ČESKÝ INSTITUT pro rozvoj a ochranu díla „VE SVĚTLE PRAVDY“

www.ao-institut.cz
České dějiny
  5/2008

Moravské pole

 

ZE STARÝCH POVĚSTÍ:

 

 

Přemysl Otakar II. v předvečer Bitvy na Moravském poli

Přemysl Otakar II. v předvečer Bitvy na Moravském poli

(Jan Goth)

 

Moravské pole

 

Tam v té končině u řeky Dunaje a řeky Moravy, tam v té nízké zemi, kde nad obzorem leží půl nebes báně, tam dole u dvou řek, mezi Moravou a Dunajem, tam dole u Suchých Krut, stála dvě vojska. Jedno bylo slabé, bojovalo na život a na smrt. Druhé bylo veliké, bojovalo za čest a slávu, za výboj a kořist a za pomsty a dobré výhody. Prvému vojsku vládl český král, druhému Rudolf Habsburský.

S Rudolfem stojí na tisíce Uhrů. Má sbory těžké jízdy, má sbory kumánské, má dobré lučištníky, kopiníky, sudličníky, má v hrsti vítězství.

Matěj Čáky stojí v čele Uhrům a s ním jsou zálohy německých rytířů, od hlavy k patě oděné v lesklý krunýř.

Na křídlech vojska kumánští jezdcové - luk v pěsti, toulec plný šípů - cení již zuby na ten krásný lup. Chcete znát jejich heslo? Zní: Kristus! Řím! A Přemyslova vojska?

Mají rovněž tři sbory. První je z Čech, druhý byl složen po německých zemích a třetí ve Slezsku a v Polsce.

Čeští rytíři svírají mlčky kopí, uvykli vítězit, uvykli slýchat křiky orlice a tleskot jejích letek nad starou korouhví, uvykli vídat smrt, uvykli slýchat steny, uvykli cválat rovnou v záhubu. - Dovedou rovněž odseknout, když běží o chvastounství, však na Moravském poli, v té nízké zemi, nad níž se klene půlka nebes báně, nedbají o pýchu, nedbají o řeči, nedbají o povídky.

Každý z nich svírá meč vší silou pravice, vší silou vůle, mysli, naděje i lásky, vší silou života.

Po levém boku Čechů stojí věrní Němci s podmračeným čelem. Po boku druhém jsou polští pánové, kteří si kroutí vousy.

Pokud jde o znak, má Přemyslovo vojsko zelenou korouhev s bělostným křížem.

Když započala bitva, udeřili Uhři do prvých Přemyslových řad a zatlačili je. Šik kolísal, jeho střed se chvěl, jeho křídla se přibližovala. Jeho střed, řada prvá, řada druhá, řada třetí, střed šiku, střed vojska, střed síly již již kolísal.

Tu udeřil Přemysl šikem druhým a porazil druhý šik Rudolfův. Přejel po tom šiku povaleném a zdupal jej a vnesl nepořádek do šiku třetího. Již ten šik třetí couvá, již ustupuje, již prchá vzad, již padá kůň pod králem Rudolfem. Již koňské kopyto buší do králova štítu, již buší kopí do jeho štítu.

Ach, král je zachráněn! Záloha Rudolfova dobře vpadla v boj. Rozdělí klínem české sbory. Rozdělí čekající od těch, které jsou v seči. Část vrhne do vod, část obrátí na zmatený útěk.

Část sboru prchá. Prchá, strhne zálohy, strhne je svou hrůzou a děsem.

Ach králi Přemysle, je veta po vítězství! Bitva je ztracena!

Je veta po králi.

Jeho krk se napíná, jeho ruka se zdvíhá, jeho ruka, která dobře vládla, jeho ruka štědrá, jeho ruka milostná, jeho ruka statečná, jeho ruka rozdílí rány.

Jeho tvář, jeho sličná tvář, jeho tvář, která se usmívala, je rozťata konečkem meče, jeho tvář krvácí a bledne a černá se ranou a jeho tělo padá.

Je jat, je sražen s koně, je jat. Jeho skráň, jeho přemýšlivá skráň, skráň pod korunou vlasů, v té něžné prohlubince, jež přechází v nádhernou klenbu čela, ta něžná skráň je plna krve. Král omdlévá, pozvedl ruku, ruku bez meče, a jeho rty, jeho rty zsinalé, jeho rty bez krve se rozechvěly jménem nejsladším.

