1. Literární věda a její dílčí disciplíny
1.1 Literární teorie
2. Versologie
2.1 Verš
2.2 Strofa
2.2.1 Tradiční strofy
2.2.2 Tradiční strofické útvary
2.3 Báseň
3. Prozódie
3.1 Metrum
3.2 Rytmus
3.4 Stopa
3.4.1 Nejdůležitější stopy
3.5.1 Přesah
3.5.2 Předrážka
4.1 Sylabický systém
4.2 Tónický systém
4.4 Časoměrný systém
4.5 Volný verš
6.1 Jednotky jazykové výstavby
6.1.1 Rovina stylistická
6.1.2 Rovina zvuková
6.1.3 Rovina lexikální
6.2 Figury
6.3 Tropy
6.3.1 Metafora a její druhy
6.3.2 Metonymie a její druhy
6.3.3 Synekdocha
6.3.4 Přechodné a zvláštní jevy tropiky
7.1 Motiv a téma
7.2 Fabule a syžet
7.3 Formální výstavba umělecké prózy z hlediska vypravěčského
7.4 Kompozice uměleckého textu
7.4.1 Kompoziční principy
7.4.2 Kompoziční postupy
8. Seznam doporučené literatury
– samostatná disciplína zabývající se uměleckou literaturou. Zkoumá veškeré jazykové projevy s estetickou funkcí.
Dílčí disciplíny:
1.1 Teorie literatury
1.2 Dějiny literatury
1.3 Literární kritika
Zabývá se podstatou literatury a její estetickou funkcí, teorií literárního díla. Zkoumá prostředky, postupy, žánry, poetiku, teorii literárního procesu, tj. zákonitosti historického vývoje literatury v souvislosti s kulturním a společenským vývojem.
Dílčí disciplíny:
Zabývají se výkladem literatury v jejím vývoji, zkoumají literaturu jako proces určovaný jednotlivými literárními díly, tvorbou autorů, literárními tendencemi, směry, proudy, v souvislosti se společenským a kulturním vývojem.
Historický zřetel převládá u srovnávací literární vědy – komparatistiky, která zkoumá nadnárodní literární procesy.
Hodnotí soudobou literární tvorbu podle měřítek a požadavků individuálního či skupinového estetického programu. Je prostředníkem mezi autorem, dílem a čtenářem.
Hlavní žánry: recenze, referát, kritická esej – vymezují literární kritice místo na hranici publicistiky.
POZNÁMKA: Český přízvuk je dynamický (silový), tzn, že je založen na zdůraznění určité slabiky zesílením hlasové intenzity, s jakou ji proneseme, proti ostatním slabikám daného slova nebo slovního spojení. V češtině je tento přízvuk vždy na první slabice slova, ale ve větším textovém celku bývá variabilní (existují nepřízvučné předklonky a příklonky, slabičná předložka přebírá na sebe přízvuk jména, před kterým stojí).
Příklad:
J. S. Machar – V bezmyšlenkovém hovoru (úryvek)
Řešení:
Rytmus je skutečné reálné naplnění metra v konkrétních verších, jde o pravidelné střídání stop tvořených pravidelným střídáním těžkých a lehkých dob, eventuálně stejného počtu slabik ve verši.
Příklad (viz výše): Metrum je tvořeno pravidelným střídáním trojslabičných stop s těžkou (přízvučnou) dobou na první slabice, rytmus je tvořen pravidelným střídáním těchto stop, v každém sudém verši je jedna stopa neúplná, neboť jí chybí třetí slabika.
Příklad:
Řešení: Stopu zde tvoří dvojslabičný rytmický celek, a to s přízvukem vždy na první slabice, bez ohledu na to, že stopa začíná uprostřed slov.
