HLEDÁNÍ TŘINÁCTÉ KOMNATY

 

PETR VOLF

 

Foto PETR JEDINÁK

 

Historik umění BOHUMIL SAMEK (67) je přírodní úkaz. Považte: sám, úplně sám napsal dva svazky Uměleckých památek Moravy a Slezska. Nejde o to, že dohromady představují více než půldruha tisíce stran bohatě ilustrovaného textu, ale že práce podobného významu a rozsahu se dnes píší výhradně v početných týmech. Bohumil Samek si ovšem mohl dovolit pracovat a zkoumat sólově: je jedním z mála našich odborníků, kteří se vyznají jak ve středověkém, tak současném umění, v architektuře, sochařství, v malbě i v uměleckém řemesle.

 

Ten hluboký vztah k umění máte od rodičů?

 

Určitě ne. Tatínek se příliš o umění nestaral. Byl krejčí a maminka švadlena.

 

Krejčí?

 

Ano, vídeňský krejčí. Je na tom něco pozoruhodného?

 

Svým způsobem ano, protože pokud vím, tak i otec profesora Kotalíka, někdejšího ředitele Národní galerie byl krejčí a měl salón v Praze. Taková zvláštní náhoda, ne?

 

To jsem ovšem nevěděl. Můj otec se sice řemeslu vyučil ve Vídni, po návratu z první světové války se ale posléze osamostatnil ve Znojmě; tam měl dobré jméno, třebaže ne nikterak velký "salón". Já nevěřím na jakési dědičné předurčení. Pro mě bylo důležité, že na znojemském gymnáziu učil dějepis skvělý profesor Jakub Trnka. Ten mne od prvopočátku plně zaujal svými znalostmi, způsobem podání látky i celkovým vystupováním. Po odchodu německých obyvatel v roce 1946 zůstalo ve Znojmě velké množství opuštěných domácností. Jejich mobiliář se svážel do ústředních skladů, knihy většinou do gymnázia; tam jsem pak s panem profesorem trávil mnoho hodin jejich probíráním. Kromě beletrie šlo hlavně o knihy historického zaměření; převážně ze spolkových knihoven jsme schraňovali lokální vlastivědné časopisy. Ty vydávaly snad všechny německé komunity v Čechách a na Moravě; tyto edice byly početnější a obsahově zpravidla kvalitnější než jejich české obdoby.

 

Čím si to vysvětlujete?

 

Možná jde o rys národní povahy. Také by se to dalo vysvětlit tím, že Němci zde představovali menšinu, i když se tu jako menšina rozhodně nikdy necítili. Také se zřejmě s oblibou přiklánějí k domácím tradicím, podobně jako Rakušané. Je dostatečně známo, že u našich jižních sousedů je péče o tradici daleko živější a opravdovější než u nás. A možná je to také tím, že jaksi silně vrůstají do země, již obývají. Nejde o to, zda tady byli dříve Germáni než Slovani, nehraje tu žádnou roli ani otázka tzv. německé kolonizace ve středověku, ale jde o to, že český živel se probouzel k svému národnímu uvědomění pozvolna, naplno pak až v devatenáctém století; vše předchozí překrývalo němectví. Češi tak měli na zřeteli především starost o svou současnost -- politickou i ekonomickou, o aktuální dnešek, kdežto Němcům zbývalo dostatek prostoru pro myšlení na minulost.

 

Vyrůstal jste ve Znojmě, které bylo zčásti německé. Jak jste vnímal soužití Čechů a Němců?

 

