu o hloupém vlkovi, co chtěl aby mu beran skočil přímo do chřtánu, ale ten se jen rozběhl a vrazil mu jednu do čumáku ("Spolkl jsem toho berana, nebo nespolkl? Musel jsem ho spolknout, vždyť je mi tak těžko, že ani vstát nemohu."). Nebo ta o dědečkovi, co vyměnil hroudu zlata od cara postupně za všechny druhy dobytka a nakonec za malou jehlu, kterou ztratil kdesi u plotu ("I to nic, jen když ses sám ve zdraví vrátil. Poběž honem, ať se naobědváme."). Známá je také ta o chalupníkovi, který vymyslel způsob, jak pro svého synka vybrat nejlepší nevěstu. Měnil švestky za smetí, až po davu hospodyň, které nametly pytle smetí, přišlo děvče s hrstkou smítek ("Přinesla bych toho víc, ale doma nemáme ani smítko. Ani tahle hrstka není od nás. Dostala jsem jí od sousedů za to, že jsem jim pomáhala zametat."). Čistotná a pracovitá žena se samozřejmě stalo chalupníkovou snachou.
Tyto a řadu dalších pohádek sesbíral i našim čtenářům známý spisovatel Elin Pelin. A kam na ně chodil? To byla jedna dlouhatánská pohádka. Hlavu měla v Cařihradě a ocas až v Istanbulu. Celičká byla pokrytá různobarevným pestrým peřím. Děti měly pohádku tuze rády a radovaly se z její krásy. Ale spisovatelé pohádek jí za noci ve spánku oškubávali pírko po pírku až zůstala holá. Otrhaná a uplakaná pohádka se ukryla do jeskyň mezi strmými skalami a nebezpečnými útesy. Jen ocas jí zůstal venku. I tam se za ní mnozí spisovatelé bez inspirace šplhali, aby oškubali zbylá pírka. "Také mně se podařilo vyškubnout pár pírek z jejího ocasu. Stálo mě to, synku, mnoho úsilí a mnoho odříkání, ale přece jen jsem to dokázal. To proto, že jsem lovec a umím šplhat po skalách a zlézat strmé stěny a nezaleknu se ani nejnepřístupnějšího zákoutí. Až budeš velký, chtěl bych, aby ses také naučil šplhat po skalách, abys dokázal objevit i ty nejnepřístupnější jeskyně. Protože v takových jeskyních bývají ukryty poklady. Třeba některý z nich najdeš a pak už nebudeš tak chudý, jak býval tvůj otec," říká ve své Pohádce o pohádce Pelin. Několik "utržených" pohádek, vlastně spíše úsměvným minipříběhů o nejrůznějších hlupácích a chytrácích, si tu povíme.

Tři hlupáci

Vydali se tři hlupáci do světa za výdělkem. Na cestě našli dýni. "To bude velbloudí vejce. Pojďme, hoši, vysedíme je." A tak se střídali na dýni, až se jim skutálela dolů ze stráně, padla do křoví a vyplašila zajíce. Ten utekl do hustého lesa. "Vykácíme les a to velbloudě najdeme," řekl nejchytřejší hlupák. Nabrousili tedy sekyrky, ale hned se stačili pohádat o to, kdo z nich má sekyrku nejostřejší. Jeden prý jedním máchnutím porazí sto stromů, druhý půlku lesa a třetí rovnou celý. Kolem jel na kobyle pop a při něm běželo hříbě. Požádali ho, aby je rozsoudil. "Dobrá, dejte tedy své sekyrky do brašny, co veze má kobyla, a ta která jí nejdřív protne a vypadne, ta je nejostřejší." Hlupáci je uložili ostřím nahoru, a tak žádná nevypadla a pop jim ujel. Hlupáci chytili alespoň popovo hříbě. "Svlékneme si šaty, naložíme je všechny na hříbě a ono se schvátí, " smáli se hloupě hlupáci. Hříbě si ale jen poskočilo a zmizelo i se šaty. Nazí hlupáci přišli k vysoké hoře. Za ní právě vycházelo slunce a ozařovalo obláček. "Podívejte, nad horou je kus zlata! Musel vypadnout z nebe. Moje bába říkávala, že je prý plné zlata. Pojďme, vylezeme na tu horu, uděláme do nebe díru a zlato se nám vysype do klína." Ale nebe bylo vysoko, převysoko. Celou noc se hlupáci třásli zimou, a když se ráno rozhlédli, viděli jen samou hustou mlhu. "Jářku, co je tohle dědku?"- "Čerstvý sýr to bude k snědku."- "Ale kdepak, sýr to není, to je koudel na předení."- "Hupky, hupky do koudele, ať se trochu zahřejeme!" Tak milí hlupáci slezli z hory dolů a už je nikdy nikdo nespatřil.

