Schůze zahájena v 10 hodin 30 minut.

Přítomni:

Předseda: Klofáč.

Místopředsedové: Donát, dr. Hruban, Niessner, dr. Soukup.

Zapisovatelé: Kalčok, Pastyřík.

120 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministr dr. Dérer; za ministerstvo, financí odborový přednosta dr. Vlasák a ministerští radové dr. Plocar a dr. Hladký.

Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr. Šafařovič; jeho zástupci dr. Bartoušek, dr. Trmal.

Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.

Sděluji, že udělil jsem dovolenou pro dnešní schůzi sen. Fahrnerovi a Kavanovi, na dobu jednoho týdne sen. Jarolimovi.

Senátní tajemník dr. Šafařovič (čte)

Z předsednictva přikázáno:

Výboru ústavně-právnímu:

Tisk 57. Usnesení poslanecké sněmovny k vládnímu návrhu (tisk 10) zákona, jímž se prodlužuje účinnost zákona ze dne 8. února 1922, č. 50 Sb. z. a n., o obmezení působnosti porot na Podkarpatské Rusi (tisk 16).

Předseda: Navrhuji, aby bylo uloženo výboru, aby o shora uvedeném usnesení poslanecké sněmovny podal zprávu ve lhůtě 7 denní.

Kdo s návrhem mým souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh můj se přijímá.

Přikročíme k projednávání denního pořadu.

1. Zpráva výboru rozpočtového k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 44) o vládním návrhu zákona, jímž se mění některá ustanovení o přímých daních a stanoví se mimořádné přirážky státní ku přímým daním na rok 1926. Tisk 59.

Zpravodajem je pan sen. dr. Karas. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj sen. dr. Karas: Slavný senáte! S předlohou touto přichází vláda již po několikáté. Je to zbytek poválečného hospodářství... (Sen. dr. Heller: Která vláda?) Dnešní vláda, která je zde ještě dnes. Je to důsledek poklesu naší, valuty, ale zároveň vzrůstu státních potřeb po převratu. Jak tyto nedostatky ve státní správě mají býti nahrazeny, bylo těžkým oříškem popřevratovým, a tu přirozeně přicházelo se k tomu, že jediným prostředkem bude zvýšení státních příjmů. Tyto příjmy byly jednak zvyšovány tím, že byly zvyšovány dosavadní daně, nebo byly zaváděny daně nové. Zavedení nových daní setkávalo se často s velkým odporem se strany poplatníků, neboť bylo to něco nového. Museli si zvyknouti na tu techniku novou, jak se ta daň předpisuje. Byla to také velká práce pro berní úřady, personál to musil zpracovati, musil prostudovati nový zákon atd. Výsledek tedy nebyl tak rychlý, jako při zvyšování dosavadních daní. K zvyšování dosavadních daní sahalo se velmi často. To se dálo buď zvyšováním sazby dosavadní daně - na př. na Slovensku byla daň důchodková zvýšena z původního základu asi na ten základ, jako je u nás v historickým zemích - anebo zavedením tzv. válečných a poválečných přirážek k dosavadním daním. Prostředku tohoto použilo již Rakousko během války a zavedlo mimořádné přirážky válečné. A my zákonem z 19. prosince 1918 jednak jsme přejali tyto staré přirážky válečné z Rakouska, jednak jsme zavedli nové, po případě je zvýšili. Toto prozatímní opatření spakovalo se rok od roku. Když jsme loni projednávali zákon ze dne 20. prosince 1924, čís. 299, myslili jsme, že to prodloužení je poslední, neboť předloha nebyla sice předložena parlamentu, ale vládou byla již podána osnova zákona o reformě daňové, která měla zavésti pořádek a jednotu do daňového systému a takovéto příštipkaření pomocí přirážek odstraniti.

Během loňského roku nepodařilo se uzákoniti tuto reformu daňovou a je pravděpodobné, že letos bude usnesena. Myslím tedy, že přichází se naposled s tímto nouzovým zákonem o prodloužení dosavadních přirážek válečných a že příštím rokem od 1. ledna 1927 bude již možno jednotným způsobem berním potřeby státní krýti.

Proto osnova tato prodlužuje pouze zákon, který jsem citovala který platí na r. 1925. Při této příležitosti aspoň v jednom směru zároveň provádí další krok k unifikaci mezi berním zákonodárstvím slovenským a naším, a to potud, že se daň kapitálová a rentová převádí asi na tutéž míru, jako platí u nás. U nás v tom případě je daň 3% z čistého zisku a k tomu 100% válečná přirážka, v celku tedy 6% čistého zisku. Na Slovensku byla daň dosud 10% čistého zisku a k tomu 60% přirážek, to znamená, 16% čistého zisku bral stát. Dnes bude unifikace, totiž našich 6%. Vidíte tedy, že se vyšší sazba této daně na Slovensku snižuje na nižší základ platný u nás v zemích historických. Je to tedy unifikace, kterou bychom si přáli i v jiných případech, aby neznamenala zvýšení toho nižšího niveau na vyšší, nýbrž naopak snížení vyššího niveau na to nižší. S osnovou tou také souvisí i hospodářství obecní a ostatních autonomních svazků, které dosud ke krytí svých potřeb obecních zvyšovaly přirážky. Ve zvyšování přirážek nebylo žádného omezení. Přirážky 1000% až 2000% bývaly velmi časté, takže u průmyslových podniků, kde stát bere jako daň desetinu čistého zisku, byla-li nyní přirážka autonomní 1000%, ten podnik vlastně platil 110% čistého zisku, čili musil dopláceti. Proto bylo zákonem o prozatímním opatření obecního hospodářství ze dne 12. srpna 1921, čís. 329, nařízeno omezení přirážek, že autonomní svazky nesmí tuto daň zvýšiti nad 80% čistého výnosu podniku, jež mohou připadnouti na daně a veřejné dávky, takže aspoň 20% bylo garantováno tomu podniku. Toto omezení bylo také stanoveno pouze na několik let a myslilo se, že daňová reforma to odstraní. Avšak k tomu nedošlo a proto je potřebí, aby v tomto zákoně také toto ustanovení §u 32 bylo i na letošní rok prodlouženo. To je celý obsah dotčeného zákona. Poslanecká sněmovna tuto osnovu již schválila. Jedná se jen o přirážky na letošní rok. Podotýkám, že je to zákon formální, neboť jsme již schválili rozpočet na rok 1926 a tam jsme vládu zmocnili finančním zákonem k dotčenému rozpočtu, aby tyto přirážky vybírala a fakticky také se vybírají. Je to tedy spíše formální usnesení o prodloužení těchto přirážek.