Je zasažen a padá, bezbranný je opět zasažen, omdlévající král bez meče a štítu, zraněný král, jenž padl do zajetí, je proklán oštěpem. Zraněný král je proklán oštěpem a mečem, mečem druhým a třetím, oštěpem druhým a třetím. Je proklán sedmnácti ranami. Je ubodán, jeho zbroj je zloupena. Je ubodán, je smýkán v prachu.

Vladislav Vančura, Obrazy z dějin národa českého

 

Smrt Přemysla Otakara II. na Moravském poli

Smrt Přemysla Otakara II. na Moravském poli

(Jan Goth)


 

Z POHLEDU HISTORIKŮ:

 

Moravské pole

 

R. 1276 rozestavil Přemysl vojska svá na pomezí bavorském. Rudolf stál s vojsky svými u Norimberka, chtěje odtud vtrhnouti do Čech. Když však jeden bavorský vévoda, dosud spojenec Přemyslův, přidal se k němu, obrátil se do Rakous hodlaje od jihu útočiti na země Přemyslovy. Většina Rakušanů odpadla od Přemysla; jen hlavní město rakouské Vídeň z vděčnosti za veliké svobody od něho získané, velmi statečně se bránilo a hájilo svého pána a krále proti útokům Rudolfa Habsburského.

Přemyslovi nezbývalo než obrátiti se s vojsky na hranice rakouské. Sotva však vpadl do Rakous, vypuklo v Čechách veliké vzbouření. Česká šlechta, která již dávno byla nespokojena s králem, majíc v čele mocné Vítkovce s náčelníkem jejich Závišem z Falkenštejna, povstání to způsobila. Byl tedy Přemysl ze dvou stran ve velikém nebezpečí. Nemaje ani pětinu moci, jíž měli jeho nepřátelé, odhodlal se jednati o mír a příměří. I bylo mu 21. listopadu r. 1276 přijmouti podmínky kruté. Tak odřekl se Rakous, Štýrska a Korutan, vzdal se Chebu a království České i markrabství Moravské přijal v léno od Rudolfa. Mimo to bylo umluveno, aby jediný syn Přemyslův Václav pojal za manželku některou dceru Rudolfovu a syn Rudolfův dceru Přemyslovu.

Jak patrno, zasáhl hned zakladatel rodu Habsburského, jenž pocházeje ze Švýcar, byl původu jihoněmeckého neboli švábského, v osudy České říše velmi rušivě a neblaze. Od té doby nemizí již jméno toho rodu z českých dějin. Úmluvou o dvojím sňatku svých dětí a Přemyslových dal Rudolf zcela zřejmě najevo snahu, aby se časem domohl dědictví České koruny pro svůj rod. Snaha ta stala se i dědictvím jeho nástupců, kteří většinou vynikli hrabivostí a lakotnou touhou po nabývání cizích zemí. Snahou tou vedeni byli potomci Rudolfovi s bezohlednou houževnatostí, až skutečně na delší dobu cíle svého dosáhli k neskonalému neštěstí našeho národa.

Ač český král byl nezdarem své války s Rudolfem v životní síle podlomen, zachoval přece až ku podivu mysl klidnou a odhodlanou. Královně Kunhutě psal list, který jest pro obsah svůj památen:

„Když vinou snad naší událo se, že přišli jsme o země s nemalou obětí krve nabyté, potřebí nám neoddávati se zármutku, ale pevnou myslí snášeti rány osudu, aby zřejmo bylo, že velebnost královská nedala se pokořiti, a nepřátelé aby neplesali nad škodou nám způsobenou. Moudrá opatrnost a nezvratná síla ducha jsou podpory trůnu, jichžto nikdy vzdáti se nesluší. Velice se mýlí, kdokoliv příkrost osudu pláčem a naříkáním zmírniti se snaží. Moudrý pohrdá nehodami a staví se jím mužně na odpor.“

Mír uzavřený r. 1276 byl nezbytně příčinou válek nových. Rudolf pojímal vliv svůj na království České jinak, než král Přemysl mohl připustiti. V listině míru pravilo se, že do něho pojímají se všichni služebníci obou králů. Král Rudolf Habsburský chtěl tomu rozuměti tak, že mír vztahuje se i na zpronevěřilé a zrádné pány české, a tedy že jest jeho právem ujímati se jich proti Přemyslovi, ano že český král nesmí ani poddaných svých trestati. Toho ovšem nemohl a nesměl český král dopustiti. Rudolf však stál na svém, že jest ochráncem zrádných pánů českých. Chtěl míti tak příležitost mísiti se do vnitřních záležitostí Českého království.

