20. a 30. léta, 20. a 21. století

Dvacátá léta jsou ta, která mají na místě desítek dvojku, tedy např. 1820–1829, 1920–1929, 2020–2029. Třicátá léta jsou 1830–1839, 1930–1939, 2030–2039 atd. Pro roky 1900–1909, 1910–1919, 2000–2009, 2010–2019 atp. čeština žádné specifické pojmenování nemá („nultá“ léta se neužívají, „desátá“ léta se užívají zřídka). Tato období většinou označujeme jako první léta století, začátek století, první desetiletí, druhé desetiletí apod.

Do prvního století počítáme roky 1, 2, …, 100, do druhého století roky 101, 102, …, 200. Dvacáté století začalo 1. ledna 1901 a skončilo o půlnoci z 31. prosince 2000 na 1. ledna roku 2001. Devadesátá léta dvacátého století však skončila o rok dříve, 31. prosince 1999. Rok 2000 byl posledním rokem desátého desetiletí dvacátého století a zároveň posledním rokem dvacátého století. Dvacáté první století začalo dnem 1. ledna roku 2001 a skončí 31. prosince 2100, přičemž devadesátá léta dvacátého prvního století budou léta 2090–2099.

Datum 1. ledna 2001 analogicky považujeme i za počátek třetího tisíciletí, jež skončí o půlnoci z 31. prosince 3000 na 1. ledna 3001.

Způsoby sdružování časových úseků do větších celků, další členění a jejich pojmenovávání mají své historické příčiny a překrývají se v nich dva principy: aritmetický a praktický. Spojení dvacátá léta není žádnou novinkou – uvádí ho např. Příruční slovník jazyka českého (1. díl, A–J, 1935–1937). Podrobněji se o této problematice lze poučit v příspěvku J. Králíka: Přežije 20. století rok 2000? Naše řeč 1998, s. 265-267.

adjektivum, nebo trpné příčestí? otevřen, nebo otevřený?

Jmenné tvary adjektiv z jazyka ustupují, to je zřejmé: byla poněkud nevrla poukazuje k jazyku 19. století, když jsem já bývával mlád známe z textů písniček s dechovkou, místo jsem zvědav, jestli… slyšíme i čteme stále častěji jsem zvědavý, jestli… Podoby je možno/nutno se pomalu stávají jen administrativními, chtěně spisovnými až knižními (podobně jako dle místo podle); konkurují jim podoby je možné/nutné.

Bylo by divné (postaru: divno), kdyby tento proces nezasáhl trpná příčestí (ta totiž mají také jmenné koncovky), a tím i opisné pasivum vůbec. Skutečně: vedle Obchod je otevřen do 19 hodin se objevuje i Obchod je otevřený do 19 hodin. Dokonce jsou vyjádření, kde dlouhý, adjektivní tvar má přednost (práce je dobře placená) – srov. F. Štícha, K užívání opisného pasíva v současné češtině, NŘ 73, 1990, s. 63n.

Nadále si však musíme hlídat situace, kdy záleží na rozdílu. Krátký jmenný tvar slovesného příčestí vyjadřuje děj, zatímco dlouhý tvar adjektiva stav: V obecné češtině se jak děj, tak stav mohou vyjádřit dlouhou koncovkou: byl jsem vyvolanej. Ale spisovný jazyk rozlišovat umí.

adresy

Poštovní adresa by měla podle doporučení ČSN 01 6910 obsahovat tyto náležitosti:

a) označení adresáta
Dopisy právnickým osobám musí obsahovat přesný název firmy, podniku nebo úřadu a právní formu organizace. Podle potřeby se uvádí označení organizační složky a jméno pracovníka. V dopisech fyzickým osobám se píše Vážený pan / Vážená paní, titul (hodnost), jméno a příjmení adresáta.

b) místní údaje
Místo dodání se určuje těmito údaji: ulice, třída, náměstí, nábřeží, sady ap. Zkratka ul. se v adrese nepíše. Jestliže adresát disponuje poštovní přihrádkou, píše se do adresy pouze údaj „poštovní přihrádka“ (p. p.) doplněný jejím číslem, PSČ a název adresní pošty, na které je poštovní přihrádka zřízena. Slovo „pošta“ ani zkratka p. se nepíše, název okresu se neuvádí. Poslední řádek obsahuje PSČ a název adresní pošty.

Pro psaní adres platí tyto zásady:
Příklady správného psaní adres
Čokoládovny, a. s.
závod Orion
sklad obalů, pí Raková
Modřanská 12
140 00  PRAHA 4

Larisa, s. r. o.
zásilková služba
pí Navrátilová
p. p. 142
460 11  LIBEREC 11

Vážená paní
Ing. Miroslava Koštířová
Obchodní akademie
Dušní 7
110 00  PRAHA 1

Vážený pan
PhDr. Vít Pokorný, CSc.
u p. Prokopa
Vestec 12
552 05  HOŘIČKY

Paní
Jarmila Novotná
Pod Mlýnem 4
463 41  DLOUHÝ MOST

akademické tituly, vědecko-pedagogické hodnosti

Závaznou podobu mají ve shodě s platným zněním vysokoškolského zákona oficiální zkratky současných a v minulosti udílených vědecko-pedagogických hodností nebo akademických titulů: MUDr., MVDr., PhDr., PaedDr., JUDr., PhMr., RNDr., Ing., Bc., Mgr.; dále CSc. a DrSc. Jiným způsobem se zkracují tituly jako Ing. arch., akad. arch., ak. mal., ak. soch. aj. Zkratky vědecko-pedagogické hodnosti profesor a docent se píšou s počátečním písmenem malým (prof., doc.).

Má-li oficiální podoba zkratky velké písmeno, pak podoba s malým písmenem platí za neoficiální. Použijeme ji tehdy, nespecifikujeme-li druh doktorátu (dr. A. Vomáčková).

Zkratky titulů kandidát věd a doktor věd (CSc. a DrSc.), které se uvádějí za příjmením, oddělujeme čárkami stejně, jako bychom oddělili plná vyjádření: (zúčastnil se také docent Nový, kandidát věd, a připomněl…) zúčastnil se také doc. Nový, CSc., a připomněl…

Nověji se místo titulu CSc. uděluje doktorský titul, jehož zkratku slýcháme v podobě [pí ejč dý], popř. [pé há dé]. Kdybychom ho měli napsat tak, jak to odpovídá české tradici v psaní zkratek titulů, napsali bychom PhD. (pro teologii ThD.); ale v zákoně o vysokých školách je uvedena podoba Ph.D. (Th.D.).

Označení absolventů vyššího odborného studia viz diplomovaný specialista.

O pořadí titulů uváděných před jménem se můžete dočíst zde.

aktuální, individuální, materiální, speciální…

V současné češtině dáváme přednost podobám s příponou -ální. Podoby aktuelní, individuelní…, které lze slyšet i vidět, hodnotíme jako hyperkorektní, ovlivněné západními jazyky.

al-Káida

Název patrně nejznámější a nejcitovanější současné teroristické organizace bývá v našem denním tisku přepisován mnoha způsoby: Al-Kaida, Al Kaida, Al-Kajda, Al Kajda, Al-Káida, Al-Kaída, Al-kajdá, al-Kajdá, al-Kaidá, El Kaida … Rozkolísané je užití spojovníku, velkého písmena, kvantity, střídání i – j. Obdobně nejednotný přepis vídáme i v dalších případech – např. v názvu organizace Al Fatah, Al-Fatah, al-Fatáh, al-Fattáh; poměrně ustálený bývá způsob psaní názvů deníků a týdeníků (velké počáteční písmeno, spojovník): Al-Haját, Al-Ahrám, Al-Baas.

Přepis arabských jmen do češtiny není jednotný, nezřídka je ovlivněn přepisem anglickým, proto je vhodné být k rozdílným variantám tolerantní. Podle arabistů z Orientálního ústavu AV by se jméno zmiňované teroristické skupiny mělo v češtině správně psát al-Ká´ida (tedy s apostrofem mezi á – i), popř. al-Káida. Malé počáteční písmeno v části al je proto, že jde o člen.

Podle našich zkušeností se zdá, že čeští novináři posuzují název jako celek, jehož začátek signalizuje velké počáteční písmeno v části Al. I tuto podobu považujeme za přijatelnou.

aroma

Slovo, které voní – někdy domovem (teplé aroma čerstvě upečených vdolků), jindy dálkami (aroma listů stálezelených rostlin) – a nově také jako první část složených slov aromaamulet, aromakosmetika, aromalampa či aromalampička, aromaterapie, aromaterapeut, aromaterapeutický. Slovo aroma, původu řeckého, buď můžeme skloňovat – v tom případě se tvary nepřímých pádů jednotného čísla a všechny tvary množného čísla tvoří od alternativního kmene, rozšířeného o -at-, anebo ho můžeme ponechat nesklonné. Můžeme tedy napsat jak Konvice má k dosažení aroma hermetický závěr; ten umožňuje udržení plného aroma i při menším množství kávy, tak Konvice má k dosažení aromatu hermetický závěr; ten umožňuje udržení plného aromatu i při menším množství kávy. Obojí tvary jsou správné a užívané. Ve složeninách se rozšířený kmen neuplatňuje, ojediněle doložené aromatoterapeutický se nevžilo. Důvody bychom našli jak v hláskové skladbě uvedených složených slov, tak i v samotné jejich délce; svou roli hraje i fakt, že samo slovo aroma bývá v češtině i nesklonné. Analogicky se šíří, od nerozšířeného základu, také dramaterapie.

Tvoření složených substantiv s první částí řeckou (popř. hybridní řecko-latinskou) a s druhou částí -terapie, obvyklé v medicíně, je v současné době velmi produktivní. Z textů odborných pronikají pak tato slova do všeobecného povědomí, např. socioterapie, etikoterapie, fytoterapie, hippoterapie, chemoterapie, kortikoterapie, muzikoterapie, radioterapie, speleoterapie, teatroterapie a další. Ne všechny podoby jsou již ustálené – v úzu variantní je např. arteterapie (tu doporučuje ASCS) vedle artoterapie i artterapie (jak konstatuje NSvČ); proti slovotvorné ústrojnosti slova canisterapie byly vzneseny odborné námitky v příspěvku B. Skalky, Canisterapie, workoholik, workholik, NŘ 82, 1999, 108–110. Za ideální považuje autor podobu kynoterapie, za podobu rovněž možnou caniterapie.

aspiranti, ale doktorandi

Mezi slovy na -nt je početná a stále doplňovaná skupina jmen osob podle toho, co dělají: praktikant praktikuje, projektant projektuje, reprezentant reprezentuje (představuje, zastupuje), spekulant spekuluje, kolaborant kolaboruje (spolupracuje s někým, s kým se spolupracovat nesluší), konzultant konzultuje (radí), ministrant ministruje (přisluhuje), student studuje, dirigent diriguje, abstinent abstinuje (zdržuje se od něčeho), adolescent dospívá, deviant je úchylný (latinsky ‚kdo schází z cesty‘), frekventant navštěvuje (např. nějaký kurs), disident nesouhlasí s režimem (latinsky ‚sedí jinde‘ než establishment, např. ve shromáždění lidu), rezident je někde trvale usídlen, konkurent konkuruje, oponent oponuje (vznáší námitky), aspirant aspiruje na dosažení nějaké hodnosti (má v úmyslu jí dosáhnout), pacient (latinsky patiens) trpí. Během minulého století přibyli např. demonstranti, manifestanti nebo emitenti (vydavatelé např. akcií); přibylo také prezidentů (doslova „předsedajících“) všeho druhu; pro češtinu byli v uplynulých desetiletích novinkou sympatizanti. Východiskem tvoření těchto slov je latinské participium prézentu aktiva zakončené na -ns (2. pád -ntis). Obdobou v rodě ženském jsou výrazy jako konstanta (je známá a neměnná) nebo tangenta (dotýká se); od téhož participia máme i substantiva neživotná: transparent, radiant, gradient, repelent, de(z)odorant, koeficient (neboli součinitel: číslo, kterým násobíme).

Od těchto jmen odlišujeme mnohem řidší jména osob podle toho, jak je třeba s nimi jednat, k čemu jsou předurčeny nebo kým se mají stát: reverend, titul pastora v anglosaských církevních denominacích, doslova označuje někoho, kdo zasluhuje být ctěn (v překladech z angličtiny se jako oslovení pastora nebo soudce objevuje výraz ctihodnosti), konfirmandi se připravují na konfirmaci (protestantská obdoba biřmování), doktorandi mají složit doktorské zkoušky a bude jim udělen příslušný titul. Tentokrát je východiskem latinský tvar na -ndus zvaný gerundivum, který vyjadřuje pasivní budoucí děj, nutnost nebo možnost. Obdobou v ženském rodě je remitenda (neprodaný tisk určený k zaslání zpět vydavateli), dividenda (část zisku určená k rozdělení mezi podílníky), legenda (původně výchovné texty o životě svatých určené k předčítání; dnes to, co si musíme přečíst, chceme-li rozumět grafu, vyluštit křížovku apod.) nebo propaganda (ale ta už – spíš než to, co má být šířeno – označuje samo šíření idejí). Původní latinský plurál rodu středního máme v typografickém výrazu corrigenda et addenda (‚co je třeba opravit a doplnit‘, seznam oprav a doplňků), ale ten píšeme jako citátový výraz latinsky. Vzácně najdeme i maskulina neživotná: operandy jsou např. v logice výrazy (A, B), jejichž vztah udává operátor (A => B).

Jazykový znak je pohyblivý: přenáší se, označuje další skutečnosti a jeho význam se mění. Referent jistě dělá i jiné věci, než že by (jen) referoval – jde totiž o úřednický hodnostní stupeň. Asistent je etymologicky vzato někdo, kdo asistuje čili stojí poblíž připraven pomáhat (svému profesorovi apod.), ale jako vysokoškolská pedagogická hodnost má jiný obsah – stejně jako být docentem neznamená jen učit. Protestanti se sice jmenují podle svého protestu, jímž se odloučili od římskokatolické církve, ale snad nikdo si nemyslí, že by ustavičně protestovali. Kvůli posunům pak narazíme i na příklady, které se vymykají předchozímu výkladu: maturant není jen ten, kdo právě maturuje, ale i ten, kdo se na maturitu připravuje, a dokonce i ten, kdo už zkoušku zralosti složil (čerstvý maturant); podobně na sjezdu abiturientů (u nichž je to s poměrem k latinským participiím ještě složitější) se nesejdou ti, kteří hodlají (úspěšně, s maturitou) opustit školu, ale ti, kteří ji už před lety opustili: dávní spolužáci z nejvyššího ročníku. Absolvent už zpravidla „má absolvováno“ a mutant sice svým vznikem mění řád tvorstva, ale mutanty chápeme především jako výsledek genetické změny.

To, že touž osobu můžeme nazvat aspirant i doktorand, je sice především dáno tradicí, ale logické jádro to má. Jde totiž o pojmenování ze dvou různých pohledů: aspirant sám aspiruje, jeho „čekatelský stav“ je pojmenován jako projev jeho vlastní vůle; doktoranda někdo jiný, vyšší, v budoucnu jmenuje doktorem – to je ta pasivní budoucí možnost, kterou vyjadřuje latinské gerundivum. Logický by byl i xdiplomand (‚kdo má být vyznamenán diplomem‘) – jenže tradičně se píše diplomant.

Balzac, Mallorca, San Francisco, Popescu

Tato jména mají společné to, že se c v zakončení vyslovuje jako [k]. Hlásku k vyslovujeme i v dalších pádech a lze ji tam také napsat (např. od H. de Balzaka, z Mallorky, Cyrano z Bergeraku, v San Francisku, s Popeskem). Rozhodne-li se pisatel pro písmeno c (od H. de Balzaca, z Mallorcy, Cyrano z Bergeracu, v San Franciscu, s Popescem), nelze takovou podobu hodnotit jako chybnou (u příjmení francouzského spisovatele podoba s c, jak dokládá ČNK, už mírně převažuje). Stejně lze postupovat i při skloňování jmen méně známých (Huesca, Cuzco). Ponechání c má tu výhodu, že z nepřímých pádů si čtenář dokáže snáze odvodit podobu základní.

bidlo

Mezi oblíbené pravopisné „chytáky“ patří doplnění i, y ve větě Pták měl na bidle (tyči) dobré bydlo (obydlí). Když vítr zafoukal, obě b-dla spadla.

Věty jsou schválně sestaveny tak, aby slovo b-dla nešlo běžným pravopisem napsat. Museli bychom sáhnout k nestandardnímu zápisu: bi/ydla, bidla/bydla nebo jako výše.

Hravý člověk vymyslí i jiné podobné podivnůstky: vír se výra zmocnil a po obou v-rech nezbylo nic; vískala mu ve vlasech a přitom výskala, dokud ji v-skání neomrzelo… Takové hříčky uvede učitel leda pro zasmání: rozhodně s nimi žáky netrápí v diktátu, v domácím úkolu nebo při zkoušení.

bizarní

Bizarní znamená ‚podivný, neobvyklý, zvláštní, výstřední ‘, např. bizarní díla Arcimboldova, bizarní pískovcový masiv, bizarní příběh, bizarní politický kolorit. Odvozené adverbium je bizarně, odvozené substantivum je bizarnost. Přejato je z francouzského slova bizarre téhož významu. Etymologické slovníky uvádějí souvislost s italským bizzarro ‚rozmarný, podivný, smělý ‘, resp. se španělským bizarro, které dále vede až k latinskému vitiosus ‚vadný, odchylný ‘. K nesprávné podobě *bizardní svádí zejména falešná analogie s přídavnými jmény odvozenými od podstatných jmen různého původu a různého významu, která končí na hláskovou skupinu -rd, před níž předchází samohláska, např. hazard-ní, rekord-ní, bastard-ní, standard-ní.

brandýští, ale dobříšští

Proč píšeme u prvního adjektiva jedno š a u druhého dvě, je dáno podobou substantiv, od nichž jsou odvozena. Adjektiva se od substantiv odvozují mj. příponou -ský (Morava – moravský, Francouz – francouzský, Kroměříž – kroměřížský). Při tvoření adjektiv, jejichž základ končí souhláskou s, obě s ve výslovnosti splývají a v psané podobě píšeme jen jedno (Brandýs – brandýský, Oděsa – oděský, Plasy – plaský). V plurálu se přípona -ský mění na -ští (brandýští, oděští, plaští). Končí-li základ výchozího substantiva na , připíná se přípona za ně (Dobříš – dobříšský, Krkonoše – krkonošský); v množném čísle se přípona opět mění na -ští, a tak se vedle sebe ocitnou dvě š (dobříšští, krkonošští). Dvě š píšeme i u adjektiv odvozených od substantiv se základem zakončeným na ch (černošští, jerišští). Nenáležitá jsou však u adjektiva ke slovu město – správné podoby jsou městský a městští.

Existují cizí zeměpisné názvy mající v zakončení dvě s, např. Loch Ness, Montparnasse, Grasse – město v jižní Francii, známé výrobou parfémů. Přestože adjektiva od nich odvozená vyslovujeme pouze s jedním s, v psané podobě bychom měli psát s dvě (lochnesský, montparnasský, grasský). Pokud bychom je užili v čísle množném, pak bychom měli psát: lochnesští, montparnasští, grasští.

byste, abyste, kdybyste

Byste, abyste, kdybyste jsou slůvka, s jejichž pomocí vyjadřujeme podmiňovací způsob. Spisovné tvary jsou:
já bych (to udělal) kdybych (to věděl) abych (měl čisté svědomí)
ty bys kdybys abys
on by kdyby aby
my bychom (to udělali) kdybychom (to věděli) abychom (měli čisté svědomí)
vy byste kdybyste abyste
oni by kdyby aby
Pro druhou osobu platí, že následuje-li zvratné se, si, přechází -s k němu: kdyby ses učil, udělal by sis pěkný výlet.

Podobám abysme přišli včas, kdyby jste to udělali, aby jsi to věděl se v písemném projevu vyhněte. Při hovoru jich lze užít v neformálních projevech.

Cerekvice, Litoměřice a další -ice

Místní jména končící na -ice jsou nejčastějším typem našich místních jmen. Většina je jich odvozena od jmen obyvatelských, např. Lobkovice, Heřmanice, Janovice apod., menší počet je odvozen od pojmenování vlastností místa, např. Kamenice, Jilemnice, Skalice aj. Ta první jsou pomnožná, ta druhá naopak bývají čísla jednotného, ale toto rozdělení neplatí absolutně a v konkrétních případech můžeme váhat. Máme např. Dubici, Doubici, Dubnici, Doubravici, ale pomnožné Dubovice, a nadto některá místní jména mohou mít obojí tvary, např. do Kytlic i do Kytlice, do Prčic i do Prčice, do Hostivic i do Hostivice. V místním úzu je např. u téhož jména v Doubravicích, ale na Doubravici atd.

Pomnožná se skloňují jako podstatné jméno „ulice“ v množném čísle, jen ve 3. pádě mívají vedle koncovky -ím také koncovku -ům. K pomnožným patří například Albrechtice, Budějovice, Černošice, Dobřichovice, Hořovice, Kralice, Líbeznice, Litoměřice, Luhačovice, Pardubice, Radnice, Řevnice, Strakonice, Teplice aj. Jednotné číslo mají např. Blatnice, Březnice, Bystřice, Cerekvice, Jilemnice, Lipnice, Rokytnice aj. Ta se skloňují podle vzoru „růže“.

Doporučujeme knihu A. Polívkové Naše místní jména (Praha, Academia 1985), která obsahuje seznam 3267 názvů českých a moravských obcí spolu se základními mluvnickými údaji o rodě, čísle a pádových tvarech.

čárka

Jazykovědci s lítostí pozorují, jak málo starostí si někteří pisatelé dělají s interpunkcí (nejde jen o čárku) a jak často například chybí v souvětí čárka, která by měla oddělit vedlejší větu od věty hlavní. Přitom přítomnost, anebo nepřítomnost čárky může podstatným způsobem měnit význam. Zkuste například vynechat čárku za vedlejší větou v následujícím souvětí: Ráno přišli dva malíři, kteří natřeli halu, a tři uklízečky. Uvažme také, co může chybně užitá čárka natropit ve zpravodajství: Prezident nesouhlasí s postupem stranického lídra, který zahájil mohutnou volební kampaň (?) a vyzývá k občanské neposlušnosti – kdo vyzývá? V textu zákona může být čárka rozhodující pro stanovení, co se komu ukládá: formulace Dozorčí komise volí ze svých členů předsedu, který řídí činnost komise a podává návrh na zahájení disciplinárního řízení má jiný význam než Dozorčí komise volí ze svých členů předsedu, který řídí činnost komise, a podává návrh na zahájení disciplinárního řízení.

čárka před spojkou a

Spojuje-li spojka a dvě věty nebo větné členy v poměru slučovacím, čárku před ní nepíšeme: Zlatou olympijskou medaili získala Štěpánka Hilgertová a také Jan Železný. Neustále se objevují žebříčky, které hodnotí, jak jsme žili a jakých výsledků jsme dosáhli. Čárku před spojkou a klademe v těchto případech:

1. Spojuje-li dvě věty nebo větné členy v jiném poměru než slučovacím:

a) odporovacím (spojka a se dá nahradit některou ze spojek odporovacích – ale, avšak, však), např. Snažil se, a neuspěl;
b) stupňovacím, např. Už se stmívalo, a k tomu začalo pršet;
c) důsledkovém – spojka a bývá součástí spojovacích výrazů a proto, a tedy, a tak: Nedostali jsme zprávu včas, a proto jsme nemohli přijít. Tito nájemníci neplatí nájemné již několik let, a tak mají být vystěhováni;
d) vysvětlovacím: Zboží můžete reklamovat, a to do tří dnů. Odpovězte co nejrychleji, a to písemně.

2. Uvozuje-li vedlejší větu vloženou mezi dvě věty hlavní, např. Šli jsme na výlet, a protože začalo pršet, vrátili jsme se domů.

3. Uvozuje-li větu řídící (část věty řídící), která následuje za vloženou větou závislou, např. Komisař vysvětlil, jak významnou roli sehrává železnice v evropské dopravní síti, a vyslovil uspokojení s naším postupem.

čárka před spojkou jako

Pokud tato spojka uvozuje celou větu, čárku píšeme: Zvládli jsme to stejně rychle, jako se to podařilo jemu. Evropské země, jako jsou Rakousko, Maďarsko, Česká republika, Slovensko, nemají moře. Uvozuje-li pouze větný člen při srovnávání, čárka se nepíše: Dosáhl stejného počtu bodů jako já.

Touto spojkou se uvádějí i nevětné příklady. Čárka se píše tehdy, jestliže příklad jen sdělení doplňuje, lze jej vynechat, a význam věty přitom zůstává stejný, např. Některé klasické pohádky, jako Popelka, Princ Bajaja, Šípková Růženka, byly zfilmovány (= například jmenované pohádky). Čárku nepíšeme, jestliže příkladová část je nezbytnou součástí sdělení, bez ní by věta dávala jiný smysl, např. Pohádky jako Popelka, Princ Bajaja, Šípková Růženka byly zfilmovány (= pohádky takového typu, jaké byly jmenovány). Kdybychom spojení po spojce jako vypustili, věta by zněla Pohádky byly zfilmovány, a to by znamenalo zase něco jiného (= všechny pohádky).

čárka před spojkou než

Pro kladení čárky před touto spojkou není rozhodující počet slov, který po ní následuje. Záleží na tom, zda tato slova tvoří celou větu, nebo nikoli. V prvním případě je čárka namístě: Touto činností se zabýval do té doby, než vstoupil do politiky. Starosta udělal pro tuto věc víc, než mu předpis ukládal. Následuje-li po spojce než pouze větný člen, tzn. že tato část věty neobsahuje určité sloveso, čárka před spojku nepatří: Má lepší auto než já. Příspěvek se zhodnotí mnohonásobně více než většina jiných finančních investic. Průměrnou mzdu mají tito pracovníci vyšší než jejich služebně starší kolegové nedosahující dnešních zpřísněných kvalifikačních standardů pro výkon práce v servisních střediscích.

čárka před spojkou nebo

Základní poučka zní: pokud je spojka nebo užita ve významu slučovacím, čárku před ní nepíšeme, pokud ve významu vylučovacím, čárku píšeme. Jenže ne vždy je lehké rozpoznat, o který význam jde. Typickými slučovacími spojkami jsou a, i: koupím jablka a (i) hrušky, tzn. obojí. Zvolíme-li však spojku nebo, o „čisté“ slučování nejde: nekoupíme najednou oba druhy ovoce, ale pouze jedno z nich. Pomocí spojky nebo vyjadřujeme volbu mezi dvěma eventualitami. Podstatné je, že eventuality jsou libovolně zaměnitelné: je lhostejno, která z nich bude platit, které dáme přednost (dokonce mohou nastat obě najednou). Ve stejné funkci se nově používá i spojka a/nebo.

V takovýchto případech se čárka před nebo neklade: Podejte nám zprávu písemně nebo telefonicky. Za škodu na životě nebo na zdraví lidí náhrada nepřísluší, vznikla-li pracovním úrazem nebo při lovu živočicha, který tuto škodu způsobil. Jinak je tomu však ve spojeních: Pospěšte si, nebo vám vlak ujede. Přijedete dneska, nebo vás máme čekat až zítra? Jste opravdu spokojení, nebo se potýkáte s problémy? Zde už nejde o libovolně zaměnitelné eventuality, ale o zřejmý protiklad, a čárka před nebo je proto namístě. Obvyklé je též klást čárku, následují-li po spojce nebo výrazy spíše, vlastně, lépe: Uvádíte, že velmi zřídka, nebo vlastně nikdy se nespoléháte na jednoho dodavatele.

časové údaje

Hodiny, minuty a sekundy se podle ČSN 01 6910 Úprava písemností zpracovaných textovými editory oddělují dvojtečkou: 03:25, 10:30:15, dostavte se v 7:15 h. V PČP se mezi hodinami a minutami uvádí tečka: 7.30. Lze tedy připustit psaní 12:30 i 12.30.

Slova „hodina, minuta, sekunda“ se krátí značkami h, min, s nebo zkratkami h., hod., min., např. 8 h i 8 h., 8 hod.; 30 min i 30 min.; 15 s.

Desetiny a setiny sekundy se oddělují vždy desetinnou čárkou: nejlepší závodník doběhl v čase 3:59,15 (bez označení časových jednotek – čteme: v čase 3 minuty 59 sekund 15 setin sekundy).

Časová rozmezí ve významu „od do“, „až“ píšeme s pomlčkou a bez mezer: např. 10–13 h; oběd 12.00–12.45; návštěvní hodiny: květen–září 9–17, říjen–duben 9–16; termín 1.−3. 7. 2006 (viz též pomlčka a spojovník).

Česko

Název Česko není nový. Nejstarší zachycený doklad pochází z r. 1777: Tak vidíme při zemích německých Česko, Moravu, Rakouské Slezsko… V tomto dokladu je slova Česko užito jako synonyma ke staršímu Čechy, podobně jako existuje novější Švýcarsko ke staršímu Švýcary, RakouskoRakousy, Španělsko Španěly apod. – připomeňme, že posledního názvu užívá ještě Karel Čapek v cestopisu Výlet do Španěl.

Během 19. století se Česko objevovalo sice poměrně řídce, ale již také jako název pro celé české země, i když z dokladů, které jsou k dispozici v lexikálním archivu Ústavu pro jazyk český, nelze vždy spolehlivě rozpoznat, kdy šlo o význam užší, Čechy, a kdy o význam širší, české země. V obou významech uvádí Česko také SSJČ v prvním vydání (1960), a to jako výraz zastaralý (tj. takový, který už vyšel z užívání) právě s odkazy na autory z doby národního obrození, např. na J. Kollára.

Česko je tedy výraz podstatně starší než název Československo, resp. Československá republika. Nevznikl až mechanickým odtržením první části názvu. Jeho základem je slovo Čech, z něj bylo odvozeno přídavné jméno češský a pojmenování Češsko, podobně jako máme například valašský a Valašsko od Valach, ale už ve staré době došlo ke zjednodušení a ujalo se český. Podobu český uvádí i základní lexikografické dílo doby obrození, Jungmannův Slovník česko-německý (1835–39). Z hlediska současného jazyka je slovo náležité a vyhovuje komunikačním potřebám češtiny.

Bouřlivou diskusi k názvu Česko otevřel jazykovědec František Trávníček už v r. 1938. Trvala s přestávkami až do konce 20. století za hojné účasti nejen jazykovědců, ale také novinářů, spisovatelů a mnoha význačných osobností veřejného života. Přinesla rozmanité argumenty, názory, postoje i emoce – pro název i proti němu. Je to přirozené, protože jazyk nejsou jen slova a jejich tvary, ale také postoje lidí k nim. Jazyk nežije mimo lidi, ale v nich, a to, jak slovo prožívají, se ukazuje jako důležité.

Situace po roce 2000 se jeví už poněkud klidnější. Emotivně laděné dopisy a telefonáty do jazykové poradny přicházejí jen ojediněle, snad i proto, že jsme se opakovaně snažili vysvětlovat, že neexistuje žádné rozhodnutí Ústavu pro jazyk český, které by ukládalo komukoli povinnost akceptovat název Česko.

Česko se postupně prosazuje jako jednoslovný geografický název republiky vedle politického dvojslovného názvu Česká republika, a to nejen v běžné komunikaci, například ve sportovních přenosech; je doporučeno také názvoslovnou normou ČSN EN ISO 3166-1 z února 1999 (vydal Český normalizační institut v Praze). Také SSČ uvádí oba názvy.

