Z právě přečteného vysvítá, že věno, které hrabě Oppersdorf získal, nebylo nijak lákavé. Hrabě byl v letech 1657-1667 hejtmanem brněnskému kraje, k němuž celé hodonínské panství - včetně Dubňan - náleželo. Od roku 1679 byl Bedřich jmenován nejvyšším soudcem zemským, jímž zůstal do roku 1697, kdy byl jmenován nejvyšším komorníkem zemským; od roku 1686 zasedal v zemském výboru. Do dějin hodonského panství se hrabě Oppersdorf velmi významně zapsal, když uspořádal od základů veškeré právní poměry a vtiskl ráz, který trval v podstatě až do r. 1848.
V následujících letech probíhá poválečná obnova, přerušená tatarským vpádem v roce 1663. Hrůzy těchto vpádů lze poznat i z toho, že mnoho vesnic zpustlo a lid, který se zachránil, nesmírně zkoušel. Břeclavské a hodonínské panství bylo totiž zničeno nejvíce z celé Moravy. Majetkům jednoznačně prospělo, že Bedřich Oppersdorf nastoupil novou koncepci ve svém hospodářském podnikání. Měl zájem o rozšíření svého panství a koncentraci vesnic do jednoho kompaktního celku. Bedřich z Oppersdorfu přišel na Hodonín až v roce 1651 poté, co prodal svá panství Benešov a Bouzov. Přebíral město, potažmo celé hrabství, ve více než žalostném stavu. Celé hrabství bylo z více než 50% zcela zpustošené, řada vesnic byla doslova vymazána z mapy a v jiných se nedostávalo obyvatel schopných osídlit zpustlé usedlosti. Město Hodonín bylo polorozbořeno a v důsledku dramatických válečných událostí provázených navíc hrozivou morovou ránou téměř vylidněno. Zpustošení panství bylo opravdu velké, ale ani to nepřinutilo vládnoucí manželský pár k větším hospodářským ústupkům vůči městu Hodonínu či okolním obcím. Proto také hned po svém příchodu do Hodonína v roce 1651 hrabě z Oppersdorfu - „spatřujíce s bolestí srdce velikou téhož města Hodonína zkázu a zpustlost“ - vydává pro město novou listinu s privilegiemi. Dle listiny z 28. září 1651 však oba velmi rezolutně zamítají žádost hodonínských měšťanů o potvrzení starých privilegií pánů z Lipé, která již dávno pozbyla platnosti, s tím, ”...že listinu vydává ne z moci těchto starých privilegií, ale toliko ze své obzvláštní milosti...”, dávají mu ale nové svobody, například rozšířenou možnost nalévat víno své i cizí v době od sv. Martina do sv. Valentýna či pasení vepřů a ovcí v Doubravě. V těchto událostech se odráží pokračující postupný úpadek původně královského města Hodonína. [230]
V roce 1663 začínají Moravu znovu ohrožovat turecká a tatarská vojska z Uher. Tato měla posílit útoky na Vídeň vedené tureckým vezírem Achmetem Kiupreliou proti rakouskému císaři Leopoldu I. Habsburskému. Tatarská vojska najala před svým vpádem na Moravu velké množství vyzvědačů, kteří měli svou špionážní činností zjistit opevnění měst, sílu vojsk a také to, „co na Moravě říkají a dělají.“ Na základě výsledků jejich pozorování pak turecko-tatarská vojska podnikla v pěti týdnech (od 3. září do 7. října 1663) celkem tři kruté vpády na Moravu, během kterých nesmírně trpělo zejména vesnické obyvatelstvo. Řada vesnic, které přežily třicetiletou válku, padla nyní za oběť řádění turecko-tatarských hord. Do tureckého otroctví bylo odvlečeno více než 12 000 Moravanů. Hrůzy turecko-tatarského vpádu nám nejlépe dokreslují tzv. sirotčí registra pro toto období. Často v nich nacházíme poznámky o dívkách ve stáří 19 až 25 let typu: „od těch tatarských běhův zajata, o ní se doptati nelze“ nebo „v roku 1663 od Tatara jest zajata.“ [230]
Turecko-tatarskému náporu na jihovýchodní Moravě odolala jen některá města a městečka jako Břeclav, Uherské Hradiště, Strážnice, Veselí a Uherský Brod. Taktéž Hodonín náporu Tatarů vcelku odolal, vypáleny a vypleněny byly pouze dvě předměstské ulice - Rohatecká (dnešní Měšťanská ulice) a Ratíškovická (dnešní Štefánikova ulice). Po válkách opuštěné usedlosti pustly a role ležela ladem. Hrabě z Oppersdorfu usiloval o to, aby ve svém hospodářském podnikání získal město na svou stranu. V počátečních letech odpouštěl městu a jeho obyvatelům dlužní kontribuce a platy, upouštěl od vyžadování robot, platů i naturálních dávek, jen aby se město co nejvíce znovu hospodářsky vzchopilo. Vrchnost pozemky následně přenechávala jiným místo platu za 1/5 úrody, ale ještě po 10 letech sotva třetina až čtvrtina byla pronajata a vzdělávána. Roku 1673 při tvorbě lánského rejstříku byla mnohá dokonce porostlá trním.