Také byl mezi panovníky spor o to, kterak rozuměti lénu, jež byl Přemysl po míru přijal od Rudolfa na Čechy a Moravu. Přemysl vykládal si je tak, že se tím jen znovu přiznává ke všem povinnostem, jež předkové jeho mívali k říši Německé, jak naposledy byly smluveny mezi králem Přemyslem Otakarem I. a císařem Fridrichem II. Rudolf naproti tomu vymáhal od krále českého všechny ty služby, kterými mu byla povinna jiná knížata poddaná.

Přemyslovi Otakarovi II. tedy nezbývalo než odhodlati se k poslednímu, snad zoufalému boji. Na všech stranách vyhledával k němu pomoci. Zajímavé jest, že obrátil se také do Polska. Povždy usazoval v Čechách cizozemce Němce a nyní teprve si vzpomněl, že jest Slovan a že u rodných bratří slovanských sluší mu hledati pomoci. Vřelými slovy vypisoval v listu svém, do Polska zaslaném, blízké příbuzenství národu českého a polského. Nejen prý bezprostřední sousedství je spojuje, ale i společný původ a jazyk i společná krev. Proto měla by býti mezi nimi i vzájemná láska.

Psal jim též, nepřispějí-li mu ku pomoci a zahyne-li v nastávajícím boji, pak že nenasytná Němců lakota a odvěká jich ke Slovanům nenávist sáhne ještě dále, a že bude po svobodném Polsku veta. Ale ani způsobem tím český král se nedovolal pomoci z Polska. Také naděje ve všelikou pomoc jinou Přemyslovi selhala, neboť papež vyřkl klatbu církevní na každého panovníka, který by sáhl k meči proti Rudolfovi Habsburskému, a toho se zalekli i nejoddanější přátelé krále českého.

V létě r. 1278 vydal se Přemysl Otakar II. asi s 30.000 bojovníky do posledního boje. Vojsko to bylo proti předešlým výpravám chatrně vypraveno a nad to neměl český král nikde přítele, nikde pomocníka. Král Rudolf však měl spojenců mnoho.

Na pravém břehu řeky Moravy u osady Suchých Krut (Dürnkrut) srazila se obě vojska na den sv. Rufa dne 26. srpna r. 1278.

Den před bitvou doneslo se českému králi, že ve vojsku jeho jsou zrádcové. Svolal tedy v předvečer bitvy náčelníky vojsk svých a bezbranný vešel mezi ně a takto promluvil:

Jsem varován, že i mezi vámi jest zrádce. Nemohu tomu uvěřiti; je-li však kdo mezi vámi, jenž neupřímně o mně smýšlí, nechť předstoupí a pomstí se na mně na tomto místě. Lépe bude, zahynu-li já dnes, než aby zítra tisícové se mnou stali se obětí zrady.“

 

Přemysl Otakar II. v předvečer Bitvy na Moravském poli

Přemysl Otakar II. v předvečer Bitvy na Moravském poli

(Stanislav Hudeček)

 

 

Nikdo ze shromážděných nevystoupil, nikdo nepřiznal se ke skutku ohavnému. Naopak všichni přísahali, přísahali i Jidášové, že chtějí za krále svého nasaditi hrdel i statků svých.

Svitlo ráno. Nastal boj krutý, lítý, rozhodný. Český král odhodlaně vrhal se, kde byla nejlítější seč. Očití svědci potvrdili, že počínal si s myslí neohroženou rozdávaje hromové rány na všechny strany. Čechové počali vítěziti. Avšak nepřátelé byli ve veliké přesile. Ačkoliv tedy počátek bitvy byl českému králi přízniv, neboť počala již ustupovati i ta nepřátelská vojska, při nichž byl sám Rudolf, přece potom bitvu rozhodla jeho záloha těžké jízdy. Ta udeřila na jízdní zálohu Přemyslovu, jíž velel moravský šlechtic Milota z Dědic, a obrátila ji na ústup, jímž strženo bylo i ostatní vojsko Přemyslovo.

