Transformace vojenských struktur NATO

Generál James L. Jones zkoumá, jak Aliance reformovala své vojenské struktury od summitu v Praze, a jak se budoval útvar Sil reakce NATO.

NATO se ocitlo na historické křižovatce cest. Aliance, mimořádně úspěšná při plnění svého původního poslání, bude nyní nucena čelit novým hrozbám a nebezpečím soudobého mezinárodního bezpečnostního prostředí. Nebezpečí je strůjcem příležitostí, které NATO využilo k ambiciózní transformaci a obnovnému procesu za účelem zajištění schopnosti čelit problémům dneška i zítřka stejně účinně, jako vzdorovalo problémům v době studené války. Součástí tohoto procesu je modernizace velící struktury NATO a zřízení Sil reakce NATO.

Mezinárodní bezpečnostní prostředí se neustále vyvíjí a vynořují se nové hrozby, které se kvalitou i kvantitou liší od konvenčních a tradičních problémů dvacátého století. Představitelé Aliance si uvědomili, jakou hrozbu představují například radikální fundamentalismus, mezinárodní terorismus a nadnárodní zločinecké sítě, a proto se na summitu v Praze v listopadu 2002 dohodli na provedení zásadních a historických změn ve způsobu činnosti NATO.

Transformační proces, který byl v Praze uveden do života, představuje nový pohled na NATO a radikální odklon od původního základního účelu Aliance, spočívajícího v obraně západní Evropy před hrozbou ze strany Sovětů. Již není potřeba čelit obřím konvenčním a jaderným silám Sovětského svazu, povaha hrozby se změnila a Aliance je nucena restrukturalizovat svá vojska a připravit je na nekonvenční a asymetrické hrozby, před kterými dnes členské země stojí. Vyjádřeno slovy bývalého generálního tajemníka NATO, Lorda Robertsona: „Transformace není běžnou záležitostí, jedná se o vytvoření nového a modernizovaného NATO, které bude připraveno vypořádat se s problémy nového století.“

Tato nezbytná transformace vytváří most mezi fyzickými a pojmovými rozdíly dvou různých epoch vedení válek. Během studené války se Aliance orientovala na početní a palebnou sílu a připravovala se tak na očekávanou oslabovací válku – k odrazení nepřítele mohla tehdy přispět jakákoli jednotka nebo schopnost poskytnutá některým členským státem. Dnešní síly musí být hbité, proaktivní a snadno přemístitelné na bojišti s neurčitelnou první linií. Během krizí v době studené války byly spojenecké síly nasazovány v blízkosti domova a opíraly se o národní logistické zázemí nacházející se nedaleko potencionálního bojiště. V současné době musí být NATO připraveno vyslat své ozbrojené síly kamkoliv ve světě a zajistit potřebnou udržitelnost.

Nová velící struktura

Jedno z nejdůležitějších rozhodnutí, ke kterému účastníci summitu NATO v Praze dospěli, bylo modernizovat organizační rámec struktury takovým způsobem, aby Aliance dispononovala „subtilnější, výkonnější, účinnější a praktičtější velící strukturou v zájmu dokonalého plnění operačních povinností během celé řady úkolů Aliance“. NATO rozpustilo Vrchní velitelství spojeneckých sil v Atlantiku se sídlem v Norfolku ve státě Virginia a veškeré operační povinnosti převedlo na Velitelství spojeneckých sil pro operace (ACO), které je nástupcem Velitelství spojeneckých sil v Evropě a sídlí v belgickém Monsu. V Norfolku bylo současně založeno Velitelství spojeneckých sil pro transformaci (ACT), jež má na starosti vojenskou transformaci Aliance. Třetí společné velitelství bylo zřízeno v Lisabonu. Bylo inaugurováno v březnu 2004 a je námořní základnou Společné smíšené operační skupiny (CJTF). V příštích letech má být rozpuštěno celkem dvanáct podřízených regionálních velitelství.

Uvedené změny přinášejí již dnes impozantní výsledky. Vyjasnily se překrývající a neprůhledné pravomoci a všechny operace nyní spadají pod ACO. Mezi ACO a nově vytvořeným ACT došlo k jasnému rozdělení práce: ACO určuje povinné normy pro vojenské útvary, které jsou nezbytné pro nasazení pod velením NATO, a ACT zajišťuje pro tyto útvary potřebný výcvik. ACO i ACT budou společně rozhodovat o splnění daných norem. Převedením veškeré operační odpovědnosti na jedno strategické velitelství, a zaměřením druhého strategického velitelství na probíhající transformaci a na zlepšení interoperability členských států, se rozhodla Aliance plynulou transformací čelit stále se vyvíjejícím úkolům bezpečnostního prostředí.