Po
smrti své ženy (v roce 1661) a druhém sňatku kupuje Oppersdorf k hodonínskému
velkostatku 24. června 1671 od své bývalé tchyně Anny Marie Jakartovské, rozené
Soběkurské ze Sudic vesnice Kobylí a Čejč (=rodinný jakartovský statek, založený
1665) za 22000 zlatých. Tento zákup byl však zaknihován teprve o 21 let
později - v roce 1692. Navíc 22. srpna 1676 připojil od Václava Bernarda Bartodějského
z Bartoděj panství Velké Pavlovice za 50 000 zlatých a 28. března 1681 od Karla
Antonína Zellera z Rosenthalu ves Rakvice se dvorem, ovčínem a vinicemi za 18000
zlatých. Tento zákup byl opět zapsán do zemských desek opožděně - v roce 1690.
V letech 1667 až 1680 zastával po své tchánu Janu Jakartovském ze Sudic úřad
zemského podkomořího, 1679 - 1697 byl nejvyšším zemským soudcem a po roce 1697
nejvyšším zemským komorníkem na Moravě. Bedřichovou předností dále bylo, že
dokonale ovládal češtinu, což mezi feudálními kruhy té doby bylo velkou vzácností.
O posledních letech vlády hraběte Bedřicha na hodonínském panství nemáme mnoho
zpráv. Za jeho panování proběhla v roce 1673 tzv. druhá lánová vizitace, o které
existují podrobné zápisy. Mezi nejčastěji citované doklady patří také urbář
hodonínského panství z roku 1691. Další turecké nebezpečí se objevilo o dvacet
let později roku 1683 při druhém obležení císařské Vídně. Tehdy až od obležené
Vídně zajížděly na Moravu, tedy i na Hodonínsko, turecké tlupy na lup. Tyto
vpády však ale vcelku nijak výrazně neochromily nastolený hospodářský vzestup
hodonínského hrabství. Dobře zvolená a taktéž cíleně prováděná hospodářská politika
hraběte z Oppersdorfu začala postupně přinášet své ovoce. Stále rostoucí výnosy
z hrabství umožnily postupně zpět přikoupit všechny někdejší statky, které byly
v průběhu pohnutých dob minulých od hrabství odloučené (viz horní odstavec).
[230]
Údaje o dubňanských poddaných lze čerpat z tzv. lánských rejstříků hodonínského panství z roku 1673. Právě rejstříky jsou jedním z pramenů poznání minulosti jižní Moravy, ilustrující obraz kraje po jedné z nejstrašnějších válek - po válce třicetileté. Podávají totiž stav jednotlivých měst, městeček a vesnic od poloviny 17. století až do sedmdesátých let.
Okolí Dubňan bylo v 17. století pochopitelně zcela odlišné od dnešní současnosti. Jako téměř za vším, i v pozadí lánových rejstříků byla snaha po zlepšení výběru daní. Tak byl v letech 1656 - 57 proveden první soupis lidu, následovaný roku 1671 tzv. soupisem komínů, který ke starší dani pozemkové zaváděl prakticky i daň domovní. Hodonínské panství bylo visitováno do 8. června 1657 částí komise pod vedením zábrdovického probošta Gottfrieda Olleniuse. Výsledky těchto měření však podléhaly neustálým revizím, proto bylo v letech 1669 - 1679 provedeno měření na tzv. druhý lánový rejstřík. Mezitím bylo opakovaně projednáváno, jakou podobu má mít nová generální visitace půdy. Rozpravy se velmi aktivně zúčastňoval i vlastník hodonínského panství Bedřich Oppersdorf s návrhem, aby všech 8 komisařů zhlédlo nejprve jeden kraj, pak ať se rozdělí na 2 skupiny a prohlédnou celou zemi. Důležitý byl i návrh, aby se čtvrť vinohradů počítala jako jedna měřice pole. (Toto srovnání nebylo z hlediska doby práce, ale daňového, tedy zisku z uvedených ploch - už z toho je vidět, jak bylo vlastnictví vinohradu ziskové! viz též [154] ).
Předsedou druhé komise pro hodonínské panství (a tedy i pro Dubňany) byl opat Norbert Pleyer z kláštera v Louce a kromě něj vždy určený zástupce za stav panský, rytířský i městský. Na hodonínské panství přijela určená komise až 27. května 1673, neboť jednotlivá panství byla měřena postupně. (Celé hodonínské panství mělo tehdy velikost 93 1/8 lánu). Po příjezdu se komise ihned rozdělila na dvě části. Opatova skupina nejdříve provedla všeobecnou orientaci objetím Hodonína v kočáře a poté examinovala zástupce poddaných ze čtyř předem určených obcí - Hodonína, Dubňan, Ratíškovic a Mutěnic. Po napomenutí rychtářů, aby mluvili pravdu a po jejich vzetí do přísahy byli zástupci obcí vyšetřováni, zdali nebyli od vrchnosti naváděni, aby přiznali méně a zdali nejsou nějak smluveni. Na závěr měli podat všeobecnou zprávu o stavu jejich obce, kolik se kde seje obilí na lán a na "gewandt" (16/15 měřice). Tyto všeobecné informace si mohli komisaři ověřit srovnáváním s urbáři, případně s gruntovními knihami a též s dřívějšími přiznáními v prvním lánovém rejstříku z roku 1657. Druhá část komise mezitím prováděla konkrétní měření velikosti polí v určené vesnici. Velice přesně měli "páni komisaři pusté grunty zvlášť pečlivě poznamenati, bývalého majitele uvésti jménem, s poli a vinicemi, a udati příčinu zpustnutí; nemají je zatím počísti do lánů, ale dáti jim jistou lhůtu". ( [154]. Odtud i "lhotníci". (něm. Fristler)) Toto je důležité, protože majitelé panství často nezapočítavali do počtů lidí usedlíky na poustkách (viz níže).
