RUBRIKY
komentáře
glosy
rozhovor
Eurobabylonia
historie
recenze
literární příloha
hudba
Tříkrálový pochod za monarchii
Cena Ferdinanda Dobrotivého
kádrový dotazník
Média
návštěvní kniha
galerie
audio, video
Související
Ubíječ času. Kádrový dotazník Ivana Martina Jirouse č. 2 Tisk E-mail
Napsal Petr Placák, v 06-06-2007

Co byl tvůj táta?
Můj táta byl člen pražský mykologický společnosti. Byl to skvělej houbař, jako děti nás učil určovat houby. Znám zlomek toho, co znal on. Já jsem taky člen mykologický společnosti, akorát nemám řadu let obnovený členství, budu tam muset zajít a zaplatit příspěvky.

 

 

Jednou jsem byl ve Vydří, byla tam Františka a šli jsme se spolu koupat k takovému lesnímu rybníku, kde jsou volavky a bejvaj tam kormoráni, je tam čistá voda, pravděpodobně tam byla pískovna, no a šli jsme lesem a já jí říkal, sbírej všechno a když nebudeš vědět, tak mi to ukaž. Když už přinesla asi pátou houbu, kterou neznala a byla přitom jedlá, tak povídám, doprdele, Františko, ty neznáš houby! Tvůj táta je členem mykologické společnosti, to tě to nemohl naučit? Ona na to řekla, vím já, asi neměl čas, ale není všem dnům konec. 


Takže takhle se to s těma houbama má. Jednou jsem byl ve Staré Říši a stalo se mi, že jsem se dva roky nedostal do lesa na houby. Pořád jsem seděl v hospodě a přišel tam Tonda Fógl, kterej dělal střelmistra v nějakém lomě a chodil přes les domů, a přinesl nádhernýho modráka, dvojáka, a já povídám, to je krásnej modrák a on na to, jestli chceš, tak ti ho prodám. Dohodli jsme se, že za panáka a když jsme ho vypili, začal tvrdit, že ten modrák jsou houby dvě, takže za dva panáky. Vypili jsme těch panáků asi šest a pořád jsme se ještě neshodli, jestli to je jedna houba nebo dvě. Nakonec jsem si ho přece odnesl. Přijdu s ním domů, dám ho Juliáně a jí se rozzářily oči - byl to macek, modrák na celou polívku - a povídá, tys byl na houbách! Já na to ne, koupil jsem ho za panáka od Tondy Fógla v hospodě za dva rumy. Juliána ho vzala, praštila s ním o stůl a povídá, tak takhle dopadla ta tvá slavná houbařina, už i houby kupuješ v hospodě! Což je důkaz toho, že ženský se nikdy nezavděčíš.


Mluvil jsem s Josefem Vondruškou, ne s tím bachařem, co mlátil Jirku Gruntoráda, ale s tím, co dělá školníka na Akademii, a on tě viděl, jak jedeš s kolečkem do Stromovky a za hodinu se vracíš, kolečko plný hub.

Do Stromovky jsem jezdil pro větve, abych si zatopil v krbu, protože jsem bydlel u Helenky Papírníkový, dneska Horáčkový - jednou tam kvůli tomu byli hasiči -, a při tý příležitosti jsem sbíral houby. Nebyla tedy pravda, že to kolečko bylo plný hub, protože pod nima bylo klestí, ale bylo jich tam dost. Dokonce i na zahradě Akademie jsem sbíral houby, teď si nevzpomenu, co to bylo, myslím že šupinovky kostrbatý, ale rozhodně tam na pařezech houby rostou, a ve Stromovce jich roste spousta.


Kdy jsi začal přemýšlet o světě?
Přemýšlet o světě jsem nezačal do teďka, radši.


Co jsi čet na základní škole?
Rodiče byla středostavovská rodina, táta byl berní úředník a máma učila externě ve škole šití a vaření, byli jsme rodina poměrně chudá. Když se v troubě pekly buchty, tak to bylo jedině do balíku pro tetu Fínku, která tehdy seděla v paralelním procesu s Miladou Horákovou, a my děti jsme dostaly jen tehdy, když se některé připekly. Ačkoli jsme ale byli takhle chudý, tak na knížky bylo vždycky - rodiče měli velmi slušnou knihovnu, takže takový ty věci jako Balzaca a Dostojevského jsem měl načtený už na základní škole. Navíc já měl ještě to, že jsem si od malička hryzal nehty a rodiče, kteří to měli za zlozvyk, mi kvůli tomu zakazovali číst, takže já měl barák prošpikovanej skrýšema - chodil jsem uklízet půdu, kde jsem měl schovaný knížky, na záchodě jsem měl taky skrýš.


