V současném českém antroponymickém systému zaujímají své nezastupitelné místo nestandardizovaná pojmenování – přezdívky a hypokoristika1. Jednak proto, že tvoří protiváhu jmen standardizovaných, ale také proto, že na rozdíl od úředních podob rodných jmen a příjmení vyjadřují i neoficiální, důvěrné a familiární vztahy mezi mluvčím a adresátem.
Hypokoristika dnes chápeme jako neoficiální a nestandardizované obměny neutrálních (oficiálních, úředních, standardizovaných) jmen v určitém prostředí které se při komunikaci chovají jako stylisticky zabarvené prostředky propriální synonymie. K jejich pragmatickým rysům pak patří nejen emotivnost a evaluativnost, ale i různé jiné rysy nesoucí v sobě další informace o sociálních, dobových i geografických okolnostech a vztazích. Za příznaky hypokorističnosti považujeme především emocionální a stylistickou příznakovost, komunikační aktuálnost, dynamičnost a proměnlivost, neoficiálnost, neobvyklost (někdy až výjimečnost a exkluzívnost).
Chceme-li naznačit jakýkoli emocionální vztah k adresátovi, použijeme při komunikaci formu, která kromě obsahové (nominační, identifikační) složky je schopna signalizovat i různé funkce emocionální a sociální. Pozitivní vztah naznačíme například užitím meliorativně-deminutivní formy, to když Marii nazveme Maruškou či Mařenkou, když o Janovi mluvíme jako o Honzíkovi, Honzíčkovi, Jeníčkovi, no a když šla třeba Andulka/Nanynka do zelí, přišel za ní Pepíček, co jí rozšlapal košíček. Na druhé straně stojí zase výrazy formálně zveličelé, jejichž užití v komunikaci signalizuje zcela jiný vztah mluvčího k adresátovi: Mařka, Anča, Prancek, Pepan, Jarin, Oťas, Vlasťák apod.
Hypokoristika však netvoříme jen od rodných jmen, často je tvoříme i od příjmení, zejména ženských – paní Novákovou nazýváme familiérně Novačkou, o paní Bajerové či Bohdalové se zmiňujeme jako o Bajerce a Bohdalce, na jihovýchodní Moravě zaslechneme mluvit sousedky o staré Peléščeně (tedy o paní Peleškové), v povídkách Marie Kubátové je připomínána Dontouka (paní Dontová), Antoška, Antošice (čili paní Antošová), Antošáně (tak byla zase na rozlišení od maminky nazývána v krkonošském prostředí slečna Antošová), Erleboška či Erlebošice. Hypokoristických podob je skutečně celá řada a každý si jich, jak říkal F. Kopečný2, může utvořit, kolik chce.
Ale hypokoristika netvoříme jen od rodných jmen či příjmení. Můžeme je tvořit rovněž i od zoonym (jmen zvířat) a toponym (místních jmen): na psa Alíka zavoláme v dobrém rozmaru Alíčku, kočku Micku nazveme Micinkou, o Hradci Králové můžeme mluvit jako o Hradečku apod. – to všechno jsou hypokoristika.
Už více než před dvaceti lety upozorňovala M. Knappová, významná česká antroponomastička, na potřebu zkoumání onymických systémů nestandardizovaných podob antroponym, tj. na „analýzu a popis domáckých podob rodných jmen (tedy hypokoristik = podtrhl S. P.), obměn příjmení, jmen po chalupě, přezdívek, a to i z hlediska jejich vzniku a užití v různých sociálních skupinách.“3
Hypokoristika, která jsou jednou podmnožinou antroponymického paradigmatu, jsou materiálově velmi bohatým, pestrým a rozvinutým subsystémem (v rámci de Saussurova pojetí), ale rovněž i velmi dynamickou složkou inventáře lexikálních prostředků při každodenní komunikaci. Navíc jsou hypokoristika svou formou nespisovnými (často i slangovými) onomaziologickými prostředky a jejich výzkum může tedy přinést nové poznatky pro hlubší poznání nespisovného jazyka, jeho útvarů a forem. Při zkoumání hypokoristik je nutno respektovat nejen poznatky lingvistické, ale i sociolingvistické a psychologické, kulturně historické, onymické a komunikační. Jejich výrazně expresivní charakter však vede také, jak jsme naznačili výše, ke zkoumání periferie jazykového systému, eventuálně i jeho neurovnaných, permanentně proměnlivých stránek, ke zkoumání jazykového projevu ovlivňovaného nejen jeho situačním zakotvením, ale také lidskou psychikou a proměnlivými emocemi lidských individuí. Hlubší vhled do oblasti hypokoristické matérie vyvolává rovněž neustále nové a nové otázky, např. stran mezijazykových kontaktů a přejímání jazykových prostředků příbuznými i nepříbuznými jazyky, jazykové módy a módnosti, ale i transferu jazykových prostředků mezi centrem a periferií uvnitř konkrétního jazyka, stejně jako různých způsobů obohacování, a to nejen uvnitř antroponymické množiny a propriálního systému jazyka vůbec, ale i bazálního apelativního systému.