Na konci měření hodonínského panství, na společném zasedání celé komise v Kobylí 8. června 1673 bylo provedeno zařazení půdy do bonitních tříd, přičemž celý katastr nemusel být nutně v jedné třídě.(Bonita byla důležitá pro stanovení pravděpodobných výnosů plodin a tím i daní). Pokud bylo komisí pro katastr obce stanoveno procentuální rozdělení do tříd, měli tentýž poměr i všichni vlastníci půdy, bez ohledu na skutečnou bonitu toho kterého pole. Například Dubňany měly pro 1/2láníky stanoveno 40 měřic, z toho vždy (!) 20 měřic v I. a 20 měřic v II. bonitní třídě. Pro sedláky to znamenalo, že vždycky jim byla počítána přesně půlka rozlohy polí jako I. bonitní třída a půlka jako II. třída, což zcela jistě znamenalo, že některý sedlák, který neměl půdu v lepší části katastru, byl "ublížen". Komise zároveň kontrolovala práci předcházející komise a zjistila, že v Dubňanech při první lánové vizitaci v roce 1656 nebyli zapsáni dva 3/4láníci na poustkách, 9 čtvrtláníků a 13 domkařů, všichni byli komisí do soupisu druhé vizitace zapsáni i s konkrétními jmény majitelů. [viz literatura 54,56]. Pro srovnání - pastviny se dělily později (okolo r. 1749) do 4 tříd a jejich cena tvořila 1/3 cenu polí. Zahrady se cenily stejni jako pole. [154, str.6]. Číslo, označující bonitu, je tzv. násevkem (Körner), tj. vyjádřením násobku - kolik zrn se sklidilo na jedno zasazené po obvyklém odečtu na setí. Celkem existovalo 8 tříd půdy s násevkem 2 1/2 - 6 zrn. Nejlepší půdy na Hodonínsku dosahovaly - podle vrchnostenského přiznání - v průměru 5, ale to opravdu vyjímečně. Podle pozdějších opravných kalkulací (r. 1754) to však není pravda a zdá se, že vrchnost sama ve svém přiznání "trošku" lhala - obvykle v kvalitě polí (malý výsevek) a v rozloze polí sporných. V opravných tabulkách se na Hodonínsku objevuje už 2/5 polí s výsevkem 6 zrn a pole, horší jak 4 1/2 zrna nejsou vůbec přiznávána. Pokud jsou pole rozdilena do tříd, jejich význam je následující: 1. třída - velmi dobrá pole, II. třída - dobrá, III. třída - špatná.
Z tohoto dokumentu je vidět velký úbytek obyvatel a vznik pustých gruntů následkem neustálých přesunů vojsk. Mezi lety 1656 a 1673 (tj. mezi prvním a druhým lánským rejstříkem), došlo k některým změnám v rozdělení a držbě půdy, vedoucí především k lepšímu využití a obdělávání půdy při menším počtu obyvatel. Zejména půldruhalány byly rozděleny zpravidla na lán a půllán, jinde u půllánu byl nově osídlen dům, kdežto pole zůstávala pustá. Tato se změna se objevuje zapsaná i v tomto rejstříku a částečně se tím dá zdůvodnit i rozdíl mezi počtem usedlostí v letech 1656 a 1673. Protože v Dubňanech nebyla v poslední čtvrtině XVII. století výměra polí už tak velká (celolány existovaly už jen ve velmi malém množství), byly děleny 3/4 lány a pusté pozemky.
Jak byly ztráty obyvatelstva nahrazovány ? Nové osazování organizovaly vrchnosti z nejrůznějších zdrojů. Nejvíce se na obnově podílela tehdejší vysoká porodnost. Pusté grunty pak byly "bez zakoupení" přidělovány dospělým dětem poddaných a sirotkům. Vrchnosti, vlastnící více panství, přiváděly nové osadníky z méně postižených oblastí : ze Slovenska, z Valašska i odjinud. Také nejeden propuštěný voják skončil na selském gruntě nebo městském domě. Existují doklady o tom, že na jihovýchodní Moravu přicházeli osadníci ze Slezska a zejména ze Slovenska. (To je nejpravděpodobnější původ např. rodu Ilčíků, který se dodnes nalézá v 'České republice převážně jen na Hodonínsku, nicméně velmi silné zastoupení má na středním, ale hlavně na západním Slovensku). I lánová vizitace je svědectvím toho, jak měla vrchnost zájem na obsazení a zvelebení nových gruntů, neboť zejména v roce 1666 byla v Dubňanech nově osídlena většina dosud pustých usedlostí. Při nových usedlých byly udělovány úlevy, které měly povzbudit zájem o převzetí usedlostí; nový osídlenec byl zpravidla na tři léta (v Dubňanech dva roky) osvobozen od placení daní a dalších povinností. Přes tuto snahu zůstával ještě vysoký počet domů bez hospodáře a většinou také bez užitku pro vrchnost. Toto období - šedesátá až devadesátá léta XVII. století - lze zároveň považovat za dobu příchodu většiny starých dubňanských rodů do vesnice. I přes útrapy válek a hraničních potyček byla nadprůměrná úrodnost půdy tím pravým lákadlem pro nové osadníky z jiných částí země. Pro většinu nových osadníků platilo, že pro obživu potom stačilo obdělávat menší rozlohu půdy při shodném výnosu, než v jiné části království.
