Jan Saudek: Nejsem děvkař

Jan Saudek: Nejsem děvkař

 

S fotografem Janem Saudkem jsme se setkali po natáčení jeho talk show v ateliérech televize Barrandov. Při natáčení zaznělo z jeho úst několik zajímavých informací, které vyvolaly množství otázek. Nedalo nám to a pokusili jsme na ně získat odpovědi…

     Jméno: Jan Saudek
     Datum narození: 13. května 1935
     Znamení: Býk

V médiích se objevila zpráva, že vás chtěli z televize Barrandov vyhodit. Co je na tom pravdy?
Myslím, že to pravda není. Dokonce je prý talk show podle people metru dosti sledovaná. Jestli je to dobrý, nebo špatný pořad, to neposoudím, ale v nějakých novinách prý bylo řečeno, že jsou horší talk show. Takže o vyhození ze strany televize nemůže být řeč. Možná ta zpráva ale vznikla kvůli tomu, že jsem dva tyto pořady natáčel ve velmi zakouřeném prostředí… Já nejsem kuřák a kouř mi nedělá dobře. Tedy ne že bych umíral, ale je mi v zakouřeném prostředí docela nevolno.
Když byly po tomhle, pro mě nepříjemném, natáčení nějaké výhrady, že nemám deklamovat poezii, sprosťačit a já nevím, co ještě… tak jsem prohlásil, že jsem žádnou další smlouvu nepodepsal a jdu domů. Na živobytí a děti si vydělám prodejem fotografií a obrazů.

Takže jste chtěl skončit vy?
O tom samozřejmě nechce televize ani slyšet. A já bych si také přál, aby pořad pokračoval, bylo to jen takové krátké nedorozumění. Televize mi vyšla maximálně vstříc a už tam netočíme.
Víte, člověk, který se neukáže v televizi nebo bulváru, jako by nebyl. V bulváru nejsem, ale jestli budu jednou týdně v televizi, tak mi to v podstatě lichotí. Je pro mě úžasné být ve své vlasti maličko známý, i když pro to nejsem ochotný mnoho udělat.

Jak moc jste při natáčení talk show svázaný nějakými požadavky ze strany televize?
Nechávají mi naprosto volnou ruku, což je skvělé. Když jsem se třeba dnes rozhodl, že přilezu po čtyřech, protože mi včera někdo napsal, proč lezu do televize a jestli se nestydím. Tak jsem přilezl do televize a nikdo mi neřekl: „Tohle nesmíte dělat. Musíte být důstojný, musíte mít oblek.“

Slyšel jsem i názory, hlavně ze začátku, že nenecháte své hosty moc mluvit…
Je pravda, že mi zkraje lidé moc nemluvili, a protože mi bylo trapné, že je ticho, tak jsem tedy mluvil já. Teď už je to lepší. Dnes třeba všichni velice srdečně rozmlouvali.

Je to těžké najít s cizím člověkem, kterého třeba vidíte poprvé v životě, společnou řeč?
Nijak zvlášť se nepřipravuji. Snažím se využít všechno, co jsem se v životě naučil. To znamená dát najevo obdiv k hostům, kteří přicházejí. Většinou se mi to daří, protože jsou velmi přátelští. Stane se ale, že je host obtížný nebo nemluvný. Někteří dokonce odmítli přijít, třeba Václav Havel. Ale zvítězit nejde vždycky.
Jsem šťastný, že vůbec někdo přichází, a kdyby to mělo trvat jen půl roku, tak budu šťasten, protože jsem měl možnost ve vysokém věku vyzkoušet si něco úplně nového, co jsem nikdy dřív nedělal.

Vy jste na začátku dnešní show říkal, že jste zchudl. Co se stalo?
Zchudl jsem hodně. Nemohu zapřít, že je velmi milé účinkování v televizi Barrandov, protože to velmi zvyšuje moji životní úroveň a úroveň několika lidí, kteří jsou na mě závislí. Není to ale jediný důvod, proč jsem to přijal.