To bylo od nich mazaný zakázat ti číst.
Velice. Díky tomu jsem přečet neuvěřitelný množství zakázaných knih a číst jsem se naučil, ještě než jsem šel do školy. Asi rok před školou jsem se topil, probořil se pode mnou led, ležel jsem pak v horečkách a ségra Zorka, která chodila do druhé třídy, mi četla, koktala přitom a já se šíleně nasral a naučil jsem se číst sám tím způsobem, že jsem si písmenka označil jako piktogramy - například »b« byly kostelní okénka, »u« kolébka atd.


Co ti z toho utkvělo v paměti?
Silně na mě zapůsobila Alenka v říši divů nebo Strýc Jakub a Petříček, kniha, která byla ilustrovaná Trnkou - o jednom klukovi, který se toulá v lese.


Co školní četba?
Je zajímavý, že ačkoli jsem věděl o co jde, rodiče nám říkali: Stalin je svině a Gottwald je svině, ale nesmíš to nikde říct, protože by zavřeli tátu a mámu taky, jako zavřeli tetu Finku - já jsem třeba přednášel básně o Leninovi, na takovejch akademiích a přitom jsem věděl, o co jde, ale přesto na mě zapůsobily ty ruský knížky, jako Timur a jeho parta, Těžká cesta Volodi Vasiljeva nebo Žil jsem na Čukotce, což jsem mimochodem nedávno četl znovu a je to dost zajímavá kniha, kde je spousta věcí o šamanismu. Tyhle knížky, i když byly plný zrůdný ideologie, tak se podílely na mý citový výchově. Já jsem přesvědčenej, že je v podstatě jedno, co čtěš, hlavně když jsou ty knížky morální, což ty ruský knihy byly. Když si vezmeš Timura a jeho partu, kteří věděli, že se má pomáhat vdovám po vojácích - na jedné straně ta dětská parta a proti nim ten zlosyn Kvakin.


Co Karel May?
Podkud ho někdo v Humpolci měl, tak se ho neodvažoval půjčit, kdyby tam byl nějakej práskač, takže já jsem v dětství nečetl ani Foglarovky s jedinou výjimkou, to když už jsem byl trochu větší a jezdil jsem na prázdniny do Soběslavi k rodičům Jirky Padrty, a tam jsem objevil Chatu v jezerní kotlině. Ta kniha na mě šíleně zapůsobila, ale teprve po letech jsem zjistil, že to byl Foglar. Maye jsem četl až ex post. Pak jsem taky miloval knížku, kterou měla sestřenice Jana, Alturencové Holubí pošta, to jsem četl snad dvacetkrát a vzpomínám, jak jsem si z první vejplaty, to jsem dělal topiče v Havlíčkově Brodě, šel koupit nějakou knížku od ní, už nevím, která to byla, a byl jsem strašně zklamanej, protože to už nešlo - nečet jsem to v patřičnym věku. Dodatečně jsem ale přečet všechno, včetně Kapitána Flynta, jo a ještě jsem měl jako dítě rád Stevensona, Poklad na ostrově, což byl strašně starý překlad, vydal to myslím Vilímek jako Zlatý ostrov, to jsem hltal. Pak taky Tarase Bulbu od Gogola, to jsem uměl dokonce jeden čas skoro celý nazpaměť a dodneška to mám rád, četl jsem ho ale až pozdějc, nebo Toma Shurcka, tak se jmenoval hlavní hrdina - detektiv, autor byl myslím nějakej Němec. To byly takový sešitky, podobně jako cliftonky, ale toho Shurcka jsem měl raději, Clifton byl na mě moc jemnej. Týhle brakový literatury jsem četl mraky, dodneška ji mám rád, měl jsem celýho Tarzana, v takovym tom prastarým vydání, brožovanym, kde byly krásný kresby Věnceslava Černýho, tuším, nebo někoho podobnýho.