Dubňany samotné jsou v lánovém rejstříku z r. 1673 popsány jako obec s poměrně velkým katastrem - 19 celých a 53/64 lánu, 12 starých a 15 nově osedlých domů a celkem 60 domů pustých (!), z toho 2 nově opuštěné. Obdělávaná půda celkem 1040 měřic, ale na druhé straně 1520 měřic půdy bylo pustých. (68 %). Opuštěno zůstalo i 158 měřic vinohradů. Uvedena jsou zde konkrétní jména majitelů statků, rozdělených podle rozlohy půdy. Berní lán měl v tehdejších Dubňanech velikost asi 80 měřic, z toho polovinu počítánu v I. třídě a polovinu v II. třídě. Ovšem pro tu dobu jsou lánová hospodářství v Dubňanech pouze hypotetická, i když opět s deseti (!) konkrétními jmény původních majitelů. V roce 1673 byly všechny lánové statky totiž zapsány jako "staré pusté" (alte öeding gantzelahn).
U
osedlých jsou uvedena konkrétní jména sedláků s poznámkou, kdo na gruntu vydržel
po celou dobu třicetileté války, popř. přišel těsně po ní v letech 1656 - 1673
a trpěl krutými nájezdy Tatarů z Uher v roce 1663. (V následujícím textu
jsou tito usedlíci označeni hvězdičkou). Možná pro některé současníky bude
překvapením jejich malý počet, ale je nutno si uvědomit, že v lánovém rejstříku
jsou uvedeny pouze osoby s majetkem, platící daně. Na matričních výpisech některých
starších rodů (např. Dohnálci nebo Ilčíci) lze
dokázat, že se v Dubňanech v tuto dobu vyskytovaly, ale protože v rejstříku
nejsou uvedeny, jejich příslušníci nevlastnili ke konci XVII. století významnější
majetek.
Mnoho z uvedených jmen jsou potomci sedláků, zmiňovaných v opisu urbáře z r. 1600. [183]. Mezi 12 staršími usedlíky jsou uvedeni pouze pololáníci, každý s 5 poli po přibližně 40 měřicích rozlohy : Jan Bouchal, Vít Soukal * (Witeck Sůkal), Matěj Vejrosta (Mateg Vejrozta), Jakub Švihlík (Jacob), Václav Těšenský (Wacslav), Mikuláš Hanáček *, Matěj Vrbecký * (Matieg), Matěj Fiala (Matieg Figala), Martin Pepl*, Jan Malenovský, Jura Mrkavý (Mrekavý), Ondřej Klinkovský * (Andreas). Staří usedlíci vlastnili dohromady 60 polí o celkové rozloze 480 měřic (25 hektarů). Nově osedlých pololáníků bylo 14: Václav Chloudil (nazývaný v originále jako Wentzl, přišel do Dubňan v roce 1672), Pavel Gregůrek (1663), Jíra Matoušů (1662), Jura Matoušků (1666), Jan Vavrovic (1663) - tady je zmíněno, že jde o bývalého 3/4láníka, který však nechal asi v roce 1663 1/2lán zpustnout, Jan Smetana (1667), Václav Pivoňka (Wacslav, 1667), Josef Klábník (Klabnick, 1667), Jakub Houseřík (1668), Martin Valenta (Walenta, 1671), Petr Zahrádka ml. (1669), Martin Šťanberský (1667), Pavel Hrnčíř (1670), Jan Kranec (Kraneiz, 1669). Noví usedlíci vlastnili celkem 70 polí o 560 měřicích rozlohy (107 ha). Jediný domkař bez polí byl uvedený Pavel Polách (usadil se v Dubňanech roku 1672) a dále jsou zmíněny dva nově pusté půllány : Petra Zahrádky, který zřejmě nebyl schopen platit určené částky daní a poplatků a pro chudobu opustil roku 1670 dům a dále zemřelého Jiřího Lazebníka (od roku 1662). Tato dvě zpustlá hospodářství měla 10 polí s celkem 80 měřicemi půdy. Pojem "nově pusté" usedlosti zde znamená, že byly osídleny teprve po skončení první vizitace v roce 1656 a zanedlouho opuštěny. Jména jsou převedena do modernější podoby, přesto je možné, že existuje i jiný způsob výkladu. U některých jmen v závorce je uvedena originální podoba jména podle přiznávací fasse z roku 1749 , ze které je vidět, jak moc se některá jména postupem doby změnila. (viz [169]). Hlavním důvodem bude ale nejspíše různý způsob přepisu jména písařem. Např. Josef Klábník je v roce 1600 zapsán opravdu jako Klabnik, nikoli Klabnick (1673), Mrkavý není Mrekavý, ale pro změnu je z Jury Jiřík apod. Je stejně až s podivem, že se příjmení zachovala alespoň v této míře, neboť v celé říši byla povinná stabilizace příjmení u poddaného lidu zavedena až za vlády Josefa II (tj. o sto let později). Do té doby na vesnicích platilo především křestní jméno a dočasné přízvisko. Potomci takového člověka mohli nabýt v novém prostředí tzv. rodové příjmení (cognomen) jiné, nebo ho dokonce vyženit podle gruntu, na němž se určitý název ustálil. (Který rod si v následujícím období statek udržel, zjistíte zde).
Dále následují v druhém lánovém rejstříku (1673) zápisy o poustkách ze starších dob i s uvedením jmen bývalých vlastníků. Ladem tehdy leželo 10 lánových hospodářství (po 80 měřicích), 5 třičtvrtělánů (po 60 měřicích), 5 půllánů (po 40 měřicích), 11 čtvrtlánů (po 20 měřicích) a 28 domkářských usedlostí bez půdy. Z toho vyplývá, že zpustly především usedlosti bez půdy a ty největší statky o celkové rozloze přes 1500 měřic (asi 290 ha).