Rozpočtový výbor navrhuje slavnému senátu, aby tato vládní osnova konformně s usnesením poslanecké sněmovny byla schválena. (Potlesk.)

Předseda: Ke slovu je přihlášen pan sen. Reyzl.

Sen. Reyzl (německy): Pánové! že náš berní systém potřebuje reformy, toho nejlepším důkazem je, že nám sama tato vláda slibuje berní reformu. Tento slib není nový. Novou je jen okolnost, že rok od roku musíme čekati na splnění tohoto slibu. Dnes zaměstnáváme se prodloužením zákona, který stanoví tak zvané válečné přirážky. Je známo, jaké poměry jsou na venkově. Vymáhání daní stává se u nás skoro veřejným skandálem. Před nedávnem prošly tiskem zprávy, že v jedné vesnici, kterou obývají hlavně malorolníci a dělníci, každý desátý dům byl roku 1925 exekvován pro nedoplatky daní. Z 500 čísel bylo 50 domů exekvováno. Jiná zpráva v tisku sdělovala, že v okresu olomouckém bylo roku 1925 provedeno 6000 exekucí. Jsou to samé exekuce, které byly provedeny u zcela chudých lidí. Slyšíme velice zřídka o tom, že tímto přísným opatřením postižen je majetný člověk.

Neméně skandální jsou poměry, které nastaly, pokud jde o vymáhání daní u dělníků. Tak zvaná daň z příjmů, která vytvořena byla za předpokladu, že na tuto daň nebudou žádné přirážky, tato daň z příjmů má od celé řady let válečné přirážky, jejichž nejnižší sazba počíná 20%. Chceme v krátkosti pohlédnouti na vznik tohoto zákona a zhoršení tohoto zákona od ukončení války. Roku 1913, když daněprosté existenční minimum činilo 1200 korun, nebyl skoro jediný tovární dělník podroben dani. 600 zlatých bylo dosti pro domácnost dělníka, mnozí nevydělali ani tento obnos; přes to byl zákon roku 1914 novelisován a existenční minimum zvýšeno na 1600 korun. Následkem drahoty bylo by po válce bývalo spravedlivým daněprosté existenční minimum alespoň 16.000 korun. Ale vzdor desateronásobnému zdražení všech životních potřeb se tak nestalo. Tak zvané revoluční Národní shromáždění zvýšilo zákonem ze dne 18. listopadu 1918 existenční minimum jen na 3000 korun, tedy, přepočítáno podle drahoty, asi na 200 mírových korun. To bylo velikým poškozením dělnictva, poněvadž velké vrstvy dělníků se tím staly povinnými platiti daň. Roku 1920 bylo toto minimum zvýšeno na 4800 Kč, roku 1921 na 6000 Kč, jak tomu je podnes. Roku 1921 odpovídalo těchto 6000 Kč sumě 400 mírových korun, takže daněprosté existenční minimum bylo tedy oproti předválečné době sníženo na jednu třetinu. Drahota byla tehdy tak velká, že ani existenční minimum 6000 Kč nebylo na místě, nýbrž minimum alespoň 15.000 Kč. Nyní však začalo snižování mzdy. Stát šel pěkným příkladem napřed. Podnikatelé nedali si dvakráte říkat a snížili mzdy, kde jen mohli, podporováni jsouce při tom rozštěpením dělnictva. Dani podléhal tedy ten, kdo roku 1919 vydělával denně 11 Kč, roku 1920 17 Kč, roku 1921 19 Kč a roku 1922 23 Kč denně. Tyto cifry samy nám praví, že tento zákon byl nespravedlností vůči dělníkům. Také dnes po snížení mzdy, které činí průměrně 50%,;jest existenční minimum stále ještě příliš nespravedlivé. Nepatrné příjmy dělníků naprosto znemožňují, aby zbylo něco na daně. Při příjmu, který nestačí k zachování holého života - víme, jak to mezi našimi dělníky vypadá - nesmíme přece dělníka nutiti ku placení daní. Ale právě to se děje. K tomu ještě přistupuje, že z různých příčin a také z lajdáctví bylo opomenuto předepsati daně za léta po převratu, takže dělníci přede dvěma roky a před rokem obdrželi náhle obrovské předpisy daní, v nichž předepsány byly daně obnášející tisíce korun. Nyní mají dlužné daně z dob znehodnocených peněz býti placeny hodnotnější měnou. Na prvý pohled vidí každý, že to je nemožno. Předpovídali jsme to hned a vývoj věcí dal nám za pravdu. Je zcela vyloučeno, že by dělník mohl tyto nedoplatky zaplatiti, kdežto se právě nyní odpisují nesčetným podnikům obrovské sumy na daních. To se udělalo beze všeho, ale vůči dělníkům zachovali jste se upjatě. Teprve na naléhání organisací vydala vláda pokyn, že v případech, kdy je prokázáno, že dělník pro nedostatek výdělku, aneb následkem nemoci, anebo z jiné příčiny nemůže platiti, nedoplatky mohou býti odepsány. Dělníci však, jejichž příjem je přiměřený, mají nedoplatky hraditi 5%ní srážkou ze mzdy. To bylo ujednáno před rokem. Naši tajemníci měli plné ruce práce, aby podali tisíce rekursů, kterých bylo potřebí, poněvadž berní úřady postupovaly velmi přísně. I v jasných případech vydávány nespravedlivé předpisy, rekurs musil býti podán. Uprostřed této akce na vyřízení těchto daňových věcí přišel jako blesk z čista jasna pokyn, podle něhož všechny rekursy byly prohlášeny za neplatné a dělníkům nařízeno, aby 3%ní srážkou ze mzdy platili nedoplatky a běžné daně. Tato 3% mají se srážeti po celý rok 1926, vydělá-li dělník týdně 140 Kč.

