|
|
18 01 2007, 11.23
zpět
Vpravdě nesnesitelný Pepa Nos
|
Pepa Nos – Bojové písně, Carpe Diem Records 2006. čas: 58:29
Dějiny populární hudby jsou neodmyslitelně dějinami vzdorů proti mocným, od kupletů minulých století přes protestsongy 60. let až po ukrutně revoltující teeny na MTV. Skoro všechny žánry měly či mají svůj „diverzní potenciál“, jakkoliv třeba o blues nebo reggae se to obecně tak moc netraduje jako o punku nebo folku. Jestliže být folkáčem u nás skoro automaticky před listopadem znamenalo protestovat, tak málokdo to dovedl vehementněji než v 80. letech zakázaný Pepa Nos. A zatímco jeho tehdejší souputníky během posledních let semlela únava nebo šoubyznys, divně mumlající mužík s vizáží jurodivého skřítka rozhodně nevyměkl. Důkazem budiž jeho aktuální album Bojové písně, navazující na nesmlouvavě folk-punkové buřičství v Roku 2000.
Pepa Nos byl a je ve své kritice nešetrný a nevyvážený, téměř dokonale kontroverzní. A je jedno, jestli si bere na mušku komunisty (to nejčastěji), sociální demokraty, byrokraty, privatizátory, hvězdy tuzemského šoubyzu nebo věčně shrbený a k smrti ubavený lid. Nos je stále důsledně antikomunistický, moralizující a kulturně elitistický. Hlavním problémem jeho agitek je přílišná doslovnost a nešťastná zaťatost, které nezachrání ani zajímavě nervní hra na kytaru, ani aranžérská výpomoc francouzského hosta Damiena Riby, ani občasné vydařené slovní hříčky (VyValení) a konečně ani tradičně vynalézavý a na jeho poměry výrazný zpěv. V některých momentech (Vysmátý idiot, Unser gross Bruder) máte chuť Nose politovat stejně, jako on bolestně lituje otupované otroky popkultury.
Nos je naopak nejsdělnější tam, kde svoji negaci světa po vzoru toho lepšího z Karla Kryla přetaví do nadčasových textů („tvoje či jako dvě vzdálené galaxie“) s výraznějšími melodickými nápady a osobnější zpovědí, jako třeba v Blues o hovně, ve vzpomínce na upáleného Zdeňka Adamce Čest, pravda, talent nebo dojemné vyznání Jsi víc než všechny prachy světa. Vrcholem alba je pro mě civilně přednesená Noc byla. Usnout nemoh’ jsem... od Františka Gellnera, z jejíhož popisu člověka na okraji společnosti smrtelně mrazí. Škoda, že takových „bojových písní“ Pepa Nos nenabízí víc, zejména v první půlce alba.
Každopádně Nosovy špílce mají hygienický význam, neboť kritiky reálných nebo domnělých nešvarů není nikdy dost – jakkoliv nám nemusí jít pod nos.
P.S.: Album nedoporučujeMe příznivcům a příznivkyním: Usámy bin Ládina, pánů Grebeníčků, Miloslava Ransdorfa, Jiřího Paroubka, Davida Ratha, Václava Havla, Dagmar Veškrnové, Lucie Bílé, Heleny Vondráčkové, Jiřiny Bohdalové a pořadů SuperStar a VyVolení. Naopak ctitelé ODS, lidovců a zelených si můžou v podstatě lebedit.
|
|
 |
Muži jsou křehcí... ... jak šlehačkové labutě, jak vánoční ozdoby, zpívá písničkář Jan Burian na nov...
|
 |
The National: Útěcha z melancholie V našich končinách dost neznámá brooklynská kapela The National sestává z pater...
|
|
Bonobo, což takhle dát si kaviár Bylo jasné, že 13. 11. bude v Roxy vyprodáno. Nezávislé londýnské vydavatelství ...
|
|
Syntetické stíny v temné místnosti Elektro-rock&popov;á kapela Lakeside X (dříve Lakeside Church) sice přišla s druh...
|
|
Po poločasu rozpadu a podzimu Frýdecko-místecká Prouza působila na počátku 90. let jako dost ponurá parta, kte...
|
|
Tyhle špinavý dny s Načevou a Jaromírem 99 Monika Načeva, solitérka české scény, se po šesti letech vrací s intimní, napůl ...
|
|
Duha začíná na konci cesty Uvíznout na Aljašce a navěky usnout v tamní přírodě, jaká to organická smrt. Pře...
|
|
S citem pro příběhy aneb Oldies but goodies Oba začínali v 70. letech, v další dekádě se vyšvihli na vrchol, ke konci stolet...
|
|
Když dva dělají totéž... Předem vypíchněme, že Vypsaná fiXa nedospěla až tímto albem, už na dřívějších ne...
|
|
Chinaski vs. Sto zvířat: Něco tu ne/hraje Dnes si probereme dvě zavedené party. Rozjezd náramných Chinaski není zlý: zahej...
|
|
Recykluju, tedy jsem V hudebních časácích teď frčí psát o „retro teroru“ a návratu rock&popov;ých dino...
|
|
|
|
| zpět
|
|