Dvojice Česká republikaČesko není (viděno z hlediska názvosloví států) žádnou výjimkou. Pro mnoho států světa existují vedle dvojslovných, popř. i víceslovných názvů politických také zkrácené jednoslovné názvy zeměpisné. Užíváme jich mnohdy častěji než názvů dvojslovných, aniž si rozdíl mezi nimi uvědomujeme a aniž nám to vadí, např. Belgie – Belgické království, Brazílie – Brazilská federativní republika, Bulharsko – Bulharská republika, Německo – Spolková republika Německo, Mexiko – Spojené státy mexické atd.

O historických i jazykových souvislostech slova Česko pojednává obsáhlá studie L. Čižmárové K peripetiím vývoje názvů našeho státu a postojů k nim od r. 1918 v časopise Naše řeč, ročník 82, 1999, s. 1–15.
Upozorňujeme dále na článek Jiřího Felixe Název Česko proniká do běžného výraziva, Sborník 2002, Technická univerzita v Liberci 2001, s. 155–161.

češtinářský

Přestože se v neformální mluvě setkáváme s adjektivem češtinský, slovníky uvádějí pouze přídavné jméno češtinářský, tvořené ze základového slova češtinář a přípony -ský. Školní docházkou povinným doporučujeme místo češtinského nebo češtinářského úkolu psát raději úkol z češtiny/českého jazyka, protože první tvar adjektiva není spisovný a ve druhém případě adjektivum označuje spíše úkol určený pedagogům – češtinářům.

číselné řády – 40 075,3

Při zápisu číslovek pomocí číslic oddělujeme trojice řádů před a za desetinnou čárkou mezerami, tzn. čísla, která mají více než tři místa vlevo nebo vpravo od desetinné čárky, členíme do skupin o třech místech: 6 378 km, 2 500 000 obyvatel, 11 430,5 l, 34 145,50 Kč, 3,536 2 kg, 2,345 27 g apod. V textech administrativní povahy (ne nutně v textech publicistických či beletristických) píšeme s mezerou i čísla čtyřciferná … vyjma letopočtů (1953, 2008). Před desetinnou čárkou ani za ní se mezera nevynechává, mezeru však klademe mezi číslovku a značku. V textovém editoru se v těchto případech doporučuje vkládat pevné, tj. neoddělitelné mezery.

Při psaní peněžních částek lze z bezpečnostních důvodů skupiny tří čísel oddělit nikoli mezerou, ale tečkou: 1.000.000 Kč, 4.351,50 Kč.

V písemném styku, zvláště odborném, se dává přednost uvedení čísel a počtu jevů číslicemi. Vypisujeme-li číslovky slovy, píšeme je zvlášť, např. jeden milion tři sta tisíc sedm set šedesát osm, dva tisíce dvě stě třicet jedna. Jen ve výjimečných případech, např. na složenkách, lze z bezpečnostních důvodů psát číselný výraz dohromady (značku měny píšeme vždy zvlášť).

čištění i čistění, sedění i sezení, nahrazení

Ti, kdo váhají, zda zvolit tvar zbrzděn, nebo zbržděn, vykostěn, nebo vykoštěn a nemají při ruce PČP či SSČ, ve kterých by si mohli volbu ověřit, patrně hledají tvary analogické. Třeba se jim vybaví opozdit a příčestí opožděn, pojistit a pojištěn a na základě toho se rozhodnou pro zbržděn a vykoštěn. Jenže zmíněné příručky uvádějí pouze zbrzděn a vykostěn. Z těchto příkladů je zřejmé, že přímočará pravidelnost v jazyce, kterou by si mnozí přáli, bohužel neexistuje. Proč máme opožděn, ale zbrzděn; pojištěn, ale vykostěn; narozen, ale nahromaděn; pokažen, ale zobrazen atd., souvisí s vývojem tvaroslovného systému. Všechny uvedené tvary jsou utvořeny od sloves 4. slovesné třídy řazených ke vzoru „prosí“. Pro ně bylo charakteristické, že příčestí trpná a od nich odvozená podstatná jména měnila ve staré češtině kořenovou souhlásku: prosit : prošen, oplotit : oplocen, narodit : narozen, pokazit : pokažen, vymyslit : vymyšlen, vyprostit : vyproštěn, opozdit : opožděn atd. Postupně se však začala prosazovat snaha, aby kořen zůstal stejný, a tak se u nověji tvořených slov přestala kořenová souhláska měnit, např. kosit : kosen, vymezit : vymezen, nahromadit : nahromaděn, přemístit : přemístěn; nezměněná souhláska se prosadila nebo prosazuje i u sloves starších. Např. PČP do roku 1957 uváděla pouze čištěn, všechna další připouštějí i čistěn (v praxi však stále vítězí tvary čištěn, čištění – v ČNK je doloženo 1437 výskytů, u tvarů čistěn, čistění 135). Dnes se tedy můžeme setkat jak s tvary se změněnou kořenovou souhláskou, přičemž mnohé si ji dosud podržují zcela pevně (zkažen, vybroušen, nahrazen, vyhrazen, odpuštění, přemýšlení), tak s tvary se souhláskou nezměněnou (pokosen, zobrazen, zděděn, vyčíslen). U některých sloves může mít příčestí tvary dvojí: čistěn i čištěn, zmrazen i zmražen, zařaděn i zařazen, vyjezděn i vyježděn.

Dvojí podobu může mít i podstatné jméno slovesné sedění i sezení. Příčestí trpné od nepravidelného slovesa jíst je jeden, a tedy i najeden, sněden… Komplikovanější situace je u sloves se základovým vědět: pověděno, odpověděn, napověděn, ale předpověděn i předpovězen, vypověděn i vypovězen, zapověděn i zapovězen.

datum a data

Datum má původ v latinském slovesu dare ‚dát‘; jeho příčestí trpné ve středním rodu se užívalo v datacích (datum Romae, die… – dáno v Římě dne…) a odtud výraz zpodstatněl. Obdobně jako další původně latinská jména zakončená na -um (např. album, centrum, kvantum, maximum, minimum, plénum, specifikum, spektrum) řadíme ve spisovné češtině datum k substantivům středního rodu. Tento typ jmen se skloňuje podle vzoru „město“ po odsunutí koncového -um (s výjimkou 1. a 4. pádu singuláru). Měli bychom tedy skloňovat:
 sg.  pl.
datum data
data dat
datu datům
datum data
datum data
datu datech
datem daty

V nespisovných projevech se datum často užívá v rodě mužském a pádové koncovky se připojují k nezkrácenému základu: k tomuto datumu bylo zaregistrováno…; jedním z klíčových datumů je…; spletl se v datumu…; bude se měnit s datumem v počítači…; připravenost na rok 2000 – správné počítání datumů. Obdobnou tendenci projevuje i podstatné jméno album: speciální albumy na samolepky, chlubil se albumem fotografií z dovolené. U některých substantiv došlo k jistému rozlišení významu (např. cirkus); xalbumy hodnotíme jako nespisovné; datumy někteří obhajují. Chtějí totiž rozlišit kalendářní a počítačová data. Ale podstatné jméno data s významem ‚jednotky informace zpracované na počítači‘ se užívá pouze v množném čísle (plurale tantum); pro kalendářní datum naproti tomu vystačíme s číslem jednotným. Nejasnostem se tedy vyhneme obratnější formulací věty, popř. nahrazením výrazu data synonymem údaje. Problematickou větu Zkontrolujeme obě data a opravíme příslušná data můžeme napsat několika způsoby: Zkontrolujeme obě data a opravíme příslušné údaje. – Zkontrolujeme kalendářní data a opravíme příslušná počítačová data.Zkontrolujeme obojí datum a opravíme příslušná data.

Zakončení -um se ve spisovných projevech odsouvá i v odvozených slovech; tvoříme přídavná jména datový, datovací (nikoli xdatumový, xdatumovací), sloveso datovat, antedatovat. Nesprávná je poměrně často užívaná podoba xantidatovat; první část složenin anti- znamená ‚proti‘ (antialergikum), zatímco zde je ante- s časovým významem ‚před‘.

dceřiný

V případě psaní tohoto přídavného jména nespoléhejte na počítačovou pravopisnou kontrolu; některá totiž ponechá bez povšimnutí podobu dceřinný, a tím vzbuzuje zdání o její správnosti. Tuto pravopisnou podobu uvádí první díl PSJČ (1935–7), ale již PČP 1957, stejně jako Pravidla nejnovější, mají podobu dceřiný a tu bychom měli užívat.

dennodenně

Dvakrát dvě n jsou zde proto, že jde o složené příslovce, které vzniklo zdvojením téhož příslovečného základu. Důvodem pro zdvojení je zdůraznění, zesílení významu: denně + denně = dennodenně. Obdobně tvořených slov není v češtině mnoho, uveďme ještě jistojistě, pouhopouze, svatosvatě, čistočistě.

detekce

Detekce je odborný výraz latinského původu, který se užívá v řadě oborů. Znamená ‚zjišťování, odhalování, vyhledávání‘: např. v medicíně jde o vyhledávání nemoci za účelem včasné léčby, ve vojenském prostředí mluvíme o detekci min, v chemii a fyzice je detekce definována jako zjišťování přítomnosti určitého jevu nebo látky fyzikálními nebo chemickými metodami. Ve sdělovací technice znamená detekce ‚zpětné získání modulačního signálu, jímž byla modulována nosná vlna; tedy demodulaci‘.

K substantivu detekce tvoříme adjektivum detekční (detekční zařízení) a název přístroje detektor (obdobně projekce – projekční – projektor). Sloveso vyjadřující děj zvaný detekce má tři varianty: detegovat, detekovat i detektovat (např. detekovat počítačový vir). Původní latinskou podobu slova (detegere) nejvíce respektuje podoba detegovat. Varianty detekovat, detektovat vycházejí z českého podstatného jména detekce, detektor. Přestože z jazykového hlediska mezi nimi není významový rozdíl, v praxi se nejvíce prosazuje podoba detekovat a výrazně nejméně detektovat.

diplomovaný specialista

V roce 1994 přiznalo MŠMT absolventům vyššího odborného studia právo používat za svým příjmením označení podle druhu završeného studia: diplomovaný specialista, diplomovaný technik, diplomovaný ekonom, diplomovaný fyzioterapeut, diplomovaný ergoterapeut, diplomovaný správní specialista, diplomovaný informační specialista, diplomovaný sociální pedagog. (V roce 1996 přibyl diplomovaný sociální pracovník.) Kromě titulu diplomovaný specialista se tato označení neměla zkracovat.

V roce 1998 stanovilo MŠMT sjednocení těchto označení a na diplomech se má uvádět diplomovaný specialista v oboru… Pokud jde o zkratku uváděnou se jménem: „Zkrácená podoba označení absolventů vyšší odborné školy pro všechny obory je „DiS.“ a uvádí se vždy za jménem absolventa.“ (Opatření ministra…, č. j. 10 621/98–23, čl. 1–2) Pokud jde o kladení čárky, postupujeme jako u akademických titulů (srov. tam): Jan Novák, DiS., podal přihlášku do výběrového řízení.

dobít a dobýt

Obránci byli při dobývání města velmi stateční a s krutými dobyvateli se bili neohroženě. Mnoho jich bylo nemilosrdně dobito, ale nakonec dobyli vítězství.

V beletrii by uvedené věty obstály těžko; spíše by našly uplatnění ve školním diktátu, aby pisatelům připomněly, že rozlišujeme dvě slova: dobít a dobýt. (O obdobné dvojici nabít – nabýt viz nabiti dojmy.)

Sloveso dobít znamená ‚utlouci, usmrtit‘ (muž dobil poraněné zvíře), ‚přestat tlouci‘ (její srdce dobilo dnes ráno), popřípadě ‚doplnit elektrický náboj nebo jiný potenciál‘ (musím dobít baterii u auta; platební kartu lze kdykoli dobít).

Pokud chceme vyjádřit, že bylo něco získáno s vynaložením určitého úsilí, nebo i násilí a nátlaku, užijeme sloveso dobýt: vydobýt si uznání, dobýt pohledávku, dobýt hrad. Odtud je i odvozené podstatné jméno dobyvatel, a to i přesto, že se obě strany mezi sebou bijí a dobyvatelé často krutě dobíjejí raněné obránce. Úsilí musíme vynaložit i při vykopávání a vyzvedávání předmětů ze země, proto píšeme dobýt/dobývat uhlí, dobýt pařez.

Pokud nemáme při rozlišení slov jistotu, můžeme si pomoci převedením sloves do budoucího času. Lovec dobije poraněné zvíře, takže napíšeme dobít zvíře; hokejisté dobudou/dobydou vítězství, tedy dobýt vítězství. Ne každý se však může na tuto pomůcku (nebo spíš na sebe) spolehnout: bohužel i ve zpravodajství slýcháme záměny budoucího času až armáda xdobije město Kunduz, přestože je zřejmé, že jde o dobývání, ne o dobíjení.

druhá tečka

Jestliže končí věta zkratkou s tečkou (apod., aj., CSc., popřípadě a. s., s. r. o.), další tečka se na konci věty už nepíše. V pořádku je např. věta Sponzorem akce je firma Omega, a. s. Viz též spol. s r. o. To platí i o datu na konci věty: Příspěvky zašlete prosím do 14. 10.

dva, oba, tři, čtyři

Základní číslovky dva a oba mají skloňování zvláštní, historicky velmi staré. Zachovaly se v něm tvary dvojného čísla (duál). Spisovné tvary jsou tyto:
1. a 4. pád dva/oba, dvě/obě
2. a 6. pád dvou/obou
3. a 7. pád dvěma/oběma
Tvary dvouch nebo dvoum, které často slýcháme, např. Teplota stoupne k dvoum stupňům Celsia nebo Zaplatíte pokutu až do výše dvouch tisíc korun, jsou nespisovné. Ve spisovných projevech psaných ani mluvených by se neměly objevit. Neměl by se však objevit ani hyperkorektní tvar dvěmi. Píšeme tedy například Teplota stoupne ke dvěma stupňům Celsia, Zaplatíte pokutu až do výše dvou tisíc korun a také Souhlasíme s těmito dvěma rozumnými návrhy, S oběma těmito rozumnými návrhy souhlasíme, Bylo to před dvěma třemi lety.

U číslovek tři, čtyři jsou v 2. pádě možné dvojí koncovky, tří i třech, čtyř i čtyřech, ale tvary na -ch hodnotí kodifikační příručky většinou jako hovorové: patří sice do spisovné normy, ale hodí se spíše do projevů mluvených. PČP uvádějí tvary na -ch na druhém místě. Tvary těchto číslovek na -ma v 7. pádě jsou náležité jen u podstatných jmen, které mají v 7. pádě rovněž -ma : mezi čtyřma očima (dodejme: stejně tak mezi týmaž očima), ale se třemi kamarády, se čtyřmi nápady, s těmito třemi dětmi, s oněmi čtyřmi kamarádkami, s takovými třemi knihami.

dvě stě jeden člověk – dvě stě jedna lidí

Ve spojení základních číslovek od dvaceti výše, které jsou zakončeny na jeden, dva, tři, čtyři, se do 70. let minulého století ve spisovné češtině vyžadovaly tvary počítaného předmětu a shoda přísudku podle posledního členu: podle jeden člověk byl zraněn, dva/tři/ čtyři lidé byli zraněni mělo být i dvě stě jeden člověk byl zraněn, dvě stě dva/tři/čtyři lidé byli zraněni. Spojení dvě stě jedna/tři/čtyři lidí bylo zraněno,tj. spojení s počítaným předmětem v 2. pádě, bylo hodnoceno jako chybné. Mnozí jazykovědci však poukazovali na nepřirozenost spojení typu sto (dvě stě, tři sta, …) jeden člověk, a to zejména ve větách obsahujících výrazy celý a všechen, např. závod dokončil všechen sto jeden běžec, a tím i na neudržitelnost tehdejší kodifikace. Druhý pád se nejdříve prosadil u číslovkových výrazů zakončených na jeden, postupně pronikl i k výrazům s číslovkami dva, tři, čtyři. I dnes čteme a slýcháme původní tvary, zejména ve sportovních reportážích a zpravodajstvích: závodník skočil sto dvacet jeden metr a za tento skok získal sto třicet čtyři body. Běžnější i přirozenější jsou však už tvary závodník skočil sto dvacet jedna metrů a za tento skok získal sto třicet čtyři bodů.

dvojbarevné, nebo dvoubarevné šaty?

Složených slov, jejichž první část má význam číslovky dvě, dvojí, je velké množství. Mnohdy váháme, zda je náležité užít v první části dvoj-, nebo spíše dvou-. Většinou se ale trápíme zbytečně, protože obě podoby existují velmi často bez významového rozlišení: dvojbarevné i dvoubarevné šaty, dvojčlenná i dvoučlenná komise, dvojstranné i dvoustranné dohody, dvojmístná i dvoumístná lanovka, dvojspřeží i dvouspřeží, dvojramenný i dvouramenný svícen.

U některých slov se postupně ustálila pouze jedna podoba. Obvykle říkáme a píšeme dvojakord, dvojdomek, dvojčíslí, dvojnásobný, dvojsmyslný, dvojstup, dvojzpěv, naproti tomu je častější dvoumetrový sloup, dvoupatrový dům, dvoulitrový hrnek, dvouděložné rostliny, dvouhrbý velbloud, mouka dvounulka, dvouleté období; u řadových číslovek je prakticky jen dvousté výročí, dvoutisící návštěvník.

Pokud chceme mít jistotu, že užíváme správnou podobu, je vhodné si konkrétní výraz ověřit v SSJČ nebo v PČP (i když zde pochopitelně najdeme pouze některé příklady).

e-mail, e-banking apod.

E-mail neboli elektronická pošta znamená jak sdělování zpráv pomocí počítačové sítě, tak i takto odeslané nebo přijaté sdělení.

Slovo e-mail je spisovné, s jeho užíváním nemusíme váhat. Převzali jsme ho z angličtiny jako víceméně značkové pojmenování pro novou komunikační technologii. Vyslovujeme po anglicku, [ímejl]. V poslední době se, opět vlivem angličtiny, velice rychle šíří i další slova s první částí e-, např. e-adresa, e-podpis, e-obchod vedle nezkrácených podob elektronická adresa, elektronický podpis, elektronický obchod. Takovýto zkrácený způsob tvoření není v češtině příliš obvyklý. Nicméně můžeme očekávat, že e-adresa, e-podpis, popř. další slova se jako zkrácené varianty dvouslovných pojmenování pro svou úspornost vžijí, a to přinejmenším v určitých sférách komunikace, např. v obchodním, bankovním či administrativním styku. Pokud jde o výslovnost, úzus zatím není zcela ustálen: slýcháme střídavě [é adresa, é podpis, í benking] apod.

Sloveso mailovat považujeme spíše za výraz profesní, byť velmi rozšířený; stejný význam má stylově zcela neutrální výraz poslat (dopis, sdělení, …) elektronickou poštou / e-mailem.

euro

Stejně jako jiné názvy měnových jednotek (koruna, dolar, marka) píšeme i euro s malým písmenem (v bankovním styku se běžně užívá značka EUR). Zakončení ho přiřazuje k rodu střednímu a ke vzoru „město“: 2. p. j. č. eura, 3. p. euru atd.;
v množném čísle dvě eura, tři miliony eur.

expertiza

Slovo expertiza patří k těm přejatým slovům, v nichž po d, t,n píšeme i (diktát, ministr). K psaní s dlouhým í možná některé pisatele svádějí výrazy jako repríza, analýza, elektrolýza, markýza. Od nich se však expertiza liší tím, že kořen slova končí hláskou t. To ji pojí se slovy jako recidiva, lokomotiva, femininum. Podle současné kodifikace lze v zakončení slov, jimž předchází d, t, n, vyslovovat [i] i [í]. Délka samohlásky se však do písma nepromítá (na rozdíl od slovenštiny), píšeme proto recidiva, lokomotiva, femininum a také expertiza. Jen několik slov zdomácnělo natolik, že se v nich délka vyznačuje, pak ale po d, t, n následuje ý: bernardýn, kantýna, terpentýn.

ex(s)pirace

Se slovem se setkáváme nejčastěji na obalech farmaceutických přípravků. Má latinský stavební materiál: předponu ex- a sloveso spiro. Význam se od původního ‚vydechnutí, vyčpění‘ posunul ke ‚ztrátě (zaručené) účinnosti‘. Po datu, které na obalu stojí u písmen EXP, je tedy lék prošlý.

Ano, ale kam se podělo to -s-, jímž začíná latinské spiro? Ono je vlastně obsaženo v písmenu x, a proto už v antické době se vedle přísně etymologického psaní exspecto, exsul objevovaly i zjednodušené podoby expecto, exul. Volba není věcí správnosti, ale spíš vhodnosti a zvyku: smiřme se s tím, že zkratka se píše převážně bez s, v plné podobě má přednost podoba exspirace.

fa = firma a podobné zkratky

Při běžném typu zkratky napíšeme začátek slova a místo pokračování tečku (spol. místo společný, společník, společníci, společnost aj.). Ale máme i zkratky vzniklé z prvního a posledního písmena – fa, čce (července), pí (paní), fce (funkce). Výjimkou je dr. (doktor), kde zkratky dalších pádů (dra, dru) jsou už zastaralé, a zkratky služebních hodností, za kterými se píše jednotně tečka, ať už je poslední souhláska koncová nebo ne: mjr., kpt., ppor., nstrm. (nadstrážmistr), gen. ap. Tečka se píše i za zkratkami mil. a mld.

U slova firma se zkratky dalších tvarů používají dodnes (fy = firmy, fě = firmě) ‚ bohužel ne vždy správně: fi Novák (nemáme tvar xfirmi), zboží dodá fy Novák (místo fa Novák).

frekvence písmen

Podrobné informace jsou dostupné na internetové stránce www.czech-language.cz, v tištěné podobě ve stati J. Králíka Statistika českých grafémů s využitím výpočetní techniky (Slovo a slovesnost 44, 1983, s. 295–304) a v knize
M. Těšitelové a kol. O češtině v číslech (Praha, Academia 1987, s. 109–112).

grafická úprava dopisů – podpisy

Pro pořadí a umístění podpisů uvádí ČSN 01 6910 Úprava písemností zpracovaných textovými editory následující pravidla:

grafická úprava dopisů vedoucích pracovníků

Pro osobní dopisy vedoucích pracovníků platí jiná pravidla než pro obchodní a úřední korespondenci. Ředitelé organizací, starostové měst, předsedové družstev a jiní vedoucí pracovníci mají pro svou korespondenci dopisní papíry, na nichž je předtištěna jejich funkce a název organizace, případně firemní logo. Konkrétní jméno vedoucího pracovníka se dopisuje, je-li předtištěno, nad nebo pod předtisk.

Celková úprava se podle ČSN 01 6910 řídí těmito pravidly:
Obsah tohoto typu osobních dopisů je různorodý. Mohou to být dopisy společenského styku (blahopřání, projevy soustrasti, poděkování, omluvy, pozvání apod.), ale i dopisy se zaměřením pracovním – doporučení, žádosti o obchodní jednání, finanční příspěvek, poskytnutí mimořádného termínu, mimořádné podmínky smlouvy aj.

grafická úprava obchodního a úředního dopisu

Doporučení pro grafickou úpravu textů a formální uspořádání obchodních a úředních dopisů jsou uvedena v normě ČSN 01 6910 Úprava písemností zpracovaných textovými editory. V revidovaných vydáních z roku 1997, 2002 a 2007 byly uskutečněny změny s ohledem na používání nových technických prostředků při vyřizování korespondence a byla uplatněna snaha uvést úpravu česky psaných písemností do souladu se současnými evropskými normami a zvyklostmi.

V úpravě dopisů byly provedeny tyto změny:
Normy pro psaní písemností se vztahují také na e-maily, které se používají jako oficiální úřední nebo obchodní dopis, nikoli jako interní sdělení. Pro úpravu e-mailové korespondence platí stejné zásady jako pro dopisy zasílané poštou, přičemž je však nutné mít na zřeteli technické vybavení adresáta. Nepoužívá se dělení slov, protože lámání řádků se řídí softwarem příjemce a je přizpůsobeno velikosti písma. Na odesílání příloh a kopií jsou v elektronické poště vyhrazeny speciální položky pro jejich zadání. Pokud je v e-mailu nastaven automatický podpis, zakončení se vypisuje automaticky jako celek. Obsahuje např. jméno a příjmení odesílatele, název a adresu odesílající instituce a kontaktní údaje, popř. odkaz na adresy internetových stránek.

hardware, software, shareware

Při skloňování se v nepřímých pádech koncové nevyslovované e odsouvá (2., 3., 6. p. hardwaru, softwaru, sharewaru, 7. p. hardwarem, softwarem, sharewarem); koncové e se vypouští i při tvoření přídavného jména (hardwarový, softwarový, sharewarový).

hladší, ale křehčí; čistší i čistější

Druhý stupeň se u většiny adjektiv tvoří příponou -ejší/-ější: dokonalejší, pravidelnější, jistější, častější a další.

Adjektiva zakončená na -ký tvoří druhý stupeň buď příponou -ší, anebo -čí. Je třeba si zapamatovat, že máme kratší, těžší, bližší, nižší, užší, ale lehčí, měkčí, mělčí, tenčí.

Přípona -ší se připojuje také k některým dalším adjektivům, např. mladší, starší. Koncová souhláska slovního základu se přitom někdy měkčí, ale vždy zůstává zachována: plošší, sušší.

Nečetná adjektiva tvoří druhý stupeň dvojím způsobem, např. snazší i snadnější, trpčí i trpčejší, hebčí i hebčejší, křehčí i křehčejší, čistší i čistější. Máme také zadnější i zazší (třetí stupeň nejzazší) – oba způsoby stupňování však nejsou vždy zaměnitelné. V reklamním sloganu Čím je bílá bělejší, tím je prádlo čistější chyba není.

Základní poučení o změnách v souhláskových skupinách při stupňování adjektiv najdete v PČP, školní vyd., 1999, s. 21.

hlasovat

Význam tohoto slovesa je jasný: ‚dávat, odevzdávat při volbách svůj hlas‘. Hlasujeme například o návrhu, pro kandidáty určité politické strany, proti návrhu usnesení. Nově se u tohoto slovesa setkáváme s předmětem ve 4. pádě: hlasovat něco, např. hlasovat návrh. Tato vazba sem proniká vlivem slovesa schvalovat, které se rovněž pojí s předmětem ve 4. pádě, tedy schvalovat návrh, a vlivem odvozených sloves s předponou od-: odhlasovat návrh a odhlasovávat návrh. Vazba se 4. pádem je charakteristická pro jednací jazyk. Sledujete-li televizní přenosy z parlamentních zasedání, můžete slyšet například, jak předsedající dává hlasovat návrh zákona. Ve všeobecném úzu se zatím tato vazba neprosadila, ale je nikoli ojedinělým projevem proměnnosti slovesných vazeb v češtině, a to šíření vazeb se 4. pádem na úkor vazeb jiných. Podobně máme např. zmínit, diskutovat, uvažovat něco, a od toho pak rovněž zmíněný návrh, diskutovaná otázka, uvažovaný projekt, pojednávaná kniha - a hlasovaný návrh. Je-li odhlasována jedna z více předkládaných variant návrhu, pak o ostatních variantách už nemá smysl hlasovat; říká se o nich, že jsou nehlasovatelné.

Pokud návrh úspěšně projde hlasováním, můžeme slyšet, že je prohlasován. Sloveso prohlasovat s předmětem ve 4. pádě, např. prohlasovat zákon, je dnes rovněž běžné, byť jen v jednacím jazyku.

hospic

Slovo pochází z latinského hospitium, jímž se označoval útulek pro pocestné spravovaný řeholníky. V takovém domě se nezřídka starali také o zraněné a nemocné; hospitium mělo jazykově i věcně velmi blízko k hospitale (z tohoto slova máme obecněčeské slovo špitál a prostřednictvím západních jazyků mu vděčíme také za mezinárodní symbol H pro nemocnici).

SSJČ vyšel v 60. letech. Ústavy podobného zaměření tehdy nesly jednotné označení domov důchodců, charitativní služby církve mohly existovat jen formou zaměstnání ve státním zdravotnictví. Není tedy proč se divit, že SSJČ označil slovo hospic za zastaralé. Léta devadesátá přinesla obrodu charity a širší paletu zařízení pro staré lidi. Objevil se znovu i hospic, tentokrát ve významu ‚sociální zařízení, v němž se pečuje o nemocné v poslední fázi jejich života‘ (podle NSvČ). Hospic nemusí mít církevní správu; od domu s pečovatelskou službou se liší tím, že je určen nesoběstačným obyvatelům a je v něm trvalá zdravotnická služba, od nemocnice se liší daleko volnějším režimem návštěv až po trvalé návštěvy nejbližších. (Ojediněle se setkáme s tím, že hospic označuje turistickou ubytovnu při klášteře nebo útulek pro bezdomovce, narkomany apod.)

Hospic kolísá mezi tvrdým (podle hrad) a měkkým (podle stroj)
skloňováním; v témž výtisku novin lze vidět například v hospici i v hospicu. Z tohoto důvodu jsou v 1., 4. a 5. pádu množného čísla možné varianty hospice a hospicy, v 7. pádu množného čísla je možné psát například vybral si mezi několika hospici (jako stroji) i hospicy (jako hrady).

image

Slovo image [imidž] se píše původním anglickým pravopisem. V textech na internetu najdeme image ve všech třech rodech, podle PČP a NASCS si však ve spisovném projevu můžeme vybrat pouze mezi rodem ženským (nová image) a mužským (nový image). Toto slovo se skloňuje podle vzoru „píseň“ nebo „stroj“: bez image [imidže], k/o imagi, s imagem/imagí.

Výraz imagemaker [imidžmejkr] označuje člověka, který se stará o úspěšný vzhled a jednání významné osobnosti.

iniciálové zkratky

Iniciálové zkratky jsou zkratky tvořené z počátečních písmen. Píšeme je velkými písmeny, a jsou-li složitější, člení se do skupin: DP, ODS, ÚJČ AV ČR. V textech figurují jako zástupky plných názvů, ale i jako samostatné výrazy, které čteme jako písmena ([ó dé es]), někdy jako slova (ARO [áro] – málokdy se namáháme plným názvem anesteziologicko-resuscitační oddělení) a zapojujeme je do věty jako podstatná jména: celá ODS. Tím vznikají problémy s rodem, skloňováním a shodou, které by vydaly na samostatnou knížku (srov. J. Hrbáček, Jazykové zkratky v češtině, UK Praha 1979). Povšimněme si aspoň těch otázek, které se v poradenské praxi vracejí.

1. Podle školního vydání PČP se může zdát, že jediný uznávaný typ iniciálových zkratek je ze samých velkých písmen. To je však v praxi těžké dodržovat, zejména je-li ohrožena jednoznačnost. Český rozhlas by měl mít zkratku ČR, ale z pochopitelných důvodů se užívá ČRo (srov. PČP, nakl. Academia, § 57, pozn. 1). Podobně si pomáhají fakulty právnická (PrF), přírodovědná (PřF), pedagogická (PedF).

2. Rod zkratek bývá takový, jaký se vžije, a obecná pravidla se podat nedají. U zkratek zakončených na -A zpravidla vítězí rod ženský (i v případech jako ÚDA – Ústřední dům armády). U řady zkratek rod kolísá: WHO prozkoumalo podle zakončení na -O, ale i WHO prozkoumala podle významu ‚Světová zdravotnická organizace‘. Významové hledisko se uplatňuje např. u tajné policie: se zkratkami KGB, StB zacházíme většinou jako s femininy.

