Životopis podrobněji

OBSAH:

Mládí
1. světová válka
Vojenská kariéra v meziválečné republice
Okupace a odchod do emigrace
Polsko obsazeno- ústup do Sovětského svazu
Buzuluk a organizace samostatné vojenské jednotky
1.československý samostatný polní prapor - odjezd na frontu
Z polního praporu vzniká 1.československá samostatná brigáda
Od brigády k 1.československému armádnímu sboru
Osvobození vlastního území
Budování mírové armády
Padesátá léta
„Pražské jaro“
Prameny

DODATKY:
Soupis vyznamenání
Čestná občanství

Mládí

Ludvík Svoboda se narodil 25. listopadu 1895 v malé vesničce Hroznatíně na Českomoravské vysočině v selské rodině, která zde několik pokolení hospodařila. Hospodářství patřilo sice k velkým, ale bylo v kraji, jehož půda oplývala kamením a kde museli zemědělci tvrdě bojovat, aby vydala nějakou úrodu.

Ludvík Svoboda byl nejmladším z trojice vlastních sourozenců, k nimž přibyli po otcově smrti ještě další tři z druhého matčina manželství. K půdě od dětství přilnul, zemědělství rozuměl a měl život na venkově rád. Ve Velkém Meziříčí nabyl agronomického vzdělání na tamní Zemské hospodářské škole, které si rozšířil ještě jako praktikant ve vinařství v Rakousku. Škola, kterou navštěvoval, měla svou tradici. Ludvík Svoboda na ni vzpomíná: „Na škole učilo mnoho vynikajících pokrokových učitelů. Můj zděděný, živelný příklon k půdě a k zemědělské práci tu dostal racionální základ, z něho vyrostl nikdy neochabující zájem o venkov a jeho starosti, který mě neopustil, třebas mé životní kroky shodou okolností směřovaly jinými cestami.“ (L. S. Cestami života, I.). Po dokončení školy se chtěl zemědělství věnovat a vstoupit do zaměstnání jako agronom. Jeho starší bratr Josef se měl stát hospodářem na otcovském statku.

1. světová válka - Legie

Vypuknutí první světové války a povolání obou bratří do rakouské armády tyto záměry zhatilo. Ludvík Svoboda byl 11. 6. 1915 poslán na ruskou frontu, kde již 18. 9. téhož roku přešel do zajetí.

Nejdříve prošel zajateckým táborem v Darnici u Kijeva. Tam pracoval jako pomocná administrativní síla, ale při nejbližším náboru se přihlásil do sboru hasičů v Kijevě, kde prošel odborným výcvikem.

V Kijevě se organizoval 1. československý střelecký pluk, do kterého se přihlásil. Byl zařazen do 3. praporu. Bylo to začátkem září 1916 a nedovršil ještě jednadvacet let. Z tohoto praporu se později stal 3. pluk Jana Žižky z Trocnova. Na plukovní prapor si legionáři tohoto pluku dali rudý husitský kalich a na konec žerdi palcát. V tomto pluku sloužil v legiích po dobu čtyř let a absolvoval válečnou školu na důstojníka pěchoty. Zúčastnil se prvních slavných bojů ruských legií proti rakouské a německé armádě u Zborova i u Bachmače jako zástupce velitele a posléze jako velitel čety. V obou těchto bojích prokázal mimořádnou statečnost a byl vyznamenán dvěma Řády Sv. Jiří.

Domů se kapitán Ludvík Svoboda vrátil cestou přes Tichý oceán, Panamský průplav a Atlantický oceán do Terstu, odtud do konečné stanice Kroměříž, která se stala posádkovým městem 3. pěšího pluku Jana Žižky z Trocnova. Demobilizoval a vrátil se domů, do rodného Hroznatína až koncem roku 1920. Jeho starší bratr Josef zahynul v Srbsku, kde ho umučili pochopové rakouské soldatesky za neuposlechnutí rozkazu.

První světová válka byla historickým přelomem pro osudy celého lidstva a proto se odrazila i v osudech našeho národa a tehdejší mladé generace. Boj našich legií, ať již v Rusku, ve Francii, Itálii či Srbsku, sehrál důležitou úlohu při vzniku samostatného československého státu, byl projevem nezdolné vůle národa žít v samostatném státě, kterou mezinárodní společenství nakonec vzalo na vědomí a respektovalo.

Legionáři poznali občanskou válku v Rusku, která přinesla lidem mnohá utrpení a do níž byli proti své vůli vtaženi. Ludvík Svoboda byl vždy proti jednostranné a účelové interpretaci historických okolností, za nichž byly legie vtaženy do ozbrojeného konfliktu se Sověty. Proto také názory k této otázce zahrnul do svých dvousvazkových pamětí Cestami života.

O mnoho let později, sovětští představitelé, kteří s ním jednali jako s velitelem vojenské skupiny, která našla útočiště na sovětském území po porážce Polska v r.1939, mu jako bývalému legionáři položili otázku: kolik bolševiků zabil v bojích proti jednotkám Rudé armády o sibiřskou magistrálu. Ocenili jeho otevřenost, když jim odpověděl, že jako velitel roty měl zodpovědnost za bojové výsledky všech svých vojáků, kterým velel, a jeho vojáci bojovali dobře. Mrtvých bylo, bohužel, mnoho na obou stranách. Své stanovisko ke střetu legií s bolševickými jednotkami před nimi netajil. Ve vojenské knížce pro důstojníky a generály z r. 1959 na s. 12, má v patřičné rubrice uvedeno: 1918-1920-velitel čety, roty a praporu čs. ruských legií – boje na Sibiři, Čeljabinsk, Jekatěrinburg, SSSR proti Rudé armádě. To znamená, že tento fakt nikdy nezatajoval.

Spekulativní a nekorektní je od „vykladačů“ jeho životopisu, když tvrdí, že „Útoky proti bolševikům, kterých se několikrát prokazatelně úspěšně zúčastnil na Sibiři, mu Sověti při jeho druhém působení v Rusku určitě připomněli a donutili ho tak k úzké spolupráci.“ (Mimo jiné Národní Osvobození č. 24/2000. s. 5. v poznámce redakce.) Ve 2. světové válce velel L. Svoboda postupně praporu, brigádě, armádnímu sboru, zařazených do větších útvarů Rudé armády sovětské fronty. Není náročné pochopit, že to bez odpovídající spolupráce nebylo možné. A tato bojová spolupráce L. Svobody byla dobrovolná, a úspěšná a dokonce si ji přál a mnoho úsilí vynaložil, aby k ní došlo. Za války nutně docházelo mezi spojeneckými armádami i k užitečné spolupráci zpravodajských složek, na frontě i v nepřátelském týlu, ale do nich se rekrutují spolupracovníci z jiných vojenských kategorií.

Vojenská kariéra v meziválečné republice

Ludvík Svoboda, demobilizovaný kapitán - legionář, se ujal dědictví rodného gruntu, ale jen na krátkou dobu. Již v říjnu 1921 byl opět mobilizován v souvislosti s pokusem excísaře Karla Habsburského o znovuzískání trůnu v Maďarsku. Byla to příležitost, která ho opět svedla s jeho válečnými druhy z legií. Přesvědčili ho, aby vstoupil do nově se tvořící československé armády. Hospodářství přenechal svému mladšímu nevlastnímu bratru Františku Nejedlému.

Brzy po nástupu do služby v československé armádě mu byla nabídnuta, jako v té době mnohým mladým důstojníkům, za zvýhodněných materiálních podmínek služba v posádce na Podkarpatské Rusi (Rozloučení se svou rotou v Kroměříži).

Do nové posádky v dalekém Užhorodu odjížděl v roce 1923 již s manželkou Irenou a v hodnosti štábního kapitána. Působil tam od 1. 5. 1923 do 14. 9. 1931 jako velitel kulometné roty, a později i jako zástupce velitele praporu u 36. pěšího pluku. Na Podkarpatské Rusi prožil Ludvík Svoboda osm šťastných let s manželkou a dvěma dětmi, synem Miroslavem a dcerou Zoe. Svobodovým učarovala nádherná panenská příroda Karpat a především milí, upřímní místní lidé, s nimiž se spřátelili.

Právě snaha rozumět si s vojáky své roty ho přiměla ke studiu maďarštiny. Státní zkouška z maďarského jazyka a literatury, kterou složil na Bratislavské univerzitě, mu pak neočekávaně vynesla místo profesora maďarštiny na vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Ve vojenské akademii působil od 15. 9. 1931 do 14. 7. 1934. V té době akademici museli zvládnout kromě němčiny i maďarštinu natolik, aby se mohli domluvit s vojáky německé a maďarské národnosti, kteří přicházeli do armády. Na jeho pedagogickou práci vzpomínal jeho kolega a přítel z legií generál Boček: „V Akademii v Hranicích nezůstával jen profesorem maďarského jazyka. Živě se zajímal o ostatní předměty, sledoval a účastnil se výcviku, taktických cvičení, zahloubal se do válečných dějin a zúčastňoval se velitelských cvičení při každé možné příležitosti. Svoje profesorské poslání chápal jinak než mnozí ostatní. V hodinách maďarštiny probíral s akademiky státně politické i jiné otázky, které jak správně vystihl, patří do všeobecného vzdělání důstojníka. Učil myslet své podřízené státně politicky v době, kdy tyto snahy byly v nesouladu s tím, co nařizovali tehdejší vedoucí armádní činitelé.“ (B. Boček, Svobodné noviny, Praha 25. 11. 1945 )

Po té, když provedl mobilizaci, odešel na vlastní žádost jako velitel polního praporu do pohraničí bránit republiku.Velitel brigády gen. František Hněvkovský ho hodnotil jako energického a důsledného důstojníka s velmi dobrým taktickým nadáním a bystrým postřehem. „Vzorný a všestranně upotřebitelný. Stupeň kvalifikace: výtečná.“

Příznačné pro L. Svobodu bylo, že se vždycky zajímal o veřejný život a účastnil se ho. Zajímal se o vývoj mezinárodního dění, zejména z hlediska postavení Československé republiky a její bezpečnosti. Z tohoto hlediska byl výjimkou mezi ostatními důstojníky a tak ho poznala i civilní veřejnost. Když vypukla občanská válka ve Španělsku, na veřejné schůzi vyjádřil solidaritu pro zákonnou španělskou vládu lidové fronty. Netajil se svým odporem proti zločinné politice intervence ze strany nacistického Německa a fašistické Itálie, ale také nesouhlasem s tehdejší politikou československé vlády i jiných evropských států, které odmítaly pomoci demokratickému Španělsku. V té době to byla u nás, bohužel, pouze jediná politická strana, komunistická, která bezvýhradně zaujala postoj na podporu proti-frankovskému Španělsku a v mezinárodním rozměru to byl Sovětský svaz.

