Místem narození Jana Václava Sticha je starý zámek v Žehušicích. Podle Aug. Sedláčka v díle "Hrady a zámky české" stála na jeho místě původně prostá zemanská tvrz, která už r. 1361 patřila bratrům Vítkovi ze Žehušic, Jetřichovi z Telčic a Kunešovi ze Semnic. Vítek, válečník ze Žehušic, dosadil za plebána ke kostelu sv. Marka dne 19. dubna 1361 kněze Pavla z Modřan. To jsou první písemné zprávy, ale Žehušice (ves lidí Žehušových) jsou mnohem starší. Vznikly v lesnaté krajině navazující na les, který rozděloval Čechy od Moravy a podle Kosmovy kroniky z r. 1101 začínal u Haber.
V patnáctém a šestnáctém století patřilo žehušické panství, po husitských válkách již zvětšené, rytířům Žehušickým z Nestajova. Na žádost Václava Žehušického z Nestajova povýšil král Ferdinand I. v roce 1540 ves Žehušice na městečko s erbem, ale již roku 1551 prodal týž král konfiskované panství Karlovi ze Žerotína, kterému propůjčil zápisně i hrad a panství Kolín.
Dále se majitelé žehušického panství střídali, na náhrobku vsazeném ve zdi kostela sv. Marka dosud vidíme reliéf purkrabího Bořivoje z Donína, který měl žehušické panství v letech 1564 - 1571.
V r. 1598 koupil panství Adam starší z Valdštýna za 57 000 kop grošů českých, na jeho podnět bylo městské právo s trhy a erbem r. 1601 císařem Rudolfem II. přeneseno na Chotusice a Žehušice zůstaly zase pouhou vsí.
Panství pak postupně přešlo na Buriana Ladislava z Valdštýna, císařského nejvyššího, který zemřel r. 1645, zanechal několik nezletilých synů, nejstarší z nich dosáhl plnoletosti teprve r. 1659. V té době přicházejí do Čech Thunové z Hohensteinu. Jan Cyprian 1569 - 1631, svobodný pán a od r. 1629 hrabě z Thunu-Hohensteinu byl zakladatelem české větve tohoto rodu. Jeden z jeho devíti vnuků Michael Oswald hrabě z Thunu-Hohensteinu koupil r. 1661 žehušické panství. r. 1665 pak koupil od hraběte Frant. Bernarda Věžníka ještě sousední panství zbyslavské s dvory Zbyslav, Zaříčany, Starkoč, Lovčice za 103 400 zlatých a od barona Vraždy z Kunvaldu zpustlý dvůr Druhanice za 3 000 zlatých. Druhanický dvůr náležel dříve městu Čáslavi a byl koupen se závazkem odvádět ročně čáslavskému špitálu 16 kop grošů českých.
Statky v Čechách se po třicetileté válce nalézaly ve zuboženém stavu. Tak na tom byly také Žehušice se dvory Vlačice, Výčapy, Bučice, Chotusice, Horka, Brloh, koupené za 110 000 zlatých. 5. února 1671 schválil císař prohlášení všech statků Michaela Oswalda za majorát, tedy nedělitelný majetek, jehož dědictví patřilo vždy nejstaršímu z nejbližších zákonných dědiců. V letech 1679 - 1681 dal Michael Oswald hrabě z Thunu-Hohensteinu vystavět za vsí nový zámek, při něm založit pěkný park a v Praze na Malé Straně vystavět pro reprezentaci pod královským hradem palác (dnešní sídlo poslanecké sněmovny Parlamentu ČR), v němž také 31. ledna 1694 zemřel. Ačkoliv byl dvakrát ženat, měl jen tři dcery z prvního manželství, nejstarší Eleonora Barbora Kateřina se narodila 10. 11. 1661 a zemřela 9. 2. 1723.
Michael Oswald hrabě Thun z Hohensteinu nezanechal tedy mužských potomků, proto zdědil klášterecký majorát, k němuž patřily vedle panství Klášterec nad Ohří, Pětipsy, Benešov nad Ploučnicí a Markvartice také Žehušice, bratr Maxmilián (nar. 9. srpna 1638, zemř. 9. července 1701), držitel majorátu děčínského. Ten měl se třemi manželkami 16 dětí, některé brzy zemřely, např. Marie Sidonie (nar. 6. 6. 1681, zemř. 2. 11. 1681) ze druhého manželství s Marií Magdalenou kněžnou z Lichtensteinu. Z prvého manželství s Marií Františkou hraběnkou ze Spaur byl např. syn Jan Maxmilián (nar. 30. 11. 1673, zemř. 25. 3. 1701). Ze druhého manželství byl také syn Jan František Josef (nar. 16. 6. 1686, zemř. 29. 6. 1720). Ten zdědil r. 1719 i majorát choltický, takže v jeho rukou byly všechny tři thunovské majoráty: klášterecký, děčínský i choltický. Jan Josef Antonín (nar. 2. 7. 1711, zemř. 21. 5. 1788) z Thunu a Hohensteinu se ujal r. 1720 (devítiletý) všech tří majorátů. Prvorozený syn z jeho čtyřiadvaceti dětí František Josef Jan (nar. 14. 9. 1734), pozdější dobrý hrabě, známý např. z Mozartovy Figarovy svatby.