Verne z toho vypad?
To už jsem byl starší, ale furt jsem chodil na základku a se svým kamarádem Honzou Čáslavou z Humpolce jsme kradli, tam bylo několik fabrik, které bolševici v podstatě zničili, udělali z toho jednu fabriku Sukno, byly to textilky, a přímo proti našemu baráku byl zadní trakt továrny, kde byly vymlácený okna, my jsem tam kradli ocel a železo, třeba kuličkový ložiska a hřídele, měli jsme takovej vozejk, žebřiňáček, s kterým jsme s tátou sváželi seno, poněvadž jsme chovali králíky, tak ten jsme vždycky naložili celej železem a dovezli do sběrny. Pan Šťastný na nás vydělával, protože to se nikdy nepřevažovalo, on se jen na to kouk, řekl sumu v korunách a my jsme řekli jo. Sice na nás vydělával, ale nám to bylo jedno, protože jsme toho nakradli tolik, že jsme jeden rok vyhráli ve škole soutěž ve sběru železa - já byl první a on druhej, nebo naopak, poněvadž jsme si ty lístky dělili a ty váhy nebyly nikdy úplně přesný. A s těma utrženejma penězma jsem šel hned do Knihy. V tý době vycházel Jules Verne v takovej tvrdejch červenejch deskách, vycházely prakticky všechny věci od něj, takže jsem za žebřiňák nakoupil jednoho nebo dva Verny a postupně ho měl komplet.


Cos měl nejradši?
Nejradši jsem měl Tajuplný ostrov, jak začínaj z ničeho a postupně se to rozvíjí, pak Tajemný hrad v Karpatech nebo Ocelové město... - na druhý místo bych dal Robura Dobyvatele.


Co Štorch?
Pochopitelně, toho jsem miloval.


Znals Otakara Batličku?
Toho jsem neznal, s ním mě seznámil až Ivan Lamper, to mi naprosto uniklo, což mě mrzí, poněvadž jinak by nepochybně patřil k mejm favoritům. Měl jsem smůlu.


Cos čet v pubertě?
V pubertě jsme jako avantgardisti se Zorkou uznávali jedině symbolisty, Prousta, Joyce a takovýhle věci a měli jsme pohrdavej postoj k tátovým knížkám, které by dnes patřily jak já říkám k tomu střednímu proudu. Táta měl knihovnu poměrně velkou a měl knihy ve dvouch řadách za sebou, takže jsme se Zorkou vždycky vybrali dva kufry knih, když byl táta v práci, a jeli s nima do antikvariátu do Jihlavy. Nazpátek jsme se vrátili třeba jen s taškou, ale byl to Proust a podobně, který se dal koupit za směšný peníze, třeba ty Knihy dobrých autorů, Kamila Neumannová, pár těch symbolistů. Prachy, co jsme utržili, jsme proměnili za tyhle věci. A vždycky jsme ty knihy, který byly vzadu, dali dopředu, takže ta knihovna byla visuálně pořád plná. Táta jednou seděl u nedělního okna, kouká na tu knihovnu a říká, tady chybí knížka, a máma povídá, někde tam je, a on, nikde ji nevidím, a máma, kam by se poděla, někde tam bejt musí. Se Zorkou jsme měli sevřený zadky, ale stejně jsme za čtrnáct dní znovu natěžili, vyrazili do Jihlavy a nakoupili nějaký ty Marcely Schwoby, Villiersy de I’Isle Adamy a podobný věci. Nikdy na to nepřišel.


Z klasiky nic?
Jo, takový ty Thomase Manny a podobný věci taky.


Z Rusů?
Pořád jsem četl Dostojevskýho. S tím to bylo dvakrát. Když jsem bydlel s Věrou, asi tři roky jsem čet jenom samou brakovou literaturu, nic jinýho, jen detektivky, vůbec jsem nebyl schopnej vzít do ruky vážnou knihu, tzv. vážnou knihu. Věra už z toho byla nervózní a říkala, to už celej život budeš číst jenom tohle? Já na to, nevím, třeba jo, nic jinýho číst nemůžu. A pak jsem jednou sáhnul po Běsech, který jsem měl ještě po tátovi a který jsem předtím nečet, no a tím se to zlomilo a od tý doby jsem mohl číst zase všechno - to je úžasná kniha.


Chodili jste do kina?
Úplně vášnivě, do první řady. I v 50. letech nebo koncem 50. let byla spousta dobrejch filmů, rozhodně byly lepší, než ty dnešní americký sračky. Když jsem pak byl v Praze, tak jsme třeba šli do kina od třech, od osmi a pak od desíti večer, takže za den jsme stíhali i tři filmy. Já byl vášnivej požírač filmů. Teď už jsem nebyl v kině asi dva roky, chystám se na Vratný lahve a na toho novýho Formana.