Tehdy došlo k řadě dalších událostí, které svědčily o nástupu agresivního nacismu a fašismu v Evropě. Po obsazení Německem demilitarizovaného pásma v Porýní, došlo k okupaci Rakouska. Současně došlo k růstu podvratného hnutí v českém pohraničí řízeného z Berlína, jehož cílem bylo rozbití Československa. Na Slovensku sílilo klerofašistické hnutí v Hlinkově lidové straně vedené Tisem a Tukem. V Polsku se dostali k moci beckovští šovinisté a rovněž v Maďarsku se fašizovala politika, která si činila nárok na Slovensko.

V té době se stále více ukazovalo, že podpora západních mocnosti, Francie a Anglie, na kterou se vláda spoléhala, je nejistá. Proto mnozí vojenští velitelé, mezi nimi i Ludvík Svoboda uvítali, že Československo uzavřelo smlouvu o spojenectví se Sovětským svazem 16. května 1936. Pomoc Sovětského svazu, v případě ohrožení bezpečnosti Československa, však byla podmíněna účastí Francie.

V době Mnichova, kdy se Francie a Anglie zřekly svých závazků vůči naší republice a zradily ji, Ludvík Svoboda patřil k těm důstojníkům, kteří nesouhlasili s kapitulací před mnichovským diktátem, i když se jí museli podřídit. Mnichov byl pro něj, jako pro většinu národa, hořkým zklamáním, zkušeností, která vedla k přehodnocení jejich názorů na systém spojenectví se západními státy jako záruky bezpečnosti státu. K těmto zkušenostem se připojovaly i ty, které souvisely s širším životem v republice. Hospodářská krize, která ve dvacátých a třicátých letech krutě postihla život pracujícího obyvatelstva ve městech i na venkově, ekonomické problémy Slovenska, které byly mnohdy tíživější než v českých zemích a které zastiňovaly pozitivní výsledky soužití ve společném státě dosažené v takových oblastech, jako bylo školství, veřejná správa a pod. ukazovaly, že vnitropolitická situace i hospodářská struktura země vedla ke krizi česko – slovenského soužití a vlády tehdejších politických sil.

Okupace a odchod do emigrace.

15. březen 1939, okupace zbytku republiky a oddělení Slovenska od Čech a Moravy, dovršil tragedii Československé republiky. Ludvík Svoboda se bezprostředně po okupaci zapojil do organizování vojenského odboje Obrana národa na východní Moravě. Tak jako všichni důstojníci armády byl penzionován a bylo mu nabídnuto dobře placené místo správce octárny v Bzenci. On však viděl své uplatnění v aktivním odboji za osvobození Československa. (S rodinou před odchodem do Polska), (Zoe a Miroslav Svobodovi), (Miroslav Svoboda s kamarádem), (Poslední fotografie Miroslava Svobody).

Jako profesionální voják byl připraven plnit svou povinnost, obětovat vše pro vlast. Doma mu hrozilo zatčení gestapem a nemohl by se uplatnit v odboji. Rozhodl se odejít do zahraničí, kde se začalo organizovat zahraniční dobrovolnické vojsko. V pondělí 5. června 1939 odešel z domu, provázen ujištěním své manželky Ireny: „Neboj se o nás, mnoho štěstí tobě i ostatním, vrať se nám zdráv. Budu se za vás všechny v zahraničí modlit.“ Po přechodu hranic do Polska za pomoci ostravské odbojové skupiny a železničářů, se přihlásil v Krakově na československém konzulátu jako dobrovolník do československé vojenské jednotky, která se zde krátce před tím založila. Byl 310. dobrovolníkem. (V Polsku).

Situace v Polsku byla pro emigranty složitá. Konzulát neměl pro jednotku finanční prostředky, byly potíže s ubytováním a stravou. Nebylo jasné, za jakých podmínek a zda vůbec budou polské úřady ochotné existenci vojenské jednotky povolit. Teprve po napadení Polska Německem, polský prezident podepsal dekret povolující ustanovení vojenské jednotky, jíž určil název Český a slovenský legion v Polsku. (V Polsku mezi dobrovolníky, L.S. sedící uprostřed).

V této počáteční době panovaly ještě rozpory uvnitř československé emigrace. Bylo zapotřebí sjednotit a formulovat politické cíle zahraničního odboje, ustanovit jednotné vedení, jež by sjednotilo různé politické proudy. Některé osobnosti se nechtěly podřídit jednotnému vedení organizovanému Dr. Edvardem Benešem v Londýně. V Polsku to byl např. generál Lev Prchala. Ludvík Svoboda jednoznačně zastával názor, že svár politických proudů a názorových koncepcí musí v dané chvíli ustoupit do pozadí, že jediným vůdcem československého odboje, domácího i zahraničního, musí být Dr. Edvard Beneš, který měl, podle něho, největší politické zkušenosti a mezinárodní autoritu. Sám Ludvík Svoboda využíval svou autoritu uvnitř vojenské jednotky, aby tuto zásadu prosadil. Kromě toho vynakládal maximální úsilí na to, aby působil na generála Prchalu, legionáře, se kterým se znal z Užhorodu, aby tento vysoký vojenský hodnostář nebyl pro zahraniční odboj ztracen a uznal Dr. Beneše jako představitele a vůdce čs. odboje v zahraničí. Generál Prchala měl velmi blízko k polským beckovským, tj. nacionalistickým kruhům. Po té, když generál Prchala uznal Dr. Beneše, byl jmenován velitelem čs. jednotek v Polsku. Jeho působení bylo však velmi krátké - několikadenní. Přijel k jednotce 15. září a 17. září se od ní vzdálil a prchl se svou manželkou a synem vlastním autem k rumunským hranicím.

Ludvík Svoboda přesto, že měl své výhrady k prezidentu Benešovi pokud šlo o Mnichov, vysoce ho oceňoval. Po celou dobu svého působení vedl jednotku k tomu, aby Edvarda Beneše respektovala jako hlavu odboje a státu v exilu a tím jako vrchního velitele.

Polsko obsazeno – ústup do Sovětského svazu.

Podplukovník Svoboda se cítil zodpovědný za to, aby se jednotka nedostala do německého zajetí, energicky zabránil panice, která se počala šířit a rozhodl vést jednotku pěším pochodem k sovětským hranicím, které byly nejblíže. V Zaleszcyku na polských hranicích se v tu chvíli nacházela polská vláda a s ní diplomatický sbor. Byl tam i československý vyslanec Juraj Slávik. Podplukovník Svoboda k němu vyslal kurýra, aby projednal se sovětským vojenským přidělencem v Polsku plk. Rybalkem přijetí legionu na sovětském území. Byl to tentýž Rybalko, který v květnu 1945 osvobozoval se svými tankisty Prahu. A tak se československá vojenská jednotka vydala vstříc postupující Rudé armádě. Pplk. Svoboda jel se svým štábem napřed v malé koloně osobních aut naložených materiálem a raněnými a za obcí Horodišče 18. září 1939 narazil na tankovou kolonu sovětských vojsk. „Jsme Čechoslováci, vojenská skupina z Krakova, a přecházíme dobrovolně na sovětskou půdu.“ odpověděli na otázku „Kdo jste?“ Byl to úspěšný vstup na sovětské území, za situace, kdy Sověti měli uzavřenou smlouvu s Německem a kdy Čechoslováci přicházeli ze strany Polska, z území, které Sověti zabírali a kde docházelo i k ozbrojeným střetům s polskými jednotkami.

S ohledem na tuto situaci Sověti přijali československé vojáky ne jako běžence, ale jako vojenskou jednotku v exilu, která u nich našla azyl. Nebyli vůči ním nepřátelští, uzavřeli je do internačních táborů, ale mohli v nich žít podle svých zvyklostí a svého vojenského řádu, rozděleni do čet a do rot se svými veliteli, drželi služby, dokonce konali svůj vojenský výcvik. Zajistili jim stravu a oblečení. V určitém režimu měli možnost styku s místním obyvatelstvem. Prošli tak tábory v Kamenci Podolském, Olchovci, Jermolinci, Orankách, Suzdalu.

Během internace až do 14 – 15. července 1940, do první cesty L. Svobody do Istanbulu, neměl jako velitel této skupiny, možnost jakéhokoliv spojení s londýnskou vládou, ani s československými komunistickými poslanci v emigraci v Moskvě. Mohl se spoléhat pouze na sebe a na výsledky svého jednání se sovětskými orgány. Sovětský svaz umožnil, aby Čechoslováci z někdejšího legionu v Polsku, který se na sovětském území přejmenoval na Východní skupinu československé armády, po částech odjížděli na Západ. Zpočátku odejeli do Francie dva transporty a později 6 transportů do Palestiny.

Po pádu Francie a její okupaci Němci, v červenci 1940, se odjezd na západ stal nemožným. Angličané byli ochotni převzít pouze letce a lékaře. Později umožnili odjezd i dalších vojáků ze skupiny do Palestiny. Tam byli zařazeni do samostatného čs. praporu pod velením pplk. Karla Klapálka.

Ludvík Svoboda byl přesvědčen, že Sovětský svaz, nehledě na uzavřenou smlouvu s Německem, vstoupí s ním do války a že pak tato fronta bude rozhodující pro vývoj války. Vzhledem k tomu jak se vyvíjela válka Německa se západními státy, zaujal stanovisko, že by Československo mělo mít vojenskou jednotku v Sovětském svazu, kde také byly značné rezervy pro doplňování počtů dobrovolníků. Proto uvítal jednání se Sovětskými představiteli o této možnosti, předložil jim svou koncepci budoucí vojenské spolupráce a v létě v roce 1940 v dohodě se sovětskými orgány odjel do Istanbulu, který byl přestupní stanicí československých vojáků na cestě na Západ a později na Střední východ, aby přispěl k navázání kontaktů sovětských představitelů se zástupci československé vlády. Tato jeho iniciativní činnost byla v souladu se zájmem prezidenta Beneše i londýnského ministerstva národní obrany a byla jimi uvítána.