3. Zachování čísla bývá také případ od případu různé: ČD zdražily jízdné (České dráhy), ČEZ zdražil elektřinu (České energetické závody). Jinak se totiž chovají zkratky užívané jen v písmu (mimo resort dopravy neslýcháme ani čé dé, ani č d), jinak výrazy, které v podobě zkratky i vyslovujeme (CD: [cé dé], pokud nedáme přednost cédéčku; dříve JZD: [jé zet/zé dé]), jinak se zkratkami, které vyslovujeme jako slova – viz následující odstavec.

4. V řeči zkratky skloňujeme, ale jak to napsat? ASCS radí NATO: v Natu a podle toho by měly být i akcie Čezu, území Krnapu. V praxi je však značně rozšířené připisování koncovek (akcie ČEZu, správa KRNAPu ) a jsou jazykovědci, kteří tento způsob schvalují, protože zachovává identitu zkratky (srov. V. Staněk, NŘ 1995, s. 271n.). Podle téhož principu však nelze napsat [byl v odě], tj. v ODA, protože -A tu není jen koncovkou, ale součástí zkratky, kvůli identifikaci těžko oddělitelnou. Skloňování zkratek je vůbec jev spíše hovorový. V hovoru žádná „malá a velká písmena“ neodlišujeme a není divu, že pro psané texty, kde si vybrat musíme, se těžko hledá uspokojivý a všeplatný způsob zápisu. Někdy nezbývá než ponechat podobu neskloňovanou nebo vypsat celý název.

internet

Podle školního vydání PČP píšeme:

internet (propojené počítačové sítě); Internet vlastní jméno (Celosvětová informační a komunikační síť).

Malé písmeno patří do trojice pojmů intranet – extranet – internet. Také ve významu „komunikační médium“ se stále častěji píše malé písmeno: informace najdete na internetu; první seznámení s internetem; nabízíme připojení k internetu. Pokud jde o velké písmeno, mělo by vyznačovat vlastní název jedinečného produktu. Počítačoví odborníci však nejsou zajedno v tom, zda internet opravdu vznikl jako jedinečný produkt. Kromě toho i názvy jedinečných produktů časem přecházejí v názvy obecné a píšou se s malým písmenem (sýr Niva – chlebíčky s nivou apod.).

interrupce a zdvojené souhlásky

Zatímco brusy jazyka českého, vydávané Maticí školskou koncem 19. století, vznikaly ještě v kommissi, už první vydání PČP (1902) od zdvojených souhlásek v přejatých slovech upustilo.

Nechybějí mluvnice a učebnice, v nichž se tázací zájmena označují přejatým slovem interogativa (ač podle latiny má být interrogativa). Striktně vzato, měli bychom pak psát také *interegnum, *interupce – ale tak daleko PČP nikdy nešla a ani pisatelům se do toho očividně nechce. V ČNK jsou podoby interrupce/interupce doloženy v poměru 424:15. Slovotvorný prvek inter- není totiž jen latinskou předponou; tvoříme jím mezinárodní slova. Chceme přitom, aby zůstal identifikovatelný prvek inter- i slovo, k němuž se připojuje: např. interregionální. Podobně píšeme i hybridní slovo superrychlý.

Početná skupina slov se obecně pociťuje více jako cizí než jako přejatá (zdomácnělá), takže podržuje zdvojenou souhlásku: rabbi (podle ASCS je to jedna z řidších variant k rabín), hobby, lobby, abbé, mobbing („vyštípávání“ z pracoviště); staccato, zecchin(o) [ceký-]; buddhismus a vše, co souvisí s Buddhou; indiánské uff (citoslovce podivu; české uf vyjadřuje úlevu), jazzové riffy, play-off, graffiti; jogging, reggae, arpeggio; trekking; ajatolláh, troll, billboard, baseball, bestseller, thriller, rallye (smí se i rely), moll (opak dur), violoncello, allegro, bulletin, chilli; summit, lemma; sunna (vedle suna ‚ústní podání koránu‘) a sunnité, scanner (vedle skener); hippie, yuppie (z young urban people ‚mladí obyvatelé měst‘), happening, happy end, sex-appeal, appeasement, trapper, oppidum (smí se i opidum), cappuccino, seppuku (‚rituální sebevražda samuraje‘); bourrée, sherry (smí se i šery), surrealismus, corrigenda (co jsou, viz aspiranti); generalissimus, bravissimo a jiné latinské, mezinárodní a italské superlativní formy, glissando, concerto grosso, cross (smí se i kros, ale píše se jen cross-over ), miss, boss, bossa-nova, bluegrass, by-pass; motto (srov. níže), ghetto, tutti, hattrick; mozzarella, intermezzo, mezzosoprán, blizzard (ASCS má jen blizard, doklady v ČNK jsou 1:1), grizzly, puzzle a zejména jazz: i když se už léta smí džez, pro jazzmany je prestižní podoba jazz, takže poměr včetně odvozenin a kompozit v ČNK je 5774x jazz(-) a jen hubených 105x džez(-). Ještě jeden podobný příklad: motto i moto máme dovoleno proto, že sice ctíme zásadu nepsat v přejatých slovech zdvojené souhlásky, ale na druhou stranu jde o slovo vysloveně kulturní a jeho uživatelé ho obyčejně chtějí odlišit jednak od auto–moto–velo, jednak od italských hudebních předpisů jako moto perpetuo (ve stálém pohybu), moto sostenuto (v pohybu „zdrženlivém“). Původní italské slovo pro vstupní myšlenku se píše motto, podobu s -tt- mají i jiné jazyky a většinou se tak píše i české slovo přejaté: v ČNK vede motto poměrem 1485:20.

Při zdomácnění slova (stačí i česká přípona, např. scanování místo angl. scanning) však zdvojené souhlásky opouštíme nadále. Výrazně to ukazuje slovo stres, doložené v ČNK 1629x (a to nepočítáme odvozeniny: stressovat se nevyskytuje v textech vůbec a stressový zcela ojediněle). Podoba stress, nepočítáme-li citované výrazy anglické, je doložena jen 39x (26 dokladů pochází z různých psychologických brožur). Také horor je desetkrát častější než horror; ten sice může pisatelům připadat ještě hrůznější než s jedním r, ale proč psát dvě, když stačí jedno?

Jacques, Jules, Anouilh ap.

Pro oko vypadá lépe, píšeme-li Jacquese, Julese, Anouilha. Ty tvary však máme vyslovovat [žaka, žila, anuje] a způsobem psaní to můžeme čtenáři naznačit a napsat Jacquesa, Julesa, Anouilhe. Nerovnováha tu bude ovšem vždycky: např. milý [žán-žaku] nelze napsat jinak než milý Jean(e)-Jacquesi, takže chceme-li tvary takových jmen sjednotit, volme spíše podoby přijatelné oku.

Starší způsob skloňování Jacqua, Jula už u těchto jmen nepokládáme za vhodný, protože takové tvary nenaznačují, jaký je výchozí tvar jména.

jakoby a jako by

Podobně jako rozlišujeme Zatelefonuj, kdybys mě potřeboval (= v případě, že bys…) x Zatelefonuj, kdy bys mě potřeboval (= sděl mi časový údaj), rozlišujeme také jakoby a jako by. Rozdíl je však jemnější a jeho osvětlení zabere trochu víc místa.

1. Nejstarším typem užití jsou věty v podmiňovacím způsobu; jako by je tu úspornějším (a vývojově starším) vyjádřením místo jako kdyby. Mluvčí se při nich vzdává přesných údajů; s pomocí kondicionálu jen naznačuje, jak asi se věci mají, čemu se podobají, jaké mu připadají, jaké se zdají být (zároveň však naznačuje, že takové, přesně vzato, nejsou): Po jelenu jako by se zem slehla. Návštěvník jako by měl Pleskotovu architekturu spíš tušit než ji skutečně vidět. Hlas jí zněl křehčeji a jako by byl mladší, než ve skutečnosti byl. Vtom se zarazil, jako by na něco přišel. Vždycky seděl tak, jako by chtěl v příštím okamžiku vstát. Chtěl jsem, aby album znělo, jako by vzniklo v raných sedmdesátých letech. Některé z takových vět se staly ustálenými obraty, frazémy: spí, jako by ho do vody hodil; zmizel, jako by se do země propadl; řve, jako by ho na nože bral; mluvil dál, jako by se nechumelilo; jako by mu z oka vypadl; jako by hrách na stěnu házel.

2. Nemuset volit přesné výrazy, moci se spokojit jen s přibližnými je možnost lákavá a někdy dokonce vítaná (skromnost, zdvořilost, potřeba obrazného vyjádření). Jakoby, které nevytváří kondicionál, připojujeme jako signál přibližnosti k jednoslovným i víceslovným výrazům: nohy jsou bez síly, těžké a jakoby gumové; inspirace pro naše jakoby ospalé zlatníky; byla jakoby průhledná (lze vyjádřit také jako by byla průhledná); je to vlastně taková jakoby lžička; oblečena byla prostě a jakoby narychlo; já vám dovolím mi jakoby i vyčítat; ohnal se rukou jakoby v sebeobraně; projíždějící vlak pískal jakoby jen z magnetofonového pásku; hrál jakoby do ouška panu prezidentovi. Často lze ovšem uplatnit dvojí pojetí: vedle udělal to jakoby naschvál/mimoděk/náhodou/mimochodem, kde dáváme signál přibližnosti k příslovci, lze formulovat také jako by to udělal naschvál/mimoděk/náhodou/mimochodem, kde jako přibližný prezentujeme přísudek a tím i celou větu. Kouzelné relativizující slůvko jakoby někdy poslouží i pro jednoduchou, a přitom komplexní výpověď: vše na tomto světě je jen jakoby. Při málo běžných užitích lze psát uvozovky: třeba je to jen taková víra „jakoby“. Příležitostně se jakoby stává komponentem složeniny: jakobyčokoláda.

3. K vyjadřování dojmu se signál přibližnosti spojuje i se slovesy v oznamovacím způsobu: v čase přítomném (několik minut jakoby tančí; cítí, že jakoby směřuje k Němu), budoucím (bude držet mapu a jakoby si v ní bude prstem číst – vykládá se tu hercům, jak má jejich akce vypadat) a také v čase minulém: chvíli si v ní jakoby četl; OF se jakoby rozdělilo; nežily svůj život, ten byl jakoby žit někým jiným. Právě u minulého času je ovšem rozlišení od kondicionálu (a od jako by psaného zvlášť) krajně obtížné: vždyť obojí slovesné tvary obsahují příčestí na -l. V takových případech – např. můžeme-li výraz balon jakoby plul napsat také balon jako by plul – se můžeme řídit poměrně prostým pravidlem, že kde je myslitelný kondicionál, napíšeme jako by zvlášť. Měli bychom však ohlídat postavení příklonek: loď se jakoby vznášela x loď jako by se vznášela. K citovaným příkladům jsou myslitelné varianty jako by si v ní chvíli četl; OF jako by se rozdělilo; nežily svůj život, ten jako by byl žit někým jiným.

4. Jsou tedy situace, kdy volba je volná; jsou jiné, kdy způsobem psaní odlišíme význam; a jsou i takové, v nichž jednu z možností – a tedy také jeden ze způsobů psaní – hodnotíme jako neuváženost. Mimochodem: vzorky textů v ČNK ukázaly, že chybně napsané jako by představuje 3 %, zato chybné jakoby 30, v některých textech a periodikách až 51 % výskytů. Pisatelé a redaktoři mají možná za to, že psaní dohromady (podobně jako třeba kupříkladu) je jaksi modernější. Ale kvůli tomu se snad nezřekneme prostředku, který slouží k rozlišování významu.

Snad bude nejlépe rozebrat na závěr několik příkladů.

A1 Jakoby z dálky se ozvala střelba.
Mluvčí si je jist, že slyšel střelbu, ale zněla jako z dálky (přestože se mohlo střílet třeba v sousední místnosti).
A2 Z dálky se jakoby ozývala střelba. / Z dálky se ozývala jakoby střelba.
Mluvčí si je jist, že zvuk přichází z dálky, ale o jeho původu vyslovuje pouhou domněnku.
A3 Jako by se z dálky ozvala střelba.
Mluvčí slyšel něco, co připomínalo střelbu z dálky (mohly to být třeba temné rány v sousedním domě); zvuk popisuje ještě méně přesně než v příkladech A1, A2.

B1 Jakoby Wagnerova hudba v dirigentově pojetí rezonovala s celkovým jevištním ztvárněním této fantazijní kreace.
Hudbu nemusel napsat Wagner: byla jen ve wagnerovském stylu, kritikovi připomínala Wagnera, přesně ji neidentifikuje – ale konstatuje, že souzněla s jevištním ztvárněním.
B2 Jako by Wagnerova hudba v dirigentově pojetí rezonovala s celkovým jevištním ztvárněním této fantazijní kreace.
Tentokrát jde opravdu o hudbu Richarda Wagnera; kritikovi připadalo, že její interpretace souzněla s jevištním ztvárněním.

C1 Jakoby problémů nebylo dost.
Že bychom si stěžovali na nedostatek pseudoproblémů? Raději tedy
C2 Jako by problémů nebylo dost.
Poukazujeme totiž na to, že problémů je beztak až až (chcete-li, ažaž).

Upozorňujeme ještě, že obrat jako kdyby píšeme vždycky zvlášť.

jehož, jejíž, jejichž

Jehož, jejíž, jejichž je zájmeno přivlastňovací vztažné. Zatímco jehož, jejichž mají jen jeden tvar, jejíž se skloňuje podle vzoru „jarní“ s přívěsným -ž. Jejíž ve větě zastupuje podstatné jméno rodu ženského. Jeho koncovky však neurčuje toto podstatné jméno, nýbrž to, ke kterému skladebně patří ve větě vztažné: Je to kniha, jejímž autorem je… (nikoli: je to kniha, jejíž autorem je…).

Pomůcka, jak tvořit správné tvary, je jednoduchá. V zájmenech jeho, její, jejich se nechybuje, takže
stejně jako jeho centrum bude městečko, jehož centrum
  její věž   katedrála, jejíž věž
  do jejího středu   čelenka, do jejíhož středu
  jejími uličkami   Verona, jejímiž uličkami
  jejich zájezdů   turisté, z jejichž zájezdů město bohatne
  z jejích zájezdů   cestovní kancelář, z jejíchž zájezdů vybíráme

jekl

Slovo jekl sice nenajdete v žádném slovníku, ale většina mužů vám ochotně vysvětlí, že jekl je tvarované železo obdélníkového nebo čtvercového profilu či jiného profilu uzavřeného i otevřeného. Ti, kdo s železnými profily pracují, užívají slova jekl běžně. Proto ho také můžete číst v reklamách a inzerátech nabízejících železářské zboží, ba i pěkně barevně vyvedené v omítce domu.

Jekly patří k těm (početným) výrobkům, které jsou pojmenovány po nějaké osobě – vynálezci, výrobci, majiteli firmy či jiné význačné osobnosti, popř. k výrobkům, kterým se začalo říkat podle jejich nejběžnější, nejznámější firemní značky. Podobně jako např. bezešvé trubky manesmanky připomínají vynálezce tzv. poutnického válcování Reinharda Mannesmanna, podobně jako kardan neboli kloubové spojení hřídelů má jméno podle vynálezce, italského přírodovědce 16. stol. Cardana, podobně jako karma, lux, xerox, kolt či imbus byly původně firemní značky, i jekly neboli jäkly dostaly jméno po prvním výrobci. Tím byl rýmařovský kovář Jäkl, jehož patentu a zkušeností bylo využito také při zavádění výroby podkov. Tzv. Jäklovy profily se začaly vyrábět ve třicátých letech 20. stol. pod firemní značkou Jäkl. Jméno Jäkl je obsaženo i v názvu dnešní samostatné obchodní společnosti Jäkl Karviná, a. s.; ta je pokračováním společnosti Jäklův železářský průmysl, s. s r. o., jíž byl tento název přiznán už v r. 1922 (viz www.jakl.cz). Historicky opodstatněná pravopisná podoba by tedy měla být jäkl. V odborné hutnické literatuře a v popisech výrobních programů železářských společností se však dnes už nepíše o Jäklových profilech, nýbrž o otevřených a uzavřených profilech různých typů. Uzavřený profil může být například plochooválný, oválný, čtvercový tažený, čtvercový svařovaný, obdélníkový, „Z“, „L“, „T“ a další, otevřený profil může být např. „L“ rovnoramenný, žlábkový plochý, korýtkový rozevřený symetrický a další. Slovo jekl zůstává omezeno na profesní sféru vyjadřování. To vede k tomu, že souvislost názvu výrobku s původní firemní značkou Jäkl si dnes mnoho uživatelů tohoto slova už neuvědomuje, a proto proniká pravopisná podoba jekl, která přesně odpovídá české výslovnosti. Jako pravopisnou podobu profesního výrazu ji považujeme za vhodnou.

jenž

Při skloňování tohoto zájmena se uživatelé češtiny dopouštějí chyb zejména v 1. a 4. p. jednotného i množného čísla. Škálu tvarů dokládá následující tabulka:

jenž pán, jenž sedí na lavičce
v domě, jenž stojí na okraji
1. p. č. j. rodu m. živ.
1. p. č. j. rodu m. neživ.
jež dívka, jež jde proti mně
dítě, jež si maluje
dítě, jež jsem spatřil
obrazy/knihy/díla, jež se mi líbí
hokejisté, lesy, labutě, dvojčata, jež jsme viděli
1. p. č. j. rodu ž.
1. p. č. j. rodu s.
4. p. č. j. rodu s.
1. p. č. mn. rodu m. neživ., ž. a s.
4. p. mn. č. všech rodů
jehož učitel, jehož jsem potkal 4. p. č. j. rodu m. živ.
jejž učitel, jejž jsem potkal
v dopise, jejž jsme obdrželi
4. p. č. j. rodu m. živ
4. p. č. j. rodu m. neživ.
již hra, již jsem včera zhlédl
chlapci, již běží
4. p. č. j. rodu ž.
1. p. č. mn. rodu m. živ.

Tvar již působí knižně až archaicky (nemluvě o homonymii s již = už), a proto je vhodnější dát přednost tvarům zájmena který. Užijeme-li tvar již ve 4. p. rodu ženského ve spojení s předložkou, mění se – jako u jiných předložkových tvarů j- v n-, krátké i však zůstává: dovolená, na niž se těším…; v ostatních nepřímých pádech je í: hra, bez (k, o, s) níž

je pravda

Ve spojení je pravda, že… bychom měli substantivum pravda užít v prvním pádě, neboť zpravidla nevyjadřujeme, že hodnota sdělení je proměnná, ale ztotožňujeme sdělení s pravdou. Použití sedmého pádu pravdu relativizuje: Od předevčírem je podle nich pravdou, že…

jižní, střední, … Čechy, Morava, Evropa

Ve spojení adjektiv označujících světové strany (jižní, východní, …) a adjektiv jako střední, horní, dolní se přídavné jméno píše s velkým písmenem jen tehdy, je-li součástí zeměpisného názvu. Proto píšeme: Severní Amerika (název světadílu), Jižní Afrika (název státu), Horní Bečva (název vodní nádrže), ale jižní, severní, východní, západní Čechy, Morava, Slovensko, Evropa, horní Vltava – u těchto spojení adjektiva pouze naznačují polohu.

jména na -el

Jména zakončená na -el, u kterých se při skloňování vypouští -e- (PavelPavla, Pavlovi) mají v 5. p. koncovku -e (pane Pavle, Karle). Jména, u nichž se -e- při skloňování nevypouští (Gabriel, Manuel, Anděl, Nobel) kolísají a mohou mít v 5. p. koncovku -i nebo -e (pane Manuele i Manueli, Anděle i Anděli, Gabriele i Gabrieli, Nobele i Nobeli). Volba koncovky záleží do velké míry na rodinné tradici nositele jména.

karta, karet, kartové automaty

U slova karta se doporučovalo rozlišovat karty hrací (balíček karet) a karty evidenční apod. (zápisy do kart). Tvar bez -e- je však už dnes zcela ojedinělý: za 90. léta jsme našli jediný doklad v LidN 1991 co se týká divokých kart do hlavní soutěže. Zcela převážil tvar karet: zapisoval do karet, nejvíce karet obdržela Dukla, pomocí karet s čárovým kódem, držitelé mezinárodních kempinkových karet, snímače osobních karet, u kvalitnějších zvukových a grafických karet pro počítač… Nemějme proto obavy ani z platebních karet: je to tvar pro dnešní češtinu základní.

Teoreticky máme trojí možnost, jak ke slovu karta vytvořit adjektivum. Podoba (1) karetní je spojena s hracími kartami a karetními hrami. Automaty „na kartu“ označíme nejlépe jako (2) kartové automaty. Existuje také trestná činnost založená na padělání a zneužívání platebních karet, totiž kartová kriminalita (pod karetní kriminalitou bychom spíše rozuměli falešnou hru). Začátkem 90. let se objevil i výraz (3) kartovní automaty (napodobením adjektiva mincovní, jak k tomu svádějí telefonní automaty „na kartu“ a „na mince“), ale to se neujalo.

kdo s koho

Pokud máte nutkání použít spíše předložku z, nepodléhejte mu. Nejde totiž o druhý pád, se kterým se předložka z pojí, ale o starobylý pád čtvrtý. Takto použité s se dnes vyskytuje pouze v knižních výrazech kdo s koho a být s to.

Zajímáte-li se o to, jak se s touto předložkou zacházelo dříve (seč měl síly; slovo s to, strýče; s loket nad hlavu aj.), najdete bohaté doklady v PSJČ.

kolik má čeština slov

Na tuto otázku lze dát pouze přibližnou odpověď. Slovní zásoba je ve stálém pohybu, některá slova vycházejí z užívání, nová vznikají, není také jasné, zda máme počítat úzce odborné termíny nebo slova omezená oblastně atd. Příruční slovník jazyka českého (PSJČ), zatím nejrozsáhlejší, který vycházel v letech 1935–1957, má zhruba čtvrt milionu hesel. Obsahuje slova, která zná málokdo, a neobsahuje některá slova obecně známá (např. vulgarismy), protože jeho těžiště tkví v popisu spisovné slovní zásoby na základě excerpce beletrie, časopisů a částečně novin. Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ; první vydání vyšlo v letech 1960–1971, druhé vydání v r. 1989) má přibližně 192 000 hesel a rozsahem nejmenší Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (SSČ; první vydání 1978, druhé, upravené vydání 1994) obsahuje zhruba 48 000 hesel představujících jádro spisovné slovní zásoby.

Údaj o počtu slov v jazyce má tedy jen relativní, orientační hodnotu.

koncovky adjektiv: k problémům týkajících se? týkajícím se?

V konstrukcích typu věci týkající se ekologie, typických pro různé žánry věcného stylu, je třeba dát pozor na správný tvar adjektiva. Přídavné jméno, v našem příkladě týkající se, mluvnicky patří k podstatnému jménu, které před ním předchází, tj. věci týkající se. Právě s tímto substantivem se musí také shodovat tvarově, tj. v rodě, čísle a pádě. Zároveň však na adjektivu týkající se mluvnicky závisí substantivum, které za ním následuje, v našem případě ekologie. Toto substantivum jakoby k sobě přitahuje adjektivum týkající se, a to tak silně, že adjektivum se mu někdy – mylně – přizpůsobuje svým tvarem. Důsledkem toho je pak gramaticky nesprávná věta informujte se o věcech týkající se ekologie místo správné informujte se o věcech týkajících se ekologie.

Mluvnicky nesprávná je rovněž věta pojišťovna se vyjádřila ke škodám vzniklých na stavbách. Pisatel měl napsat, že pojišťovna se vyjádřila ke škodám vzniklým na stavbách.

Ani věta, v níž se říká, že něco odpovídá požadavkům stanovených zákonem, není mluvnicky v pořádku. Buď musíme napsat, že odpovídá požadavkům stanoveným zákonem, a pokud se nám nelíbí nahromadění slov zakončených na -m v různé funkci, nemusíme na adjektivu lpět: odpovídá požadavkům, které stanoví zákon / které jsou stanoveny zákonem.

Nejsme-li si jisti, která slova ve složitější konstrukci k sobě mluvnicky patří, pomůžeme si snadno tím, že takovou konstrukci nahradíme vedlejší větou: o věcech, které se týkají ekologie; ke škodám, které vznikly na stavbách; požadavkům, které jsou stanoveny zákonem. Naše vyjádření bude přehlednější, srozumitelnější a možné chybě se vyhneme.

„kontrola“ pravopisu

O tom, jak tato výbava textových editorů pracuje, s námi diskutujete často. Oceňujete ji, píšete-li na počítači text v editoru Word. Pochvalujete si, že odstraní většinu překlepů a urychlí práci. Upozorní vás na slova, která v češtině neexistují, i na mnohé nespisovné slovní tvary, například dvoum, dvouch, bramborama, chybama. Nabízí „první pomoc“ – ale nepomůže vždy.

Pozor si musíte dát zejména ve všech případech, kdy pro pravopisnou podobu slova je důležité jeho okolí ve větě (např. jde-li o i a y ve shodě podmětu a přísudku, muži byli osloveni – osoby byly osloveny, nebo o pádové tvary, 1. pád psi – 4. pád psy) nebo význam slova – v češtině máme slova rok, tok, bok, krok; napíšete-li, že její roky se vlnily místo její boky se vlnily, skoval se za strom místo schoval se za strom, pak automatická procedura samozřejmě chybu nerozpozná, a zůstane-li neopravena, může být zdrojem nechtěné komiky.

Kontrola pravopisu neupozorní ani na psaní interpunkční čárky – nenapíšete-li například před spojkou že (nebo před nějakou jinou spojkou) čárku nebo neoddělíte-li začátek a konec vložené věty v souvětí čárkami z obou stran, může dojít i k posunu ve významu celého souvětí (viz čárka).

Problémy mohou nastat u slov, u nichž PČP dovolují variantní podobu: exkurze i exkurse, bazilika i basilika, kurz i kurs, kurzovné i kursovné, impulz i impuls, diskuze i diskuse, balkon i balkón, realismus i realizmus a mnoho dalších. Mohou nastat případy, kdy v kontrole pravopisu je jedna z obou možných variant označena jako nepřijatelná; může to být dokonce ta varianta, která je v PČP uvedena jako „základní“. Pokud se pisatel rozhodne pro určitou pravopisnou variantu nějakého slova, měl by dbát na to, aby dodržoval zvolenou variantu v celém textu a také u všech slov, u nichž se objevuje příslušný pravopisný jev. Neměl by tedy v témž textu střídat například psaní impuls a kurz, realismus a impresionizmus, i když obě varianty jsou „zkontrolovány“ jako správné. To si už musí uhlídat sám.

Pokud místo složeného slova spoluřešitel napíšete omylem spolu řešitel, může se vám stát, že právě tato varianta zůstane neopravena, zatímco psaní dohromady bude podtrženo jako nesprávné. Na dlouhá slova je třeba dávat zvláštní pozor.

Automatická kontrola pravopisu nemůže být všemocným lékem a nahradit kodifikační příručky, jako jsou například PČP nebo SSČ. Může se stát, že – v některé své verzi – neopraví zjevné chyby, např. tvary xdvěmi, xs cíly, nebo že naopak bude žádat opravu tvaru čtyřma ve spojení mezi čtyřma očima. Pokud vám tedy bude něco podtrženo jako chybné, může to i přesto být dobře. Různé verze pravopisných kontrol se v některých konkrétních případech vzájemně liší, avšak neustále se vyvíjejí, zdokonalují a ty dnešní mají velmi dobrou úroveň. (Pro jazykové kuriozity však pochopení nemají a slovo nejneobhospodařovávatelnější za české slovo neuznají.)

kraje

Podle ústavního zákona ze dne 3. prosince 1997 o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb. byly na území České republiky vytvořeny nové vyšší územní samosprávné celky – kraje. Celkem je jich čtrnáct. Všechny názvy krajů byly původně utvořeny podle názvu sídelního města, jen u názvů čtyř krajů došlo dodatečně (podle ústavního zákona ze dne 16. května 2001) ke změně.

Názvy dvanácti krajů jsou utvořeny z přídavného jména na -ský a z podstatného jména kraj: Karlovarský kraj, Plzeňský kraj, Moravskoslezský kraj, Ústecký kraj, Jihočeský kraj atd. Jazykovědci radí psát s velkým počátečním písmenem přídavné jméno, tedy např. Plzeňský kraj nebo kraj Plzeňský, Jihočeský kraj nebo kraj Jihočeský. Důvody tohoto způsobu psaní jsou dva. Zaprvé: Navazuje se tím na obdobnou pravopisnou zásadu v PČP 1957 (Praha, Academia, s. 70), podle níž se kraje tehdy platného krajského uspořádání psaly rovněž tímto způsobem. Zadruhé: Praktičnost této zásady se projeví, potřebujeme-li psát o několika krajích současně, např. kraj Plzeňský a Budějovický. Pokud bychom napsali Kraj plzeňský a budějovický, nemuselo by být zřetelné, zda jde o jeden kraj, anebo o kraje dva. Zbývající dva kraje nesou název Vysočina (slovo kraj podle litery zákona není součástí názvu; v praxi se bez něho kvůli srozumitelnosti mnohdy neobejdeme, má-li být jasno, že se mluví o kraji, ne o Vysočině) a Hlavní město Praha. První z obou názvů je pravopisně průhledný už proto, že je jednoslovný, u druhého názvu bychom měli psát Hlavní s velkým písmenem. Tím se totiž název kraje odliší od názvu hlavního města Prahy jako metropole i jako právnické osoby (viz heslo město Liberec, obec Semice).

krájíme najemno – na jemno

Pokud si budeme zapisovat recepty, máme jako pisatelé situaci poměrně jednoduchou. Nemůžeme udělat chybu, protože často užívané kuchařské výrazy můžeme psát dvojím způsobem – zvlášť (jako spojení předložky a jména) i dohromady (jako tzv. spřežku). Nejširší pole působnosti nám poskytují výrazy s předložkami do a na, možnost tvořit nové spřežky je zde téměř neomezená. Mezi příslovečným předložkovým výrazem a spřežkou není žádný významový rozdíl. Píšeme tedy: nakrájíme na hrubo / nahrubo, na jemno / najemno; pečeme do zlatova / dozlatova, do měkka / doměkka, do růžova / dorůžova; upravíme za tepla / zatepla, za sucha / zasucha; vejce na tvrdo / natvrdo; kapr na černo / načerno, na modro / namodro.

V názvech, které jsou svým původem ustrnulá spojení předložky s jmenným tvarem adjektiva (např. kapr po mlynářsku, pstruh po námořnicku ) píšeme předložku zvlášť (na rozdíl od ustálených spojení poslepu / po slepu, postaru / po staru, podomácku / po domácku, která můžeme psát dvojím způsobem); zeměpisná jména v nich píšeme s malým počátečním písmenem: vepřové po česku, nákyp po švýcarsku; také lze zmizet po anglicku.

křest a pohřeb

Obě tato slova obsahují -e-, které se při skloňování vypouští: křest: křtu, křtem, křty; pohřeb: pohřbu, pohřbem, pohřby (podobně jako dojem: dojmu, násep: náspu, čest: cti). Je sice pravda, že toto vysouvání není systematické: máme např. chřest: chřestu, škleb: šklebu, neřest: neřesti. Tradice u vyjádření jako zúčastnit se ?křestu cédéčka, byli jsme na ?pohřebu je však velmi mladá; tyto tvary nehodnotíme jako spisovné.

kuličkiáda

Příponu -iáda najdeme v celé řadě substantiv, která označují vrcholné mezinárodní sportovní soutěže: olympiáda, univerziáda (pro vysokoškoláky), abilympiáda, paralympiáda (pro zdravotně postižené sportovce).