Ve třicátých letech 18. století se objevují podle matričních zápisů mezi ostatním služebnictvem v Žehušicích také rodiče Jana Václava Sticha - otec Václav Stich, osobní kočí hraběnky, matka Kateřina, snad pomocnice v zámecké kuchyni. Václav Stich, nar. asi r. 1700, mohl být kočím buďto hraběnky - matky Filipiny, roz. hraběnky Harrachové, nebo první manželky mladého hraběte Marie Kristiny, hraběnky z Hohenlohe-Hechingen. V Žehušicích se stal ovšem poddaným hraběte Thuna s celou rodinou a se všemi důsledky nevolnictví.
Manželé Stichovi měli devět dětí, naživu však zůstaly jen čtyři - nejstarší Anna Františka Žofie, synové Josef a Jan Nepomucký Václav (pozdější hornista) a potom až nejmladší pohrobek Eleonora. Velmi důležitý byl v tehdejší době křest dítěte. Citujme kromě dnes už známého zápisu o křtu Jana Václava Sticha (psáno "Stüch"), zápis o jednom z časně zemřelých dětí: «...Dne 29. března 1751 p.Jiří Josef Blahna, farář v Chotusicích, v kostele sv. Václava mučedníka v Chotusicích pokřtil dítě narozené z manželů poddaných Janovi Josefu hraběti z Thunu. ...Z otce Václava Stecha, panského kočího. ...Z matky Kateřiny. ...Dítěti dáno jméno Františka.» Františka Juglová, manželka urozeného pana Kašpara Jugla, podkoního, držela dítě na rukou (podobně jako předtím její manžel oba syny). Rozalie Seigeršmídová, pivovarnice v Žehušicích, a pan František Kristl, syn hejtmana žehušického, byli svědky. Františka nedožila ani jeden rok života (zemř. 1. 8. 1751), podobně jako její sestra stejného jména o dva roky dříve a další opět stejného jména o tři roky později (zemřela měsíční). Do svých devíti let zažil Jan Václav Stich narození a úmrtí pěti svých mladších sourozenců, v deseti letech i smrt otce.
V roce 1761 komorník čtyřicetiletého podruhé ženatého hraběte odvezl dva hochy - Jana Václava Sticha (15) a Františka Weisbacha (19), kteří prošli učením u Josefa Matějky v Praze a u dobříšského Jana Šindeláře, působícího v Mnichově, do Drážďan. Karel Houdek a jeho žena, oba Češi, se rádi ujali mladých krajanů. Ti se pak učili u Antonína Josefa Hampla. Zcela se přeškolovali na invenční rohy, které vyráběl drážďanský nástrojař Werner podle návodu Hamplova.
Za dramatický útěk z poddanství a přeměnu hraběcího hornisty Jana Václava Sticha na svobodného umělce Giovanniho Punta zaplatila v Žehušicích hornistova matka uvězněním a brzy zemřela. Giovanni Punto se dostal do Itálie, kde zejména rok 1771 přinesl do jeho života mnoho nového a také rozhodl o jeho budoucnosti. V benátském chrámu sv. Marka hrával při slavnostních bohoslužbách. Na další cestu po Itálii mu vystavila Akademie filharmoniků v Bologni průvodní list pro umělecké cestování. Padre Giambattista Martini, františkánský mnich stojící v čele Akademie, požádal před koncertem v Akademii, kterým Punto zahajoval svoji cestu, aby Punto zahrál i v klášterním chrámu. Carlo Farinelli, slavný zpěvák, kastrát, pozval pak Punta na návštěvu do svého venkovského sídla. Vrátil se do Itálie ze Španělska, odkud si přivezl veliké jmění. Napsal Puntovi doporučující dopisy i pro Španělsko. Ve Florencii, kam Punto potom odjel, se seznámil s anglickým malířem Johnem Zoffanym, jehož otec se narodil v Čechách a jmenoval se Zoufalý. V Řezně, které bylo první delší zastávkou Sticha a jeho druhů po útěku z Čech, stavěl architekt Zoufalý paláce pro knížete Thurn-Taxise. Jeho syn Zoffany představil Punta lordu Milfortovi, který byl v tu dobu v Itálii na cestách.
