Hořice v Podkrkonoší 

 

Přejít na navigaci

Tradice města

Tisk

Hořický pískovec

Tradice hořického pískovce jsou velmi staré. Byl prvním trvanlivým stavebním materiálem, který již slavný Petr Parléř s oblibou používal pro své stavby a po něm i další mistři. Části nejproslulejších staveb v naší zemi jsou z hořického kamene jako např. katedrála Sv. Víta na Pražském hradě, chrám Sv. Barbory v Kutné Hoře nebo renesanční část Vladislavkého sálu.

Pískovcová plastika

Hořické trubičky

PŘÍBĚH HOŘICKÝCH TRUBIČEK     Píše se rok 1812. Napoleon byl poražen v Rusku, jeho zbědovaná armáda táhne zpět. Mnoho vojáků, někteří nemocní, ranění a omrzlí, se dostávají také do Hořic, kde jsou vlídně přijati a ošetřeni. Zvláště těžký marod, kuchař samotného císaře Napoleona, pobývá u sousedky Líčkové a pouze její starostlivé péči vděčí za uzdravení a záchranu života. Nemaje peněz, odměňuje se jí alespoň tím, že jí svěřuje tajemství přípravy nejmilejší Napoleonovy pochoutky — trubiček. V té době samozřejmě nikdo netuší, jaké požehnání pro potomstvo starostlivé vdovy i pro celé město z onoho nepatrného dárku vzejde.     Sousedka Líčková zpočátku využívá receptu pouze pro svoji soukromou potřebu při rodinných slavnostech a jako sladkou pozornost k obdarování známých. Ale trubičky chutnají, množí se dotazy, roste zájem, a tak její dcera, paní Kliková, ve snaze vyhovět, aniž by bylo tajemství prozrazeno, chtě nechtě obchází domy a pečení se jí postupně stává zaměstnáním. Lze ji vídat, kterak s kleštěmi na oplatky v nůši nebo na trakaři putuje od stavení ke stavení po městě i okolních vsích. Mezi lidmi si vysloužila přízvisko „trubičková bába“ či „trubičková babička“.     Ačkoli se postupem času množí více či méně zdařilé napodobeniny, pravá receptura se dědí po přeslici pouze v jedné rodině. V tradici pokračují dcery paní Klikové — Rubličová a Dmychová; světovou proslulost získávají hořické trubičky v následující generaci poté, co se jedna z dcer paní Dmychové provdává za cukráře Karla Kofránka, který postavil výrobu na pevný obchodní základ. Kofránkovy trubičky získaly na 65 vyznamenání v zemích bývalého Rakouska, vyvážely se do Francie, Anglie, Německa, Ameriky, Turecka, ba i Číny a šířily po světě dobré jméno české země i Hořic. Kofránkovo trubičkářské žezlo převzala po otci dcera Marie, provdaná Vilenbachová, která ho třímala až do doby, kdy se i na slavnou hořickou pochoutku snesl soumrak znárodnění. Zatímco předtím ve městě existovala řada firem — M. Vilenbachová, L. Dvořák, F. Fejt, R. Čížek, K. Hudský, Fabingerová, A. Luštinec — po roce 1949 byly všechny zrušeny a výroba přešla pod n. p. Pardubický perník, později Prům. trvanlivého pečiva Praha. Hořické trubičky se odstěhovaly z Hořic a začaly se vyrábět všude možně. Byla zničena práce několika generací. Tradice však nezanikla v mnoha rodinách se čile peklo dále, i když převážně pro vlastní potřebu. Hořičáci si zkrátka život bez trubiček už nedokázali představit. V roce 1967 byla výroba ve městě obnovena komunálními službami.      A dnes? Po roce 1989 přišel obrovský rozmach trubičkářství. Podle údajů živnostenského úřadu v Hořicích v Podkrkonoší ve městě a v přilehlých obcích nyní vyrábí trubičky 25 soukromých podnikatelů. Všichni se uživí. Alespoň prozatím. Na několik míst jsme se zašli podívat. Zřejmě nejstarší pamětnicí a odborníkem přes trubičky je devětasedmdesátiletá paní F. Luštincová. Nyní peče už jenom pro vlastní potřebu podle receptu zděděného po předcích (mimochodem i v této rodině se prý tradovala pověst o získání receptu od francouzského vojáka, takže všechno mohlo být i jinak). „Dříve se pečením trubiček živila spousta rodin, recept si každý chránil jako tajemství, které se předávalo z rodičů na děti. Dneska se pustila do výroby spousta lidí, kteří předtím dělali úplně něco jiného — řezník, doktor, elektrikář, zaměstnanec Milety atd., začali vyrábět ve velkém strojově a trubičky už nejsou, jaké by měly být, není v nich, co tam patří. Hořičák pozná na první pohled dobrou trubičku — má mít trošku popraskaný povrch (ne hladký jako papír) a zlatohnědou barvu. Stala se velká chyba, že město dalo zadarmo světovou značku a že si nepohlídalo, aby se hořické trubičky nevyráběly všude (Kladno, Tábor, Č. Budějovice atd.). Dřív to bývalo výhradně tady v Hořicích …

(zdroj: Český ráj — Regionální týdeník Českého ráje a Podkrkonoší, roč. IV., č. 7, Vladimír Havrda, 1993) 

Textilní výroba

K Hořicům patří neodmyslitelně i textilní výroba. Tkalcovství patřilo vedle kamenictví k nejrozšířenějším způsobům obživy. Dnešní Mileta a. s. je jediným podnikem, který se zabývá výrobou kapesníků a donedávna byla i jejich monopolním vývozcem do celého světa. Dnes se zde vyrábějí i ubrusy, utěrky, šátky, pyžamoviny a ostatní druhy textilu.

300 zatáček Gustava Havla

Příznivci silničních motocyklových závodů jistě znají populární závod "300 zatáček", který se od roku 1961 pořádá v Hořicích a v nejbližším okolí. Méně už je známo, že tu byl uspořádán jeden z prvních motocyklových závodů u nás již v roce 1922. Dnešní okruh měří 5150 m. Od roku 1968 se motocyklový závod "300 zatáček", spojený se jménem Gustava Havla, pořádá jako závod mezinárodní. Středisko závodu je v autokempinku "U věže".

300 zatáček Gustava Havla

Nahoru

Menu