Komunismus v Bulharsku...

Počátky bulharského socialistického hnutí

Počátky bulharské levice se kladou na přelom 19. a 20.století. Po osvobození z turecké nadvlády (všude označované jako turecké jařmo) se v té době budovala buržoázní společnost. Spolu s výstavbou průmyslu vznikla nová politická síla asi 30 000 dělníků a dalších 250 000 námezdních pracovníků.
Myšlenky socialismu začal v Bulharsku šířit Dimitr Blagoev (1856-1924). V r.1885 se vrátil ze studií v Petrohradu, kde se účastnil dělnického hnutí. Ve své vlasti získával stále více přívrženců. V roce 1891 byla založena Bulharská sociálně demokratická strana hájící zájmy dělníků, ale také maloburžoazie, což vyvolávalo od počátku jisté rozpory ve straně mezi marxisty, tzv."těsňáky", a tzv.širokými socialisty. Rolníci zpočátku za spojence proletariátu nebyli považováni. Jejich zájmy hájil Bulharský národní zemědělský svaz. Na svém sjezdu v r.1903 přijali sociální demokraté marxistický revoluční směr a přejmenovali se na Bulharskou dělnickou sociální demokracii, která se stala předchůdkyní strany komunistické. V té době už existovala celá řada odborových organizací, které byly sjednoceny pod Všeobecným dělnickým odborovým svazem. Jeho předsedou se stal Georgi Kirkov, tajemníkem mladý Georgi Dimitrov. V letech 1908-1912 sociální demokracie řídila cca. 680 dělnických stávek po celé zemi.
Nacionální tužby a utkvělá myšlenka po obnově Velkého Bulharska v širokých hranicích historické první a druhé bulharské říše vehnala Bulhary k porážce ve dvou balkánských válkách (1912-13) i do světové války. Bulharsko uražené tím, že Rusko nepodpořilo jeho tendence po sjednocení Balkánu pod bulharskou vlajkou a vybralo si za hlavního balkánského spojence Srby, přešlo na stranu dvojspolku Rakousko-Německo. Hlavním důvodem tohoto kroku byla touha cara Ferdinanda po území Makedonie a rumunské Dobrudže. Obě území skutečně získal, ale mírovou smlouvou z Neuvilly, kde bylo Bulharsko označeno za poražený stát a bylo mu uloženo splácet válečné reparace, o obě území zase přišel. Těsní socialisté proti zatažení Bulharska do války proti Rusku od počátku vystupovali. Během války si získali mnoho přívrženců, značně znásobili svou členskou základnu a připojili se k internacionále. Předáci zemědělského svazu šli ještě dále. Pod vlivem říjnové revoluce v Rusku složili povstaleckou armádu s cílem svrhnout cara! Povstání bylo potlačeno, ale car Ferdinand byl skutečně donucen k abdikaci. Jeho nástupcem se stal Boris III. Ve volbách v r.1919 zvítězil zemědělský svaz Alexandra Stambolijského. Stambolijski byl charismatickým vůdcem, neměl však příliš jasný program. Hájil zejména zájmy maloburžoazie a středních rolníků. Velkoburžoazii popudil jeho pozemkový zákon, podle něhož nesměl nikdo vlastnit více než 30ha půdy. Stambolijski odmítal monarchii a snil o velkém spolkovém státu jihoslovanských národů. Na rozdíl od svých předchůdců si představoval jeho uskutečnění mírovou cestou. Jeho politika se nelíbila Vnitřní makedonské revoluční organizaci (VMRO), která toužila po revolučním připojení Makedonie k Bulharsku. S podporou bulharských vojenských kruhů vládu zemědělského svazu svrhla a r.1923 Stambolijského zavraždila.

Období mezi světovými válkami (1918-1940)

Válka vyčerpala zemědělské zásoby a také průmysl byl kvůli nedostatku surovin i strojního zařízení nucen hromadně zastavovat výrobu a propouštět zaměstnance. Za této situace pochopitelně sílil vliv socialistů. V r.1919 už měli 600 organizací a 25 000 členů. Na svém sjezdu v tomto roce přijali leninský program a přijali pro svou stranu název Bulharská komunistická strana (BKS). Komunisté podněcovali řadu stávek z nichž největšími byla stávka dopravních zaměstnanců, horníků v Perniku a dělníků ve Slivenu a Ruse. Glorifikováno jako první boj komunistů proti fašismu bylo zářijové povstání proti fašistické vládě Alexandra Cankova. Nebylo však příliš dobře připraveno, větší města se nepodařilo zmobilizovat, panoval chaos a nejednota. Proti vládním vojskům mnohde stáli lidé s vidlemi a kosami. 5 000 lidí bylo zabito, dalších 15 000 uvězněno. BKS byla postavena mimo zákon a vůdci strany Dimitrov, Kolarov a Genov opustili vlast. Přestože BKS pracovala v ilegalitě, podařilo se jí zorganizovat u příležitosti pohřbu D.Blagoeva, prvního propagátora socialismu, masový průvod. Ulicemi Sofie prošlo 11.5.1924 na 50 000 lidí.
Po pádu Cankovy diktatury umožnila nová vláda založit Dělnickou stranu (1927) a byli propuštěni i někteří věznění komunisté. BKS pracovala nadále ilegálně, ale měla vliv na oficiální Dělnickou stranu.
Hospodářská krize na počátku 30.let 20.stol. zachvátila i Bulharsko. Stoupala nezaměstnanost, množily se stávky. V tomto složitém období paradoxně prožívala vnitřní krizi i BKS, neboť se do jejího čela dostala frakce jakýchsi levicových sektářů. Bulharský komunismus si však udělal reklamu celosvětového dopadu díky obhajobě G.Dimitrova na lipském procesu r.1933. Dimitrov, který v té době působil v Moskvě, byl spolu s dalšími komunisty obviněn z podpálení říšského sněmu v Berlíně. Jednalo se však o akci německých fašistů, kteří hledali záminku pro pronásledování komunistů v zemi. Dimitrov tuto skutečnost svým projevem demaskoval a navrch využil prostoru k propagaci komunistických myšlenek.
Bulharsko se však zatím fašizovalo. V r.1934 se k moci dostala vojensko-fašistická organizace Zveno. Ostatní strany byly zakázány, moc cara Borise se upevnila. Car vládl formou královské diktatury. Jeho mezinárodní požadavek byl jasný: získat Makedonii a Dobrudžii. Tato touha, která Bulharsko vehnala v nedávné minulosti do několika prohraných válek, rozhodla i o jeho roli v druhé světové válce.