Zakončení -iáda ale nemusí znamenat jen sportovní klání s mezinárodní účastí. Mnozí se pamatují na hromadná vystoupení tělovýchovných jednot na pražském Strahově zvaná spartakiáda. Autogramiáda je veřejná akce spojená s podpisováním knih; klauniáda je nejenom vystoupení klaunů, ale často předstírání něčeho; heydrichiáda bylo období za druhé světové války, kdy po atentátu na říšského protektora Heydricha u nás následovaly kruté nacistické represálie; obdobně – spojením s vlastním jménem – jsou utvořena i podstatná jména hitleriáda, hilsneriáda nebo i kafkiáda, faustiáda, donkichotiáda, pythagoriáda.

Všechny tyto názvy připojují příponu -iáda k cizímu základu, který většinou končí na souhlásku. Jak budeme postupovat v případech, kdy jde o spojení se základem českým? Příponou -iáda se často označují i soutěže v pouštění draků, ve hře s kuličkami, ve střílení z praku nebo regata v neckách; česká slova mnohdy končí na -y (necky, kuličky).

V češtině se při tvoření slov příponou začínající samohláskou i od základů slov zakončených na y připojuje přípona k základu po odsunutí y. Máme tedy např. ragbistu od ragby, lobbistu od lobby (což sice nejsou slova původem česká, ale na principu tvoření slov to nic nemění). Podle tohoto modelu bychom utvořili podoby drakiáda, kuličkiáda, neckiáda, prakiáda.

Toto řešení ale nemusí být jediné. Všechny obdobné akce, konané ve stylu velkých mezinárodních soutěží, jsou převážně recesní, obvykle bývají určeny dětem, popř. dospělým, kteří se chtějí bavit. Vytvořením názvu složeného z domácího základu – navíc mnohdy tak prozaického jako jsou necky – a přípony cizího původu užívané pro vrcholné sportovní akce vzniká určité napětí vyplývající z protikladu obyčejného a slavnostního, nízkého a vysokého. A právě o to v obdobných názvech jde. Odlehčení, které je pro tyto akce typické, se projevuje i v jazykovém humoru. Proto můžeme napsat i drakyáda, kuličkyáda, neckyáda, prakyáda.

kurz filozofie, nebo kurs filosofie?

O způsobu psaní přejatých slov rozhoduje míra jejich zdomácnění v češtině, tedy toho, jak slovo ve spisovném jazyce vyslovujeme. Proto dnes – v souladu s výslovností – píšeme se z řadu výrazů původně psaných se s. Mnoho slov můžeme psát oběma způsoby, buď se z, nebo se s.

Nejvíce slov patří do skupiny slov zdomácnělých, ve kterých původní s vždy vyslovujeme jako [z]. Pravopisné podoby se z jsou u těchto slov považovány za základní, stylově neutrální. Do této skupiny patří např. analýza, dezinfekce, filozofie, fyzika, gymnázium, konzultace, konzervativní, muzeum, prezident, próza, televize… Podoby se s (president, museum…) se uplatní pouze v určitých typech textů a pociťujeme je jako knižní, až zastaralé.

Do druhé skupiny patří slova, kde v nepřímých pádech (tedy ne v prvním) vyslovujeme [z], což ovlivňuje i pravopis slov v prvním pádě. U těchto slov hodnotí platná kodifikace dublety jako rovnocenné. Píšeme kurz i kurs, obdobně i odvozené výrazy kurzovné/kursovné, kurzovní/kursovní, konkurz i konkurs, pulz i puls, pulzovat/pulsovat…

Slova s dvojí spisovnou výslovností můžeme psát rovněž dvojím způsobem. Píšeme a čteme diskuse i diskuze, renesance i renezance, resort i rezort, režisér i režizér… Na rozdíl od první uvedené skupiny se za neutrální považují podoby se s.

Ve slovech s příponou vyslovovanou jako [-izmus] a ve slovech zakončených na [-zmus] a [-zma] se píše s i z, přičemž za základní se považují podoby se s, např. mechanismus, spasmus, charisma.

Pouze se -s- píšeme laser [lejzr] a některá slova s latinskou předponou dis-: disident, disharmonie, disonance. Variantu máme u slova disertace/dizertace.

ližiny

Ližiny jsou kovové nebo dřevěné trámce, které slouží k posunování těžkých břemen; mohou také tvořit součást nosných konstrukcí lešení – Kostru tvoří sloupky, ližiny a vzpěry. Ližiny najdeme také na střechách automobilů; jsou to podélné vyztužené lišty, na které se dá připevnit nosič na kola nebo autozahrádka: Standardem pro všechny verze vozu jsou rovněž integrované ližiny pro střešní nosič. Do standardní výbavy patří mimo jiné střešní ližiny charakteristické pro většinu vozů kombi.

Přestože se může zdát, že jde o příbuzné slovo k vyjmenovanému slovu lyže (ostatně ližiny se trochu lyžím podobají), a že je tedy nasnadě psát je s tvrdým y, není to pravda. Podstatné jméno lyže jsme převzali z ruštiny (lyža), ale ližiny jsou odvozeny od částečně synonymního slova líha.

lobby

Lobby je nátlaková skupina, která se snaží prosadit své zájmy. Slovo je ženského rodu a je v češtině nesklonné. Odvozená slova zachovávají v základu dvě b: lobbování, lobbovat. Přípony -ista, -ismus se nepřipojují mechanicky k celému základovému slovu, ale ze dvou stejně vyslovovaných samohlásek y – i zůstává pouze jedna, a to i. Píšeme tedy lobbista (stejně jako třeba ragbista), lobbistický, lobbismus, lobbing.

Jiné je sloveso lobovat. V tenise znamená vrátit míč vysokým obloukem za soupeře hrajícího u sítě. Takový způsob vrácení míče se nazývá lob.

logistika

Pomineme starší význam v matematické logice. Dnes se s tímto slovem setkáváme hlavně v mladším významu, který vychází z francouzského logistique a patří do čeledi původem franckých slov loge, logis; druhé z nich označuje ‚ubytování‘, zvláště vojáků (kvartýr), na lodích pak ložnici mužstva. Z téhož základu jsme přejali jednak slovo lóže, jednak archaický ložument pro vojáky. Právě užití ve vojenství se stalo východiskem dalších posunů. V armádách NATO se slovem logistika už řadu desetiletí označuje to, čemu se u nás říkalo týlové zabezpečení: patří sem i péče o zásobování, organizaci přesunů materiálu i osob a také péče o tok informací.

Z vojenské sféry se výraz nověji přenesl i do civilního sektoru. I tam totiž lze budovat systémy, které se komplexně postarají např. o distribuci zboží a odpadů – neboli o všechno, co se v koloběhu zboží odehrává mimo vlastní výrobu a mimo akt prodeje. Spadá sem péče o transport, obalovou techniku, skladování a rozvoz; někteří sem zahrnují i služby finanční a pojišťovnické, vyřizování celního odbavení, audity, opravárenství, a také výrobu transportní a obalové techniky. Jde tedy o jakési komplexně pojaté speditérství a obstarávačství, o sféru mezi výrobou a obchodem. Vysoká škola ekonomická má katedru logistiky, vychází měsíční příloha Logistika v Hospodářských novinách, konají se veletrhy logistiky, existuje Česká logistická asociace; z tisku máme mnoho dokladů, jak se inzeruje doškolování v logistice.

Při dalším rozšíření významu se logistikou nazývá každé komplexní zabezpečení: logistika diplomatické cesty, logistika horolezecké výpravy, logistika olympijských her. Používá se i přídavné jméno logistický a příslovce logisticky: logisticky provázat, logistická podpora, logistická návaznost, logistické zázemí Evropské unie.

ASCS shrnuje význam slova logistika takto: „nauka o plánování, přípravě a použití prostředků a služeb nezbytných k činnosti branných sil; (nebo) vůbec organizace a řízení materiálových, informačních a transportních procesů“.

lomítko

Lomítko se stává novým rozdělovacím (chcete-li, členicím) znaménkem. V éře psacích strojů se na mnoha klávesnicích musely závorky nahrazovat právě lomítkem – ale počítačové psaní i sazba nám umožnily obě znaménka rozlišovat.

Hlavní doménou lomítka jsou odborné texty. Může označovat např. rozhraní veršů, v tabulkách rozhraní skupin údajů (tyto úkoly může plnit také svislice), ale nejčastěji vyznačuje alternativu, záměnnost, platnost pro dva nebo více případů. Poměrně dlouho se k tomu užívalo dvojité lomítko //, ale není třeba na něm trvat; v úsporném zápisu jím však můžeme odlišit jiný stupeň alternativy.

Nesnáze s lomítkem jsou v jeho „odmezerování“. Lomítko bez mezery se hodí pro alternativu tvořenou vždy jedním grafickým slovem: pán/paní, a/nebo. Pokud je jeden z výrazů dvou- a víceslovný, volme lomítko s mezerami: koukni se / koukněte se nevzbuzuje dojem, že alternuje se a koukněte (koukni se/koukněte se), ani nepřipomíná jinak postavené alternativy (pamatuji se/si). Volba je podobná jako mezi pomlčkou a spojovníkem. Mezerami se vyřeší i takovýto příklad z tabulek:

výkon / napětí
1500 kW / 220/380 V

manžel

Podstatné jméno manžel má ve 4. a 7. pádě množného čísla dvojí koncovky: podle vzoru „pán“ i podle vzoru „muž“. Pokud se vsadíte o psaní i/y v 7. pádě, prohrát nemůžete, neboť obě podoby (tj. s manžely i manželi) jsou správné.

mě – mně

Zájmeno má ve svém skloňování tvar, jejž vyslovujeme [mňe], ale někdy píšeme , někdy mně. Pravidlo, kdy který z nich napsat, není těžké:

nebo mne 2. a 4. pád ode mě, dotkl se mě, pro mě, viděl mě
mně 3. a 6. pád kvůli mně, dej mně, mluvil o mně


Ve 3. pádě se užívá i tvar mi, ten však s tvarem mně libovolně zaměnitelný není, neboť nemůže stát po předložce (pouze ke mně) a na začátku věty (můžeš mi i mně poslat zprávu, ale mně můžeš poslat zprávu).
Při volbě tvarů zájmena já se nenechte zmást analogií se zájmenem ty, kterou si mnozí z vás zapamatovali ze školy. Ta je totiž nedokonalá: tvaru tobě odpovídá mně, tvaru mi zase ti, tě – mě. Tam, kde musíme použít tebe (tebe nezvolili, na tebe), můžeme však zvolit nejen mne, ale i (mne i mě nezvolili, na mne i ). Radíme vám: osvojte si pravidlo uvedené výše a na tvary zájmena ty přestaňte spoléhat.

město Liberec, obec Semice

V současné době se před zeměpisné názvy měst a obcí stále častěji předsouvají výrazy (statutární) město a obec (město Liberec, statutární město České Budějovice, obec Semice). Tyto výrazy plní dvojí funkci: buď naznačují druh (velikost) územní jednotky, nebo bývají součástí názvu obce nebo města jakožto právnické osoby. V prvním případě je lze vynechat; můžeme sdělit: v obci Semicích došlo k havárii i v Semicích došlo k havárii. Ve druhém je podle zákona č. 128/2000 Sb. v záhlaví všech listin, které „jsou vyhotoveny orgány obce a týkají se samostatné působnosti obce“, jejich užití závazné.

V záhlaví listin stejně jako v adrese je velké písmeno u prvního výrazu pochopitelně namístě. Abychom však psali tyto výrazy s velkým písmenem i ve větné souvislosti, musely by být součástí vlastního názvu. Po konzultaci s pracovníky z Odboru legislativy a práva Úřadu vlády ČR a Ústavu státu a práva AV ČR máme za prokazatelné, že název obce či města jakožto právnické osoby je totožný s názvem zeměpisným. Jmenuje-li se územní jednotka Liberec, Zlín, Pardubice, Líbeznice, Vysokov, vystupuje tímto jménem i v právnických vztazích; předsunuté výrazy obec, město se chápou jako jména obecná, jejichž funkcí je signalizovat druh právnické osoby, a proto se píšou s malým písmenem. S velkým písmenem píšeme pouze Město Albrechtice, Město Touškov a Město Libavá, kde je výraz město součástí vlastního zeměpisného názvu.

městská část a městský obvod

Městská část a městský obvod jsou podle zákona č. 128/2000 Sb. organizační jednotky města, které mají vlastní orgány samosprávy. Zatímco v běžné komunikaci píšeme a mluvíme o Praze 2, o Ostravě-Třebovicích nebo o Brně-Líšni (k psaní srov. pomlčka a spojovník), v úředních písemnostech se před vlastní jména umisťují výrazy městská část, městský obvod. Ty se však (stejně jako obec, město ve spojení s vlastními jmény) chápou jako jména obecná, druhová, a proto se ve větné souvislosti píšou s písmenem malým: Obvodní úřad městské části Praha 2, internetové stránky městské části Brno-Líšeň, starosta městského obvodu Ostrava-Třebovice (viz město Liberec).

městys

Přestože Slovník spisovné češtiny uvádí pouze měkké skloňování, PČP připouštějí vedle skloňování podle vzoru „stroj“ také dubletní skloňování podle vzoru „hrad“: tedy ve 2. pádě j. č. městyse i městysu, v 1. a 4. p. mn. č. městyse i městysy, v 7. p. mn. č. s městysi i s městysy. Ať už zvolíte skloňování měkké, nebo tvrdé, v 6. pádě mn. č. doporučujeme podobu městysech, která v úzu převažuje.

mimo a kromě

Základní rozdíl mezi těmito předložkami spočívá v tom, se kterým pádem se pojí. Předložka mimo se pojí pouze se čtvrtým pádem (např. mimo občany obce, mimo provoz, mimo nebezpečí), naopak pouze s pádem druhým se pojí předložka kromě (např. kromě hasičů, kromě toho, kromě hotelů).

Významově jsou si tyto předložky velice blízké, obě vyjadřují omezení či výjimku (např. autobusy jezdí v pracovní dny kromě/mimo pondělí) nebo připojení, přidání (např. kromě jiného / mimo jiné je třeba uvést). Předložka mimo může dále vyjadřovat, že nějaké místo či stav nejsou zasaženy dějem (např. strávit rok mimo vlast), knižně ji lze také použít pro vyjádření neshody s předpokladem (např. mimo očekávání nepřišel).

ministerstva

Při psaní názvů ministerstev je potřeba zvážit, zda v konkrétním textu daný název plní funkci podstatného jména vlastního, nebo obecného. Velké písmeno je namístě tehdy, je-li užit plný, oficiální název v úředních dokumentech (dopisech, smlouvách, rozhodnutích, nařízeních apod.), např. V žalobě proti Ministerstvu životního prostředí se uvádí, že… Tam, kde jde spíše o vyjádření oboru činnosti, chápe se název ministerstva jako jméno obecné a mělo by se psát písmeno malé: např. Tuto věc by mělo řešit ministerstvo životního prostředí, nikoli ministerstvo zemědělství; zdražení musí schválit ministerstvo financí. Při vyjádření oboru činnosti se často užívá zkrácená podoba, např. ministerstvo dopravy místo Odbor civilního letectví Ministerstva dopravy. Ne vždy je ovšem snadné poznat, kdy dané spojení je vlastní jméno a kdy nikoli, a proto je třeba počítat s kolísáním, a tedy i s dvojím způsobem psaní.

mlít, ale mlýn a mlynář

Pravopisná různost je v tomto případě dána historicky, rozdílným původem slov. České sloveso mlít vzniklo z praslovanského *melti přesmyknutím hlásek el a zdloužením slabiky na ; v ní se pak é zúžilo na í. Podobně např. z praslovanského *terti máme v češtině tříti.

Naproti tomu hláskově podobné mlýn k nám přišlo ze staroněmecké podoby dnešního Mühle (která se do němčiny dostala z latiny). Tento pravopisný rozdíl respektujeme jako tradiční.

mravenečník,

kterého jste na našich stránkách už několikrát potkali, tu pobíhá z několika důvodů.

Stejně tak jako pro nás – pracovníky jazykové poradny Ústavu pro jazyk český – i pro Vás – návštěvníky internetových poradenských stránek – je i pro mravenečníka důležitý jazyk. Však ho také může mít dlouhý téměř 61 centimetrů a jedním líznutím sebere až 500 mravenců! Zatímco mravenečníci zřejmě dávají přednost jazyku co nejdelšímu a nejlepkavějšímu, aby si smlsli na co největším počtu mravenců (za den jich může být i třicet tisíc), ten náš poradenský rád vymlsává chybná písmenka v záplavách textů.

Základní informace o mravenečníkovi, které najdete v jakékoli všeobecné encyklopedii, mohou posloužit i jako malý pravopisný diktát k prověření našich znalostí mateřského jazyka.

Chcete si to vyzkoušet? Pak doplňte text v rubrice Tip pro Vás. Pozor na i – y, velká písmena, zdvojené hlásky.

musí – musejí

K slovesům čtvrté slovesné třídy se vzory „prosí“, „trpí“ a „sází“ náležejí slovesa s kmenotvornou příponou přítomného času -í. (O slovesech patřících ke vzoru „sází“ viz sázejí a sází.)

Podle tvaru třetí osoby on musí víme, že do čtvrté třídy zařadíme i toto sloveso. Třetí osoba singuláru obvykle uživatelům žádné problémy nečiní, zato třetí osoba plurálu ano. U tohoto slovesa váháme i nad infinitivem. Je správně musí jako prosí, nebo musejí jako sázejí? musit jako prosit, nebo muset jako sázet?

Ve čtvrté slovesné třídě najdeme několik sloves, která vytvořením dublet s nerozlišeným významem vyrovnávají kolísání mezi vzory prosit a sázet. Nejčastěji se setkáváme se slovesem muset/musit, značně frekventovaná jsou i slovesa myslet/myslit a bydlet/bydlit. Patří sem rovněž slovesa šílet/šílit, hanět/hanit a kvílet/kvílit, ale ta se vyskytují v našich projevech mnohem řidčeji. Ve třetí osobě plurálu považujeme za naprosto rovnocenné tvary musí/musejí, myslí/myslejí, bydlí/bydlejí, obdobně i méně časté šílí/šílejí, kvílí/kvílejí, haní/hanějí.

nabiti dojmy

Podobně jako rozlišujeme dvojici sloves dobít a dobýt (viz dobít), neměli bychom zaměňovat ani slovesa nabít a nabýt.

Nabýt s první osobou nabudu, hovorově i nabydu, znamená ‚získat, dosáhnout, stát se majitelem‘. Můžeme nabýt jmění, nabýt určitého postavení v zaměstnání, nabýt sebedůvěry, nabýt dojmu, zákony nabývají účinnosti. Nabýt rovněž znamená ‚zvětšit svůj objem, narůst‘: těsto při pečení značně nabylo.

Sloveso nabít znamená ‚natlouct, dát bití‘, můžeme nabít zlobivému dítěti; ale také ‚zarazit něco někam‘, ‚zatlouct hřebík do dřeva‘ nebo ‚napěchovat něco, doplnit nějakým prostředkem k dalšímu použití‘, například nabít zbraň, nabít akumulátor, telefonní kartu – odtud je také substantivum nabíječka: příslušenství telefonu tvoří stolní nabíječka. V expresivním vyjadřování se často používá sloveso nabít ve smyslu ‚velmi naplnit něčím, napěchovat, naplnit až k prasknutí, po okraj‘: nabito může být v kině nebo v dopravním prostředku, peněženka může být nabitá penězi. Rovněž v oblíbené větě školních diktátů Vrátili jsme se z výletu nabiti dojmy píšeme nabiti, protože vyjadřujeme, že jsme byli přeplněni dojmy, plní zážitků až k prasknutí.

náměstí Míru

V názvech veřejných prostranství se výrazy třída, nábřeží, náměstí píšou s malým písmenem (třída Generála Píky, nábřeží Kapitána Jaroše, náměstí Míru). Velké písmeno je v nich namístě jen tehdy, pojmenovávají-li např. stanici hromadné dopravy (stanice metra Náměstí Míru).

narkomani, supermani, barmani, demonstranti a jiní

Substantiva přejatá z angličtiny, němčiny, popř. z jiných jazyků, která končí na -man, skloňujeme podle vzoru „pán“. V 1. pádě plurálu mají základní koncovku tohoto jména, tedy -i: barmani, gentlemani i džentlmeni, hastrmani, jazzmani i džezmeni, kameramani, narkomani, ombudsmani, pivotmani, rekordmani, showmani, supermani, toxikomani atd. Jen u některých z nich se můžeme v úzu setkat vedle toho také s variantní koncovkou -é, např. narkomané, toxikomané, která sem proniká od jiných typů přejatých substantiv, a to např. od typu akrobat, demokrat, diplomat, favorit (zde jsou koncovky -i a -é rovnocenné, tedy demokrati i demokraté, diplomati i diplomaté), a od typu jezuita, bandita, ateista, kde se koncovka -i dnes pociťuje většinou sice jako rovnocenná s -e, ale v některých případech jako hovorová, s možným odstínem negativně hodnotícím: jezuiti, banditi. Bez vlivu není pravděpodobně ani typ asketa, despota, kde jsou podoby na -i rovnocenné s podobami na -ové: asketi i asketové. (Jiné typy přejatých substantiv mají pouze koncovku -i: aspiranti, maturanti, studenti, demonstranti.)

Podoby xnarkomané, xtoxikomané, xdemonstranté, xprotestanté, xkatecheté, xapoštolé, xkosmonauté, xskokané volí mluvčí/pisatelé možná proto, že jim připadají „lepší, spisovnější“, možná i ze snahy zdůraznit nepřítomnost jakéhokoli negativního významového odstínu a z (nemístné) obavy, aby podoba na -i snad nebyla posluchačem/čtenářem vnímána jako hanlivá. Navíc je dobré si uvědomit, že tam, kde máme u domácích substantiv dvojice koncovek -i/é, -i/ové, mohou se jevit koncovky -é, -ové jako stylově vyšší; kontextově podmíněný může být rozdíl mezi páni – pánové, muži – mužové. Žádná jazyková příručka (slovník ani mluvnice) však neuvádí podobu na u slov xnarkomané … xskokané jako spisovnou variantu.

Někdy se objevují rozpaky nad přechylováním. Měli bychom připomenout, že ve slovech narkoman, megaloman, pyroman, kleptoman znamená prvek -man náruživce až šílence (je řeckého původu a příbuzný se slovy mánie, maniak). Takový -man nepředstavuje pro přechylování žádnou překážku: narkomanka, megalomanka, kleptomanka. Někteří však neradi přechylují slova obsahující anglické (popř. německé) -man ‚muž‘. Jenže i to se běžně děje, a to už po řadu desetiletí: barmanku k barmanovi zaznamenal už SSJČ (1960) – mimochodem: bardáma byl někdo úplně jiný (bavička hostů, jakási evropská obdoba gejši; říkávalo se jí také animírka). Zvykli jsme si ve sportu na rekordmanky a pivotmanky; při vzpomínce na batmanku by nás nevyděsila ani supermanka.

na rozdíl od, na shledanou

Některá spojení předložky a podstatného jména je možno psát zvlášť i dohromady, např. z počátku i zpočátku, k večeru i kvečeru, na příklad i například. Jako dvě slova však stále píšeme: na rozdíl, beze zbytku, v podstatě a také na shledanou (stejně jako na viděnou, na slyšenou). Jste-li u podobných spojení na pochybách, zda je psát dohromady, nebo odděleně, nahlédněte do PČP. Pokud tam dané spojení nenajdete, píše se podstatné jméno zvlášť.

názvy veřejných prostranství začínající předložkou

V názvech ulic, nábřeží, sadů, zahrad a jiných prostranství, podobně jako v názvech domů, restaurací, lékáren, galerií apod., které začínají předložkou, píšeme s velkým písmenem také první jméno po předložce, například Na Pískách, Ke Kamenici, K Vinici, Na Bukovině, Na Hrádku, K Blahobytu, K Višňovce, Na Drážce, K Olšině, Na Okrouhlíku, Na Hroudě apod.

Tento způsob psaní zavedla PČP 1993. Inovace sledovala cíl zjednodušit dřívější dvojí způsob psaní, které se řídilo poměrně složitou zásadou: Aby se byl mohl píšící rozhodnout, zda napsat Na Bukovině, Na Skalce, anebo Na bukovině, Na skalce, musel vědět, jak pojmenování vzniklo. Musel například vědět, zda jde o pojmenování podle zaniklé osady Bukovina, Skalka – v tom případě bylo třeba psát Na Bukovině, Na Skalce, anebo o pojmenování podle přírodního útvaru, lesa nebo skály – pak bylo třeba psát Na bukovině, Na skalce. Takové historické znalosti lze u laiků, zejména u žáků základních škol stěží předpokládat; ani sekretářka, která píše denně desítky adres, nemůže trávit hodiny ověřováním historicky náležitých způsobů psaní.

Nový, jednotný způsob psaní má píšícím pomoci: nemusí už pátrat po původu pojmenování, což není vždy snadný úkol. V Praze jsou například ulice (psáno podle původního pravopisu) Na horce vedle Na Horkách, Na černé strouze vedle Na Černé hoře, Na hřebenech vedle Na Hřebenkách, Na dědinách vedle Na Dědince, Na vinici vedle Na Viničkách, U kněžské louky vedle U Královské louky, U skalky vedle Na Skalce. Pisatel z jiného konce Prahy, natožpak třeba z Písku, nemusí vědět, že jezírka jsou obecné jméno, ale Rybníček je název zaniklé osady, a že má tedy napsat ulice V jezírkách, ale Na Rybníčku. Od roku 1993 je pisatel pochyb ušetřen a napíše ulice V Jezírkách, Na Rybníčku.

Tento způsob je závazný pro školy. Vzhledem k ostatní veřejnosti jej lze chápat jako doporučení, jehož nedodržování nelze nijak sankcionovat. Máme však už mnoho dokladů o tom, že uživatelé jazyka, a to jak jednotlivci, tak i veřejné instituce, si na nový způsob psaní zvykají a přijímají jej.

nejdelší české slovo

K mimořádně dlouhým slovům (a slovním tvarům) v češtině patří například tato:

nejnezapamatovávatelnější(ho) – 25 (27) písmen
nejneobhospodařovávatelnější(mi) – 28 (30) písmen
nejneosamostatňovávatelnější(mi) – 28 (30) písmen
nejnevykrystalizovávatelnější(ho) – 29 (31) písmen
nejnerestrukturalizovávatelnější(mi) – 32 (34) písmen

Dovedli bychom zajisté vymyslet i delší slova a jejich tvary. Například v knížce M. Těšitelové a kol. O češtině v číslech (Academia, Praha 1987, s. 118) jsou uvedena slova:

nejnezpravděpodobnostňovávatelnější – 35 písmen
nejzdevětadevadesáteronásobitelnější – 36 písmen.

Ale ani o těch nelze s naprostou jistotou tvrdit, že to jsou právě ta nejdelší česká slova, a Ústav pro jazyk český těžko může „uznat“ některé slovo za absolutně nejdelší, i když je o to čas od času žádán. Je pro to několik důvodů. Především nelze vyloučit, že někdo vymyslí jiná, stejně dlouhá nebo ještě delší slova. Pokud totiž mermomocí chceme, jsme schopni utvořit různá extrémně dlouhá slova tak, aby neodporovala pravidlům české slovotvorby a pravidlům ohýbání, a tvrdit, že jsou to česká slova. Ano, jsou, ale zároveň je nutno zdůraznit, že to jsou slova a slovní tvary utvořené uměle, tedy pouhé jazykové konstrukty. Taková slova jsou těžko vyslovitelná a mnohdy i obtížně srozumitelná. Ve skutečných jazykových promluvách, psaných nebo mluvených, jsou tím méně použitelná, čím jsou delší; jsou to jazykové kuriozity. Mohou být prostředkem recese a slovních hrátek. Spisovatel Stradický se například prohlásil za autora fiktivních knižních titulů Astrologie dutosvěta a Orba nejneobhospodařovávatelnějších polností.

Podíváme-li se do databází Českého národního korpusu, jak se skutečně užívá slovesa obhospodařovávat, najdeme pět výskytů (1x obhospodařovávali, 4x obhospodařovávaný). Není doloženo ani jediné užití záporné (neobhospodařovávat) a ani jedno užití přídavného jména nejobhospodařovávatelnější.

Také slovo čtvrthrst, sestavené ze samých souhlásek, je utvořeno podle produktivního slovotvorného modelu. Je dokonce možné si představit kontext, v němž bychom takového slova mohli užít, stejně jako si můžeme představit například kontext, v němž by mohlo být užito třeba slova čtvrtpravda – máme-li polopravdy, proč ne? Mluvíme-li v přeneseném významu o hrsti fejetonů či o hrsti právě publikovaných veršů, proč by nemohla vyjít další půlhrst – nebo čtvrthrst. Slovo hodnotíme jako možný okazionalismus. Mohlo by ho být eventuálně využito jako stylového prostředku humorného, právě pro jeho zvláštní, výlučně souhláskové složení. Svou délkou – jde o slovo devítisouhláskové – patří mezi „nej“ v češtině, ale stejně jako jiná dlouhá slova složená ze samých souhlásek má velmi omezené použití – kdo z nás někdy užil onoho známého „rekordního“ osmisouhláskového scvrnkls nebo kuriózního desetisouhláskového čtvrtsmršť?

nemoc, pravomoc, velmoc

Skloňování těchto substantiv kolísá mezi vzory „kost“ a „píseň“. V 1., 3., 4. a 6. pádě plurálu se můžeme setkat s dvojími koncovkami: veslařské velmoci i veslařské velmoce, nemoci z povolání i nemoce z povolání, veškeré jeho pravomoci i veškeré jeho pravomoce, veslařským velmocem i veslařským velmocím, nemocem z povolání i nemocím z povolání, o veškerých jeho pravomocech i pravomocích atd. Přechod těchto podstatných jmen od původního skloňování podle vzoru „kost“ k vzoru „píseň“ je dosud neukončený a nerovnoměrný, jak pokud jde o jednotlivá slova, tak o jejich pádové tvary. Právě proto, že jde o velice dlouhodobý vývojový pohyb v českém tvarosloví, který se týká poměrně velké skupiny slov (zde jsme vybrali pouze tři příklady, které jsou předmětem častých dotazů v jazykové poradně), je obtížné zachytit v kodifikačních příručkách jeho nejsoučasnější stadium. V MČ 2 na s. 330 se výslovně píše, že „u jednotlivých jmen nelze stanovit pevné paradigma, kodifikovat tvar v té či oné podobě. Každé rozčlenění, které přinášejí kodifikační příručky, je třeba chápat podmíněně“. Navíc je třeba si uvědomit, že každá normativní příručka, i ta, která co nejvěrněji popíše stav v okamžiku svého vydání, právě od tohoto okamžiku začne zastarávat, protože úzus se vyvíjí dál. Například PČP 1999 uvádějí u slov nemoc a velmoc v 1. pádě plurálu pouze tvar nemoci, velmoci, u slova pravomoc uvádějí pravomoci i pravomoce, ale v úzu, jak ho reprezentuje ČNK, jsou v 1. pádě plurálu doloženy obojí podoby u všech tří podstatných jmen. Z materiálu ČNK se dále např. dozvídáme, že u slova nemoc stále ještě výrazně převažují koncovky podle vzoru „kost“ v 3. a 6. pádě plurálu: je doloženo 229 výskytů tvaru nemocem a jen 26 výskytů tvaru nemocím, 170 výskytů tvaru nemocech proti pouhým 18 výskytům tvaru nemocích. Naproti tomu u slova pravomoc se liší poměry v 6. pádě plurálu, kde ještě převažují tvary na -ech (22 výskytů) nad tvary na -ích (14 výskytů), od tvarů v 3. pádě plurálu, kde tvary podle vzoru „píseň“ už převážily: tvar pravomocem je zaznamenán v 18 případech, pravomocím v 51 případech. A konečně u slova velmoc jsou poměry v 3. pádě plurálu vyrovnané: 16 výskytů tvaru velmocem proti 15 výskytům tvaru velmocím; údaje o 6. pádě plurálu nelze považovat za statisticky spolehlivé pro celkově malý počet dokladů: velmocech 2x, velmocích 6x.

