Milena Jelínková

zahraničí

Psala jsem o okouzlující vlčici, která se vzepřela

Spoustu let je Američankou, ale do Čech jezdí často. Před pár lety se její jméno objevilo pod scénářem filmu Zapomenuté světlo a právě nyní uvádí Divadlo na Vinohradech ke svému stému výročí její hru Adina. Milena Jelínková (1935), scenáristka, profesorka Kolumbijské univerzity a nyní i dramatička.

Studovala jste FAMU koncem padesátých let. To znamená, že jste byla vrstevnicí a spolužačkou tvůrců budoucí tzv. nové české vlny?
Ano, v ročníku se mnou byl Ivan Passer a v ročníku nade mnou Miloš Forman. Já jsem ale studovala scenáristiku, takže jsem od té školy byla tak trochu odpojená a vídali jsme se spíše na různých akcích a projekcích.

Proč jste se v roce 1955 rozhodla studovat právě scenáristiku – měla jste nějaké literáty v rodině?
To ne. Můj otec byl inženýr a matka od mládí pracovala v kanceláři. Nebydleli jsme v Praze, ani jsme neměli bůhvíjak velkou knihovnu, ale já jsem odmala věděla, že chci psát. Hodně jsem četla a zajímala jsem se o literaturu. Byl to takový zvláštní čas, padesátá léta. A já vlastně nevěděla, jak na to. Tak jsem se přihlásila na Filosofickou fakultu UK, protože jsem měla dojem, že všichni čeští spisovatelé by tak měli začít. Dostala jsem se na obor čeština-slovenština. Myslela jsem, že budu studovat a přitom psát, ale velice brzy jsem pochopila, že to tak asi nepůjde. Tehdy to tam bylo docela příšerné. Přednášel nám například Ladislav Štoll a mezi spolužáky bylo řada takzvaných dělnických kádrů. Byli to takoví hošani. Ne že bych proti nim něco měla, ale najednou jsem měla pocit, že to není to, co jsem si přála. A dozvěděla jsem se, že taková škola, kde se rovnou něco píše, existuje: FAMU. A tak jsem se tam přihlásila, i když jsem tehdy o filmu skoro nic nevěděla. V přijímací komisi seděl kromě různých filmařů také scenárista František Daniel a ten si z nějakých důvodů myslel – dodnes netuším proč – že je ve mně jakýsi talent. Díky němu mě vzali a nastoupila jsem do prvního ročníku. Jak jsem později zjistila, většina lidí, kteří se tam tenkrát dostali, se na škole ocitla víceméně omylem. Byli to vesměs takoví vyhoštěnci, kteří nechtěli dělat to, co se od nich čekalo, a raději »utekli« na scenáristiku. Pro mě to bylo zajímavé nejen v tom, že jsem začala zjišťovat, že v obrázkách dokážu vidět příběhy, k výtvarnému umění jsem ostatně měla vždycky blízko, ale taky to, že jsem se tam setkala s mnoha osobnostmi. Například na literaturu nás měl Milan Kundera. Co ale bylo pro mě hlavní, neotravovali nás tam komunisti.

Vy jste na sebe upozornila hned v prvním ročníku. Scénář Snadný život, který jste napsala pod svým dívčím jménem Tobolová, byl ihned zfilmovaný.
Mým profesorem na scenáristiku byl František Dvořák. Jako první úkol jsme dostali napsat filmovou povídku. Já ji napsala a pak jsem z toho přes prázdniny udělala scénář. A byl to znovu František Daniel, který ačkoliv nebyl mým profesorem, dal můj scénář do nějaké soutěže. Tu soutěž jsem vyhrála a vzhledem k tomu, že Daniel měl tvůrčí skupinu, řekl, že z toho udělá ještě ten rok film…

Takže jste se stala »hvězdou« školy?
Dá se to tak říci – měla jsem za sebou sotva první ročník, a už mi točili film. A já se tím pádem na vyučování úplně vybodla. Ovšem je třeba říct, že ten scénář ještě prošel velkými úpravami. Film režíroval Miloš Makovec a on společně s Jiřím Brdečkou můj scénář kompletně přepsali. Já na to neměla vůbec žádný vliv! Takže jsem se – pokud jde o film – stala naprosto cynickou osobou. Vlastně mě přestal zajímat. V té době jsem se mnohem víc stýkala s výtvarníky. Říkali si Šmidrové a jeden z nich, Jan Koblasa, mě brával na návštěvy k Jiřímu Kolářovi, kam tehdy chodila spousta zajímavých lidí, například i Václav Havel. To byl pro mě – dívku z vesnice – úplně nový svět.

