Zbyňka Šolcová:  CITY A POCITY
Ukázka z knihy veršů harfenistky Zbyňky Šolcové CITY A POCITY, které vypovídají o vnitřním až intimním světě ženy, matky, opěvující krásy i bolesti života, toužící po harmonii duše a těla a v neposlední řadě i po lepším světě...    
Vydalo nakladatelství PRAGOLINE, 2005
Proměny

Tenkrát jsme ještě usínali tak blízko sebe
a někdy ještě blíž...
Navzdory létům
však stále stejně
po mém boku klidně spíš.
Pravda, už nemám prsa jako jablíčka,
ve vlasech sem tam nitka stříbrná
a únava mi často sedá na víčka...
Ale jinak jsem snad stejná,
dokonce říkáš stejně krásná,
když vím, že tohle není zpráva jasná...
To tvůj zrak s mou krásou drží krok,
oba vzdalují se a chřadnou
rok co rok...

(Zdeňkovi)
Trpělivá

Stojím tu tiše a bez hnutí...

Pod tvýma rukama
ztrácím se i rodím,
nestárnu
- přesto už je ze mě žena,
dal jsi mi tvář,
však dosud nemám jména...
Tvůj pot s mou mízou
dnes v noci promícháme,
ač mlčky - my dva
před sebou nic neskrýváme.

Stojím tu tiše, ani nedýchám...

Ode mne nedočkáš se nikdy zlého.
Jsem tvoje socha z dřeva lipového...
Starý dům

Jen ze svých snů znám tenhle dům...
jeho zdi léty popraskaly,
donaha cihly opadaly...
a já v jeho teple, v jeho stínu
přivykám vůni terpentýnu
a rytmu jeho dechu...
Vybledlé kvítky na tapetě
a duha barev na paletě,
pak ozvěna mých vzdechů...
Ráno se nad svým plátnem sklání
- jakou barvu má milování,
když slunce zlatě dýchá...?
Tak ráda sním si o tom domě
a namlouvám si, že jen pro mě
ten malíř barvy míchá...

(Nad obrazem Františka Králíka "Nároží")
Nespím

Nespím.
Nespím!
Už zase nespím!
Myšlenky se mi v hlavě točí
jak výrostci na řetízkovém kolotoči,
některá odpadne a jiná naskočí...
a já pořád nespím!
Vtom přichází jedna, kterou neznám,
a ptá se mě, proč tak reptám!?
V té chvíli už je mi to jasné
- na světě není všechno krásné
jako má postel v teplém pokoji!
Kolik je lidí, kteří mají hlad,
je jim teď zima a nemají kde spát!
Musela bych být velký počtář,
abych spočítala, kolik dětí
nemá ani svůj vlastní polštář!
A já tu brečím, že nemůžu spát.
Měla bych se stydět, a ne naříkat!
Bude svět někdy lepší?
Nevím.
Ale já se mám fajn.
Vždyť jenom nespím...!

 

Košilky

Jsem žena - přiznám se -
trochu marnivá,
mám ráda krajky a hedvábí...
čekám, až všimneš si,
že jsem si oblékla
košilku, která tě přivábí...
Ty oči nezvedáš, nevidíš, nevnímáš,
vím, jiné starosti máš.
Nedávno třásla mnou
v nemoci zimnice,
ve staré flanelce
vyšla jsem z ložnice
a ty ses podíval,
usmál se malinko:
"Máš krásnou košilku!
Vždyť v té jsi spávala
vždycky, když čekalas miminko...!"

(Zdeňkovi)
Léto

Důstojně léto
vplulo do přístavu
a námořníci
hrdě vztyčí hlavu,
pak na březích světů
hledají ty dívky,
co zjara
nesměle se rozhlížely
a teď nosí
třešně místo náušnic
a pod halenkou
nejraději nic...
Ocelové blues

Patříme k sobě...
tak jako ty beze mě
já ničím nejsem bez tebe,
bok po boku světem jdem
a nedosáhnem na sebe!
Věční milenci,
co se nikdy nespojí,
dál mlčky nesem úděl
železničních kolejí...

 

 

Křest knihy Z.Šolcové CITY A POCITY, 11.května 2005,  Palác knihy, Václavské náměstí, Praha

foto 1 - Zbyňka Šolcová, moderátorka Michaela Dolinová, vydavatel Jindřich Kraus
foto 2 - Zbyňka Šolcová se svojí profesorkou z konzervatoře Libuší Váchalovou

  poezie  © Zbyňka Šolcová, 30.6.2005
  foto  © Josef Louda

 DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  POHLAZENÍ