Bulharsko v období 2.světové války (1940-44)

Nabídku SSSR na uzavření paktu o přátelství fašistická vláda odmítla a připojila se na stranu Hitlera. Za smlouvu z Craiovy z r.1940, kterou Berlín přiřkl Sofii Jižní Dobrudžu přistoupilo Bulharsko následujícího roku k paktu OSA (Německo-Itálie-Japonsko) a jeho armáda obsadila Makedonii. Bulharsko vyhlásilo symbolickou válku Spojencům, nikoliv však SSSR. Německu umožnilo postup svým územím, žádné německé jednotky však v samotném Bulharsku rozmístěny nebyly. Vztahy s Německem byly udány hospodářskou závislostí Bulharska. Ze všeho dovozu bylo v r.1937 z Německa 58,2% a bulharský vývoz do Německa činil 41,1%. Po porážkách hitlerovských vojsk začala Sofie lavírovat mezi Německem a Spojenci. Nová vláda vyslala dokonce delegaci do Ankary a později do Káhiry k projednání obsazení Bulharska anglickými a americkými vojsky.
BKS, která se sjednotila s Dělnickou stranou a po celou válku organizovala mohutné partyzánské hnutí, vyzvala národ k povstání ve chvíli, kdy stála na hranicích Bulharska Rudá armáda. Hitlerovská vojska začala ustupovat. Bulharská vláda reagovala vyhlášením plné neutrality a slíbila přerušení diplomatických styků s Německem. To však vládě SSSR rozhodně nestačilo a vyhlásila Bulharsku 5.9.1944 válku. To bylo během týdne bez jakéhokoliv odporu a za nadšeného vítání lidu obsazeno.


Bulharští vojáci v r.1944

Vlády se chopila 9.9. Vlastenecká fronta založená komunisty, kterou dále tvořil Zemědělský svaz, Zveno a Bulharská sociální demokracie. Tento státní převrat se uskutečnil pod heslem "odstranění monarcho-fašistického režimu". Režim osobní moci cara Borise III. budovaný od r.1934 skutečně nesl silné autoritativní ba fašizující prvky a první kroky koaliční vlády utvořené ze subjektů tvořících Vlasteneckou frontu opravdu směřovaly k odstranění protidemokratických praktik. Byla například zrušena obávaná carská státní bezpečnost. Carští regenti byli sesazeni a nahrazeni novými. Jedním z nich byl dokonce komunistický teoretik. Moc nové regentské rady byla minimální. Rozpuštěno bylo také Národní shromáždění a většina poslanců byla pozatýkána. Místní správu a samosprávu ovládly rady Vlastenecké fronty. Program vlády obsahoval rozvíjení vztahů se SSSR, zrušení monopolů, kontrolu soukromého sektoru, nastolení demokracie. Ve skutečnosti však nastalo období, které s demokratizací nemělo vůbec nic společného.
"Očista veřejného života", která se uskutečňovala za pomoci partyzánů, nebyla ničím jiným, než vyřizováním starých účtů. Největšími radikály byli samozřejmě lidé, kteří tak maskovali svou vlastní černou minulost. Bez soudu byly zastřeleny stovky lidí. Nezřízené běsnění trvající několik týdnů bylo částečně legalizováno zřízením nové policie, tzv.lidové milice, jejímiž hlavními kádry se stali právě partyzáni. V říjnu byl zřízen Lidový soud. Jeho činnost označil jeden z vůdců BZLS, Nikola Petkov, za "krvavé vyřizování účtů s bulharskou státností a ne s hitlerovskými agenty". Lidový soud fungoval až do dubna 1945. Souzeno bylo na 11 000 osob. K smrti jich bylo odsouzeno 2 618, k doživotí 1 226, k vězení až na 20 let celkem 5 398 osob. Popraveni byli předsedové vlád Filov, Božilov a bagrjanov, většina jejich ministrů a všichni tři carští regenti včetně carova bratra Kirila a velká část ze 160 poslanců, z nichž souzeno bylo 111. Zřízeny byly komunistické pracovní lágry, kam mohly být bez soudu internovány "politicky nebezpečné" osoby. Vše se dělo v koordinaci se sovětským vedením, mnoho osob bylo dokonce vyslýcháno přímo v SSSR. Rozsah represí a jejich brutalita nemá obdoby u žádné východoevropské země.
Pro budoucí uzavírání mírových smluv bylo výhodné zúčastnit se na poslední chvíli ještě války proti Německu v roli sovětského spojence. Válka Německu byla vyhlášena hned po obsazení Bulharska sovětským vojskem. Bulharské jednotky v makedonii a Thrákii odmítly dále bojovat na německé straně. Podřídily se nové bulharské vládě a po boku jugoslávské Titovy povstalecké armády vytlačily Němce z Makedonie a jižního Srbska. bulharská armáda postoupila přes Srbsko do jižního Maďarska, Slovinska a dále až na úpatí rakouských Alp, kde se setkala s britskými jednotkami. Příměří bylo podepsáno 28.10.1944. Obsahovalo mimo jiné stažení bulharských jednotek z Thrákie a Makedonie, Dobrudža však Bulharsku zůstala i po pařížských mírových smlouvách. Makedonie se rozhodla pro Jugoslávii, přestože existovala i silná frakce probulharská.V Bulharsku zůstávala sovětská armáda avláda musela všechny záležitosti projednávat se Spojeneckou kontrolní komisí, v níž byli ovšem pouze Rusové. Britové a Američané s vědomím, že je již rozhodnuto o začlenění Bulharska do sféry sovětského vlivu, se nijak neangažovaly proti sovětským zájmům ani v podpoře nekomunistických sil v Bulharsku.
Během 2.světové války padlo 40.000 Bulharů v boji, v partyzánských akcích, žalářích a na popravištích. Do konce války přišly další tisíce osob o život po státním převratu uskutečněném komunisty. Vnitřní i zahraniční dluh Bulharska činil po válce 12 miliard leva ve zlatě a mimo to 105 miliard leva. Průmysl byl značně zaostalý a mnohé závody nebyly schopné provozu. Podobně na tom byla také polovina elektráren.