Důvod, proč se zde zabýváme slovy nemoc, velmoc a pravomoc do takových podrobností a uvádíme tolik čísel, je tento: Chceme na těchto konkrétních příkladech vysvětlit, proč je tak těžké dát jazykovým uživatelům jednoznačné a dostatečně obecné doporučení, jak slova přecházející od vzoru „kost“ ke vzoru „píseň“ skloňovat. Chceme-li, aby naše vyjadřování bylo dokonale v souladu se současnou normou, řiďme se tím, co je uvedeno v základních příručkách. Ve školním vydání PČP najdeme řešení pro většinu běžných podstatných jmen. Ale setkáme-li se v textech s určitými odchylkami, svědčícími o příklonu slov k vzoru „píseň“, nepovažujme je nutně za chybu, nýbrž za jeden z projevů dalšího vývoje češtiny.

nevhodná slova na konci řádku

Upravujeme-li písemný dokument, radí nám PČP nepsat neslabičné předložky v, s, z, k na konec řádku, ale psát je na stejný řádek se slovem, které nese jejich přízvuk (např. ve spojení k mostu, s bratrem, v Plzni, z nádraží). Typografické normy jsou ještě přísnější: podle některých je nepatřičné ponechat na konci řádku jakékoli jednopísmenné slovo, tedy také předložky a spojky a, i, o, u. Někteří pisatelé dokonce nechtějí z estetických důvodů ponechávat na konci řádků jakékoli jednoslabičné výrazy (např. ve, ke, ku, že, na, do, od, pod).

Podobně se na jediný řádek jako jeden celek pokud možno píšou:
V textovém editoru vkládáme mezi slova, která se nemají objevit na dvou různých řádcích, pevnou (neoddělitelnou) mezeru. Můžeme ji vložit jako symbol, ale nejsnáze ji získáme ji současným stiskem tří kláves: Ctrl, Shift a mezerník.

Nohavica, Pavlica a jiná jména na -ca

Mužská jména jako Nohavica, Máca, Hlavica sice skloňujeme podle vzoru „předseda“, ale píšeme rád poslouchám písničky Jarka Nohavici; vím to od pana Máci; čtu fejeton Marka Hlavici, protože c patří v češtině mezi tzv. měkké souhlásky. Je ovšem také pravda, že zatímco například tvary Mášy, Kájy bijí svou nesprávností do očí, tvary Nohavicy, Hlavicy se nám zdaleka tak nemožné nezdají. Ani tady není vysvětlení složité. V češtině je celá řada běžně užívaných slov cizího původu, v jejichž základu píšeme po hlásce c tvrdé y (cyklistika, motocykl, cysta, cynik, cyklon, cyklus, cypřiš), takže kombinace c + y není tolik překvapivá.

Stejná poučka o psaní měkkého i po c v pádových koncovkách platí i u podstatných jmen ženského rodu skloňovaných podle vzoru „žena“ – vlastních jmen jako Lubica, Danica, popř. obecného jména skica: ve 2. p. singuláru i v 1. p. plurálu bychom měli psát Lubici, Danici, skici.

Výjimkou jsou podstatná jména skloňovaná podle vzoru „hrad“: nespisovná hecy, trucy, placy, kecy, frcy i spisovná tácy, puncy; nověji k nim přibyly i kibuc – kibucy a hospic, který má v češtině tvrdé i měkké skloňování; srov. hospic.

Pro psaní cizích vlastních a zeměpisných jmen je rozhodující výslovnost. Protože ve jménech jako Lorca, Petrarca, Mallorca, Casablanca vyslovujeme [k], píšeme v nich po souhlásce c koncovku -y: Lorcy, Petrarcy, Mallorcy, Casablancy. Máme zde ale ještě i druhou – dříve jedinou – možnost, která se uplatňuje hlavně u tradičně známých jmen. V tzv. nepřímých pádech můžeme psát v souladu s výslovností Lorky, Petrarky, Mallorky, Casablanky (viz Balzac).

Nové Město, Nová Ves, Újezd nad Lesy, Kostelec nad Černými lesy

Víceslovné názvy obcí a měst se píšou s velkými písmeny (Nové Město, Kutná Hora, Hluboké Dvory). Obsahují-li předložková spojení, píše se předložka vždy s malým písmenem. Následuje-li po ní pouze jeden výraz, píše se tento výraz s velkým písmenem bez ohledu na to, zda jde o jméno vlastní, nebo obecné, např. Petrovice u Karviné, Rožnov pod Radhoštěm, Kostelec u Křížků, Újezd nad Lesy. Stojí-li po předložce více výrazů a jsou-li jako celek vlastním jménem, píšou se stejně, jako by stály samy o sobě: Nová Ves u Nových Karlovic, Albrechtice v Jizerských horách, Kostelec nad Černými lesy.

obchod (s) něčím

Původní vazba ve starší češtině byla obchod s něčím podle toho, že obchodník se svým zbožím obcházel zákazníky: obcházel/chodil např. se stuhami. Později brusiči namítali, že jde o germanismus, a prosazovali obchod něčím. Námitka byla nesprávná jednak s ohledem na starší češtinu, jak jsme uvedli, jednak proto, že při shodě prostředků ve dvou jazycích nemusí vždy jít o jednosměrný vliv. Za správnou se uznává i bezpředložková vazba: obchod zbožím smíšeným i obchod se smíšeným zbožím, obchod (s) uhlím, obchod (s) elektromateriálem. Podoby bez předložky jsou staromilské, připomínají „staré dobré časy“ a ve spojení s elektromateriálem ap. jsou groteskní; zapovídat je však nelze.

Nově se šíří také obchod čeho (obchod dřeva, velkoobchod vajec ap.). Tuto vazbu nedoporučujeme: nevyjadřuje nic, co by se nedalo říct ustálenými vazbami.

objednavatel (objednávatel) i objednatel

Takzvané názvy činitelské s příponou -tel jsou utvořeny od nedokonavých i od dokonavých sloves, aniž to nutně vypovídá o jejich významu: zakladatel nemusí zakládat pořád – stačí, že jednou něco založil; naproti tomu utěšitel může utěšovat trvale. Zpravidla se jedna z podob ustálí, takže říkáme odesílatel (nebo odesilatel) žádosti, přestože ji neodesílal ani dlouho, ani opakovaně, a nevyužíváme substantivum xodeslatel. Délka v zakončení -avatel/-ávatel kolísá: podle starých a mnohdy dosud pevných modelů se krátilo (dosud nemáme xzakládatele ani xzadávatele), ale vývoj po řadu posledních desetiletí směřuje k zachovávání slovotvorného základu včetně délek. Ještě PSJČ (1941–43) uvádí jen krátkou podobu pronajimatel; dnes užíváme podobu pronajímatel nebo pronájemce.

Pro toho, kdo objedná(vá), není ustálená podoba. Vid nerozlišujeme a podle PČP pokládáme za správné všechny tři podoby. Užívají se však různou měrou: ČNK dokládá podoby objednatel : objednavatel : objednávatel v poměru 82 : 91 : 1.

obsoletní

Latinskému completus odpovídá české kompletní – a podobně latinskému obsoletus (i anglickému obsolete) odpovídá obsoletní. Tuto podobu uvádí Slovník cizích slov L. Klimeše, zatímco ASCS uvádí podobu ?obsolentní; ta je sice zakončená tak, jak je tomu u velmi početné skupiny adjektiv (transparentní, permanentní, kompetentní, evidentní… – viz ČNK, zadej .*entní.*), ale předlohy těchto adjektiv jsou jiné (v latině adjektiva na -ens, 2. p. -entis, v západních jazycích na -ent).

Adjektivum obsoletní (např. práce čerpá z obsoletních pramenů) patří do té vrstvy slovní zásoby, kterou zná poměrně málo uživatelů češtiny. Chceme-li se vyjádřit srozumitelně a přímo, napišme, že práce čerpá ze zastaralých pramenů.

odbor, výbor, rada, oddělení…

komise, předsednictvo, prezidium, kancelář, ředitelství, divize, závod, výbor, podatelna atd. – tato jména sama o sobě fungují jako obecná a píšou se s malým písmenem. Do r. 1993 PČP doporučovala malé písmeno i tehdy, když tvořila základ názvů, které pojmenovávaly složky jednotlivých organizací, institucí; mělo se tedy psát úřad prezidia Československé akademie věd, stavební odbor Obvodního úřadu Praha 4 atd. PČP 1993 přinesla v psaní názvů organizačních složek jisté změny. Jednoznačný návod, u kterých z nich psát písmeno velké a u kterých malé, však neposkytují. Jde totiž o názvy pojmenovávající útvary, které jsou co do velikosti a funkce velmi různorodé.

Mezi pojmenování, u nichž velké písmeno v praxi převažuje, patří názvy odborů, což je velmi rozšířené pojmenování částí různých, především státních institucí (ministerstev, městských a obvodních úřadů atd.), např. Odbor školství Městského úřadu Litoměřice, Odbor integrace do Evropské unie Ministerstva dopravy a spojů. S velkým písmenem se setkáváme i ve spojeních jako Výbor legislativy Předsednictva vlády, Rada Zastupitelstva v Černošicích.

S malým písmenem je obvyklé psát názvy obsahující výrazy oddělení (studijní oddělení Vysoké školy ekonomické, osobní oddělení Agrostavu), stejně tak i názvy jako ředitelna, podatelna, mzdová účtárna, označující místo, kde se daná činnost vykonává.

odstřelovač (ne ostřelovač) – nebo střelec

Podobně jako se liší ozbrojení x odzbrojení, pozemní x podzemní, liší se také ostřelovat a odstřelovat:

ostřelovat znamená střílet na někoho nebo na něco z dálky, například ostřelovat město; toto sloveso nemá dokonavý protějšek (x ostřelit);

odstřelovat je protějšek dokonavého slovesa odstřelit, tj. zastřelit někoho, něco (a tím odstranit), např. surově odstřelovat zajatce; myslivci odstřelují zvěř, v lomu se odstřeluje skála.


Od obou sloves lze příponou -(a)č utvořit podstatné jméno činitelské. Taková podstatná jména nejsou synonymní (jako nejsou synonyma okysličovadlo x odkysličovadlo, odřezávací x ořezávací), ale zachovávají význam svého základového slovesa. Ostřelovač by tedy měl být ten, kdo někoho nebo něco ostřeluje: střílí z dálky, ohrožuje cíl palbou; zásah sice nelze vyloučit, ale nemusí se ani předpokládat. Střelba není jednorázová, ale opakovaná, v dávce apod. – ostřelování města může trvat i dny a týdny. Zato odstřelovač své cíle střelbou likviduje, a to zpravidla jedním, přesně zacíleným výstřelem. Stejné slovo může také označit toho, kdo by odstraňoval dům nebo skálu, kdo by pracoval v lomu s trhavinami – ale přidržme se sniperů, u kterých vzniká pochybnost nad českým označením nejčastěji. Sniper [snajpr] je elitní střelec; má špičkovou zbraň s (infračerveným) dálkohledem apod., která je mu svěřena po speciálním výcviku. Měl by se nazývat odstřelovač.

Z normativních slovníků pouze jediný, a to SSJČ z 60. let, uvádí heslo odstřelovač, a to jako vojenský termín: střelec (z pušky) určený k odstřelování významných nepřátelských cílů. Při přípravě SSJČ byly všechny termíny rozsáhle a pečlivě konzultovány se specialisty příslušných oborů – termíny vojenské nevyjímaje. Je pravděpodobné, že někdo z autorů Vojenského terminologického slovníku byl také konzultantem, který stvrdil věcnou správnost výkladu v SSJČ.

Žádný z výkladových slovníků češtiny (PSJČ, SSJČ, SSČ) neuvádí heslo ostřelovač. Máme však zjištěno, že v tisku z 90. let ostřelovači nad odstřelovači převažují. Lze pro to shledat řadu vysvětlení. Jednak jsou normativní příručky právě v tomto případě na návod skoupé: heslo odstřelovač uvádí jen SSJČ. Zadruhé je tu výslovnost, která nemusí být zřetelná ani u profesionálů; ale jen z výslovnosti nelze pravopis odvozovat (srov. o- x od-, po- x pod-). Zatřetí: neuspěje-li sniper napoprvé, může se zdát, že z přesného odstřelovače se stal pouhým „ostřelovačem“; ale odborný vojenský termín pojmenovává snipera podle úkolu, jejž má splnit – bez ohledu na to, jak může někdy akce vypadat.

Na základě excerpce tisku se podoba ostřelovač dostala i do publikace Co v slovnících nenajdete od Z. Sochové a B. Poštolkové (Portál, Praha 1994), která v redakcích doplňuje standardní kodifikační příručky.

Pokud nechceme nebo neumíme řešit dilema, zda onen člověk s puškou odstřeluje, nebo zda se mu daří jen ostřelovat, máme k dispozici bezpředponové substantivum střelec. S úspěchem se využívá jak v dabovaných filmech (délkou odpovídá slovu sniper), tak ve zpravodajství a označuje patologické jedince, záškodníky, teroristy i ozbrojence ze speciálních jednotek (a ovšem také střelce sportovní).

Odolena Voda

Název obce, založené kdysi „nad vodou“, je spojován se jménem českého rytíře Odolena, který žil ve 12. století. Kdybychom chtěli obec po onom rytíři pojmenovat dnes, nazvali bychom ji Odolenova Voda. Úřední název obce Odolena Voda představuje z dnešního hlediska naprosto jedinečný a pro uživatele neprůhledný pojmenovací typ.

Rodné jméno Odolen neboli „ten, který odolal“ je staročeské a dnes se vyskytuje zřídka. Tvar Odolena je sice druhý pád tohoto podstatného jména, v rámci souslovného názvu obce se však toto gramatické vymezení stírá a slovo se chová jako pád první. Obě části proto skloňujeme podle vzoru „žena“: do Odoleny Vody, k Odoleně Vodě, přes Odolenu Vodu, v Odoleně Vodě, za Odolenou Vodou.

Podrobnější výklad najdete v knížce Aleny Polívkové Naše místní jména (Universum, Praha 2007, s. 29).

on, ona, ono

U tohoto zájmena je třeba se zmínit především o tvarech 2. a 4. pádu rodu mužského a středního. Druhý pád obou rodů má tři tvary: ho (nestojí na začátku věty), jeho, jej, po předložce (bez) něho, něj, např. jeho/jej (spolužáka, výkopu, dítěte) jsem si opravdu nevšiml; opravdu jsem si ho/jej nevšiml; tebe jsem si všiml, zato jeho ne.

Ve 4. pádě musíme rozlišovat, zda jde o rod mužský životný, nebo neživotný, nebo střední:
rod mužský životný rod mužský neživotný rod střední
jeho/něho
jej/něj
ho
jej/něj
ho
 
je/ně
jej/něj
ho

Po některých předložkách lze užít v rodě mužském i silně knižní tvar -ň (proň, zaň, naň).

V rodě ženském je skloňování podstatně jednodušší: čtyři pády (2., 3., 6., 7.) mají tvary (po předložce), pouze jeden pád (4.) má tvar odlišný délkou samohlásky i: ji, pro ni.

Tvary něho, něj, něho, němu, něm, ním, ní, ni, nich, nim, nimi se – jak jsme upozornili – užívají po předložkách. To beze zbytku platí o předložkách původních, vlastních. Převažují i po předložkách nepůvodních, nevlastních (tj. po předložkách, které od původu předložkami nejsou, ale vznikly z jiných slovních druhů, např. kvůli, kromě, uprostřed, mimo): ČNK zaznamenává např. 70x kromě nich a pouze 1x kromě jich, 240x kvůli nim, 1x kvůli jim. Poněkud jiný poměr shledáváme u zájmenných tvarů po předložce díky: 45x díky jemu – 140x díky němu, 14x díky jí – 112x díky ní, 54x díky jim – 103x díky nim.

operátor

Pojmenovává-li slovo operátor osobu vykonávající nějakou činnost, profesi, je životné: telefoničtí operátoři, letoví operátoři, počítačoví operátoři (často operátorky), operátoři pošt, radaroví operátoři, operátoři policie, chemici-operátoři. Životné je též slovo operatér, mn. č. operatéři, užívané ve významu chirurg (popř. dříve ve významu promítač v kině) a převzaté prostřednictvím francouzštiny.

Pojmenovává-li nikoli osobu (jednotlivce), nýbrž firmu (společnost) provozující veřejné komunikační sítě a poskytující veřejné telekomunikační služby (u nás například T-Mobile, Oskar nebo Eurotel), zachovává životnost. To má důsledky i pro pravopisnou shodu podmětu s přísudkem. V novinách se dočteme například, že operátoři i ostatní subjekty požádali o přidělení licencí a v návodu k používání mobilního telefonu je popsáno, co všechno záleží na operátorovi, jehož služeb klient využívá. Současně se slovem operátor v tomto významu se objevují také české ekvivalenty. Například v zákoně o komunikacích z roku 2000 slovo operátor nenajdeme (místo toho se píše o provozovateli a poskytovateli), ale v jiných oficiálních dokumentech se naopak dává slovu operátor přednost. Užívání slova operátor není ještě zcela ustáleno. Teprve budoucí vývoj ukáže, zda je zde potřebné a výhodné.

V matematice, logice, v genetice a ve výpočetní technice je operátor vždy přesně definovaný termín. V logice je to výraz určující rozsah platnosti tvrzení o určitém předmětu, zatímco v genetice je to gen řídící skupinu strukturních genů. V odborných významech jde vždy o podstatné jméno neživotné, například operátory jsou geny řídící skupiny strukturních genů a tvořící s nimi operony.

K neživotným podstatným jménům patří také manažer a správce, pokud označují programy spravující počítačové systémy. První pád plurálu zní manažery, správce (srov. průvodce po Itálii uvádějí, že Neapol…).

Oslo

Hlavní město Norska, které Norové vyslovují [uslu], skloňujeme takto: jedu do Osla, vlak se blíží k Oslu, navštívil jsem Oslo, hovořili jsme o Oslu, porovnáváme naše město s Oslem. Prohlížíme si osloskou nebo oselskou radnici.

oslovení v dopise

Každý oficiální dopis je náležité začít oslovením v 5. pádě (i v případě písemného styku s institucemi, kdy jméno adresáta neznáme, např. Vážení; Vážené paní, vážení pánové; Vážená paní / Vážený pane; Vážené dámy a pánové; Vážení obchodní přátelé; Vážení partneři; Vážení klienti…). Povšechný pozdrav Dobrý den, který se značně rozšířil v e-mailové korespondenci, je v písemném styku považován za familiární. Hodí se pro styk osobní, telefonický a pro korespondenci neformální, neoficiální a vnitřní (např. s kolegy).

Při oslovování má pracovní funkce (Vážený pane ministře, poslanče, starosto, předsedo, (generální) řediteli, jednateli, (šéf)redaktore, …) zpravidla přednost před akademickým titulem (Vážený pane profesore, docente, doktore, inženýre, magistře). Nižšími funkcemi a tituly obvykle neoslovujeme. Pokud adresát nemá takovou funkci nebo akademický titul, oslovujeme ho Vážený pane a jeho příjmením v 5. pádě (Vážený pane Košťále).

Ženy se oslovují přechýleným tvarem své funkce (Vážená paní ministryně, poslankyně, předsedkyně, ředitelko, náměstkyně, …) nebo titulu (Vážená paní profesorko, docentko, doktorko, inženýrko, magistro). Pokud adresátka nemá takovou funkci nebo akademický titul, oslovujeme ji Vážená paní a jejím příjmením v 5. pádě, který je shodný s tvarem 1. pádu (Vážená paní Košťálová). Oslovení žen podle funkce jejich manžela (paní radová, paní doktorová) se dnes již považuje za silně zastaralé.

Není obvyklé oslovovat spojením funkce (titulu) a příjmení, např. *Vážená paní doktorko Nováková; *Vážený pane Ing. Nováku; *Vážená paní ministryně Nováková. V takovém případě je namístě oslovovat pouze tituly či funkcí: Vážená paní doktorko; Vážený pane inženýre; Vážená paní ministryně.

Mezi heslovitým vyjádřením obsahu dopisu (bývalé „věci“) a oslovením se vynechávají dva řádky. Oslovení vždy začíná od levé svislice (v dopisech úředních, obchodních i osobních) a končí čárkou; vlastní text pak začíná malým písmenem. Mezi oslovením a textem se vynechává jeden řádek.

oslovování církevních hodnostářů

Oslovování církevních hodnostářů je pevně vázané tradicí a etiketou. V knize „Písemnosti v našem životě“ od J. Krause a J. Hoffmannové (Fortuna, Praha 1996, 2005) se můžeme dočíst, že hlava katolické církve je oslovována titulem Vaše Svatosti nebo Svatý Otče (v adrese se pak píše Jeho Svatost papež Benedikt XVI.). Ke kardinálovi se obracíme prostřednictvím titulu Eminence (Vaše Eminence), v adrese Jeho Eminence, popř. Jeho Eminence nejdůstojnější pán (křestní jméno) kardinál (příjmení). Arcibiskupovi a biskupovi patří oslovení Excelence (Vaše Excelence nebo Vaše Excelence pane arcibiskupe), v adrese Jeho Excelence pan arcibiskup. Preláti a kanovníci se oslovují Vaše Milosti, popř. ještě dalším titulem, např. Vaše Milosti nejdůstojnější pane preláte (děkane, probošte), ostatní hodnostáři pak např. Vážený pane faráři, kaplane, děkane. Biskupové evangelické církve se oslovují Vážený pane biskupe (v adrese Vážený pan biskup…), obdobně i další hodnostáři (Vážený pane faráři, Vážená paní farářko apod.).

osvědčení o technické způsobilosti výrobku, potvrzení pojišťovny…

záruční list, dohoda o provedení práce, smlouva o koupi domu, zápis ze zasedání vědecké rady – všechny tyto názvy označují jistou písemnost různého rozsahu. Nahlédnutím do úředních dopisů si lze snadno ověřit, že nejeden pisatel u nich volí velké písmeno, např. Naše společnost uzavřela Úvěrovou smlouvu s bankou, která si stanovila podmínku uzavřít Dohodu o vinkulaci pojistného plnění z pojistné události. Tuto dohodu včetně Potvrzení pojišťovny Vám zasíláme v příloze. Jde však skutečně o vlastní názvy, a je tedy náležité psát je s velkým písmenem?

PČP uvádějí mezi typy vlastních jmen také pojmenování dokumentů; v příkladech nalézáme Dekret kutnohorský, Zlatá bula sicilská, Listina základních práv a svobod. Z těchto příkladů je patrné, že jde o pojmenování skutečně jedinečných dokumentů. Názvy jako dohoda o provedení práce, osvědčení o technické způsobilosti výrobku, záruční list a mnohé další však označují pouze druh písemnosti; chápeme je proto jako obecné, a měli bychom je psát s písmenem malým. K psaní velkého písmene patrně svádí to, že tyto názvy tvoří záhlaví, kde pochopitelně je velké písmeno namístě. Argument některých uživatelů češtiny „ale vždyť se tak smlouva (dohoda…) jmenuje“ neobstojí. Průkaz totožnosti se také jmenuje občanský průkaz, průkaz umožňující vycestovat za hranice cestovní pas, děti získávají během školní docházky na konci roku doklad, který se jmenuje vysvědčení, a tak bychom mohli pokračovat dál. I tyto názvy označují druh průkazu nebo dokladu a píšou se s písmenem malým.

oxid

Oxid píšeme s měkkým -i- již téměř čtyřicet let. Na tomto způsobu psaní, obvyklém v té době např. v angličtině a ruštině, se v r. 1960 dohodla názvoslovná komise Mezinárodní unie pro čistou a užitou chemii. Tím posílila systémovost chemického názvosloví (oxid – jodid, bromid, chlorid, oxidace, peroxid). Slovotvorný prvek oxy- píšeme však s -y- ( oxygen, oxychlor, kyselina deoxyribonukleová…).

pán – pan

Krátkou podobu používáme v kombinaci s příjmením, popř. se jménem a příjmením: Stál tam nějaký pán, možná pan (Jiří) Novák. V adresách se může zachovávání tohoto prostého pravidla zdát sporné, protože titul Vážený pan a jméno Jiří Novák stojí na zvláštních řádcích. Kromě toho existoval staletý zvyk oslovení zdvojovat a krátkou formu volit až bezprostředně před jménem: ještě v prvorepublikovém filmu Lízin let do nebe (1937) můžeme vidět adresu
Blahorodý pán
pan Dr. P. Nečas
školní inspektor
v Praze

Takový způsob neodpovídá dnešním zvyklostem v psaní adres, jak je zachycují vzorníky obchodní a jiné korespondence: dnes bychom napsali
Vážený pan
dr. P. Nečas
školní inspektor
Praha

– samozřejmě pokud by stačila neúplná adresa.

I tehdy, stojí-li oslovení samo na prvním řádku adresy, chápe se tedy jako užité před jménem a uvádí se v podobě Pan, Vážený pan.

Paraguay, Uruguay

Při zařazování vlastních jmen cizího původu k jednotlivým vzorům je ve většině případů rozhodující zakončení ve vyslovované podobě. Obě jména mají v psané podobě sice -y, ale to se vyslovuje jako [j], a protože jsou rodu ženského, nelze je přiřadit k jinému vzoru než ke vzoru „píseň“ (stejně jako např. tramvaj, ranvej). Při skloňování připínáme koncovky za -y: 2. p. Uruguaye, Paraguaye, 3. a 6. p. Uruguayi, Paraguayi, 7. p. Uruguayí, Paraguayí. Stejně skloňujeme i název známé newyorské ulice Broadway.

peněžní částky

Značku měny lze v textech uvádět před peněžní částkou i za ní. Číslo a značku oddělujeme mezerou: 100 Kč = sto korun českých. Pokud mezi číslem a značkou mezera není, čteme složený výraz jako přídavné jméno: 100Kč = stokorunový (viz značky a čísla).

Částky a měnové značky píšeme na stejném řádku. V textových editorech se proto doporučuje při psaní peněžních částek vložit mezi částku a značku a stejně tak i mezi číselné řády pevnou (neoddělitelnou) mezeru. Skupiny tří číslic je z bezpečnostních důvodů vhodné oddělovat místo mezery tečkou, např. cena pozemku je 2.000.000 Kč (lze i 2 000 000 Kč); účtujeme Vám Kč 3.255,–; poplatky se zvýšily o 1.800 Kč.

U celých částek není v běžném textu uvádění dlouhé pomlčky (event. dvou spojovníků) po desetinné čárce nezbytné. Za typografickou chybu se považuje způsob zápisu: 1.000.000,– Kč. Správně píšeme 1.000.000 Kč nebo Kč 1.000.000,– i Kč 1.000.000. V sestavách, kde se uvádějí i desetinné hodnoty (haléře), se v celých částkách píší dvě nuly: 1.000.000,00 Kč.

Měnové jednotky v textu buď vypisujeme slovem, např. účtujeme 500 korun, eur (slovo euro se skloňuje zcela pravidelně podle vzoru „město“), dolarů, liber, jenů, nebo používáme značky měn, a to písmenné: (= koruna česká) či značky z písmen různě upravených: € (= euro), $ (= dolar), £ (=libra), ¥ (= jen) atd. Mezinárodní třípísmenné kódy (CZK, EUR, USD, GBP, JPY apod.) se používají pouze v bankovní praxi a v zahraniční korespondenci.

V textu se značky měn obvykle užívají ve spojení s konkrétní číselnou hodnotou, přičemž po číslovce čteme značky ve 2. pádě nebo uplatňujeme shodu podle posledního členu číslovky: účtujeme Vám 2.583 korun i koruny (viz dvě stě jeden člověk – dvě stě jedna lidí).

Je-li to výhodné, např. v pracovním styku pro usnadnění zápisu čísel při diktování a při početních operacích s čísly, může celý víceslovný číslovkový výraz zůstat popř. neskloňován, např. k tisíc sedm set dvacet dva korunám. Tento způsob se objevuje spíše v mluvené řeči. V písemném styku v takových případech doporučujeme uvádět čísla pomocí číslic.

p. f., P. F. – P. S.

Tak mají podle ASCS vypadat zkratky užívané na novoročních přáních (pour féliciter je francouzsky ‚pro štěstí‘) a pro označení dodatku k dopisu (latinsky post scriptum ‚po napsání‘). Slovník nám nabízí varianty, které by se nepletly např. s fenikem (pf, z něm. Pfennig), s právnickou fakultou (PF) nebo s pěveckým sborem, plaveckým stadionem či pohraniční stráží (PS).

Praxe je nicméně pestřejší, protože graficky zpracované „pé ef“ na novoročenkách nezřídka na tečky rezignuje a v soukromých dopisech si stejně každý psává, jak chce. Pravda je, že v novoročním období člověk jen výjimečně očekává zvěsti o právnické fakultě a v listě pod podpisem by se nenadál doložky pohraniční stráže.

je zkratka výrazu paní, a jak nadpis prozrazuje, za touto zkratkou se tečka nepíše: obraťte se na pí Šaldovou. Ten, kdo namísto užije pouhé p, ovšem s tečkou (p.), chybu neudělá, zvolí však zkratku méně obvyklou.

plech-ách, šach-ách

V rukopisném retrográdním rejstříku k SSJČ, v němž jsou hesla řazena „pozpátku“ (a, ba, baba, léčba…), je doloženo přes 400 maskulin na -ch. Většina z nich má v 6. pádě plurálu koncovku -ích, která vyžaduje měkčení předcházející souhlásky: běloch, hroch, padouch, povrch atd. Výjimky jsou dvě: šachy – šachách, plechy – plechách. První má pravděpodobně důvody související s hláskovou skladbou slova. Je doloženo, že již ve staré češtině kolísala původní podoba šašiech s podobou dnešní, která zabraňuje opakování souhlásky š ve slově. Tato podoba, šachách, nakonec zvítězila. Druhá výjimka má zřetelný důvod významový – vyhnout se interferenci s podstatným jménem ženského rodu pleš.

U několika substantiv jsou možné dvojí koncovky bez významového rozlišení: duch – duších i duchách, vrch – vrších i vrchách. Významově rozlišující však je Čech – o Češích, Čechy – o Čechách.