Ještě téhož roku 1771 odjel Punto do Říma. Kapucín Páter Januárius neboli Franta Budil, fagotista, se kterým utíkali z Prahy, očekával Stichovu návštěvu, jak si to při útěku slíbili. Seznámil Punta s houslistou Divíškem, violoncellistou Konečným a hobojistou Prokůpkem, kteří se také pustili do světa a uvízli v Římě jako členové divadla Argentina. Z Říma odjel Punto do Neapole, kde se již podruhé sešel s Josefem Myslivečkem. V divadle San Carlo připravovali premiéru Myslivečkovy opery Montezuma.
Král Ferdinand IV., vládnoucí Neapolsku a Sicílii, přijal Myslivečka ve své divadelní lóži. Ptal se, zda Mysliveček zná virtuóza na lesní roh Giovanniho Punta, jenž mu byl doporučen pro dvorní koncert. Když Mysliveček sdělil králi, že je Punto přítomen, pozval král i jeho. Na dvorním koncertu musel Punto potom opakovat třetí větu svého koncertu, tak se králi líbila.
Nejšťastnějším obdobím Puntova života byl pobyt ve Würzburgu. Po smrti své první ženy Cory Marie však Punto odjel natrvalo do Paříže. Francie se mu měla stát druhou vlastí. V roce 1781 hrabě d'Artois, králův bratr, pozval Punta, aby zahrál na koncertě v jeho sídle, v Templu. Hned po koncertě nabídl Puntovi místo u svého dvora. Punto měl zorganizovat, vycvičit a vést soubor lovecké hudby. Rázem byl Punto připoután k Paříži ještě pevněji. Současně se však na programu koncertu (tzv. Duchovní koncerty pořádané Legrosem) objevila dvojice hornistů Türschmidta a Palsy. Legros patrně chtěl vyvolat soupeření mezi nimi a Puntem, jehož vystoupení bylo určeno na příští koncert. Bojí se Punto konkurence? To vzbudilo velký zájem a tím i zisk podnikatele. Punto byl ovšem lepší a dobyl si slavného jména.
Na Duchovním koncertě v květnu 1781 uvedl Legros na veřejnost třináctiletého houslistu Rudolfa Kreutzera. Kreutzer dosáhl bouřlivé pochvaly.
Působení na dvoře hraběte d'Artois začal Punto tím, že si zavolal z Bamberku, kde dříve na würzburgském dvoře žil, svého žáka Amona, aby mu pomohl školit sbor loveckých rohů a také vypomohl jako hráč. Sv. Hubert má svátek 3. listopadu. V r. 1781 pořádal hrabě d'Artois v tento den v Boulognském lese skvělý hon. Puntův lovecký sbor při něm slavil své první vystoupení. Na závěr zněla mše sv. Huberta.
Paříž si vyprávěla o skvělých fanfárách na lovu hraběte d'Artois. Král si pro své hony v Marly také zamlouval tento lovecký sbor svého bratra. Hrabě d'Artois jmenoval Punta komorním virtuózem a zajistil mu doživotní penzi.
Punta zvaly do svých salónů šlechtické kruhy. Angličanka Elisabeth Chudleigh se usídlila na zámku St. Assise u Fontaineblau. Punto u ní zastihl Christopha Wilibalda Glucka, se kterým se dosud osobně neznal.
Punto mohl být plně spokojen, u hraběte d'Artois měl dobrého přítele ve vrchním intendantovi hudby, kterým byl Nicolas - Étienne Framery. Paříž také přesvědčil úspěch Puntových žáků Pokorné a Amona. Přihlásili se Jean Lebrun, Pialtain a z Mohuče přišel za Puntem Jindřich Domnich, který začal u něho studovat již ve Würzburgu, a konečně Makovecký, který se narodil na Slovensku a hrál na lesní roh v kapele knížete Esterházyho.
Zatímco přítel a krajan Jan Ladislav Dusík po vypuknutí revoluce opustil Francii, Punto zůstal, stal se z něj občan Punto. Potkal tu i svou druhou ženu - Rosu Fellauerovou. Koncerty pokračovaly, v roce 1791 např. zahrál Punto o velikonocích na takovém koncertě koncertantní part ve vlastním kvartetu, v němž hrál housle Rode a violoncello Josef Smrčka, jehož jméno bylo na programu překrouceno na "Sinrezka". Svůj koncert na lesní roh hrál Punto na závěr. Nebyly to tedy jenom revoluční slavnosti, které Punto pořádal.