(Ešče som sa něoženil, už ma žena bije)
Jamb – dvojslabičná stopa s první dobou lehkou a druhou těžkou 
(Ať bylo mně i jí tak šestnáct let)
Protože v češtině bývá přízvuk na první slabice slov a slovních spojeních, lze celý jambický verš vytvořit pouze za pomoci nepřízvučného jednoslabičného slova na jeho začátku (zájmena, spojky, částice – já, a, když, ať)
Daktyl – trojslabičná stopa s první dobou těžkou a dvěma zbývajícími lehkými 
(Nešťastný šafařův dvoreček, nešťastný šafářův dvůr)
Ojediněle se vyskytují spondej 
a anapest 
, pro češtinu jsou typické trocheje, daktyly, kombinace daktylotrochejské a jamby.
Příklad:
F. Gellner – Perspektiva(úryvek)
Řešení: střídají se stopy daktylská a trochejská, rytmus a metrum je daktylotrochejské
Příklad:
Též zvnitřku hnije strom. I praví
list k listu: Tebou vniká jed.
(J. Hora)
Příklad:
Slabika Já je zjevně předražena následujícím pravidelným stopám 
. Konkrétní verš nemusí vždy beze zbytku naplnit rytmické schéma, jež se v něm v zásadě prosazuje.
Příklad:
Ptaly se nebe obláčky:
proč mají ptáci zobáčky?
Ptal se paprsek sluníčka:
proč mají ptáci peříčka?
…
(I. M. Jirous – Magor dětem)
Příklad:
Na Zlatých svých vozech k věčným Pravdám spějte
étheru báň sinou větrným proletujete krokem,
my však mravenčím krokem, udýcháni, se plazíme…
(O. Theer)
(verš s pěti metrickými přízvuky, tzv. ikty)
– je založen na využití pravidelného počtu slabik a slovních přízvuků ve verši; je příznačný pro českou literaturu
Hlavní metrické systémy sylabotónického verše:
a) verš trochejský – sestupná stopa
– dvojslabičná stopa s první dobou těžkou a druhou lehkou 
b) verš jambický – vzestupná stopa
– dvojslabičná stopa s první dobou lehkou a druhou těžkou 
c) verš daktylský – trojslabičná stopa s první dobou těžkou a dvěma zbývajícími lehkými 
Ojediněle se vyskytují spondej 
a anapest 
, pro češtinu jsou typické trocheje, daktyly, kombinace daktylotrochejské a jamby.
verš logaedický – pravidelné střídání daktylské a trochejské stopy
verš nelogaedický – nepravidelné střídání
– je založen na střídání dlouhých a krátkých slabik; za dlouhou slabiku se označovala ta, která byla označena délkou, ale i ta, kde za samohláskou následovala skupina souhlásek (typický pro antickou literaturu řeckou a římskou), užívali trochej, jamb, daktyl, spondej (dvě přízvučné). hexametr – šestistopý daktylský verš, v němž daktyly mohou být nahrazeny spondejem Aj, zde leží zem ta, před okem mým slzy ronícím,.. pentametr – skládá se ze dvou stejných částí, které jsou tvořeny dvěma daktyly a třetí neúplnou stopou ..někdy kolébka, nyní národu mého rakev.. hexametr + pentametr je elegické distichon
– není vázán žádným pravidlem, funkci nositele rytmu v něm zpravidla přejímá intonace, v české literatuře se užívá od 90. let 19. století
– pěstoval se hlavně ve středověku, v dnešním povědomí splývá buď s volným veršem nebo rýmovanou prózou, není v něm normován počet slabik, počet a místo přízvuků; od volného verš se liší tím, že každý verš směřuje k tomu stát se syntaktickým celkem.
(Dalimilova kronika)
Styl – funkční výběr a uspořádání jazykových prostředků (subjektivní slohotvorní činitelé – autor – věk, vzdělání, zkušenosti, talent, apod objektivní slohotvorní činitelé – psanost či mluvenost, adresát projevu, cíl projevu, viz. funkční styly – prostě sdělovací, publicistický, odborný, administrativní, umělecký)
Onomatopoie – zvukomalba; nakupení určitých hlásek ve verši tak, aby vyvolaly dojem reálného zvuku
Vyvalily se vlny zdola,
roztáhnuly se v šírá kola;
a na topole podle skal
zelený mužík zatleskal.