Koncovka -ách proniká do psaného spisovného úzu jen velmi pomalu. Nahlédnutím do ČNK jsme zjistili tyto frekvenční poměry -ích/-ách: běloch 7:0, cech 8:1, kolouch 1:0, padouch 6:0, vzdech 2:0, slech 0:2, vrch 152:20, vrtoch 4:0, vzruch 9:0, dech 9:0, arch 127:0, výbuch 140:0, povrch 153:0, živočich 50:1, úspěch 798:0. V nespisovných projevech se s koncovkou -ách setkáváme ještě častěji.

poly- a poli-

Oba slovotvorné prvky jsou řeckého původu a zachovávají podle řečtiny rozdíl mezi jotou a ypsilonem.

V protikladu k mono- (‚jeden‘) vyjadřuje poly- mnohost: polymery vznikají mnohokrát opakovaným spojováním molekul v makromolekuly, polygamie je mnohoženství, polyfunkční je mnohofunkční, vícefunkční.

Naproti tomu poli- se vztahuje k polis ‚město‘. Pro bující velkoměsto a pro vizi „světoměsta“ se v posledních letech ujímá výraz megapolis (ASCS zaznamenává starší, ale dosud užívanou podobu megalopole); historicky příbuzná jsou také slova politika – vzpomeňme na řecké městské státy, kde polis znamenala také ‚obec, stát‘ – a policie.

Píšeme poliklinika. Byla totiž pojmenována jako ‚městská/obecní klinika‘.

pomlčka a spojovník

Známá „pomlčková válka“ o Česko-Slovensko byla, odborně řečeno, sporem o spojovník. Typografové sice mají ještě podrobnější dělení (nejkratší je spojovník čili divis, následují polodlouhá, tzv. půlčtverčíková, a dlouhá čtverčíková pomlčka čili tiret), ale rozdíly se v jazykové praxi stírají, takže ASCS zaznamenává slovo tiret jako synonymní se slovem divis. Ne každý, kdo píše na počítači nebo vytváří webové stránky, umí a chce oba znaky rozlišovat. Přesto i PČP rozlišují dlouhou pomlčku – oddělenou zpravidla mezerami – od krátkého spojovníku (v některých funkcích zvaného rozdělovník) psaného bez mezer.

Pomlčku bez mezer používáme pro rozsah (viz níže); jinak ji oddělujeme mezerami, ať signalizuje odmlku (Ale to přece – ), vyznačuje vsuvku (A teď – aspoň podle mě – to nejdůležitější) nebo spolu se začátkem odstavce označuje začátek přímé řeči (– Kam se chystáš? zeptala se).

Spojovník používáme při dělení slov na konci řádku, na konci slov, která mají pokračování jinde (dvou- a třílůžkové pokoje), a u složenin vyjadřujících podvojnost nebo vzájemnost (Frýdek-Místek; česko-polské vztahy; literárně-hudební, ale srov. trestněprávní; Hanzelka-Zikmund; Havránkova-Jedličkova Česká mluvnice; paní Gabriela Beňačková-Čápová). Ve složených příjmeních žen, které se rozhodly ponechat jak manželovo, tak své původní příjmení, je však podle současného zákona o rodině možná pouze podoba bez spojovníku (Skopalová Horáková).

K psaní měst a jejich částí: Při psaní Praha 10-Zahradní Město vzniká podivné uskupení 10-Zahradní, poněkud připomínající názvy chemických látek (např. 1-fenyl-2,3-dimethyl-4-isopropylamino-5-pyrazol). Raději tedy pišme Praha 10 – Zahradní Město. Důsledné by bylo psát také Praha – Dejvice, ale jsou-li obě složky jednoslovné, lze se smířit i s úspornou podobou Praha-Dejvice.

Udáváme-li rozsah, odpovídá slůvku dlouhá pomlčka bez mezer: oběd 12.00−12.45; návštěvní hodiny: květen−září 9−17, říjen−duben 9−16; cena 770−990 Kč; termín 1.−3. 7. 2006; strana 16−24; trasa Praha−Liberec; v letech 1841−1904 a při víceslovných s mezerami: Praha 1 − Malá Strana, trasa Praha − Hradec Králové; termín 5. 8. − 12. 10. 2006.

Pokud se spojovník ocitne na zlomu řádku, opakuje se: česko-|-polské; podobně není-|-li. Objeví-li se na konci řádku pomlčka, na novém řádku se již neopakuje. V takových případech, pokud to jde, je však vhodnější ji nahradit slovem.

pořadí titulů uváděných před vlastním jménem

Otázku, zda psát Ing. JUDr. Jan Novák, nebo JUDr. Ing. Jan Novák, neřeší žádný zákon, norma či vyhláška. Pokud jedinec vystudoval dvě vysoké školy a získal tak dva tituly – v tomto případě jsou rovnocenné tituly (uvádíme je ve zkratkách): Ing. a Mgr; Ing. a JUDr. (PhDr., RNDr., ThDr., PaedDr., PharmDr., MVDr.), též Ing. arch. a Ing.; Mgr. a JUDr., bývá zvykem, že před vlastním jménem stojí ten titul, který získal absolvent jako první. JUDr. Ing. Jan Novák tedy nejprve absolvoval studium na vysoké škole technického nebo ekonomického směru a obdržel titul inženýr, poté vystudoval právnickou fakultu a po ukončení doktorského studia mu byl udělen titul JUDr. Dále je obvyklé, že nižší tituly se vynechávají – za nižší se např. považuje titul bakalář (ve zkratce Bc.) – ve srovnání s titulem Mgr. či Ing.; Mgr. ve srovnání s JUDr. (PhDr. atd.). Je tedy běžné psát: Mgr. Jan Novák (nikoli Mgr. Bc. Jan Novák ), PhDr. Jan Novák (nikoli Mgr. PhDr. Jan Novák). Podoby Mgr. JUDr. (PhDr. atd.) Jan Novák nebo JUDr. Mgr. Jan Novák by měly naznačovat, že nositel těchto titulů vystudoval právnickou fakultu a ještě např. filozofickou (pedagogickou). Možné je i to, že člověk vystudoval dvě různé fakulty (např. filozofickou a matematicko-fyzikální) a na každé z nich obdržel titul Mgr. Pokud by lpěl na uvádění obou titulů, bylo by vhodné mezi obě zkratky vsunout spojku a, popř. latinské et (verze Mgr. Mgr. Jan Novák by totiž vzbuzovala dojem, že jde o písařskou chybu).

potenciální

Chceme-li vyjádřit, že je něco možné, uskutečnitelné, eventuální, můžeme jako synonymum užít i přídavné jméno potenciální: předkládáme klientovi své potenciální požadavky; vyčerpání všech potenciálních možností vědy; zkrášlila okolí pro potenciální kupce. SSJČ i ASCS nabízejí ještě i řidší podobu potencionální: skuteční i potencionální obchodní partneři, ale ta se v praxi – zvláště v psaných projevech – uplatňuje poměrně zřídka.

Přídavná jména na -onální jsou – v češtině stejně tak jako v západních jazycích (-onal/-onell apod.) – namístě tehdy, je-li východiskem latinské substantivum na -o, 2. p. -onis (professio: profesionální, regio: regionální, ratio: racionální, emotio: emocionální, institutio: institucionální, proportio: proporcionální, dimensio: multidimenzionální). Je-li však východiskem latinské substantivum na -ntia, jsou adjektiva zakončena na -iální (differentia: diferenciální, existentia: existenciální, potentia: potenciální).

práce

Tvary pracem, pracech jsou nesprávné. Podstatné jméno práce se skloňuje podle vzoru „růže“, nikoli „kost“; správně je tedy pracím, pracích.

pravidla českého pravopisu

Ústav pro jazyk český není autorem webové stránky s adresou www.pravidla.cz. Upozorňujeme, že neodpovídáme za informace o českém pravopisu, tvarosloví aj. na této adrese. Otázka, zda se na internetu objeví Pravidla českého pravopisu Ústavu pro jazyk český, souvisí se složitou problematikou nakladatelských a autorských práv. Tyto otázky se v současné době řeší.

prosím

Toto slůvko, vyjadřující zdvořilost, ve větě většinou funguje jako vsuvka. Podle současných interpunkčních zásad se může, ale nemusí oddělovat z obou stran čárkami; lze tedy napsat: Odpovězte nám, prosím, do tří dnů i Odpovězte nám prosím do tří dnů. Psaní bez čárek je neutrální, psaní s čárkami může signalizovat důraz na slově prosím.

prostor(a)

Podstatné jméno prostor má dva významy. Znamená jednak ‚spojité prostředí rozkládající se bez hranic všemi směry‘, např. kosmický prostor, meziplanetární prostor, trojrozměrný prostor, prostor a čas, ozvěna se nese prostorem, jednak ‚prostředí blíže vymezené‘, tedy nějak ohraničené, např. všechny kancelářské prostory v této budově. Jen v druhém významu může být jak rodu mužského, tak i – řidčeji – rodu ženského, např. obytný prostor i obytná prostora. Tomu odpovídá i dvojí skloňování. Můžeme např. vstoupit do podzemních prostorů i prostor budovy, projít chodbou muzea k výstavním prostorům i prostorám, organizovat konferenci v nových prostorech i prostorách univerzity, počítat s omezenými úložnými prostory i prostorami v bytě apod.

protežovat

Protežovat znamená ‚podporovat svým vlivem, prosazovat, chránit, dávat někomu nebo něčemu přednost ke škodě někoho nebo něčeho jiného‘. Slovo je převzato z francouzštiny (protéger), původ má v latině. Latinské protegere (které dobře známe ze slova protekce) znamená ‚chránit‘. Dříve se (podle francouzštiny) užívala i podstatná jména protežér s významem ‚ochránce, přímluvce‘ a protežé ‚chráněnec‘.

Sloveso protežovat se často nesprávně zaměňuje výrazem protěžovat. Setkáváme se pak s větami Tato forma patří ke státem protěžovaným. Radní chtěl protěžovat svou firmu. Ovšem protěžovat se nám může třeba velký batoh nebo taška s nákupem – toto sloveso by vyjádřilo méně užívaný nedokonavý protějšek k protížit se a znamenalo by ‚stávat se při dlouhém nesení příliš těžkým‘.

Přestože slova i činy upřednostňovaného člověka mají v očích jeho ochránce a podporovatele větší váhu než skutky ostatních lidí, měli bychom setrvat u podob protežovaný člověk, protežovat – anebo užít jiného výrazu.

předsevzít si

Sloveso předsevzít si má tvary stejné jako bezpředponové sloveso vzít, tedy v minulém čase předsevzal (jsem) si, přítomné tvary (které u dokonavých sloves vyjadřují budoucí děj) jsou předsevezmu si, předsevezmeš si, předsevezme si. Běžné je také podstatné jméno předsevzetí.

přechylování

Přechylování příjmení, tj. odvozování ženských podob příjmení z příjmení mužských, a to příjmení domácího i cizího původu, není v běžné komunikaci povinné v tom smyslu, že by bylo nařízeno zákonem, vyhláškou či předpisem. Je pro češtinu zcela přirozené, vychází z jejích strukturních vlastností – z toho, že různé gramatické významy slov vyjadřujeme pomocí koncovek. V každé mluvnici a jazykové příručce se s ním počítá jako s přirozenou a nezbytnou součástí gramatického systému. Účelem přechylování je smysluplné dorozumění, snaha vyhnout se nepřirozeným větám typu Seleš porazila Suk 3:1. Přechylováním předcházíme nedorozumění a významovým nejasnostem (např. Smith se dívá do dáli – muž?, žena?, Stone navštívila Roberts – kdo koho navštívil?). Věta Susan Sontag navštívila Shirley Temple může v češtině znamenat „Sontagová navštívila Templovou“, ale i „Sontagovou navštívila Templová“. Nepoznáme, co je podmět a co předmět, tedy kdo koho navštívil. Jistě není třeba zdůrazňovat, že kulturní úroveň takového vyjádření výrazně klesá. Český slovosled není natolik gramatikalizovaný, aby mohl bez pomoci koncovek signalizovat větněčlenské vztahy. Jak je z příkladů evidentní, nepřechýlené příjmení nelze skloňovat a nepoznáme z něj rod pojmenované osoby.

Existují ovšem v češtině příjmení, která dle tradice obvykle nepřechylujeme (např. Edith Piaf, Marilyn Monroe, Nastasja Kinski), ale u takových je obvykle nedorozuměním zabráněno jedinečností a známostí nositelky. V případě herečky Audrey Hepburnové jméno tradičně přechylujeme a není důvod to měnit. Stejně bychom doporučovali postupovat i u jiných ženských jmen. Tam, kde je to možné, dáváme rozhodně přednost přechýlené podobě.

Konkrétních případů, které vyžadují specifické zacházení, je samozřejmě víc. Jednak jsou to i další případy tradičního řešení konkrétního jména v češtině (např. Gina Lollobrigida, nikoli Lollobrigidová; za pozornost však stojí, že toto příjmení, ač nepřechýlené, skloňovat lze: 2. p. Lollobrigidy), původ jména (nepřechýlená zůstávají např. některá orientální jména a v některých specifických případech i jména, která mají přechýlenou podobu už ve výchozím jazyce) a chápání jména jako obchodní značky (např. jména některých spisovatelek na obálkách knih; ale například zcela se vžilo přechýlené příjmení spisovatelky J. K. Rowlingové). V neposlední řadě je třeba respektovat i rodinnou tradici (pan Šerých, paní Šerých, nebo paní Šerýchová), a osobní přání nositelky jména, zejména pokud jde o osobu veřejně známou. Existují i případy příjmení, která se tvarově neobměňují, protože to neumožňuje jejich gramatická forma, např. příjmení vyjádřená druhým pádem, tj. typ Petra Janů (= patřící Janům, náležející k rodině Janů). Náležitý pádový tvar takových příjmení lze vyjádřit pouze ve spojení s křestním jménem, popř. jiným obecným podstatným jménem (v praxi méně obvyklé): květiny pro Petru Janů/zpěvačku Janů, seznámil se s(e) Petrou Janů/zpěvačkou Janů apod.

Kromě uvedených tradičních a racionálních hledisek hraje roli ještě heslovitý charakter textu. Proto najde-li uživatel v nějaké encyklopedii např. heslo Sharon Stone, tedy tradičně nepřechýlené jméno, navíc bez začlenění do větného kontextu a s výkladem dejme tomu „slavná herečka“, odpadají důvody pro přechýlení uvedené výše. V encyklopediích je namístě, aby se uživatelům dostalo informace o původní podobě nositelova (resp. nositelčina) jména.

Je rozdíl mezi přechylováním v běžné komunikaci a v oficiálních dokumentech právní povahy; důležitý je zákon o matrikách, jménu a příjmení, nově upravující přechylování příjmení v určitých speciálních případech. Matriční zákon z 18. března 2004, uvádí v § 69 o přechylování ženských jmen toto:
1. Příjmení žen se tvoří v souladu s pravidly české mluvnice.
2. Při zápisu uzavření manželství lze na základě žádosti ženy, jíž se uzavření manželství týká, uvést v matriční knize příjmení, které bude po uzavření manželství užívat, v mužském tvaru, jde-li o (a) cizinku; (b) občanku, která má nebo bude mít trvalý pobyt v cizině; (c) občanku, jejíž manžel je cizinec; (d) občanku, která je jiné než české národnosti.
3. Při zápisu narození dítěte lze na základě žádosti rodičů uvést příjmení dítěte ženského pohlaví v mužském tvaru, je-li dítě (a) cizincem; (b) občanem, který má nebo bude mít trvalý pobyt v cizině; (c) občanem, jehož jeden z rodičů je cizincem; (d) občanem, který je jiné než české národnosti.

Pro řešení konkrétních případů můžeme doporučit velmi podrobnou knihu M. Knappové Naše a cizí příjmení v současné češtině, TAX AZ KORT, Liberec 2002, pro stručnou informaci též článek téže autorky K jazykovým a právním aspektům přechylování příjmení v češtině, Naše řeč 86, 2003, s. 113–119, příp. poučení v mluvnicích, např. v Příruční mluvnici češtiny, Nakl. Lidové noviny, Praha 1995.

přídavná jména přivlastňovací

Ve spojeních jako Pavlovi kamarádi, Čapkovy pohádky, maminčiny dobré rady, do Vodičkovy ulice píšeme v koncovce adjektiva měkké i jedině tehdy, jestliže se vztahuje k substantivu rodu mužského životného v 1. (5.) pádě plurálu, např. Jirkovi rodiče odjeli na chatu. Ve všech ostatních případech je náležité tvrdé y, např. po dlouhé době jsem viděl Jirkovy rodiče. Totéž pravidlo platí i při obráceném slovosledu: děti Novákovy, sourozenci Královi (ale: potkal jsem sourozence Královy), sestry Dvořákovy, viděl jsem manžele Nedělovy.

Tvary Novákovi, Královi, Nedělovi plní i funkci podstatných jmen; pak označují rodinu jako celek. Měkké i v koncovce je namístě opět jedině tehdy, jestliže je tento tvar užit v 1. (5.) pádě plurálu, např. Srdečný pozdrav posílají Novákovi, ale: na procházce jsme potkali Královy. Tyto tvary mohou být specifikovány křestními jmény. Měkké i se pak píše jedině tehdy, je-li celé spojení užito v 1. (5.) pádě plurálu a je-li alespoň jedno jméno rodu mužského životného (bez ohledu na jejich pořadí): Jan a Petr Novákovi, Jana a Petr Novákovi, ale (viděli jsme) Jana a Petra Novákovy, (viděli jsme) Janu a Petra Novákovy, (přišly) Jana a Eva Novákovy.

Ve 3. a 6. pádě substantiv rodu mužského životného (panu Novákovi, Petru Vonáskovi, přednostovi, bernardýnovi apod.) se v koncovce -ovi zásadně píše měkké i.

přívlastek volný a těsný

Přívlastek je větný člen rozvíjející podstatné jméno. Z pravopisného hlediska nás jako pisatele zajímá, zda jde o přívlastek nerestriktivní neboli volný, či restriktivní, tedy těsný.

Volný přívlastek není vzhledem ke kontextu nebo situaci pro větu nezbytný; nezužuje významový rozsah substantiva, k němuž se vztahuje. Lze jej proto vynechat, aniž se tím poruší její smysl. V psaném textu se odděluje čárkami: Karlův most, založený Karlem IV. roku 1357, je turisticky atraktivní. Pavel, vyčerpaný ze své gymnastiky, se s povzdechem posadil.

Naproti tomu těsný přívlastek vyjadřuje skutečnost podstatnou, v dané situaci a kontextu nezbytnou pro jednoznačné porozumění výpovědi. Zužuje (restringuje) rozsah řídícího substantiva, nelze jej proto vynechat bez porušení smyslu. Neznamená to, že by vynecháním vždy vznikla nesmyslná věta, ale mohla by mít jiný význam. Těsný přívlastek se čárkami neodděluje: Galerie získala první van Eyckův obraz namalovaný technikou olejomalby. (Jde o první van Eyckovu olejomalbu, nikoli o jeho první obraz vůbec.) Na léta prožitá na koleji vždy rád vzpomínal. (Na léta vždy rád vzpomínal by znamenalo, že vzpomínal na letní období.) S restriktivním přívlastkem se často setkáváme v úředním stylu: ve zprávě týkající se ochrany vod je řešeno…, v odstavci uvedeném na straně tři se říká…, zakázka provedená Vaší firmou nás přesvědčila…

Mnohdy záleží na pisateli, zda sdělení v přívlastku považuje za okrajové doplnění, dokreslení výpovědi, nebo zda jde o informaci v daném kontextu podstatnou. Hvězdy(,) zářící jako diamanty(,) nás ohromovaly. Fotografoval kamzíky(,) balancující nad propastí.

psaní kalendářních dat

Píšeme-li datum vzestupně (den-měsíc-rok), je možné vypsat měsíc slovem, např. 1. března 2006. Tento způsob je běžný v osobní a soukromé korespondenci, na peněžních dokladech, v právních písemnostech apod. Údaje o místě a datu napsání se v korespondenci čárkami neoddělují; místo původu dopisu se ponechává v 1. pádě (nikoli V Praze dne). Mezi řadovou číslovkou, která označuje den, a názvem měsíce by po tečce měla být (pevná) mezera. Např. Praha 25. května 2004, Kutná Hora 11. listopadu 2006.

Datum lze psát vzestupně i tehdy, pokud název měsíce píšeme arabskými číslicemi. Vedle původního zápisu 1. 2. 2002, 21. 6. 2004 či 31. 12. 2005 (s mezerou po tečce bez ohledu na počet cifer v kalendářním dni či měsíci) lze podle ČSN 01 6910 Úprava písemností zpracovaných textovými editory zvolit i tzv. dvoumístný způsob zápisu bez mezer mezi dny, měsíci a roky, např. 01.02.2006, 21.06.2004 či 31.12.2005 (v tom případě doplňujeme před jednociferné kalendářními dny a měsíci nulu, aby byly dvojmístné; nikoli tedy např. 1.2.2002, 8.10.2003, 21.6.2004).

Vzhledem k těmto dvěma možným způsobům zápisu kalendářního data lze tedy napsat: 16. 2. 2006 i 16.02.2006, 3. 9. 2006 i 03.09.2006, 31. 12. 2006 i 31.12.2006.

Dvoumístný způsob se užívá i u dat psaných sestupně (rok-měsíc-den) – např. při číselném vyjádření měsíce v odvolacích údajích, při vyplňování rubrik apod. V kalendářních datech psaných sestupně se mezi jednotlivé údaje klade spojovník 1998-05-11, 2003-06-01.

Letopočty po roce 2000 se doporučují psát čtyřmístně, aby nedošlo k záměně (připouští se tedy psaní 98-05-11, není však vhodné 06-12-04). Způsob zápisu letopočtu s odsuvníkem (apostrofem) ’98 či lomítkem 8/5 1945, event. pomocí římských číslic 8/V 1945, se používat nedoporučuje.

Data ve významu „od do“, „až“ píšeme s pomlčkou. Ve spojeních jednoslovných výrazů pomlčku neodmezerováváme: v letech 1974–2006, leden–březen, 16.–17. června, 1.–31. 1. 1999, 14.–17. 10. 2006. Pokud se však pomlčka objeví mezi výrazy víceslovnými, doporučujeme (na rozdíl od typografů) mezery vkládat, aby nedocházelo k nežádoucímu vizuálnímu spojení výrazů přiléhajících těsně k pomlčce, tedy např.: 1. ledna – 31. prosince, 16. 6. – 17. 6., 14. 5. – 17. 8. 2006, 1. 1. 1998 – 31. 12. 2018 (viz pomlčka a spojovník).

psaní výčtů

Při psaní velkých písmen a interpunkce ve výčtech je možné volit mezi více způsoby:
1. Jestliže jsou položky ve výčtu nevětného charakteru, začínáme každý řádek obvykle malým písmenem, na konci každého bodu výčtu píšeme čárku, event. středník (obvykle na konci delších bodů), a výčet ukončíme tečkou, např.:
Zašlete prosím požadavky na dopravu těchto typů zboží:
- plechovkové pivo,
- porcelán,
- kancelářské potřeby.


2. Je-li výčet tvořen větami, dává se přednost začínat jednotlivé položky velkým písmenem a končit každý bod tečkou, např.:
U dodaného zboží reklamujeme tyto závady:
- Lak na dveřích je oprýskaný.
- Barva prahu u dveří neodpovídá objednávce.
- V zásilce chybí kukátko.


Psaní s malým písmenem na začátku vět a jejich ukončení čárkami (ev. středníkem) je rovněž přípustné. Výčet ukončíme tečkou (viz bod 1), tedy:
U dodaného zboží reklamujeme tyto závady:
- lak na dveřích je oprýskaný,
- barva prahu u dveří neodpovídá objednávce,
- v zásilce chybí kukátko.


3. Jsou-li jednotlivé body výčtu dostatečně graficky odlišeny, a to umístěním na samostatném řádku, interpunkční znaménko (včetně tečky na konci) se podle ČSN 01 6910 Úprava písemností zpracovaných textovými editory na konci řádku psát nemusí (ČSN se pochopitelně nezabývá výčty v krásné literatuře, ale výčty v úřední/obchodní korespondenci), např.:
Problematikou úpravy písemností se zabývá řada specializovaných příruček a typografických prací, např.:
- ČSN 01 6910 Úprava písemností zpracovaných textovými editory
- O. Kuldová, E. Fleischmannová, Jak psát obchodní dopisy a jiné písemnosti a jiné písemnosti
- J. Kraus, J. Hoffmannová, Písemnosti v našem životě
- P. Kočička, F. Blažek, Praktická typografie


Ať už se pisatelé rozhodnou pro jakýkoli způsob psaní výčtu z těchto tří variant, v rámci jednoho textu je pochopitelně vždy vhodné postupovat jednotně. To platí i v rámci samotných výčtů, pokud se v nich střídají položky povahy nevětné a větné, např.:
Objednáváme u Vás:
- 100 ks grafitových tužek HB,
- 10 ks plastových ořezávátek s válcovým krytem, který umožňuje kontrolu množství odřezu,
- 5 balení lněných motouzů (sada 3 × 100 m), …

Pokud je výčet neúplný, píšou se za ním tři tečky s oddělující mezerou.

pykat a pikat

Pykat znamená „nést za něco trest, trpět“: za to, že si nepamatuješ, že pykat patří mezi vyjmenovaná slova, budeš pykat. Běžněji se užívá předponové odpykat, odpykávat: odpykal si celý trest a je zase na svobodě; synové odpykávají viny svých otců. Význam výrazu s předponou je poněkud širší: „odbýt si, přestát, vytrpět“. Staročeské *pykati znamenalo „želet, litovat, mrzet se“. Původ slovesa pykat není zcela jasný, etymologické slovníky pouze sdělují, že jde o slovo staré. Stejně znějící slovo pikat mají ve svém slovníku hlavně děti. Pikat nebo také pikolovat znamená „hlídat určité stanoviště, vyhrazené místo (zvané pikola), kam ostatní hráči nemají přístup“. Hra se pochopitelně jmenuje pikaná (nebo přesněji na pikanou). Dětské pikat je asi odvozeno od citoslovce piky, piky, kterým se pikaná doprovází. Ani původ slovesa pikat není zcela jasný. Některé slovníky ho považují za převzaté z němčiny, jiné uvádějí spojitost s výrazem pikle (kout pikle proti někomu) a spiknout se; pikat vlastně znamenalo „tajně se smlouvat proti někomu, popichovat někoho proti někomu“. Sloveso pikat se pojí s předponou za-: zapikat; účelem hry je zapikat co nejvíc spoluhráčů. Abychom nic neopomněli, zbývá dodat, že pikola je rovněž malá flétna. Název je z italského piccolo „malý“; odtud je i obecný výraz pro číšníka nebo číšnického účně pikolík.

respektive

Tento od původu latinský výraz (zkráceně resp.) se sluší vyslovovat tvrdě, ne tedy x[respektivě], jak někdy slýcháme. Slova respektive, respekt jsou odvozena od slovesa respicere (‚brát na něco ohled‘). V českých větách výraz respektive uvozuje dodatek týkající se dalších případů, které „bereme v úvahu“. Takovéto dodatky, např. jízdenka plnocenná, resp. zlevněná pro studenty chápeme jako zpřesňující vsuvky, a proto před resp. píšeme čárku. Pokud věta za vysvětlovací vsuvkou pokračuje, oddělíme vsuvku oboustranně. České výkladové slovníky uvádějí k respektive řadu ekvivalentů: ‚vlastně; popřípadě, eventuálně‘.

Někteří mluvčí používají slůvka respektive i k naznačení, že to, co řekli předtím, neplatí, např. byl jsem tam – resp. nebyl, ale řekli mi o tom; chtěl jsem, resp. jsem musel odjet už v sobotu.

Mnohdy by ani sám pisatel nedokázal rozhodnout, zda výraz po respektive míní jako zpřesňující vsuvku uvádějící jinou alternativu platnou za jiných okolností, anebo jako opravu: dvacet let, respektive třicet pět let v totalitarismu. Je to tedy slůvko nejednoznačné, a pokud nám záleží na přesném vyjádření, zejména v textech s právními důsledky, jako je text zákona, tarifní vyhláška, závěť apod., zvolme místo něho jednoznačný ekvivalent.

rodina, manželé, sestry, bratři, sourozenci ap.

Pro označení rodiny jako celku ve spojení s příjmeními používáme pojmenování rodina Kolářova, Svobodova nebo rodina Kolářových, Svobodových. Pestřejší je situace, pojmenováváme-li užší příbuzenské skupiny; volba je spíš věc obvyklosti: manželé/sourozenci Kolářovi (méně často manželé/sourozenci Kolářových).

Osobní jména a příjmení mají v 1. pádě plurálu jen koncovku -ové: bratři Čapkové, bratři Pospíšilové, bratranci Veverkové. Je rozdíl, řekneme-li na sraz přijeli Horáčkovi (= členové rodiny Horáčkových) a na sraz přijeli všichni Horáčkové z celého kraje (= příbuzní i nepříbuzní nositelé toho jména). Tvary Čapci, Tesaříci jsou familiární, hovorové, krajové.

U příjmení, která mají podobu přídavného jména (Veselý, Šťastný, Rychnovský), je základní podoba rodina Veselých, Šťastných, Rychnovských a podobně také manželé/sestry/bratři Veselých, Šťastných, Rychnovských; je-li taková podoba v rodové tradici, pokládají se za správné i podoby manželé Veselí, Šťastní, Rychnovští, rodina Veselá, sestry Veselé ap. vedle základního způsobu s -ých. Z poradenské praxe uvádíme případ, kdy byla tiskárna právem na rozpacích ze zákazníkova zadání novomanželé Dlouhý.

ruce, nohy, oči, uši

Ruce, nohy, oči, uši skloňujeme v singuláru naprosto pravidelně: ruka, noha – podle vzoru žena, oko, ucho – město. Při volbě jednotlivých tvarů v plurálu však musíme vycházet z toho, co dané výrazy znamenají.

Užíváme-li je i jejich zdrobněliny v původním významu, tzn. pokud označují části lidského i zvířecího těla (je lhostejno, zda jde o nohy lidské nebo nohy stonožky), mají zcela zvláštní skloňování (jen u slova noha nacházíme více shodných tvarů se vzorem žena).

7. pád plurálu je zakončen na -ma. Většina slýchaných -ma je nespisovných, ale právě zde jsou náležitá: s rukama (ručkama, ručičkama), nohama (nožkama, nožičkama), očima (očičkama), ušima (ouškama). Tím se liší od jiných substantiv pro párové části lidského těla, např. paže, kyčle, kolena, ramena, prsa, která mají v 7. p. koncovky podle příslušných vzorů: pažemi, kyčlemi, koleny, rameny, prsy.

Jestliže tvary rukama, nohama, očima, ušima (i jejich zdrobněliny) rozvíjíme přídavnými jmény, zájmeny či číslovkami, musí mít tuto koncovku i ona: s těma nešikovnýma rukama, dívka s dlouhýma štíhlýma nohama, děťátko s tmavýma očičkama….

Substantiva ruka a noha: 2. p. plurálu rukou, nohou i noh, 6. p. (na) rukou i rukách, nohou i nohách, přičemž tvary původní, tj. rukou, nohou jsou častější.

