V roce 2008 jsem v tomhle sloupku začal působit úvodníkem „Proč jsem kopirváč“, kde jsem psal o složité rovnováze mezi tvořivostí, kulturou a vztahu mezi publikem a autory. Vždy to byla těžká témata, a Internet je ještě ztížil, protože spouštěč pravidel kopírovacího monopolu — kopírování — je nedílnou součástí fungování Internetu a počítačů. Ve skutečnosti neexistuje žádné „nahrání“ webové stránky — stahujete její kopii. Ve skutečnosti neexistuje žádné „přečtení“ souboru z disku — kopírujete ho do paměti.

Příběh moderní regulace Internetu a kopírovacího monopolu začíná (nejpozději) v roce 1995 během jednání o projektu Národní informační infrastruktury vedeném Alem Gorem, kde Bruce Lehman, „car pro kopírovací monopol“ Billa Clintona, prosazoval pro síť rozsáhlá nová pravidla kopírovacího monopolu. Jeho návrhy byly dost ujeté, takže ho Gore poslal sbalit si svých pět švestek, a on pak odfrčel do Ženevy do Světové organizace duševního vlastnictví OSN, kde pak zplodil Smlouvu WIPO o právu autorském, která se v roce 1998 stala v USA zákonem pod názvem Digital Millennium Copyright Act.

O Internetu a kopírovacím monopolu už se dohadujeme nejmíň 16 let a argumentace pořád běhá sem a tam po dobře známém terénu, že už to zní jako obehraná deska.

Jenže cestou do 21. století se přihodila legrační věc: zanikla kopírovací legislativa. Protože každá nová kopírovací legislativa otřásá Internetem, a protože nejde regulovat kopírování a zároveň neregulovat Internet.

Například si vezměte problém „odpovědnosti prostředníků“, takové abstraktní téma, které kdysi bývalo předmětem hovoru jen skutečných autorskoprávních šprtů. V zákoně odpovědnost prostředníka znamená odpovědnost nesenou poskytovatelem služby a ostatními subjekty, které přenášejí nebo hostují obsah porušující kopírovací monopol. Jedna z palčivých otázek posledních 16 let byla, jestli poskytovatelé připojení, webhostingové společnosti a další „prostředníci“ mají nést odpovědnost za prohřešky svých uživatelů, a pokud ano, tak za jakých podmínek.

Jenže tohle už není kopírovací legislativa. Prostředníci přenášejí spoustu materiálu, který s válkami o kopírovací monopol nemá vůbec nic společného — politická videa během předvolebních kampaní, zprávy o válečných zločinech z první ruky, soukromá videa dětí hrajících si ve vaně, emaily mezi lékaři a pacienty (nebo právníky a jejich klienty) a ještě mnohem víc mimo to.

Viacom ve své miliardové žalobě o kopírovací monopol proti YouTube žádal soud o vydání výnosu, že prostředníci budou muset na svých službách vypnout nastavení soukromí, aby jejich boti na vymáhání kopírovacího monopolu mohli zkontrolovat všechny nahrané soubory. Kdyby na Internetu nebylo nic jiného než zábavní obsah, tak by to možná dávalo smysl, jenže zábava je na Internetu jen bokovka, hlavní program je všechno ostatní, co děláme online.

Různá právní zastoupení nahrávacího průmyslu žádala soudy o rozsudek, že univerzity a vysoké školy mají nést odpovědnost za studenty nelegálně stahující hudbu¹, pokud na svoji síť nenainstalují spyware, který bude špehovat veškerou komunikaci a hledat „neplechu“. Kdyby školní sítě nebyly nic víc než okázalé systémy na přenos televize a rádia, tak by to možná dávalo smysl, jenže na univerzitách Internet nabízí především svobodné intelektuální bádání a veškerá zábava je jen rozptýlení mezi studijními záležitostmi.

Odpojovací zákony, které si zábavní průmysl koupil ve Velké Británii, na Novém Zélandu a ve Francii, umožňují odříznout celé domácnosti od Internetu na základě obvinění z porušení kopírovacího monopolu. Kdyby Internet byla jen kabelová televize, tak by to dávalo smysl, jenže pro rodiny po celém světě je Internet prací, společenským životem, zdravím, vzděláním, přístupem k nástrojům a myšlenkám, svobodou slova, shromažďování a tisku a dokonce nástrojem politické a občanské angažovanosti.

Už neexistuje žádná „kopírovací legislativa“. Každá moderní kopírovací legislativa se stává Internetovou legislativou — legislativou, která se v každém ohledu dotýká toho, jak používáme Internet.

A jak budeme přecházet ze světa, kde veškerá naše činnost obsahuje nějakou online složku, do světa, kde veškerá naše činnost vyžaduje nějakou online složku, postupně přestane existovat i „Internetová legislativa“ — zůstane už jen legislativa.

Jsem všemi deseti pro vyřešení pravidel regulujících zábavní zásobovací řetězec, ale všeho s mírou: když problémy kopírovacího monopolu „vyřešíme“ na úkor Internetu, vyřešíme je na úkor společnosti 21. století jako celku.

Když hudebník Don Henley psal v novinách USA Today na podporu připravovaného zákona PROTECT-IP, který v USA zavede národní cenzuru Internetu pod záminkou boje proti porušování kopírovacího monopolu, napsal, že svobody projevu se to netýká, protože „pirátství“ není forma projevu.

Proto už je čas přestat mluvit o kopírovacím monopolu a tvořivosti a začít mluvit o Internetu. Protože i lidé tak chytří a talentovaní jako Don Henley si stále myslí, že můžete vybudovat celonárodní špehování a cenzuru sítě a dotkne se to jen „pirátství“.

Dokud bude debata zaměřená na umělce, tvorbu a publikum — místo svobody projevu, soukromí a poctivosti — budeme budoucnost společnosti jako celku dál podřizovat současným obchodním trápením jednoho průmyslového odvětví.

Poznámky:

1) Dle rozsudku Nejvyššího soudu je stahování audiovizuálních děl pro osobní potřebu v ČR legální, protože spadá pod výjimku v § 30 kopírovacího zákona (121/2000 Sb.); software se tato výjimka netýká. V některých zemích je trestné i stahování audiovizuálních děl.

Původní zdroj: Cory Doctorow It’s Time to Stop Talking About Copyright.

Zobrazit článek pro tisk

Komentáře k článku

8. 2. 2012

anticenzura

kam se ztratila diskuze?