Když už jsi uměl číst před školou, co jsi tam dělal?
Strašně jsem se nudil. Učitelé, který byli chytrý, tak mi povolili knížku, abych si mohl číst, poněvadž látku mi stačilo přečíst si jednou a uměl jsem to, takže jsem otravoval, posílal jsem po třídě všelijaký oběžníky a podobně. Kterej učitel chtěl mít ode mne pokoj, tak mi nechal knížku a bylo to v pohodě. První trojku z chování jsem měl ve čtvrtý třídě, měl jsem poznámkama popsanou celou třídní knihu a do žákovský mi dávali vložky, aby se to tam vešlo. Tejden před konferencí mi řekli, Ivane, jestli to vydržíš, tak dostaneš jedničku z chování a nebudeš mít ani řiditelskou důtku. Jenomže já asi tři dny na to hodil žáka Kůrka do bazénu, protože mě nějak naštval, takže zase trojka z chování, a od tý doby se to už nějak vezlo - v páté třídě jsem byl neklasifikovanej, protože tu jsem celou promarodil, měl jsem žloutenku a zánět ledvin. Nejlepší vysvědčení jsem měl v 11. třídě - my jsme byli dvanáctiletka, což bylo později přejmenovaný na SVVŠ, střední všeobecně vzdělávací škola -, v pololetí jsem měl trojku z chování a sedm čtyřek, na což jsem hrdej, poněvadž to bylo nádherný vysvědčení. Všichni učitelé mi přitom říkali, Jirousi, na vysoký škole nebudeš moct kašlat na předměty, který tě nezajímaj - o tom, že půjdu na vysokou, nepochyboval nikdo.


Zažils tam nějakou ideologickou nalévárnu?
Ani na základní ani na střední. Učitelé tam byli vesměs kvalitní, dávali císařovi, co jeho jest, a nijak to do nás nehustili.


Názory sis dělal na základě četby?
Rodiče před náma doma mluvili zcela otevřeně, takže jsme nevyrůstali v nějaké schizofrenii, co nám říkaj ve škole a co nám říkaj doma, poněvadž jsme věděli, že nám ve škole lžou, takže mnoho jsem toho dostal od táty. No a pak už z těch knížek a z toho, že se člověk díval kolem sebe a viděl, co se děje. Ale literatura má nepochybně na formování charakteru a názoru nesrovnatelný vliv s čímkoli dalším.


Cos četl v kriminále - detektivky?
Když se sehnaly, jinak ale co bylo.


Byly tam samý výchovný kusy?
To bylo zajímavý, protože třeba v Novém Sedle, v prvním kriminále, kde jsem byl, tak jsem si v knihovně půjčil třeba Cizince od Camuse. Knihovny v kriminálech byly jediný, který neprošly cenzurou - ze všech veřejných knihoven vyhazovali knihy a na ty vězeňský se zapomnělo, takže se mi dostaly do ruky třeba Zápisky Malta Lauridse Brigge od Rilkeho s doslovem Rio Preisnera nebo knížky přeložený od Škvoreckýho nebo s jeho doslovem. Ve vazbě to bylo otřesný, protože tam jsme dostali na tejden vždycky tři knihy, když jsme tam byli dva, nebo pět, když jsme byli čtyři, vždycky o jednu navíc. Já to měl za den přečtený a zbytek byl úmornej, to prožívání času, ale na lágru už knihovny byly velmi slušně zásobený, takže se dalo sehnat cokoliv.


Jak se k literatuře přifařilo výtvarné umění?
To byla úplná náhoda, protože já jsem zuřivě fotografoval a chtěl jsem jít na FAMU na fotografii. Jirka Padrta, o patnáct let starší než já, kunsthistorik, mi ale vzkázal, že na FAMU mě nedostane, žádnou protekcí, protože tam přijímaj pět lidí, a to jsou v podstatě děti komunistických režisérů, to je bez šance a že by mě mohl dostat leda na kunsthistorii, o čemž vím ale hovno. Já jsem se v té době díval na výtvarný umění tak, že jsem se třeba poškleboval Preislerovu Černýmu jezeru, co to je za chlapa, který vypadá jako ženská - měl jsem na výtvarný umění totálně kreténský názory. Padrtovi jsem tedy vzkázal, ať mi pošle literaturu a že do půl roku budu vědět všechno, co je třeba. Takže Zorka mi od něj přivezla kufr kunsthistorickejch knížek, já se to celý naučil a pak jsem dělal přijímačky. Tenkrát, to bylo v roce 1962, to byl první rok, kdy město a škola dávaly společně posudek a bylo fantastický, že všichni ti učitelé se za mě postavili, ačkoli jsem byl hroznej zmrd - když třeba učitel řekl nějakou blbost, tak jsem ho buď hned opravil, nebo jsem se jenom šklebil a kýval hlavou, jakej to je pitomec. V tý knížce vzpomínek učitelů a spolužáků z Humpolce, co teď vyšla, píše učitelka Komersová, co mě měla na češtinu, skvělá ženská, že jakmile jako čerstvá absolventka Filosofický fakulty přišla na školu a začala učit češtinu, záhy pochopila, že na hodiny se mnou se musí perfektně připravovat. No nic. Všichni ti učitelé mě doporučili a nakonec proti představitelům města to uhájili a doporučení jsem nakonec dostal.