O 18 let mladší urbář hodonínského panství z roku 1691 se konkrétně pro Dubňany zmiňuje o 12 lánících, 5 třičtvrtělánících, 26 půllánících, 16 čtvrtlánících a 30 hoferech. Celkem tehdy bylo v Dubňanech 59 sedláků a 30 domkařů. Menší rozdíly v uvedených počtech v různých literárních zdrojích souvisí zřejmě s jejich pozdějšími převody do různě sestavených hlášení a tabulek, kdy například ve stejné kolonce byl často počítán 1 1/2 láník mezi láníky.
Zapsané a založené za slavného panování vysoce urozeného pána, pana Frydrycha Svaté Římské Říše hraběte z Oppersdorfu, svobodného pána z Dubu a Frydštejna, dědičného pána na Hodoníně a Paskově, jeho Císařské a královské Milosti skutečné tajné rady nejvyššího a nejvyššího soudího v markrabství Moravském.
Z popisu Mutěnic: "...hora Vyšická: k dědině Mutěnicím patří 5 čtvrtí dokonale pustých, k Dubňanům 25 čtvrtí, v roce 1690 sousedům Dubňanským z vůle J. M. pána k rozdělání a vysázení vypuštěna jest."
Jaroňovice, pustá dědina.
V jejich gruntech nic jiného, toliko dvůr panský se nachází, k němu role ve třech traťách na 540 měřic se obdělávají. Sena se vzdělává 800 až 1000 vozů. Při tom dvoře jest štěpnice a za ní včelín panský. Včeličky v něm dobře stojí a dávají časem větší užitek, než při Hodoníně. Jest tu háj Vyšicko řečený; z toho Jeho M. pán dřívím i myslivostí užívá. Váce jest v gruntech Jaroňovských jeden rybník Horní aneb Starý Jaroňovský řečený. Ten od mnohých let pustý leží a tudy tak zarostl, že by se velikým nákladem vyvážiti a spraviti musel. Až posavaď se nenasazoval, nýbrž na zimu co nejvýše vodou nadržoval a zimním časem pomalu otahoval, takže doleší rybníky tím bezpčněji obstály. Druhý rybník jest Dolní Jaroňovský, ten se nasazuje na tři tepla tříletým plodem na 1000 kop. Ryba v něm neroste naschvál, nebo jest velmi písčitý. Role osatní k té dědině náležející něco Dubňanští, něco Ratíškovští poddaní osívají+ luk užívají Hovoranští a Dubňanští.
Mokroňovice, pustá dědina
R. 1691 "sotva místo, kde stála, znamenati jest". V těch gruntech jest rybník panský Mokroňovský řečený. Leží sice na pěkných splachách, protož také ryba v něm velmi prudko roste, avšak zimním časem žádné jisté vody nemá. Z té příčiny se ryby zřídka kdy šťastně a bez škody přezimují; tudy také na jedno teplo buďto malými výstřelkami (=malými rybičkami) 200 kop anebo dvouletým kaprovým plodem 1000 kop na odrost se nasazuje. Voda se v něm co nejvýš a podle libosti nadržovat může, byť by do gruntu Šardického topila; nebo z ohledu toho rybníka Šardičané nercili po gruntech Mokroňovských pásti právo mají, anobrž dříví ku palivu s potřebou svou z Doubravy od pána Hodonského dostávají podle smlouvy...i k stavení a proutí k oplotům (=plotům) okrom dubového jak dříví tak proutí každoročně darmo.
(Poznámka- Smlouvou se myslí to, že "...v roce 1491 chtěl pan Vratislav z Perštějna, toho času držitel statku Dubňan, zvýšiti hráze rybníka u Jarohněvic, kterýž slove Mokroňovský, a tím zatopil něco gruntů Šardických a pět lánů dědin polí Kopanských aneb Čajeckých. Páni těhto pozemků k tomu svolili: klášter sv. Tomáše za Šardice a kláter Tišnovský za pusté osady Čejč a Kopanice, nakonec i král Vladislav to dovolil".) Jak vidno v dalších kapitolách, počátkem 17. století se už na původní smlouvu zapomnělo a vedly se spory do dodávkách dříví pro šardické osadníky.
Dolní Dubňany
V těch gruntech Dubňanských jest dvoje hájenství Doubravy: první se počítá proti východu té cesty, kterou se od Dubňan do Rohatce jde; k polednímu dochází až po cestu, která od Ratíškovic na Zbrodovou hrázi jde; od západu až po tu cestu od Jarohněvského dvoru na rybníček Nálezný jdoucí a od půlnoci po Dubňanské pole. Obsahuje v sobě Runze řečený a rybníček Nálezný.
Druhé hájenství Dubňanské bere svůj počátek k východu slunce od dotčeného rybníčka Nálezného a té cesty přes něho do staré Jaroňovské cety jdoucí; k polednímu dochází až po Ratíškovskou cestu, na Zbrodovou hrázi jdoucí; od západu až po rybník Zbrod, a od půlnoci až po dvůr Jaroňovský.
V tom dvojím hájenství jest nemálo zvěře a může se ročně nejméně dříví ku palivu prodati za 70 zl. Když se žalud urodí, bírává se pastevního mnoho rejnských (=zl.); pakli žalud pochybí, tehdy se šišky dubové k panské ruce sbírají a časem na pěkné peníze uvádějí.
 |
V tom druhém hájenství jest rybníček Nálezný. Ten málem se užívá, neb velmi v tínu (stínu) leží; když jest plodů hojnost, nasazuje se jednoročním plodem na jedno teplo 200 kop. |
Včelíny lidské - V té Doubravě mají lidé své včelíny; z nich platí ročně o sv. Václavě z každého klátu (=úlu) včel po 3 kr., konkrétně jsou zmíněni dva včelaři: Martin Fiala se včelíny v Dúbravě a Petr Zahrádka v Runze.