Byla jste v té době prý velmi společensky a politicky odbojná – údajně jste se účastnila veřejných protestních akcí?
Já tehdy měla pocit, že se mi nemůže nic stát, což – jak dnes uznávám – ode mě byla velká hloupost a arogance. Bylo to v době Chruščovova projevu odhalujícího Stalinův kult osobnosti, ale tehdy se o těch věcech mohlo mluvit jen na komunistických schůzích. Já ve straně nebyla, ale shodou okolností – navedli mě kamarádi – jsem si vypůjčila materiály z politických procesů v Sovětském svazu ze třicátých let. S ještě několika spolužáky jsme se pak vnutili na nějakou komunistickou schůzi, a když se tam začalo mluvit o tom, že došlo k nějakým »přehmatům«, vystoupila jsem s tím, že takové věci se v Rusku děly už ve třicátých letech. Nikdy nezapomenu na zděšení v očích přítomných lidí. Po tomto výstupu jsme začali být ještě odvážnější a se skupinkou studentů – byl mezi námi třeba režisér Honza Němec a jeho bratr – jsme se rozhodli, že budeme chodit po uměleckých školách a společně připravíme Majáles, na kterém budeme veřejně protestovat proti režimu. Nikdo z nás si neuvědomoval, že jsme k tomu byli vlastně vyprovokováni StB. A tak – protože nám nedovolili jít městem – jsme od školy pochodovali směrem k Parku Julia Fučíka, kde už stály milice. Jak jsme šli, řady řídly, protože estébáci lidi z našeho průvodu postupně vybírali. Mně se tehdy ale přihodila taková pikantérie. Utrhl se mi na sukni knoflík a začala mi padat. Tak jsem odběhla na kolej, abych si to spravila – a když jsem se vrátila, už žádný průvod ne-existoval. A tak jsem z toho vyšla vlastně »čistá«. Žádný výslech, nic. Pak byla velká školní schůze v Roxy, kde tehdy měla FAMU studio. Přišli jsme tam bojovně naladěni. Pamatuju, jak jsme šli kolem lóže, kde seděl Milan Kundera s Pavlem Kohoutem a říkali nám: Neprovokujte! Nevíte, co se může stát… Mně tehdy připadali jako nějací poslanci. Seděli tam jako dva lvi v ZOO. Krásní, ale jen pro ozdobu. Rozhodla jsem se je ignorovat. Padaly tam návrhy, aby se na školách zrušil marxismus-leninismus, aby se ve dvanáct v noci přestala v rozhlase hrát sovětská hymna a podobně. Jak jsme tam tyto návrhy přednášeli, začala na nás křičet nějaká delegace lidí z továren – co si to prý dovolujeme, že studujeme za jejich peníze a podobně… Samozřejmě to byli lidi naverbovaní estébáky, což jsme ale tehdy netušili. Skončilo to v okamžiku, kdy jeden z našich kolegů, který byl naprosto opilý, vstoupil na jeviště a oslovil přítomného ministra, nevím už, zda kultury nebo něčeho jiného, a chtěl s ním diskutovat. Tím se to zvrhlo ve frašku a my zbývající, kteří jsme se teprve chystali mluvit, jsme si řekli, že to nemá cenu, a odešli jsme. Byla to taková malá revoluce, která byla směšná, ale spousta lidí na ni doplatila.