Ale jak prováděly berní úřady tento pokyn v praxi? Konána porada různých berních správců, při kteréž se sjednotili o směrnicích při provádění tohoto ustanovení. Ale každý berní správce to dělal tak, jak se mu to hodilo. Jedni strhovali jednoduše všem dělníkům 3%ní srážku, i když k tomu nebyli povinováni. Jiní zase vzali průměrný výdělek dělníků v lednu 1926, a převyšoval-li tehdy 140 Kč, bylo nařízeno srážeti daň. Došlo ke zcela zvláštním věcem. V jednom podniku, kde se v lednu pracovalo přes čas, kde jinak skoro žádný dělník neměl mzdu 140 Kč týdně, kde jí však prací přes čas přece dosáhl, byla skoro všem dělníkům uložena daň; poněvadž v lednu vydělávali při práci přes čas 140 Kč týdně, měla se jim po celý rok 1926 strhovati tato 3°,/°, bez ohledu na to, zdali skutečně vydělávali 140 Kč týdně, či nikoli. I kdyby byli vydělávali jen 90 Kč týdně, přece by se jim byla srážela tato 3%, zkrátka jednání, které postrádalo jakéhokoliv zákonitého podkladu. Upozorňuji pány vůbec na to, že tento pokyn právě tak, jako nejnovější výnos je nezákonitý, a to proto, poněvadž berní úřad není oprávněn nařizovati tyto srážky a dávati podnikatelům takovéto pokyny. Poukazuji jen na to, co na příklad se stanoví v zákoně ze dne 12. srpna 1921 při změně §u 237 zákona o osobní dani z příjmů, kde se o srážkách podnikatelů výslovně praví, že v jednom roce nesmí se strhnouti více, nežli co činí předpis pro jeden a půl roku. Již tento bod je proto protizákonný; i kdyby se připustilo, že berní úřad jest oprávněn činiti srážky, pak je zde již procentní sazba nezákonitá, neboť 3% ze mzdy činí mnohem více nežli zákon připouští. DáÍe se praví srážka je nepřípustna, jestliže příjem nepřevyšuje existenčního minima. Ale těmito pokyny bylo všechno ponecháno stranou a berní úřad nařídil, aby se dělníkům přes to sráželo. To ovšem zavdalo nám příčinu k celé řadě intervencí. Také zde dalo by se krásně dokázati, jak vypadá rovnost před zákonem v naší republice. Dělníci ostýchají se jíti k úřadům, poněvadž se s nimi zachází jako s heloty. Buďto nejsou předpuštěni, anebo se tam někdo na ně osopí. Dělníci obracejí se tudíž k našim sekretariátům a tyto se namáhaly, aby zjednaly konečně jasno ve věci. Svými intervencemi dosáhli jsme pak toho, že srážky v některých podnicích byly zastaveny. Dosáhli jsme toho, že se alespoň berní úřady daly přesvědčiti, že takovíto dělníci nepodléhají dani a že také nemohou býti nuceni ke srážkám. Vyšel pak také pokyn v této věci. Ale to všechno dosáhlo svého vrcholu v následujícím: Děje se nyní pokus, napraviti toto celé lajdáctví v berních úřadech po dobu posledních let na základě události, podle které prý v jednom českém městě došlo k dohodě. V jednom českém městě dohodli se dělníci s podnikateli v ten smysl, že se při mzdě vyšší než 140 Kč budou srážeti procenta, čímž hrazeny býti mají všechny dlužné daně. Ale bez ohledu na to, zdali jsou v tomto podniku také dělníci, kteří vydělávají pod 140 Kč, udělala se z toho šablona a bylo úmyslem rozšířiti tuto dohodu na celou říši. Rád připouštím, že v některých podnicích, kde všichni dělníci podléhají dani, jako na příklad ve škodových závodech v jednotlivých odděleních, že tam dělníci s tímto ujednáním byli srozuměni. Jestliže tím zaplatí všechny dlužné a také běžné daně, možná, že špatně nepochodí. Ale jest to nesvědomité, použije-li se toho pro odvětví, kde dělníci vesměs vydělávají jen pod 140 Kč a jen zřídka při práci přes čas více, a používá-li se toho na dělníky, kteří nepodléhali dani, kteří také neobdrželi žádných daňových předpisů a kteří si nyní musí rovněž dát líbiti tuto srážku. Narazili jsme při tom u berních úřadů na velmi veliký odpor, když jsme žádali, aby se těmto dělníkům tyto obnosy nesrážely, a aby se jim vrátily tam, kde jim byly sraženy. Jeden berní správce prohlásil: dělníci nepotřebují míti žádné starosti; sráží-li se jim něco neprávem, obdrží tyto obnosy zpět. Nebude asi v celé republice jednoho člověka, který tomu věří, že se od berních úřadů obdrží třeba jen jeden haléř zpět.