(K. J. Erben)
Eufonie (libozvučnost)– umělecky působivé uspořádání hlásek nebo skupiny hlásek na základě jejich opakování (především kombinace s převahou samohlásek, dvojhlásky OU a souhlásky L)
Kakofonie (nelibozvučnost) – především souhláskové shluky s velkou frekvencí souhlásek S, Š, R, Ř
Malověrní Čas kostižerný
jí jenom krásu dal
a z polí stenných křik iluminoval
kamenné texty portálů a zdí.
(F. Halas)
Rým – je zvuková shoda koncových hlásek (v českém verši obvykle od samohlásky poslední rytmicky důrazné slabiky) na konci veršů nebo půlveršů.
Aliterace – náslovný rým; opakování stejných hlásek na začátcích slov
Nade mnou kolo — kůl — kostlivec — lebka bledá…
(K. H. Mácha)
Asonance – souzvuk koncových samohlásek na konci veršů
Čí jsou to ovečky,
co se v horách pasou?
To jsou Janíkovy,
co ho věšet budou.
(z lidové poezie)
Afektivní pojmenování – vyjadřují různé typy příznakovosti: významovou, dobovou, citovou, charakterizační
Augmentativa (zesilují význam – psisko) – Deminutiva (zdrobněliny)
Pejorativa (hanlivé výrazy) – Familiaria (důvěrné výrazy) – Hypokoristika (mazlivé výrazy)
Slangismy – Argotismy – Dialektismy – Vulgarismy – Eufemismy
Neologismy – Archaismy – Historismy – Poetismy
Homonyma – Synonyma – Antomyma – Paronyma
Podstatnou vlastností slovních figur je skutečnost, že se při jejich užití nemění význam slov, která figuru vytvářejí; zdůrazňují nějaké obsahové poselství
Elipsa – výpustka; vynechání slova, které si můžeme domyslet
Pane, vy kulháte na levou!
A myslíte, kosíčku, že vy ne?
(K. Kapoun)
Elize – apokopa; vynechání hlásky na konci slova
…pískat si, jak mi zobák narost, vínem si plašit z čela starost…
(F. Gellner)
Parenteze – vsuvka, doplnění významového celku vložením nové myšlenky
Ač plakala a rty se chvěly (zpozdilá), připravila se k noci…
(A. Sova)
Aposiopese – nenadálé odmlčení, nedopovědění započaté věty
Vysoký křik,
unášený steskem, bolestí a výčitkou:
„Co já jsem všechno….a proč?“
(O. Mikulášek)
Exklamace – vzrušené básnické zvolání
Svaté to nadšení
nebeský plameni,
šlehni nám do srdcí,
otčinou vzplaň!
(S. Čech)
Anafora – opakování stejných slov na začátcích strof nebo veršů
Darmo, řeko, tvoje lkání,
darmotmavou nocí zní…
(K. H. Mácha)
Epifora – opakování stejných slov na konci veršů
Přicházím k Tobě. Jaké to máš vlasy!
Tak těžké, vonné, sametové vlasy.
(K. Toman)
Epanastrofa – palilogie; opakování stejných slov na konci jednoho a na začátku druhého verše
Vybíral jsem celé plástve,
celé plástve černého medu …
(M. Florian)
Epizeuxis – opakování stejných slov v jednom verši několikrát za sebou
Plavovlasá země
se vzdouvá, se vzdouvá.
Slunečními řetězy zavěšena
se houpá, se houpá.
(V. Závada)
Paronomázie – nahromadění několik slov odvozených od téhož kmene
Hej holky hejbejte se rejděte rejdivý rej
(V+W)
Pleonasmus – nadbytečné seskupení souznačných nebo významově si blízkých slov a výrazů
Hornické děti jdou si hrát
a já jsem slepý a já je nevidím…
(V. Závada)
Anastrofa (inverze) – obrácení obvyklého pořádku slov
Miláčku, ty máš v ústech zralou třešni!
Jak chutná ti?