Vy také?
Já zprvu ne, protože se podle mého scénáře točil film a oni mě veřejně prezentovali jako »tu talentovanou…« Ale delegace protestujících dělníků se znovu objevila na pracovní projekci Snadného života. Musela se pak z toho snímku vypustit jedna píseň, kterou zpívali Jiří Suchý s Josefem Zímou, protože prý byla moc »chuligánská«. Poté jsem si přečetla v Rudém právu, že mne president Antonín Novotný ve svém proslovu v Banské Bystrici, který měl proti tehdejším spisovatelům, označil spolu s několika dalšími za »nespolehlivý živel«. I když jsem ještě skoro nic nenapsala, už jsem byla oficiálně zařazena mezi ty, kteří škodí. Zvolna mi začalo docházet, že je všechno v této zemi inscenované – i když, jak moc, jsem netušila. Ta doba – psal se rok 1957 – se zase hodně utáhla a já se rozhodla, že tohle nechci dál absolvovat a že se budu snažit odejít pryč.

To se vám nakonec podařilo…
Tyto události se na mě hrnuly během jednoho roku. Na podzim byl naštěstí dokončen film Snadný život a Miloš Forman mě v kavárně Šroubek seznámil s nějakým klukem z Ameriky, který se chtěl podívat na jeho projekci. Tak jsme se potkali s mým budoucím manželem. Začali jsme spolu chodit a já poznala, že existuje jiný svět, jiné informace, jiný pohled na problémy. On byl Čech, který sice emigroval v roce 1948 do Ameriky, ale kvůli mně se byl ochoten – poté, co nám několikrát nepovolili se vzít – i vrátit. To jsem pochopitelně odmítla. V roce 1960 – po naší opětovné žádosti – byl prohlášen v ČSSR personou non grata a nesměl sem už jezdit. Naštěstí byl ve stejném roce zvolen americkým presidentem J. F. Kennedy a jako jakési vstřícné gesto ze strany tehdejší československé vlády jsem dostala povolení k výjezdu do USA. Odjela jsem v lednu 1961 a brzy jsme se vzali. Měla jsem ohromné štěstí, že už byla šedesátá léta. Kdyby se to celé dělo o pár let dříve, mohla jsem jako spousta jiných skončit v Jáchymově.

Splnila Amerika vaše očekávání?
Amerika je veliké sousto. Zklamaná jsem nebyla, spíše zmatená. Všechno bylo jinak. Najednou jsem byla manželka, neuměla jsem vařit, byla jsem těhotná, musela jsem se naučit anglicky. Takže ty začátky byly těžké. Bylo jasné, že nebudu pracovat ve filmu, ale to jsem si zpočátku moc nebrala. Říkala jsem si, že budu psát pro sebe – a budu si psát, co chci. Ale to jsem netušila, že jsem tím filmem natolik načichlá, že bez něj nedokážu být – a že próza pro mě není. Že moje vidění je specifické. Jsem závislá na tom, co mi lidi vykládají, já to slyším, nějakým způsobem to vnímám a pak se to v mé představivosti rozvine do filmových obrazů. A taky se ukázalo, jak moc jsem závislá na zvuku češtiny.

Jak jste se s tím vyrovnávala?
Ze začátku jsem zkoušela psát anglicky, ale moc mi to nešlo. Kromě toho jsem se snažila integrovat do americké společnosti. Začala jsem studovat na universitě lingvistiku a současně jsem tam učila ruštinu. To ale rozhodně nebyla má parketa a nakonec ve mně uzrálo rozhodnutí, že se musím vrátit k filmu. Koupila jsem si kameru a začala jsem točit experimentální filmy. Ne že bych si v té době přímo zoufala, ale jak se v nové situaci chovat jsem nevěděla. Musela jsem si svůj život utvářet doslova týden po týdnu. Změna ale nastala, když jste začala učit na Kolumbijské universitě, což je takové »hnízdo« českých filmařů.