Když se vidělo, že toto jednání budí přece příliš mnoho nevole, vydalo ministerstvo financí nový výnos, který platí od 1. března. Tento výnos chce se přizpůsobovati požadavkům, které zástupcově dělnictva kladli, když šlo o první pokyn. Ale i když tento výnos se jeví snad také přijatelným, pak v praxi věc vypadá přece docela jinak. Ve výnosu se praví, že zástupcově podnikatelů, berního úřadu a dělníků mají ze seznamu dělníků dotyčného podniku vybrati ty, u kterých patrně s ohledem na nemoc, počet dětí atd. nedojde asi ke zdanění. Ale to se nedělá. Dále se praví ve výnosu, že se dělníkům, kteří vydělávají pod 140 Kč, nebude ničeho srážeti. Ale to se v mnohých případech rovněž nedělá, neřídí se podle výnosu a srážejí zase tak jako při prvém výnosu. Ve výnosu praví se dále, že kdo ještě nebyl dani podroben, tomu se nesmí nic srážeti. Ale podle toho se také nikdo neřídí, sráží se klidně také těm, kteří neplatili žádné daně. Dále se praví, že se nesmí ničeho srážeti těm, kteří dlužné daně zaplatili. Také to se nedělá. Pak se nemá také ničeho srážeti těm, kteří sloužili u vojska. Ale klidně se jim sráží; mám drastický důkaz u svého syna, který loňského roku přišel od vojska a který si nyní má dát líbiti 3%ní srážku.

Všechno roztrpčení a rozhořčení, které se zde nahromadilo následkem tohoto jednání, vybilo se částečně při našich demonstracích v Karlových Varech. Kdo včera slyšel řeč socialisty Pánka, jak se pohrdavě vyjádřil o těchto demonstracích dělníků, jak se zde vysmíval německým dělníkům, ten musí se skutečně ptáti, jaký že je to druh socialistů, kteří si dovolují takto mluviti s parlamentní tribuny a přes to chtějí dále býti považováni za socialisty. Naše požadavky, které chceme klásti, jsou přece známy. Žádáme, aby tyto výnosy jakožto vůbec nezákonné byly zrušeny. Žádáme, a to právem, aby všechny tyto tzv. daňové nedoplatky dělníků byly odepsány. Žádáme dále, aby konečně došlo k berní reformě, která nám hned po převratu byla slibována, ale aby také vypadala jako berní reforma. Neboť máme největší obavu, že snad touto berní reformou dostaneme větší břemena, ale žádné zmenšení oněch dani, které by berní reformou vlastně měly zmizeti. Je známo, že ačkoli vláda to slíbila a také podle toho vlastně měla jednati, berní systém bohem posledních let stal se tak komplikovaným, a že zavedením národohospodářsky škodlivých daní, jako daně z obratu, vždy více byla zatarasena cesta ke sjednání rozumné berní reformy. Domníváme se také, že nynější daněprosté existenční minimum trvale je neudržitelné. Nemůžeme a nesmíme dělníky, kteří tolik nevydělávají, aby mohli žíti, nutiti ještě k tomu, aby z tohoto výdělku odváděli státu daně, kde svého výdělku mnohem nutně] i potřebují k výživě svých rodin a svých dětí. Pan zpravodaj tedy dovozuje, že zákon vlastně není žádnou novinkou, že je takřka částí unifikace. Unifikuje se zde, ale unifikují se takové zákony, které nejsou na prospěch obyvatelstvu. (Zpravodaj sen. dr. Karas: Ano, tady se snižuje tam na Slovensku!)

Prohlašuje-li se, že nelze na zákonech ničeho měniti, dokud nepřijde berní reforma, proč, pane zpravodaji, mění se jiné zákony? Nechcete změniti toto existenční minimum, odstraniti válečné přirážky, neudržitelné to věci, jak zde bylo konstatováno, a které již dávno měly zmizeti. Spokojujete se přijetím resoluce ve výboru, ve které se praví, že se vláda vybízí, aby berní reformu předložila ještě v tomto roce. Tato resoluce nebyla přijata po prvé. Věří-li pan zpravodaj, že letošní rok bude posledním, kdy se musíme zabývati prodloužením tohoto zákona, pak se asi zklame. Octneme se patrně příštím rokem v téže situaci a budeme nuceni činiti zase totéž, jako letos, poněvadž se vláda nemůže odhodlati k tomu, aby předložila osnovu zákona pro rozumnou berní reformu.