Stará pověst viní Milotu přímo ze zrady, jako by se byl dal úmyslně na útěk, aby svého krále zahubil. Avšak vina tohoto šlechtice, který byv kdysi Přemyslovým zemským hejtmanem, t. j. místodržitelem ve Štýrsku se v tomto postavení výborně osvědčil, nezdá se býti doložena, neboť Milota z Dědic těšil se do poslední chvíle plné přízni králově a neměl ke zradě nižádného důvodu. A tak zavinila porážku Přemyslovu vskutku jen obrovská přesila nepřátelská.

Ač byl český král nepřáteli obklopen, přece nepomyslil spasiti se útěkem, ale bránil se až do posledního okamžení, kdy přepaden byl několika surovými vojáky a nelidsky zmučen. Surovci ti hodivše mu na krk provaz, vlekli ho dál, toužíce po jeho drahé přilbici. Na hlavě mu ji roztloukli a všechno odění s těla jeho strhali. Přikvapili někteří šlechtici němečtí a povalili bezbranného krále. Berchtold Schenk z Emmerberka, jeden z nich, surově proklál ubohého oštěpem, ostatní pak 17 ranami ho domučili.

Porážka Čechů byla úplná. Asi 12.000 mužů dílem zůstalo na bojišti, dílem zahynulo na útěku a několik tisíc jiných pak bylo zajato. Celý tábor český stal se kořistí nepřátel.

Když král Rudolf uslyšel, že Přemysl Otakar II. jest jat, nařídil, aby šetřilo se jeho života. Sám pospíšil na místo, kde padl, bylo však již pozdě. Spatřil tu toliko neoděné, ode všech opuštěné, všeho na světě zbavené, prachem a vlastní krví potřísněné mrtvé tělo panovníka, jemuž nebylo rovného ve příčině moci, nádhery, moudrosti, chrabrosti a ctností rytířských.

 


Rudolf Habsburský nad mrtvolou Přemysla Otakara II., V.Černý

Rudolf Habsburský nad mrtvolou Přemysla Otakara II.

(Věnceslav Černý)
 

Poručil, aby mrtvola králova byla naložena na vůz a dovezena do Vídně. Tam ji oděnu ve skvělé roucho královské dal po několik neděl veřejně vystaviti na odiv, načež byla odvezena do Znojma a po letech teprv, když z krále mrtvého dodatečně sňata byla klatba papežská, do Prahy, kde s velikou poctivostí uložena k odpočinku věčnému ve velechrámu sv. Víta.

Zpráva o smrti krále a porážce vojsk jeho působila v Čechách, zvláště v Praze, jako hromová rána. Od královského paláce až k chýši nejchudší rozlehl se pláč a nářek. Ze všech věží pražských truchlivě hlaholily zvony po celé dny, a lid hrnul se ku dveřím chrámovým, aby pomodlil se za spásu svého krále železného a zlatého. Teprv po smrti jeho bylo nejlépe viděti, jak obecný lid miloval a ctil svého panovníka, jenž povždy pečoval o blaho obecné a o spravedlnost.

Po smrti Přemysla Otakara II. nastaly v Čechách zlé, přesmutné časy.


Přemysl Otakar II. padl u Suchých Krut  v den sv.Rufa 1278

Přemysl Otakar II. padl u Suchých Krut  v den sv. Rufa 1278.

Nepřátel bylo 100.000, Čechů jen 30.000. Přes to vítězili a podlehli jen zradou Miloty z Dědic,

jenž svedl zálohu k útěku.


(„Historie českého národa v obrazech“, Josef Mathauser)


 

 

 

Mapa českého státu za vlády Přemysla Otakara II.