Já tu otázku ale směřoval spíš k tomu vašemu zchudnutí… Nějaká nová aféra, nebo stále ta stará známá vesta se Sárou a Samuelem?
Je to ta kauza, kdy existuje nějaká firma, které jsem prý podepsal nesmyslnou smlouvu. Je možné, že jsem ji podepsal, protože jsem těm lidem plně důvěřoval a vůbec mě nenapadlo, že by v té smlouvě byly nějaké kruté podmínky jako na padesát let a patnáct procent z čistého zisku. I ta nejvydřidušštější newyorkská galerie dává autorovi padesát procent.
Nehodil jsem flintu do žita a začal jsem od začátku. Fotografuji, maluji, napsal jsem knihu, která se už prodává… Teď mám tuhle televizi, kde jsem spokojený.

Takže nové věci, které teď uděláte, už na tu smlouvu vázané nejsou?
To je zajímavá věc. Nevím. Netuším, jestli mě nebudou žalovat kvůli té knize, která se teď dost slušně prodává.
Přemýšlím o tom, že založím nějakou společnost s ručením omezeným a pokusím se z toho nějak vymotat. Vydávat knihy, pohlednice, zkrátka žít ze své práce.

Galerie Saudek v Celetné ulici v Praze vám také nepatří?
Nemá se mnou nic společného, zakládala ji právě ta společnost. Je pravda, že se o ni teď přestali zajímat, tak jsem tam vystavil několik digitálních tisků, které se docela slušně prodaly v řádu tisícikorun.
Takže je to galerie Jana Saudka, která se mnou nemá mnoho společného. Zkrátka jsem měl být obezřetnější. Snažil jsem se s těmi lidmi jednat tak, jak bych očekával, že budou oni jednat se mnou. Ale nemá smysl nějak plakat, protože je jasné, že nic nevysoudím. Jen by mě to zbytečně vyčerpalo, raději půjdu dopředu.

Jaký je to vnitřní pocit, když si uvědomíte, že vás takhle obírají vlastní příbuzní?
Mně by to nevadilo, ale dcera Marie mi nedávno řekla, že je to škoda, protože naše malé děti, jak moje, tak i její, by mohly jednou třeba studovat v cizině. To je pravda a je to škoda, protože studium pro ně bude jednou podstatné.
Ale ono je lepší zůstat naživu a chudý než umírat jako boháč a úplně ten boj prohrát a vzdát se.

Vy se tedy se svým důchodovým věkem potýkáte dobře…
Nebudeme si nic zastírat: Ano, mám důchodový věk už čtrnáct let. Jsem ale aktivní, dělám spoustu věcí a vidím budoucnost růžově. Když přijde nějaká strašlivá nemoc, která se prozatím nehlásí, doufám, že to bude naráz. Nechci někde dlouze umírat, a způsobovat tak starost druhým.

Některé naše čtenářky vám zazlívají vaše, řekněme, sukničkářství. Tím se vás nechci nijak dotknout, ale…
Podívejte, já jsem svobodný člověk a polovinu života jsem chodil do fabriky a dělal přesčasy. Nikdy mi za to nikdo nic nedal. Tak jsem se rozhodl, že bych si měl teď, ve vysokém věku, užívat. Já si dovedu užívat jen v dámské společnosti. Čili to není sukničkářství nebo děvkařství, chcete-li, ale cítím se výborně ve společnosti dámy. Nemohu zapřít, že mě to naplňuje velikou silou a inspirací. Ženám se upřímně obdivuji a obdivovat budu.
Není to tak zlé, jako onehdy v nějakém titulku: „Potřebuje souložit dvakrát denně.“ To není ani pro mladšího kluka, než jsem já. Mám několik přítelkyň, které rád vídám. Některé by se mnou chtěly mít dítě, což si ale už velmi rozmyslím. Doufám, že mě příroda zastaví, až bude ten správný čas.
Každopádně se pravděpodobně ožením…