Cizí nohy

Jeden chalupník prodal pšenici a koupil si nové holínky. Ze samé radosti se zastavil v hospodě. Když vyšel ven, dovrávoral sotva za ves a usnul uprostřed cesty. Šli kolem pobudové a holínky mu ukradli. Když ráno pospíchali sousedé ze vsi do města, žádali ho, aby dal své nohy z cesty a nepřekážel jim. "Tohle přece nejsou moje nohy! Moje byly v nových holínkách!"

Chytrák Džuro a chytráci junáci

V kraji se objevil medvěd lidojed. Všichni se báli a dědina žila v nebezpečí. Až se přihlásil chytrák Džuro se svými junáky, že medvěda dostanou. Když přišli k jeho brlohu, přikázal Džuro svým junákům, aby mu kolem pasu uvázali lano a spustili ho do doupěte. "Však já tu šelmu medvědí vytáhnu za uši ven." Junáci spustili Džura dolů. Medvěd jen udělal chlamst, zhltl jeho chytrou hlavu a zařval. "Už ho má, jásali junáci a táhli. Vytáhli Džura bez hlavy. Dívají se a přemítají: "Poslouchejte, kde má Džuro hlavu?"-"A on nějakou měl?"-"No já myslím, že jo."-"A já zas myslím, že ne."-"I měl."-"I neměl." Tak se šli zeptat jeho ženy. "Kmotra, pojď nás rozsoudit. Měl Džuro hlavu, nebo neměl?" Panímáma si chvíli lámala hlavu a pak povídá: "To vám nepovím."-"Jen přemýšlej. Kdo jiný by to měl vědět?"-"No, na Velikonoce si Džuro vždycky kupoval novou beranici, tak hlavu přece jenom musel mít."

Děd Božil a čert

Děd Božil chytil jednou čerta! Vzal mu čepici a kdo má čertovu čepici, tomu musí čert sloužit. A tak čert zapřažený místo vola musel orat, sít, v létě louky pokosit, obilí posekat, sklidit a vymlátit. Když přišlo vinobraní, děda s rarachem otrhali hrozny a vylisovali je. Pak děda poslal čerta vymýt sudy a slupky přikázal hodit do řeky. "Proč bys je vyhazoval? Můžeš z nich něco dobrého mít. Ukaž mi mou čapku a povím ti to, " začal smlouvat čert. "Kdepak, nejprv pověz, pak ti čapku ukážu." A tak čert dědu naučil dělat pálenku. Děda za ní čerta pochválil, a ten se začal hned naparovat, že toho zná ještě spoustu. "Tak poraď, já ti vrátím čapku a pustím tě na svobodu," sliboval děda. "Když svaříš syrovátku, dostaneš tvaroh." - "Jářku, to není hloupé." - "A teď mi ukaž čepici." Jen jí děda povytáhl zpod košile, měl jí čert na hlavě a vyletěl komínem ven. "Kdybys nebyl hloupý, poradil bych ti ještě, co s tvarohem," smál se rohatý. "Však tě zase chytím!," hněval se děda Božil. "Kdepak, dědku, čerta nachytáš jen jednou..."

