Jan KLÁPŠTĚ
ROK TISÍC A TŘI STA NAVÍC
Kdyby snad existoval nějaký autorizovaný přehled významných událostí, které se odehrály v Evropě právě před tisíci lety, obešel by se nejspíše bez zmínky o českých zemích a jejich obyvatelích. „Prvý český Evropan", biskup Vojtěch, opustil v roce 994 definitivně svou diecézi a po putování napříč Evropou se 23. dubna 997 dočkal mučednické smrti, která jej zastihla hned na počátku misijní výpravy k pobaltským Prusům. Hlavním tématem v běhu domácích událostí zůstávaly spory v přemyslovské dynastii mezi bratry Boleslavem III., Jaromírem a Oldřichem, které se i na raně středověké poměry vyznačovaly obzvláštní krutostí. Do týchž let spadalo vyvraždění Slavníkovců, brzy následované vražděním Vršovců. Pod sledem krvavých příběhů se stupňovalo nebezpečí, které vážně ohrožovalo český stát. Dosud kořistnický chod státního mechanismu totiž vyčerpal své možnosti a naléhavým úkolem se stávala zásadní změna systému využívaných zdrojů.
Tehdejší evropské dějiny se psaly jinde. Jejich klíčovou postavou se stal mladík, který právě v roce označovaném samotným písmenem M dosáhl dvaceti let. Královský titul získal už jako tříletý, korunovací v Cáchách roku 983, krátce předtím, než přišla zpráva o smrti jeho otce, císaře Oty II. (ten se mimochodem dožil dvaceti osmi let). Na trůn mohl usednout teprve po dosažení plnoletosti, ve čtrnácti letech. Nástupnický nárok budoucího Oty III. hájil mohučský arcibiskup Willigis a dvě následníkovy „nejbližší příbuzné" – nejdříve matka, vzdělaná a krásná císařovna Teofano, po jejíž smrti (roku 991) se nesnadné povinnosti ujala babička Adelheida. Společnými silami se záměr podařil a dlouhých jedenáct let překlenula poručnická vláda, během níž příští vládce stačil získat nezvykle bohaté vzdělání.
V roce 994, kdy král Ota III. nastoupil na trůn, probíhalo jedno z řady povstání polabských Slovanů. Spolu s Otou se tažení proti Obodritům a Veletům v roce 995 zúčastnil polský kníže Boleslav Chrabrý, syn českého knížete Boleslav (pozdější Boleslav III.) a mezi českými bojovníky nechyběl ani Soběslav, tehdejší vůdce slavníkovského rodu. V Čechách zatím bojovníci knížete Boleslava II. dobyli hradiště v Libici nad Cidlinou a přítomné Slavníkovce vyvraždili. O tom, jaký význam měla tato událost v českých dějinách, se dodnes vedou odborné diskuse.
Král Ota III. už v říjnu roku 995 střet s polabskými Slovany přerušil a na počátku příštího roku zamířil do Říma za císařskou korunou. Před vstupem do Věčného města se dozvěděl významnou novinu, papežský stolec se smrtí Jana XV. uprázdnil. Patnáctiletý vládce nečekaného zvratu pohotově využil a do papežského úřadu uvedl svého kaplana a příbuzného Bruna Korutanského. Za den císařské korunovace si určil svátek Nanebevstoupení Páně (21. května 996) a obřad vedený Řehořem V., prvým papežem německého původu, mohl začít.
V následujících dnech císařova římského pobytu se začal vyhraňovat program obnovy západořímského císařství. Spočíval na značně idealistických představách, nezatížených přílišným respektem k politické či kulturní realitě. Významný podíl na tomto konceptu, nazývaném renovatio imperii Romanorum, zřejmě příslušel Vojtěchovi, biskupovi pražskému. Ten ovšem ve stejné době stál před vpravdě osudovým rozhodnutím. Jeho pobyt ve svatém útočišti, v římském klášteře sv. Bonifáce a Alexia, měl brzy skončit a při faktické nemožnosti návratu do Prahy se blížil začátek misijní výpravy k „pohanům". Chybělo už jen několik měsíců a Vojtěch nalezl mučednické vysvobození z tohoto světa. Povahu doby přibližuje kronikářův záznam o způsobu, jímž Ota III. na Vojtěchovu smrt reagoval: Císař byl v Římě zpraven o té události, pokorně zpíval Bohu vznešené hymny, že v jeho době si On vzal k sobě skrze palmu mučednictví takového služebníka.