Síly reakce NATO

Druhým důležitým usnesením summitu v Praze bylo vytvoření Sil reakce NATO (NRF), což je technicky vyspělý, pružný, rychle nasaditelný, interoperabilní a udržitelný vojenský sbor. Měl by zahrnovat pozemní, námořní a leteckou složku a být schopen se přiležitostně rychle přesunovat, v souladu s požadavky Severoatlantické rady, nejvyššího rozhodujícího orgánu NATO. Tyto jasné instrukce – který každý vojenský velitel si přeje vždy přijímat – poskytly Hlavnímu velitelství spojeneckých sil v Evropě (SHAPE) prostor pro zformování NRF ve skutečnou transformační sílu, která Alianci obohatí o nové důležité vojenské schopnosti.

Jakmile budou NRF operační, bude NATO poprvé za dobu své existence disponovat stálou integrovanou silou s námořní, pozemní, leteckou a speciální operační složkou pod jedním velením. Tato síla projde společným výcvikem, bude společně hodnocena, a bude-li třeba, bude i společně nasazena. NRF budou díky své schopnosti okamžitého nasazení zapojeny do akce během pěti dnů od obdržení rozkazu a budou udržitelné po dobu 30 dnů. Vzhledem k novému globálnímu zaměření Aliance, prokázané převzetím řízení Mezinárodních asistečních sil v rámci mírové operace v Afghánistánu, musí být NRF připraveny k nasazení a udržení v jakékoliv části světa.

Jedním z důležitých aspektů transformační povahy NRF je skutečnost, že se jedná o stálou ozbrojenou sílu. Narozdíl od jiných jednotek NATO, které byly vytvořeny nárazově za účelem konkrétní mise a bylo nutné je často uvádět do stavu pohotovosti, budou NRF připraveny k okamžitému nasazení pro jakoukoli operaci určenou Severoatlantickou radou. V tomto smyslu se NRF budou podobat formacím jako jsou Letecký systém řízení a uvědomování NATO (AWACS) nebo Stálé námořní síly (SNF). V porovnání k těmto dvěma složkám, které jsou zaměřeny hlavně na jeden cíl – letecký či námořní – NRF budou disponovat jednotkami a schopnostmi všech složek a budou od samého počátku skutečně integrovanou, společnou a kombinovanou silou.

Dne 15.října 2003 inaugurovala Aliance, v Regionálním velitelství Sever v nizozemském městě Brunssumu, první prototyp těchto Sil reakce, tzv. „NRF 1“. I když jsou první dva útvary, na rotační bázi, již operativní, existují zatím pouze na zkoušku. Oba útvary jsou malé a s omezeným operačním dosahem. SHAPE, ACT a Regionální velitelství s nimi v současné době experimentují a zdokonalují nezbytné doktríny, výcvik, normy, operační výzbroj a průběžná hlášení o stavu připravenosti pro zajištění jejich úspěšné počáteční operační schopnosti v říjnu 2004. NRF budou plně operačně schopné v říjnu 2006.

Proaktivní schopnosti

Po splnění tohoto projektu bude Aliance disponovat novou důležitou vojenskou schopností. Schopností jednat proaktivně. To je podstatná a historická změna v morálce a kultuře Aliance, jelikož během studené války působilo NATO pouze reaktivně. Článek 5 Severoatlantické smlouvy o kolektivní obraně byl vždy jasný, obranné plány byly připraveny a početné stálé ozbrojené síly byly rozmístěny podél železné opony.

Jednat proaktivně však neznamená se rychle uchýlit k použití síly. I když je důležité, aby NRF byly schopny operovat s nejvyšší intenzitou, jejich pohyblivost a expediční charakter budou moci v prvé řadě pomáhat zamezování konfliktů. Kromě toho se mohou účastnit mírových programů, které napomáhají upevňování národních institucí. Mobilita a průzkumný charakter NRF poskytují Alianci schopnost vysadit v určité oblasti malou jednotku během odstrašovací fáze, v době zhoršující se situace. Přítomnost podobné síly, například během humanitární krize, může pomoci stabilizovat situaci a zabránit její eskalaci a případně i vytvořit podmínky pro eventuální politické řešení, bez obětí na životech. V případě právě hrozící humanitární krize je lepší včas nasadit příslušné síly, ještě před vypuknutím potenciální katastrofy, a nevyčkávat na její následky.

Zkušenosti NATO z bývalé jugoslávské republiky Makedonie* v době od srpna 2001 do března 2003 jsou příkladem možného proaktivního přístupu. NATO v srpnu 2001 vyslalo do Makedonie, na žádost její vlády, relativně malý kontingent příslušníků, jejichž úkolem bylo především vybudovat prostředí důvěry. Tato operace s názvem Hlavní sklizeň (Essential Harvest) pomohla odzbrojit rebelskou Albánskou národní osvobozeneckou armádu a umožnila zahájit proces rekonstrukce. Posléze, menší jednotka NATO v bývalé jugoslávské republice Makedonii* zůstala v rámci operace Jantarová liška (Amber Fox), aby zde chránila týmy pozorovatelů Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, kteří monitorovali zavádění rámcové mírové dohody. Tyto kroky ze strany Aliance umožnily z velké části mírové vyřešení situace, zabránily vystupňování krize a nepochybně zachránily mnoho životů.