V důsledku jednání mezi představiteli československé a sovětské vlády již v dubnu 1941 začala v Moskvě pracovat vojenská mise vedená plk. H. Píkou, která vzhledem k sovětsko-německé smlouvě, zatím byla tajná. 21. června došlo k napadení Sovětského svazu Německem a 18. července 1941 byla v Londýně podepsána Československo - sovětská úmluva o spolupráci, v níž bylo zakotveno i to, že na území Sovětského svazu se budou formovat samostatné československé vojenské jednotky.

Již během přípravy této dohody nebyla ze Sovětského Svazu do Palestiny odsunuta skupina, která byla určena, aby se stala základním organizačním a velitelským kádrem budoucí vojenské jednotky, známá jako "Oranská skupina". Bylo to 23 důstojníků, 66 poddůstojníků a rotmistrů a 3 lékaři, celkem jich bylo 92. Byli již dříve vybráni československými veliteli – pplk. Hieke – Stojem, zpravodajským důstojníkem určeným z Londýna a zástupcem velitele jednotky pplk. Svobody npor. Ladislavem Bedřichem. Již před napadením Sovětského svazu s vědomím a za asistence sovětské strany byli uvolněni z internace a začali se připravovat pro svůj úkol.

Buzuluk a organizace samostatné vojenské jednotky .

Po řadu měsíců po napadení Sovětského svazu Německem se situace na sovětsko- německé frontě vyvíjela velmi nepříznivě. Přes tyto neúspěchy, které západní diplomaté a novináři hodnotili jako konec sovětské armády, Ludvík Svoboda činil jiné, opačné závěry.

Příznačné pro Ludvíka Svobodu jako velitele, byly důslednost, náročnost, vyvážená otcovskou vlídností a starostlivostí. Navzdory přirozené autoritě, jíž se těšil mezi vojáky, nemohl zabránit názorovým třenicím, jež byly přirozeným důsledkem různosti lidí, jejich různými životními zkušenostmi a na druhé straně mlhavosti politických cílů zahraničního odboje. Nicméně se mu podařilo udržet jednotu tohoto velmi různorodého kolektivu, na základě společného cíle: boje proti fašistickým okupantům za osvobození vlasti, pro který všichni upřímně hořeli a dobrovolně šli bojovat.

Jednou ze zvláštností československé vojenské jednotky v Buzuluku, na rozdíl od ostatních armád v té době, byly i sociální útvary pečující o děti, nemocné a starší občany, které byly spojené s tou skutečností, že se do jednotky hlásily i emigrantské manželské páry, někdy i s malými dětmi, lidé staršího věku, lidé, kteří měli narušené zdraví po pobytu v gulazích, do kterých byli odsouzeni většinou za „nedovolené překročení státních hranic“. Byli to především naši občané z Podkarpatské Rusi. Tyto otázky měl v jednotce na starosti mjr. MUDr. B. Vrbenský, bývalý ministr jedné z předválečných vlád.

MUDr. Vrbenský také navrhl, aby byli pozváni k jednotce komunističtí poslanci, kteří byli v Sovětském svazu v emigraci, v čele s Klementem Gottwaldem, aby vojákům vysvětlili své stanovisko na smysl a cíl odboje. Ludvík Svoboda tuto iniciativu přivítal. Očekával především, že získá jejich podporu u sovětských institucí pro řešení celé řady otázek, nejen materiálního vybavení a zajištění jednotky, ale i uspíšení uvolňování našich občanů a krajanů do jednotky, včetně těch z gulagů. Také, že dají odpověď na řadu politických otázek, včetně vztahu moskevského komunistického vedení k londýnské vládě a k politickému programu národního odboje. Komunističtí poslanci se přihlásili slovy K. Gottwalda k „nejširší národní jednotě, z níž nelze vylučovat nikoho kromě kolaborantů a zrádců. K loajalitě a věrnosti spojencům, zejména k největšímu a nejbližšímu spojenci, Sovětskému svazu. Zahraniční odboj je jen složkou hlavního boje, který se vede proti fašistům v okupované vlasti, přičemž o budoucím uspořádání všech sociálních a národních problémů v osvobozené vlasti, včetně mezinárodních vztahů, rozhodne sám lid doma.“ Tato platforma KSČ nebyla v rozporu s vůlí a přesvědčením dobrovolníků jednotky.

Program odboje byl hlavním bodem, na kterém se sblížily všechny politické proudy, včetně komunistického. Současně bylo vyjasněno i postavení komunistů, kteří se přihlásili do jednotky a kteří v československé předválečné armádě měli nedůvěru. V Buzuluku byli přijímáni jako rovnoprávní vůči ostatním dobrovolníkům, nebyli ani diskriminováni, ani privilegováni. Organizace KSČ, tak jako i ostatních politických stran, nebyla podle řádu čs. armády dovolena. Pokud tam existovaly, byly tajné, bez vědomí velení. Kromě toho na území Sovětského svazu byla zakázána jakákoliv politická strana, byť by to byla komunistická strana jiného státu, kromě Komunistické strany Sovětského svazu. Že jednání s poslanci KSČ splnilo očekávání, svědčí slova dopisu poslance K. Gottwalda: “Pane plukovníku, ……..Požadavky, které jste nám kladl na srdce, jsme na příslušných místech ihned tlumočili, včetně oněch hudebních nástrojů, a budeme se snažit, abychom jejich splnění docílili. Pokud jde o zařazení příslušníků z Podkarpatska do čsl. vojenské části, bylo i nám řečeno, že věc je již pozitivně vyřízena…….Gottwald, Ufa, 21. června 1942.“ ( soukromý archiv ).

1. československý samostatný polní prapor – odjezd na frontu

15. července 1942 dosáhla jednotka plného početního stavu a byla s ohledem na to, že vystoupí na sovětské frontě v rámci vyšších sovětských svazků, reorganizována podle sovětských organizačních tabulek v První československý samostatný polní prapor. Situace na sovětské frontě byla velmi těžká, Angličané a Američané stále váhali s otevřením druhé fronty, německá vojska, která měla obsazenou celou Evropu, pronikla na Kavkaz a ke Stalingradu. A právě v této, pro sovětskou frontu těžké době, 28. srpna 1942, Ludvík Svoboda splnil spontánní přání vojáků, se kterým se plně ztotožnil, a obrátil se s dopisem k vrchnímu veliteli Rudé armády Stalinovi, v němž nabízí síly jednotky a žádá o nasazení na frontu: “V době, kdy Rudá armáda vede úporné a krvavé boje proti německo – fašistickým útočníkům, všichni naši vojáci a velitelé jsou si vědomi toho, že nemohou a nesmějí zůstat stranou, a jsou pevně rozhodnuti zúčastnit se co nejdříve aktivně boje bok po boku s chrabrou Rudou armádou.“ 22.listopadu bylo L. Svobodovi sděleno:

„Vaše žádost o odeslání 1. československého praporu na frontu byla předložena vrchnímu veliteli Rudé armády J.V. Stalinovi. Po přečtení žádosti vydal J. Stalin rozkaz, aby prapor byl ihned vyzbrojen a odeslán na frontu…otázka přísunu Podkarpatorusů je příznivě vyřízena, a s jejích přísunem má býti započato ihned po odjezdu 1. praporu do pole“.( Z hlášení L. Svobody Čs. vojenské misi v SSSR v Kujbyševě dne 24. 11.1942)

21. října 1942, na závěr výcviku, jednotka byla vyzbrojena novými moderními sovětskými zbraněmi jaké dostávaly jen gardové jednotky, oblečena byla do anglických uniforem doplněných sovětským zimním teplým oblečením. Není pravda, že byli nedostatečně vyzbrojeni, jak se objevilo v tendenčních článcích po r. 1990. Při závěrečném cvičení prapor předvedl svou výbornou připravenost a 27. ledna 1943 slavnostně obdržel bojové zástavy, které mu předal tehdejší velitel vojenské mise plk. H. Píka.

Před odjezdem na frontu, tak jako všichni vojáci, napsal ještě poslední dopis své rodině adresovaný manželce i oběma dětem. Nevěděl v té chvíli, že jeho syn Mirek již nežije, že zatím co se on a jeho vojáci připravovali na frontu, byl jeho syn odsouzen za spolupráci s parašutisty, kteří byli vyslání Čs. vojenskou misí v Sovětském svazu, a 7. března 1942 v Mauthausenu zavražděn. Nevěděl, že se do boje s okupanty po jeho odchodu do zahraničí plně zapojila i jeho manželka Irena, že s celou svou rodinou, s dětmi, s rodiči i oběma bratry významně pomáhala parašutistům vyslaným v září 1941 a poskytla jim i úkryt. Netušil, že ona s dcerou Zoe byly jediné, kterým se podařilo uniknout zatčení a díky statečným lidem, kteří jim bez ohledu na své nebezpečí poskytli pomoc, úkryt a obživu, unikly gestapu, trýznění a jisté smrti. O tom, že jeho syn již nežije, a jak zahynul, se dověděl až na Dukle. Teprve po válce se také dozvěděl, že z jeho rodiny byla zavražděna v Rawensbrücku 4. dubna 1945 matka jeho manželky Anežka Stratilová a rovněž popraveni manželčini dva bratři Eduard a Jaroslav v Mauthausenu 7. května 1942 a synovec Jaroslav Doležal 5. 6. 1944. Že jen v koncentračním táboře Svatobořicích (bylo zde vězněno na 3 500 českých vězňů) bylo internováno 13 dalších nejbližších příbuzných.

(30. ledna 1943 před odjezdem na frontu plk. Svoboda přijímá hlášení). Tak 30. ledna 1943 bezmála tisíc Československých vojáků opustilo Buzuluk a odjelo směrem na západ, na frontu, do prostoru Charkova. Tam, při obraně Sokolova, 8. března a další březnové dny, podstoupili první bojový křest. Aby prapor mohl splnit bojový úkol, byl posílen o bojové prostředky, kterými sám nedisponoval. Plukovníku Svobodovi byly přiděleny a jemu podřízeny sovětská tanková brigáda, gardový raketometný oddíl, dva dělostřelecké oddíly a v průběhu bojů další protitankové dělostřelecké palebné síly. Byl to projev veliké důvěry sovětského velení československému veliteli i vojákům. U Sokolova splnili svůj úkol. Zadrželi německá vojska, aby nemohla s tanky přejít přes řeku Mžu, zabránili obklíčení větších sovětských vojenských částí a způsobili nepříteli několikanásobně větší ztráty než sami utrpěli. Prapor i jednotliví velitelé a vojáci byli vyznamenáni četnými sovětskými i československými řády a vyznamenáními. (Nástup jednotky k hlášení po bitvě u Sokolova).