Desátek obilní - z gruntův osedlých desátý mandel a desátý snop ze všeho outěžku, z pustých pak šestý mandel a šestý snop Jeho Milosti Pánu sumárum náleží.
Dvůr Gazapovský - V Dubňanech jest dvůr svobodný Pánu Václavu Gazapimu náležející, k němu náleží rolí ve třech tratích po 1/2 lánu a v gruntech jaroňovských 5 niv. V těch gruntech 3 louky, tak jak podle pořádku... napřed doloženo jest.
Dubňanští platí z louk na gruntech Jaroňovských o sv. Václavě 61 lidí různě po 10 kr, 15 kr, 20 kr, 36 kr, 42 kr, 18 kr, 21 kr, celkem 21 zl 25 kr. Plat mušketýrský obec dubňanská za hlásku měsíčně po 2 zl 30 kr, ročně 30 zl.
Masný krám 1, z něho obec povinna vrchnosti ročně o Vánocích 1 kámen přep. loje a když se panský dobytek.....
Šenk vinný obecní obec má, za to povinna ročně 2 bečky panského vína, máz o krejcar dráže vyšenkovati a do důchodu platiti. Panské pivo i panskou kořalku v slušnejch penězích bez ouplatku šenkovati.
(Vinic pustých bylo u Dubňan 158 m.)
Zajímavé je možná i porovnání povinností a poplatků s rokem 1750, kdy Dubňany platily ročně 26 zl. 17 kr., na dráby (mušketýrský plat) 30 zl., za robotu půlletně 1 1/2 zl., podruzi úhrnem a povinnou robotu 121 zl. 20 kr., dávali 142 slepic, ovsa 176 měřic, 20 liber loje. Robotovali 3/4 roku - 56 půlláníků s potahem, 13 podsedků pěšky, 1/4 roku od sv. Jana do sv. Václava týdně 6 dní (!) a to jeden díl s potahem 24 dní, 2 díly pěšky 48 dní; podsedkové 6 dní týdně, tedy 72 dní.
(další popis robot a povinností je zde)
Jde o druhý nejstarší celistvý soupis dubňanských osadníků. Některá jména se objevila už v kapitolách, popisující Dubňany v 15. století, některá další v seznamu polí lánského rejstříku z roku 1656 a 1673, nicméně tento je dosud nejpodrobnější a u jména uvádí nejen rozlohu majetku, ale také i povinnosti k hodonínskému pánovi v podobě poplatků a robot. Prohlédněte si ho dobře, ale podle mých poznatků ani jeden z uvedených rodů neudržel dalších sto let svůj "rodný" statek - Dubňany patřily ve válkami přesyceném 17. století mezi nejvíce zničené vesnice.
|
p.č.
|
Typ
statku
|
Jméno
obyvatele
|
Povinnosti
a poplatky
|
|
1
|
podsedek | nejmenovaný | o sv. Jiří a Václavu po 5 kr, ovsa v tom čase 2 měř, slepice 2 |
|
2
|
1/4 lán | Adam RADIMÍRSKÝ | o sv. Jiří a Václavu po 14 kr, ovsa v tom čase 2 měř, slepice 2 |
|
3
|
podsedek | nejmenovaný | jako č. 1 |
|
4
|
podsedek | nejmenovaný | jako č. 1 |
|
5
|
podsedek | nejmenovaný | jako č. 1 |
|
6
|
podsedek | nejmenovaný | jako č. 1 |
|
7
|
1/4 lán | Pavel PAVLÍČEK | jako Adam Radimírský |
|
8
|
1/2 lán | Jan HAJDUŠEK | o sv. Jiří a Václavu po 23 kr 2 d, slepic 2, ovsa 2 měř |
|
9
|
1/2 lán | Václav DVOŘÁČEK | o sv. Jiří a Václavu po 23 kr 2 d, slepic 2, ovsa 2 měř |
|
10
|
lán | Jan VYSKOČIL | o sv. Jiří a Václavu po 47 kr, ovsa 2 měř, slepice 2 |
|
11
|
1/2 lán | Jan GREGUREK | jako Václav Dvořáček |
|
12
|
1/4 lán | Jiřík BOUCHALÍK | jako Pavel Pavlíček |
|
13
|
1/4 lán | Martin VALENTA | jako Pavel Pavlíček |
|
14
|
1/2 lán | Jan ZELKA (BELKA ?) | jako Jura Gregurek |
|
15
|
1/2 lán | Pavel SLEPIČKA | jako Jura Gregurek |
|
16
|
3/4 lán | Václav PELIKÁN | o sv. Jiří a Václavu po 35 kr,ovsa 2 měř, slepic 2 |
|
17
|
1/2 lán | nejmenovaný | jako Pavel Slepička |
|
18
|
1/2 lán | Matěj SKÁCEL | jako předešlý |
|
19
|
1/2 lán | JAN VAVROVIC | jako předešlý |
|
20
|
1 1/2 lán | Svobodný dvůr Gazapovský | má svobodných rolí ve třech tratích po 1/2 lánu a v gruntech Jaronovských 5 niv a 3 louky |
|
21
|
1/4 lán | nejmenovaný | jako Martin Valenta |
|
22
|
1/2 lán | Jura TĚŠÍNSKÝ | jako Jan Vavrovic |