Mobilita a schopnost rychlého nasazení NRF dodá Alianci institucionalizovanou vojenskou schopnost vést podobné akce i v budoucnosti. NRF budou, kromě toho, schopny zapojit se do jakékoli jiné operace, řízené Severoatlantickou radou, mezi něž patří humanitární operace, dozor nad zachováváním míru a vynucování míru, ale i přímé akce včetně operací vynuceného vstupu, a přitom si udržovat operativní akceschopnost nejvyšší intenzity.

Změna struktury sil

Útvar NRF poskytne Alianci proaktivní schopnost, a zároveň bude katalyzátorem změn ve strukturách ozbrojených sil NATO i jednotlivých členských zemí. Změny jsou nutné, neboť Aliance obsahuje příliš mnoho struktur a kapacit, jejichž vznik sahá do dob studené války, kdy se NATO opíralo o armádní a zbrojní potenciál, a kdy pro operace Aliance bylo zapotřebí velké množství vojska a obrovský arzenál. Ve strukturách sil členských států NATO existuje například 279 brigád, z nichž 169 bylo vzato do stavu Aliance v roce 2002. V programu Hlavního cíle NATO na rok 2004 je požadavek 102 brigád. Jinak vyjádřeno, členské státy disponují společně 177 vyčleněnými brigádami neboli přibližně 55 divizemi, které Aliance nepotřebuje. Většina kontingentu ozbrojených sil, vyčleněných pro Alianci, je navíc téměř nepoužitelná proti současným hrozbám; tyto útvary nejsou dostatečně mobilní, nemohou být včas nasazeny nebo nejsou v operaci udržitelné.

Tento problém lze vysvětlit, pokud NATO přirovnáme k obchodní společnosti, jež byla díky změnám v tržním prostředí donucena snížit své personální stavy. Společnost má sice přebytek schopností pro něco, čímž se zabývala v minulosti, ale nedostávají se jí schopnosti pro nové trhy v budoucnosti. K dosažení úspěšné reorganizace musí přijmout tvrdá opatření, která uvolní zdroje potřebné pro budoucí investice.

V rámci změn nutných pro adaptaci na změněné bezpečnostní prostředí dnes Aliance podniká kroky ke snížení stavů a modernizaci. NATO podrobuje analýzám – na bázi kritérií NRF - vojenské stavy nutné pro zajištění jednotlivých úkolů, jejichž výsledky budou tvořit parametry pro minimální počet příslušníků a schopností nezbytných pro plnění úkolů 21.století. Jakmile budou tyto požadavky zpracovány, každý členský stát obdrží požadavek na kontingent a příslušné schopnosti, které může poskytnout Alianci. Členské státy, po splnění požadavků NATO, se mohou samy rozhodnout, kterými dalšími vojenskými silami si přejí disponovat nad rámec kontingentu Aliance. Přizpůsobení rotačním a průběžným požadavkům NRF bude sloužit jako impuls pro transformaci vojsk členských států.

Italský letecký expert Giulio Douhet v roce 1921 napsal: „Štěstí se směje tomu, kdo změny stylu války předvídá, a ne tomu, kdo se jim následně přizpůsobuje“. Uplynulo více než osmdesát let a jeho slova jsou stále stejně aktuální a výstižně ilustrují důležitost transformačního programu NATO rozhodnutého v Praze. K uskutečnění transformace však nedojde mávnutím kouzelného proutku; je k ní zapotřebí velký kus tvrdé práce.

K sestavení plně operační NRF je sice ještě zapotřebí překonat řadu překážek, avšak pokrok dosažený od summitu v Praze může být zdrojem optimismu. Aliance provedla úspěšně důležité změny ve velící struktuře a za necelý rok proměnila koncept NRF v realitu – to vše jsou pozoruhodné výsledky, zvláště vezmeme-li v úvahu, jak obtížně se v každé vojenské organizaci a kultuře prosazují změny. Aliance má slavnou minulost a během studené války odvedla velkolepý kus práce. V současné době, při simultánním řízení operací v Afghánistánu, na Balkáně a ve Středomoří, si vede stejně obdivuhodně. Jsem přesvědčen, že naplní-li se vize pražského summitu Aliance, apogeum NATO teprve nastane.

Generál James L. Jones je vrchním velitelem spojeneckých sil v Evropě (SACEUR) a velitelem vojsk USA v Evropě.