Jak to bylo při přijímačkách?
Při přijímačkách jsem moderní umění válel, ale starý umění jsem v tý době vůbec nevnímal. Mě se například ptali na Jihlavu, tak jsem říkal, no tam, na náměstí, jak je fotografie, tam jsou dvě takový lomený okna, to je gotika, že jo. Že tam je třeba nějakej jezuitskej kostel etc., to jsem vůbec nevěděl. Co bylo ale u pohovoru hlavní - oni tam vždycky vpředvečer přijímaček přinesli z depositáře nějakej zakrytej obraz, kterej ti pak u zkoušek ukázali se zakrytou signaturou. Nikdo nesměl vědět, kdo to je, aby to nemohl prásknout, no a dneska už to můžu říct, Petr Wittlich, bejvalej šéf dějin umění, už je v pensi, který tam tenkrát dělal asáka přes moderní umění a pozdějc mě toho hodně naučil, tak o půlnoci se Franta Smejkal od něj dozvěděl, že to je Bořivoj Žufan, a tak mi dal hned nalejvárnu, kdo to je - já jsem o něm v životě neslyšel, umřel za války. Když byl příští den pohovor u konce, už jsem se chystal vypadnout, když tu mi bylo řečeno, moment, pane kolego, podívejte se ještě na tenhle obraz, co byste tak řek, že to je a já, poněvadž jsem byl vždycky vychcaná svině, tak jsem si uvědomil, že pohovor nebyl zas tak brilantní, abych mohl říct, že to je Bořivoj Žufan, ale když seš kunsthistorik, základ je umět číst obraz, nemusíš vědět, kdo to namaloval, ale určit z který to je doby, jak je kvalitní a podobně. Tak jsem se na ten obraz chvíli koukal a pak povídám, no, jsou tam zřetelný vlivy fauvismu a expresionismu, nadhodil jsem a koukal se, jak reagují, jestli se tváří vstřícně, no pravděpodobně je to česká malba...


Cha cha cha.
Věděl jsem, že ten obraz je z roku 1924, tak jsem řekl, tipoval bych to na polovinu 20. let. Potom jsem ještě chvíli jakoby nad tím dumal a řekl jsem, ale kdo to namaloval, nemám tušení. Takže to skončilo a byl jsem přijatej - takovýho smrada z Humpolce asi v životě neviděli. Jenomže pak jsem musel ještě na rok do výroby, takže jsem dělal v tiskárně v Havlíčkově Brodě, půl roku, a pak na stavbě dřevokombinátu ve Volarech.

 

Bořivoj Žufan: U potoka, olej, plátno, kolem r. 1935


Kdo tě naučil česky?
Otec. Psal jsem úkol doma, to muselo bejt někdy ve třetí třídě, protože pak už jsem je psal pouze ve škole, před hodinou, a táta měl pracku jako já mám dvě a dal mi takovou facku, až jsem spadl ze židle na zem. Táta nade mnou stál a jak dělal zemědělskou daň a musel mluvit s hluchejma babičkama, tak byl zvyklej mluvit pomalu, hlasitě a přesně artikulovat, aby mu rozuměly, tak nade mnou stál a povídá, Ivane, ty kreténe, kolikrát tě budu učit, že před »který« se dělá čárka! Máma běhala kolem, lomila rukama a křičela, nebij ho do hlavy! - ona si myslela, že jsem geniální -, vždyť to budou mít v osnovách až příští rok! Na to otec prohodil: osnovy mě nezajímají! Učitelé jsou blbci a neznají pravopis! Otec byl z devíti dětí a z toho čtyři sestry byly učitelky, no a když dostaneš takovou bombu, tak už potom nikdy nezapomeneš, že před který se dělá čárka. A když mě táta takhle citlivě naučil interpunkci, tak mě dal tu nejdůležitější radu do života, která se netýká jen češtiny: Ivane, řekl, nyní znáš interpunkci, od nynějška si můžeš dělat čárky, pomlčky, dvojtečky kde chceš, takže já šílím, když mně nějaká píča korektorská opraví interpunkci, protože ji mám ve třetině básně a ve třetině ne, to má všechno své důvody a ona ti tam vrazí čárku, protože si myslí, že tam má bejt, jak ji to učili ve škole.


Takže za tu facku jsi dostal Seifertovu cenu.
Zhruba tak.


