Region Berounska a Hořovicka se zapisuje do historie již v počátcích formování českého státu. Mnohá zdejší místa jsou spjata se členy přemyslovského rodu. Základem přemyslovské knížecí moci byla tzv. hradská soustava, síť hradišť plnících vojenskou, správní a soudní pravomoc. Značnou proslulost si získalo tetínské hradiště, a to nejen jako sídlo bájné Tety (Krokovy dcery, sestry Kazi a Libuše), ale především jako dějiště vraždy kněžny Ludmily, budoucí světice. V dnešním Svatém Janu pod Skalou došlo k legendárnímu setkání knížete Bořivoje a svatého Ivana. Později Břetislav I. věnoval jeskyni, kde žil sv. Ivan, benediktinům z Ostrova u Davle, kteří zde v roce 1310 zřídili proboštství. V roce 1517, kdy definitivně zaniká ostrovský klášter, se Svatý Jan stává opatstvím. Na vrchu Velíz u Kublova byl přepaden kníže Jaromír (1004 " 1012) ne zcela střízlivými příslušníky rodu Vršovců, ti ho nahého svázali askákali přes něj na koni. Před potupnou smrtí zachránil knížete jeho věrný služebník, který doběhl do Prahy pro pomoc. Loděnice se stala místem boje o český knížecí stolec mezi Bedřichem a Soběslavem II. v roce 1179. Historie "Selský kníže" Soběslav II. zde svého protivníka na hlavu porazil. O tom, že podobné boje byly mezi Přemyslovci velmi populární, se mohly přesvědčit i Zdice, kde si dali o čtrnáct let později "dostaveníčko" Jindřich Břetislav a Přemysl Otakar I. K boji zde však vůbec nedošlo, protože většina bojovníků Přemysla Otakara I. přeběhla do druhého tábora. Kraj si oblíbil král Václav I., který si nechal postavit v Počaplech lovecký hrádek. Zde také v roce 1253 zemřel.
Zvláštní postavení měla oblast Křivoklátska. Zdejší nekonečné lesy, oplývající zvěří, byly totiž přemyslovským loveckým revírem, v jehož centru stál hrad Křivoklát. O Křivoklátu existuje první zmínka z roku 1110, kdy již byl přestavován. V následujícím století jej doplnila celá síť pevných královských hradů a hrádků: Týřov, Hlavačov, Angerbach, Džbán, Jivno, Jenčov a Nižbor. I po vymření Přemyslovců zůstaly tyto lesy loveckým revírem českých králů, a to i po třicetileté válce, kdy v roce 1686 území získali Valdštejnové, a po nich od roku 1729 Fürstenberkové. Habsburský panovnický rod si zde ponechal právo lovu, které při svých návštěvách Prahy také využíval.
S posledními Přemyslovci je spojen mimo jiné vznik Berouna, který se stal přirozeným centrem oblasti. Město vyrostlo z trhové osady, jež se nacházela při brodu na Berounce, poblíž soutoku s Litavkou, na důležité zemské stezce spojující Prahu, Plzeň a Norimberk. Zakládací listina města se nedochovala, předpokládá se však, že jeho vznik je spojen s králem Přemyslem Otakarem II. Ten zde roku 1265 vydal listinu, kde se poprvé objevuje latinská forma názvu Berouna - "Verona". Počátky města byly zřejmě nelehké, o čemž svědčí listina krále Václava II., který se v roce 1295 rozhodl město znovu osadit a v roce 1303 ho obdařil dalšími privilegii. Beroun se tak stal královským městem. Výhodná poloha města ukázala v průběhu dějin i své stinné stránky; město bylo kromě požárů periodicky postihováno povodněmi a po zemské stezce nepřicházeli jen obchodníci, ale také vojska, jejichž pobyt, nezřídka doprovázený epidemiemi, těžce doléhal na místní obyvatele.
Na počátku 14. století (zřejmě mezi léty 1303 " 1322) byly Janem Plichtou z rodu Žirotínů založeny Hořovice, druhé významné centrum oblasti. Žirotínové vlastnili Hořovice až do poloviny 14. století. Od té doby se majitelé střídali (na konci 14. století vlastnil město také král Václav IV.) Asi nejvíce se do historie Hořovic zapsali páni z Říčan, hrabata z Martinic, hrabata z Vrbna a knížata z Hanau-Schaumburgu. V roce 1848 se Hořovice staly svobodnou obcí nezávislou na vrchnosti, v roce 1850 navíc okresním městem, a tím i skutečných politickým centrem. Tento stav trval až do roku 1960, kdy byl hořovický okres zrušen a spojen s berounským. Reforma z roku 2002 opět region rozdělila na dva správní obvody obcí s rozšířenou působností - Beroun a Hořovice.
V letech 1348"1357 byla vybudována nejproslulejší stavba v oblasti - hrad Karlštejn. Karel VI. ho nechal postavit jako nedobytnou schránku říšských korunovačních klenotů. Uspořádání i vnitřní výzdoba podtrhují význam tohoto hradu. Syn Karla IV. Václav IV. byl náruživý lovec, a proto si velmi oblíbil pobyt na Křivoklátsku. Svou přízní poctil nejen hrad Žebrák, který nechal přestavět, ale také stejnojmenné městečko, jež v roce 1396 povýšil na město. V letech 1395-1400 si Václav nechal na dohled od hradu Žebrák postavit nový hrad Točník, který byl mnohem pohodlnější a reprezentativnější a k tomu více "stranou" od zemské cesty.
