Svídnická údolní dráha
zrušená železniční trať Olbernhau-Grünthal - Brandov - Deutschneudorf

Historie trati

Již roce 1887 se v saském zemském sněmu projednávala žádost představitelů obcí Oberlochmühle, Deutschkatharinenberg (Německé Kateřiny), Deutschneudorf (Německé Nové Vsi), Brüderwiese a Deutscheinsiedel (Německého Mníšku). Tyto obce ležící v údolí Svídnice u českých hranic v ní projevily zájem o stavbu úzkorozchodné trati z Olbernhau. Žádost byla zamítnuta, a nic na tom nezměnil ani návrh plánovaného prodloužení trati dále do českého vnitrozemí do stanice Louka-Horní Litvínov (dnešní Louka u Litvínova) do centra tehdy bouřlivě se rozvíjejícího severočeského hnědouhelného revíru. O plánech na stavbu železnice v údolí Svídnice se začalo znovu mluvit až 12. února 1908, kdy byl vydán dekret, jímž bylo schváleno vydat na stavbu trati 1,11 mil. marek. Spory o prodloužení trati do Čech vedly ale k dalším odkladům, takže nařízení ke stavbě trati bylo vydáno až 13. srpna 1913. V příslušném dekretu se mimo jiné píše:

Saský stát by mohl, pokud by byla zajištěna realizace Rakouskem plánované trasy s koncovým nádražím nad Deutschneudorfem, zajistit již nyní stavbu normálně rozchodné trati do blízkosti Deutschneudorfu a později i její pokračování k rakouskému nádraží...
Pouze v případě, že bude realizováno prodloužení trati až do Rakouska, bude v Brandově postaveno nádraží i pro nákladní dopravu, protože teprve pak získá Svídnická údolní dráha větší význam při spojení Brandova s Rakouskem...
Při malém provozu, s jakým se na trati končící v Deutschneudorfu počítá, má zvýšení nákladů na stavbu normálně rozchodné trati význam pouze v případě, že je opodstatněná vyhlídka na další prodloužení trati do českého vnitrozemí, která umožní většímu počtu saských obcí levnější nákup českého hnědého uhlí z Mosteckého revíru.

Stavba trati začala oficiálně 23. června 1914 z konečných stanic Oberneuschönbergu a Deutschneudorfu. Kvůli vedení trasy přes české území u Brandova uzavřelo Německo s Rakouskem-Uherskem 16. ledna 1916 s smlouvu o peážním provozu. Ačkoliv v té době byly hotovy mosty a také část železničního svršku, práce na stavbě trati byly v roce 1916 v důsledku první světové války zastaveny. Údajně také byla odvezena část stavebního materiálu do Francie. Pro výstavbu nádražních budov nebyly ještě zadány žádné objednávky, pouze v roce 1915 byly dokončeny stavby úřednických domků v Niederlochmühle a Deutschkatharinenbergu. Po skončení války jednak chyběly peníze na pokračování stavby, jednak česká strana neuznala smlouvu z roku 1916. Proto byla stavba Svídnické dráhy byla dokončena až v letech 1926/27 a trať se tak stala jednou z posledních staveb tohoto druhu v Sasku.

Svídnická údolní dráha - historický snímek dodnes zachovaného viaduktu v Oberlochmühle. Objekt v prostřední části snímku úplně vlevo je nádražní budova zastávky Oberlochmühle; domky v popředí ležely již na českém území při silnici mezi dolní částí Hory Svaté Kateřiny a Brandovem. Fotografie převzata ze stránek Hory Svaté Kateřiny.