Ludvík Svoboda obdržel jeden z nejvyšších sovětských řádů - Řád Lenina, velitel obrany Sokolova, nadporučík Jaroš, byl prvním cizincem, který obdržel Řád hrdiny SSSR. Zpráva o úspěšném boji Čechoslováků na sovětské frontě nejen že zaplnila přední stránky sovětského tisku, ale s uznáním se o nich psalo v tisku v mnohých zemích svobodného světa. Poprvé bojovaly v československém vojsku i ženy. (Převzetí Řádu V.I.Lenina od předsedy Kalinina po bitvě u Sokolova) a ( Převzetí Řádu V.I.Lenina)

Z polního praporu vzniká 1. československá samostatná brigáda.

Po bitvě u Sokolova došlo k přebudování polního praporu na brigádu. I v tomto případě docházelo k neshodám mezi vedením ministerstva národní obrany v Londýně a velitelem jednotky Ludvíkem Svobodou. Tyto spory se týkaly toho, že ministerstvo chtělo dát povolení vybudovat pouze pěší brigádu, bez vlastních tanků a dělostřelectva. Nepřálo si, aby vojáci byli posíláni do sovětských vojenských učilišť a do vlastních důstojnických škol zakazovali zařazovat vojáky bez maturity, i když se jako velitelé na frontě osvědčili. Rozhodovali od stolu na ministerstvu vzdáleného od fronty, v dalekém Londýně bez frontových znalostí a zkušeností. Ludvík Svoboda konal vše, o čem byl přesvědčen, že je správné ještě s větším zanícením než dříve. Podařilo se mu prosadit jmenování nových důstojníků z těch, kteří maturitu vojenské zdatnosti úspěšně složili v zákopech u Sokolova. Ve vlastních školách, hned v první etapě bojů bylo vyškoleno přes dvě stě absolventů- důstojníků i potřebný počet nových poddůstojníků všech zbraní. Tam, kde vlastní odborníci chyběli vypomohlo sovětské velení. Českoslovenští absolventi vojenského učiliště v Tambově vytvořili základ budoucí československé tankové brigády, která se později proslavila v mnohých bitvách. Po řadě jednání byla československo-sovětskou komisí přijata organizace budoucí brigády vypracovaná plukovníkem Svobodou, v níž bylo pamatováno na další rozvoj jednotky maximálně vyzbrojené všemi druhy zbraní. Velitelem brigády se stal plukovník L. Svoboda. Válka nečekala a ani První československá samostatná brigáda nechtěla nečinně vyčkávat.

Tohoto velkého bojového zápolení se zúčastnila i První československá brigáda. Začátkem října 1943 brigáda odjela na frontu v devíti železničních transportech, projížděla krajinou zdevastovanou válkou a ustupujícími fašisty, kteří za sebou zanechávali spálenou zem. Krajina byla poseta desítkami „Lidic“. Brigáda byla nasazena v bitvě o Kijev a byla na to obzvláště hrdá. (Před nasazením brigády u Kijeva). V Kijevě bojovala v první linii a byla mezi prvními z útočících vojsk, která v ranních hodinách 6. listopadu 1943 probila cestu městem, podařilo se jí včas přetnout ústupovou cestu nepříteli a spolu s rudoarmějci přinesla svobodu obyvatelům města. I zde bojovalo na 100 československých žen. (Na poradě s generál plukovníkem A. Kravčukem. 1. z leva sedí kpt. Ludvík Engel, který přišel ze SV) a (Porada vyšších velitelů před bitvou u Kijeva vpravo sedící gen.major) Martirosjan).

Brigáda byla uvedena v rozkaze vrchního velitele jako jednotka, která se zvláště vyznamenala v bojích o Kijev a také na její počest byly v Moskvě vypáleny slavné salvy. Tři velitelé - tankisté - se stali hrdiny Sovětského svazu, plukovník Svoboda obdržel Suvorovův řád 2. stupně a rovněž celá brigáda byla vyznamenána tímto řádem. 139 vojáků a důstojníků bylo vyznamenáno sovětskými řády a medailemi a československými vyznamenáními. Jednotka postupovala dál v bojích při osvobozování území pravého břehu Dněpru celou zimu až do jarních dnů. „Důstojníci a mužstvo brigády ukázali příklady statečnosti i odvahy a vysoké discipliny v bojích s německými uchvatiteli“ napsal velitel 50. střeleckého sboru gen. Martirosjan v jehož svazku bojovali. (Se Sovětským válečným dopisovatelem P. Lidovem, který později padl).

Na přání generála L. Svobody byla v první polovině března 1943 brigáda přemístěna na Volyň, kde žilo na 45 000 Čechů. Nemusela zde být vyhlášena mobilizace. Volyňští Češi se hlásili do jednotky spontánně, v několika málo týdnech dosáhl nábor počtu přes 12 tisíc dobrovolníků, z toho na 600 žen. Tím projevili volyňští krajané své vlastenectví a současně přání vrátit se do staré vlasti a se zbraní v ruce si tuto cestu proklestit. Tento jejich aktivní přístup byl nejpádnějším argumentem v pozdějším složitém jednání, které se vedlo se sovětskou stranou o to, aby uvolnila Volyňské Čechy jako celek ze svého občanství. Jistě, že v té době by bylo zcela nediplomatické a více než neúčelné zdůrazňovat to, že nechtějí žít v sovětském režimu, že jim, úspěšným hospodářům, řemeslníkům, podnikatelům, se nechce do kolchozů, do sovětského hospodářského systému. Tyto důvody však nemohou zastínit jejich upřímný vztah k své staré vlasti, se kterou měli v první republice živé kontakty.

Od brigády k 1. československému armádnímu sboru

Z Volyně to bylo k hranicím Československa „již jen“ 420 km. Přímo za frontou probíhal u brigády urychlený a intenzivní výcvik. I nováčci z řad Volyňských Čechů byli v důsledku tohoto výcviku velmi dobře připraveni. Opět byla na závěr výcviku prověřena připravenost vojáků cvičením, při kterém velmi dobře obstáli. Než opustila brigáda Volyň, bylo rozhodnuto přetvořit brigádu na První československý armádní sbor v SSSR. Československé vojsko bylo posíleno o další dobrovolníky z Podkarpatské Rusi, muže i ženy, kteří se již zotavili po propuštění z gulagů a velký počet Slováků, zkušených vojáků z První slovenské pěší divize, kteří přešli k Rudé armádě v prostoru města Melitopolu a z nichž byla vytvořena a vycvičena zvláštní paradesantní brigáda. První československý armádní sbor v SSSR byl již mohutnou vojenskou jednotkou, skvěle vyzbrojenou a motorizovanou. Skládal se ze dvou pěších brigád, jedné brigády tankové, jedné brigády paradesantní, ze šesti dělostřeleckých pluků, několika protiletadlových oddílů, 3 ženijních praporů a 4 spojovacích praporů.“

Hranice našeho státu se přibližovaly, proto významným dokumentem z té doby byla úmluva mezi sovětskou a československou vládou o vztazích mezi sovětským velitelstvím a čs. státními orgány po vstupu Rudé armády na území Československá. Tato úmluva stvrzovala, že osvobození národů Československa bude vybojováno sovětskými vojsky a správa země svěřena osvobozenému lidu - Národním výborům.

Velitelem sboru čs. vláda jmenovala generála Kratochvíla, který měl zkušenosti z ústupových bojů ve Francii a který byl vyslán ministerstvem z Anglie. Základem sboru se stala 1. brigáda, jejímž velitelem zůstal generál L. Svoboda. Na počátku podzimu roku 1944 se přiblížil jižní úsek sovětské fronty ke Karpatům, kde byl nasazen i 1. československý armádní sbor.

V srpnu roku 1944 vypuklo na Slovensku národní povstání. Na naléhavou žádost československé vlády a prezidenta Beneše sovětská vláda rozhodla o neodkladné pomoci slovenským povstalcům přímou vojenskou akcí. Toto rozhodnutí bylo zdůvodněno především a jedině politickými důvody. Bylo to v duchu nedávno uzavřené československo - sovětské smlouvy. Nejkratší směr k povstalcům vedl přes Karpaty.

Přechod těchto hor s ohledem na nesnadnost jejich dobytí nebyl původně v plánu sovětského velení. K přípravě této vojensky složité Karpatsko-Dukelské operace velitel Ukrajinského frontu, maršál Koněv, dostal jen několik dnů. První armádní sbor, vzhledem k tomu, že šlo o československé území, byl přesunut směrem na Dukelský průsmyk. Průchod přes Karpaty sliboval, že nebude lehký. Nicméně jeho rychlé a úspěšné provedení mělo být podpořeno dvěma slovenskými divizemi, které však Němci odzbrojili. Fašisté, kteří očekávali útok z této strany, byli pány vrchů, měli na nich vybudovanou silnou obranu. Útočit v takových podmínkách je vždycky velmi nesnadné.

Neočekávaně líté boje o přechod Karpat se protáhly na plných 80 dnů. Na všech kopcích stál maskovaný nepřítel, který plně využíval výhod horských vrchů, útočníka měl jako na dlani, každá schůdná a sjízdná cesta byla zaminovaná, hluboké a neprůchodné lesy, mimořádně deštivé počasí, nedovolovaly žádoucí postup a rozvinutí tanků, ani nasazení děl ve větším množství. Tíha ležela na pěchotě. Bojovalo se o každý vršek, na mnoha místech doslova o každý metr půdy.

Bylo to 6. října 1944. Svoboda na dotaz vojenského dopisovatele A. Šipova pravil: „Jsme neskonale šťastni, že jsme nepřihlíželi nečinně, až nás osvobodí jiní, ale sami přiložili ruce k dílu. Teď, když se nám dostalo možnosti návrat domů si vybojovat, budeme plně vychutnávat dar svobody. Myslím, že mezi tím, co dnes cítím já a každý voják jednotky, které velím, není nejmenšího rozdílu. Nikdy jsme si nebyli tak blízcí jako dnes.“ Těmi slovy vyjádřil to nejdůležitější o co Ludvíku Svobodovi vždycky šlo: Nečekat nečinně až nás osvobodí jiní, ale sami přiložit také ruce k dílu! (V dukelském průsmyku s gen. D. Ortenbergem).