Naše rodina žila v domě, který patřil Němci, panu Habermannovi, znojemskému drogistovi. Bydlel nad námi, měl tři děti přibližně mého věku -- a já tam byl jako doma. Můj tatínek provozoval také obchod konfekcí vlastní výroby, práci zadával jak německým, tak českým krejčím. Dokud v pětatřicátém roce nenastoupila henleinovská nacionální propaganda, neprojevovala se žádná vzájemná řevnivost. Ale málo se dnes ví, že na takzvanou národnostní notu tu hráli nejdřív Češi. Po roce 1918 bylo totiž Znojmo z jedné třetiny české, ze dvou německé -- během příštích dvaceti let se poměr obrátil -- a dosavadní česká menšina musela hledat oporu pro svoje hospodářské uplatnění. Jejím prostředkem byla také reklama, přesněji agitace. Jako dnes si pamatuji volání z tlampače automobilu sociálního podpůrného spolku České srdce: Čech kupuje u českých obchodníků! A ještě jiný obraz, tentokrát z konce třicátých let: dominikánský kostel sv. Kříže platil tehdy za německý, kostel sv. Michala za český; rozděloval je jazyk, v němž kněz proslovoval kázání. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby se pobožnosti navzájem nerušily. Vzpomínám, jak o slavnosti Božího těla víření bubínků německého procesí přehlušovalo pobožnost našeho průvodu. Také to byl výsledek henleinovské nevraživosti, rozdělující dříve vzájemně se tolerující komunity.

 

V čem byla podle vás hlavní příčina, že nacionální myšlenka moravanství, kterou se na začátku devadesátých let pokoušelo uplatnit několik moravských politiků, se u nás na rozdíl od obdobných tendencí na Slovensku neprosadila?

 

Důvodů je asi více. Jedna z příčin neúspěchu tkví také v tom, že se tématu chopili lidé, kteří nic nevěděli o historii této země a účelově kladli nacionalitu tam, kde historicky nebyla -- prostě neříkali pravdu. Ostatně, kdo je to Moravan? Soudím, že obyvatel moravské země -- a národopisec nás poučí, jaká etnika toto obyvatelstvo tvoří. Dnes již dobře víme, jak zhoubné je povýšení národnosti na politický program, jemuž chybí sociálně ekonomická složka a ohled na mnohé další aspekty života. Sází se na něco, co nemůže vzdělaný člověk s hlavou mezi rameny akceptovat.

 

Na Slovensku to nicméně i vzdělaní lidé akceptovali.

 

Na Slovensku jde ovšem o něco jiného; celé tisíciletí Slovákům chybělo území se zřetelně vymezenými hranicemi. Od uherského vpádu na počátku 10. století to byla takzvaná Horní země, osídlená slovanským etnikem opřeným na severu o kopce a hory. Zjednodušeně řečeno, kdyby tam T. G. Masaryk před osmdesáti lety hranici nenamaloval, tak by žádné Slovensko v dnešní podobě nebylo. Takže Slováci se skutečně dnes ustavují jako národ, snaží se budovat svůj stát a národní myšlenky jsou tam stejně živé jako v Čechách za Boženy Němcové. To je prostě fakt, který chápu a bezvýhradně akceptuji. Na Balkáně to byl zase turecký útlak, který způsobil, že tam národnost hraje tak zásadní, až tragickou roli. U nás byl program vůči Němcům naroubovaný germanizační vlnou. Je to složité, politici však rádi zjednodušují, a tím bohatě přispívají ke zmatkům a nepokojům, nejednou je přímo vyprovokují.

 

Jak jste se vlastně dostal k práci na topograficky uspořádané umělecké encyklopedii?

 

Jakýmsi přirozeným tokem dějin. Když jsem v roce 1951 přišel na filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, neexistoval státní seznam památek, odborná literatura znala na moravskoslezském teritoriu zpravidla jen výjimečná díla, o místní "výplni" byly informace zcela nedostatečné, často se nevědělo zhola nic. Vysoké školy -- a také brněnský seminář dějin umění -- pořádaly zvláště do odlehlých míst výzkumné expedice. Tak od konce čtyřicátých let pracoval profesor Václav Richter na katalogu románské architektury, pod vedením profesora Alberta Kutala probíhal současně výzkum středověkého umění ve Slezsku. V roce 1952 nám říkali, že třetí světová válka "je na spadnutí", -- a tak ministerstvo kultury usoudilo, že je nutno zdokumentovat architekturu první kategorie. Po slezských soupisech jsem spolupracoval na příslušném katalogu v tehdejším gottwaldovském kraji. V řadě okresů jsem připravoval podklady pro státní seznam památek a podílel jsem se i na dalších akcích obdobného charakteru. Velice často jsem pracoval v terénu, památkami jsem se zabýval i badatelsky v archívech, připravoval jsem edici písemných pramenů a tematickou bibliografii památek. Jakoby v předtuše jsem se na svůj závěrečný úkol -- Umělecké památky Moravy a Slezska -- vlastně připravoval od studií.