(V. Nezval)
Přirovnání – vystižení a určení jevu na základě jeho vlastností shodných s vlastnostmi jevu jiného
Tvá postava je palmě podobná
a prsy tvé hroznům.
(J. Seifert)
Paralelismus – druh přirovnání, kladoucí jevy volně vedle sebe – obdobná gramatická, rytmická nebo tematická výstavba veršů nebo úseků
Spanilý stvol zdvihl číšku,
plnou medu,
kůň zdvihl hlavu s nozdrami,
plnými krve,…
(O. Mikulášek)
Antiteze – přirovnání protikladem (obraz, popření, cílový obraz)
Nezhaslo slunce, ale umřel člověk.
(K. Toman)
Asyndeton – spojení slov a vět bez spojky
Polysyndeton – nahromadění spojek ve verši či strofě
Řečnická otázka – otázka, na níž ten, kdo ji klade, nečeká odpověď
Bez konce jsou lesy markýze Géra.
Otcové když v jeho robili dolech,
smí si vzít sirotek do klínu drva,
co pravíš, Maryčko Magdónova?
(P. Bezruč)
Apostrofa – oslovení věcí, osob, smyšlených postav nebo abstraktních pojmů
Milenčin dopise, lampo, kniho kamarádova…
(J. Wolker)
Antiklimax – pojmenování nebo motivy seřazené podle významu tak, aby měly sestupnou tendenci
V klubu číšník učil slunce tuctu úklon jaksepatří
Velká Střední Malá Žádná…
(K. Šiktanc)
Klimax – gradace; – pojmenování nebo motivy seřazené podle významu tak, aby měly vzestupnou tendenci
Zpíval, že bude, až bude,
že bude stále perutný
a ještě perutnější, ba nejperutnější z perutnatců.
(L. Kundera)
Kontrast – postavení jevů nebo slov opačného významu vedle sebe, záměrné spojení protikladných myšlenek a obrazů
Byl to černoch černý jako vrána;
ona jméno měla Liliana.
(F. Gellner)
Paradox – zdánlivě protismyslné tvrzení, které odporuje vžitým představám
Paní
jak krahulíky létat učila jste věty
Vy uměla jste umět neuměti
(F. Halas)
Makaronismus – záměrné smíšení dvou jazyků v básni
Mea culpa, mea maxima culpa –
kdo neumí dělat zázraky, ten je ťulpa.
(K. H. Borovský)
Kalambúr – slovní hříčka, která je zpravidla vytvořena záměnou významu stejně znějících slov
Věnceslavo dá ryba rybě lásku?
Věnce! Slávo! Dary!Bary bělásků!
(V. Nezval)
Parafráze – záměrné napodobení cizího uměleckého díla nebo stylu
Pointa – výrazné, často překvapivé vyvrcholení strofy nebo celé básně
Envoi – poslání, dozpěv vyslovující závěrečnou myšlenku básně
Ó madono, ó růže, vílo!
Z mé duše chrám jsi stavěla;
teď na podušce trochu vůně zbylo,
tam, kde tvá hlava ležela.
Prch sen – kam ty jsi zmizela?
(J. Vrchlický)
Citace – použití cizího slovesného projevu nebo rčení v básni
Variace – obměňování motivů nebo zvoleného tématu
Zkratka – vyloučení nepodstatných znaků
Jsem pouhý básník, radar pod lipami.
není mi odpovídat. Ptám se.
(J. Skácel)
Jednotlivé typy tropů se liší charakterem a typem přenášení významů.
Metafora – je přenesení významu na základě podobnosti, vzhledu, funkce, vlastností, pohybu apod; označení jednoho jevu pojmenováním jevu druhého – a srovnání nebo konfrontace těchto jevů na tomto základě
Tvé oči dva výstřely naslepo
Dva výstřely naslepo které se neminuly cílem
Dva výstřely naslepo za rohem ulice kudy jsem šel
Jak vězeň hledající konec dvora
(V.Nezval)
Perzonifikace – přenos pojmenování lidských vlastností a jednání na neživé věci a abstraktní pojmy
Na stole světlo
boxuje s noční můrou.