Upevňování moci komunistů (1945-47)

V srpnu 1945 se měly konat volby do Národního shromáždění. Strany Vlastenecké fronty se rozhodly pro společnou kandidátku, takže hrozilo, že se volby stanou fraškou. Demokratické frakce v BZLS a Sociální demokracii na čele s Petkovem a Lulčevem podaly Spojenecké komisi a britsko-americké misi v Sofii žádost o odložení voleb do doby, kdy budo vytvořeny podmínky pro svobodné volby. To se podařilo. Začala vznikat opozice nových protikomunistických stran, tzv.BZLS - nikola Petkov a BDSD - sjednocení. Podmínky pro svobodné volby však vytvořeny nebyly, a tak tyto strany volby 18.11. bojkotovaly. Společná kandidátka Vlastenecké fronty vyhrála volby s 88,18%. Po jednání SSSR se západními mocnostmi se mělo jednat o formální účasto opozičních sil ve vládě, ale ta nebyla úspěšná. Vláda ovládla parlament a ten se stal plně jejím nástrojem. Následovaly konfiskace majetku, zásahy státu do cenové politiky a hlavně pozemková reforma, která neskrývala záměr posílení družstevního sektoru v zemědělství. Veškerá půda nad 20 ha byla rozdělena malorolníkům a bezzemkům. Nekomunističtí politici ve Vlastenecké frontě odmítající bezvýhradnou spolupráci s komunisty, byli obviňováni ze spiknutí, povracení a spolupráce s podzemními organizacemi, jejichž existence byla sporná. Za ochranu spiklenců byl donucen k demisi také ministr obrany Velčev z koaličního hnutí Zveno, které nejvážněji ohrožovalo jednotu VF. Takto komunisté získali i kontrolu nad armádou.
Lidovým referendem se Bulharsko stalo 8.9.1946 republikou. Stalo se tak sice za dohledu Rudé armády, což považují kritici tohoto aktu za důvod označit jej za neplatný, ale zdá se, že zřízení republiky bylo skutečně přáním lidu, který ke koburské dynastii neměl zřejmě žádný zvláštní vztah. Pro vyhlášení republiky se vyslovilo 92,72% voličů.
V říjnových volbách 1946 zvtězila opět Vlastenecká fronta. Protikomunističtí demokraté sjednocení do Federace práce získali čtvrtinu hlasů. Předsedou vlády se stal Georgi Dimitrov (1882-1949), který se vrátil z Moskvy.
V Paříži byla dne 10.2.1947 podepsána mírová smlouva mezi spojeneckými mocnostmi a Bulharskem. V jejím úvodu bylo konstatováno, že se Bulharsko jako spojenec hitlerovského Německa účastnilo války proti Spojeným národům a nese tak svou odpovědnost. Včasným uzavřením příměří a tím, že se nakonec proti Německu aktivně postavilo, umožnilo současné uzavření mírové smlouvy. V politické klausuli mírové smlouvy se Bulharsko zavázalo rozpustit všechny politické, vojenské či polovojenské organizace fašistického rázu a chránit demokratická práva lidu. Bulharsko se dále zavázalo, že potrestá válečné zločince. To se však uskutečnilo už dříve v rámci protistátního převratu.
Pátá část mírové smlouvy ukládala Bulharsku odškodnit Jugoslavii a Řecko za ztráty, které utrpěly vojenskými operacemi a bulharskou okupací v území těchto států. Částka, kterou mělo Bulharsko splatit Řecku, činila 45 mil. USD. Jugoslávie se reparace 25 mil. USD dobrovolně zřekla, neboť Bulharsko se podílelo na osvobození Jugoslávie a bulharští a srbští partyzáni válčili spolu po boku. Dimitrov a Tito ale hlavně byli přáteli a měli své vlastní spojenecké plány.

   
Dva z nejznámějších portrétů Georgi Dimitrova

Likvidace opozice a "dimitrovská" ústava (1947-48)

Následky války a navíc tři roky sucha, představovaly nutnost obrovského úsilí na obnovu země. Národní shromáždění republiky přijalo pro léta 1947 a 1948 státní hospodářský plán, jehož úkolem bylo dosáhnout předválečné úrovně hospodářství, provést industrializaci země, překonat rychle krizi ve výrobě energie stavbou nových elektráren a zřizováním nových dolů, zavést mechanizaci do výroby a zvýšit životní úroveň obyvatelstva. To se skutečně podařilo. Průmyslová výroba v r. 1947 překročila o 3 miliardy 800 milionů leva výrobu z r. 1937. Bylo to možné pouze za nadšené dobrovolné práce a mládežnických brigád. Byly vybudovány silnice, vodní přehrady, celá soustava průplavů, školy, nemocnice, university, ozdravovny…
Předseda vlády Dimitrov charakterizoval tehdy Bulharsko těmito slovy: "Zůstalo sice staré společenské zřízení, vybudované na principu soukromého vlastnictví, zůstaly tudíž dřívější společenské třídy a vrstvy se svými zvláštními zájmy, ale vedení převzaly nové, zdravé a tvůrčí síly. Změnila se ovšem sociální a hospodářská struktura země; vedoucími se stávají činitelé lidoví."
Dimitrov byl člen kominterny a její směrnice prosazoval bez ohledu na místní bulharské poměry. Nová ústava zvaná "dimitrovská" byla vypracována podle sovětského vzoru. Během jednání o návrhu ústavy byl v létě 1947 nečekaně přednesen požadavek na zrušení poslanecké imunity pro uznávané opozičního politika N.Petkova. Imunitní výbor bez prostudování objemného spisu prokuratury během několika hodin souhlasil. Opoziční poslanci chtěli bránit Petkova vlastními těly, proto předseda sněmovny a pozdější premiér Vasil Kolarov povolal přímo do sněmovny policii, která poslance zbila a Petkova odvedla. Za necelé čtyři měsíce byl po vykonstruovaném procesu spolu s dalšími čtyřmi osobami popraven. Důvodem obžaloby bylo údajné členství v jakési spiklenecké skupině důstojníků. "Odhalení" spiknutí se stalo záminku pro likvidaci opozice. Z Národního shromáždění museli odejít všichni opoziční poslanci, zvláštním zákonem byly rozpuštěny opoziční strany. Jejich návrhy ústavy se vůbec nedostaly ke čtení a 4.12. 1947 byl přijat komunistický návrh. Jeho podstatou bylo nastolení lidové moci. Na základě toho byl přijat zákon znárodňující průmysl, banky a doly, později zahraniční obchod a vnitřní velkoobchod. Následovalo vyvlastnění strojního inventáře velkých družstev. Soukromý sektor byl však likvidován až do roku 1960.
Na sjezdech v r.1948 se Vlastenecká fronta stala skutečně zcela jednotnou politickou organizací. Sociálně demokratická strana se sloučila s komunistickou Bulharskou dělnickou stranou pod názvem Bulharská komunistická strana (BKS). Sociálnědemokratičtí poslanci, kteří se sjednocením nesouhlasili, byli souzeni. Existovat směl ještě BZLS, ale ten přijal za vlastní program komunistů. Jednotná Vlastenecká fronta měla v r.1956 2,6 mil. členů, což představovalo 52% voličů.