 

Soupis památek ... můžete mi přiblížit, jak něco takového vzniká? Z čeho jste vycházel, co jste měl k ruce?

 

Nejprve je zapotřebí se obeznámit s literaturou -- s tou speciální i obecně vlastivědnou, pak prohlédnout spisové a plánové archívy památkových a výzkumných ústavů a projektových organizací, seznámit se s materiály uloženými v archívech stavebních úřadů. V některých případech je nutno se podívat i do původních písemných pramenů. Největší tíha ovšem spočívá na terénní práci. Po nástupu do muzejního zaměstnání roku 1956 jsem na "soupisové akce" vyjížděl vždycky v sobotu odpoledne, kdy končil pracovní týden. Sedl jsem na motorku a jel sepisovat třeba Šumpersko. Bral jsem vesnici po vesnici a neměl jsem před sebou nic jiného, než mapu okresu a tu vesnici, kde jsem se ocitl. Rozumějte, jiné podklady nebyly, já je teprve vytvářel. Na cestě se vyskytovala pozoruhodná umělecká díla, prosté stavby -- církevní i světské, měšťanské domy i tehdy ještě neporušená venkovská obydlí, pomníky a sochy. Nezřídka poznatek vyzněl negativně: obec se ukázala jako památkově sterilní.

 

Máte velmi široký vědomostní záběr. Obsáhnete románskou architekturu, ale rozumíte i architektuře moderní. Jak jste toho docílil?

 

Při tvorbě podkladů pro seznam památek jsem se dostal do styku s celou šíří našeho kulturního dědictví. Nezbylo než se alespoň rámcově, ale v plném rozsahu obeznámit s časově, slohově, druhově i kvalitativně různorodou uměleckou tvorbou; k těmto poznatkům pak přibývala zjištění o konkrétních dílech v terénu. Některé oblasti jsem pak obhlédl zvlášť důkladně. Patří k nim umělecké řemeslo, raně středověká a renesanční architektura.

 

Ptám se proto, že v současnosti se pěstuje spíše úzká oborová specializace: kdo se věnuje gotice, ignoruje cokoliv, co slohově či dobově gotice neodpovídá, a odborník na modernu už zase považuje devatenácté století za pravěk.

 

Víte, ono došlo k tomu, že po encyklopedicky zaměřeném devatenáctém století vyznačuje se analytické století dvacáté především snahou o výklad věcí a jevů. Interpretace by byla jistě na místě, kdybychom znali všechen materiál. Jestliže však máme k dispozici jen omezené množství informací, nemůžeme se dobrat plné pravdy. Ale ani s tou analýzou to patrně není -- alespoň u nás -- moc slavné. Chodí za mnou studující dějin umění, jimž například chybí schopnost prosté stavební analýzy; prý je to ve škole nenaučili. Ale tam se to asi ani naučit nedá. Je nutno vyjít do terénu. Příklad: úkolem je stavební rozbor kostela. Zeptám se, co bylo možno na stavbě pozorovat. Dozvím se, že nic, protože kostel má novou omítku, prozkoumat zdivo z půdního prostoru adepta vědy nenapadlo. To je ovšem základní chyba, žádám tedy nápravu. Takže znovu: co bylo vidět na půdě? "Nic." Ty jejich oči nic nevidí, protože studenti nevědí, co je to šev, co spára, nevědí, jaký je mezi nimi rozdíl, nevědí, jak se v různých dobách mění rozměry cihel, jaké proměny prodělala technika zdění. Tomu se říká vědomostní díra. Není se čemu divit, spektakulární bádání míří estetizujícím a interpretačním směrem, dostává se do jakési esteticko-sociologizující polohy. Analýza staveb, jak ji prezentuje výborně vedený a typograficky náročně upravený časopis Průzkumy památek, je pro mnohé zřejmě nudnou záležitostí.

 

Dají se ještě v současnosti objevit artefakty, které by nějak prohloubily znalosti o historických epochách, slozích, tvůrcích? Vám se to podařilo, když jste svého času objevil ve Šternberku u Olomouce slavnou gotickou madonu.

