Tupolev Tu-16 Jolka

Typ:  speciální modifikace středně těžkého strategického bombardovacího letounu Tu-16(ZA) určená pro vedení radioelektronického boje (REB)

Určení:  primárně zajišťování ochrany bojové skupiny strategických bombardovacích a raketonosných letounů řady Tu-16 v průběhu jejich letu k cíly rušením pozemních radiolokačních stanic systémů protivzdušné obrany (PVO); sekundárně útoky na pozemní cíle pomocí konvenčních pum

Odlišnosti od letounu Tu-16(ZA):

- instalace sedmi automatických výmetnic klamných RL cílů v podobě staniolových plátků nastříhaných na určitou délku (ta je dána vlnovou délkou pracovní frekvence rušeného radaru) typu ASO-16 Avtomat-1 uvnitř trupové pumovnice - to se na vnějším vzhledu promítlo přítomnosti čtyř uzavíratelných otvorů v pravém křídle a tří uzavíratelných otvorů v levém křídle dvoudílných podélně dělených vrat trupové pumovnice (zbylý prostor uvnitř trupové pumovnice lze využít pro přepravu nákladu konvenčních pum – později, od 60. let, se sem ale umisťovaly dvě výmetnice klamných RL cílů typu APP-22 Avtomat-3)

- instalace DME systému (navigační zařízení používané při přistání pro měření šikmé vzdálenosti mezi letadlem a pozemním zařízením) typu SD-1, které využívá dvojici břitových antén s přímou náběžnou hranou, z nichž jedna se nachází na hřbetu trupu za odtokovou hranou křídla a jedna na břiše trupu přímo za prostorem pumovnice

- instalace aktivního rušiče typu SPS-4 Modulacija – to se na vnějším vzhledu promítlo přítomností nevelkého polokapkovitého krytu na břiše trupu na pozici mezi anténou systému SD-1 a břišní střeleckou věží

Historie:  Protože pozemní a lodní protiletadlové raketové systémy, které byly zařazeny ve druhé polovině 50. let do výzbroje armád obou znepřátelených bloků, již prakticky znemožňovaly bombardovacím letounům prolétnout přímo nad cílem, aby nad ním mohl svrhnout svůj smrtící náklad pum, další vývoj v oblasti vzdušného napadení se mezitím soustředil na řízené střely, které umožňují napadat pozemní a hladinové cíle ze vzdálenosti nacházející se mimo dosah jeho PVO, a na aktivní a pasivní systémy pro rušení radiolokačních stanic a spojovacích prostředků PVO protivníka. To následně dalo za vznik specializovaným letounům s instalací výkonné rušící aparatury nebo baterie výmetnic klamných RL cílů na palubě, které tvořily doprovod útočné skupiny obdobně výkonných bojových strojů. Základem prvních operačních speciálů pro vedení radioelektonického boje (REB) sovětské konstrukce, které vešly ve známost jako Tu-16 Jolka a Tu-16SPS, se přitom stal letoun typu Tu-16, což byl nejvýkonnější a zároveň nejvíce rozšířený strategický bombardovací letoun, který se tehdy nacházel u bojových útvarů VVS a VMF. Zatímco model Tu-16 Jolka byl vybaven výhradně pasivními, paralelně vyvíjený model Tu-16SPS výhradně aktivními prostředky REB. Sériová výroba speciálu Tu-16 Jolka byla realizována na lince závodu č.1 v Kujbyševě a č.64 ve Voroněži. Zatímco výrobní halu prvně uvedeného podniku v průběhu roku 1957 opustilo 42, druhý jmenovaný závod v tom samého roku postavil 10 těchto strojů. Dalších 19 exemplářů speciálu Tu-16 Jolka vzniklo konverzí sériových Tu-16(ZA) pocházejících z linky závodu č.22 v Kazani. Celkem tak bylo VVS a VMF předáno 71 exemplářů tohoto specializovaného modelu.

Verze:  -

Vyrobeno:  71 operačních strojů (19 z nich vzniklo konverzí sériových Tu-16)

Uživatelé:  pouze SSSR

Posádka:    dva piloti, navigátor/bombometčík, navigátor/operátor, střelec/radista a zadní střelec

Pohon:       dva proudové motory Mikulin RD-3 (AM-3) s max. tahem po 8 750 kp

Radar:        impulsní dopplerův radiolokátor typu RBP-4 Rubidij-MM-2 (‘Short Walk’) s dosahem 150 až 180 km, který je umístěn uvnitř polokapkovitého krytu nacházejícího se na břiše přídě trupu přímo před šachtou příďového podvozku a zajišťuje navigaci a vyhledávání rozměrných pozemních cílů, a výstražný radiolokátor typu PRS-1 Argon (‘Bee Hind’), který je umístěn uvnitř válcovitého radomu nacházejícího se na střeše kabiny ocasního střelce včleněné do odtokové hrany SOP a zajišťuje sledování vzdušné situace v zadní polosféře 

Vybavení:   výstražný RL systém typu SPO-2 Sirena-2, který zajišťuje výstrahu před ozářením radarem protivníka, sedm výmetnic klamných RL cílů typu ASO-16 Avtomat-1 nebo (od 60. let) sestava sedmi výmetnic klamných RL cílů typu ASO-16 Avtomat-1 a dvou výmetnic klamných RL cílů typu APP-22 Avtomat-3 (ty jsou umístěny uvnitř trupové pumovnice) a aktivní rušič typu SPS-4 Modulacija (nevelký polokapkovitý kryt nacházející se na břiše trupu přímo za trupovou pumovnicí); některé letouny tohoto typu později obdržely kombinaci výmetnic typu ASO-2B Avtomat-2 s klamnými RL cíly a ASO-2I-E7R s klamnými IČ cíly na místo sestavy výmetnic typu ASO-16 a APP-22, jiné zase instalaci kontejneru typu UChO s aktivním rušičem individuální ochrany typu SPS-100 Rezeda na místo ocasní střelecké věže typu DK-7 a výstražného radaru zadní polosféry typu PRS-1

Výzbroj:     jeden 23 mm kanón typu AM-23, umístěný v pevném střeleckém postu typu PU-88 se zásobníkem na 100 nábojů včleněném do pravoboku přídě trupu, a šest pohyblivých kanónů téhož typu, instalovaných po dvou ve hřbetní dálkově ovládané střelecké věži typu DT-V7 se zásobníkem na 500 nábojů nacházející se za pilotní kabinou, břišní dálkově ovládané střelecké věži typu DT-N7S se zásobníkem na 350 nábojů umístěné za prostorem pumovnice a ocasním střelišti typu DK-7 se zásobníkem na 1 000 nábojů*

* Zatímco v původním provedení s instalací sedmi výmetnic typu ASO-16 bylo možné část pumovnice využit pro přepravu pum, v pozdějším provedení se sestavou sedmi výmetnic typu ASO-16 a dvěma výmetnicemi typu APP-22 nikoliv. V případě vyjmutí všech výmetnic tento model mohl však zastávat roli konvenčního bombardéru v plném rozsahu jako Tu-16.

poslední úpravy provedeny dne: 2.11.2011