Ludvík Svoboda ve druhé světové válce od počátku byl zastáncem toho, že naše vojsko se musí skutečně podílet na bojích proti nacistické armádě a ne pouze symbolicky demonstrovat svou přítomnost v zahraničí. Byl zastáncem toho, že nejen na domácí frontě proti okupantům, ale i na válečných frontách musí se náš národ podílet na porážce Hitlera a na osvobození naší vlasti. Byl to názor převážné většiny těch, kteří odešli do zahraničí bojovat se zbraní v ruce proti okupantům. Z toho pramenily některé jeho rozpory s londýnským vedením ministerstva národní obrany. To sice nabádalo lid doma k odboji, vysílalo výsadky, které za pomoci domácích vlastenců organizovaly různé akce, ale nasazení vojenských jednotek, které se organizovaly z dobrovolníků, aktivních či záložních vojáků, kteří odešli do zahraničí, chtělo ponechat až na konečnou fázi osvobozování území státu, při politickém zajištění osvobozeného území.

Osvobozování vlastního území

Poddukelský kraj byl válkou zničen, téměř metr po metru podminován, fašisté všechno vykradli, mnozí lidé neměli příbytky, neměli co jíst, byli vyhládlí, zubožení. Ludvík Svoboda požádal Sověty o pomoc. Za pouhé dva dny dostali lidé pod Duklou 500 tun mouky. Polní pekárny sboru měly z čeho nasytit ty, kteří to nejvíce potřebovali (Na velitelském stanovišti).

Po skončení bojů v Karpatech, se 1. československý armádní sbor zúčastnil spolu s Rudou armádou osvobozovacích bojů na území Slovenska. Ludvík Svoboda vedl ještě své vojáky při osvobozování Liptovského Mikuláše. V dalších bojích velení sboru převzal gen. Karel Klapálek, bývalý velitel východního praporu na Středním východě a náčelníkem sboru se stal gen. Bohuslav Boček, oba legionáři z první světové války. 4. dubna 1945 gen. Svoboda byl jmenován ministrem národní obrany Košické vlády, první vlády na osvobozeném území republiky.

Budování mírové armády

Druhá světová válka, která si vyžádala na 50 milionů životů se stala minulostí. Ludvík Svoboda každoročně vykonal pouť na Duklu, na místa, která si pamatují československé vojáky i rudoarmějce, kteří zde položili své životy, všechny ty, kteří zde vedli úporné a strastiplné boje za naši svobodu. Byl profesionální voják, ale nenáviděl válku. Byl členem hnutí Obránců míru, zúčastnil se řady jeho mezinárodních konferencí, ve kterých zasedl vedle předních světových představitelů vědeckého i kulturního života. (26. srpen 1945 s vrchním velitelem a prezidentem E. Benešem na Staroměstském náměstí, přehlídka a vyznamenání letců z Anglie).

Začala se budovat armáda podle Košického vládního programu, v duchu národní a demokratické revoluce a také s ohledem na spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem a na mezinárodní aspekty. Ty byly ovlivněny výsledkem války a podílem válčících mocností na vítězství nad fašizmem. Spolupráce spojeneckých mocností za války i dohody, které uzavřely, předurčily, že další vývoj naší republiky bude daleko více spjat s vlivem Sovětského svazu v této oblasti Evropy. Ludvík Svoboda si byl plně vědom mezinárodně politického uspořádání poválečné Evropy. Československá veřejnost ve své většině toto uspořádání vnímala jako záruku pozitivního vývoje naší společnosti. Sovětský svaz získal velkou důvěru a respekt v celém světě svým výjimečným podílem na porážce Německa. Prezident E. Beneš ve své odpovědi manifestačnímu sjezdu československo-sovětskému přátelství 23. 2. 1948 vyjádřil svůj názor na význam Sovětského svazu pro naše mezinárodněpolitické postavení. Napsal, že již dávno před válkou ze všech sil pracoval pro začlenění SSSR do mírové spolupráce mezinárodní a naše spojenectví, dokumentované smlouvou z roku 1935, pokládal za nezbytnou součást smluvní soustavy zajišťující naší bezpečnost. Proto vítá snahu, aby toto spojenectví dostalo náplň i v hlubokém přátelství českého a slovenského lidu k národům SSSR.….Češi a Slováci, všichni bez rozdílu, mají nadto za všech okolností na zřeteli, že jejich veliký soused Sovětský svaz je dnes nejpevněji zárukou jejich bezpečnosti a že si zasluhuje jejich hluboké vděčnosti a neotřesitelného přátelství již také pro velké oběti, jež jeho lid přinesl i pro československou svobodu.( Obrana lidu 24. 2. 1948.)

(L.Svoboda uděluje vyznamenání vojákům Rumunské královské armády, kteří se zůčastnili osvobozování Kroměříže)

Československo byla jediná země z osvobozených zemí, kterou sovětská armáda ještě tentýž rok 4. 11. 1945 opustila. Bylo to gesto důvěry vůči československé armádě, že je schopna zajistit obranu hranic s Německem. Před zemí byla nadějeplná perspektiva mírového, demokratického vývoje, která slibovala splnění představ lidí v ekonomice i v zajištění sociálních jistot. Před ministrem a celým velením armády stály úkoly vybudování armády. Nebyla výzbroj ani výstroj, využívalo se kořistního německého materiálu. Sovětský svaz poskytl pro deset divizí výzbroj a vojenský materiál. Armáda vedle výcviku a řešení svých problémů se také podílela na obnově národního hospodářství, pomáhala tam, kde chyběla pracovní síla. Musela se vypořádat s benderovskými bandami, které ustupovaly přes naše území z Polska a Ukrajiny, kde vykrádaly domy a terorizovaly naše obyvatelstvo na Slovensku. (Vyznamenání sovětských důstojníků a vojínů při jejich odchodu z ČSR na podzim roku 1945).

Vývoj lidově demokratického řádu, který se u nás vytvářel na základě Košického vládního programu, a který prezident E Beneš charakterizoval jako socializující demokracii, vyvolával postupně nesouhlas představitelů pravicových politických stran.

Počátkem roku 1948 se rostoucí politické napětí vyvinulo v otevřenou krizi. 20. února 1948 dvanáct ministrů, členů národně socialistické, lidové a slovenské demokratické strany podalo demisi, kterou prezident Beneš přijal. „Stanovisko naší armády během vnitropolitické krize bylo jasné“ – řekl L. Svoboda-„ armáda se do politických jednání nikterak nevměšovala, neboť politické otázky ve státě přísluší řešit odpovědným politickým a ústavním činitelům. Ale i v době krize armáda šla neochvějně s lidem, stojíc věrně za požadavky a postuláty košického a budovatelského vládního programu a stojíc věrně na stráži našich spojeneckých svazků se slovanskými národy…“(Obrana lidu 1.4. 1948).

Svůj názor na úlohu armády v tomto konfliktu L. Svoboda sdělil Janu Masarykovi a ptal se ho na jeho mínění. Jan Masaryk, který sám musel řešit dilema, zda se postavit na stranu lidu, nebo volit emigraci, řekl: „Já jdu s lidem ….“ Své stanovisko k politické krizi Jan Masaryk vysvětlil na shromáždění velitelů z celé republiky ve vojenské válečné škole. Již před tím v rozhovoru pro list Combat v souvislosti s narůstajícími problémy Jan Masaryk řekl: „Nikdo nemá právo zůstat stranou v zápase tak rozhodujícím pro osud ČSR a Evropy. (Rudé právo 4. 2. 1948).

Někteří lidé, poté, když již byly známy důsledky nezákonností politiky padesátých let, vyslovovali přesvědčení, že armáda měla zasáhnout a obviňovali ze zrady Svobodu a někteří i ze selhání prezidenta Beneše. Ludvík Svoboda důsledně zastával názor, že armáda nemůže a nesmí zasahovat do vnitřního politického vývoje, že je mocenským nástrojem státu na obranu proti vnějšímu nepříteli. Tím spíše, že do ulic na podporu politiky vlády vyšly desetitisíce pracujících a jak napovídaly výsledky posledních voleb, zastánci socialismu představovali většinu obyvatelstva. Ani prezident Beneš, jako vrchní velitel, nedal armádě příkaz k zásahu. Mezinárodní mantinely našeho poválečného vývoje byly určeny dohodami mezi velmocemi, uzavřenými jako výsledek válečné spojenecké spolupráce. Vnitřní politická situace byla určena výsledkem voleb v roce 1946, kdy komunistická strana získala 40% voličů, tj. ty občany, kteří toužili po spravedlivějším společenském uspořádání, než jaké poskytovalo předválečné Československo.

Padesátá léta

Po únoru 1948 se komunistická strana přestala dělit o moc s ostatními stranami a parlamentní demokracie byla nahrazena „vedoucí úlohou strany“. Ostatní politické strany byly sdruženy v Národní frontě a jejich aktivita byla silně omezena. Začala se měnit i politika KSČ. Slibovaná, a zdá se i upřímně míněná, cesta specifického, československého socialismu, která komunistické straně získala mnohé socialisticky orientované stoupence, se začala velmi rychle realizovat jako kopie sovětských metod a sovětského modelu jak v politice tak v ekonomii.

Současně se měnila i mezinárodní situace. Zhoršovaly se vztahy mezi Sovětským svazem a ostatními mocnostmi. Začaly se ozývat revanšistické hlasy odsunutých Němců, kteří měli podporu bavorské vlády. Již dříve 5.března 1946 ve Fultonu v USA W. Churchill, za přítomnosti prezidenta Trumana, pronesl projev, ve kterém ostře napadl Sovětský svaz a lidově demokratické země a vyslovil se pro vytvoření mezinárodních ozbrojených sil proti „sovětskému nebezpečí“. Tento projev je považován za odstartování studené války. 26.3. 1948 USA vyhlásilo embargo na strategické suroviny a zboží vůči socialistickým zemím. 4. 4. 1949 došlo k založení vojenského paktu NATO. Tyto skutečnosti, které byly hodnoceny jako nová hrozba války, vedly k ospravedlnění teze hlásané Komunistickou stranou o zostřování třídního boje na domácí půdě a k pronásledování skutečného, nebo i vykonstruovaného nepřítele socialismu.