 

Dají. Šternberská madona, což je socha z doby okolo roku čtrnáct set, související s parléřovskou hutí, je toho důkazem. Přitom vlastně o žádný objev nešlo. Nepřehlédnutelná kamenná skulptura totiž stála na bočním oltáři hned naproti hlavnímu vstupu do kostela. Kolem ní prošlo množství lidí, jistě byli mezi nimi i školení historikové umění; buď si jí nevšimli, nebo ji jako výtvarné dílo nedocenili.

 

A proč vy ano?

 

Odpověď je jednoduchá: těm návštěvníkům chrámu chyběly "vidoucí a vědoucí" oči. Já ze semináře profesora Kutala znal všechny "krásněslohové" sochy zpaměti -- a ve Šternberku jsem bezpečně poznal, že to není žádná z nich. Její časové a slohové zařazení i úroveň uměleckého zpracování byly nade vši pochybnost. Mám tedy před sebou "objev" s velkým O -- jaké to štěstí! Tak se opět potvrdilo, že štěstí přeje připravenému.

 

Každý, kdo se zabývá hlouběji jakoukoliv vědou, má ambice něco objevit, posunout poznání někam dál. Jaké jste měl pocity po objevení madony?

 

Velmi prozaické, neboť času bylo málo. Vidím to, jako by se to stalo včera a ne před pětatřiceti lety. Zapadalo slunko, světla ubývalo, umělé nebylo k dispozici. Přenesl jsem sochu ke dveřím, svlékl pro tehdejší dobu typický hubertusový plášť a předal ho své spolupracovnici -- mé budoucí paní. Ta už věděla, že když s ním bude rychle třást, vytvoří pro sochu výborné pozadí. Zrcadlovkou značky Flexaret jsem pořídil příslušné záběry, po návratu do Brna  vyvolal fotografie a předal je profesoru Kutalovi. Jeho nadšená reakce byla nevypověditelná -- hned nazítří spěchal ověřit pravdivost našeho nálezu. Při prvotním "mapování" terénu bylo obdobných nálezů více, žádný ovšem nedosáhl hodnot Šternberské madony. Ta byla zařazena mezi nejpřednější sochařská díla své doby; jako taková byla zařazena mezi exponáty parléřovské výstavy Evropské umění za Lucemburků, konané roku 1978 v Kolíně nad Rýnem, a její fotografie dokonce ozdobila přebal reprezentačního výstavního katalogu.

 

Vyšly dva objemné svazky vašich uměleckých památek, v nichž jsou uvedeny stovky lokalit, staveb, předmětů. Všechno, o čem jste psal, jste viděl na vlastní oči?

 

Všechno. Byl jsem ve více než tisícovce obcí. Vše, o čem píši, jsem měl v ruce, obhlédl a pečlivě prozkoumal. Jistě, byl jsem a vždy budu závislý na tom, v jakém stavu ten který objekt potkám: zchátralý, což je pro našince ideální stav, protože je do něj vidět, ale i právě opravený, takže z něj na první pohled nelze mnoho vyčíst. Také mohu budovu najít po statickém zajištění -- provedeném například tak, že se na klenbu nalila betonová skořepina a tím byly všechny stopy minulosti na historickém díle smazány.

 

Jak náročné bylo zpracovat takové množství informací?

 

Byla to řehole od jara do jara. V polovině osmdesátého roku jsem dostal referentské auto a začal jsem jezdit do terénu. Po této činnosti tehdy v Ústavu dějin umění ČSAV už nikdo netoužil. Mnozí kolegové měli za sebou práci na čtyřsvazkových Uměleckých památkách Čech a obrátili svůj zájem jinými směry. Já se svým kádrovým profilem jsem byl do ústavu přijat jen díky úsilí nezapomenutelného Josefa Krásy jaksi na zapřenou; práce mimo akademické zdi mi plně vyhovovala. Měl jsem se vlastně dobře. Dostával jsem ročně limit tisíc litrů benzínu, potíže nebyly ani s hrazením nákladů na pobyt v levných hotýlcích. Jenom rodina na tom byla špatně; toulal jsem se daleko od Brna, kam jsem se třeba z Opavska či Šumperska vracel někdy i v měsíčních odstupech. Ožulil jsem rodinu, koupil fotoaparát, reflektory a další vybavení na fotografování památek. Nebylo zbytí, bez ilustrací by publikace byly slepé a v odpovídající kvalitě nebyly nikde k dispozici.