Mezinárodní vztahy komunistického Bulharska

Nejvřelejší vztahy (nepočítáme-li SSSR, k němuž mělo vztah vazalský) mělo Bulharsko s Jugoslávií. Dimitrov a Tito dokonce plánovali společnou jihoslovanskou federaci. Dimitrov si pohrával s myšlenkou na spojení všech jihovýchodních států, tedy včetně Albánie, Rumunska a snad i Řecka a Maďarska. Tito spíše počítal s tím, že by se Bulharsko stalo jednou ze svazových republik Jugoslávie. Vzniklo by tak druhé velké komunistické centrum (v čele s Titem) bez účasti SSSR. Stalin proto trval na postupném sbližování republik a za přednostní označil vyřešení makedonské otázky. Dohoda mezi Dimitrovem a Titem v srpnu 1947 ve slovinském Bledu počítala s vytvořením bulharsko-jugoslávské unie. Zároveň se začala řešit otázka Makedonců. Část z nich totiž už tvořila svébytný národ v rámci Jugoslávské federace, zatímco obyvatelstvo pirinské části Makedonie se plně identifikovalo s Bulhary. Výměnou za západní oblasti Pirotsko a Bosilegrad měla být celá Makedonie součástí Jugoslávie. Komunisté začali přesvědčovat Bulhary v pirinské Makedonii, že jsou ve skutečnosti Makedonci. Tato propaganda BKS byla později zcela převracena. Dimitrov a Tito postupovali ve svých unionistických plánech totiž poměrně samostatně a Stalina o svých aktuálních krocích ani oficiálně neinformovali. Tito navíc připravoval připojení Albánie. V únoru 1948 si Stalin oba politiky pozval do Kremlu a důrazně jim domluvil. Připojení Albánie Titovi zakázal. Tito, který pochopil těsný vztah Bulharska k Moskvě, se sjednocovacích plánů s ním vzdal. Proti Stalinovi se však postavil. Tím se stal Tito největším nepřítelem komunistů, kteří jej obviňovali z nejhrubších ideologických odchylek. Titova moc však zůstala neohrožena až do jeho smrti v r.1980. Také pro bulharské komunisty se dosavadní spojenec stal úhlavním nepřítelem obviňovaným m.j. ze záměru násilně připojit pririnskou Makedonii. Za bulharskou stranu byl jako viník těchto tendencí označen bývalý první tajemník strany a místopředseda vlády Trajčo Kostov. Ten byl navíc obviněn z antisovětismu a agentství v někdejší carské policii a popraven. Proces však skončil diskreditací komunistů, neboť Kostov odmítl odříkat falešné doznání vynucené mučením.
Vztahy k dalším sousedům byly též velmi chladné. Sofie podporovala řecké komunisty v občanské válce v letech 1946-49, a když byli poraženi, přerušila na pět let diplomatické styky. Také na turecko-bulharském pomezí docházelo k častým incidentům. V letech 1948-50 proběhla masová emigrace bulharských muslimů do Turecka. Pak Turecko uzavřelo hranice. Vystěhovalo se přesto 156 410 Turků, dalších 110 000 už to nestihlo. Vztahy k nekomunistickým zemím byly samozřejmě ještě chladnější. Bulharsko bylo jediným sovětským satelitem, který přerušil diplomatické vztahy s USA. Stalo se tak v r.1950 a tento stav trval devět let!