Významný předpoklad k druhému Vojtěchovu životu naplnil kníže Boleslav Chrabrý. Mučedníkovy ostatky nechal vykoupit od Prusů a rozhodl o jejich přenesení do mariánského chrámu ve Hnězdně, tehdy hlavním hradu piastovských knížat. Podle novějších výsledků, využívajících i dendrochronologické určení, bylo toto sídlo na hnězdenské Lechově hoře vybudováno teprve kolem roku 940 a v době kladené k roku 983 prošlo další významnou přestavbou. Chrám P. Marie patřil k vnitřní zástavbě, rozdělené do čtyř areálů a chráněné mohutnými hradbami širokými 20 až 30 metrů. Do téhož chrámu byla o dvacet let dříve, v roce 977, pohřbena kněžna Doubravka (nazývaná též Dobrava), pocházející rovněž z Čech. Tato dcera Boleslava I. se v roce 965 provdala za polského Měška I. a významně přispěla k christianizaci Polska.
V rychlém běhu života císaře Oty III. přeskočme k událostem roku 999. Už na jaře zemřel papež Řehoř V. Jeho náhlým odchodem skončily spory mezi císařem a papežem, které postupně více a více protiřečily představám o harmonické rovnováze moci světské a duchovní. Volbu Řehořova nástupce opět určila císařova vůle, novým papežem se stal někdejší Otův učitel, který jako papež přijal jméno Silvester II. Ani tento krok nebyl náhodný, vždyť stejnojmenný předchůdce, Silvestr I., působil v době císaře Konstantina Velikého, jednoho z Otových vzorů.
Na konci roku 999 se císař Ota III. chystal na dlouhou cestu k severu. Jeho východiskem byla Ravenna, kde strávil vánoční svátky. Potom přes alpské průsmyky dospěl do Řezna. České země minul oklikou přes Míšeň, odkud zamířil do Hnězdna. Už na hranicích polského státu ho s ozbrojeným doprovodem očekával Boleslav Chrabrý, který připravil okázalé, složitě inscenované přijetí. Samotný hnězdenský pobyt trval krátce, jen tři dny, a pravděpodobně vyvrcholil v neděli 10. března roku 1000. Následoval návrat přes Magdeburg do Cách, kde císař už v květnu téhož roku otevíral hrob Karla Velikého. Zbývalo však jen několik málo měsíců a mladého vládce zastihla nenadálá smrt. Zemřel 24. ledna 1002 v Paternu u Říma.
Interpretace císařovy cesty do Hnězdna, příběhu, který trval pár dní, zaměstnává už řadu generací historiků. Jako obvykle, máme před sebou dvě témata – jednak rekonstrukci a výklad toho, co se v roce 1000 událo, jednak objasnění tradice, která po staletí na daný příběh navazovala. Pohledy se rozešly záhy po březnových dnech roku 1000, už v 11. a 12. století se začal vyhraňovat „německý" a „polský" výklad hnězdenských událostí. Saský kronikář Thietmar Merseburský († 1018) zdůraznil jejich církevní význam a k politické stránce přistoupil až ostře kriticky, zatímco nejstarší polský kronikář Gall zvaný Anonym († po 1117) zvlášť oceňoval právě stránku politickou, v jejímž rámci vysoce hodnotil setkání dvou významných panovníků. Ve skutečnosti se ale církevní a politická stránka vzájemně prostupovaly a jejich oddělení může být jen a jen umělé, vedené určitou interpretační tendencí.
Výprava Oty III. do piastovského státu byla v každém případě výjimečná, vždyť ostatní cesty vládců Říše na východ střední Evropy vesměs souvisely s válečnými konflikty. K důvodům, které podmínily tak nezvyklé rozhodnutí, zcela jistě patřila císařova úcta k odkazu pražského biskupa Vojtěcha. Ota III. putoval k hrobu mučedníka a svého přítele, sám sebe před cestou označil za služebníka Ježíše Krista a císaře Římanů z vůle Pána, našeho Vykupitele a Osvoboditele. Během hnězdenských obřadů vložil císař na hostitelovu hlavu svůj diadém. Podle Galla bylo toto gesto výrazem příměří a přátelství. Cenným císařovým darem se stal hřeb z Kristova kříže a kopí sv. Mořice. Boleslava Chrabrého zároveň jmenoval bratrem a spolupracovníkem císaře, přítelem a spojencem národa římského. Polský vládce se jako hlavním darem odvděčil vzácnou relikvií – paží Vojtěcha, jehož pozemská pouť skončila před necelými třemi lety. Nadto Boleslav Chrabrý svého hosta obdařil udivujícím množstvím předmětů užívaných při třídenním stolování, zlatými a stříbrnými nádobami, koberci, vzácnými látkami atd. Rozmanité dary hrály ve vztazích panovníků velmi důležitou úlohu, pomáhaly stabilizovat nesnadno utvářené společenské vztahy. Jejich výčty bývají překvapivě pestré, připomeňme třeba velblouda, jímž Měšek I., otec Boleslava Chrabrého, obšťastnil v roce 986 tehdy šestiletého Otu III. Vztahy vládců a jejich států upevňovalo i rodové spříznění. Asi už v roce 1000 byl dojednán sňatek syna Boleslava Chrabrého, pozdějšího Měška II., s neteří Oty III. Císař se při svém hnězdenském pobytu pravděpodobně stal kmotrem Boleslavova syna Oty.