Dlouho očekávaný den pro vesnice v údolí Svídnice přišel 2. května 1927. Kolem jedenácté hodiny opustil první vlak tažený dvěma nazdobenými lokomotivami a s více než 400 hosty nádraží v Olbernhau. Na mezilehlých stanicích vlak zdravili místní obyvatelé, obecní zastupitelé i školní třídy. Za vyzvánění zvonů a hudby a zpěvu vlak dorazil do Deutschneudorfu. Obyvatelé doufali, že dráha přispěje k průmyslovému rozvoji obcí a přinese také zvýšení turistického ruchu. Na trati zpočátku jezdily dva páry osobních vlaků, které vyjížděly ze stanice Olbernhau. Vlak zastavoval ve stanicích a zastávkách Olbernhau-Grünthal, Brandov, Niederlochmühle, Oberlochmühle, Deutschkatharinenberg a končil Deutschneudorfu. Cesta mezi konečnými stanicemi trvala zhruba 35 minut. Hlavní podíl v provozu na trati ovšem měla nákladní doprava. Zastávka v Brandově byla otevřena až 15. června 1928 a sloužila pouze pro osobní dopravu. Po zabrání Sudet v roce 1938 odpadla tamní celní kontrola. Po druhé světové válce tudy vlaky pouze projížděly a veškeré nádražní stavby v Brandově byly do roku 1970 zbourány. Několik let musely vlaky projíždět hlídkami zabezpečenými strážními stanovišti, která se nacházela na začátku a konci českého úseku. V polovině 60. let 20. století se vlna racionalizace provozu nevyhnula ani Svídnické dráze. 21. května 1966 došlo i přes nesouhlas obyvatel k zastavení osobního provozu, který převzaly autobusy. Nákladní doprava byla na trati provozována až do 26. září 1969. V roce 1971 byly sneseny kolejnice a železné mostní konstrukce. Přesto dodnes dráhu připomínají pozůstatky mostů, opěrných zdí a nádražních budov.

Exkurze po trati

Následující tabulka udává stručný přehled významnějších míst na zaniklé trati. Objekty ležící na českém území jsou modře zvýrazněny:

Pokud nechceme přejít zelenou hranici, musíme prohlídku české a německé části zaniklé trati oddělit. Popis zachycuje stav pozůstatků trati v srpnu 2003.

Na české straně je nejvhodnější začít exkurzi v Brandově u autobusové zastávky odbočka. Vydáme se směrem k severovýchodu po silnici, která vede k bývalému Svídnickému mlýnu, dnes na mapě označeném jako Farma. Zhruba po půl kilometru cesty narazíme na křižovatku s příčnou cestou. Tato cesta vede v místech zrušené trati. Vydáme-li se na křižovatce vlevo, přijdeme po několika stech metrech a po překonání zdánlivě neproniknutelného podrostu k dosud velmi pěkně zachovanému mostu přes Flájský potok (Blšnici). Klenutý most zděný z lomového kamene je nejzajímavějším pozůstatkem Svídnické dráhy na českém území. Má dva oblouky, pod jedním z nich protéká hraniční říčka, pod druhým kdysi vedla cesta ze zaniklé vesnice Zelený Důl k Svídnickému mlýnu. Zajímavé je, že most je na českém území hustě zarostlý malinami a téměř přesně v polovině jako mávnutím kouzelného proutku podrost přechází v lehce prostupný lesík na německé straně. Po návratu zpět na křižovatku budeme pokračovat rovně. Trať a dnes cesta tu vedou mírným terénním zářezem. Úsek je téměř dokonale přímý. Z brandovské zastávky, kde kdysi bývala čekárna a WC, nezůstalo dodnes vůbec nic; místo je dnes zarostlé kopřivami. K zastávce se chodívalo cestou od kostela kolem hřbitova. Exkurzi po českém úseku trati ukončíme po dalších 150 metrech u hraničního můstku přes Svídnici. Můstky jsou tu hned dva; trať vedla po tom, který leží jižněji a přechází říčku šikmo.

Most přes hraniční říčku Blšnici (Flöhu) je asi nejzajímavějším pozůstatkem Svídnické dráhy na českém území. Je zděný z lomového kamene a je dosud ve velmi dobrém stavu, což svědčí o kvalitě práce stavitelů trati. Stav v srpnu 2003.