Ludvík Svoboda viděl bezpečnost Československa v rodině slovanských národů. (Viz: Čin, Národní Osvobození, 2. 4. 1948) Neočekával, tak jako mnozí v té době, že spojenectví velmocí z doby protifašistického boje v druhé světové válce se obrátí v otevřené nepřátelství, a to v tak velmi krátké době, a že přeroste ve vleklou studenou válku, která na dlouhá léta neblaze ovlivní nejen mezinárodní vztahy států dvou táborů, ale i jejich vnitropolitický život.

V čtyřicátém osmém roce Ludvík Svoboda v novinových článcích, ve veřejných vystoupeních, či rozkazech prosazoval představu, že armáda bude budována s respektováním legionářských tradic, jako národní a lidová armáda. Z předcházejícího období byl ve vedení ministerstva a armády obklopen většinou zkušenými veliteli, převážně legionáři, kteří měli válečné zkušenosti z fronty nebo z domácího odboje. Nicméně den za dnem stále více pociťoval, že rozhodování v armádě jako mocenském nástroji se ujímají stranické orgány a jimi pověření lidé, kterým jsou předávány nekontrolovatelné kompetence. Viděl, že ministerstvo je podřízeno stranickým orgánům. Funkce ministra byla zbavena řady kompetencí. Z rozhodnutí vedení strany byl v roce 1948 náměstkem pro věci kádrové, pro obranné zpravodajství a aktivní rozvědku jmenován B. Reicin, přesto, že L. Svoboda žádal, aby na tuto funkci byl určen někdo jiný. Řízením těchto tří úseků se stal B. Reicin nekontrolovatelným. L. Svoboda začal podezřívat a postupně se i přesvědčil, že gen. B. Reicin, k tomu, aby dosáhl svých cílů, začal používat nečestných, protiprávních způsobů a prostředků . Osvětové oddělení, které mělo dosud za cíl vzdělávání a vlasteneckou výchovu, se začalo orientovat především na ideologickou propagandu. Na vnitru se zabydleli sovětští poradci, kteří prosazovali odstranění těch lidí, kteří se jim z nějakého důvodu nelíbili a nedůvěřovali jim. Během krátké doby zpochybnili a odstranili celé vedení ministerstva národní obrany a generálního štábu i jednotlivých útvarů.

V říjnu roku 1948 vstoupil Ludvík Svoboda do KSČ. Byl přesvědčen, že jako člen strany nebude tak bezmocný, jak stále více byl vůči představitelům strany v armádě, že bude moci pro armádu více vykonat. To, že sympatizoval s komunistickou stranou bylo známo. Věřil v lidskou podstatu socialismu, v demokracii, v lidská práva, v sílu lidu. Jeho životní zkušenosti ho od mládí vedly k tomu, že sympatizoval s představami socialismu, že stát se musí zhostit v určité míře funkcí, které by usměrňovaly vývoj společnosti ve prospěch jejich občanů, bránily vykořisťování pracujících. Ke komunistické straně měl blízko, tak jako v předválečné i válečné době k ní měli blízko, nebo se s ní ztotožňovali přední představitelé naší inteligence. Ale nejen naší, také v Evropě, ve světě. Po trpkých zkušenostech Mnichova i válečných zkušenostech, viděl bezpečnost našeho státu ve spojenectví se Sovětským svazem, s ostatními slovanskými státy, které prožívaly stejný úděl v posledních dvou světových válkách. Jiná alternativa než spojenectví se Sovětským svazem v tu chvíli pro něho neexistovala.

Ale brzy také poznal složitost a rizika, které přinášela skutečnost, že KSČ se stala vládnoucí stranou. Začala přitahovat nejen ty, kteří chtěli nezištně budovat sociálně spravedlivější, dynamickou prosperující společnost, ale i lidi zcela opačných záměrů, kariéristy, ale i fanatiky. Stranickou politiku prováděli lidé, kteří se mohli z neznalosti a nezkušenosti dopouštět omylů, chyb, ale i takoví, kteří sledovali své zájmy a byli ochotni se dopouštět nezákonností ve jménu strany, nebo pod pláštíkem strany.

Ludvík Svoboda nebyl a nikdy ani později se nestal tím typem straníka, který „stranu“ nadřazoval idejím, které vyznával. Strana, byla v jeho očích organizací - nástrojem pro to, aby byly ideje přiblíženy lidem a prosazeny do života. Také nebyl ten, který by slepě a oddaně věřil dogmatům.

Rozhodně nepředpokládal, že by v naší československé společnosti, s jejími zkušenostmi s demokracií v předválečné republice, mohl být v zájmu moci rozvinut teror a nezákonnosti v té míře, v jaké byly v padesátých letech. Že by praxe budování socialistické společnosti se mohla natolik rozejít s humanismem socialismu. Byl upřímně přesvědčen o tom, že je možné skloubit socialismus s demokracií, s národními zvláštnostmi. Proto také chyby, omyly a vyložené nezákonnosti, které se konaly po roce 1948 a zejména v padesátých letech a které ho též postihly, připisoval lidem a ne idejím a nemohly ho v jeho přesvědčení o socialismu jako lepšího společenského řádu odvrátit.

Brzy začal pociťovat, že i on je jedním z těch, kteří jsou nepohodlní. 25. dubna 1950 byl odvolán z funkce ministra národní obrany a na několik měsíců byl jmenován náměstkem předsedy vlády, pověřeného vedením Československého státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Bylo to formální povýšení, ve skutečnosti odsunutí na méně významnou funkci. Zcela zjevně se ocitl v nemilosti. 8. září 1951 ve věku padesáti pěti let byl odvolán i z této funkce s tím, že dostane „důchod z milosti“, jak mu tehdejší předseda vlády Antonín Zápotocký oznámil. Ludvík Svoboda takový důchod odmítl s tím, že se nějak uživí. Do řádné zálohy s vyměřením důchodu byl dán až začátkem roku 1953.

V této době nezařazení se Ludvík Svoboda věnoval své rodné obci Hroznatínu, ve které pomáhal budovat zemědělské družstvo. Nikdy tam však nebyl zaměstnán, ani jako účetní, jak se v některých životopisech psalo, ani nepobíral od družstva žádné odměny. Jeho rodáci ho jmenovali čestným předsedou JZD. (Mezi družstevníky v Hroznatíně). Pomáhal radou i prací. Pomáhal projektovat a stavět včelíny, rybníky, cesty, přestavovat hospodářské budovy, shánět materiál. (L.Svoboda vyměřuje hráz rybníku). Bylo-li potřeba, pracoval i krumpáčem. Po boku mu i tady byla jeho žena, paní Irena. Z její iniciativy a pod její péči byl v Hroznatíně založen dětský útulek, společná prádelna, společná jídelna v době žní. I ji poznali hroznatínští, jako ženu, která se dovede postavit ke každé práci. Byl ve svém kraji doma, mezi lidmi, kteří mu za války ukryli manželku a dceru a dali mu i svůj poslanecký mandát. Přesto, že byl v nemilosti u nejvyšších, lidé se kterými spolupracoval i ve své poslanecké funkci, na okrese a na kraji, jak na stranických orgánech, tak na národních výborech mu vycházeli vstříc, prokazovali mu respekt i úctu a jejich vztah k němu to neovlivnilo.

Začátkem listopadu 1952 při jedné z cest z Vysočiny do Prahy, byl na Hlavním nádraží zatčen. Právě běžely procesy s bývalým generálním tajemníkem R. Slánským a skupinou stranických funkcionářů. Ještě když byl Ludvík Svoboda ministrem národní obrany, začal B. Reicin připravovat proti němu materiál, který ho měl usvědčit, že připravoval vojenský převrat. Byla kvůli tomu vyslýchána řada lidí, nejen z řad armády. Tento materiál posloužil pro jeho zatčení, i když Reicin se mezitím octl na lavici obžalovaných. Jen díky dobrozdání válečných přátel v Sovětském svazu, kteří se o jeho zatčení dověděli, bylo toto obvinění odvoláno. Nakonec se zodpovídal z obvinění sabotáže plnění Košického vládního programu v armádě. V prosinci na Vánoce byl propuštěn s tím, že se nemá vzdalovat bez souhlasu patřičného orgánu z Prahy.

V březnu 1953 byl jeho nevlastní bratr s rodinou i jeho maminkou vykázán z Hroznatína na státní statek v nedaleké Lhotce a vyloučen z JZD. Spolu s ním byli vysídlení další čtyři sedláci, přesto, že byli všichni zakládajícími členy družstva. Maminku, které bylo 85 let, stihla při stěhování z domu mozková mrtvice a zůstala až do konce života odkázána na cizí pomoc. Byli to jedni z posledních sedláků, vůči kterým byly použity v rámci politiky združstevňování takovéto sankce. Tím, jakoby se dokumentovalo, že Svoboda pomohl k životu, v rozporu se stranickou politikou, tak zvanému kulackému družstvu. Po několikaletém nuceném pobytu na tomto státním statku, po té, když došlo ke kritice těchto metod združstevňování samotnou KSČ, se všichni vysídlení z Hroznatína mohli vrátit domů i do JZD.

Některé události roku 1953 předznamenaly konec politiky padesátých let, i když v Československu docházelo ke změnám velmi váhavě a ve srovnání se Sovětským svazem se zpožděním. V březnu toho roku zemřel J.V.Stalin a vzápětí Klement Gottwald. V Sovětském svazu nastoupila Chruščevova éra. Byl odhalen Berija a jeho zločiny a na 20. sjezdu KSSS byl zveřejněn podíl J.V.Stalina na spáchaných nezákonnostech v předválečných i poválečných letech. Otevřely se věznice, političtí vězni byli propouštěni. U nás se zatím o tom, co se dělo v SSSR příliš nemluvilo, věznice byly nadále uzavřeny a konaly se poslední politické procesy.

V roce 1954 přijel na 10. sjezd KSČ N. S. Chruščev. Již při příletu, na letišti, se zeptal: „Kde je můj válečný přítel generál Svoboda?“ Straničtí funkcionáři, upadli do rozpaků, ani nevěděli kde vlastně je. N. S. Chruščev sám po něm nechal pátrat, aby se s ním setkal na sjezdu. Tam, shodou okolností, L. Svobodu – poslance za Žďársko - sebou vzala jako hosta sjezdu místní stranická delegace. Na zasedání sjezdu N. S. Chruščev, aby to nikdo nemohl přehlédnout, demonstrativně L. Svobodu objal a se s ním pozdravil.