Vztahy Bulharska a Československa v letech 1948-60

Bulharsko bylo posledním slovanským státem, se kterým Československo uzavřelo mírovou smlouvu. Uskutečnilo se tak až po únorovém komunistickém převratu, dne 23.4.1948. Do té doby panovala jistá nedůvěra našich demokratických kruhů v trvalost státního zřízení v Bulharsku a kritizovány byly i vzájemné vztahy s Řeckem a politické procesy (např. s Petkovem). Vláda váhala podepsat spojeneckou smlouvu se zemí, se kterou byla donedávna formálně ve válce. Bulharsko-sovětský požadavek o zakotvení vzájemné pomoci v případě jakéhokoliv konfliktu byl vzhledem k aktuálním nedobrým vztahům Bulharska s Řeckem pro československou vládu nepřijatelný.
Uzavření smlouvy předcházela smlouva o hospodářských stycích, podle které náš stát dodával do Bulharska strojní zařízení, pomáhal při výstavbě přehrad a elektráren a odtud dostával železné rudy, barevné kovy, zemědělské produkty (olejnatá semena, konopí, kůže, tabák, rýži, pšenici, maso) v celkové hodnotě 3,5 miliardy. Uskutečněna byla i kulturní dohoda o vzájemném obohacování, výměně učitelů, novinářů a sportovců a zřizování prázdninových kolonií. Z Bulharska přicházely také pracovní síly do pohraničích oblastí.
Mírová smlouva mezi ČSR a BLR byla přijata manifestačně za mohutného potlesku směrem k přítomné bulharské delegaci vedené Dimitrovem. Předcházející jednání ústavodárného národního shromáždění tvořily patetické projevy o vroucím citu mezi bratrskými národy. Spojenectví Bulharska s fašistickým Německem bylo svedeno čistě na "cizáckou" koburskou dynastii a její zrádné přisluhovače, s nimiž se ovšem nový režim již vypořádal. Postoj komunistického Československa k nedávné historii BLR shrnula ve svém projevu poslankyně Švermová.
"Dvakrát v jednom čtvrtstoletí vehnali Koburkové bulharský národ do války proti Slovanům a po každé Bulharsko těžce doplatilo na tuto hru. Po každé pomáhali cizácké dynastii zrádci vlastního národa a pomáhali nejenom tím, že celé hospodářství země spojili s Německem, že potlačovali průmyslový rozvoj země a vydělávali na zaostalosti svého vlastního státu. Pomáhali nejenom tím, že posílali mládež na studium do Německa, aby se odcizila svému národu, ale sami vlastníma rukama rdousili úsilí bulharských vlastenců, posílali je na šibenice, do žalářů, dávali je zákeřně vraždit a vypláceli odměny za sťaté hlavy bojovníků za svobodu. A oni to byli, kteří dokazovali bulharskému národu, že vlastně nepatří mezi Slovany, že mu jsou cizí slovanské zájmy. Chtěli tím utlumit lásku Bulharů především k Rusům, protože tyto city byly vždy spojeny s bojem za svobodu, ale chtěli utlumit i city k nám Čechům, poněvadž věděli, že podněcujeme demokratické tužby Bulharů, poněvadž věděli, že ti studenti, kteří se vracejí z Prahy a Brna, jsou nositeli demokratických myšlenek. Uzavřít smlouvu s tímto Bulharskem je pro nás radostným aktem i velkým zadostiučiněním. My jsme nikdy o Bulharsku nepochybovali a nepochybujeme ani dnes o velikých tvůrčích silách bulharského národa a o jeho obětavosti, jeho houževnatosti. Tak jako je náš lid pracovitý, čestný a věrný, je takovým i lid bulharský; je dobrý, pohostinský, a čeho si nejvíce vážím, jsou jeho hluboké vlastenecké city. Poznala jsem, jak touží po vzdělání, jak rolníci třeba v oděvu tkaném po domáckém způsobu, v botech doma zhotovených se zajímají o mezinárodní záležitosti, jak sledují, co se děje v jejich vlastní zemi, jak chápou ten veliký přerod, který se v Bulharsku odehrává, a jak také chápou, co pro ně znamená výstavba průmyslu, elektrifikace, co znamenají vodní přehrady a meliorace, a jak jasně vidí těsnou souvislost mezi průmyslovou výstavbou a povznesením země."
O rok později, v dubnu 1949, byla smlouva ratifikována v Sofii. V roce 1951 byla uzavřena první dlouhodobá obchodní dohoda, která se pak uzavírala každých pět let. V letech 1957-1959 se konnalo několik významných vzájemných návštěv mezi oběma státy. V listopadu 1958 podepsal prezident Novotný v Sofii dohodu o zřízení československo-bulharského Výboru pro hospodářskou spolupráci. Konsulární úmluvu podepsal Novotný se Živkovem v Praze v květnu 1959. V roce 1963 byla podepsána také Dohoda o obchodu a plavbě. V zahraničním obchodě s BLR stálo Československo na předním místě za SSSR, NDR a PLR.


Bulharští stalinisté: V.Kolarov, V.Červenkov, A.Jugov

Období od smrti G.Dimitrova do nástupu T.Živkova (1949-1962)

Georgi Dimitrov soustřeďoval ve svých rukou v podstatě veškerou moc. Byl předsedou BKS i předsedou vlády. Zákonodárnou moc mělo Národní shromáždění, které bylo plně v moci vlády. Kolektivní hlavou státu bylo jeho osmnáctičlenné předsednictvo. Funkce jaké obvykle vykonává prezident tedy vykonával předseda NS. Jeho postavení se však s postavením premiéra nedalo srovnat. Dimitrov byl jediným komunistickým předákem, který měl v zemi přirozenou autoritu. Všichni jeho nástupci se mohli opřít "pouze" o podporu Moskvy. Při návštěvě SSSR vr.1949 Dimitrov náhle zemřel. Po jeho smrti se dostali k moci stalinisté, kteří učinili další rozsáhlé čistky. Vyměněna byla polovina Ústředního výboru strany. Na rok se do čela dostal Vasil Kolarov a po něm do r.1961 Valko Červenkov. V r.1954 však byla jeho moc oslabena oddělením funkcí předsedy BKS a předsedy vlády.
Stalinismus v Bulharsku byl doprovázen terorem. Nechyběly ani koncentrační tábory (např.Belene na Dunaji). Za emigraci hrozil trest smrti, pro členy emigrantovy rodiny internace v koncentračním táboře. Vysoké tresty následovaly také při neoznámení něčího záměru emigrovat.
Proběhla také kulturní revoluce. Za vítězný a jediný povolený směr byl považován socialistický realismus.
Na druhé straně rozšířením škol a zavedením vzdělávacích rychlokurzů byla prakticky vymýcená negramotnost, která byla závažným problémem. Mohutně se rozvíjel průmysl. V r.1954 bylo v provozu 700 nových závodů.
14.5.1955 Bulharsko spolu s dalšími komunistickými zeměmi podepsalo tzv.Varšavskou smlouvu. Byla protiváhou k západní vojenské alianci NATO, která v tomto roce přijala za člena NSR. Smlouva obsahovala vzájemnou pomoc v případě útoku na členský stát, konzultace v krizových situacích a podřízení vojenských sil společnému vedení v čele se sovětským generálem. V rámci této smlouvy se Bulharsko spolu s dalšími čtyřmi armádami (zejm.sovětskou) zůčastnilo okupace Československa v r.1968, která trvala až do r.1990.
Po Stalinově smrti a Chruščovově kritice kultu osobnosti došlo nakrátko k uvolnění poměrů i v socialistickém Bulharsku. Červenkov přišel se sebekritikou, byl zbaven funkce a později vyloučen ze strany. Byli propuštěni někteří političtí vězni a rehabilitovány oběti režimu, včetně T.Kostova. Tábor v Belene byl uzavřen. Předsedou BKS se v dubnu 1956 stal Todor Živkov, od něhož se očekávala reforma strany. Ta se však neuskutečnila. Po revolučních událostech na podzim téhož roku v Polsku a Maďarsku dostali komunisté strach z demokratizačních změn a liberalizační tendence zcela zastavili. Opět se hromadně zatýkalo a také tábor v Belene byl opět otevřen. Do r.1962 byly v provozu také tábory Loveč a Skravena.