Neoznačují-li uvedená jména (a jejich zdrobněliny) části lidského těla, ale znamenají věci, které jsou jim podobné nebo je připomínají, skloňují se pravidelně podle svých vzorů: u noh židle, mezi nohami židle, hodinky s malými ručičkami, s pytláckými oky, s uchy hrnců a také okům, uchům, okách, uchách.

rukojmí

Staročeskou podobu rukojmě (v rodě mužském) zaznamenává jako knižní ještě v PSJČ (1948) spolu s neutrem rukojmí. Týž slovník však zaznamenal už i podobu rukojmí, -ího v mužském rodě, a to na prvním místě jako podobu základní; je doložena z právnických textů přinejmenším už v 19. století. Protože zadržovány bývají i ženy, je myslitelná i mladá rukojmí.

Střední rod se sice dosud užívá, zvlášť pokud nechceme nebo neumíme rozhodnout, jakého přirozeného rodu jsou zadržované osoby (k budově, kde byla vězněna rukojmí). Ale u formulací jako americký rukojmí Joseph Cicippio byl včera propuštěn nebo dva němečtí rukojmí nemáme zapotřebí nutit se do středního rodu: dvě německá rukojmí? americké rukojmí Joseph Cicippio bylo včera propuštěno? (Spíš i tady byl propuštěn: chceme jen připomenout, že při koneckonců zbytečně odlišném rodu vyvstávají také problémy se shodou.) Naopak nám skloňování podle vzoru „průvodčí“ (chcete-li, „jarní“) leckdy pomůže vyjádřit jasně, zda šlo o muže (propustili posledního rukojmího) nebo o ženu (osvobodili zcela vyčerpanou rukojmí).

rytmus, cirkus

Substantiva latinského a řeckého původu končící v 1. pádě na -us se přizpůsobují domácímu skloňovacímu systému v různé míře.

U slov jako rytmus, realismus, cyklus, úzus a dalších se cizí původ pociťuje velmi zřetelně. Koncovku -us si podržují pouze v 1. a 4. pádě jedn. čísla, zatímco v ostatních pádech se pádové koncovky připojují k původnímu základu a slova se skloňují podle vzoru mužského neživotného „hrad“: rytmus, rytmu, … rytmem.
Naproti tomu u slov jako citrus, fíkus, turnus, kaktus, luxus a dalších se zakončení -us chápe už jako součást slovního základu, a je proto přítomno ve všech pádových tvarech: citrusu, fíkusu, kaktusu atd. Z příkladů je vidět, že tento způsob skloňování se uplatňuje více u těch podstatných jmen, která pronikla do neodborného užívání.

U podstatného jména cirkus je stav složitější. Je-li ho užito ve významu cirku starořímského, je stále ještě živé skloňování cirku, cirkem, jak o tom svědčí četné doklady z ČNK. Ve významu dnešního cirkusu s cvičenými zvířaty, klauny a polykači ohně už naopak převažuje skloňování cirkusu, cirkusem, a podobně je tomu i při užití tohoto slova ve významu ‚zmatek, shon‘ apod. Rozlišení tvarové jde tu – většinou – ruku v ruce s rozdílem ve významu (podobně např. vycházka do centra x nákup v Centrumu); mohli bychom však doložit i četné příklady tvarového kolísání a ani současné kodifikační příručky nezacházejí s tímto slovem jednotně.

Právě volba koncovky může (ale nemusí) navozovat rozdílné asociace. Můžeme se lišit v názoru na to, co například mínil autor článku, který při komentování jisté politické scény psal o politickém cirku, a co jiný autor, který psal o méně úspěšných klaunech politického cirkusu.

Konečně jde-li o odborný termín geologický, radí nám slovníky tyto tvary: 1. p. cirk, 2. p. cirku, …7. p. cirkem. Pouze cirk jako horní závěr ledovcového údolí nemá v 1. pádě koncovku -us.

ředitel

Ředitel opravdu řídí a neředí. Proč máme od slovesa řídit ředitele, nikoli řiditele či dokonce říditele, a vedle toho řidiče (ne řediče, řídiče) a řídítka, je dáno historickou dobou vzniku jednotlivých výrazů a hláskoslovnými změnami při odvozování slov. Střídání í/e při odvozování je časté (zpívat – zpěvák, květ – kvítek atd.). Ředitel od řídit stejně jako sběrač od sbírat nejsou výjimky.

řídící – řídicí

Přídavná jména kropicí – kropící, měřicí – měřící, řídicí – řídící se od sebe formálně liší jen délkou samohlásky -i-, významově však totožná nejsou, a neměla by se tedy zaměňovat. Je mezi nimi stejný rozdíl jako u dvojic ovládací – ovládající, zvedací – zvedající, psací – píšící.

Podoby čisticí, měřicí, řídicí, ovládací, zvedací, psací jsou přídavná jména účelová. Vyjadřují, k čemu věc slouží: měřicí (zvedací, psací) zařízení je zařízení určené k měření (ke zvedání, k psaní), řídicí (ovládací) panel je pojmenován podle toho, že slouží k řízení (ovládání).

Přídavná jména kropící, řídící, měřící, kterým odpovídají podoby ovládající, zvedající, píšící, se nazývají dějová. Jimi se vyjadřuje děj (činnost) právě probíhající: např. kropící vůz je vůz, který právě kropí. Pro tato přídavná jména je obvyklé, že stojí většinou až za podstatným jménem a že bývají rozvitá – přístroj měřící vlhkost vzduchu, jeřáb zvedající panel.

O osobách se podoby na -ící používají výhradně: řídící pracovník, velící důstojník, místodržící.

Jsme-li na pochybách, zda užít podoby řídící, nebo řídicí, kropicí, nebo kropící, školicí, nebo školící, je dobré si do daného spojení dosadit jeden člen z dvojic typu: vzdělávací – vzdělávající, dorozumívací – dorozumívající. Je-li vzdělávací středisko, mělo by být i školicí středisko, podobně dorozumívací (a tedy také řídicí) signál, je-li útvar provádějící činnost, pak je i útvar řídící činnost.

Jsou případy, kdy je těžké rozhodnout, zda jde o pojetí účelové (řídicí práce), anebo dějové (řídící práce). To bývá především ve spojení s abstraktními jmény (např. proces, funkce, systém, hodnota). V takových případech dáváme přednost pojetí účelovému, ale pojetí dějové nepokládáme za chybné.

sázejí a sází

Od vydání PČP 1993 můžeme i ve spisovných projevech užít u sloves vzoru „sází“ ve 3. os. množného čísla jak sázejí, tak sází. Bez obav lze tedy říct i napsat peníze se ztrácejí i ztrácí; dlužníci otálejí i otálí se zaplacením; jezdci pobízejí i pobízí koně; děti se navracejí i navrací domů; blázni vymýšlejí i vymýšlí perpetuum mobile. Koncovka -ejí je však výhodná, pokud pojišťuje srozumitelnost.

Rozkazovací způsob je sázej, sázejme, sázejte, přechodník přítomný sázeje, sázejíc, sázejíce.

se, si

Zvratné zájmeno se, si bývá neoddělitelnou významovou a mluvnickou složkou slovesa, i když se nepíše se slovesem dohromady. Proto setkají-li se ve větě dvě zvratná slovesa se zájmenem se/si, nelze jedno z nich prostě vynechat, jak to učinil tazatel jazykové poradny, když v úvodní větě svého dopisu napsal: Dovolujeme si na Vás obrátit se žádostí o jazykové posouzení… Je přitom vhodné větu stylizovat tak, aby v zájmu plynulého čtení obě zvratná zájmena nenásledovala bezprostředně po sobě, tedy raději napsat: Dovolujeme si obrátit se na Vás se žádostí o…, nebo formulaci pozměnit, například takto: Dovolujeme si Vás požádat o jazykové posouzení…

setřít ze stolu, sejmout z prstu

Pravopisná tradice do r. 1974 nabádala pečlivě rozlišovat, zda předložka se 2. pádem vyjadřuje směr dolů nebo z povrchu (pak s), anebo zda vyjadřuje směr zevnitř ven (pak z). Mohli jsme se dívat jedině s balkonu: není sice plošný, nýbrž objemový, a dívat se nemusíte zrovna dolů, ale oporou tu bylo, že říkáme na balkoně, nikoli x v balkonu. Dokonce se v diktátech objevovaly perly typu dívali jsme se se silnice na chatu – s odůvodněním, že jsme se nemohli dívat „zevnitř silnice“, nebyli jsme (zaválcováni?) v silnici, nýbrž stáli jsme na silnici. Rytíř směl sesednout toliko s koně a motocyklista s motorky, neboť byli na koni, na motorce.

Sedmé vydání školních Pravidel (1974) připustilo ve 2. pádu jako vždy správnou předložku z (s výjimkou archaismů hodina s půlnoci, některý den s neděle). Ačkoli se tato licence objevila jen jako poznámka petitem k § 25, došla širokého přijetí, protože přinesla cennou úlevu školám, redakcím i všem veřejně píšícím. Někteří tradicionalisté to Ústavu pro jazyk český dodnes neodpustili a pranýřují to jako barbarizaci pravopisu, poškozování logické funkce jazyka apod.

Konstruování bizarní situace k obhajobě psaní se silnice jsme už předvedli a buďme rádi, že je takovým pomůckám konec. Vzájemné sepětí předložek v – z, na – s není tak pevné, abychom se jím mohli bez potíží řídit: představme si, že si půjdeme s partnerkou zatančit do sálu, takže se vrátíme ze sálu; ale kdybychom šli (nebo byli odvezeni) na sál – máme se snad vracet se sálu? Říkávalo se také, že při abstraktech volíme z; jenže umíme a chceme rozlišovat svržení z trůnu (ze symbolu vlády, abstraktně) a svržení s trůnu (z panovnického sedadla, řečeno konkrétně, ale míněno možná obrazně, asi jako vyhodit ze sedla)? A ještě něco uvažme: informace o povrchu a vnitřku bývá často vyjádřena také slovesnou předponou nebo volbou slovesa vůbec. Se-třít můžeme jen z povrchu, protože zevnitř bychom měli vy-třít; i ten, kdo je spadlý z višně, snad uzná, že z nitra stromu, pokud by se tam vůbec dostal, by mohl nanejvýš vypadnout; prsten se z prstu snímá, tříska se z prstu vytahuje.

Pak je tu výslovnost. Je problematické slibovat si jasné rozlišení od předložky, která se vyslovuje podle začátku následujícího slova: s desky stejně vyslovíme [zdeski], z podložky vyslovíme [spodloški]. (Raději si hlídejme, abychom v sedmém pádu neříkali, že přijel ministr ze svým doprovodem.)

Podle současných PČP „jen v případě, kdy píšící považuje za potřebné naznačit předložkou východisko pohybu z povrchu pryč, popř. po povrchu dolů, může zvolit předložku s, např. (vzít) se stolu, se skříně“. Tato vyjádření jsou však silně na ústupu.

shlédnout a zhlédnout

Tak jako rozlišujeme dvojice správa – zpráva, sbít – zbít, sběh – zběh apod., měli bychom činit rozdíl i mezi slovesy shlédnout a zhlédnout. Daleko častěji užíváme sloveso zhlédnout, a to ve spojeních jako zhlédnout představení, výstavu, film, zápas – tedy prohlédnout si, spatřit, vidět (celé) přestavení, výstavu, film, zápas. Předponu s- bychom měli volit jen tehdy, jestliže chceme vyjádřit pohled shora dolů: shlédnout ze skály do údolí; shlíží na ni z pozice nadřízeného.

shoda

Shoda několikanásobného podmětu s přísudkem se řídí
  1. mluvnickým rodem podmětu: rod mužský životný má přednost před ostatními, rod ženský před středním;
  2. polohou podmětu vůči přísudku: následuje-li podmět za přísudkem, je v pořádku i shoda podle nejbližšího jména.

Obvyklá řešení:
  1. Nejen Pražané, ale i venkovské školy nevynechali jedinou příležitost k návštěvě některého představení. – Jednotlivci nebo celé skupiny byli diskriminováni. – Režisér a jeho film byli odměněni. – Matka i otec přišli. – Liberec a Sparta se utkaly. – Výkonný management a předsednictvo schválily zápis z porady. – Banka a paní XY jako klientka se rozhodly uzavřít smlouvu.
  2. V domácnosti přibyly žehličky, kávovary a jiní pomocníci. – Byly zničeny hrady i jejich páni. – Přirozenou plemenitbu si zajistili chovatelé a chovatelské podniky. – Na letišti se shromáždili zástupci firem a přední osobnosti veřejného života. – Na letišti se shromáždily přední osobnosti veřejného života a zástupci firem.

Pro podrobnější poučení, např. o shodě podle smyslu a o méně častých pravopisných variantách, odkazujeme na PČP.

Sídliště Antala Staška – sídliště Jižní Město

V názvech sídlišť píšeme slovo sídliště s velkým písmenem tehdy, je-li součástí oficiálního názvu; po slově sídliště následuje v tom případě většinou podstatné jméno v 2. pádě, např. Sídliště Antala Staška, Sídliště Míru. Ve spojeních sídliště Jižní Město, sídliště Severní Terasa není výraz sídliště součástí oficiálního názvu, a proto je třeba psát písmeno malé.

skloňování složitějších číslovkových výrazů

Máme několik možností:

1. Skloňujeme všechny části výrazu. Číselný výraz ve větě Teploty vystoupí k 27 °C čteme k dvaceti sedmi stupňům nebo i obráceně sedmadvaceti stupňům; před 365 letypřed třemi sty šedesáti pěti (před třemi sty pětašedesáti) lety; cena bez 1 847 Kč – bez tisíce osmi set čtyřiceti sedmi korun.

2. U složitějších spojení často skloňujeme jen jméno počítaného předmětu a část číslovkového výrazu (obvykle jen řád desítek a jednotek, popř. pouze jednotek), zbytek ponecháváme nesklonný. Výraz před 365 lety můžeme přečíst i před tři sta šedesáti pěti (před tři sta pětašedesáti) lety a obdobně cena bez 1 847 Kčbez tisíc osm set čtyřiceti sedmi korun; mluvíme o 1 358 423 dokladech – o milion tři sta padesát osm tisíc čtyři sta dvaceti/dvacet třech dokladech.

3. V některých situacích, např. při diktování a zápisu čísel a při početních operacích s čísly, obvykle zůstává celý kombinovaný číslovkový výraz neskloňovaný.

skončit, sprovodit, zprostit, zkřížit

Vedle slov s -y- v kořeni, která se tradičně označují jako vyjmenovaná slova, bychom mohli sestavit další dva soubory vyjmenovaných slov. První by obsahoval výrazy, u nichž je třeba si pamatovat, že se píšou s předponou s(e)-, druhý slova s předponou z(e)-. U nemalé části z nich si uživatel češtiny pravopisnou podobu nedokáže bezpečně odvodit, byť zná obecné zásady psaní těchto předpon. O tom svědčí nejen četné dotazy v jazykové poradně, ale i chyby v nejrůznějších druzích textů (např. v ČNK se mezi 103 doklady na sloveso sprovodit vyskytlo 10x nenáležité zprovodit, poměr nesprávné podoby zcelovat a náležité scelovat byl dokonce 1 : 3).

Předpona s(e)- vyjadřuje zároveň dokonavost (kamarádit – skamarádit, padat – spadat, jít – sejít) a zároveň další významy: 1. směřování dohromady (splynout, svázat, sdružit se, smíchat, slepit, scelit, sbírat), 2. zmenšení obsahu až zánik (scvrknout se, smrštit se, shořet), 3. směřování dolů nebo z povrchu pryč (sletět, shodit, skácet, sklopit). V mnoha případech si však původní význam dnes již neuvědomujeme: skončit, stvořit, spálit, spáchat, strpět, spatřit, spočinout, sdělit.

Předpona z(e)- vyjadřuje výsledek děje: zničit, zlámat, zeslábnout. Část sloves se tvoří z podstatných a přídavných jmen a vyjadřují pak význam ‚učinit / stát se tím, co znamená slovo základové‘: zdokonalit, znemožnit, ztělesnit apod.

Řada sloves se píše jak se s-, tak se z-. Mezi členy většiny takových dvojic existuje významový rozdíl velmi zřetelný: sběh lidí – válečný zběh, sjednat zkoušku – zjednat nápravu, správa domu – novinová zpráva, sužuje nás žízeň – švadlena zužuje šaty, stěžovat si na souseda – ztěžovat záchranné práce atd.

Existuje však skupina sloves, u nichž mezi oběma podobami zásadní významový rozdíl není, a je proto možno je psát oběma způsoby (scestovat i zcestovat, skrápět i zkrápět, schvátit i zchvátit).

Psaní předpon s-, z- je do jisté míry záležitost paměťová. Některá slova se zdají být na první pohled velmi podobná, ale přesto se píšou různě: spojit x zkřížit, spálit x zbořit, shnít x zplesnivět. Proto doporučujeme všem, aby v případě pochybností nahlédli do PČP.

sleva, ale zlevněný

Při slevě kupujeme zlevněné zboží, tedy zboží levnější, zboží se sníženou cenou.

Podstatné jméno sleva je spjato se slovesem slevit, v daném případě slevit z ceny (srovnej po-levit, u-levit), zatímco zlevnit, učinit levnějším, a zlevněný, tedy mající nižší cenu, je spjato s přídavným jménem levný.

sofistikovaný

Toto počeštění anglického výrazu sophisticated se za uplynulé desetiletí velmi rozšířilo, jak dokládá drobnost R. Povolné, NŘ 84, 2001, s. 218–220. Jeho uživatelům, zdá se, vůbec nevadí ani neexistence slovesa xsofistikovat, ani negativní soudy tradované o starořeckých sofistech (že platili za účelové manipulátory). Rozšířilo se jako adjektivum hodnotící, a to většinou kladně, jak to odpovídá významům sub 3–4 ve Velkém česko-anglickém slovníku K. Haise a B. Hodka: (velmi) složitý, komplikovaný, rafinovaný, s posledními technickými vymoženostmi. Nejčastěji se užívá v reklamě.

soustředit (se)

Ve výkladových slovnících češtiny je sloveso soustředit (se) hodnoceno jako dokonavé, tzn. že přítomnými tvary: soustředím (se), soustředíš (se)… by mělo vyjadřovat čas budoucí (podobně jako zajistím, položím). Pokud bychom chtěli vyjádřit čas přítomný, měli bychom užít tvary slovesa nedokonavého soustřeďovat (se): tato práce se soustřeďuje na… Slovník spisovného jazyka českého uvádí kromě slovesa soustředit (se) dalších 18 sloves s předponou sou-. Všechna běžně užívaná (např. souhlasit, soupeřit, souviset apod.) jsou nedokonavá. I to může být důvod, proč někteří uživatelé sloveso soustředit (se) chápou jako sloveso nedokonavé a na základě toho, jak dokládá praxe, stále větší měrou volí tvary budu (budeš, bude, …) se soustředit. Zatímco u jiných předponových sloves na -it (naučit, pověřit, vyvrcholit, začlenit) jsou tvary budu se naučit, budu pověřit… naprosto nepřijatelné, tvar budu se soustředit dnes už za nekorektní považovat nelze.

spol. s r. o., s. r. o. – a. s.

Pro akciovou společnost se obvykle užívá podoba zkratky a. s., pro společnost s ručením omezeným zkratky spol. s r. o. a s. r. o. Předložka s se ve zkratce vyjádřit nemusí; pokud předložku píšeme, pak bez tečky, protože to není zkrácené slovo.

Není-li v obchodním rejstříku společnost zapsána jinak, měly by po tečkách následovat mezery (pokud za zkratkou nenapíšeme čárku, dvojtečku, středník, otazník ap.). Poznamenáváme, že tečka za zkratkou plní i funkci ukončení věty, takže další tečku už nepíšeme: Podíl koupila Škoda, a. s. Viz též heslo druhá tečka.

Čárky klademe jako při nezkráceném vyjádření:
akciová společnost Kapa – a. s. Kapa
Kapa, akciová společnost, vyrábí… – Kapa, a. s., vyrábí…
Semtam, společnost s ručením omezeným, nabízí zájezdy… – Semtam, s. r. o., nabízí zájezdy…

Stejné interpunkční zásady platí i pro zkratky k. s. (komanditní společnost), v. o. s. (veřejná obchodní společnost) a o. p. s. (obecně prospěšná společnost).

společnost A a společnost B uzavřely smlouvu

Koncovka -y se zdá samozřejmá, ale mnoho tazatelů znejistí, když firmy sjednávají smlouvu zastoupeny jednotlivými osobami – tak je tomu většinou – a aspoň jedna z osob je rodu mužského. Nejistota je zbytečná; o shodě totiž nadále rozhodují členy několikanásobného podmětu, tj. obě společnosti, nikoli členy závislé. Stupně závislosti zde naznačíme odsazením:

Společnost A,
     zastoupená
          paní Janou Zelenou …,
a společnost B,
     zastoupená
          panem Zdeňkem Černým …,
uzavřely
     smlouvu

Půjde-li o smlouvu mezi společností a soukromou osobou mužského pohlaví, pravidlo o shodě podle rodu se uplatní takto:

Společnost A,
     zastoupená
          paní Janou Zelenou …,
a pan Zdeněk Černý …,
uzavřeli
     smlouvu


V administrativě se nové dokumenty vyhotovují nejčastěji „klonováním“ starších a osvědčených. Jenže právě v tomto případě se minulý čas uzavřely neosvědčil; je zdrojem potíží, a přitom není nutný jazykově ani právně. Doporučujeme přítomný čas (společnost A a společnost B uzavírají smlouvu, tj. uzavírají ji právě touto písemnou formou, tímto dokumentem). Pak není nad čím váhat a není třeba nic měnit, ať se strany jmenují jakkoli a zastupuje je kdokoli.

stadium

Stadium se má podle starých i nových Pravidel – i podle latiny – psát s krátkým -a-. ČNK jako vzorek textů publikovaných v 90. letech má a : á v poměru 6 : 1 (přesně 1869 : 337). Není divu: náležitá a vžitá výslovnost je dlouhá. Psát stádium je tedy sice prohřešek, ale omluvitelný.

standard

Standard znamená běžnou úroveň, ustálenou podobu. V jeho tvarech i odvozeninách píšeme d, tedy standardu, standardem, standardní, standardizovat atd. Hlásku d bychom zde měli též vyslovovat. Hláska t je ve slově standarta, tj. druh praporu.

Některé jazyky (francouzština, angličtina) vystačí s podobami obsahujícími d, jiné (čeština, němčina) rozdílem d x t odlišují dvě různá slova, přejatá sice z téhož základu, ale v různé době a různými cestami; především však odlišujeme dva zcela různé významy.

Adjektiv na -artní máme minimum (vlastně jen apartní); zato adjektiv na -ardní je několik: avantgardní, bastardní, hazardní, mansardní, lombardní (jiné však je bizarní).

strašná zábava, hrozně rád

Přídavná jména hrozný, strašný, děsný, příšerný, ukrutný a příslovce od nich odvozená, tedy hrozně, strašně, děsně, příšerně, ukrutně, patří do spisovné slovní zásoby a mají v ní zcela zřetelně vymezený význam. Například strašný znamená ‚vzbuzující strach, děs, hrůzu, vyvolávající odpor, nelibost‘: strašná válka, strašně se bát, strašná nemoc, strašná vichřice, strašná hrozba. Toto přídavné jméno, stejně jako ostatní zmíněná přídavná jména, vyjadřují veskrze negativní, emocionální postoj k tomu, co je vyjádřeno jménem podstatným, ev. slovesem, u něhož stojí a které už samo o sobě pojmenovává něco, čeho se můžeme odůvodněně bát. Přesto se poměrně často setkáváme se zdánlivě paradoxním užitím, že totiž slova jako strašný, hrozný, děsný a další se užívají ve spojení s podstatnými jmény nebo slovesy, která vyjadřují veskrze pozitivní lidský pocit či vjem, pozitivní stav lidské duše. Například hrozně se na něco těšíme, máme se děsně krásně, strašně se něčemu smějeme, máme z něčeho příšernou radost, máme někoho strašně rádi, něco se nám ukrutně líbí. Odkud se berou taková užití? Člověk ví, nebo alespoň podvědomě cítí, že vyjádření „vrchovaté“ míry či intenzity nějakého příznaku negativním slovem jsme ochotni vnímat jako důraznější, silnější, nápadnější než vyjádření stejně velké míry slovem pozitivním: Pomůžu vám strašně rád. – Vašek byl strašně zdvořilý. – Jsem si jistá, že mě Karel strašně moc miloval. – Seděli kolem ohně a zpívali strašně krásné písničky. Platí to nejen pro naši generaci. Vždyť už v Babičce Boženy Němcové se můžeme dočíst, že Děti si povídaly, že je babička v neděli hrozně hezká.

Analogické doklady bychom snadno nalezli také v dalších jazycích, například v angličtině, němčině či francouzštině.

strávit

Toto sloveso – ať máme na mysli proces rozkládání, vstřebávání potravy, nebo prožívání, pobývání na určitém místě – píšeme pouze s předponou s-: rychle strávit jídlo, strávit dovolenou u moře.

téma – tematický

Podstatné jméno téma je rodu středního a skloňuje se podle vzoru město. V ostatních tvarech je kmen rozšířen o -t (2., 3., 6. p. j. č. tématu, 7. tématem, 1. p. mn. č. témata, 2. p. témat atd.). Zatímco při skloňování zůstává ve všech tvarech kořenná samohláska dlouhá, u slov odvozených dochází k jejímu krácení: tematický, tematika, tematičnost, tematizovat.

telefonní a faxová čísla

Telefonní a faxová čísla se podle doporučující normy ČSN 01 6910 Úprava písemností zpracovaných textovými editory člení v souladu s aktuálním zněním Zlatých stránek do trojic, např.: 251 762 324, 477 683 532, 602 234 123, +420 723 589 621.

terciární sféra

Význam jsoucí první v pořadí označujeme cizím výrazem primární, druhý v pořadí sekundární, a budeme-li pokračovat, dojdeme zákonitě ke slovu terciární (nikoli terciální, jak je občas možno spatřit). Existuje i přídavné jméno terciérní, to se však vztahuje ke slovu terciér, česky třetihory.

travesty show

K anglickému show patří rovněž anglické travesty – tedy travesty show. Uživatele může mást jednak rozkolísanost anglických zakončení (Jimmy, Jimmie, někdy i Jimmi; whisky, whiskey), jednak slovo travestie, které je uvedeno v PČP. Ale travestie (vyslovujeme [-ije]) je literární žánr, při kterém se kdysi vážné téma předvádí v komickém převleku.

trestněprávní

Pravopisné podoby přídavných jmen složených (např. léčebně-preventivní, občanskoprávní, technicko-hospodářský, česko-polský) prodělaly v minulosti jistý vývoj a PČP 1993 přinesla dílčí úpravy. Podle nich se přídavná jména zakončená v první části na -sko, -cko, -ně, popř. -ově píšou buď jako jedno slovo, nebo se spojovníkem – ne tedy zvlášť.

Dohromady píšeme tyto výrazy tehdy, jestliže první část určuje druhou, tzn. je-li daný výraz utvořen od nějakého ustáleného spojení přídavného jména a jména podstatného, např. trestní právo – trestněprávní, zahraniční politika – zahraničněpolitický, hospodářská organizace – hospodářskoorganizační. Spojovník mezi obě části vkládáme tehdy, je-li mezi nimi vztah souřadicí – spojovník zde vlastně plní funkci spojky a. Např. hudebně-literární pásmo (tj. hudební a literární), podobně technicko-ekonomický náměstek, výchovně-vzdělávací program, společensko-ekonomické problémy. Se spojovníkem se píšou i ta přídavná jména, u nichž chceme naznačit vzájemnost: česko-anglický slovník, slovensko-maďarské vztahy.

Existují i složeniny, které je možno, a to na základě významu, psát oběma způsoby. Pro podobu kulturněpolitický by mělo být východiskem spojení kulturní politika, naproti tomu podoba kulturně-politický by měla vyjádřit, že jde jednak o politiku, jednak o kulturu; podobně fyzikálněchemický (tj. týkající se fyzikální chemie), fyzikálně-chemický (tj. chemický a fyzikální zároveň).

Jako dvě slova píšeme tyto výrazy jedině tehdy, jestliže první část má charakter příslovce, např. průmyslově vyspělý, finančně nezávislý, strojově vyrobený.

Často se v poradně setkáváme s tím, že ani sám pisatel neví, co chce vlastně vyjádřit nebo nač potřebuje třeba sociálněkulturní otázku, když sama sociální kultura by byl pleonasmus (kultura je jev společenský). V takovém případě bude lépe, když se složenému adjektivu vyhne: ostatně se jich nadužívá.

třetím pádem dáváme

Třetím pádem dáváme například vyznamenání, diplom apod. Jak má vypadat při kombinaci jména a příjmení? Je pravda, že pozdrav vyřídíme Tomášovi nebo Františkovi (když uvádíme křestní jméno samotné), ale kdybychom napsali nebo řekli panu doktorovi Františkovi Novákovi, vypadalo by to, že ho zesměšňujeme. U příjmení je -ovi závazné (samozřejmě pokud jméno nemá adjektivní nebo zájmenné koncovky: Veselému, Hořejšímu, Pavarottimu). Ale u křestního jména v kombinaci s příjmením volíme podobu kratší: Františku Novákovi, Tomáši Veselému (nebo Tomášovi Veselému, protože k opakování nedochází). Jen u jmen na -a nelze jinak než Vášovi Příhodovi. U jmen na -o (např. Otto) lze uhnout k nesklonnému tvaru:Ottovi/Otto Novákovi.

tsunami a cunami

Na základě zásad přepisu japonských jmen do češtiny (viz Pravidla českého pravopisu, akademické vydání, kapitola Přídavek) by se měla používat podoba cunami. Pokud jde o jazykové příručky, lze tento výraz nalézt v Novém akademickém slovníku cizích slov (2005), kde se uvádí obě varianty – cunami i tsunami. Praxe ukazuje, že se obě podoby skutečně užívají, ale že podoba tsunami zcela převažuje. Anglickému přepisu dává přednost většina deníků, preferují ho i odborníci.

Podle Nového akademického slovníku cizích slov kolísá výraz c/tsunami mezi středním a ženským rodem.

týž (tentýž)

Druhý výraz jsme dali do závorek proto, abychom naznačili, že nejde o dvě různá zájmena, jak se někteří tazatelé domnívají. Ani jedno z domnělých dvou zájmen totiž nemá úplnou soustavu tvarů, zato význam je totožný; proto chápeme souhrn obojích tvarů jako jedno zájmeno s řadou tvarů variantních.

V neoficiálních mluvených projevech slýcháme toto zájmeno jen výjimečně. Shoda, totožnost se vyjadřují pomocí výrazů stejný, shodný, totožný nebo spojením – dlouho odmítaným – ten samý, jež je dnes hodnoceno jako hovorové, tedy ve spisovných mluvených projevech přijatelné. Užití zájmena týž (tentýž) je vázáno především na projevy psané a z nich zejména na ty spadající do stylu odborného. I ti, kteří mu dávají přednost před výrazy synonymními, by museli hodně přemýšlet, aby uvedli všechny jeho dvojtvary, nebo dokonce trojtvary. (Jen na okraj: skloňování tohoto zájmena bývá často prověřováno v přijímacích testech na střední školu, přitom za správné je považováno pouze to řešení, kdy žáci uvedou všechny variantní tvary.)

Při skloňování se v jednotném čísle příliš nechybuje, protože v některých pádech lze vedle tvarů původních užít tvarů několik:

(o) témž, témže a tomtéž – 6. p. rodu mužského (životného i neživotného);
(s) týmž a tímtéž – 7. p. rodu mužského (životného i neživotného) a středního;
(pro) touž i tutéž, (s) touž i toutéž – 4. a 7. p. rodu ženského.