V důsledku Chruščevovy intervence mu bylo stranickým vedením nabídnuto, aby si řekl, co chce dělat. Ale L. Svoboda prezidentu Zápotockému otevřeně odpověděl, že pokud budou trvat nezákonnosti, není ochoten vykonávat žádnou politickou funkci. Nakonec přijal funkci náčelníka Vojenské akademie velitelského zaměření, kterou vykonával v letech 1955-1958.

(Beseda s historiky ve Vojenském historickém Ústavu). Ani poté, kdy odešel do důchodu, nepomýšlel na odpočinek. Byl místopředsedou Svazu protifašistických bojovníků, Svazu československo-sovětského přátelství, věnoval se práci ve Vojenském historickém ústavu, i té která byla spojena s intervencemi ve prospěch rehabilitací zahraničních vojáků, absolvoval nesčetné množství projevů a přednášek v Čechách i na Slovensku, besedoval se školní mládeži a vojáky. Byl poslancem za okresy na Vysočině a v této funkci byl neúnavný. Považoval se i za ochránce zájmů poddukelského kraje, jehož lid dlouhou dobu zápasil s mimořádně ničivými důsledky války. (3 mezinárodní kongres Sdružení bojovníků za svobodu a demokracii ve Waršavě v září 1964) a (S občany Vyššího Komárníku - padesátá léta).

„Pražské jaro“

Přišel rok 1968, Ludvík Svoboda se ztotožnil s reformním programem Dubčekova vedení komunistické strany, s programem demokratizace společnosti. 30. března 1968 byl zvolen Národním shromážděním prezidentem Československé republiky. Na tuto funkci byl navržen Svazem protifašistických bojovníků a na jeho kandidatuře se shodli poslanci všech politických stran Národní fronty. Ukázalo se, že ho čekala doba nelehká. Kromě projevů důvěry a sympatií ze strany lidu, čekaly ho v této funkci velmi složité a dramatické úkoly. (Vedoucí tajemník KSČ A. Dubček, prezident L. Svoboda, předseda vlády O. Černík).

Na rozdíl od dosavadní praxe Ludvík Svoboda jako prezident nebyl v počátečním období členem stranických orgánů a ani se nestal členem ÚV KSČ. V tom se promítalo v té době nové pojetí funkce prezidenta republiky. Z toho vyplývalo, že nebyl zván na předsednictvo KSČ k politickému rozhodování, ani k mezinárodním stranickým jednáním. Ale také nebyl zván na předsednictvo strany, aby se zodpovídal ze své činnosti prezidenta. Nicméně A. Dubček jako vedoucí tajemník KSČ i O. Černík jako předseda vlády ho o závažných rozhodnutích předsednictva strany dodatečně informovali. (S básníkem J. Seifertem).

V prvních měsících své prezidentské funkce navštívil řadu měst a velkých průmyslových i zemědělských závodů. Při těchto příležitostech ve svých projevech podporoval snahy nového vedení KSČ i nové vlády o demokratizaci společnosti. Z některých kruhů naší veřejnosti se ozývaly nepředložené hlasy žádající vystoupení z Varšavské smlouvy a neutralitu. Proto jeho ujištění o kontinuitě zahraniční politiky a o tom, že Československo nehodlá vystoupit ani z RVHP, ani z Varšavské smlouvy, byla adresována nejen naším občanům, ale především Sovětskému svazu a ostatním zemím Varšavské smlouvy. Podpořil, aby byly urychleně a důsledně prováděny rehabilitace nezákonně postižených občanů v padesátých letech, zejména důstojníků. Ne všechny se podařilo uskutečnit v příznivé době, to je do vstupu vojsk zemí Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. (S bývalými válečnými zpravodaji-spisovateli, K. Simonovem a B. Polevojem, duben 1968) a (S legionáři z první světové války po padesáti letech od vzniku ČSR. Z leva: Srbský námořník, francouzský, italský, ruský legionáři ).

Život na vnitropolitické scéně se rychlým tempem oživoval, společnost se dostávala do euforie. Nelze si zastírat, že kromě poctivé snahy reformovat socialismus, aby se otevřel prostor dynamičtějšímu rozvoji všech stránek života společnosti, prosazovaly se postupně důrazněji i proudy, které přicházely v té době s nereálnými požadavky z více, či méně antisocialistických pozic.Ty, ať již úmyslně nebo neúmyslně, komplikovaly realizaci reformy. Zejména provokativní byly hlasy žádající neutralitu, vystoupení z Varšavské smlouvy. Ty nahrávaly kritickým projevům konzervativních sil ve straně a společnosti a růstu nedůvěry ze strany ostatních zemí Varšavské smlouvy. Nerespektovaly, že nežijeme ve vzduchoprázdnu a že reforma může být chápána jako ohrožení celistvosti systému společenství socialistických zemí, jeho obranyschopnosti. V Sovětském svazu i v ostatních zemích Varšavské smlouvy zvítězili ti, kteří zastávali názor nutnosti vojenského zásahu, pod záminkou ohrožení socialismus a údajně, podle dokumentů, to byli právě představitelé NDR, Bulharska i Polska, kteří projevili největší iniciativu a důrazně prosazovali vojenský zásah do Československa. V Sovětském svazu ještě nedozrály podmínky pro reformu, nebylo pochopení ani pro reformu v Československu. Ostatně ani USA i ostatní západní státy se nehodlaly angažovat v otevřených akcích proti zásahům vojsk Varšavské smlouvy.

Vstup vojsk zemí Varšavské smlouvy na naše území 21. srpna 1968 bez pozvání a souhlasu státních orgánů Československa znamenal konec reformního procesu, který se vlastně ještě nerozjel. Prezident Svoboda odmítal vojenskou akci SSSR morálně i politicky. V atmosféře rozsáhlého nesouhlasu až odporu obyvatelstva vážně utrpěla autorita KSČ a především Sovětského svazu. Zatčením a odvlečením politických a ústavních činitelů do Sovětského svazu byl ochromen život ve státě. Hrozil ozbrojený konflikt a krveprolití. Bylo velmi urgentní nalézt východisko. Návrhy na řešení vzniklé situace vytvořením prozatímní, nové vlády, předložené některými politiky, kategoricky odmítl.

Ludvík Svoboda jako prezident nechtěl dopustit, aby situace vyvrcholila, ať již úmyslně nebo živelně v násilném konfliktu. Situace, která vznikla vstupem sovětských vojsk a vojsk ostatních zemí Varšavské smlouvy na území naší republiky, nebyla vyvolána ani lidem Československa ani Sovětského svazu ani ostatních zemí. Nebyl důvod, aby spolu válčili, vzájemně se zabíjeli pro skutky, kterých se dopustili politici. Nechtěl, aby se založilo na věky nepřátelství mezi národy, které spolu v historii nikdy žádné nepřátelství neřešily. Proto chtěl řešit situaci jednáním.

Byl v té chvíli jediným ústavním činitelem, který mohl něco podniknout. Proto požádal o setkání s autory invaze. Cesta do Moskvy mu nebyla vnucena, jak o tom někteří spekulovali, byla z jeho iniciativy. Ludvík Svoboda požadoval jako podmínku jednání, aby českoslovenští politici, kteří byli zadrženi a odvezeni do SSSR, byli propuštěni a plnoprávně se účastnili jednání. Aby mohli obhájit svůj postup a současně vyjádřit svá stanoviska k invazi vojsk. Podmínkou bylo i to, že všichni zadržení se vrátí domů. Bylo dosaženo, že jednání se účastnili všichni vedoucí představitelé strany a ústavní činitelé. Ta část delegace která jela z Prahy, byla sestavena i s přihlédnutím k existenci Národní fronty.

Brežněv vyjádřil dva základní důvody, pro které považoval vývoj v Československu za nepřijatelný: ohrožení bezpečnosti celé Varšavské smlouvy a ohrožení socialismu v Československu. Z toho dále vyvodil a prohlásil: budou-li tyto podmínky garantovány, potom „pokračujte si s tou svoji specifickou cestou“. Jednání byla složitá, těžká.

Pro prezidenta Svobodu bylo rozhodující dosáhnout co nejrychlejšího stažení co největšího počtu cizích vojenských jednotek z území republiky a za druhé, pokračovat v pozitivních reformách. Byl pevně a upřímně přesvědčen, že v Moskvě dosaženého odvrácení možného krveprolití se všemi důsledky, které by z ozbrojeného střetu vyplynuly, bylo v zájmu českého a slovenského lidu a ne naopak, jak to např. tvrdili někteří „historici“. Prostí lidé, kteří jsou zpravidla nakloněni realistickým úvahám, poněvadž vědí, že by tíhu takových šílených činů nesli především oni na svých bedrech, v hojné míře mu projevili svůj souhlas s jeho jednáním. Vyjádřili to i později, když se s ním desetitisíce lidí přišlo naposled rozloučit při poslední cestě z Hradu.

Prezident Svoboda se i po návratu z Moskvy nesnažil nic z jednání utajovat, ale naopak, dával plnou informaci členům vlády a vedení strany, ale i novinářům. Došlo k pozoruhodnému setkání, kdy na Hrad pozval i ty novináře, kteří pro svou vysokou angažovanost v srpnových událostech a z obav ze sankcí se skrývali.

Pod vedením prezidenta Svobody byla v jeho kanceláři připravena koncepce vývoje, která měla garantovat obojí: pokračování pozitivních reforem na jedné straně a garanci jak bezpečnosti společenství, tak socialistické orientace státu na straně druhé. Bohužel tento projekt se nesetkal se zájmem u dříve zapálených stoupenců reformy ve vedení stranického aparátu.. I ti co vycházeli z pozitivních, konstruktivních pozic, kapitulovali. Odpůrci reformy, kteří se cítili být vítězi, prahli po odvetě „za zradu socialismu“. Jakoby obě strany chtěly dokázat, že za těchto podmínek žádný československý experiment nebude. Prosadila se „normalizace“ včetně politických (nikoliv soudních) postihů tisíců odpůrců vstupu vojsk.