Éra Todora Živkova (1962-1989)

Po šesti letech ve funkci předsedy BKS se Živkov stal v r.1962 i předsedou vlády. Obě funkce tak byly opět spojeny v jediné osobě. Po změně ústavy v r.1971 se stal prezidentem, takže uvolnil funkci premiéra. V čele komunistického Bulharska stál plných 33 let, což se nepovedlo žádnému jinému východoevropskému vůdci. Měl podporu Chruščeva i Brežněva. Jeho politika totiž plně kopírovala situaci v SSSR. Ve snaze vyjádřit svou naprostou loajalitu navrhoval dokonce postupné splynutí Bulharska se SSSR. Tím by ovšem Moskva nic nezískala, neboť Bulharsko bylo už přes dvacet let jejím věrným vazalem, a tímto sjednocením by si spíše způsobila mezinárodní problémy. U západních novinářů si Bulharsko vysloužilo přezdívku "dobrovolná 16.svazová republika" či "NDR na Balkáně". Podporu své moci u obyvatelstva upevňoval populisticky úspěšnými kroky ke zvyšování životní úrovně. Zvýšil důchody, zkrátil pracovní dobu v sobotu, zvýšil výkupní ceny zemědělských produktů apod.
Snažil se i o ekonomické reformy s cílem zvýšit výrobu větší zainteresovaností podniků na vlastní výrobě a jejich relativní samostatností. Experiment "tržního socialismu" byl v r.1967 aplikován už ve dvou třetinách závodů, ale z politických důvodů byl přes poměrný úspěch zavržen. Kopíroval totiž československou reformu O.Šika, která po invazi spojeneckých vojsk byla prohlášena za odklon od plánovaného hospodářství. A Živkov byl jedním z nejhorlivějších zastánců zásahu v reformujícím se Československu. V rámci RVHP, jejímž členem bylo Bulharsko od vzniku 1949, hospodářství Bulharska fungovalo relativně dobře. Zatímco do r.1970 se rozvíjel zejména těžký průmysl, 70.léta 20.století byla ve znamení rozvoje energetiky, hutního průmyslu a strojírenství, potravinářského a textilního průmyslu. V osmdesátých letech začala dokonce orientace na spotřební průmysl, elektroniku a elektrotechniku. V té době se v Bulharsku žilo poměrně slušně, hospodářství se začalo hroutit až od pol.80.let a pádem SSSR, jako největšího partnera, došlo k jeho ochromení.
Méně úspěšné byly reformy v zemědělství. Tisíce malých družstev se poč.70.let 20.stol. spojily do 161 obrovských agrárně průmyslových komplexů (APK). Minimální zainteresovanost rolníků održených od půdy vedla ke značné neefektivnosti, a tak se na poč.80.let družstva opět zmenšovala a rozdělovala. Důležitou roli začal hrát cestovní ruch. Od 60.let začaly vyrůstat nové rekreační komplexy s cílem přilákat na nízké ceny zejména zahraniční klientelu přinášející volně směnitelnou měnu. Ve skutečnosti však nejvíce rekreantů přijíždělo z východoevropských zemí včetně Československa. Československý občan mohl v průměru na den utratit v Bulharsku asi 260 Kčs.


Todor Živkov byl nejdéle úřadujícím komunistickým vůdcem ve Východní Evropě

Nacionalismus Živkovova režimu

Politickou podporu se snažil Živkov získat také hrou na nacionální notu. Ze stínu ruského vzoru začaly vystupovat vlastní národní tradice. Živkovova dcera Ljudmila (1942-81) se jako ministryně kultury a osvěty zasloužila o propagaci Bulharska prostřednictvím jeho kultury i v západních zemích. V r.1981 připravila velkolepé oslavy 1 300 let bulharské státnosti ukazující světu, že Bulhaři měli svůj stát dávno před Rusy. Ve svých projevech přesvědčovala veřejnost o tom, že Bulharsko vstupuje z fáze lidové demokracie k vrcholné fázi socialismu - beztřídní společnosti.
Součástí této utopické teze byla i představa o jednotném socialistickém národu. Vláda proto začala zpochybňovat existenci menšin. Už dříve pochybovala o existenci makedonského národa a existenci makedonské menšiny v Bulharsku odmítala zcela.
Ještě horší byl vztah k turecké menšině. V r.1983 začala protiturecká kampaň, která trvala až do pádu komunistické moci. Státní propaganda předkládala nesmyslné teze, že Turci v Bulharsku jsou ve skutečnosti jen islamizovaní Bulhaři, kteří během osmanské nadvlády zapomněli svou původní řeč a díky turecké propagandě se začali považovat za Turky. Byla jim dána možnost se "národně obrodit", což znamenalo vybrat si některé z nabízených bulharských příjmení. Pokud tak neučinili, bylo jim přiděleno. Pro muslimy se přitom ztráta jména rovná sociální smrti. V 70.letech byla stejná akce provedena u Romů a Pomáků a nenarazila na žádný odpor. Turci byli obviňováni z tendence odtrhnout a připojit k Turecku oblast Rodop, kde je turecká menšina nejsilněji zastoupena. V pol.80.let navíc došlo k několika teroristickým akcím (na nádraží v Plovdivu, letiště ve Varně, hotel ve Slivenu a vlak Burgas-Sofia), z nichž byla obviněna turecká organizace Šedí vlci. To se stalo záminkou pro ještě razantnější postup proti turecké menšině. Proto vzniklo Turecké národně osvobozenecké hnutí Achmeda Dogana (dnes je předsedou vládní DPS), snažící se tyto vládní akce paralyzovat. Dogan byl však zatčen a v represích se pokračovalo. Byly postupně zavřeny všechny turecké školy, nakladatelství, skončilo vysílání rozhlasu v turečtině, uzavřeny byly mešity a údajně z hygienických důvodů zakázány islámské obřady. V r.1989 před zahájením konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (OBSE) v Paříži, zahájili vedoucí představitelé turecké menšiny protestní hladovku. Živkov v mimořádném televizním projevu prohlásil, že pokud někdo dává přednost kapitalistickému Turecku před socialistickým Bulharskem, má možnost odejít. Propagandistická slova vzali Turci vážně a od května do srpna, kdy Ankara zděšená náporem uprchlíků uzavřela hranice, jich odešlo 344 000. Část z nich se po pádu režimu vrátila zpět a dnes žije v Bulharsku asi 1,2 mil. Turků. Asimilačními snahami, které vyvrcholily tak mohutným exodem, Sofii naprosto zdiskreditovaly a Bulharsko se tak dostalo do mezinárodní izolace.