A po dvoře chodí vítr
jako chlap
(K. Biebl)
Synestezie – smíšení smyslových počitků; jeden smysl přebírá funkci jiného smyslu
Šum žárem umdlený na větve tíhou naleh
a visel bez hnutí, co v teskných intervalech
les dýchal přitisklý a potu hořký příval
z rozprsklých zelení mu hrubou vůni splýval.
(O. Březina)
Metonymie – přenesení významu na základě věcné souvislosti
Na břehu moře maják do tmy hoří
(J. Seifert)
– záměna příčiny a účinku (Její jazyk není nejvybranější)
– záměna obsahu za věc (Vypil celou sklenici)
– záměna věci za místo jejího původu (Bílý dům)
– záměna vlastnictví nebo výrobku za majitele nebo autora (Vykradli souseda)
Rozlišení mezi metaforou a metonymií je někdy obtížné, protože rozdíl mezi věcnou souvislostí a podobností nemusí být vůbec patrný. Věcná souvislost je vlastně jakýsi druh podobnosti, řekněme vnitřní, zatímco u metafory jde v zásadě o podobnost vnější. Můžeme však najít obojí.
– přenesení významu na základě záměny části a celku, na základě věcných souvislostí kvantitativních
Při cestě vychrtlé topoly,
na voze hladové oči.
(J. Kainar)
Oxymorón – spojení významově protikladných slov Zbortěné harfy tón, ztrhané zvuky zvuk… (K. H. Mácha)
Alegorie – rozvinutá metafora, celá báseň může mít přenesený význam
Epiteton – básnický přívlastek, zdůrazňuje stálou nebo mimořádnou vlastnost
Jdi Loro bláznivá s očima které planou
oblékneš černý šat a budeš svatou pannou
(G. Apollinaire)
Literární motiv – za nový samostatný motiv lze považovat takové místo, které posouvá tok a obsah textu kupředu, přináší novou myšlenku, popřípadě rozvoj brzdí. Motivy nemusí navazovat plynule na sebe, nemají stejnou důležitost, mohou mít různý charakter, mohou být rozloženy nerovnoměrně. Význam některých motivů lze pochopit pouze v rámci tématu nebo celého kontextu.
Literární téma
Podobně jako motiv i literární téma může být hlavní nebo vedlejší, úzké nebo široké, nosné nebo plytké, lyrické nebo epické.
Fabule – je jednotlivá příhoda nebo řada událostí, o nichž se vypráví, má užší a konkrétnější význam než látka, v češtině tomuto pojmu odpovídá terminologické spojení dějový základ epického díla
Syžet – konkrétní uplatnění fabule v textu, se syžetem je zejména spojena autorova volba vypravěče, rozvržení sledu dějů, promyšlení závažnosti jednotlivých motivů a stanovení důležitosti dílčích témat a tématu ústředního, pojmu syžet odpovídá nejlépe název způsob dějové a tematické výstavby
Při tvorbě epického díla autor nejdříve objeví určitou látku (mimoliterární nebo v literatuře již dříve zpracovanou skutečnost, kterou se nechá inspirovat). Pak vytvoří fabuli a nakonec se rozhodne, jak tuto fabuli ztvární konkrétně – syžetově, zejména kam jednotlivé fabulační řady událostí zařadí místně, časově a jakou jim přiřkne důležitost z hlediska svého autorského záměru. Čtenář postupuje při četbě přesně opačně: čte syžet a podle něj rekonstruuje fabuli.
