| |
Jen
tak si skočit bez plavek
 Na
začátku nápadu, který se později stal skutečností, stála, jak
tomu obvykle bývá, náhoda. Fotografoval jsem totiž zakázku, ve
které bylo hlavním motivem ženské tělo, respektive ženské tělo
zcela nahé. Modelky pro takové práce si většinou vybírám sám,
jelikož špatný výběr se může pěkně vymstít, ale tentokrát jsem
casting zadal agentuře. Tato vyjímka v mém pravidle se mi vyplatila,
neboť jsem potkal objekt pro jeden z nejzajímavějších kalendářů,
které jsem kdy nafotil.
Tím
objektem byla dvacetipětiletá dívka Andrea Absolonová. Vše začalo
otázkou mířenou na její tělo a to, že vypadá jako nějaká skokanka
do vody. Odpověď byla více než vystihující. Andrea Absolonová
je několikanásobná mistryně České republiky a držitelka bronzové
medaile z mistrovství Evropy. Následovala druhá otázka, proč musí
takovýto sportovec fotit namísto tréninku. Odpověď byla neméně
výstižná, Andrea si tak vydělává na pronájem bazénu. Její situace
není totiž růžová, poté, co ji cestováníchtiví funkcionáři upřeli
naprosto jasnou nominaci pro Olympijské hry v Atlantě, je jejím
hlavním cílem Sydney 2000.
 Není
třeba ani moc přemýšlet, aby fotografa napadlo, jak spojit mladou
sportovkyni, konflikt založen na krátkozrakosti a vyjádření nějakého
názoru na věc, do jednoho společného, kontroverzní fotografií.
Nápad byl na světě, zbývalo jen vyfotit Andreu jak skáče náhá
svůj "olympijský skok", přičemž právě nahota by měla symbolizovat
nezávislost na čemkoli, co může zabránit lidskému snažení. Taková
produkce ovšem něco stojí a někdo ji musí zaplatit, a tak jsem
začal přemýšlet, komu nabídnout poměrně náročnou fotografii v
dnešním světě kýčové reklamy a nepochopených uměleckých záměrů.
Nemusel jsem ale přemýšlet dlouho. Pro myšlenku jsem nadchnul
Miroslava Houšku, kreativního ředitele společnosti I.P. reklama
a možná, že to byl i počátek důvěry v dobrou firmu, jelikož později
jsem se stal kreativním ředitelem pražské pobočky této firmy již
s novým názvem W.I.P. reklama. Konečné rozhodnutí znělo jako firemní
kalendář na rok 1999.
 Samotná
realizace začala pochopitelně rozhovorem mezi mnou a samotnou
aktérkou Andreou, neboť není na denním pořádku u profesionálních
skokanů skákat do vody v Evině rouše. Tato část produkce dopadla
na jedničku, jelikož obě strany měly na věc stejný názor, a to
"jdeme do toho". Místem pro realizaci se stal pardubický bazén
jakožto domácké sportoviště Andrei Absolonové.
Na
místo konání jsem dorazil spolu s kreativním ředitelem zmíněné
agentury o několik hodin dříve, před zavíračkou bazénu. Zavíračkou
proto, že si nedovedu představit něco takového, jako je fotografování
za plného provozu.
 Dlouhou
dobu jsem přemýšlel, jaký fotografický materiál zvolím pro tento
projekt, neboť jsem zcela záměrně nechtěl používat zábleskové
zařízení pro zachování světelné atmosféry. V tomto rozhodování
mně pomohla firma Kodak, která poskytla na celou věc kinofilmové
Kodak T-MAX 3200 ISO. Zvolil jsem tento film ze dvou důvodů, zaprvé
pro jedinečnou schopnost exponovat v těch nejtěžších světelných
podmínkách, za druhé pro poměrně velké zrno, které mělo dodat
atmosféru dokumentu a reportáže zároveň. Jako vždy jsem si s sebou
vzal veškeré fotografické vybavení, abych se takzvaně jistil ze
všech stran. Byl jsem tedy připraven na všechno, alespoň jsem
si to myslel. Jaké bylo ale mé překvapení, když jsem vyndal první
objektiv a on byl zamlžený od hlavy až k patě. Vyzkoušel jsem
všechny co mám, ale stejný problém. Jednoduše řečeno, nepočítal
jsem s vlhkostí, která v bazénu bezesporu je, a tak jsem byl mírně
zaskočen. Téměř hodinu trvalo odstranění tohoto technického problémku,
než jsem zmáčknul první záběr. Kolem půl deváté začala celá
produkce
naostro.I když ne tak doslova, jelikož nejdříve ze všeho jsme
se potřebovali rozhodnout pro ten či onen skok a také zjistit,
z jaké výšky by byl nejvhodnější. Rozhodovali jsme se pro sedmmimetrový
můstek pevný a pro tři a půl metru z prkna. Nakonec jsme
se pro větší přiblížení a lepší odraz světla od hladiny vody rozhodli
pro třiapůlmetrový. Udělaly se první zkoušky v plavkách za přítomnosti
videokamery a všichni členové realizačního týmu čekali na ten
okamžik. Nicméně Andrea pokračovala dál v plavkách a nijak se
jí z nich nechtělo. Tak jsme poslali všechny přebytečné "produkční"
ven a pokračovali dál. I po té Andrea přidávala jeden skok za
druhým, ovšem opět v plavkách, a já už jsem začal být poněkud
nervózní, ale nechtěl jsem být ten, kdo dá pokyn vše sundat. Po
dalším skoku jsem se už začínal bát, že jsme se snad špatně domluvili,
a tak jsem opatrně naznačil, že jedem´ už naostro. Následoval
další skok v plavkách a já už viděl celou akci jako fiasko, jenže
v té chvíli se Andrea objevila na můstku tak, jak bylo ujednáno
a začala půlhodinová produkce těch nejzajímavějších skoků v jejím
životě.
 Za
necelou půlhodinu jsem vyfotografoval téměř patnáct skoků a naexponoval
asi deset filmů. Pochopitelně že při takové rychlosti pohybu těla
není čas na přemýšlení o kompozici, a tak jsem použil motorové
převíjení, které mi umožňovalo skoro šest snímků za vteřinu. Použil
jsem též můj oblíbený objektiv Nikor 85mm 1,8 D, jelikož delší
sklo by bylo sice zajímavé pro postavení třeba na tribuně, ale
světelně by se to už nedalo zvládnout. Exponoval jsem v rozmezí
časů od 250 do 500, jelikož jsem chtěl zůstat při těchto světelných
podmínkách "alespoň" na cloně 2,8, takže jsem pro svůj lepší pohyb
použil stativ s docela povoleným kloubem. Ze svých fotoaparátů
jsem vybral můj oblíbený NIKON F4. Vše jsem měřil ručně na třech
místech a vytvořil jsem vlastní průměr tak, aby byl vidět i třeba
odlesk vody na nahém těle.
 Když
jsme posléze vybírali z téměř čtyř stovek políček ty nejlepší,
tedy výsledných šest, zjistili jsme zajímavou skutečnost, a to,
že všechny finálové fotografie byly pořízeny pouze na dvou negativech.
Mnohem zajímavější však byl fakt, že dokonce tři fotografie byly
na negativu zachyceny hned po sobě a ještě na samotný konec filmu,
tedy 35,36 a 36A. Prostě odvážným štěstí přeje.
Celá
akce tedy skončila úspěšně a měla ještě pokračování při bilboardové
kampani společnosti W.I.P. reklama s.r.o., která zasáhla jak Českou
republiku, tak Rakousko.
Adolf
Zika
<<
zpět na úvodní stránku
|