Husitské války výrazně zasáhly celou oblast. Beroun stál zpočátku na straně krále Zikmunda, přestože řada obyvatel sympatizovala s učením Mistra Jana Husa. K obratu došlo 1. dubna 1421, kdy spojené vojsko pražanů a táboritů pod vedením Jana Žižky dobylo město. Husité se zachovali k obyvatelům velice tvrdě; duchovní (mezi nimi i berounští dominikáni a několik mistrů Karlovy univerzity) byli upáleni v městské lázni, jiní obránci, jako například rytíř Koblih, byli shozeni z věže kostela. Tak Beroun změnil stranu a stal se spojencem pražanů. Méně úspěšní byli husité v roce 1422, kdy se jim nepodařilo dobýt Karlštejn, přestože na něj mimo jiné vypálili 2000 soudků s fekáliemi. V roce 1425 marně dobývali hrady Žebrák a Točník, proto alespoň vypálili město Žebrák. Ve stejném roce lehly popelem i Hořovice. Po skončení husitských válek nastala relativní doba klidu, zvláště Beroun vzkvétal hospodářsky a kulturně, i když ani toto období nebylo bez mráčků v podobě požárů, morových epidemií, sankcí za účast v odboji proti Ferdinandovi I. V roce 1547 a vpádu Pasovských doprovázeném vyplundrováním města v roce 1611.
Období prosperity tak ukončila až třicetiletá válka, která ničivě postihla celé Berounsko i Hořovicko. Krajem opakovaně táhla vojska, přitom bylo lhostejné, zda se jednalo o vojáky cizí nebo domácí, všichni chtěli potraviny, peníze, loupili a dopouštěli se násilností. Vojákům šly v patách nemoci, které si vyžádaly mnohdy více obětí než válečné běsnění. Vpád švédského vojska pod vedením generála Banéra překonal všechna předchozí utrpení obyvatel, kteří se zachraňovali útěkem do křivoklátských lesů. V Berouně hledali Švédové ukryté cennosti tak usilovně, že město pokryté vrstvou peří z rozřezaných cích vypadalo jako zasněžené. Na konci války zůstalo ve městě z 230 domů jen 83 obyvatelných a počet obyvatel klesl ze 1450 na 630. Podobně se vedlo i ostatním městům a městečkům, například Žebrák byl v roce 1639 vypálen a v ruinách přežilo jen 10 lidí.
18. století přineslo kromě dalších válečných událostí také řadu osvícenských reforem. V roce 1714 byl v Berouně zřízen krajský úřad pro kraj berounský. Venkov výrazně ovlivnilo zrušení nevolnictví v roce 1781. O tři roky později zrušil císař Josef II. všechny kláštery. Zrušení se vyhnulo piaristické rezidenci v Berouně (založené v roce 1773), protože se tito řeholníci zabývali vyučováním mládeže, ale mniši museli opustit Svatý Jan pod Skalou a Svatou Dobrotivou u Zaječova.
V době národního obrození se na Berounsku a Hořovicku narodilo několik výrazných osobností. Mezi ně patřil například berounský děkan Josef Antonín Seydl (1775 " 1837), autor první dochované berounské kroniky. Za ním docházeli na děkanství další regionální vlastenci, např. tři žebráčtí rodáci bratři Vojtěch (1772"1844) a Jan (1776"1834) Nejedlých a Šebestián Hněvkovský (1770"1847), hudlický rodák Josef Jungmann(1773"1847) a další. Tato doba znamenala výrazné kulturní oživení celého regionu. V roce 1812 vznikl v Žebráku divadelní ochotnický spolek, který o šest let později nastudoval v premiéře prvotinu Václava Klimenta Klicpery Čeští pytláci. Ochotníci začali hrát také v Berouně (od roku 1827) a Popovicích (1865). V Berouně byla založena hudební škola a pěvecký sbor Slavoš (1862), pěvecké spolky vznikly také v Jincích (1864) a Hostomicích (1868). Nesmíme zapomenout ani na tělovýchovné aktivity. V myslivně Na Králi v obci Svatá se setkali Jindřich Fügner a Miroslav Tyrš a z jejich debat vykrystalizovala myšlenka vytvoření vlastenecké tělocvičné organizace.Že to nebyly jen plané řeči dokázali oba muži v roce 1862 založením Sokola. Slibný rozvoj kraje nepřerušila ani první světová válka, se kterou přišel hlad, strádání i rekvizice zvonů.
Za nacistické okupace působila na Berounsku zvláště aktivně odbojová organizace Obrana národa i komunistický odboj (v Berouně sídlilo III. ilegální vedení KSČ). V roce 1942 byly zlikvidovány všechny židovské komunity na Berounsku a Hořovicku, Židé byli odvezeni do shromažďovacího střediska v Kladně a odtud deportováni přes Terezín do koncentračních a vyhlazovacích táborů ve východním Polsku. ■