To už jsem také slyšel, takže je to pravda?
Nejdřív jsem myslel, že se do té ulice, kdy jsem kdysi ten dům stavěl, už nikdy nevrátím. Nakonec jsem se rozhodl, že bych se k tomu přece jen mohl vrátit. Ale stále říkám to slovíčko pravděpodobně.
Každopádně doufám, jak jsem řekl, že mě jednou příroda zastaví a já přestanu projevovat zájem o ženskou sukni.

SOUTĚŽ Vyhrajte vstupenky na Talk show Jana Saudka V naší soutěži máte opět možnost získat vstupenky na natáčení Talk show Jana Saudka. Natáčení proběhne v pátek 3. dubna 2009 od 12.30 v Praze na Barrandově v televizním ateliéru TV Barrandov. Máte-li zájem zúčastnit se ho, zapojte se do naší soutěže, ve které vylosujeme 3 výherce. Ti od nás obdrží po dvou vstupenkách. Šanci na výhru máte, pokud nám správně odpovíte na následující otázku:     Z kolika sourozenců pochází Jan Saudek?         1) Ze dvou.         2) Ze tří.         3) Ze sedmi.         4) Z devíti.         5) Je jedináčkem. Své odpovědi vkládejte do půlnoci v neděli 29. března 2009 do formuláře: SEM!(klikni) Přejeme mnoho štěstí!

Jaký je pro vás model ideální rodiny?
Je to můj sen a občas se to dnes už děje. Nemusí jich být moc, stačí třeba tři, tedy dítě, muž a žena, sedí kolem stolu, jedí spolu, pošťuchují se, žertují a mají se upřímně rádi. Je jedno, jestli jich je tam deset, patnáct, nebo jenom dva.
Nikdy jsem to neměl, protože jsem byl pořád pryč. Vstával jsem v pět hodin a jel do fabriky na kole… Jestli to teď budu čas od času mít, tak je to skvělá věc.

To byste byl konečně šťastný?
Štěstí jednoho člověka bývá založeno na neštěstí jiných. Já třeba nutím nějaké dámy, aby ke mně zaujaly jistý vztah. Někdy se to podaří, ale někdy se dám na útěk. Je to možná přirozené, nevím.
Bojím se už pouštět do nějakých krkolomných milostných afér.

Co byste ženám, které vás považují za sukničkáře, řekl? Jak byste se před nimi obhájil?
Jestliže mě některé dámy považují za děvkaře nebo sukničkáře, tak se pletou. Já se k ženám chovám s nepředstavitelnou úctou a hodlám v tom pokračovat.
Jednou v Anglii, už je to hodně dávno, mi vyčítaly totéž nějaké feministky. Já jsem se obhájil, kleknul jsem si a ráno jsem se nakonec probudil s jednou z nich v posteli. Ženská je ženská, to se nedá nic dělat. Tenkrát mě špatně interpretovali, protože si mysleli, že jsem sexista. Já se ženám skutečně obdivuji. Dokonce myslím, že jsem fotograf pro ženy. Mnohdy mi porozuměly daleko lépe než muži, kteří v mých dílech hledali jen nahotu, frivolitu a věci erotického rázu. Vždyť ženám od pradávna vděčíme za to, že jsme tady, tak čemu víc se má člověk obdivovat?

Vy jste jeden z mála lidí, se kterými jsem dělal rozhovor, kdo má vzpomínky na druhou světovou válku …
Děti jsou neobyčejně kruté a otrlé. Proto jsou ve světě dětští žoldnéři, pro které není v devíti letech problém zabíjet. Ne že bych sám zabíjel, ale neprožil jsem tu válku tak, jako by mi bylo třeba dvacet. Prostě jsem to nebezpečí necítil.