Víte, jaká byla příčina, že němečtí dělníci v posledních týdnech vyšli na ulici a demonstrovali ve velikých schůzích. Jest úmyslem nejen ponechati všechny tyto nespravedlivé daně a neměniti ničeho na zákoně o dani z příjmů, nýbrž zamýšlí se dokonce řadu nepřímých daní značně zvýšiti. Největší roztrpčení vzbudilo v masách dělníků zamýšlené zvýšení daně z cukru. Jeden statistik vypočítal, dojde-li k uzákonění tohoto návrhu, že pak na jednoho obyvatele připadne ročně 50 Kč více na dani z cukru. Ale tento výpočet se neshoduje. Počítá-li se to na jednoho obyvatele, pak lze klidně míti za to, že to pro dělníky bude dělat několikrát tolik, poněvadž obchodník, podnikatel atd. zdražení na něho vypadající zase přesune tím, že zdraží své výrobky a zboží. Nakonec bude to dělník, který bude musit všechno zaplatiti a který již ničeho více nemůže přesunouti. Žijeme v době, kdy se podnikatelé domnívají, že snižování mzdy stále ještě není ukončeno. Stále ještě dějí se dnes za všech možných záminek pokusy snižovati mzdy nadále. Domníváme se, že tyto věci musí přestati, a považujeme tento zákon za takový, který se stanoviska zdravého národního hospodářství v každém případě by musil býti odstraněn. Odstraniti dlužno tyto skoro nezákonité berní přirážky, dále nízké daněprosté existenční minimum, které by se musilo zvýšiti na sumu, jež odpovídá alespoň existenčnímu minimu, jaké bylo v době předválečné. Potřebujeme přece jen srovnati poměry v našem sousedním státě. V Německu platí, přepočítáno m naše měnové poměry, svobodný dělník daň teprve při příjmu 10.000 korun, ženatý teprve při příjmu 12.000 korun. U nás však zůstáváme stále ještě u daněprostého existenčního minima jen 6000 Kč. Žádáme, aby konečně zjednáno bylo jasno ve věcech daně z příjmů u dělníků. Dosavadní hospodářství u berních úřadů nemůže tak jíti dále. Když se již vydávají směrnice a výnosy berním úřadům, pak měly by se přece prováděti tak, aby to bylo snesitelné, a dělníci nesmí býti šikanováni, jak tomu je dnes, kdy každý berní správce dělá, co se mu zlíbí. Dělníkům strhována byla tato 3% z příjmů přes opačný pokyn berních úřadů v lednu a dělníci nemohli docíliti od podnikatelů vrácení. Berní úřady ke stížnostem pokrčovaly pouze rameny, aniž by podnikatelům daly pokyn, by peníze vrátili.

V nových výnosech se také stanoví, že ten, kdo později přistoupí k ujednání ohledně srážek, může pro sebe požadovati všechny tyto výhody. Zároveň se však praví, že ten, kdo nepřistoupí, pocítí veškerou přísnost zákona, ježto ho po případě čeká hned zabavení. Toto ustanovení zase zavdá mnohou příležitost k dalšímu šikanování dělníků berními úřady. Žádáme tudíž, by vláda naléhala na to, aby dodržovány byly také pokyny, které vydává, a aby se pečovalo o to, by berní úřady samy těchto ustanovení nepřekročovaly. Zmínil jsem se již o tom, budí to největší roztrpčení mezi dělníky, poněvadž vědí, jaké daňové slevy byly poskytnuty podnikatelům. Proti nim však postupuje se rigorosně a žádá se úplné zaplacení dlužných daní, které vzrostly v době, kdy peníze byly značně znehodnoceny, a které tehdy nebyly předpisovány, takže znehodnocenými penězi nemohly býti placeny. Nyní však žádá se zaplacení hodnotnějšími penězi, nyní, kdy hospodářská situace dělníků právě je nejhorší.

Budeme hlasovati proti tomuto zákonu. Naše požadavky znějí: Zjednání přiměřeného daněprostého existenčního minima a úplné odepsání těchto daňových nedoplatků pro dělníky. (Potlesk na levici.)

Předseda (zvoní): Další slovo uděluji panu sen. Kalčokovi.

Sen. Kalčok: Slávny senát! Prv nežli by som zaujal stanovisko ohľadom podaného návrhu o válečných prirážkach, zmienim sa v krátkosti o celkovom daňovom systéme na Slovensku. Každý občan Československej republiky vie, že štát bez finančných prostriedkov udržať sa nedá. Každý občan Československej republiky aj to vie, že dane, ktoré sú vyrubené a správne vyrubené, vyplácané byť musia. Na druhej strane však musí sa dbať o to, aby tiež štát dal možnosť tomu ľudu, a aby na neho tie vyrubené ťarchy snášať mohol. A čo sa stáva? Vidíme to, že finančný orgán sa stará o to, aké dane, ktoré sú vyrubené, aby do štátnej pokladne zaplatené boly, ale musí sa postarať, aby z druhej strany sa dala tomu ľudu možnosť, aby tieto ťarchy snášať mohol. Nebudem sa zmieňovať široko a ďaleko ani o clách, ani o tarifách alebo o dovoze a vývoze, ktorý vlastne zaťažuje platebnú moc toho ľudu, ale v krátkosti sa zmienim o vyrubení daní. Keď vezmeme stav z predošlého režimu bez toho snáď, že by som schvaľoval bývalý režim, ba naopak musím ho zatracovať, ale čo sa týče vyrubenia daní, musím sa zmierniť, že bolo platenie daní výhodnejšie, než ako je dnes. Každému bola daná možnosť pri vyrubení daní, aby sa presvedčil na mieste samom, či dane sú správne vyrubené, aby sa presvedčil o tom, či snáď na druhého sú vyrubené alebo ich vyrubovaly mestá, vyrubily ich obce v prítomnosti notárov alebo v prítomnosti mestských starostov. (Tak jest!) A čo vidíme, pánovia, dnes? Vidíme to, že dane sa vyrubujú bez nás, ale platiť ich musíme my. (Tak jest!) Ako je známo, katastrálne hárky boly na Slovensku notárom odňaté, boly dané berným úradom, berné úrady dane vyrubily a ľud nie je v stave oproti tým daniam apelácie podávať. Ja nehovorím snáď, že na Slovensku sú katastrálne hárky správne, potvrdzujem to, že sa stala nedbalosť za bývalého režimu. A keď je daná možnosť tomu ľudu na mieste samom sa presvedčiť, že dotyčný majiteľ, ktorý nie je v katastrálnom hárku zavedený, predsa ten majetok užíva, bola tá daň so spoluprácou občianstva správne vyrubená, kdežto dnes sa vyrubujú podľa katastrálnych hárkov, bez opýtania ľudu a pánovia vyrubujú daň tak, ako katastrálnu ťarchu vypísali. Toto vyrubovanie sa stáť nemohlo za bývalého režimu a ani sa nestalo. Ale nielen vyrubovanie je nesprávne, ale keď niekto podal apelátu, táto apeláta rešpektovaná nebude a daň platiť musí.