| ŘEČOVÉ PÁSMO (všechny promluvy vypravěče nebo postavy) |
DRUH ŘEČI | FORMA ŘEČI |
| Pásmo vypravěče: řeč autora vypravěč = autor |
monolog vypravěče −> (tzv. vyprávěcí) | er-forma: 3. osoba (minulý čas, historický prézens |
| Příklad: Se ztrhanou a zsinalou tváří se jal vypracovávat novou zprávu pro let číslo dvě. (Hailey) | ||
| řeč postavy vypravěč = postava |
monolog postavy −> (tzv. vyprávěcí) | ich-forma: 1. osoba (minulý čas, historický prézens) |
| Příklad: Znovu se rozhostilo ticho, a tu jsem ani ne čtvrt míle před sebou viděl, jak nad lesem vlaje britská vlajka. (Stevenson) | ||
| Pásmo postavy: řeč postavy |
monolog postavy −> (přímý) | přímá řeč |
| Příklad: „…drž se, kamaráde Jime, vlevo! Tam jsem zabil svou první kozu. Teď už sem žádná nechodí, rozběhly se po kopcích, mají ze mne strach.“ (Stevenson) | ||
| dialog postav −> (přímý) | přímá řeč | |
| Příklad: „Oh, slečno Scarlett, vždyť nás všechny zabijí! Probodnou nám břicha bodáky!“ „Oh, buď zticha!“ (Mitchellová) |
||
| Pásmo přechodu mezi pásmem vypravěče a pásmem postavy: přechod mezi řečí autora a řečí postavy | Příklad: „…a aby naše bezradnost byla úplná, přišel nám Hunter oznámit, že < do jednoho člunu vklouzl Jim Hawkins a odplul s ostatními…> (Stevenson) | nepřímá řeč |
| nepřímý dialog postav −> Příklad: Všichni jsme řekli, že <je to opravdu nádherná přísaha,>a ptali jsme se Toma, zda <to má z vlastní hlavy.> Řekl, že <částečně, ostatek že je z knich o pirátech a z knih o lupičích> a že <každá lepší tlupa má takovou přísahu.> (Twain) |
nepřímá řeč | |
| Příklad: Tím byl hlavní problém vyřešen a Teiosuke si ulehčeně oddychl. Odjel přímo do své ósacké kanceláře, ale téměř vzápětí po příchodu mu telefonoval Okubata. <Také by Teinesukeho o něco požádal, a nebude-li mít námitek, rád by jej navštívil…> Teinosuke odpověděl, že jej očekává. (Tanizaki) | polopřímá řeč | |
| Příklad: Ale četníci naléhají: <Kde byl včera Šuhaj?> (Olbracht) | nevlastní přímá řeč | |
| vnitřní monolog −> | ||
| Příklad: Náhle si vzpomněla na Rhetta Butlera a klid rozptýlil její strach. <Proč si na něho nevzpomněla ráno, když tak zoufale zháněla pomoc? Nenávidí ho, ale je silný a chyrý a nebojí se Yankejů.> (Mitchellová) | polopřímá řeč | |
| Příklad: To tedy jsem a to taky budu, myslí si Lichtemburk, sháněje seddddddddddd se po meči se po meči; je vás tu jaksi moc, přitáhli jste div ne jako vojsko, máš tu lidí jako psů, Valdeku, a ten tvůj Beneš z Michalovic… (Daněk) | nevlastní přímá řeč | |
| Příklad: Ruda vstal, vykročil a přes čísi nohu upadl na zem, střelil očima kolem sebe a <zadíval se naWolfa Zahna, který se mi chechtá do ksichtu – tak to tenhle syčák mi nastavil haxnu.> (Páral) | smíšená řeč |
(organizace jazykových prostředků a obsahových prvků do vyšších celků podle požadavku přehlednosti, návaznosti a vývojové logiky textu.
Kompozice textu je sice v zásadě prvkem formy díla, ale slouží k žádoucímu vystižení jeho obsahu (ať už věcného nebo ideového). Některé kompoziční postupy dokonce téměř nelze od obsahových prvků přesně odlišit.
Oba principy a jejich varianty se vyskytují vedle sebe, můžeme je nalézt v jednom a tomtéž díle. Zvláště často se spojuje výstavba kauzální s tektonickou a nekauzální s atektonickou (založená na proudu vědomí – Proust, Joyce, Woolfová, Hrabal).Je možno kombinovat i obě různé výstavby v rámci téhož kompozičního principu.
Kompoziční principy se v konkrétním díle realizují pomocí kompozičních postupů.