Takto velikášsky se český stát rozepjal za čtvrtstoletí vlády Přemysla Otakara II. Jak vidno, s výjimkou Chebska mířily výboje „krále železného a zlatého“ na jih. Území, kterému Přemysl vládl, se během dvou desetiletí co do rozlohy více než zdvojnásobilo. Stát nabyl protáhlého poledníkového tvaru, sahal od Krkonoš téměř k pobřeží Jadranu. Na první pohled je patrno, že obrazec výrazně změněné mapy Evropy nápadně připomínal budoucí habsburskou říši. Na pečetích českého krále až do roku 1276 se po vnějším obvodu vinula legenda vždy delší a delší, nakonec nápis zahrnoval výčet devíti zemí: Přemysl, král český, vévoda rakouský, štýrský, korutanský, markrabí moravský, pán Kraňska, Marky, Chebu a Pordenone

 

NEJVĚTŠÍM NAŠÍM MĚSTEM hned po Praze byla ve 13. století Jihlava. Někdy kolem r. 1234 se tam začalo těžit stříbro. A malá ves se proměnila v bohaté horní město. Přibližně v téže době byl otevřen revír německobrodský, příbramský a později i kutnohorský.

 

ÉRA ZRODU MĚST uvedla do života řadu podivných právních příkazů. Například systém tzv. nucených cest. Kupci, zejména obchodníci se zbožím zahraniční výroby, musili putovat po vytyčených trasách volených tak, aby pokud možno proťaly všechna královská města při směrové ose. Jestliže se kupec odchýlil, vystavoval se nebezpečí, že mu bude náklad zabaven. Ve městech se samozřejmě zboží proclívalo. Jednou, podruhé, potřetí ... Na rafinovaný trik těsně navazovalo tzv. právo nuceného skladu. Spočívalo v tom, že v některých městech musili kupci své zboží na tři až pět dnů složit - zajisté, že za poplatek, zvaný ungelt - a zpravidla nabídnout místním kupcům, samozřejmě: velkoobchodníkům, měšťanům, patricijům, nikoli kramářům obchodujícím v drobném. Místní boháči tak s výhodou přišli k výrobkům, které pak s citelnou přirážkou prodávali dál. V Praze se na základě tohoto systému veškerý zahraniční obchod kontroloval v dodnes známém a stojícím Ungeltu u Týnského chrámu. Dodejme: Některá města si osobovala právo nuceného skladu jen na určité konkrétní zboží. Tak v Litoměřicích byl odedávna povinný sklad obilí, v Mělníce soli a slanečků, Kolínští obdrželi právo na nucený sklad dříví apod.

 

Ukázka lokátorské kolonizační činnosti

Ukázka lokátorské kolonizační činnosti. Přidělenou půdu lokátor rozparceloval na hubené pruhy země, tvarem vyhovující technice plužní orby. V kopcovitých terénech, kde byla proměnlivá bonita půdy, dbali budovatelé vesnic na to, aby lány směřovaly po terénní spádnici. Každý z nových držitelů dostal přibližně stejně kvalitní díl lepších a horších půd. Týž problém často a s obtížemi řešili později sedláci, když pole rozdělovali mezi dědice. I oni chtěli být pokud možno spravedliví, takže porcovali pozemky mezi syny tak, aby žádnému z potomků neublížili. Vznikaly proto nudličky o několikametrové šíři, stále užší...


 

Přemysl Otakar II. v souboji s římským králem Rudolfem I.,

Přemysl Otakar II. (vpravo) v souboji s římským králem Rudolfem I.,

kachle z hradu Kyšperku na Teplicku z let 1334-43 (kresba K.Macková)


 

Rudolf I.

(1218-1291), zakladatel rodové moci Habsburků, velký protivník Přemysla Otakara II., úskočný a zchytralý diplomat. Byl o patnáct roků starší než Přemysl. Kdekoli se objevil, budil pozornost abnormální výškou a zvláštní ledově chladnou vážností. Měl devět dětí, tři syny a šest dcer, většinu potomků vmanipuloval do sňatků, jimiž Habsburky pokrevně sblížil s význačnými evropskými rody. Začal svou kariéru jako „pokoutní hrabě“ od horního Rýna a dopracoval se žezla římského krále (1273)

 

Jeden z nejstarších hradů rodu Vítkovců jihočeský Rožmberk

 