Cesta Oty III. do Hnězdna zároveň odpovídala programu obnovy univerzálního císařství, v jehož rámci se systém světské vlády měl opírat o svrchovanost císaře nad ostatními vládci. Pro nás asi nejsrozumitelnější klíč k těmto záměrům nabízí dvojice vyobrazení z tzv. Evangeliáře Oty III., vytvořeného už kolem roku 1000 v Reichenau na Bodamském jezeře. Na jednom obraze trůní císař Ota III. v plném majestátu, s korunou, žezlem a jablkem. Po jeho pravici stojí dva arcibiskupové jako zástupci moci duchovní, po levici dva bojovníci zastupují moc světskou. Protější obraz zachycuje čtveřici holdujících postav, představujících čtyři provincie identifikované pomocí nápisů. Roma přináší mísu s drahokamy, Gallia palmovou ratolest, Germania roh hojnosti a Sclavinia nese zlatý globus. O obecném smyslu těchto vyobrazení (která známe ještě v jedné verzi) nemusí být pochyb – vyjadřují koncept křesťanské Evropy sjednocené císařem. Oproti starším schématům zaznamenáváme v památkách z doby Oty III. dvě podstatné změny. Ve shodě s programem imperiální obnovy už císaři neholduje Italia, ale Roma a dřívější trojici rozhojnila dosud neznámá Sclavinia. Připomněli jsme už, že právě tam se na počátku roku 1000 vypravil císař Ota III. Na listině, kterou vydal během pobytu ve státě Boleslava Chrabrého, stojí jasné místní určení: in Sclavinia in civitate Gnesni.
Jaký význam však mohlo mít slovo Sclavinia v době kolem roku 1000, jakou provincii měli tvůrci vzácných vyobrazení na mysli? V raně středověkých písemnostech sloužil pojem Sclavinia (či Sclavonia, Sclavia) dvojím způsobem. Ve střední Evropě označoval jak souhrn území obývaných Slovany, tak i jejich jednotlivé teritoriální části. Nijak nás asi nepřekvapí, že obou těchto možností se dovolávají dnešní interpretace, obě varianty totiž najdou svá zdůvodnění. A tak i na reichenauském vyobrazení mohla Sclavinia personifikovat polský stát, ale mohla také souhrnně zastupovat východní sousedy říše.
Rozhodující význam však přičítáme odlišnému pohledu – říše Oty III. bezesporu sledovala svou „východní politiku", jíž významně a dlouhodobě ovlivnila polské a uherské dějiny. V obou případech povýšila státní moc a osamostatnila příslušnou církevní organizaci. Právě k době „kolem roku 1000" se vztahují počátky tradice polského a uherského království, jakož i tradice polského a uherského arcibiskupství. Oba státy prožívaly mocenský vzestup a dokázaly těžit i z polohy při okraji tehdy ještě „pohanského" světa, či z kontaktu se sférami ovlivňovanými Byzancí. Ten třetí, český stát, zůstal mimo a obou zásadně důležitých výsad se dočkal až po dlouhých desetiletích. I v české společnosti však události kolem roku 1000 mohou být chápány jako velké historické téma, znamenaly celkový přelom v dějinách střední Evropy.
Právě díky svým dlouhodobým důsledkům nepřestává rekonstrukce a výklad událostí, které se odehrály před jedním tisíciletím, patřit k důležitým kapitolám středoevropských dějin. Aktuálnost příběhů, v nichž jako hlavní osoby vystupují Ota III., sv. Vojtěch, Boleslav Chrabrý a Štěpán I., se však samozřejmě mění, závisí totiž na situaci společnosti, z níž příslušný historický zájem vychází. Ještě před několika málo lety, před rokem 1989, by stěží někdo uvěřil tomu, že tisícileté výročí událostí vrcholících cestou Oty III. do Hnězdna připadne do doby, kdy Sclavinia (v nejširším slova smyslu) bude hledat svoje nové místo v Evropě. Této zcela konkrétní situaci, v níž jsme se jako novodobí pozorovatelé ocitli, odpovídala záplava publikací, které na tyto souvislosti reagovaly. Především polská medievistika nabídla sotva přehledné množství nových článků, sborníků a knih.