Jestli se nemýlím, i tam jste se setkala s Františkem Danielem?
František Daniel mi byl poslán z nebe – je to můj Ježíšek! On totiž také – i když až v roce 1968 – emigroval do USA a já se tam s ním opět setkala. Poprvé to bylo v Los Angeles na American Film Institututu – AFI. Tehdy mi zprostředkoval grant na jeden z mých experimentálních filmů. V roce 1980 jsem za ním šla na Columbia University. Skoro jsem ho nepoznala, hodně ztloustl a zešedivěl. Právě tehdy mě napadlo to označení. Jak tam tak před branou školy stál a čekal na mě, řekla jsem mu: Vy jste můj Santa Claus! Vypadal totiž přesně jak americký Ježíšek.

Na Kolumbijské universitě učíte dodnes?
Já jsem tam střídavě učila na půl úvazku a na celý. Teď už jsem dva roky v důchodu, ale stále tam mám nějaké hodiny. Učím je tam psát a myslet. Na universitu chodí převážně studenti, kteří mají zájem o nezávislý film, což je velmi dobré. Zahraniční studenti zase přijíždějí, aby nasákli profesionalitu amerického filmu, což je taky fajn, ale my zároveň jejich obdiv trošku podrýváme… Stále si totiž myslíme, že film je umění. Umění, které je nutno rychle prodat, jinak nemůže existovat.

Jak vidíte současný film?
Myslím, že kvalita filmů – a vůbec umění – souvisí hlavně s dobou. Když se podíváte na filmy šedesátých let, a to nejen z Československa, ale i Maďarska, Polska, Francie, Itálie – můj nejoblíbenější film je Felliniho La Strada – tak jsou geniální. Jak se to stalo, to nikdo neví. Ta doba byla hodně vyhrocená, probíhala spousta změn a ti lidé se stali její součástí. Bylo důležité, že byli nadaní, inteligentní a také připravení. Od té doby se hodně změnilo. Například v Americe. Americká kinematografie je svým způsobem velmi dobrá – má dobře vystavěné příběhy, propracované charaktery, výborné herce. Ale často už dopředu odhadnete, co se stane. Příběh je předvídatelný, charaktery nepřekvapivé a celek je dojímavý. Vedle těchto filmů je nyní v Americe silná nezávislá scéna – spousta experimentů, kdy moderna a postmoderna útočí na tradiční formu, což je občas zajímavé, ale často jen samoúčelné, a pro diváky tudíž nudné. Přesto je nezávislá scéna to, co hýbe současnou kinematografií.

Vraťme se k vašemu životnímu příběhu. Kdy jste se poprvé vrátila do Čech?
To bylo myslím v roce 1971. V šedesátých letech jsem se s rodiči setkávala vždy někde v Evropě, ale do Čech jsem jet nechtěla, dokud nebudu mít americké občanství. Rodiče se tak podívali do Itálie, Rakouska, Německa, Švýcarska, což i pro ně bylo příjemné. Když jsem poprvé začátkem sedmdesátých let přijela zpátky do Čech, cítila jsem se hodně divně, protože nás celou dobu sledovali policajti. Takže jsme s mým mužem nakonec odjeli dřív, než jsme plánovali. Pak jsem přijížděla každé tři roky, ale dlouho jen za rodiči, protože jsem nechtěla nikoho ohrožovat. Potkala jsem občas nějaké známé, jako například dokumentaristu Rudolfa Krejčíka nebo Věru Chytilovou, ale nikoho jsem sama nevyhledávala. Cítila jsem se pokaždé, jako bych přijela do nějakého divného, přízračného světa. Praha byla zašlá, obchody brzy zavřené, na ulicích nebylo v noci světlo, v ho- telovém pokoji nikdy nefungoval telefon a podobně. Navíc rodiče byli na mě hodně žárliví a nechtěli, abych jezdila ještě za někým jiným.

Jak jste prožívala události roku 1989?
Hned v listopadu mě potkal jeden student a říkal mi. Jak to, že nejste v Praze a netočíte tam? Být vámi, natočím teď český film. Já na to odpověděla. No dovol?! Jsem Američanka, žiju tady, učím… Vrtalo mi to ale hlavou a po čase jsem se rozhodla zkusit nějaký film napsat.