Obrací-li současná lingvistika (naše i slovanská a světová) stále častěji zvýšenou pozornost ke komunikaci v každodenním styku, k mluvenému jazyku, ke komunikačním aspektům v mezilidských kontaktech a ke zkoumání nekonvenčního vyjadřování, je pak nanejvýš potřebné se i v onomastice, zejména pak v antroponomastice, zabývat množinami propriálních prostředků typických právě pro současný mluvený jazyk.
Vhodným a nosným materiálem pro taková a podobná šetření jsou právě hypokoristika, protože
a) úžeji než jiné množiny jazykových prostředků souvisejí s každodenní skutečností,
b) jejich existence, vznik, funkce, tvoření a uplatnování jsou těsně spjaty s faktory psychickými a sociálními, což znamená, že se v množině hypokoristických vlastních jmen šířeji a výrazněji odrážejí psychologické, volní i emocionální, sociální, demografické i kulturní aspekty současného života společnosti i jednotlivce,
c) nejsouce neutralizována matriční praxí, podléhají hypokoristika v jazyce nejvíc vývojové dynamice,
d) v přímé linii návaznosti na subsystémy antroponym a proprií jsou hypokoristika rovněž uspořádána ve své submnožině strukturně, což rovněž odpovídá Saussurovu postulátu jazyka jako systému systémů,
e) jako sociolingvistický a psycholingvistický materiál mohou hypokoristika výborně sloužit jako předmět vědeckého zájmu i jiným vědním oborům a obráceně: metod a forem práce jiných oborů a disciplín lze velmi dobře využít i k detailnější a hlubší analýze hypokoristik, k jejich podrobnějšímu zkoumání a lepšímu poznání.
Hypokorostické pojmenování je jako celek řečovým aktem, který je dominantně ovlivněn mimojazykovou skutečností, neboť poukazuje nejen na propojení propria s pojmenovávaným (onymickým) objektem (lokuce), ale zároveň také na vztah autora k adresátovi (ilokuce). Podle podoby užitého onomaziologického prostředku lze dokonce uvažovat i o adresátově reakci (perlokuce). Pojmenování hypokoristikem v sobě zahrnuje také řadu mimolingvistických informací rázu sociálního a psychického, což znamená, že jazyková informace poskytovaná hypokoristickými podobami není osamocena, ale že je komplexního charakteru a jako taková je vždy úzce propojena se sociálním prostředím a situačním kontextem.
Analýzou hypokoristických podob rodných jmen se dlouhodobě a systematicky zabýváme v onomastických seminářích na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové, a to jednak formou samostatných výstupů v onomastických sbornících studentských prací Opera studiosorum Reginaegradecensis (dosud vyšlo osmnáct svazků OSRG), rovněž i ve formě studentských ročníkových a diplomových prací. Je pro nás veskrze potěšitelné, že cestu k nám nacházejí i studenti z jiných vysokých škol, kteří se o problematiku výzkumu hypokoristik zajímají a jimž rádi zajišťujeme ve formě konzultací odbornou i didaktickou pomoc.
Hypokoristika jsou totiž výborným odrazovým můstkem pro začátek jakékoliv odborné činnosti – na atraktivním materiálu se studenti učí technice lingvistické práce, dílčímu i souhrnnému zpracovávání materiálu, studenti mimo rámec výuky získávají autopsií zkušenosti nejen s psaním odborného textu, ale i s jeho prezentací a s publikováním. Ti, kdož se učí systematicky pracovat s tímto konkrétním materiálem, nejsou nikdy zahlcováni kompilačními svody, ale pracují zcela samostatně a originálně s materiálem získaným při vlastním terénním výzkumu, z čehož pak vyplývá i nutnost jejich zcela samostatného přístupu k práci i k písemné stylizaci z analýzy a výzkumu vyplynuvších závěrů. A tak k dobrým vlastnostem hypokoristik, o nichž jsme se zmiňovali na počátku, přibývá i vlastnost pro výchovu učitelů a mladých odborníků neméně důležitá – přínos didaktický.
I proto je dobré se výzkumem hypokoristik na pedagogických fakultách zabývat.
Poznámky
1 Od přezdívek se však hypokoristika odlišují svou
onymickou platností, funkcí i tvořením.
2 KOPEČNÝ, F. Průvodce
našimi jmény. 2. přepracované a rozšířené vydání. Praha: Academia, 1991.
3 KNAPPOVÁ, M. Nové tendence v antroponomastice.
Zeszyty Naukowe Wydziału Humanistycznego
Uniwersytetu Gdańskiego. Práce Językoznawcze. Nr 10, 1984, s. 15–20.