 

Po dvou dílech jste dospěl k písmenu "N". Chcete to sám dotáhnout až do "Z"?

 

Slíbil jsem, že projekt podporovaný Grantovou agenturou České republiky neopustím, pokud mi budou stačit síly a v ústavu bude o mou práci zájem. Je to běh na dlouhou trať. Dnes se ovšem preferují sprinty. Vytouženou představou většiny mých kolegů a kolegyň je monografie nebo tematická výstava s reprezentačním katalogem, představit ji v zahraničí -- mít rychlý úspěch.

 

Pro vás úspěch nic neznamená?

 

Považuji ho za věc víc než relativní. I když každé uznání nepochybně potěší i motivuje.

 

Jaké uznání třeba motivuje vás?

 

Třeba takové, když si ředitel Spolkového památkového ústavu Rakouska povzdechne, že k něčemu takovému, co jsem dokázal já, se oni v dohledné době nedopracují.

 

Stalo se vám, že některá z památek, o nichž jste psal, mezitím než vyšel některý ze dvou svazků, vzala za své?

 

Jistě. Dokonce z movitých výtvorů byly některé ukradeny. Tím tato díla sice nezanikla, ale s hanebnou vidinou finančního zisku byla bezohledně vytržena ze svého přirozeného prostředí. To je smutné. Například pozdně gotická světice z Uhelné byla odcizena ze zámecké expozice v Javorníku. Jejím uveřejněním však vzniká jistá šance, že se pomocí obrazové dokumentace najde. Pomáhají i solidní starožitníci v zahraničí, kteří užívají naše publikace jako informační příručku a kradenou věc nekoupí. Tak moje knihy mohou sloužit i jako ochrana národního majetku; kradené věci se tak stanou neprodejnými.

 

Uniklo někdy něco důležitého vaší pozornosti?

 

I to se stalo. V Moravičanech u Šumperka mi -- jistě neúmyslně -- neukázali dva unikátní relikviáře sv. Mauricia, přišli na ně až pracovníci Památkového ústavu v Olomouci; ti zavčas o nálezu informovali a já oběma zlatnickými díly mohl doplnit stať o moravičanském kostele. To, že jsem nějaké místo navštívil a prozkoumal, ještě neznamená, že už není co nacházet. Nikdy si nemůžete být jist, že jste viděl všechno. Vždycky si vzpomenu na profesora Richtra, dlouholetého ředitele brněnského Uměleckoprůmyslového muzea, který často říkal: "Nikdy, za celou tu dobu jsem si nebyl jist, že v muzeu není místnost, kterou neznám." To mohu potvrdit. Byl jsem správcem sbírek brněnského městského muzea, jemuž patřily i sbírky v křížové chodbě Nové radnice. Když jsme sbírky z Nové radnice stěhovali na Špilberk, za jednou policí se objevily dveře a za nimi se otevřela místnost plná sádrových modelů pro sochařskou výzdobu svatopetrského dómu. Nikdo z pamětníků o tom neměl ani tušení.

 

Není to symbolické?

 

Snad ano. To putování za památkami svým způsobem představuje také hledání něčeho neznámého, možná i tajemného.

 

PhDr. BOHUMIL SAMEK (nar. 1932) absolvoval v roce 1956 filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně (dějiny umění a dějepis). Pracoval v Muzeu města Brna, od roku 1979 působí v Ústavu dějin umění AV ČR; v letech 1992--93 byl ředitelem Památkového ústavu v Brně. Je autorem stovky odborných studií; v nakladatelství Odeon, Orbis, Blok, Academia aj. vydal samostatně nebo se podílel na řadě publikací jako Znojmo (1966), Moderní architektura v Brně 1900--1965 (1967), Znojmo město památek (1974), Brno v 80 barevných fotografiích (1976), Brno -- proměny města (1982), Telč -- historické město jižní Moravy (1992), Klášter augustiniánů v Brně (1993), Umělecké památky Moravy a Slezska 1 (1994), 2 (1999).

 

zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz


Zpět