Dovedeš recitovat něco od Seiferta?
Jenom to, co jsem recitoval při předání tý ceny a ještě asi dvě věci. Ta báseň se jmenuje Podzim, je to někdy z 30. let: Čas vinobraní dospěl sám pěstoval jsi víno leda psí tož sklízej nuzáckou svou úrodu smích větru, kouř a páru nad lesy lehkomyslný nástroj zněl v tvých rukou zpěněné stříbro temná ocel strun nad křivkou dvojí tak podobáš se leda holubům umírajícím na orloji.


Proč podzim?
Na podzimu jsem dost závislej, takže jsem kdysi sbíral básně o podzimu, učil jsem se je nazpamět, až jsem přišel k téhle Seifertově.


Jak se dalo v lágru psát, myslím technicky?
Když mě napadl nějaký verš, tak jsem to vždycky řešil tak, že jsem odešel na záchod, kde jsem si ten verš zapsal, protože v práci to nešlo, kdyby mě někdo viděl, že si něco zapisuju. Takže jsem si to vždycky poznamenal na záchodě a pak jsem to skládal už na cimře, kde taky ovšem nešlo, aby ti do toho někdo koukal, ale vždycky nějaký malý soukromí v koutě se dalo najít. Výsledek jsem pak schovával, aby ho nenašli při šťáře. Jeden čas jsem měl básně schovaný v dutý noze postele. Kopii od každý básně jsem pak dával Gruntorádovi, když ho z Minkovic přeložili do Valdic. Proto byly všechny očíslovaný, kdybych pak změnil nějakej verš, aby se to dalo podle těch čísel najít a opravit. Když jsem ještě seděl, tak to vyšlo v samizdatu s těma číslama - domnívali se, že to tak má být, ale to nebylo pořadí, ta čísla tam byla kvůli evidenci.


Když se Dana vrátila od soudu s Gruntorádem, kde jí motáky s Labutími písněmi při polibku podstrčil, otravoval jsem zrovna u Němců s nějakou recitací a ještě ten večer jsme to spolu v deseti kopiích rozepsali - Dana to luštila z těch tenkých papírků a já to ťukal do stroje.
Gruntorád je vynesl ven bez mýho vědomí. Když byla Juliána ve Valdicích na návštěvě, moc jsme si toho říct nemohli, protože u toho byl bachař, ale z náznaků jsem vyrozuměl, že ukázky jsou venku, a to jsem si říkal, že ho zabiju. Já jsem dělal ve Valdicích mrtvýho brouka a nechtěl jsem, aby se vědělo, že tam něco píšu.


Nechali to bejt?
Jo, ani slovo o tom nepadlo.


Jaký máš vztah k Seifertovi?
Naprosto positivní. Vím, že ho někdo kritizuje, ale třeba na závěr napsal ty nejkrásnější věci, který vyšly v Býti básníkem. Tuhle mi kamarád Sysel přinesl Odlévání zvonů, když jsem dostal tu Seifertovu cenu, neznal jsem to a přečetl jsem to jedním dechem, a jako říkám, že Robert Desnos je největší básník lásky, tak pokud jde o vztah k ženám jako takovým, neznám většího básníka, než je Seifert. Narodil jsem se týž den jako on, o 44 let pozdějc.


Starý umění šlo vždycky mimo tebe?
Asi mě zajímalo, ale už se na to nepamatuju. Kdysi dávno jsem chodil do Šternberskýho paláce, kde byla tehdy exposice starýho umění, dívat se na Mistra Třeboňskýho nebo Vyšebrodskýho. Tenkrát jsme měli takový zvyk podívat se na dva na tři obrazy a jít zase pryč - nikdy jsem neměl rád takový to procházení exposice, abych to viděl celý. Byly to krásný věci, ale teď už nikam nechodím.
Když se třeba řekne Michelangelo...
Konkrétně Michelangelo... - nic moc mi neříká. Když jsem ho pak viděl ve Vatikáně, tak pokud ho mám srovnávat, tak ho mám radši než Raffaela, kterého nesnáším. Ale ani Michelangelo mě nijak neoslovuje.


Co vaříš?
Já už teď nějak vařím s nechutí. Dneska jsem koupil kuřecí játra a udělám to pro sebe a pro dceru, to je rychle hotový, rozpálíš sádlo, naházíš to na to, tři minuty z jedný strany, dvě minuty z druhý a je to.


Seš samouk?
Něco jsem odkoukal od mámy, něco mě naučila teta Zdeňka, moje kmotra, která byla celej život kuchařka, od ní jsem se naučil hlavně bosáky, občas tím někoho oslňuju.