Ani v koncentráku v Osvětimi?
Dokonce ani tenkrát, když jsem stál s ostatními dětmi v chladné dubnové noci v řadě a proti nám stáli vojáci s namířenými puškami, tak jsem jen docela chladnokrevně přemýšlel nad tím, jestli ta kulička bude bolet, až do mě vnikne. Jiné děti třeba plakaly. Nevím, možná se mnou není něco v pořádku, nebo nebylo něco v pořádku s těmi ostatními dětmi…
Každopádně nejstrašnější věc, která existuje, je válka. Je to souhrn strašlivé nespravedlnosti, protože tam vždycky umírají nevinní.

Válka je pro vás největší zlo?
Jestli budu nemocný, nebo jestli mi bude dáma nevěrná, to je mi jedno, ale co považuji za kruté, je smrt dítěte. Nemusí to být ve válce. Když umře malé dítě na nemoc nebo ho třeba přejede auto… To je něco hrozného.
Každý život, nejen ten lidský, je něco neopakovatelného. Člověk by měl žít v souladu s pradávnými zákony.

Vy jste údajně ve válce přišel o nějaké sourozence…
Tak to není, to je nějaká špatná informace. Otec byl z osmi bratrů a sedm z nich skončilo v koncentračních táborech. Otec byl jediný z nich, který to přežil, takže zůstali už jen dva. Vrátil se z Terezína až dlouho po válce, tuším až někdy v červenci.
Já měl jen jednoho staršího bratra, kterého jsem loni pochovával v nádherném věku dvaaosmdesáti let. A Karla, který už leží dlouho v bezvědomí.

Jak se vy jako fotograf a vnitřně citlivý člověk vyrovnáváte s odchody svých vrstevníků?
Já to nemám moc vyřešené, protože jsem oba bratry strašlivě miloval, ale oni se změnili. Víte, ono je to možná i tak rozumně zařízené, že lidé začnou být ke stáru tak nesnesitelní, až je vlastně smrt vysvobozením. Lidé, kteří je milovali, ne že by si přáli jejich smrt, ale už nenesou ten odchod tak silně, jako kdyby jim umřelo dítě nebo milovaná žena.
Je to moudře zařízeno a doufám, že se to nezmění.

Vy kromě focení i malujete, viděl jsem od vás několik obrazů a zvláště ty surrealistické se mi docela líbily. Přesto na vaše obrazy nejsou zrovna nejlepší kritiky…
Není to považováno za umění. To je mi ale docela jedno, protože neočekávám, že je kritici budou nějak uznávat nebo oceňovat. Když se v Národní galerii zeptáte na Saudka, tak se budou tvářit, že neví, o koho jde.

Jak to?
Nevím, nezajímám je a je mi to úplně jedno. Malování mě prostě baví. Někdy mě mrzí ty obrazy prodávat, ale akademický malíř, který mě učil natahovat plátna, mi říkal: „Vždycky prodejte, protože si ten obraz když tak namalujete znovu.“

Která z věcí, co jste v životě dělal, vás baví nejvíc?
Focení mě vždycky bavilo a teď mě baví i malování. Mám ale i jinou radost, zahradu. Vždycky se těším na to, jak všechno krásně raší a kvete…
Je taková jedna moudrost: „Chceš-li být šťasten jeden den, opij se. Chceš-li být šťasten jeden rok, ožeň se. Chceš-li být šťasten celý život, pořiď si zahradu.“

Co byste popřál čtenářkám magazínu Žena-in?
Aby byly věrně a neochvějně milovány, protože si to zaslouží. A aby mi držely palce, protože už poněkolikáté začínám úplně znovu.

Fotografie: archiv TV Barrandov

Co si myslíte o Janu Saudkovi? Posunul se nějak váš názor na něj po přečtení tohoto rozhovoru? Líbí se vám jeho fotografie? A obrazy? Už jste viděla jeho talk show? Budete mu držet palce?