Když koncem 90. let 18. století Punto opustil Francii, setkal se v Hamburku znovu s Janem Ladislavem Dusíkem.
Pak pobýval Punto ve Vídni, kde se spřátelil s Ludwigem van Beethovenem, a pomýšlel na návštěvu své skutečné vlasti. Spor s hrabětem Thunem, na který jak víme tak těžce doplatila hornistova matka, byl skoncován zrušením poddanství císařem Josefem II. roku 1781. Starý hrabě zůstával v Linci, majoráty znovu rozdělil synům. Klášterecký majorát a zvláště Žehušice láskyplně spravoval dobrý hrabě František Josef Jan z Thunu a Hohensteinu s manželkou hraběnkou Vilemínou z Uhlfeldu. Ta dala r. 1784 Josefu Stechovi za úkol proměnit žehušickou zámeckou zahradu na park. Nelze vyloučit, že se Puntův bratr ve čtyřiceti letech stal z kováře zahradníkem. Na začátku 19. století se ujal majorátu kláštereckého vnuk starého hraběte (ten zemřel 21. 5. 1788) Josef Jan hrabě z Thunu a Hohensteinu.
Na jaře roku 1801 vynesl Puntovi poslední vídeňský koncert značnou částku. V dubnu vyjížděla pražská pošta ráno z Vídně. Cestoval s ní i Punto. "Jede, jede poštovský panáček" troubila poštovní trubka, připomínalo to doby mládí.
Ve Znojmě slyšel po dlouhé době český hovor prostých lidí. V Čáslavi se ubytoval v hostinci u poštovní stanice. Navštívil Žehušice, přivítal se tam se svým bratrem Josefem a dalšími příbuznými (žily dvě sestry).
Když přijel do Prahy, zdálo se, že se město mnoho nezměnilo od Puntova útěku. Ubytoval se v Karmelitské ulici v thunovském hostinci "U arciknížete Karla". V Praze se chtěl uvést svým koncertem. U ředitele Stavovského divadla Cuassoniho si najal divadlo na den, kdy nebylo divadelní představení. Představoval se šlechtě sídlící v Praze, aby ji pozval na koncert. Především však Punto vyhledal starého Matějku, který měl velkou radost ze shledání se svým bývalým žákem. Také se pochlubil, že bratři Hrdličkové, také jeho žáci, hrají kvarteta lesních rohů u knížete Potěmkina v Rusku a že jeho syn Josef Matějka ml., také hornista, hraje v Itálii. A hlavně Zalužan hraje jak na kůru strahovského kláštera, tak v kapele hraběte Pachty. Kapela spoluúčinkovala na Puntově koncertu, ve svém jádru byla souborem dechových nástrojů, harmonií, jak se říkalo. S přibranými smyčci zahrála tato harmonie úvodem Haydnovu symfonii. Následoval koncert pro lesní roh, po přestávce Punto zahrál svůj kvartet s lesním rohem. Noviny Neue Prager Zeitung byly nadšeny uměním Puntovým a zdůraznily, že přednes na tak obtížném nástroji byl pln zpěvu jak ve výškách, tak v hloubkách. Na koncertě byly rodiny hrabat Pachty, Clamma, Šporka, byli přítomni Bretfeldové, vrchní zemský maršálek, vévoda Lobkovic, a nejvyšší purkrabí, hrabě Nostic. V Praze byl Punto rázem populární. Paní Dušková i po smrti svého manžela vystupovala na koncertech, Punto ji také navštívil. Setkal se u ní s Janem Vitáskem a Vincencem Maškem, žáky Duškovými, s tenoristou Antonínem Vojtíškem a Bedřichem Divišem Weberem. Vzpomínali na Mozarta a pod tímto dojmem se Punto rozhodl, že nastuduje jeho koncert pro lesní roh a zahraje ho v Praze.
V létě však začal Punto churavět. Malostranský lékař dr. Schmied mu poradil, aby se léčil v lázních v Chuchli. Osvěžen se pak Punto vrátil do Prahy.
V následujícím roce se znovu setkal s Janem Ladislavem Dusíkem, koncertovali spolu i v Čáslavi. Recidiva nemoci způsobila, že 16. února 1803 Jan Václav Stich - Giovanni Punto v Praze zemřel.
V roce 2003 by si měl celý kulturní svět připomenout 200. výročí, nepochybně výročí UNESCO.
Alois Sojka