Pred soštátnením notárov staly sa prípady, že notár mal právo podávať apeláty za chudobný ľud. Dnes toto právo bolo mu odňaté, ľud je 20 až 30 km od berného úradu, musí ísť k fiškálovi a v mnohých prípadoch sa stane, keď sa mu nejaká sláva popustí, že platí viac tomu fiškálovi za napísanie apeláty, než čo slávou docieli. Keby bolo ponechané vyrubovanie daní notárom, ako to bolo drieve, takéto nesprávnosti a nedorozumenia by sa stať nemohly.

Poukážem v krátkosti, ako sa zaobchádza s apelátami, čo sa stalo v Kríži. Ja som napísal aspoň 15 apelátov len pre občanov Sv. Kríža. Koniec bol ten, že za 4 dni exekútor vyslal svojho úradníka, ktorý dal vyšetriť, kto bol pisateľom týchto apelátov. Slávny senát! Ráčte uznať, že takým spôsobom som sa tam priznal a videl som nič, než hatenie apelátov proti vyrubovaným daniam. Je ešte jedna chyba, a to tá, že keď apelátu podá, vzdor tomu, že je podaná, odvoláva sa na správne dáta a riekne úradník: Platiť musíš, apeláta bude vybavená za dva roky. Kdežto za bývalého režimu, dokiaľ apeláta vybavená nebola, nemohol byť exekvovaný. (Sen. dr. Kovalik: To je správné!)

Keď si niektorú daň vezmeme a preskúmame ako na príklad dávku z majetku, vidíme, že kdežto táto dávka z majetku v historických zemiach bola vybavená a zaplatená vtedy, keď naša koruna v Curychu stála na siedmych, u nás sa vyberá daň dnes, keď naša koruna stojí v Curychu na 15. Slávny senát! Čo to znamená? To znamená nič viac, než toľko, že na Slovensku platíme dvakrát toľko, než v historických zemiach. Mimo to tomu roľníkovi dnes nie je daná tá možnosť, aby svoj dobytok mohol odpredať ako vtedy, poneváč niet odbytu a roľník platiť musí. Mohlo by sa povedať: Prečo neplatil vtedy, alebo že v mnohých prípadoch platí sa z okolkovaných peňazí. Slávny senát! Ráčte uznať a máte vedomosť o tom, že pre nesprávne vyrubovanie boly podané apeláty. Konečne sama vláda uznala, že tieto dane boly špatne vyrubované. Ľud čakal na spravodlivé riešenie tejto otázky a v mnohých prípadoch stala sa sľava, alebo čo viac, vládou bolo usnesené, že 50% sa jednotlivcom odpustí. (Místopředseda dr. Soukup převzal předsednictví.)