Mlynář se sedlákem

Mlynář se sedlákem se vsadili o čerstvý pecen chleba. "Budeme se přelhávat a větší lhář dostane pecen."
Mlynář se dal do lhaní: "Můj děda mě poslal pro tykev. Když jsem našel tu nejzralejší, rozmáchl jsem se sekerou, ale ta se propadla do tykve a byla tatam. Vlezl jsem do tykve za ní a hledal jí tam tři dny a tři noci. Ale nenašel. Uvnitř hnal pasák devět velbloudů. Ptal jsem se ho na sekeru, ale on měl jiné starosti. Hledal tam zatoulaného velblouda. Vrátil jsem se k dědovi a ten, když mi dal na pamětnou, poradil mi: Až potkáš sedláka, obalamuť ho a sněz mu bochník..."
A na to spustil sedlák: "Můj tatínek pěstoval včely. Měl mnoho úlů, ale když se některá včela nevrátila, vyšel jí hledat přes hory a doly. Jednu svou včelku takhle našel zapřaženou se sedlákovým buvolem a orající. Když jí chtěl tatík vypřáhnout, poranila se o chomout. Léčil jí pak, až mu děda poradil podivnou medicínu. Spálit ořechová jádra a popelem ránu posypat. Jedno jádro však nebylo dobře spálené, dostalo se včele do rány a včele v ní vyrostl ořešák. Lidé do jeho koruny házeli hroudy hlíny, aby získali oříšky. Tak se v koruně navrstvila hlína, ve hlíně vyrostla tráva, až z toho byla louka. Chtěli jsme trávu pokosit a co nevidíme, pase se v ní jelen. Tatík po něm mrštil kosu. Ta se jelenovi zachytila o paroh a jak se jelen motal, pokosil celou louku. Seno vydalo na takovou kopku, že jsem z ní dosáhl do nebe. Sekyrou jsem do nebe udělal díru, vlezl jsem tam a s andělíčky popil kyselé mléko. Když jsem chtěl zpátky dolů, zjistil jsem, že kupka spadla. Půjčil jsem si tedy provaz a spouštěl jsem se dolů. Cesta byla daleká, a tak jsem si chtěl odpočinout na jednom uzlu. Z topůrka sekyry jsem si udělal oheň, ale ten přepálil provaz a já spadl do močálu. Kachny si udělaly na mé nemyté hlavě hnízdo a vyvedly káčata. Pak na ně přišel vlk. Chytl jsem se jeho ocasu, a tak mě vytáhl ven. Když jsem se pustil, z vlka vypadla listina s tímto textem: Chtít přelhat sedláka je jako vozit dříví do lesa. Marně se snažíš mlynáři, bochník je sedlákův."

Dvě veverky

V jednom lese žily na sousedících stromech dvě veverky. Jedna byla pilná, shromažďovala zásoby a připravovala své doupátko na zimu. Druhá se jen celé dny bavila, radovala se ze života a na budoucnost nemyslela. Když přišla zima, přičinlivá veverka pozorovala ze svého teplého domova bílou nádheru venku. Její sousedce se však vedlo jinak. Ostrý vítr cloumal chatrnými dvířky doupátka, škvírami jí vháněl sníh dovnitř a přinášel mráz. A tak musela zaklepat u své pilné sousedky. Ta se nad ní slitovala. "Děkuji ti sestřičko veveřičko, já se ti odvděčím. Ale že nic nemám, budu ti vyprávět hezké pohádky. Hodně jsem toho viděla, hodně proběhla a hodně toho vím." A tak veselá veverka v teploučkém doupátku přečkala zimu a vyprávěla jednu krásnější pohádku za druhou.

Bohatý mravenec

Jeden mravenec přišel k velkému jmění. Seděl pak na měšci a ze strachu, aby po něm někdo něco nechtěl, nevylézal ani ven. Ale že byl přece jenom osamocený, rozhodl se, že se ožení. Ale i na svatbě chtěl vydělat. Vybral si proto světlušku, že mu bude zadarmo svítit. Světluška souhlasila. Přišel den svatby. "A kdepak máš muzikanty?,"ptala se světluška. "Nešlo by to bez muziky? Přišlo by to levněji," smlouval mravenec. Světluška ale na muzice trvala a poslala pro cvrčka muzikanta. "Podívejme se, držgrešli mám hrát? Vloni v zimě jsem ti přišel zahrát, ale tys křičel, že nemůžeš muzikanty ani vidět. Poslal jsi mě ke všem čertům, teď jsi k nim jdi sám!" Když se to dozvěděla světluška, svatbu zrušila. "K čemu je ti tvoje bohatství, když se vůbec nedovedeš radovat z krásy?"

Potrefená husa

V jedné vsi okradli sedláka o peníze. Lidé z celé dědiny se seběhli na návsi, aby se poradili, jak zloděje chytit. Jeden chalupník zčistajasna vykřikl: "Podívejte sousedé! Zlodějovi hoří čepice!" V tu chvíli jeden mládenec strhl čepici z hlavy a šup s ní na zem. Tak se zloděj prozradil sám.