|
23
|
1/2 lán | Václav JESTŘÁB | jako Jan Vavrovic |
|
24
|
1/2 lán | Jan BOUCHAL | jako Jan Vavrovic |
|
25
|
podsedek | nejmenovaný | jako č. 1 |
|
26
|
lán | MARTIN KLÍMEK | jako Jan Vyskočil |
|
27
|
lán | nejmenovaný | jako Jan Vyskočil |
|
28
|
podsedek | nejmenovaný | jako č. 1 |
|
29
|
podsedek | nejmenovaný | jako č. 1 |
|
30
|
1/2 lán | Jura KAPSA | jako Jan Bouchal |
|
31
|
podsedek | nejmenovaný | jako č. 1 |
|
32
|
lán | Ondra KLIMKOVSKÝ | jako Martin Klímek |
|
33
|
lán | Pavel ŠOURAL | jako Martin Klímek |
|
34
|
3/4 lán | Pavel HRNČÍŘ | jako Václav Pelikán |
|
35
|
lán | Matěj VEJROSTA | jako Pavel Šoural |
|
36
|
3/4 lán | Václav JESTŘÁB | jako Pavel Hrnčíř |
|
37
|
1/4 lán | Michal KRATOCHVÍLA | jako Martin Valenta |
|
38
|
1/2 lán | Pavel KUČELA | jako Jura Kapsa |
|
39
|
1/2 lán | Jura FIALA | jako Jura Kapsa |
|
40
|
1/4 lán | Vojtek KOVAŘÍK | jako Michal Kratochvíla |
|
41
|
1/4 lán | Jan HANÁČEK | jako Michal Kratochvíla |
|
42
|
lán | Jan VRBECKÝ | jako Matěj Vejrosta |
|
43
|
lán | Matěj FIALA | jako Matěj Vejrosta |
|
44
|
lán | nejmenovaný | jako Matěj Vejrosta |
|
45
|
1/4 lán | Matěj BALCAVÝ | jako Jan Hanáček |
|
46
|
podsedek | podsedek | jako č. 1 |
|
47
|
podsedek | podsedek | jako č. 1 |
|
48
|
podsedek | podsedek | jako č. 1 |
|
49
|
podsedek | podsedek | jako č. 1 |
|
50
|
podsedek | podsedek | jako č. 1 |
|
51
|
podsedek | podsedek | jako č. 1 |
|
52
|
podsedek | podsedek | jako č. 1 |
|
53
|
podsedek | podsedek | jako č. 1 |
|
54
|
podsedek | podsedek | jako č. 1 |
|
55
|
podsedek | podsedek | jako č. 1 |
|
56
|
1/4 lán | Jura DOSTÁL | jako Matěj Balcavý |
|
57
|
1/4 lán | nejmenovaný | jako Matěj Balcavý |
|
58
|
1/4 lán | Jura HARCA | jako Matěj Balcavý |
|
59
|
1/2 lán | Dům obecní | za roboty o sv. Jiří a Václavu po 1 zl 30 kr |
|
60
|
1/4 lán | Štěpán SLAVÍK | jako Jura Harca |
|
61
|
1/2 lán | Jan PEPL | jako Jura Fiala |
|
62
|
3/4 lán | Daniel SISMAN | jako Václav Jestřáb |
|
63
|
1/2 lán | Jura KAŠPÁREK | jako Jan Pepl |
|
64
|
lán | Jan ZVORA | jako Matěj Fiala |
|
65
|
1/4 lán | Jan ILČÍK |
jako Štěpán Slavík (vpravo vidíte, jak vypadal tvar jména v originálním zápise, v MZA Brno se můžete v přepisu urbáře setkat i podobou JILČÍK, já nicméně uznávám podobu ILČÍK) |
|
66
|
1/2 lán | nejmenovaný | jako Jura Kašpárek |
|
67
|
1/2 lán | Petr ZAHRÁDKA | jako Jura Kašpárek |
|
68
|
1/2 lán | Jan JESTŘÁB | jako Jura Kašpárek |
|
69
|
1/4 lán | nejmenovaný | jako Jan Ilčík |
|
70
|
lán | Jan MATUŠINA | jako Jan Zvora |
|
71
|
3/4 lán | Jan KOVAŘÍK | jako Daniel Sisman |
|
72
|
1/4 lán | Pavel HORSKÝ | jako Jan Ilčík |
|
73
|
1/2 lán | Jan ANTOŠ | jako Jan Jestřáb |
|
74
|
lán | Martin ŠOURAL | jako Jan Matušina |
|
75
|
1/2 lán | Jan GREGUREK | jako Jan Antoš |
|
76
|
lán | nepojmenovaný | jako Martin Šoural |
|
77
|
lán | nepojmenovaný | jako Martin Šoural |
|
78
|
1/2 lán | Jura HEJDUK | jako Jan Gregurek |
|
79
|
1/2 lán | nepojmenovaný | jako Jan Gregurek |
|
80
|
podsedek | nepojmenovaný | jako č. 1 |
|
81
|
podsedek | nepojmenovaný | jako č. 1 |
|
82
|
podsedek | nepojmenovaný | jako č. 1 |
|
83
|
podsedek | nepojmenovaný | jako č. 1 |
|
84
|
podsedek | nepojmenovaný | jako č. 1 |
|
85
|
podsedek | nepojmenovaný | jako č. 1 |
|
86
|
podsedek | nepojmenovaný | jako č. 1 |
|
87
|
podsedek | nepojmenovaný | jako č. 1 |
|
88
|
podsedek | nepojmenovaný | jako č. 1 |
|
89
|
podsedek | nepojmenovaný | jako č. 1 |
|
Suma
|
láníků | 12 |
| 3/4láníků | 5 | |
| 1/2láníků | 26 | |
| 1/4láníků | 16 | |
| podsedníků | 30 | |
|
Sumárum
všech vespolek 89.