Exkurzi na německé straně začneme na hraničním přechodu v Brandově, odkud přejdeme do saského Olbernhau. Za hranicí odbočíme vpravo a hned narazíme na železniční trať. Vydáme se podle ní, případně po ní, vpravo a po příhradovém mostě překročíme soutok Flöhy a Načetínského potoka. Trať dále vede mezi silnicí a říčkou Flöhou. Zanedlouho přijdeme k bývalému stavědlu Neuschönberg (bílý dům po pravé straně s nápisem Oberneuschönberg). Zde se trasa Svídnické dráhy odkláněla směrem k jihu, přecházela přes dva dosud zachované betonové mosty zátopové území hraniční říčky až dospěla k již zmiňovanému mostu přes Flöhu, k němuž jsme došli z české strany. Od stavědla budeme pokračovat bez odbočky k mostu po stávající trati až před nádraží v Oberneuschönbergu, kde odbočíme vpravo na silnici vedoucí údolím Svídnice, projdeme osadou Hirschberg a dostaneme se do míst, kde se trať vracela na německé území. Dnes je v těchto místech dřevozpracující závod. Násep, po němž vedla trať je v následujícím úseku částečně snesen, stejně jako most přes polní cestu; teprve až pilíř mostu přes státní silnici a impozantní opěrná zeď umožňují rozpoznat v terénu další průběh trati. Mineme zastávku Niederlochmühle, jejíž budovy jsou dosud zachovány a dojdeme na křižovatku, kde odbočuje silnice do Kurort Seiffen. Na křižovatce jsou ještě patrné v asfaltu zalité koleje. Za touto křižovatkou opustíme údolní silnici a vydáme se přímo po bývalé trati - vede po ní i žlutá turistická stezka nazývaná Schweinitztalwanderweg. Trasa se zde zvedá ode dna zalesněného údolí a v hlubokých terénních zářezech překonává horský výběžek. Kousek za sneseným mostem přes údolní silnici dojdeme k zastávce v Oberlochmühle, z níž se dochovala budova čekárny. Trať dále procházela po kamenném viaduktu, který je zřejmě jejím nejzajímavějším pozůstatkem. Viadukt je dnes zarostlý a údolí po něm nepřekonáme, protože chybí koncový most přes státní silnici. Projdeme tedy vsí Oberlochmühle po silnici a po krátkém výstupu k pilíři zmíněného mostu pokračujeme v cestě po trati. Rovněž v tomto úseku jsou četné skalní zářezy a opěrné zdi. U betonového mostu přes příjezdovou cestu pokračujeme po údolní silnici. To už jsme v Deutschkatharinenbergu. Vlevo od silnice bývalo nádraží, o něco dál továrna Zimmermann, do níž vedla osmdesátimetrová odbočka. Továrna byla nedávno zbourána a dnes je tu hornické muzeum se štolou Fortuna, jedním z míst, kde by prý mohla být uložena Jantarová komnata. Na západním okraji vesnice se u mostního pilíře vrátíme k železnici. Turistická stezka tu vede pár desítek metrů nad zarostlou tratí. Vcelku příjemná procházka tímto úsekem končí u areálu továrny, před níž trať po dnes již neexistujícím mostě naposledy přešla údolní silnici. Tu záhy přejdeme i my a dostaneme se do prostoru bývalého nádraží Deutschneudorf. Nyní zde sídlí společnost zabývající se kovovýrobou, která nádražní budovy rozšířila i pro své potřeby. Pozůstatkem železnice je i dřevěná kůlna vedle mostu přes Svídnici. Tady trať opět vstupuje na české území, kde po přibližně 130 metrech končí. Po této koleji ovšem vlak s cestujícími nikdy nejezdil a dnes je tento úsek zarostlý hustou vegetací. Od někdejšího nádraží dojdeme po hlavní silnici k hraničnímu přechodu Nová Ves v Horách/Deutschneudorf, přes nějž se vrátíme zpět do Čech.

LITERATURA
Herbach, J.: Abzw Neuschönberg - Deutschneudorf at www.sachsenschiene.de
Vydrová, S.: Vývoj a historie řemeslné hračkářské výroby v příhraniční oblasti Krušných hor, NBW, Nová Ves v Horách 2003
kolektiv autorů: Zur Geschichte der Städte und Gemainden im Mittleren Erzgebirgskreis, Teil II, Landratsamt Mittleren Erzgebirgkreis, Marienberg 1999
kolektiv autorů: Zur Geschichte der Städte und Gemainden im Mittleren Erzgebirgskreis, Teil III, Landratsamt Mittleren Erzgebirgkreis, Marienberg 2000