Tři paličáci

Šli jednou z lesa tři chasníci. Potkali pocestného a ten je pozdravil. Ihned se všichni začali hádat, komu pozdrav patřil. Hádali se tak dlouho, že je musel rozsoudit soudce. "Tvrdohlaví jste všichni, v právu tedy bude největší paličák z vás," rozhodl soudce a začal poslouchat, kdo si co v životě umínil.
První vypráví: "Jednou mi doktor zakázal jíst vejce. Ale já se neudržel, jedno vejce jsem si vzal a chtěl ho potají sníst. Jenže zrovna vešel do dveří doktor, a tak jsem si vejce strčil celé do pusy. Doktor se ptal, proč mám tak odulou tvář, ale já jsem si vzal do hlavy, že nepromluvím. "To je zhoubná boule, musíme jí vyříznout." Od té doby mám jizvu na tváři."
Pak spustil druhý: "Jednou jsem večer nezastrčil závoru. Přišli zloději a brali, co jim přišlo pod ruku. Marně žena prosila, abych je vyhnal. Umínil jsem si, že se ani nehnu a zloději sebrali i houni, kterou jsem byl přikrytý. Ale já nevstal!"
Nakonec vypráví třetí: "To mě jednou rozbolel zub. Doktor se ptal, který to je. "Jsi doktor, vyznej se v tom sám." A tak doktor trhal zub za zubem, ale já mu stejně neřekl, který byl ten bolavý."
Když soudce vše vyslechl, paličáky rozsoudil: "Všichni tři jste paličáci paličatí, a proto taky všichni tři jste v právu. Pocestný pozdravil vás všechny, ale ne proto, že by si vás vážil, ale protože se vás bál!"

O líném vinaři

Uprostřed vinice si udělali vrabčáci hnízdo. Réva se musí obdělávat. Líný vinař vzal tedy motyku, že bude okopávat. Vrabčáci se polekali, že s nimi teď bude konec. Ale vinař jen párkrát kopnul do země, a když zjistil, jak je suchá, pravil: "Ach révo, révo, nepoštěstilo se ti, abych tě okopal! Však počkej, sprchne a já ti to vynahradím. Zatím si zdřímnu tady pod třešní." Vrabčáci se radovali.
Ale jednoho dne se objevil vinař znovu. "Když jsem vinici neokopal, alespoň jí prořežu." Vrabčáci opět byli celí vyděšení, ale líný vinař si jen nacpal dýmku a zauvažoval: "K čemu mám révu prožezávat, stejně se na ní urodí dost. A budou-li si zi mě tropit ve vsi tajtrlíky, nic na to nedám..."
Vrabčáci žili spokojeně dál a v létě vyvedli mladé.
Neobdělaná vinice zarostla plevelem až po kolena. Vinař se rozhodl, že bude plít. Ale práce mu nešla od ruky, a tak jen řekl: "Neokopával jsem, neprořezával a teď mám plít? Nechám to napřesrok." Pak si sedl pod třešeň, zapálil si dýmku a za chvíli spal. Fajfka mu vypadla, jiskra zapálila suchou trávu a celá vinice i s vrabčím hnízdem shořela. Zachránili se jen staří vrabčáci. "Co jsme to jen udělali postavit si hnízdo na vinici takového lenocha! Vždyť tam, kde je lenost, chodí i neštěstí."

Sedlák a jeho ovčák

Jeden sedlák tuze zbohatl a aby mu lidé ještě víc záviděli, rozhodl se, že se vydá na cestu přes moře. Svých třista ovcí svěřil najatému ovčákovi. "Až se vrátím, ze všeho mi složíš účty. Hleď, aby ses mi mohl zpříma podívat do očí."
"Budu se o stádo starat jak o vlastní," sliboval ovčák.
Hned po sedlákově odjezdu prodal ovčák půlku stáda a peníze shrábl. Když se měl sedlák vrátit, prodal i druhou půlku a pásl jen jednu ovci. A když se sedlák vrátil, ovci porazil a se staženou kůží a krajáčem kyselého mléka pána vítal.
"Co je s mým stádem?"
"Mé účty jsou v pořádku. Povídalo se, že ses utopil v moři. Truchlil jsem, půl stáda prodal a peníze rozdal žebrákům na tvou spásu. Když se ukázalo, že žiješ, prodal jsem zbytek ovcí a peníze rozdal na tvé zdraví. Nechal jsem si jen jednu ovci..."
"A kde je?"
"Obětoval jsem jí, že ses ve zdraví vrátil. Takové jsou mé účty. Čisté a vyrovnané. Tu máš kůži z poslední ovce a navíc ještě krajáč mléka ode mne." Sedlák se tuze rozčílil a vylil ovčákovi mléko na hlavu. Lidé na návsi kroutili hlavami, co se stalo.
"Co koukáte? Kdo má svědomí bílé jako sníh, tomu se to i ve tváři pozná."

Zdroj: Pelin, Elin: Pohádka za pohádkou. Albatros, Praha 1979.

Upravil: Zdeněk Hyan