Jak se dělaj?
Je to ze syrovejch strouhanejch brambor a mouky, asi tak půl na půl, tak to promícháš až je to homogenní těsto a pak se to vykrajuje lžící do vařící vody - voda na bosáky se nesolí, nevím proč, ale tak mě to naučila teta. Pak se to hází do kyselýho zelí, který se předtím dusí na cibuli nakrájený na hrubo a do toho se dává uzený nebo salám, a pak se to všechno promíchá, aby to byl takovej ajntopf, kde se ty chutě prolnou. Dělal jsem to jednou tady v Literární kavárně a když se tady ti gurmeti najedli, tak pravděpodobně ze soucitu povstali a tleskali. To se tak dělá ve slušný společnosti.


Omáčky nějaký umíš?
Dělám guláš, myslím docela dobře, což mě naučil Mario Stretti, můj přítel.


Starej Stretti?
Ne mladej, můj vrstevník, takže už taky není mladej. Trvám na tom, že cibule musí bejt stejně jako klišky - někdo tvrdí, že cibule stačí míň. Guláš nijak nezahušťuju moukou a dělám ho tak dlouho, až se cibule úplně rozvaří. Taky tam musí bejt dost papriky.


Umíš polívky?
Polívky bych řek, že umím. To jsou většinou improvisace, co dům dá, ale umím samozřejmě držkovku nebo francouzskou cibulačku. To mi připomíná, že mám doma už tři dny pórek na polívku. Zase na mě leze depka a když mám depku, tak nerad vařim.


Co si sledoval z moderního umění?
Já to už nějak moc nesleduju a co mě tenkrát oslovilo? Měl jsem rád Yvese Kleina, například, Andy Warhola..., ale výtvarnýmu umění už se opravdu nevěnuju.


Cos měl za hospodářský zvířata?
Jeden čas jsem měl kozičky a ovce. Jinak mám rád králíky a krávy - když jsou volně na pastvinách, je radost je pozorovat.

 

Bořivoj Žufan: Dvorek v létě, akvarel, karton, kolem r. 1940


Víš co je mulec?
To bude asi samec vod muly.


To je lysina na čumáku krávy, jejíž vybarvení je jeden z plemenných znaků skotu.
Tak vida, to jsem nevěděl.


Co máš rád z divokejch zvířat?
Kuny, lasičky, vydry...


A z ptáků?
Volavky a labutě - a vrabčáky mám hodně rád, už se zase začínaj vracet, naštěstí, jeden čas skoro nebyli. Nemám rád hrdličky.


Ozývaly se ve Valdicích?
Ne, to by mi nevadilo, ale když jsem krmil ptáky, tak na parapet přiletěl vrabčák, zobnul si a okamžitě letěl přivolat ostatní, kdežto hrdličky zobaly jenom pro sebe a ještě se zobákem oháněly po ostatních.


Co havranovití?
No jistě, to je nejchytřejší ptačí řád. Kdysi jsme chodili do Tróje do zoologický krmit krkavce Ferdu, házeli jsme mu karamelky, zabalený, on si je uměl rozbalit, vždycky si je poschovával a před náma dělal, že už žádou nemá. Nevím, jestli ještě žije, už jsem tam dlouho nebyl.


A z pěvců?
Rehky zahradní. Ti mi hnízdili v Prostředním Vydří a když jsem tam přijel s Dášou, tak nám samička strašně nadávala, protože si hnízdo udělala přímo nad dveřmi do vejminku a my ji mockrát za den vyrušili. Já jí povídám, co křičíš, to je náš kvartýr, ty seš tady v podnájmu. Několik let po sobě jsme tam měli taky vlaštovky.


Co teď čteš?
Teď zrovna čtu Breta Arta, což je takovej starší americkej spisovatel dobrodružných příběhů, trochu Zane Grey, trochu London, ale nechci to srovnávat - jsou to takový jemný psychologický příběhy. Z novin Blesk a Lidovky denně, v pondělí Respekt, ve čtvrtek Reflex, někdy si kupuju Instinkt, někdy Týden. V podstatě čtu všechno. Mám rád červenou knihovnu, dívčí romány. Zrovna včera jsem si koupil v antikvariátě dívčí román někdy z třicátých let, Dany se to jmenuje, o jedný holce, študentce.


Jak to dopadlo?
Dopadlo to dobře.