Čo sa týče okolkovania peňazí. Nebudem sa širšie o tom zmieňovať, isté a dokázané je to, že okolkované peniaze, ešte dnes nie sú vybavené. Keď sa podá žiadosť, leží tam dva roky, teprve intervenciám poslancov a senátorov sa podarí konečne, že ten obnos sa dostane. Poukazujem ešte na daň z obratu, ktorá od roľníka bola vyrubovaná spolu s paušalizovanou daňou. V roku 1924 27. mája stala sa dohoda s ministerstvom financií, generálnym finančným riaditeľstvom a so zemedelskou radou v Bratislave, že do dane z obratu nutno započítať tiež ten dobytok, ktorý roľník svojou vlastnou krmou vykrmil a potom odpredal. A čo sa stalo? Roku 1924 podaly na základe tejto dohody niektoré obce z okresu Sv. Kríža nad Hronom, ináč na celom Slovensku, apelácie, ktoré po dnes vybavené nie sú, ale obdržia nové vyrubenie na r. 1923, a to vyrubenie také, ktoré žiadneho podkladu nemá, poneváč išly na notárske úrady finančné orgány, vzaly si tam podpisy, koľko pasov dotyčný vymenil a povedajú, že koľko pasov vymenil, toľko dôchodkov mal. Slávny senát! Ráčte uznať, že vo zvyku aspoň u nás je tak, že keďže kto na jarmok s dobytkom ide, na prvom jarmoku neodpredá, nie že by si dal pas prepísať na druhý, lebo vidí v tom uškodenie na cene svojho dobytka, ale vymení si nový pas, tak že máme prípady, že na ten samý kus vymení si pas šesťkrát, kdežto odpredá jedenkrát. Finančné orgány toto do ohľadu neberú, ale podľa toho, koľko pasov, toľko je odpredajov. Ja som mal v tej to príležitosti poukaz znovu expozitúre vo Zvoleni tejto nesprávnosti a povedal som: Pánovia, keď takto budete pokračovať, nie my sme na vine, ale vy ste na vine, že ľud sa búri a búri sa správne. (Tak jest!) Proti tomu bolo mi povedané, aby som sa obrátil na generálne finančné riaditeľstvo. Šiel som tam, žiadal som dôkaz obecného predstavenstva na to, že skutočne každý len toľko dobytka predá, koľko s vlastnou krmou vykrmí. Odpoveď mi bola daná od pána rady Kleina: Pane, to mi nie je kompetentné. Slávny senáte, ráčte dovoliť a povedzte mi, keď úrady obecné s razítkom notára, ktorý je štátnym úradníkom, nie je dostatočný k tomu, aby svoju apeláciu daňujúceho ľudu odôvodnil, aké doklady môže priniesť? Vidíme v tom nerešpektovanie spoluúradov a vidím diskvalifikáciu. (Sen. dr. Kovalik: Škoda, že tu nie je pán minister financií, aby počul sám bezprostredne!) Teraz ešte v krátkosti poukážem na prirážky župné, mestské a obecné. Predtým či župa, či mesto, alebo jednotlivé obce, maly právo svoje prirážky vo vlastnej pokladni si zadržiavať podľa potreby, podľa rozpočtu ročného upotrebiť. A dnes, čo vidíme? Vidíme, že podľa vládneho nariadenia všetky prirážky obecné či mestské, či župné musia ísť do berného úradu a keď župa alebo mesto peňazí potrebuje, musí si peniaze inde vypožičať a úroky platiť. (Sen. Dúrčanský: To znamená, že sme pod kuratelou!) Toto isté je, keď si vezmeme druhé prirážky, ako sa to stalo v meste Levici. Včera som mal príležitosť o tom sa zmieniť v rozpočtovom výbore a tiež sa tážeme jednotlivých pánov, či je to možné znova zmeniť? Mesto Levice vyberalo si tak zvanú dlažobnú daň. Túto daň platili jednotlivci podľa vykázaného príjmu článkov rozličných, ktoré prišly železnicou. Železničná pokladňa toto sbierala, ale mestu do dnes neodviedla. Mesto Levice je zadĺžené. Iných prostriedkov a dôchodkov nemá. To činí do roku 170 až 250 tisíc, ale nikto sa nepostaral, aby peniaze, ktoré mestu patria, boly vrátené. Kto snáša ťarchy na dlažby? Mesto to musí snášať.

Na základe shora uvedených dôvodov nemôžeme súhlasiť, aby sa válečné prirážky na tento rok predložily, ale úctivo predstierame rezolúciu, ktorú prosím v prospech štátu a v prospech ľudu čím skôr uskutočniť.

"Rezolúcia sen. Michala Kalčoka a spol. k návrhu poslaneckou snemovňou prijatého vládneho návrhu zákona, ktorým sa menia niektoré ustanovenia o priamych daniach a stanovia sa mimoriadne prirážky štátne ku priamym daniam na r. 1926, tisk 44.

1. Vláda sa vyzýva, aby urobila v najkratšom čase potrebné opatrenie, že by vyrubovanie daní na Slovensku bolo prinavrátené, ako za starého režimu, mestám a obciam.

2. Obecným notárom, keďže sú aj štátnymi úradníkmi, nech je povolené v daňových záležitostiach apelácie písať.

3. Všetky župné, mestské, obecné prirážky, ktoré týmto korporáciam patria, nech sú uložené, ako predtým, do pokladne týchže a nie do berných úradov.

4. Aby exekúcia pri podaní apelácií dotiaľ, dokiaľ tieto nie sú vybavené, boly zastavené."

Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Kahler. Uděluji mu slovo.

Sen. Kahler (německy): Slavný senáte! Poslušen jsa příkazu nouze jsem nucen promluviti k dnešní předloze. Na thema "válečné přirážky k dani pozemkové" pohlížíme s našeho stanoviska jakožto neoprávněné a bráníme se vůbec již předem proti podivnému způsobu pojmenování. Zdá se zcela zvláštním, že v době, kdy od konce války uplynulo již 8 let, stále ještě se držíme slova "válečné přirážky". Po našem názoru, pokud přichází v úvahu pozemková daň, nejsou přirážky také více oprávněny. Usnesení o nich stalo se svého času v době konjunktury pro zemědělství. (Výkřik [německy]: Velmi dobře!) Roku 1921/22 byly ceny zemědělských výrobků mnohem vyšší než dnes. Chci zdůrazniti, že ceny za obilí v době prvního usnesení o zákoně byly tyto: za 100 kg pšenice platilo se tehdy 430 Kč, kdežto dnes cena v okrajových územích státu činí asi 170 Kč; za žito platilo se tehdy 390 Kč, dnes 108 Kč; za ječmen 35 Kč, dnes 120 Kč; za oves 330 Kč, dnes 115 Kč; řepa klesla z 28 Kč na 15 Kč. Vidíme tedy, že ceny obilí zcela podstatně poklesly. Totéž platí také o lnu a o dobytku. Ba poukazuji na to, že výrobky našeho zemědělského obyvatelstva nelze více odbýti, a že přímo můžeme mluviti o agrární krisi. Jděte do lnářských krajin, jděte do západních Čech, na Moravu anebo na Šumavu, a naleznete tam tisíce metrických centů lnu, který nelze prodati. Poukazuji na krajiny, kde stojí tisíce kusů neprodejného dobytka, a kde ceny obilí klesly tak, že již neuhrazují výrobní náklady, a přesto přistupujete k tomu, abyste nadále vybírali dříve vybírané válečné přirážky. Pan ministr financí dr. Engliš vyjádřil se v sociálně-politickém, výboru: "Jsme chudší než před válkou, vyděláváme průměrně méně, naše národní hospodářství pokleslo; máme drahotu nejen v cifrách, nýbrž blahobytu. To se jeví v tom, že u nás stav cen podle všeobecného měřítka je devateronásobný; příjmy obyvatelstva zůstaly však pozadu a obnášejí dnes jen šesti- nebo sedminásobek".