Tak vzniklo Zapomenuté světlo?
Začátek Zapomenutého světla byl daleko dříve. I když není pravda, jak se o mně říká, že jsem na scénáři pracovala dvacet let. Někdy koncem šedesátých let se ke mně dostala sbírka českých povídek – vzpomínám, že tam bylo něco od Erbena – a v ní byla zkrácená povídka Jakuba Demla Zapomenuté světlo. O Demlovi jsem tehdy nic nevěděla, ale ta povídka mi připadala skvělá. V sedmdesátých letech, kdy jsem dělala experimentální filmy a měla jsem pocit, že už umím dostatečně anglicky, abych něco zkusila napsat, jsem si na ni vzpomněla a vznikl film Forgotten Light. Vzala jsem si jen motiv z té povídky o muži, který se stará o ženu, která není jeho manželka. Zasadila jsem ten příběh do krajiny, kde jsme tehdy bydleli. V okolních vesnicích poblíž university žilo hodně mladých lidí, často našich studentů. Byly to takové zbytky hippies, věnovali se hlavně charitativní činnosti. A v mém příběhu se jeden student seznámil se ženou, která měla hodně dětí a byla nemocná. Její manžel to samozřejmě nerad viděl a měl pocit, že jejich rodinu otravuje. Na konci ta žena zemřela. Dostala jsem tehdy za ten scénář nějakou odměnu a Ivan Passer jej chtěl natočit jako nezávislý film. Ale nesehnali jsme peníze, a tak to usnulo. Ten motiv mě ale stále zajímal. Dokonce jsem si vzpomněla, že už v době, kdy jsem byla na FAMU, jsem takový příběh zažila. Tehdejší manželka Vojtěcha Jasného umírala na rakovinu a staral se o ni jeden jeho kolega. Ten zážitek ve mně zůstal. V osmdesátých letech, kdy jsem jezdívala do Čech za kamarády ke Karlovým Varům a tam jsem vyslechla spoustu životních příběhů, jsem tam potkala také jednoho kněze, který zažil podobný příběh, i když zdaleka nebyl tak ideální jako ten filmový. To všechno se pak spojilo do příběhu, který v roce 1996 natočil režisér Vladimír Michálek.

Veronika Žilková, která nyní hraje titulní postavu ve vaší hře Adina, ztvárnila v Zapomenutém světle také hlavní postavu – Marjánku. Jak vám jako herečka vyhovuje?
Když se točilo Zapomenuté světlo, bylo to takové zakuklené. Přijela jsem jen na dva týdny a Vladimír Michálek, jako každý režisér, autorovi – tedy mně – nedůvěřoval. Tak si mě držel trošku od těla. Já jsem zase nedůvěřovala jemu, a herce jsem tedy moc nepoznala. O Veronice Žilkové jsem nevěděla vůbec nic. Když jsem ji potom viděla ve filmu, tak jsem její pojetí vzala. Měla jsem sice o hrdince úplně jinou představu, ale překvapila mě. Především svým citem pro děti.

A jak jste přišla na téma života Adiny Mandlové? To byl původně také filmový scénář?
Bylo to zvláštní. Večer po premiéře Zapomenutého světla jsem začala ve své hlavě slyšet hlasy dialogu mezi Adinou Man-dlovou a jejím mužem Benem. Už předtím mě zajímaly osudy meziválečných hereček, nejprve ale příběh Lídy Baarové. Když jsem pak viděla její filmy, zjistila jsem, že mě vlastně vůbec nic neříká. Ale Adina Mandlová mně začala doslova přitahovat. Původně jsem měla v úmyslu udělat spíše jakýsi surrealistický film, který by byl velice stylizovaný, prokládaný ukázkami z jejích filmů, které budou sestříhány na jakési písničky. Vladimír Michálek tehdy řekl, že by to chtěl točit, ale rozpočet byl na Česko moc vysoký. Zkusila jsem sehnat ve světě peníze, ale neumím to. Přeložila jsem scénář do angličtiny, ale řekli mi, že je to – stejně jako Zapomenuté světlo – typicky český příběh.