Množné číslo si stále podržuje tvary původní – 2., 6. p. týchž, 3. p. týmž, 7. p. týmiž. Tvary těchž(e), těmž(e), těmiž(e), které se v praxi občas vyskytnou, hodnotíme jako nenáležité.

ustavit a ustanovit

Chceme-li utvořit, založit nějakou organizaci, instituci, měli bychom použít sloveso ustavit. Sloveso ustanovit znamená ‚jmenovat‘ (např. ustanovit nového ředitele – jmenovat ho, uvést ho do funkce, popř. zřídit nové ředitelské místo).

Vánoce, Velikonoce

Přejeme si všechno nejlepší k Vánocům a k Velikonocům, navštěvujeme se o Vánocích a o Velikonocích a dárky nakupujeme jak před Vánoci a Velikonoci, tak před Vánocemi a Velikonocemi. V 7. pádě mají obě substantiva dvojí koncovky.

S malým počátečním písmenem píšeme vánoční svátky a velikonoční svátky, ale názvy jednotlivých svátečních dnů píšeme s písmenem velkým, tedy Štědrý den, Štědrý večer, Velikonoční pondělí nebo Pondělí velikonoční, Květná neděle, Provodní neděle (první neděle po Velikonocích, kdy se konaly průvody, srov. Hody, hody do provody…), Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Dušičky. Píšeme také Hod boží nebo Boží hod. Tyto dvě varianty u posledně uvedeného svátku doporučují PČP 1993. Neuděláme chybu ani tehdy, napíšeme-li Hod Boží. Důvodem je to, že přídavné jméno Boží plní funkci přivlastňovacího přídavného jména k podstatnému jménu Bůh; velkým písmenem projevujeme náboženskou úctu.

Stejně tak píšeme s velkým písmenem Nový rok ve významu ‚první leden‘. Přejeme-li však přátelům hodně zdraví a úspěchů v novém roce, píšeme písmeno malé, protože naše přání se týká celého nadcházejícího roku, nikoli jen jediného dne.

Psaní velkého písmena v názvech Vánoce, Velikonoce a Svatodušní svátky bylo – nově – kodifikováno v PČP 1993. Naproti tomu v PČP 1957 (školní vydání, s. 63; stejně tak dlouhá tradice normativních slovníků z let 1902–1957, tedy počínaje prvními PČP) se doporučovalo jenom psaní s malým počátečním písmenem: vánoce, velikonoce, svatodušní svátky. Zdá se však, že v současné jazykové praxi se projevuje potřeba větší pravopisné tolerance. Velká písmena u uvedených tří svátkových období se prosazují pomalu a ne zcela důsledně. Užívá se jak variant s velkým počátečním písmenem, tak i variant s počátečním písmenem malým. Domníváme se, že budeme-li uvažovat o svátkových obdobích Vánoc a Velikonoc v mezikulturních souvislostech, nemůžeme trvat bezpodmínečně na psaní velkého písmena, ale měli bychom připustit i psaní s písmenem malým.

K pravopisu svátků a svátkových období, které se vztahují k jiným než křesťanským kulturám, se PČP nevyjadřují. V běžném úzu (např. v denním tisku) se setkáváme častěji počátečním písmenem malým: pesach, purim, chanuka, šavuot, sukot, jom kipur, maulid a další. I zde bychom měli být tolerantní, pokud jde o pravopis.

S velkým počátečním písmenem vždy píšeme oficiální názvy svátečních (významných, památných) dnů, např. Den troubení, Den soudu, Den díkůvzdání, Den vítězství, Den matek, protože zde má velké písmeno rozlišující funkci.

včetně

SSČ (1994) zaznamenává včetně jednak jako příslovce, které se čárkou neodděluje (od 1. do 10. včetně), jednak jako předložku s druhým pádem. Výraz uvedený touto předložkou lze pokládat jak za pevnou součást věty, tak za volnou vsuvku. Lze jej tedy psát jak bez čárky (máme-li představu čtení v jednom proudu bez pauzy), tak s čárkou (představujeme-li si výraz jako dodatek oddělený pauzou – ať už ho chápeme jako zdůrazněný, nebo naopak jako nepodstatný a pouze doplňující). Obojí psaní zaznamenává i citovaný slovník: cena za chladničku včetně dopravy; všichni pracovníci, včetně vedoucích. Dodejme, že pokud za vsuvkou věta pokračuje, musí být oddělení oboustranné a místo čárek ji lze oddělit i závorkami nebo pomlčkami. Můžeme tedy psát:

cena za chladničku včetně dopravy se letos vyšplhala na…
cena za chladničku, včetně dopravy, se letos…
cena za chladničku (včetně dopravy) se letos…
cena za chladničku – včetně dopravy – se letos…

ve městě Nymburk, Nymburku, Nymburce

Správné jsou všechny tři možnosti. Starý, dobrý a doporučovaný způsob je skloňovat obojí (primátor města Prahy, Brna, Vídně) a vyhnout se tzv. nominativu jmenovacímu (primátor města Praha, Brno, Vídeň), který zní zejména u měst s dlouhou domácí tradicí neobvykle.

Nominativ jmenovací se začal používat u jmen nesklonných (primátor města Los Angeles, Kóbe). Nachází využití i u názvů dlouhých (Zastupitelstvo města Dvůr Králové nad Labem). Tomu, kdo není znalý místních poměrů, lze nominativ jmenovací tolerovat i při potížích se skloňováním (starosta obce Čim) nebo tehdy, chce-li se vyhnout volbě, která by nemusela odpovídat místnímu úzu (Mělníka? Mělníku? Bojnice? Bojnic? – raději tedy technické služby města Mělník, Bojnice). Místní úřady vědí, jak se jejich jméno skloňuje, a měly by toho využívat při tvorbě názvů místních orgánů. Na jediné z podob však není nutno lpět za všech okolností: dlouhý řetěz stejných pádů může být naopak nominativem jmenovacím vylehčen, takže místo vypisujeme konkurs na místo osobního řidiče náměstka primátora města Českých Budějovic zvolíme znění …konkurs na místo osobního řidiče náměstka primátora města České Budějovice.

vinný, vinna, vinni, vinen

Ve slově vinný (povinný) píšeme dvě n, stejně jako píšeme denní, ranní, slunný, krajinný, neboť všechna jsou utvořena pomocí přípony -(-ní) od slov, jejichž kořen končí na souhlásku n. Dvě n mají i výrazy (po)vinna, (po)vinni. Z této řady vybočuje (po)vinen, ale jen zdánlivě. Vznikl (podobně jako stár, mlád, zdráv) odsunutím koncového -ý. Kvůli výslovnosti však byla ve tvaru rodu mužského v jednotném čísle mezi obě n vložena samohláska -e-, podobně jako je šťasten od šťastný.

visutý

Visutý je takový, který je zavěšený čili visí, podobně jako tekutý pudr teče nebo smrdutý skunk smrdí (přípona -utý je už dávno neproduktivní). Visuté mohou být například: dráha, trať, lano, lanová dráha, lanovka, most, lávka, chodník, vozovka, dálnice, pódium, lešení, zahrada, zahrádka, stříška, přihrádka, pult, sedačka, lůžko, síť, hrazda.

Adjektivum vysutý je sice utvořené pravidelně (jako obutý k (byl) obut), ale zato od slovesa, které už zastaralo: vysouti, souti se – suje se, srov. zasuté vzpomínky. Jak dokládá tisk, obratný stylista může toto adjektivum použít např. o velehoře Kanči, která vzhledem k svému vysutému postavení k „civilizovanému světu“ byla až do roku 1852, kdy byl objeven a změřen Everest, pokládána za nejvyšší horu světa. Nedoporučujeme však archaismus vysutý, bez kterého se naprostá většina pisatelů obejde, uměle oživovat ve školních diktátech. Je užitečnější přiblížit žákům adjektivum visutý, které je daleko potřebnější: v ČNK má visutý 129 výskytů, vysutý jen tři (z toho jeden scestný) .

Zmatek kolem obou adjektiv dokumentuje článek Ani budoucí učitelé češtiny neznají pravopis (Mladá fronta DNES 22. 7. 1994) o diktátu a testu, který dva roky předtím, při přípravě nových Pravidel, zadal ÚJČ na základních školách a také budoucím češtinářům na pedagogických fakultách. Visutá lanovka se ukázala být jedním z nejhorších chytáků: většina žáků osmých tříd napsala „vysutá lanovka“, mnohdy s odůvodněním, že jde o předponu vy-; jeden žák napsal správně visutá proto, že prý jde o předponu vi-.

viz, srovnej, v. t.

Ačkoli slůvko viz mnozí považují za zkratku a píší za ním tečku ( xviz. strana 2), není k psaní tečky žádný důvod: nejde o zkratku, ale o rozkazovací způsob slovesa vidět. Dnes ho pociťujeme spíš jako ustrnulý výraz s odkazovacím významem. Množné číslo vizte se v současném jazyku využívá minimálně; setkáme se s ním v archaizujících obratech jako zde vizte drama, v němž se mihne tragédské ucho Shakespearovo. Přestože jde o slovo krátké, často se – zvláště ve slovnících, kvůli úspoře místa – zkracuje na pouhé v.; za touto zkratkou píšeme tečku (v. str. 35), obdobně jako za zkratkou dalšího užívaného odkazovacího slovesa srovnej, které zkracujeme na srov., srv. nebo sr. Ve starších textech najdeme ještě i v. t. (viz též nebo viz tam).

Po viz může následovat pád čtvrtý i první: viz – viz stranu 35 i viz strana 35.

vodou ředitelné barvy

Přestože složených slov (podstatných i přídavných jmen) s první částí vodo- najdeme v češtině celou řadu, pro vyjádření vlastnosti nátěrové hmoty, kterou můžeme ředit vodou, není jednoslovné vyjádření x vodoředitelný ani xvodouředitelný vhodné. Významový poměr mezi oběma složkami není tak těsný, aby odpovídal slovotvorným postupům tvoření složených slov, jak je tomu u podstatných jmen jako např. vodohospodář, vodoléčba, vodotrysk, vodotisk a přídavných jmen vodorovný, vodotěsný. Navíc, pokud bychom chtěli prosazovat psaní dohromady, neměli bychom zapomenout na případná další obdobně tvořená slova. Analogicky bychom pak museli připustit i vyjádření jako ?acetonemředitelný, ?olejemředitelný apod. Raději tedy pišme vodou ředitelná nátěrová hmota nebo v obráceném pořadí nátěrová hmota ředitelná vodou.

vteřina a sekunda

Úhel nebo hodina se dělí na šedesát minut; latinské slovo minuta znamená ‚zmenšená‘ a plný latinský název minuty zněl prima pars minuta horae. Sekunda (čili secunda pars minuta horae) znamená ‚druhá‘ a je to výsledek dalšího, druhého dělení na šedesát. Samo slovo sekunda užíváme i v jiných významech: označuje druhou třídu gymnázia a také hudební interval mezi dvěma nejbližšími stupni. Dokud bývalo měření úhlů a jemné počítání času nad úrovní povinného školního vzdělávání a dokud se vyšší vzdělávání odehrávalo v latině (popř. v němčině), nebylo zapotřebí českého slova (ostatně pro minutu je nemáme dodnes). Vteřina se vynořila za obrození; poprvé snad byla užita v první české učebnici matematiky, kterou sepsal tepelský premonstrát Vojtěch Sedláček. Slovo vteřina není ryze české, nemáme ani jeho slovotvorný základ, adjektivum vterý; nejbližší příbuzný je ruské vtoroj ‚druhý‘ a naše úterý čili druhý den v týdnu. Přestože se vteřina naprosto vžila, fyzikálním označením jednotky času přestala u nás být dnem 1. ledna 1980, kdy jsme přistoupili k mezinárodní soustavě jednotek SI. Výhodně jednopísmenná značka vteřiny s (místo vt) se užívala už předtím; teď značka odpovídá plnému názvu jednotky. Vteřina jako název měrné jednotky se nadále užívá v geometrii a v běžném hovoru se nadále používá i pro čas (někdy dokonce výhradně: říkáme např. vteřinovka / vteřinová ručička hodinek). Nenajdeme výkladový slovník, který by slovo vteřina zakazoval: SSČ ho uvádí jako synonymum k sekundě.

Mezinárodní fyzikální jednotka není nikomu nařízena pro každodenní hovory, a to ani rozhlasovým nebo televizním moderátorům, kteří svými promluvami vstupují do našeho každodenního soukromí, a mají proto plné právo volit mezi oficialitou sekundy a všedností, až domáckostí, staré dobré vteřiny.

Vy, Vám, Váš, Ty, Tobě, Ti, Tvůj

Podle PČP píšeme tvary těchto zájmen s velkým počátečním písmenem v dopisech k vyjádření úcty, a to ať už se obracíme na jednu osobu, ať jí tykáme nebo vykáme, nebo na více osob. Malým písmenem, jak uvádí poznámka tamtéž, se v dopisech naznačuje soukromý, důvěrný charakter dopisu: Posílám Vám pozdrav je základní, zdvořilý způsob, použitelný i pro osobu (osoby), se kterou (kterými) se blíže neznáme, vhodný i pro úřední korespondenci. Píšeme-li vlastní rodině, můžeme si vybrat mezi formálnějším oslovením Milý dědečku, posílám Ti pozdrav a neformálním Milí rodiče, posílám vám pozdrav z tábora, popř. Milá maminko, zdravím tě z výletu.

Existuje řada typů textů, jimiž se na někoho obracíme, ale které nemají formu klasického dopisu (s datem, oslovením, pozdravem, podpisem), např. otevřený dopis, pamflet, reklamní leták, nabídka služeb, nápis na klientské kartě ap. O takových textech není nic závazně stanoveno: je na jejich tvůrcích, aby zvážili, zda chtějí vyjádřit spíše zdvořilost, solidnost, formálnost, např. Stavební spořitelna se těší na spolupráci s Vámi; Tato karta Vás opravňuje k výběrům…, anebo neformálnost, např. Přijď si s námi zaskejtovat – kamarádi se na tebe těší.

výjimka

U některých podstatných jmen tvořených od sloves pomocí předpony vy- dochází k dloužení předpony (vy- > vý-) a naopak ke krácení kořenové samohlásky (jím > jim). Vedle slova výjimka sem patří např. výhybka od vyhýbat, výšivka od vyšívat.

Adjektivum výjimečný spolu s adverbiem výjimečně nejsou utvořené ke slovesu vyjímat, ale právě k substantivu výjimka (srov. podmínka: podmínečný, užitek: užitečný). Proto zachovává i jeho délkové poměry: výjimka, výjimečný, výjimečně.

vytipovat (vytypovat?)

Máme dvě stejně znějící podstatná jména: typ a tip.

Typ je původu řeckého a označuje vzor nebo druh, třídu jedinců s charakteristickým souborem vlastností (typ výrobku, půdní typ hnědozem). Používá se i k charakterizaci lidí podle zobecněných vlastností tělesných a/nebo povahových (on je severský typ, ona je domácký typ; on je můj typ, tj. ‚lidi jako on mám rád‘). Jako hovorový až obecně český bychom hodnotili výraz týpek (se životnými tvary, např. týpci). O tom, jaký soubor vlastností takové chlapíky charakterizuje, se lze přít, ale jistá obecná představa existuje, protože jsou jedinci (např. manažer s kravatou nebo čistotný stařík), které by za týpky nikdo neoznačil.

Z odlévání liter při knihtisku vznikly hned dva typografické významy slova typ: různé typy písma jsou třeba antikva nebo grotesk, odlévat typy znamená odlévat jednotlivé litery, písmena (a to všechny podle téhož vzoru, téhož kadlubu, téže matrice, takže všechna e v tisku pak vypadají stejně). K řeckému slovu typ existuje sloveso typovat,ale má velmi omezené použití: typovat motorové vozidlo znamená provádět typovou zkoušku. Důležitým rysem typu je, že se dá vymezit vlastnostmi společnými všemu nebo všem, co/kdo k typu patří, a je tedy produktem abstraktního myšlení.

Tip je slovo původem anglické. Známe je ze spojení náš tip na nedělní výlet a sloveso tipovat používáme zejména o sportovních výsledcích: tipuju (tipl bych si), že vyhraje Stela/Baník. Význam slova tip je tedy ‚doporučení, odhad‘. Jestliže máme spoustu možností, kam jít, je více možných vítězů apod., pak tip představuje návrh výběru konkrétního objektu, osoby apod. Místo výše uvedené věty on je můj typ lze napsat také on je můj tip – jenže pak to znamená ‚na toho sázím, toho bych si vybral(a), toho doporučuji‘.

Má-li někdo za úkol vybrat třeba pozemky pro budoucí stavbu, pak má posoudit nebo odhadnout, zda bude lépe koupit nabízené parcely v Hodkovičkách a v Komořanech než parcely v Braníku a Modřanech – má je tedy vytipovat. Pokud by chtěl vyjádřit, že jde o výběr typu pozemku (s vysokou hladinou spodní vody, mírně svažitý, v závětří apod.), může použít sloveso vytypovat. Nelze však s jistotou říci, zda se význam ‚vybrat jako typ‘ uplatňuje v současných textech. Kromě toho je tu i pochybnost slovotvorná: Máme totiž videm rozlišené dvojice plít – vyplít, preparovat – vypreparovat a právě tipovat – vytipovat, kde základ významu slovesa bez předpony i s předponou je týž; ale o typovat – vytypovat to neplatí (srov. druhý odstavec). Můžeme také potvrdit, že proti užívání slovesa vytipovat v textech není co namítat, zato vytypovat (a také x typni si, kdo vyhraje apod.) se často objevuje mylně místo vytipovat, tipnout si.

v zastoupení

Tento výraz zkracujeme u podpisů v z. – následuje jméno nebo podpis zastupujícího. Správné je i v zast., ale je to méně obvyklé. Co správné není, to je tečka za v – není to totiž slovo zkrácené, nýbrž úplné (srov. s. s r. o.).

workoholik

Workoholik je člověk, jemuž se práce stala doslova drogou. Slovo se v češtině používá ve třech podobách. Workaholik nejvíce odpovídá původnímu amerikanismu workaholic. Vznik anglického slova se odhaduje na konec šedesátých let a takto je zachyceno i ve slovnících angličtiny. Často se užívá rovněž adaptovaná podoba workoholik. Spojovací -o- je v českých složených slovech nejrozšířenější spojovací samohláskou (srov. slovotvorné typy velkoměsto, kamenolom, modrozelený, česko-polský, anesteziologicko-resuscitační aj.); navíc má workoholik oporu ve vžitém výrazu alkoholik. Nejobtížněji vyslovitelná je varianta workholik: proto se objeví spíš v psaném textu. Nejfrekventovanější je workoholik, popř. přechýlená podoba workoholička.

Varianty se uplatňují i v podstatném jménu workoholismus – workholismus – workaholismus (o -ismech/-izmech viz kurz filozofie); v přídavném jménu workoholický – workholický.

Podrobněji viz A. Rangelova, Workoholismus a to ostatní, NŘ 79, 1996, s. 110.

zapříčinit

Čeleď slovesa činit je poměrně početná: čin, odčinit, odpočinout si, počin, přečin, přičinlivý, součin, učinit, vyčinit, činorodý, zločin, dobročinný, samočinný, zadostiučinění… jistě najdete další. Předpony se někdy dlouží: účinek, příčina. Volba podoby při-/pří- záleží na tom, jaké místo má příslušné slovo v čeledi, tj. ke kterému slovu má nejblíž a jak se k němu vztahuje; při posouzení má důležitou roli významová spojit(eln)ost.

Přičinit znamená slovotvorně tolik jako ‚(činem) přidat‘, např. přičinit poznámku. Přičinit se znamená ‚vyvinout činnost, úsilí; vynasnažit se‘, např. přičinil se o zdar akce. Obě tato slovesa jsou dokonavá. Tvořit k nim předponou za- další dokonavé sloveso, například podle předlohy přísahat – zapřísahat (někoho/se), by bylo nemístné, nadbytečné, a navíc bychom význam slovesa xzapřičinit stěží mohli vyložit s použitím sloves přičinit, přičinit se.

Sloveso zapříčinit je totiž vytvořeno ke slovu příčina a znamená ‚zapůsobit jako příčina, způsobit‘, např. vichřice zapříčinila výpadky elektřiny. Proto je píšeme s dlouhým í.

zástupné názvy

Víceslovné názvy, pokud je užíváme v textu opakovaně, většinou zkracujeme. Nejběžnější je zkrácený název jednoslovný (Obecní úřad v Nové Vsi –> Úřad). Ten můžeme – ale nemusíme – chápat jako zástupný, tj. plnící i nadále funkci vlastního jména, a psát ho proto s velkým písmenem. Užití velkého písmene má tu výhodu, že čtenáři signalizuje, že nejde o jméno obecné (není to kterýkoli obecní úřad, ale jen ten, který sídlí v Nové Vsi). Tentýž víceslovný název lze zkrátit i tak, že z oficiálního názvu se vypustí místní určení (Obecní úřad v Nové Vsi –> Obecní úřad). V obou případech je velké písmeno běžnější (malé však nelze označit jako chybné).

Jak vyplývá z výše řečeného, pravidlo o psaní velkého, anebo malého písmene není v těchto případech striktní. Pisatel má možnost volby, ale měl by se toho způsobu psaní, který zvolí, přidržovat pak v celém dokumentu.

Není neobvyklé, že se oficiální název se nahrazuje spojením přivlastňovacího nebo ukazovacího zájmena a podstatného jména tvořícího základ oficiálního názvu: v našem úřadě, členové tohoto úřadu. V tomto případě již nelze mluvit o (zástupném) vlastním jménu, a proto je vhodnější i častější písmeno malé.

závěrečný pozdrav v dopise

Pozdrav může být povahy nevětné (S pozdravem, S přátelským pozdravem, Se srdečnými pozdravy, v e-mailu lze také S pozdravem a přáním pěkného dne), nebo větné (Srdečně zdravíme, Těšíme se na spolupráci a jsme s pozdravem, Děkujeme za pochopení a zůstáváme s pozdravem, …). Za pozdravnými formulemi na konci dopisu se nepíše žádné interpunkční znaménko.

Závěrečný pozdrav se považuje za samostatný odstavec. Začíná vždy od stejné svislice jako předcházející odstavce (v obchodních a úředních dopisech hned od levé svislice, tj. bez odrážky, v osobních dopisech je možné s odrážkou i bez ní).

zhůvěřilý

Adjektivum zhůvěřilý má kolem sebe celou menší čeleď: zhůvěřile, zhůvěřilost, zhůvěřilec. Ta slova jsou jako ponorná řeka. Jejich kořen se vidí ve staročeském přídavném jménu uvirý ‚křivý‘. Pak doklady mizejí, ale např. v nářečích přežívá zhouvěřelé dřevo (tj. zkroucené) nebo zhověřilý člověk (zlenivělý).

V 60. letech prodělala tato slovní čeleď konjunkturu, která (podle jedné z klientek jazykové poradny) začala Drdovými Dalskabáty. Další doklady se najdou u Lenky Haškové (zhůvěřile jsme se smály), Ivana Kříže (nesnáze a zhůvěřilosti) nebo Jindřišky Smetanové. Ta píše o podivínském holiči, k němuž dovedla syna na ostříhání, aby se cosi dověděla, a své vnitřní dilema popisuje takto: Měla bych se vykašlat na budovatele Suezu, měla bych především sledovat holiče a nepřipustit jakoukoli zhůvěřilost na vlastním dítěti. Snad nejznámější doklad je ze Štaidlovy a Černého písničky Trezor: Jenže potom v naší vile / chovala se zhůvěřile. Dokonce i Rudé právo napsalo v roce 1969 napadl zhůvěřilec chodce boxerem. V 90. letech se slova dostala znovu do oběhu.

K čemu nám ty výrazy jsou? Původní význam adjektiva zhůvěřilý, ať už ‚křivý‘ nebo ‚křivácký, (společensky) nepřístojný‘, zná málokdo. Sahá se po něm právě pro jeho neprůhlednost; proto, že „jaksi“ připomíná něco o důvěře (srov. slovenské zdôveriť sa) nebo o přílišné důvěrnosti – ale zejména připomíná slovo zhovadilý, jenže není tak silné a není žalovatelné. Je tedy jeho volba úhybný manévr, asi jako se doporučovalo, když už se člověku dere na jazyk krucifix!, udělat z toho třeba kru-tí brko.

Dobová znění a výklad významu těchto slov najde čtenář v drobnosti P. Nejedlého (Naše řeč 80, 1997, s. 213–215).

zkompletovat, nebo skompletovat?

Předponami s-, z- se i k přejatým slovesům zakončeným na -ovat tvoří dokonavé protějšky. Na rozdíl od slov domácích lze u nich psát předponu z- vždy, např. zaktualizovat, zorganizovat, zkonstruovat, zmanipulovat, zkopírovat. Jen u nepatrné části je možno zvolit i předponu s-. Jde o výrazy, v nichž předpona s- (stejně jako u sloves domácích) naznačuje směřování dohromady, např. skontaktovat (i zkontaktovat), smontovat (i zmontovat), skompletovat (i zkompletovat).

Od uvedených výrazů musíme odlišovat slovesa jako skicovat, skandalizovat, skrečovat, která byla odvozena od přejatých substantiv (skica, skandál, skreč) a u sloves skandovat, skartovat; s se píše i v jazyce, z kterého jsme tato slova převzali – skandovat pochází z latinského scandare, skartovat z italského scartare.

značky a čísla – 12stupňové pivo, 2sedačková lanovka, pro děti do 14 let

Mezi číslem a následující slovní částí složeného slova nepíšeme spojovník ani nevpisujeme koncovky číslovek. Není logického důvodu psát například x50tikilometrová rychlost, pro děti do x14-ti let nebo x5tidenní či x8midenní dovolená (ani x5-ti-denní, x5ti-denní, x8-mi-denní, x8mi-denní), neboť slabiky -ti- a -mi- jsou už obsaženy v tvaru číslovky: přesvědčíme se o tom snadno, přečteme-li takový složený výraz nahlas. Pokud místo čísla použijeme písmeno, ustálený je způsob psaní se spojovníkem: „x-stupňový“, „n-tá odmocnina“ apod.

Mezi číslem a značkou děláme mezeru. Deset kilometrů, tři kilogramy, dvanáct stupňů Celsia, sto procent, čtrnáct karátů zapíšeme zkráceně 10 km, 3 kg, 12 oC, 100 %, 14 k. Pouze v případech, kdy kombinací čísla a značky vyjadřujeme přídavné jméno, například desetikilometrový běh, tříkilogramové závaží, dvanáctistupňové pivo, stoprocentní výkon, čtrnáctikarátové zlato, mezeru mezi číslem a značkou neděláme a píšeme 10km běh, 3kg závaží, 12o pivo, 100% výkon, 14k zlato, popř. 10kilometrový běh, 3kilogramové závaží, 12stupňové pivo, 100procentní výkon, 14karátové zlato. Stejně je tomu ve spojeních čísla se slovem: 5 dní, 2 týdny, ale 5denní nebo pětidenní, 2týdenní nebo dvoutýdenní.

Bez mezery se píše rovněž například 10x neboli 10krát, 10násobný nebo desetinásobný.

zohlednit

Sloveso zohlednit a jeho nedokonavý protějšek zohledňovat jsou slovesa poměrně nová. V SSJČ jsou zařazena teprve v dodatcích, a to s poznámkou, že jde o výrazy úředního slangu, a s doporučením dát ve spisovném vyjadřování přednost slovnímu spojení vzít/brát ohled na něco. Od doby, kdy slovník vyšel, se však slovesa zohlednit, resp. zohledňovat natolik rozšířila v celé sféře věcného (nejen administrativního) vyjadřování, že dnes už je za slangové nepovažujeme. Hodnotíme je jako slovesa patřící do spisovné slovní zásoby, i když jednosvazkový SSČ je ani ve vydání z r. 1994 neuvádí. Například (všechny doklady jsou převzaty z ČNK): Text zákona umožňuje zohlednit kvalitu bytu podle velikosti, vybavení, …; ztráty z prodeje akcií nelze zohlednit v daňovém přiznání; ministerstvo bude chtít zohlednit horší výchozí podmínky…; jestliže zohledníme celý burzovní trh, pak…; v této poslední verzi byly zohledněny i naše připomínky.

K rozšíření slovesa zohlednit zřejmě přispěly tři okolnosti. Zaprvé je to výraz jednoslovný, tedy úspornější než spojení slovesa + podstatného jména + předložky. Zadruhé se pojí s předmětem ve 4. pádě, takže se od něj tvoří i tvary trpného rodu. Právě v trpném rodě se slovesa zohlednit často užívá, protože původcem děje (tj. tím, kdo zohledňuje někoho nebo něco) bývá instituce, úřad, kolektiv osob a ten tak může zůstat ve větě nevyjádřen. A konečně zatřetí snadno od něj utvoříme podstatné jméno slovesné zohlednění, jehož výhody jsou evidentní zejména ve větách se složitější mluvnickou stavbou.

zrušovat

Nedokonavé sloveso rušit ‚zastavovat další činnost nebo trvání, existenci něčeho; odvolávat; činit neplatným‘ má svůj dokonavý protějšek zrušit ‚odvolat, odstranit‘. K oběma slovesům se vztahuje nedokonavé zrušovat. SSJČ uvádí synonymum odvolávat a jako příklady užití spojení: zrušovat továrny, obchody; zrušovat výnosy, nařízení. Je zaznamenáno i adjektivum zrušovací, např. zrušovací výnos.

Vyjádření zrušuje se je méně běžné než ruší se, z jazykového hlediska ale není utvořeno chybně. Slovníky sice hodnotí sloveso zrušovat jako řidší, zdá se však, že se zabydlelo v administrativním stylu, odborných textech právní povahy, smlouvách a hlavně v legislativě. Pro právníky je přijatelnější než běžné ruší se: Vojenské školy zřizuje, zrušuje a řídí Ministerstvo obrany ČR; tato vyhláška současně zrušuje vyhlášku MŽP č. 14/1995…

Mnozí uživatelé češtiny se domnívají, že jde v češtině o novinku posledních let. Sloveso zrušovat ale uvádí i starší PSJČ; najdeme ho dokonce už v Jungmannově Slovníku česko-německém (1835–1839).

živelní, srdeční, zábavní, škodní

Hovoříme-li o katastrofách, pohromách způsobených přírodními živly, zvolme přídavné jméno živelní (živelní pohroma, živelní katastrofa). Přídavné jméno živelný se užívá ve významu ‚neovladatelný, nezkrotný, prudký‘ (živelná síla ohně) nebo ‚neorganizovaný, spontánní‘ (živelný vývoj, živelná stávka). Podobný rozdíl je mezi srdečním infarktem a srdečným pozdravem: srdečný se týká srdce vzdáleněji, v přeneseném významu.

Zábavný znamená poskytující zábavu – zábavný společník je společník veselý, který umí pobavit společnost, zatímco zábavní park či podnik je takový, který slouží zábavě. Zábavě slouží též oblíbená zábavní pyrotechnika. Může se stát, že zábavní pořad vůbec není zábavný; zato může být zábavný např. přenos z parlamentu.

S přídavným jménem škodní, které je odvozeno od podstatného jména škoda, se setkáváme jako s termínem v pojišťovnictví, hlavně ve spojeních škodní událost, škodní komise, škodní náhrada, škodní průběh. Ale: škodná (zvěř) a zastaralý obrat být škodný = utrpět škodu.


Pokud jste zde nenalezli odpověď, pošlete nám dotaz e-mailem.