Sport tě nikdy nezajímal?
Jako kluk jsem hrál českou házenou v Humpolci, ovšem mizerně. Vždycky jsem si plet lidi, ksichty, já si nepamatuju tváře, tak jsme třeba hráli osobní obranu a když jsem zjistil, že zabraňuju v útoku hráči, o kterém jsem se domníval, že je protivník, ačkoli to byl náš obránce, zatímco protihráč dal pohodlně gól, tak jsem šel za trenérem Láďou Rackem a povídal jsem, hele, Láďo, končím s házenou, a on na to, taky jsem se ti to chystal navrhnout. Takže moje kariéra tím skončila. Taky jsem jezdil na kole a trochu jsem házel diskem a vrhal koulí. Dostali jsme se i do nějakejch krajskejch tabulek, akorát jsem v tom nepokračoval.


Chodils na fotbal?
Chodili jsme na Bohemku. Bydlel jsem s Juliánou Pod Zvonařkou a Vondruška nám jednou o víkendu maloval kvartýr, byl takovej čím dál víc nervósní a já povídám, co je, a on, já to asi nestihnu, říkám co, a on, že hraje Bohemka. Tak mu říkám, jdeme na fotbal a doděláš to zítra. No a okamžitě se mně to zalíbilo, to byla ta éra Panenky, Bičovského, Dobiáše. Chodili jsme tam s Mejlou, s Brikciusem a s dalšími. Dodneška jsem teoretickej fanda Bohemky, akorát jsem na ní nebyl ani jednou, co je v tý druhý lize.


Vykřikoval Brikcius při zápase iudex carota?
Brikcius byl velmi sofistikovaný fanda. Skamarádil se pak s Panenkou a když pak hrál Panenka za Rapid, tak na něj chodil i ve Vídni. No ale řvali jsme všichni. Taky jsme chodili s Paulem Wilsonem na Slavii, na hokej, když hrála druhou ligu. Wilson byl nadšenej, že může po libosti řvát různý takový to fucking a podobně, to si tady užíval, protože v Kanadě by ho za to okamžitě vyvedli. To bylo na Štvanici, kam chodila taková parta starších lidí, po zápase jsme se vždy sešli v tamním bufetu a potom jsme se už skamarádili - když nám třeba došly peníze, tak jsme si od nich půjčovali. Nám se líbilo, že na tom byla Slavie tak špatně, v tý době.


Kdy to bylo?
Tak sedmdesát dva, tři.


Znáš Petra Porsala?
Asi rok se mnou studoval, odněkud přestoupil. Myslím že sportoval, dělal krasobruslení, což pro nás, pražský povaleče, moc nebylo.


Luštíš křížovky?
Luštim. Začal jsem je luštit v depresi, kvůli ubíjení času a nějak mi to zůstalo.


Ještě sbíráš porcelánový labutě?
Zase jsem začal.

 


Babylon 9/XVI, Literární a výtvarná příloha, 28. května 2007



Komentáře uživatelů (1) RSS komentárů
Publikoval Vít Kremlička, v 06-02-2008,
1. Inspirativní rozhovor!
vrabčáky jsem krmil přes pakárenský mříže.jsou to dobří spojenci.Tarzana Edgara Rice Burroughse potom ilustroval Zdeněk Burian, to byl dobrej cvok, napsal i Princeznu z Marsu a zemřel ve spánku.ve Skandinávii houby nesbírají a nejedí, krom žampiónů z plantáží.takhle jsem na svatováclavském proseku sbíral hnojníky,tam se pásaly ovce,roste tam i zplanělá réva nad satrou fabrikou.Mnoho pozdravů!Gratul! :)
 

Přidej komentář



mXcomment 1.0.4 © 2007-2008 - visualclinic.fr
License Creative Commons - Some rights reserved
 
Další >
 
Z Galerie
Aktuálně
Děkujeme, opraveno!
Tygřice děkujeme, už jsme to opravili.
01/10/08 17:51 více...
Od -red-

Několik technických
Narodila jsem se a do 18 let vyrůstala na východním Slovensku (odkud zvyk "kapurkových" pochází). Několik technických poznámek: Kapurková (ze slova kapurka, což v...
30/09/08 11:49 více...
Od tygřice

Magnificente!
Skvělé! Nejvýstižnější komentář za posledních třista let! Česká politika v kostce. Bravo!
29/09/08 21:05 více...
Od dbarsalano

JOOOOO!!!!!!!!!!!
Konečně na to někdo přišel! Dobrá práce!
23/09/08 21:04 více...
Od jojojoj!

Výborně!
Moje kolegině básnířka Oeser, uvržená polycajty ČLR do krutého domácího vězení pokračuje dál, jest romantičkou, kdyby ci.Vítek, královnin regent Poesie, tramdadam
15/09/08 22:39 více...
Od Vít Kremlička