Takže jste začala pracovat na divadelní verzi?
To bylo až mnohem později. Pracovala jsem mezitím na jiných scénářích a napadlo mě, že by z toho mohla být hra třeba pro Divadlo Na zábradlí. Jim se to ale nehodilo, takže jsem to zase odložila. Před dvěma lety mi zavolal Vladimír Michálek a řekl, že vinohradské divadlo by o tohle téma mělo zájem. A já udělala takové frajerské gesto a řekla ano. Původně jsem jim chtěla dát scénář, ať si to nějak sami přepracují, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem to těžce pod vedením Martina Stropnického a Martina Velíška přepisovala. Výsledná verze vznikla po velkých bojích. V něčem jsem ustoupila a některé věci jsem se rozhodla udělat jinak, než říkali. Uvidíme, jak to bude fungovat.

Jedná se tedy o váš divadelní debut?
No, není to trapné v tomhle věku?

Co vás na příběhu Adiny zajímalo? Chtěla jste ukázat výrazný český charakter v rámci našich dějin?
Chtěla jsem v prvé řadě poukázat na výraznou osobnost našich dějin. Myslela jsem na generaci lidí, kteří prošli první republikou, válkou a nakonec zkysli v komunismu. Jaká to byla pro některé z nich šílená tragédie a jak je nutnost přizpůsobit se vedla k činům, kterých vnitřně litovali a vyčítali si je. Proto nikoho neodsuzuju, vím, jak je život těžký. A v této souvislosti jsem chtěla vyprávět o okouzlující vlčici, která se vzepřela a rozhodla se vydat do světa. Nešlo mi ani tak o ni jako o herečku, ale o ni jako o energickou, inteligentní holku, která přišla z chudé rodiny, byla krásná a dokázala toho využít.

Jaká podle vás vlastně byla?
To se nedá tak snadno říci – byla v ní spousta různých osobností. Byla velmi odvážná, cynická, eroticky chladná, ale citově vášnivá. Zajímalo mě, co se v určité konkrétní historické situaci stane s člověkem, který se spoléhá na to, že se ze všeho dostane, protože má výjimečný dar – své charisma. A ona jde bezhlavě do pasti a myslí si, že to zvládne. Na druhou stranu pro mě bylo také zajímavé zkoumat, co se stane, když si dav vezme někoho na mušku a rozhodne se, že z toho člověka udělá štvanou zvěř.

Žijete velmi dlouho v Americe, ale mluvíte velmi dobře česky. Nicméně, napsat hru v češtině asi pro vás bylo těžké…
Měla jsem možnost poslouchat kazety, které Mandlová namluvila Škvoreckému. Znám tedy její slovník velmi intimně. Při psaní se mi pak začínal vynořovat slovník mé maminky. Náhle jsme objevovala ve své hlavě slova, která jsem už skoro zapomněla. Takové poloněmecké výrazy jako ausgerechnet, eklhaft nebo ten tě vyexpedoval a podobně… Martin Stropnický to hodně čistil, protože se mu to zdálo staromódní. V tom jsme občas bojovali, protože někdy mi slova, která tam vložil, připadala příliš současná.

Cítíte s Adinou nějakou osobní spřízněnost?
Určitě, i když se s ní samozřejmě nechci srovnávat. Ještě větší spřízněnost ale cítím mezi ní a generací mých rodičů. Styčné body mého života s jejím jsou pro mě v tom, jak se pokoušela začít nový život v jiné zemi. Ale její eleganci, šarm, krásu a humor, ty nemám.

JANA SOPROVÁ

Milena Jelínková (roz. Tobolová, 1935)

- v padesátých letech studovala scenáristiku na FAMU

- podle jejího scénáře byl natočen film Snadný život (1957)

- v šedesátých letech emigrovala do Spojených států

- je pedagožkou na Columbia University v New Yorku 

- v USA natočila několik experimentálních filmů

- je scenáristkou filmu Zapomenuté světlo (1996), byla nominována na Českého lva

- je vdaná, manžel je počítačový expert, má čestný doktorát Karlovy univerzity 

- dcera se věnuje módě, syn je právník

- má tři vnoučata