Jeden z nejstarších hradů rodu Vítkovců jihočeský Rožmberk. Stal se sídlem nejmocnější větve pánů z Růže, té, která měla v erbu růži červenou na stříbrném poli. Genealogie Vítkovců je nepřehledně složitá, zde proto jen povězme: za prvního historicky doloženého předka rodu je považován Vítek z Prčice (*1194), nejvyšší dvorní číšník, správce Kladska, purkrabí na Práchni. Měl čtyři syny, Jindřicha (zakladatel Jindřichova Hradce) a tři chlapce téhož jména, Vítky. Tito Vítkové se buď přímo, nebo skrze své potomky stali praotci dalších větví rodu. Už od r. 1220 užívali Vítkovci znamení pětilisté růže. Synové nejstaršího Vítka z druhého kolena, Budivoj a Vítek, založili krumlovskou větev (růže modrá a zelená). Vítek prostřední byl praotcem Rožmberků (červená růže). Nejmladší z Vítků získal Třeboňsko, kde pak další rodové větve založili jeho synové Pelhřim a Ojíř. Vítkův vnuk Sezima majetek rozšířil o Landštejn a okolí (pánové z Landštejna - stříbrná růže v červeném poli). Další členové rozvětveného rodu získali rozsáhlá zboží v Rakousku a Bavorsku. Posléze byl majetek Vítkovců tak rozlehlý, že se na úkor Přemysla Otakara II. pokusili odbojem a přechodem do tábora Rudolfa Habsburského o vydobytí samostatnosti, o vytvoření jakéhosi říšského státečku, nezávislého na moci Přemyslovců

 

Válečná scéna pibližující atmosféru česko-uherských válek

Válečná scéna pibližující atmosféru česko-uherských válek z 13. a počátku 14. století,

nástěnná malba, Velká Lomnice (Slovensko)

 

OHROMNÝCH BITEV - ohromných počtem operujících vojsk - nebývalo v časech, o nichž vyprávíme, mnoho. Éra velkých křižáckých tažení skončila. A války o dědictví či o sporná území se většinou odehrávaly na úrovni šarvátek, lokálních přepadů, obléhání hradů - za takových drobných válek se mrtví počítali nanejvýš na desítky. V měřítcích lidské zkušenosti z dvacátého století šlo ve středověku o směšné potyčky. Proto utkání opravdu mohutných armád vzbuzovala dojem osudovosti, zůstávala v paměti po generace a letopisci trpící sklonem k přehánění až dětinskému okrašlovali svá „autentická“ vyprávění dekorem výmyslů. Přemysl Otakar II. se stal účastníkem dvou impozantních srážek: zvítězil r. 1260 nad Uhry u Kressenbrunnu, a prohrál r. 1278 na Moravském poli. Nečekaná smrt českého krále, jenž byl bezesporu osobností evropského formátu, zavdala podnět k mnoha dodatečně přibájeným legendám, s nimiž se můžeme setkat nejen v dobových kronikách, ale i v novější dějepisné literatuře.

 

Královské pohřební insignie Přemysla Otakara II.

Královské pohřební insignie Přemysla Otakara II., objevených při průzkumu hrobky v Chrámu sv. Víta r. 1976. S největší pravděpodobností jimi slavného reka vybavil císař Karel IV., když před šesti staletími přenášel Přemyslovy ostatky z krypty románské baziliky do nově vystavěné části svatovítské katedrály

 

Rekonstrukce obrazového motivu na látce z hrobu Přemysla Otakara II.

Rekonstrukce obrazového motivu na látce z hrobu Přemysla Otakara II.

 

 

Náhrobek Přemysla Otakara II. v chrámě sv. Víta v Praze

Náhrobek Přemysla Otakara II. v chrámě sv. Víta v Praze


 

„TOULKY ČESKOU MINULOSTÍ“, Petr Hora, vydalo: Práce, vydavatelství a nakladatelství ROH, 1991

„OBRÁZKOVÉ DĚJINY NÁRODU ČESKOSLOVENSKÉHO“, Rezek, Dolenský, Kosina – 1923

 „VELKÉ DĚJINY ZEMÍ KORUNY ČESKÉ“, Vratislav Vaníček, Ladislav Horáček, vydalo: nakladatelství Paseka, 2000

„VELIKÁNI NAŠICH DĚJIN“, Dr. Jaroslav Kosina, nakl. Jos.R.Vilímek, Praha, 1933

 

zpracoval ao-institut

Předchozí       Pokračování

 

 

 

 

 

 


ČESKÝ INSTITUT pro rozvoj a ochranu díla „VE SVĚTLE PRAVDY“