Vztahy Bulharska a Československa v letech 1960 - 1990

Bratrské spojenectví obou států, které bylo určováno spíše zájmy Moskvy, než jejich vlastní potřebou, doznalo trhlin v 60.letech 20.století. V souvislosti s obrodným hnutím v KSČ, které vyvrcholilo Pražským jarem 1968, byla rozpoutána nepřátelská kampaň bulharských komunistů proti Dubčekovu vedení. V té době se právě připravovala nová smlouva o československo-bulharském přátelství. Vzájemné vztahy na čas značně ochladly, neboť Bulharsko patřilo k největším přívržencům intervence vojsk Varšavské smlouvy v Československu. Živkov o ní mluvil už v květnu. Na setkání zástupců zemí Varšavské smlouvy 18. srpna 1968 v Moskvě Živkov prohlásil: "Domníváme se, že plán, který vypracovaly zdravé síly KSČ, je zcela reálný. Pokud jde o nás - všemi silami a prostředky se budeme podílet na likvidaci hrozby, která vyvstala pro Československo. Celá naše strana je s vámi. Vyjadřujeme naše poděkování ÚV KSSS za tu obrovskou práci, která vedla k našemu dnešnímu setkání, za rozhodný a odvážný plán internacionální pomoci, který nám byl v souvislosti se situací v Československu předložen. (...) Lze předpokládat, že v souvislosti s vojenskými operacemi v Československu vyvstanou nové problémy. (...) My se určitě postavíme k novému vedení KSČ s velkou důvěrou. V tomto ohledu naše strana také v budoucnu bude účinně pomáhat KSSS."
21.srpna vstoupila vojska do Československa. Bulharsko vyslalo také jednu brigádu. Z ní pochází jediná oběť okupačních vojsk, jednadvacetiletý seržant N.Cekov.
Přestože se oficiální vztahy po nastolení Husákovy normalizace konsolidovaly, Bulhaři u nás získali pověst zaslepených a oddaných rusofilů a stalinistů, které se začali zbavovat až běhěm posledních let. Na druhé straně bylo Bulharsko jednou z mála zemí, kam mohli naši občané vycestovat a poznávat tak postoje bulharského lidu jinak, než jak je prezentovalo komunistické vedení. V r.1981 navštívilo Bulharsko téměř 400 tisíc Čechoslováků.

Konec komunistického režimu T.Živkova

V ekonomické krizi se zmítalo Bulharsko už od poloviny 80.let. Podpořena byla navíc ztrátou pracovní síly zapříčiněnou mohutným exodem Turků. Živkov, který svaloval všechny problémy na muslimskou menšinu, v duchu proklamací Gorbačovovy perestrojky sliboval reformy. Byl dán také větší prostor pro opoziční skupiny: Výbor na obranu lidských práv, Klub na podporu glasnosti a perestrojky, Nezávislý odborový svaz Podkrepa, Ekoglasnost ad. Doposud byla opozice díky tvrdým represím dost nevýrazná. Ke spiknutím proti režimu docházelo spíš uvnitř BKS a jejich cílem rozhodně nebyla demokratizace poměrů. Také jeden z nejznámějších bulharských disidentů, Georgi Markov (1929-1978), známý spisovatel a novinář, byl původně prominentem a dokonce přítelem T. Živkova. Po jeho emigraci do Londýna, odkud vysílal své pořady kritizující politický režim své rodné země, byl zavražděn bizardním způsobem tajným agentem (otrávil ho bodnutím deštníkem s ampulí ricinu).
Rok 1988 byl prvním rokem nové koncepce BKS pro přestavbu socialismu. V novoročním projevu 1989 Živkov řekl: "Rok 1989 bude jedním z rozhodujících pro náš úspěšný postup vpřed. Jistě dosáhneme cílů, které jsme si vytyčili v materiální, sociální a duchovní sféře, při demokratizaci života a rozvoji všech tvůrčích sil, při zvyšování úrovně práce i řízení..." Ve skutečnosti přišel pád celého komunistického bloku ve Východní Evropě a spolu s ním i pád Živkovova režimu.
Pod tlakem statisícových demonstrací v Sofii za demokracii a pluralismus vznikla v BKS různorodá opoziční skupina. Zvítězil postoj Petara Mladenova směřující přeměně strany v sociálně demokratickou stranu. Palácový převrat se uskutečnil pokojně. Mladenov se ujistil o podpoře Gorbačova, získal podporu politbyra a vystoupil na zasedání ÚV. Živkov byl v listopadu 1989 přinucen odstoupit a byl postaven před soud. Ten ho odsoudil pouze za "korupci" k domácímu vězení v Sofii-Bojaně. V r.1996 byl navíc za socialistické vlády zproštěn viny. Živkov byl nejdéle úřadujícím komunistickým vůdcem v Evropě. Prvním tajemníkem BKS se stal v r.1954, v r.1962 se stal premiérem a podle nové ústavy z r.1971 prezidentem. Díky nezákonným privilegiím nashromáždil zřejmě nemalý majetek. Jeho švýcarská konta však nelze vystopovat. V osobním užívání měl přes třicet rezidencí. Zemřel v r.1998.