Nejnáročnějším projektem mileniálních oslav se stala výstava Střed Evropy okolo roku 1000, která v rámci řady středoevropských zastavení proběhla v březnu až červnu 2002 na Pražském hradě. Tvůrci této 27. výstavy Rady Evropy šťastně zvolili koncept soustředěný na celkový význam událostí vztahovaných k době kolem roku 1000. Tak či onak se právě od této doby odvíjejí dějiny jednotlivých státních celků začleněných právě od této doby do evropských souvislostí. Výstava tedy představovala počátky několika států „mladší Evropy". Při tomto pojetí nemohla jako určitá předehra chybět připomínka Velké Moravy.
Po pražské výstavě Střed Evropy okolo roku 1000 dnes zbývá monumentální publikace, která se svým rozsahem (1545 a 550 stran) vzpírá pokusům o jednoduché celkové hodnocení.
Hned při prvém pohledu na objemné svazky nás zarazí obálka, na níž předstupují nám dobře známé postavy – Roma, Germania, Sclavinia. Chybí někdo? Samozřejmě, postav bylo moc, a tak si designér upravil tisíc let starou ideu.
Mnohem a mnohem podstatnější je ale obsah, který svým množstvím příspěvků přináší u nás naprosto nebývalý vpád německé, maďarské, polské, slovenské a české medievistiky (svazek 1 a 2). Kaleidoskop shromážděných textů (spolu s další literaturou, kterou autoři citují) nabízí výjimečně názornou představu o tom, jaké otázky stojí v popředí zájmu, jakými cestami jsou řešeny a na jakých oporách závěry o době před tisícem let spočívají. Jen v superlativech lze hovořit o katalogu shromážděných předmětů (svazek 3) a o bohatém obrazovém doprovodu.
Nad množství potištěného papíru nás možná poněkud překvapí setrvačnost, s níž v naší střední Evropě přetrvávají poměrně uzavřené monology jednotlivých „národních dějin". Cesta k dialogu přes různé hranice se ale neobejde bez splnění řady předpokladů a její urychlení snad přinese výměna generací. Nejdůležitější předpoklad však spočívá v samotném vztahu k minulosti, již prostě nelze chápat jako živou součást dnešního světa. Opačný postoj vyžaduje buď setrvání v národním labyrintu, nebo vede k dalším a dalším konfliktům. Právě od publikace Střed Evropy okolo roku 1000, na jejíž stránkách se v nezvyklé mnohosti sešli autoři z řady zemí, bychom i v tomto ohledu mohli očekávat pozitivní ovlivnění středoevropské medievistiky.
Zastavme se ještě jednou u obrazu provincií předstupujících před císařský trůn. Konstatovali jsme již, že Sclavinii lze chápat jako ztělesnění východu střední Evropy, který se právě v době „kolem roku 1000" začleňoval do evropských politických, církevních a kulturních souvislostí. Na druhé straně kontinentu, v Gallii, už ale takřka ve stejné době začínal další nesmírně důležitý proces. Mimo jiné přinášel novou strukturu pozemkového vlastnictví, podstatné změny vesnice a rozběh urbanizační vlny. I této historické kapitoly se Sclavinia dočkala, v ní se však stala tématem 13. až 14. století. Naznačená vývojová rozmanitost patří k jistě pozoruhodným stránkám evropských dějin a její obdoby samozřejmě známe i z mnohem pozdější doby. Na počátku 21. století, jako současníci nejnovější kapitoly v „europeizaci Evropy", ale asi rozdíly mezi Gallií a Sclavinií 11. až 13. století vnímáme s poněkud vyšší citlivostí.
Literatura: A. Wieczorek – H.-M. Hinz (edd.), Europas Mitte um 1000, Handbuch zur Ausstellung (2 svazky, celkem 998 stran), Katalog (1 svazek, 547 stran), Stuttgart 2000; A. Wieczorek – H.-M. Hinz (edd.), Střed Evropy okolo roku 1000, Příručka a katalog k výstavě (550 stran), Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2002 (odbornou revizi textu provedli D. Třeštík, P. Sommer, J. Žemlička).
Doc. PhDr. Jan Klápště (nar. 1949) působí v Archeologickém ústavu AV ČR a na FF UK. Zabývá se středověkou archeologií, středověkými dějinami a také dějinami historiografie.