|
||
|
Suma
|
platu o sv. Jiří 28 zl 20 kr 2 d, o sv. Václavu 28 zl 20 kr 2 d. |
| ovsa platového 176 měřic, slepic 2 kopy 56 kusů | |
| platu robotního o sv. Jiří 1 zl 30 kr, o sv. Václavě 1 zl 30 kr. Učiní spolu 3 zl. |
S dalšími majiteli panství se setkáváme 29. září 1693. Hrabě Bedřich
z Oppersdorfu prodává panství Janu Adamu Ondřejovi, knížeti z Lichtenštejnu
za 720 tisíc zlatých. K tomuto kroku hraběte z Oppersdorfu vedlo zejména přesycení
neustálými hraničními spory se sousedními majiteli Holíče, které se vlekly
už od dob, kdy se město stalo městem poddanským (1511) a gradovaly právě po
jeho příchodu do Hodonína v roce 1651. Novým majitelem Hodonína se stává držitel
rozsáhlých panství na Moravě (Lednice, Černá Hora, Plumlov, Moravská Třebová,
Kolštejn) a v Rakousích - rod z Lichtenštejna. Už v tomto období se projevilo,
že panství se nemůže hospodářsky pozvednout nejen vlivem válečných vpádů,
požárů a zvyšujících se kontribucí, ale i proto, že držitelé se neustále střídali.
V souvislosti s převzetím panství knížetem Janem Adamem Ondřejem z Lichtenštejna
jsou znovu vydávány mnohé listiny, např. tzv.
horní práva pro vinohrady. Rozsah panství byl týž, jako ke konci vlády
pánů z Lipého, přibyly jen Bořetice se sousedícím panstvím břeclavským a valtickým.
Válečných událostí zůstal hodonínský kraj ke konci století ušetřen.
(V této knize jsou popisovány převody dubňanských vinohradů, patřící sedlákům. Vinohrady byly očíslovány, každému patřila v knize nová stránka a převody byly psány postupně pod sebe. Zde vidíte částečný popis převodů vinohradu číslo 1, patřícího kdysi Jírovi Orlovskému. Zmíněn je zde proto, že jedním z pozdějších majitelů byl i člen tehdy už poměrně rozvětvené rodiny Ilčíků. Protože Dubňany patří do mutěnické vinohradnické oblasti, jsou dějiny dubňanského vinohradnictví - tehdy zrovna obnovovaného - popsány v jiných kapitolách, zde ji berte jenom jako ukázku nově obnovovaných listin a práv na hodonínském panství.)
Jan Adam Ondřej zemřel roku 1712 a byl synem Karla Eusebia z Lichtenštejnu. Právě on a jeho otec byli těmi pravými, tvrdými hospodáři, kteří i v těchto těžkých dobách dokázali svá panství rozmnožovat.
V létě roku 1704 zažilo Slovácko další nepřátelský vpád, tentokrát uherských kuruců (křižáků) - uherských povstalců ve službách sedmihradského knížete Františka II. Leopolda Rákóczyho. Z příčin politických a náboženských vypuklo roku 1703 v Uhrách proti císaři Josefu I. další z řady protihabsburských povstání. Do čela vzpoury se postavil právě sedmihradský kníže Rákóczy. Velitelé jeho vojsk - Mikuláš Berczenyi a Kašpar Pankracz - se usadili v nedaleké Skalici. Odtud pak působily vpády povstaleckých vojsk moravskému pohraničí velké škody. Bohužel je o vpádech kuruců na Hodonínsko velmi málo zpráv, jakkoliv je jisté, že kuruci znamenali pro Hodonín od konce roku 1703 velkou hrozbu. V červenci 1705 vpadli na území hodonské, kde pustošili kraj; odraženi byli u Kyjova a u Rohatce. Dne 20. srpna 1705 přešly kurucké oddíly řeku Moravu u Rohatce a udeřily na hodonínské předměstí, které vypálily a vyrabovaly. Řádění a rabování kuruckých hord pokračovalo i na sousedním Břeclavsku, kde pronikly až do okolí Hustopečí. Dalších zpráv o vojenských akcích v okolí Hodonína nemáme, ačkoliv moc kuruců v moravském pohraničí byla definitivně zlomena teprve až jejich porážkou u Trenčína v roce 1708. [230] a v roce 1710 císařským vojskem u Vadkerta v novohradské stolici. Ještě několik let poté však bylo obyvatelstvo napadáno loupeživými tlupami.
Dubňany opět nejsou zmíněny v souvislosti s přímým vydrancováním či vypálením, ale tento osud postihl Čejkovice, Prušánky, Poddvorov a část Kyjovska. Totéž se opakovalo v lednu 1705 pro celou oblast od Bzence po Kyjov a v srpnu 1705 pro Rohatec, Ratíškovice a jiné vsi. Dá se tedy předpokládat, že tomuto osudu neunikly ani Dubňany, zvlášť když je z té doby zmiňován milotický správce Zelinka, který s poddanými zastavil nájezdu kuruců až u milotického zámku. [viz literatura 142]. Tímto obdobím začíná i pro Dubňany období nouze a strádání, neboť brzy poté (1709) uhodila abnormálně krutá zima, k níž se r. 1710 přidružil i mor.
(Část historie tohoto období a pravděpodobné důvody vpádu na kuruců na katastr Dubňan a okolí je vysvětlen i v "jánošíkovských" kapitolách).
|
||||||||||
|
nebo
jdi přímo na historii Dubňan v období:
|
||||||||||
|