Postkomunisté v 90. letech 20. století

V prosinci 1989 se BKS vzdala na svém sjezdu vedoucí úlohy deklarované ústavou. Přejmenovala se na Bulharskou socialistickou stranu (BSP) a díky zastrašující propagandě, která platila zejména na bulharský venkov, s výraznou 53% podporou zvítězila v předčasných červnových volbách 1990. V čele státu stáli reformní komunisté prezident Petar Mladenov (1936) a premiér Andrej Lukanov (1938-96). Ve městech, která volila spíše demokratickou opozici, nastala vlna stávek proti neregulérnostem při volbách a proti Mladenovi, který měl na jednom mítinku ke svým spolupracovníkům prohlásit, že bude lepší, když přijedou tanky. Lukanov byl donucen k rezignaci zejména proto, že nebyl schopen naplnit sliby o zachování sociálních jistot. Během jeho krátkého předsednictví se ztratily mnohé stranické svazky a 2 miliardy USD devizových rezerv. Sám Lukanov byl obviňován ze zpronevěření 50 milionů USD. Bulharsko bylo stále ještě v dost těsném vztahu k Rusku. Když v srpnu 1991 probíhal v Rusku puč, v Sofii se konaly velké manévry vojenských jednotek. Rusko dokonce nabídlo Bulharsku členství v SNS (Společenství nezávislých států). Byla vytvořena také společná rusko-bulharská plynárenská společnost. Vliv nomenklaturních sil byl stále velký. Když byly v r.2001 pro veřejnost konečně zčásti odtajněny archívy tajné policie, bylo zjištěno, že ve vládních aparátech v letech 1990-2001 bylo nejméně 121 bývalých špiónů, z toho zřejmě deset ministrů a dva premiéři.
Diskriminační opatření vůči turecké menšině byla rušena za protestů většiny bulharské veřejnosti. 50 000 bulharských Turků, kteří se vrátili zpět do země, našlo zničená kulturní centra a obsazené byty.
Tvrdý dopad nepopulárních ekonomických opatření a celkově neutěšené společenské poměry, rostoucí kriminalita, ba dokonce politický terorismus (Lukanov byl zavražděn nájemnými vrahy), byly příčinou nestabilního politického prostředí. Vystřídalo se několik vlád, z nichž dvě vytvořili opět postkomunisté (1992-94, 1995-97). Socialistická vláda Žana Videnova přivedla zem až k úplnému ekonomickému krachu s ohrožením obyvatelstva hladomorem. Teprve poté zvítězila v r.1997 opět koalice demokratů ODS pod vedením Ivana Kostova (SDS), která jako první demokratická vláda vydržela po celé volební období. V r.1998 byly zaznamenány první znaky prosperity a byla zahájena jednání o vstupu Bulharska do západních struktur (EU a NATO).

Postkomunisté dnes

Po dramatické krizi, která Bulhary uvrhla do bídy, většina voličů od BSP odpadla. Před volbami v r.2001 vytvořila BSP s Bulharskou sociálnědemokratickou stranou (BSDP), Sociálnědemokratickým hnutím, Spojenou frontou práce a dalšími menšími levicovými stranami předvolební alianci Koalice pro Bulharsko prezentující se jako hnutí prosazující hodnoty moderní sociální společnosti a podporující i vstup Bulharska do EU a NATO. Nevýrazný program nenabídl žádnou přitažlivou alternativu. Zvítězilo hnutí bývalého cara Simeona, ke kterému předseda socialistů Georgi Parvanov zaujal nejprve velmi vstřícný postoj a přestože jeho strana nebyla přizvána do vládní koalice , dva socialisté zaujali ministerské posty. Parvanovova politika nakloněná nové vládě byla příčinou jeho ostré kritiky a vnitrostranické krize. Majitel stranického deníku Duma ukončil jeho vydávání a založil nový deník Republika, zaměřený proti vedení strany, které prý učinilo z BSP paradoxně dvořanskou stranu, i proti Simeonovi. Politika Simeonova kabinetu se však od proklamací liberálně-sociální politiky začala nápadně podobat pravicové politice vlády předchozí a došlo i ke zlepšení vztahů mezi vládní NDS II. a SDS. Stalo se tak před prezidentskými volbami v listopadu 2001, kdy obě strany podpořily dosavadního prezidenta a bývalého místopředsedu SDS Stojanova. Parvanov dostal příležitost k reputaci. Sám se přihlásil za kandidáta na prezidenta a pasoval se do role obhájce národních zájmů, který bude protiváhou k pravicovým silám. Pohrozil dokonce stažením svých ministrů z vlády. Parvanovo odvolání, na kterém část členstva strany trvala, bylo odloženo. Oproti původním očekáváním se stal Parvanov skutečně novým prezidentem a (post)komunista tak opět stanul v čele Bulharska.

Zdeněk Hyan                     

 

Použitá literatura:
 
Rychlík, Jan: Dějiny Bulharska. Lidové noviny, Praha 2000.
  Weithmann, Michael,W.: Balkán 2000 let mezi východem a západem.Vyšehrad, Praha, 1996.
  Hochman, Vladimír - Maxa, Prokop: Bulharsko. Olympia, Praha 1983.
  Jones-Pryce, David: Corruption Rules the World. The American Spectator, December 1997, s. 22-28, 84.
  Sunley, Johnathan: Post-Communism. An Infantile Disorder. The National Interest, No. 44, Summer 1996, s. 3-15.
  Dobový tisk.