Prezidentu Svobodovi šlo v jeho funkci, která mu dávala malý prostor pro ovlivňování politického dění, především o to, aby se vývoj přece jenom nezvrtl a nevyvolaly se politické procesy. Proto také odmítl návrh předsednictva strany jmenovat generálním prokurátorem, jednoho, podle jeho názoru, mladého a životně nezkušeného právníka a prosadil zkušeného obhájce odsouzených v padesátých letech JUDr Feješe. Se svou malou skupinou poradců a odborníků prezidentské kanceláře se snažil činit některé kroky, které by pomohly čelit bezradnosti v situaci, která se po 21. srpnu vytvořila. Snažil se svými zahraničními cestami přispět k obnovování zahraničních styků na nejvyšší úrovni (Finsko, Irán, Japonsko, Mongolsko). I v oblasti ekonomické, inicioval a dal podporu některým projektům, které považoval v tu chvíli za stěžejní jako impuls pro naší ekonomiku. Byla to např. stavba metra, která do té doby uvízla pro neshody okolo její koncepce. Ale i rozvoj bytové výstavby, aby mohly být pokryty požadavky obyvatelstva na bydlení, a současně aby dala podnět pro rozvoj těch odvětví výroby které s ní souvisely. V zemědělství o které se vždy zajímal, došlo k otevření cesty pro přidruženou výrobu a dynamický rozvoj.

Jako politický činitel státu Čechů a Slováků měl vždy hluboké a upřímné city ke Slovensku a Slováci ho tak také vnímali, zejména občané na Východním Slovensku. Slovensko často navštěvoval, velmi dobře poznal mentalitu slovenského lidu. Byl za důsledné řešení česko- slovenských vztahů a byl přesvědčen, že federativní uspořádání republiky, které 28. října 1968 podepsal jako prezident v Bratislavě, odstraní poslední předpoklady pro vznik nějakých vzájemných nedorozumění. Vysoce hodnotil Slovenské národní povstání, vítal je, protože se Slováci jasně distancovali od klerofašistického státu a Slovensko se tím zařadilo spolu s českými zeměmi mezi státy velké protifašistické koalice.

V roce 1973 byl Ludvík Svoboda znovu zvolen do funkce prezidenta. Velmi brzy ho však postihla dlouhodobá vleklá choroba, nemohl vykonávat úřad. Po návratu z nemocnice, projevil zájem podat demisi. To mu nebylo umožněno, prezidentské funkční období bylo ukončeno až na základě pro tento účel přijatého ústavního zákona č. 50/75 Sb. v roce 1975. (Na odpočinku). Zbytek svého života žil se svou manželkou Irenou v Praze - Břevnově, v rodinné vilce, kterou Svobodovi vlastnili ještě před nástupem do prezidentské funkce. Zemřel 20. září 1979. Irena Svobodová ho následovala za deset měsíců 17. července 1980.

Prameny:

L. Svoboda, Cestami života I. 2. vydání Orego 1996, Cestami života II, Prospektrum 1992,

V. Kožnar, K. Richter, arm. gen. Ludvík Svoboda, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně,1987

Ministr NO na shromáždění důstojníků, rotmistrů a aspirantů v záloze v Praze dne 17. února 1948, Projev, strojopis, soukromý. archiv

Div.gen. Ludvík Svoboda, na manifestaci důstojníků a rotmistrů Velké Prahy dne 31. května 1945 ve velkém sále Lucerny „Za novou lidovou, demokratickou armádu“

Ministr NO, Proslov 28. dubna 1945

Prezident republiky u vojáků a důstojníků 1. čs.arm. sboru, strojopis, soukromý archiv, k 35.

Ludvík Svoboda, Jak jsme budovali armádu v SSSR,výňatek z projevu ministra NO v Liberci dne 24. 3. 1945, strojopis, soukromý archiv, k 35.

Bohumil Boček, Svobodné noviny, Praha 25. 11. 1945, soukromý archiv, k 72

Jaroslav Procházka, Únor 1948, a československá armáda, 1958, soukromý archiv, k 35.

Naše vojsko v SSSR, časopis 1. čs. sboru v SSSR, 16. října 1944, rozhovor s L. Svobodou u příležitosti překročení hranic Československa.

Novák Luboš, plk. genštb., dopis bratru JUDr. Miloši Novákovi do Anglie z SSSR dne 29. listopadu 1943 z Vasilkova, SSSR v boji o Kijev, Naši krajané v boji za svobodu str.106 – 108, Český svaz bojovníků za svobodu, Třebíč, 1997.

Rozloučení s Rudoarmějci odcházejícími z Československa 4.11. 1945. Projev ke generálům, důstojníkům, seržantům i vojínům Rudé armády

Dopis Dr. Edvardu Benešovi, presidentu republiky Československé, dne 24. února 1948

Projev ministra NO arm. gen. L. Svobody na poradě v Obecním domě v pondělí 23. února 1948

Manifestační sjezd československo-sovětského přátelství, Obrana lidu, 24. 2. 1948

Ministr NO, Sokolovo, Se Západem jít nemůžeme a nesmíme, to by byla naše sebevražda, Obrana lidu 1. 4. 1948

L. Svoboda, Bezpečnost v rodině slovanských národů, Čin, 2. 4. 1948

L. Svoboda, Semkneme se úžeji se slovanskou rodinou, Národní osvobození, 2. 4. 1948

L. Svoboda, Výpověď, listopad 1952, soukromý archiv, k 1

L. Svoboda, Poznámky o činnosti v odboji od 3. června 1939 do 21. prosince 1941, soukromý archiv, k 1

Vladimír Petr, Prezident a „osmašedesátý“, Haló Noviny, 19. srpna 1996

Dobové záznamy osobního tajemníka prezidenta JUDr.Vladimíra Janků DRSc.

Dopis K. Gottwalda plk. Svobodovi Ufa, 21. června 1942, fotokopie, soukromý archiv

Dopis plk.Svobody z Buzuluku čs. vojenské misi v Kujbyševě, 24. 11. 1942, fotokopie, soukromý. archiv

Benčík, J. Domaňský "21. srpen 1968", Tvorba, č. 2/ 1990

J. Beránek, K. Pichlík aj., První světová válka, NV, P. 1968

Soupis vyznamenání - řády a dekorace

Ludvík Svoboda obdržel za svůj život mnohá vyznamenání a řády doma i v zahraničí. Zde jsou uvedena pouze ta, která mu byla udělena jako uznání za jeho bojovou činnost v první světové válce v řadách čs. legií v Rusku a v druhé světové válce jako veliteli československých vojenských jednotek v Polsku a v SSSR, bojujících na území Ukrajiny, Polska, Slovenska a Moravy.


Československé řády a dekorace:
Zlatá hvězda Hrdiny ČSSR (1965)
Zlatá hvězda Hrdiny ČSSR (1970)
Zlatá hvězda Hrdiny ČSSR (1975)
Řád Bílého lva „Za vítězství“ Hvězda 1. třídy (1945)
Řád Slovenského národního povstání I. stupně
Řád Sokola s meči
Řád krále Karla IV.
Řád M. R. Štefánika

Československý válečný kříž 1918 - čtyři
Čs. Revoluční medaile se štítkem Zborov
Spojenecká medaile Za vítězství
Zborovská pamětní medaile
Bachmačská pamětní medaile
Pamětní medaile čs. obce dobrovolecké z let 1918-19 ( odznak)
Pamětní odznak čs.dobrovolníka 1918-1919 (kříž)

Pamětní medaile 3. pěšího pluku Jana Žižky z Trocnova
Pamětní medaile 4. střeleckého pluku Prokopa Velikého
Pamětní medaile 5. střeleckého pluku T. G. M.
Pamětní medaile 6. střeleckého hanáckého pluku
Pamětní medaile 9. střeleckého pluku K.H. Borovského
Pamětní medaile 10. střeleckého pluku J. S. Koziny
Pamětní medaile 21. střeleckého pluku terronského
Pamětní medaile 30. pěšího pluku A. Jiráska
Pamětní kříž 1. jízdního pluku Jana Jiskry z Brandýsa
Pamětní kříž 2. jízdního pluku Ruských legií
Pamětní medaile dělostřelectva čs. vojska na Rusi
Pamětní medaile strojírenské samostatné roty dopravní vlakové dílny
čs. vojska na Rusi
Pamětní medaile čs. dobrovoleckého sboru v Itálii 1918-1948
Štefánikův pamětní odznak

Čs. válečný kříž 1939 - tři
Čs. medaile „Za chrabrost“ (1945)
Čs. medaile „Za zásluhy“ I. stupně
Čs. vojenská pamětní medaile se štítkem SSSR (1945)
Dukelská pamětní medaile
Sokolovská pamětní medaile

Čestný odznak polního pilota letce čs. armády
Čestný odznak Československého vojenského pilota
Odznak čs. partyzána
Pamětní medaile II. národního odboje
Čestná medaile zasloužilého bojovníka proti fašizmu I. stupně.

Ruské dekorace z 1. světové války
Kříž Svatého Jiřího IV. stupeň za statečnost
Kříž Svatého Jiřího III. stupeň za statečnost

Sovětské řády a dekorace
Zlatá hvězda Hrdiny SSSR (1965)
Leninův řád (1943)
Suvorovův řád I. třídy
Suvorovův řád II. třídy
Medaile „Za vítězství nad Německem“ ve Velké vlastenecké válce
Medaile „Za osvobození Prahy“

Polské řády a dekorace:
Vojenský řád „Virtuti Militari“ – velkokříž na velkostuze a hvězda (1947).
Řád „Polonia Restituta“ – velkokříž na velkostuze a hvězda (1969).
Řád Grunwaldského kříže I. třídy (1948).
Polský válečný kříž – 1944
Grunwaldský odznak
Medaile za vítězství a svobodu
Medaile za Varšavu 1939 – 1945
Medaile za Odru a Nisu a Balt

Jugoslávské řády a dekorace:
Řád národního hrdiny Jugoslavie (Orden narodnog heroja)
Řád zásluhy za národ I. stupně (Orden zasluge za narod)
Čestný odznak Jugoslávské armády

Maďarské řády a dekorace:
Řád za zásluhy I. třídy – hvězda (1950).
Řád praporu I. třídy
Kříž za zásluhy 1946

Rumunský řád a dekorace
Řád Obrany vlasti I. třídy (1960)
Příležitostný odznak veteránů protifašistického odboje

Řád a dekorace Francie:
Řád Čestné legie – velkodůstojník (Grand Officier de la Legion d¨Honneur)
Válečný kříž 1939-1940

Řád Anglie:
Lázeňský řád II. třídy – velitelský – (Knight Commander of the Order of the Bath)

Řád USA:
Řád Legie cti – velitelský stupeň (Legion of Merit degree of Commander)(1945)

Čestná občanství