Dnes leží před námi zase berní předloha. Co se týče berního zákonodárství, tož zajisté v žádném civilisovaném státě není zmatek tak veliký, jako v naší republice. Stává se velmi často, že berní úřady samy nevědí, kteří poplatníci jsou dlužni, a mnoho-li mají platiti. Předpisuje se zkrátka bez rozmyslu a po dlouholetém rekurování se odpisuje, takže tímto zmatkem, při velké hospodářské krisi obzvláště samosprávné korporace, poukázané na přirážky, ocitají se v největších finančních potížích. Při této příležitosti chci poukázati na to, že podle platného zákona o obecních financích vybírají se obecní přirážky k přímým daním zároveň od berních úřadů. Kolísající a zdlouhavý způsob vyměřování daní působí přirozeně také na vybírání přirážek. Tímto způsobem vybírání přirážek kolísá však také spořádané hospodářství mnohých obcí. Nad to se přirážky, nutné pro obecní hospodářství, obcím dávají k disposici nejen v nepostačitelné výši, nýbrž také nikoli včas. Katastrofálními stávají se tyto okolnosti, když se, jak tomu je ve mnohých průmyslových krajinách, podnikům, kterým se nedaří, a také jiným obzvláště favorisovaným podnikům poskytují větší daňové slevy, čímž obecní přirážky v neobvyklé míře dlužno zase odpisovati, tj. vraceti. Tyto vrácené obnosy jdou také u malých obci často do tisíců a musí bezpodmínečně vésti k finanční zkáze těchto obcí.

Chci při této příležitosti poukázati na neblahé poměry našeho německého okrajového území, obzvláště však Orlických hor. Je skutečností vládě známou, že v poválečných letech obyvatelstvo zemědělské a stav živnostenský těžce trpí pod nemožným berním tlakem, kteréžto daně většinou nejsou v žádném poměru ke skutečným příjmům. To dokazuje veliký počet podaných rekursů daňových a odhlašování živností. Území Orlických hor, které opětovně bylo uznáno za nouzové území, nezabezpečuje zemědělskému obyvatelstvu následkem drsného podnebí a malé výnosnosti půdy nutné prostředky k živobytí. Obdobně má se věc s obyvatelstvem, jež pěstuje živnosti, poněvadž zde není obyvatelstva, které by mohlo kupovati. Je tedy nejvýš na čase, aby se zde jednou zjednala náprava. Je nevčasné, když se sedlákům předpisují ještě tytéž dávky jako před 4 lety, kdy všechny plodiny měly cenu troj- a čtyřnásobnou. Co sedlákovi a živnostníkovi nebylo vzato dávkou z majetku, to se jim úplně béře daněmi a přirážkami. Místo aby se pomýšlela na úspory, jak by byla lze jednotlivé daně snížiti, a ulehčiti každému jednotlivci životní podmínky, pomýšlí se naopak na uložení nových břemen. Pan ministr financí dr. Engliš musí si lámati hlavu tím, odkud má vzíti nedostávající se miliony domněle aktivního rozpočtu pana kolegy Bečky. Pomýšlí podle novinářských zpráv na zvýšení osobních tarifů na drahách o 22%, dále na zvýšení cen kuřiva a na různé věci, aby širokým vrstvám obyvatelstva pokud možno zpříjemnil život. Omezte vydání ministerstva národní obrany, neboť podle výroků pana ministra věcí zahraničních, že se všemi sousedními státy žijeme v nejlepší shodě, není potřebí, abychom měli vojenský rozpočet jako nějaká velmoc. Obmezte klidně přehnaná zastupitelství v cizině, obmezte vydání a cesty ministrů, jež loňského roku prý dosáhlo obnosu 60 milionů, a vystačíte, aniž byste musili pomýšleti na nové daně. Náš požadavek zrušení těchto přirážek je jen spravedlivý, a nikdy nebudeme ochotni hlasovati pro takovouto předlohu. Dnes, v době, kdy hospodářské poměry jsou takové, že naše pozemkové knihy vykazují zase vysoké číslice dluhů, nelze staré daně odívati novým pláštěm.

Pánové! Poněvadž se na nás podle mínění bojovného pana kolegy Kroihera v tomto státě pohlíží jen jako na státní občany druhé třídy, musíme zaujmouti rozhodně a v každém ohledu stanovisko proti této předloze. (Potlesk a souhlas na levici.)